Asiago 1916

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔28.12.2005 📕10.386

Téměř po roce od vstupu Itálie do války jí Rakušáci dovolili zcela vyčerpat její bojovou sílu v bojích proti jejich prakticky nedobytným horským hranicím. V květnu roku 1916 přešli Rakušané náhle do protiútoku. Čelili Italům na dvou liniích. Na severu Itálie leží Rakouské Alpy, krajina známá jako Tyrolsko. Tady si Italští „Alpini“ pomalu klestili cestu na sever přes ohromné hory, obsazujíce polo-italskou oblast zvanou Trentino. K východu Itálie v čele s Jadranem leží rakouská oblast řeky Isonzo (Soči). Tam provedli Italové svůj hlavní útok a shromáždili své hlavní armády. Při napadení ve směru slabší zábranné linie v Trentinu, Rakušáci mohli doufat v proniknutí do Itálie ze severu, dostání se za armádu Isonzo a tak zlomit její zásobovací linii a donutit ji ke kapitulaci. Výsledné tažení je zde popsáno jak anglickým korespondentem s Italskou armádou tak úředním německým pozorovatelem u Rakušanů.

Sidney Low - britský korespondent

Silný útok nejprve smetl malá těla Italů. Horský štít za štítem byl napaden a obsazen. Na konci května byli Italové zahnáni zpět za svou vlastní hranici; a Italská města Arsiero a Asiago, to druhé nějakých sedm mil za prvním, padli do rukou Rakušanů. Tím však bylo naplněno období nejzazší invaze. Hrabě Cadorna, Italský generál, však v tomto čase zesílil svou volně hlídkující obranu a shromáždil své síly. Jeho linie se táhla podél posledních a nejnižších řad kopců, v nichž Alpy klesají do Italské roviny. Vicenza a hlavní železnice pro zásobování armády Isonzo byli pouze 20 mil daleko. 3. června Cadorna vydal všeobecný příkaz zastavit ústup před nepřítelem, řkouce: „Pamatujte, že zde bráníme půdu naší země a čest naší armády. Naše pozice musíme bránit až do smrti.

Tak byli zastaveni. Více než jeden Italský pluk ztratil dvě třetiny svých mužů bez jakéhokoliv ústupu. Rakouský postup byl zcela zastaven. Hlavní boj nastal v okolí Mounts Ciove, Pasubio a Sette Communi. Konečný útok byl zahájen 18. června a byl odražen s velkými ztrátami. Postupně Rakušané opustili své zabezpečené zákopové postavení a boj se přesunul, jak je popsáno v další části, na frontu Isonza. Rakušané zaútočili odvážně, avšak Italové odporovali s ještě větším nasazením a sebeobětováním. Rakouská ofenzíva v Trentinu byla navržena proto, aby odvedla hlavní nápor od Isonza a odklonila Italy od jejich hlavního cíle; a také s podružnou nadějí zasadit jim takový úder v životně důležitém bodě, aby jejich celé schéma obrany bylo zcela zničeno. Avšak podnik generála von Conrada zahrnoval tolik rizik, především zeslabení východního boku tváří v tvář Ruskému postupu, že byl pravděpodobně diktován ani ne tak politickými a morálními jako spíše čistě vojenskými důvody. Závod nenávisti, hněvivé pohrdání Italy jako bojovníky a přání vzkřísit věhlas monarchie vyvoláním války v nepřátelské zemi byli přispívající faktory. Tato koncepce, jestliže nedokonalá, byla odvážná a byla uskutečněna energicky. Na jaře byla vybudována ohromná skladiště zásob, vybavení a výzbroje a vypracován důkladný systém transportu a vodních zdrojů. Byly posbírány jednotky z ruské fronty a také balkánské a zeměbranecké (Landsturm) oddíly a v polovině května Rakušané shromáždili na Trentinu 18 plných divizí  s doplňujícími oddíly, přibližně 400000 mužů s ne méně než dvěma tisíci kanony včetně 20 baterií s obrovskými 12-palcovými děly, 8 s patnáctipalcovými a 16,5 palcovými děly, které neměly soupeře na Italské straně.


305mm Skoda velmi přispěla k počátečnímu úspěchu

Tiskové agentury byly velmi vytížené. Výpad do Trentina byl popisován jako trestná expedice, vypravená k potrestání italské „zrady“. Vojákům bylo řečeno že italská vojska jsou zbabělá a deprimovaná, vítězství nad nimi bude snadné a že města a vesnice Lombardie a Benátska se svým bohatstvím, vinicemi a ženami poskytne svým dobyvatelům odměnu za útrapy bojů.

V polovině května se silná koncentrace děl a mužů dala do pohybu dolů mezi Adigí a Brentou. Italové, vystavení zdrzujícímu bombardování a zaskočeni přívalem pěchoty zbratili mnoho opěrných bodů. Provedli dle oficiálního vyjádření „chladný a organizovaný ústup“, který Rakušanům umožnil obsadit větší část z výšiny Sette Communi a část z údolí Brenta. S nepřítelem zachyceným na výšinách v rozích výšiny a stále přisunující svá velká děla ku přední linii ze svých vyšších pozic vypadala situace na počátku června pro Italy daleko více kritická a zdálo se že pokud útočníci dosáhnou hlavní železnice a komunikační silnice tak že mohou obsadit Vicenzu či dokonce Benátky.

Ale armáda v Trentínu, přestože trpěla nedostatkem munice, kladla odpor a její pěchota nevydala ani metr země bez boje. Von Conrad vsadil všechny své plány na tom že postup bude rychlý a nepřátelský odpor minimální a tím bude paralyzovat Italskou obranu což mu umožní v několika týdnech rychlé odeslání děl a pěchoty zpět na oslabenou východní frontu. Ale po úvodním postupu se Rakouský postup zpomalil a v půli června se difinitivně zastavil v údolí Adige. V oblasti Astico a Val Sugana postup kupředu útočníků ještě pokračoval o chvilku déle a značné území, většinou lesnaté, zvrásněné a hornaté s městy Tonezza, Arsiero, Asiago a Borgo padlo do jejich rukou. Ale potom se postup zastavil i tady a cesta dolů do nížin byla zablokována. Na dosažení tohoto omezeného úspěchu Rakušani použili emermní množství materiálu a munice a ztratili na mrtvých a zraněných kolem stotisíc mužů. Tímto se sami vyčerpali a zásadně oslabili na jedné ze svých front přičemž dosažený úspěch byl umožněn stažením sil a materiálu z ostatních bojišť. Úspěch jehož bylo dosaženo, měl z dlouhodobého hlediska pražádný efekt. Commando Supremo nevěřilo že by se rakouský generální štáb vydal na milost a nemilost na ruské frontě tím že by přesunul množství pěchoty a výkvět dělostřelectva jen proto aby podpořil jednu ofenzivu k přerušení italských komunikačních linií v horním Benátsku. Velmi iracionální na projektu bylo nebyly provedeny opatření upevňující dosažený úspěch. Když se stalo zřejmé že postup vpřed je dočasný, pozice spíše umožňovala překvapivý útok protivníka.

Cadorna měl situaci pevně v rukou. Ještě když Rakušané stále pomalu postupovali a extensivně stlačovali Italskou frontu zpět, posílal svá vojska na jejich křídla. Na jeho naléhání byly poslány silné posily a byla zformovaná nová armády ze záložních jednotek, jež po organizaci a vybavení byla přesunuta na bojiště nad očekávání rychle.

Na počátku posledního týdne v čevnu rakouský generální štáb seznal že jeho úder proti Itálii neuspěl. Invazní síly, byly poutány čelně a nyní napadány protiútoky na obou křídlech, už nebyly schopny dalšího postupu a situace v Haliči volala po uvolnění pluků a baterií vázaných na aplské frontě. Bylo rozhodnuto nejméně polovinu z osmnácti divizí v Trentinu a většinu těžkých děl stáhnout zpět a dopravit do Karpat. Následoval další týden rychlých přesunů, těžkých bojů a obratných manévrů. Šéf italského štábu neprokázal věci Dohody moc velkou službu když umožnil nepříteli stáhnout se do připravených pozic. Přesto bylo nyní devět divizí upoutáno na frontě v Alpách místo nasazení na východě. Italský plán na jejich vytlačení do výchozích pozic oslabovalo rozhodnutí napřít těžiště sil v Dolomitech místo na vysokohorské frontě. Pronásledování  stahujících se nepřátel proto nebylo dostatečné a tak byly Rakušané jen zvolna tlačeni zpět za nemalou cenu za italské straně.

Zpráva o útoku od generála A. VON CRAMON [Německo]

Útok byl původně plánována na 10. dubna. Množství sněhu, bohužel, ale realizaci tohoto plánu znemožnili. Stejná situace se opakovala 20. dubna i 1. května. Von Hoetzendorff prohlásil, že nikdy nebylo tolik sněhu v horách jižního Tyrolska jako jara tohoto roku. Jiní, kteří znali tuto zemi velmi dobře, tvrdili že teplotní podmínky byly normální a že datum útoku bylo stanoveno na příliž časný termín.

Následky z opakovaného odkládání data útoku byly přirozeně značné. Velká koncentrace vojsk ve všech vesnicích jižního Tyrolska nemohlo zůstat nepříteli utajeno věčně. Dezertér z italského oddílu, který se přesouval na výšinu u Vielgereuth přinesl cenné informace o dislokaci protivníka. V těchto podmínkách se nelze divit tomu že se mezi tyrolskými veliteli nerozmohla víra v úspěch. Zprávy předávané německými důstojníky tuto změnu v komunikaci potvrzovali. Očekával se tvrdý Italský odpor.

Když, počátkem května, došlo znovu k přesunutí termínu. Generál von Falkenhayn pověřil mě abych se zeptal generála von Hoetzendorffa jestli by nebylo lepší celou ofenzivu zrušit když už nemůže být dosaženo momentu překvapení a útočit bude velmi problematické a místo toho část sil umístěných v jižním Tyrolsku raději nepřemístit na západní frontu. Tyto dispozice byly pro mě překvapením, když von Falkenhayn v průběhu zimy zastával odmítavé stanovisko k působení rakousko-uherských vojsk ve Francii. Očividně, tato změna byla způsobena nerozhodnutou situací u Verdunu.

Generál von Hoetzendorff rozhodl, že ofenziva která je naplánováno do minutových detailů se nyní nemůže zrušit, zvláště když dělostřelectvo umístěné na pozicích pro podporu útoku nemůže být přesunuto pryč.

Konečně 15.května, lavinu z Vielgereuth-Lafraun spustil útok sboru pod velením rakouského následníka trůnu Karla, který o dva dny později následoval armádní sbor z Grazu, operující na východním křídle pod velením generála Krautwalda. Začátek byl skvělý. Německo-rakouská spojená vojska v útočných skupinách dosáhl velkého úspěchu a v několika dnech se zmocnil 30 000 zajatců a 300 děl. Město Asiago bylo dobyto. Von Falkenhayn poslal blahopřejný telefram von Hoetzendorffovi, jenž byl velmi srdečný. V generálově hlavním stanu v Teschenu se cítili všichni poctěni. My němeční důstojníci jsme se upřímně radovali z vítězství dosaženého naším spojencem.

Dne 24. května, se postup sboru následníka trůnu zastavil. Nepřítel využil situace a soustředil své dělostřelectvo a pěchotu nejpravděpodobněji umístěnou v Terra ferma u níž ovládal na všechny směry linie železnicí nebo silnicemi. Byl jsem neprodleně informován že jednotky 20 armádního sboru prosily o svolení využít mezeru mezi horami, bez nutného oddechu, než se nepřítel zotaví. Ale velitel sboru to nedovolil, protože věřil že by nejprve mělo udeřit těžké dělostřelectvo. Díky tomu byli Italové schopni dát se dohromady u Priafory a opevnit okolní skály natolik že odolaly dalším rakouským útokům.

Na druhé straně, velení různým armádním skupinám byly podřízeny jednotlivé rezervní divize, pro které proto bylo nemožné zapojit se do boje v pravý čas, pokud bylo zapotřebí je nasadit na jiném místě. Není na místě zkoumat oprávněnost těchto změn. Dle mého názoru, nebylo zapotřebí zasánout do průběhu kampaně díky událostem na východě a zastavit tak běžící rakouskou ofenzivu v jižním Tyrolsku. Takto bohužel bude možno pokračovat pouze s novými silami, které však nejsou k dispozici.

Přeloženo z http://www.worldwar1.com/itafront/asiago1916.htm
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔28.12.2005 📕10.386

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře