Monte Grappa 1917-18

Autor : Melkor 🕔28.12.2005 📕24.122

Monte Grappa - Italské Thermopyly

Di qui non si passa – Zde nikdo neprojde

-Heslo italských horských jednotek, Alpinů od roku 1888.


pohoří Monte Grappa viděné z Benátské pláně

Masiv Grappa je velká skupina spojených hřebenů a menších vrcholů, které vrcholí na Monte Grappa, které měří1776 metrů, což na Alpské poměry není příliš mnoho. Geograficky jsou označovány jako předalpy. Příroda tento masiv vytvořila jako přírodní pevnost z neúrodných a větrných svahů roztroušených po strmých srázech. Je to nebezpečná oblast, v létě s padajícími kameny a rozvodněnými potoky, v zimě se sněhovými lavinami. Klid je na těchto horách vzácných, během války se hory změnili na peklo.

Strategické umístění Monte Grappa nezůstalo nepovšimnuto ani jednou z bojujících stran. Italové vybudovali svoje opevnění na severní části vrcholu, ohromné bludiště z postavení s kanóny a kulomety, které bylo zapuštěno hluboce do skály, díky zkušenostem Francouzů od Verdunu. V letech1917 a1918 viděli Rakušané a Němci v dobytí Monte Grappa možnost, jak z boku zaútočit na celou italskou obrannou linii u řeky Piave a tím dosáhnout vítězství. Italské jednotky by byly rozděleny a možná i kompletně obklíčeny. Boje u Monte Grappa nebyly jedna, ale celkem tři bitvy. Jsou nazývány jako La battaglia d'arresto v listopadu a prosinci 1917, La battaglia del Solstizo, která začala 15.června1918 aLa battaglia conclusiva nebo Vittorio Veneto, která začala 24.října 1918. Ústředním bodem těchto bitev bylo Monte Grappa.


Italští zajatci od Capporeta

U Capporeta byla zničena italská armáda, která čítala 350 tisíc mužů, 50 tisíc z nich bylo zabito nebo zraněno, ostatní byli zajati nebo vedeni jako nezvěstní. Zbytky italské druhé armády ustoupily sto kilometrů k řece Piave. Do 10.listopadu 1917 53 rakousko-německých frontových divizí dokázalo zničit 19 italských divizí z celkového počtu 50. Jediné území, které Italové udrželi byl pás o šířce jeden až dva kilometry lemující Monte Grappa. Většna historiků zmiňuje spojeneckou podporu, která spočívala v jedenácti divizích, které zastavily rakousko-německou ofenzivu na řece Piave ke konci roku 1917. Pravda je však taková, že z těchto divizí byly všechny kromě jedné, francouzské divize Chasseurs des Alpes drženy v záloze. 

Jako všechny armády v 1.světové válce, i Italové lpěli na jednom vojenském principu-útoku. Obrana byla prostě příprava na další útok. Pokud jde o taktickou doktrínu, tak v tomto ohledu byla italská armáda podobná všem ostatním, které se používali během předchozích tří let. Masové útoky pěchoty podél široké fronty s podobně rozmístěnou dělostřeleckou podporou. Výsledky útoků byly také podobné, děsivá únava mužů se zanedbatelným územním ziskem. Během jedenácti bitev na řece Isonzo (Soči) dokázali Italové v nejlepším případě frontovou linii posunout o něco víc než 16 kilometrů. Před Capporetem podnikli Rakušané jen jednu ofenzívu, na jaře 1916. Takzvaná „Strafexpedition“ nebo „Bitva o Asigato“ selhaly v pokusu o průlom z výšin Altipiano kvůli náročnému terénu a tvrdému odporu Italů. Když se tato rakouská ofenzíva zastavovala, byla zahájena ruská Brusilovova ofenzíva, aby odlehčila Italům a Francouzům, kteří bojovali u Verdunu, jako reakce bylo devět rakouských divizích odveleno na ruskou frontu. 

Bitvau Capporte, která začala 24.října 1917, byla dokonalá v tom, že zastihla italskou druhou armádu s většinou jejích jednotek ve chvíli, kdy se připravovala na vlastní útok. Rakouské Stosstruppen a německé Sturmtruppen pronikly slabými skulinami v linii do nepřátelského zázemí a silné opěrné body byly jednoduše obejity a odříznuty. Další tři italské armády ustoupily, aby se vyhnuli podobnému obklíčení. Italské plynové masky byly beznadějně zastaralé oproti novým německým bojovým plynům. Na tomto bojiště se obě strany většinu času vyhýbaly použití smrtelných plynů na bojišti. Starý císař František Josef považoval jedovaté plyny za nepřijatelné a vydal zákaz jejich používání v rakouské armádě. Do jeho smrti použila rakouská armáda plyn jen dvakrát, na Soči v roce1916 a u Ortigaryo rok později. Rakouský zvyk zabíjet dusící se, umírající Italy pomocí klacků a holí způsobil velkou nenávist a nemilosrdnost v této části fronty, příkladem je to, že Italové v oblastech, kde Rakušané použili plyn jen vzácně brali zajatce.


mapa průběhu italské fronty

Některé italské divize ustoupily tak jak měly, ukázněně. Některé zase ne. Do 7.listopadu se třem ze čtyř italských armád podařilo uniknout přes řeku Piave, která byla okamžitě rozvodněna, aby se Němcům a Rakušanům zabránilo v použití útočných člunů nebo přemostění. 15.listopadu se maďarské divizi podařilo překročit dolní Piave v místě, vzdáleném jen 25 kmod Benátek. V tu samou noc se čtyřem německým praporům také podařilo řeku překročit, ale Italům se podařilo zatlačit je zpět a získat 600 zajatců. S rozvodněnou Piave před nimi, byla jiná metoda útoku pro rakouský postup nezbytná. Silná sněhová bouře a 7 tisíc Rakušanů nakažených chřipkou způsobilo ochromení útoku na blízkém Altipianu. V této části fronty již nebyl možný žádný další útok.  Celé německo-italské usilí se tedy mělo soutředit na Monte Grappa, jedinou část fronty, která ležela za řekou Piave, předtím, než jí Italové získají zpět nebo přijdou sněhové bouře.

Rakouská strategie u Monte Grappa spočívala v dobytí východního a západního boku hory. Útok středem byl vyloučený, protože Italové byli vrcholem hřebene velmi dobře zakopáni a měli silné pozice. Na západní straně byl pro Rakušany a Němce hlavním cílem Monte Asolone, kde ležel jihozápadní okraj Monte Grappa. Pokud by se jim podařilo obsadit Monte Asolone, mohli Rakušané a Němci pozorovat a přerušit životně důležitou zásobovací trasu, která vedla k hlavnímu vrcholu. Hlavním objektem pozornosti na jihovýchodě byl Monte Tomba. Z tohoto vrcholu se daly bez problémů pozorovat nepřátelské zákopy a řeka Piave. Na vrcholu Monte Tomba mohli předsunutí pozorovatelé navádět dělostřelectvo jako podporu při překonání řeky nebo pro zastavení italských protiútoků. 16.listopadu 1917 dobyly rakouské jednotky Monte Tomacito a Monte Roncone a severní okraj Monte Grappa se změnil v bojovou linii. Následující den obsazovaly rakousko-německé jednotky jeden vrchol za druhým. 20.listopadu byly po tvrdém boji dobyty Col della Beretta a Monte Fontanasecca. O dva dny později byl překonán i Monte Tomba, ačkoliv ke konci dne se Italům podařilo nepřítele o něco málo zatlačit zpět. V ten samý den, 22.listopadu, změnily zákopy u Monte Pertica, které leželo jen2 kmod vrcholu Monte Grappa, sedmkrát svého majitele za pouhých 24 hodin, poslední z nich byli Rakušané. V den, kdy Rusko podepsalo v Brest-Litevsku kapitulaci, 15.prosince 1917, se rakousko-německým jednotkám podařilo zabezpečit dva klíčové vrcholy, Monte Tomba a Asolone. Pokud bylo jasno, šlo z nich vidět Benátky. Mezi Rakušany a mořem bylo jen několik podhůří a Benátské pláně. Po více než150 kmzákopového boje to musel být úžasný pohled. Velitelé německých jednotek řekli svým vojákům, že Vánoce budou slavit v Benátkách. Rakušané si byli svým vítězstvím tak jistí, že už nechali vyrobit pamětní vyznamenání za dobytí Benátek. Ve svých promrzlých kamenných zákopech museli Italové čelit dvěma nepřátelům, Němcům a tvrdé zimě. První chtěl zničit jejich národ, druhý ho pomohl ochránit.

Opotřebované a často narychlo přeskupované italské jednotky čelily pokračujícím útokům nejlepších německých a rakouských jednotek. Na Monte Grappa italská armáda neselhala. Přečíslená jak v počtu mužů, tak v počtu zbraní, s hlubinou v zádech a postupujícím nepřítelem a zimním počasím před nimi, našla vůli k odporu, která vydržela až do vítězství v dalším roce. Proti německým útokům s plamenomety a plynem podnikali protiútoky s bajonety. Proti nepřátelským postavením dělostřelectva útočili s ručními granáty a pokud jim došla munice, házeli i kameny. Více než dva tisíce kusů nepřátelského dělostřelectva obklopilo horu. Němci se hustotou dělostřelectva vyrovnali Západní frontě. Soustředěná palba ničila jedno italské postavení po druhém a k obraně zůstala jen hrstka přeživších. Účinnost dělostřeleckých výbuchů je v horách značně zvýšena padajícím kamením. Tady není žádné měkké bláto z Flander, které by pohltilo výbuchy. V alpské válce dělají úlomky skal zákopy stejně nebezpečnými jako otevřený prostor. Ke konci roku 1917 to nebyly jenom jednotky na frontě, které sbíraly sílu bojovat. Vůle k odporu se zvedla i mezi italským lidem. V zemi, kde udržení jednoho vrcholu mohlo rozhodnout o osudu celé země.


Rakouské jednotky u Monte Grappa

Ve dnech 14. až 17.prosince 1917 proběhl hlavní útok německého Alpenkorpsu, kterým měl být dobyt vrchol Monte Grappa. Italské pluky z Ravenny, Umbrie a Campanie, stejně jako některé horské prapory se svým lehkým dělostřelectvem, se střetly s třemi německými Gebirgsjäger pluky. Italská obrana rakousko-německý nápor nakonec vydržela. 23. prosince konečně přišel, s měsíčním zpožděním, největší spojenec Italů, zima. Boje v hlubokém sněhu přišli Němce draho. Ve Wurttembergské horské brigádě bylo mnoho rot, včetně té, ve které sloužil nadporučík Erwin Rommel, zredukováno na 25 mužů. 28. prosince byly vrcholy Monte Asolone a Col della Beretta znovuzískány jednotkami z brigády Abruzzi a horských praporů Monte Rosa, Susa a Pinerolo. Výsledkem těchto zdržovacích bojů bylo znovudobytí Monte Tomba francouzskou 47. horskou divizí 30.prosince. Během půl hodiny bylo zabito více než 500 Rakušané a třikrát víc jich bylo zajato. Na straně Spojenců bylo 47 mrtvých Francouzů a 4 mrtví Italové. Německé a rakouské jednotky okamžitě ustoupily do vyvýšených postavení severně od Asolone, Pertica a Tomba na celý zbytek zimy.

Itálie přežila, prakticky sama. Zima uzavřela výšiny, ale okolo Monte Grappa se obě strany snažili co nejvíc a co nejrychleji připravit na jaro, kdy měly začít další boje. Počet italských mrtvých, nezvětsných a zajatých   nebude nikdy přesně znám, ale pohybuje se kolem 50 tisíc. Rakousko-německé ztráty jsou také nejisté. Italský ročník 1899 byl povolán do armády, a po základním výcviku byl rozdělen do prořídlých divizí, které byly zničeny u Caporetta. Italské ztráty v této bitvě činily více než 300 tisíc a tito nově zmobilizovaní mladíci, kterých bylo kolem 260 tisíc nemohli přijít v lepší dobu.

8. listopadu 1917 byl italský vrchní velitel Cadorna vystřídán generálem Armandem Diazem, jehož vedení zahrnovalo nové způsoby a pružnou strategii, a na rozdíl od Cadorny, ignorovalo politické intriky v Římě. Dokázal lépe využít dělostřelectvo a vyměnil zranitelnou italskou linii za systém mnoha navzájem propojených zákopů a obranných postavení. Cadornovo vedení bylo charakteristické izolovaným a neohebným vrchním velením, které vše kontrolovalo. Italští velitelé na všech stupních mrhali drahocenným časem, když čekali na rozkaz k útoku a zároveň zastavení nebo ustoupení mohlo vyústit v hromadné popravy důstojníků, poddůstojníků i obyčejných vojáků. Naopak Diaz sjednotil italskou taktickou doktrínu, podporoval nižší velitele v tom, aby byli přizpůsobiví a iniciativní, a také zlepšil vztahy se Spojenci.

Události jinde v Evropě ovlivnily situaci v Itálii. Většina německých jednotek, které bojovaly u Caporetta a Monte Grappa, byla stažena kvůli operaci Michael, první jarní ofenzívě v roce 1918, kterou naplánoval maršál von Ludendorff. Díky jejímu velkému úspěchu bylo šest britských a francouzských divizí okamžitě staženo z Itálie na Západní frontu. Dvě italské divize a 60 tisíc italských dělníků bylo také posláno do Francie, vojáci šli hned na frontu a dělníci uvolnili francouzské dělníky pro vojenskou službu. Více než deset tisíc Italů se z Francie nevrátilo. Padli během velké letní ofenzívy v roce 1918.


Mapa oblasti Monte Grappa

V březnu 1918 se situace Italů na Monte Grappa začala opět zhošovat. Horské jednotky rakousko-uherské armády opět dobyli Monte Fontanasecca, Monte Pertica a nakonec i severozápadní svahy Monte Tomba. Rakušané chtěli několik následujících měsíců využít jako přípravu na smrtící úder proti Itálii. Němci Rakousko nutili k zahájení tohoto konečného útoku. Pokud by italská fronta „zmizela“, rakouské jednotky by mohly ve Francii obsadit klidnější oblasti fronty, zatímco Němci by válku dotáhli do vítězného konce. Italové se o ofenzívě dozvěděli na konci května a místo toho, aby prováděli vlastní útoky, připravili se na obranu. Ačkoliv měli Rakušané vysokou morálku, sliby jejich vrchního velení o velkém množství kořisti a jídla je velice naštvaly. Rakousko-Uhersko pociťovalo důsledky spojenecké námořní blokády stejně jako Německo a vojákům bylo jídlo slibováno stejně jako vítězství.

15.června 1918 rakouská ofenzíva začala útoky v třech oblastech italské fronty, „operace Lavina“ v Passo Tonale v severozápadních Alpách (ve skutečnosti šlo o klamný útok), „operace Radetzky“ v Asiago Altipiano a „operace Albrecht“ v oblasti Grappa-Piave. Linie v oblasti Grappa-Piave začala být cílem dělostřeleckého odstřelování, Rakušané vystříleli 100 000 plynových granátů a desetkrát víc obyčejných granátů. Italské jednotky však byly vybaveny novými plynovými maskami, stejnými jaké používali Britové a Američané a které byly na rozdíl od těch starších účinné. Italové zažívali ve svých mělkých zákopech peklo. Britští, francouzští a italští velitelé věřili myšlence, že „hluboké zákopy plodí zrádce“. Naproti tomu, rakouští a němečtí velitelé měli opačný názor, některá rakouské kryty nad sebou měly i tři metry tlustou vrstvu tvořenou skálou. Na plošině Asiago se rakouský útok soustředil na britské a francouzské jednotky, které narozdíl od Italů považovali za kvalitní protivníky. Pokud by Rakušané uspěli, mohli by napadnout linii Grappa-Piave z boku. Průlom do nížin by mohl rozdělit celou frontu a opět ohrozit osud Itálie. Na jaře 1916 Italové drželi linii na Altipianu na posledních hřebenech pohoří a čekali na Brusilovovu ofenzívu, která měla oslabit útočící rakouské jednotky. V roce 1918 tu žádná ruská hrozba nebyla, ale situace z roku 1916 se opakovala. Rakušané byli znovu zadrženi na okraji náhorní plošiny. Tentokrát na tom měly zásluhu britská48. afrancouzská 23.divize, dále pluk složený z českých legionářů, který byl vytvořen pod italskou záštitou a celkem sedm italských divizí, tvořených jak horskými tak pěšími jednotkami. Přestože klíčové město Altiago bylo zničeno a dobyto, italský protiútok dokázal Rakušanům, kteří během něj přišli o 30 tisíc mužů, zasadit velký úder. Spojenci měli 8 tisíc padlých, zraněných a nezvěstných, 75% z nich byli Italové.


Rakouské úderné jednotky, jaro 1918

V to samé ráno, kdy proběhl útok na Altipianu, začali Rakušané odstřelovat Monte Grappa. Tři rakouské divize s údernými jednotkami dokázaly dobýt západní svahy masivu a brzo zabraly i Monte Asolone. Dvě italské divize v této oblasti, tvořené muži z Bari a Kalábrie, neměly šanci proti plynu, plamenům a dělostřelecké podpoře rakouské pěchoty. Tyto jednotky, ve kterých byl průměrný věk 18 let, čelily novým druhům zbraní a opakovaně podnikaly protiútoky na bajonety a s tím málem dělostřelecké podpory, které se podařilo sehnat. Vypadalo to, jako kdyby na ně jejich armáda zapomněla, zásobování spolu s veškerou komunikací bylo zastaveno. Skutečný důvod byl velký útok 25 rakouských divizí s údernými jednotkami, šlo o hlavní sílu ofenzívy „Solstice“, která směřovala k řece Piave. Jediná italská rezerva, divize Abruzzi, byla nasazena proti tomuto útoku. Bylo tomu právě na těchto jižních svazích Monte Grappa, kde Italové nasadili svojí novou zbraň-Arditi. Tyto italské útočné jednotky byly silně vyzbrojeny, stejně jako rakouské a německé Stosstruppen. Byly vybaveny množstvím lehkých kulometů a několika plamenomety. Jejich úspěch však nespočíval v moderní výzbroji, ale v prudkosti jejich boje s granáty a dýkami na blízko. Jejich protiútoky zhroutily rakouskou linii a připravily Rakušany skoro o polovinu všech vojáků, zastavili se jen kvůli kritické situaci u řeky Piave, kam nebylo možné poslat žádné zásoby nebo rezervy. Po dokázání velké užitečnosti jednotek Arditi, se jejich řady začaly rozrůstat. V roce 1917 byly tyto úderné prapory postupně rozšiřovány na pluky a divize, v polovině roku 1918 měly jednotky Arditi již vlastní úderné divize, které disponovaly velkým množstvím dělostřelectva, ženistů a nákladních vozů pro zásobování a přesuny.  

Mladý americký dobrovolník u Červeného kříže, Ernest Hemingway, byl také svědkem těchto bitev na Monte Grappa a řece Piave. Poté co byl zraněn, když Italům přinášel potravinové příděly, napsal domů o krutosti bitvy, nemocnicích a o tom, „jak země zčernala mrtvými Rakušany“. Bitva o Slunovratu byla „velkým vítězstvím a ukázala světu kvalitu italských bojovníků.“ Bitva podél řeky Piave, kde Rakušané podnikli největší úsilí při útoku, byla katastrofa. Přestože byli Italové přečísleni v poměru dva ku jedné, udrželi linii. 17.června 1918 bylo předmostí na řece Piave, které bylo sedm kilometrů hluboké a dvacet kilometrů široké ztraceno, kvůli rozvodnění řeky, které bylo způsobeno silnými dešti. 24 tisíc Rakušanů bylo tak odříznuto a poté i zajato.  

Úder vedl k počátečnímu rakousko-uherskému úspěchu na Monte Grappa, který skončil následnou katastrofou v záplavách níže. Italské a kanadské letadla zničila nepřátelské pontonové mosty pokoušející se o záchranu. Po tom co slyšeli o rakouském neúspěchu za slunovratu, sekterář německého ministerstva zahraničí sdělil své vládě, aby neočekávala ukončení války pouze vojenskými prostředky. Němci vkládali velká očekávaní do této ofenzívy. Vítězství v alpách mělo přinést lepší pozici k mírovému jednání s Dohodou, na čemž záleželo jak Berlínu tak i Vídni. Rakousko-uherské ztráty se blížili 180 000 včetně 35 000 nahoře na Monte Grappa. Italské ztráty byly celkem 85 000 z toho v horách 14 000. Jedna francouzská a dvě britské divize obětovaly na Piavě přes 3 000 mrtvých, zraněných a pohřešovaných. Velitel Dohody Foch žádal Diaze využít jeho vítězství k protiofenzívě. Diaz odmítl, odpovídajíc že Italský protiútok by stál stejné ztráty jaké právě utrpěly rakušané. Koncem roku 1917 Itálie přežila jednu z největších ofenzív války a nyní držela linii během druhého útoku, obě bitvy se soustředily na masív Monte Grappa. Její mocné vrcholy se staly svědky italského největšího vítězství.

Vittorio Veneto, závěrečná bitva na této frontě v této válce, začala na Monte Grappa. Horská fáze tohoto italského údoku se stala diverzí akcí jenž se obětovala aby odvrátila pozornost od hlavního italského úderu na horním toku řeky Piavy, ofenzivy která eliminovala armády Rakousko-uherského impéria. Brzy ráno 24. října 1918, přesně jeden rok později poté co začala bitva o Caporetto, 1600 děl, 500 zákopových minometů a devět italských pěších divizí zaútočilo proti oblakům a rakousko-uherským zákopům nahoře v masivu Monte Grappa. Během dvou dnů rakousko-uherské síly díky přesunu posil zasílily z devíti divizí na patnáct včetně elitní horské divize Edelweiss. Bitva byla provázena bouřkami a setrvalou mlhou. Poté co se pozice změnily, se dělostřelectvo stalo z větší části nepoužitelné. Většina bojů proběhla v zákopech umístěných na vrcholcích hor a výšin. Rakousko-uherské velení vyhodnotilo útoku u Monte Grappa jako rozhodující úder italské armády. Nejlepší italské jednotky byly zapojeny do bojů o vrcholy: pluk vlastního krále, vysoce ceněná brigáda Aosta, celá divize Alpinů a několik praporů Arditů. Efekt rakousko-uherkých protiútoků na Italy – popsal jeden z italských historiků jako „obětování lidských životů ve velkém“. Brigády Aosta, Udine, Firenze a Abruzzi utrpěly ztráty až ve výši padesáti procent jejich stavu, ale udrželi nově dobyté pozice na vrcholcích Asolone, Pertica a Tomba.


Italské zákopy, Monte Grappa

Daleko nížeji od Monte Grappa, 27. října 1918, začala hlavní italská ofenziva, jejíž předností dobyli jednotky Arditů a brigáda Sassari. 31 italských, 2 britské a 1 francouzská divize překročily řeku Piavu. Připojila se k nim i jediná jednotka armády USA na této frontě 332. pěší pluk. Tyto spojenecké síly podporovalo přes 6000 kusů dělostřelectva, včetně 450 anglo-francouzských kanonů. První rakousko-uherský odpor byl velmi tvrdý. Jejich obranný pás byl velmi propracovaný a do hloubky, opevnění se budovala po dobu jednoho roku a neustále se vylepšovala. Rakousko-uherští ženisté použili kombinace drátěných překážek, zákopů a bunkrů které se osvědčily v bitvách u Soči. Všichni italští veteráni rozuměli náročnosti obnovené ofenzívy. První část bitvy na Piavě nabrala podobu opotřebovávací bitvy, přes zřízení tří předmostí a masivní leteckou podporu sil Dohody. Bitva o Vittorio Veneto byla svědkem prvního úspěšného zásobování vzduchem pro čtyři italské divize které byly odříznuty, když při záplavách přišly o pontonový most. Kritický stav na munici a jídle, zažehnala italská letadla schazující zásoby na padákách v blízkosti obležených vojsk.

Co uspíšilo kolaps rakousko-uherských obránců proběhlo v týlu Piavské linie 28.října. Na východních kopcích masivu Monte Grappa, se přeskupené italské síly prolomily do nížiny. Tento postup zvrátil bitvu ve prospěch Italů. Do konce tohoto posledního týdnu války byla rakousko-uherská armáda rozdrcena. Po celé frontě, národnosti jako Češi, Maďaři, Chorvati, Poláci a další zjišťovali že jejich národy v zemích z nichž pocházejí ustanovují provizorní či nezávislé vlády a skládali své zbraně, často motivovaní italskými sliby na propagačních letácích. Věrné rakouské jednotky v obavě z obklíčení zahájily ústup. Bitva se brzy změnila v pronásledování. Od Passo Tonale až k adrijskému pobřeží se odehrávaly stejné události kolapsu R-U vojsk jako na Piavském bojišti. Nyní bylo na italské jízdě, aby odřízla ustupujícím rakouským armádám cestu. Útok z Monte Grappa uspěl za těžkých ztrát, zvláště mezi ročníkem 1899. 24 000 Italů padlo, bylo pohřešováno či zraněno nahoře na Monte Grappa, což činilo dvě třetiny celkových italských ztrát v této konečné bitvě. Přes 4 000 ztrát přinesly vítězství anglo-francouzské jednotky. Rakousko-uherské ztráty mrtvých, pohřešovaných a zraněných dosáhly sta tisíc vojáků během bitvy a ústupu. 400 000 padlo postupně do zajetí než byla podepsána 4. listopadu kapitulace, stejně tak se ukořistilo množství zbraní a zásob vojenského materiálu.

Stejně jako Verdun či Gallipoli se opotřebovací boje u Monta Grappa zapsaly do dějin Velké války. Co však tyto boje odlišovalo od Sommy či Ypres byly horské podmínky a zákopy v kamení uprostřed skal. Postup v horských svazích, přes pusté skály, v mracích a silném větru až o síli vichřice často se sněhem či sněhu s deštěm padl plnou vahou na pěchotu, protože použití dělostřelectva bylo pouze omezeně možné.


Italští mrtví, Monte Grappa

Pro italské ročníky 1899 a 1900 které přinesly nejvější počet obětí v bojích u Monte Grappa jsou tyto boje sarkasticky nazvány moderními Thermopylami. Ročník 1899 je nazývám ztracenou generací – a „hoši z 99“ se staly Italským příspěvkem k vítězství Dohody. Monte Grappa se stala pohřebištěm pro tuto generaci – jak při odrážení německo-rakousko-uherské ofenzivy na podzim 1917 tak při následných útocích Italů roku 1918 tu tekla její krev proudem. Pohoří Monte Grappa se tak stalo symbolem statečnosti mužů Itálie a krvavým důkazem jejího příspěvku k válečnému úsilí Dohody.

Volně přeloženo z http://www.worldwar1.com/heritage/mtg1.htm
Autor : Melkor 🕔28.12.2005 📕24.122

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře