IV. křížová výprava

Autor : Vintar / vintar 🕔29.11.2005 📕22.706

Podobné články

Další články autora

V roce 1198 byl novým papežem zvolen italský aristokrat Lotario, hrabě Segni (1160–1246). Na Petrův stolec usedl jako Inocenc III. (1198–1216). Záhy po své intronizaci začal prosazovat vyslání další, v pořadí již čtvrté, křížové výpravy do Svaté země. Cílem této výpravy mělo opětovné dobytí Jeruzaléma, který po katastrofální porážce křižáckého vojska v bitvě u Hattínu v létě 1187 padl do rukou sultána Saladina. S odůvodněním, že toliko první křížová výprava, které se nezúčastnil žádný evropský monarcha, skončila jednoznačným úspěchem, chtěl papež, aby se plánovaná výprava uskutečnila plně pod jeho kontrolou. Inocenc III. se jako hlava katolické církve považoval za nadřazeného králům a prosazoval lenní nadvládu papeže nad světskými panovníky. Situace v Evropě mu k tomu nahrávala. Znovu se rozhořely boje mezi Anglií a Francií, do kterého se na straně Angličanů zapojily i Flandry, lenní území francouzské koruny. V Německu se svářili o císařskou korunu Filip Švábský a Otta Welfský. Inocenc III. tak měl volné pole působnosti. V roce 1198 se Inocenc III. obrátil s výzvou k duchovním, baronům, rytířům a městům k účasti na křížové výpravě.

Na jeho apel se začali v roce 1199 shromažďovat první bojovníci kříže, ale zprvu dorazili pouze někteří francouzští šlechtici v čele s Theobaldem, hrabětem z Champagne, Ludvíkem z Blois a Balduinem, hrabětem z Flander. Až o rok později byla výprava pohromadě. IV. křížová výprava se ale uskutečnila až v letech 1202–1204. Většinu bojovníků Kříže tvořili rytíři a vojáci ze severní Francie, Flander a italské Lombardie. Vyvstal však nový problém. Neúčast evropských králů znamenala i nedostatek financí potřebných pro výpravu a chybělo i loďstvo, které by křižáky do Levanty (souhrnný název pro území dnešních států Libanonu, Izraele, Sýrie, Jordánska a Palestinské autonomie) dopravilo. Ochotu pomoci křižáckému vojsku vyjádřily bohaté Benátky. Benátský dóže Enrico Dandolo (asi 1110–1205) obratný politik, intrikán a zapřisáhlý nepřítel Byzance však sledoval i vlastní zájmy. V dubnu 1201 se Benátky s křižáky dohodly. Za přepravu 4 500 rytířů, 9 000 jezdců a 20 000 pěších křižáků do Svaté země požadovaly vyplatit 85 000 marek ve stříbře. Za slib poloviny budoucí kořisti posílily Benátky křižáckou flotilu o svých 50 válečných galér.

Sami křižáci se přeli, kam by měla jejich výprava směřovat. Někteří prosazovali posílit křižáky v Akkonu, který dobyl král Richard Lví srdce v průběhu III. křížové výpravy, jiní viděli relativně snadný a lákavý cíl v bohatém Egyptě, kde od roku 1200 vládnul Saladinův bratr Malik-el–Adil. Účastníci IV. křížové výpravy se shromažďovali na ostrově San Niccolo de Lido v benátské laguně. Pobyt křižáků na San Niccolo se prodlužoval a tím rostly i dluhy vůči Benátčanům. Navíc někteří křižáci nečekali až dojde k definitivní dohodě a na vlastní pěst odpluli z jihofrancouzského přístavu Marseille. Benátčané na to nebrali zřetel. Odvolávali se na smlouvu a požadovali vyplatit peníze za původně dohodnutý počet bojovníků Kříže. Dluhy křižáků u Benátčanů narostly o dalších 35 000 marek ve stříbře. Za této situace odmítl benátský dóže Enrico Dandolo poskytnout lodě k přepravě a hrozil shromážděným křižáků zastavením dodávek potravin. Dandolo hodlal využít finanční tísně křižáků a navrhnul řešení. IV. křížová výprava měla Benátčanům pomoci dobýt přístav Zadar na dalmatském pobřeží, o který Benátky přišly ve válce s uherským králem Bélou III. (vládnul v letech 1173–1196).

Papež Inocenc III. útok proti katolickému Zadaru křižákům zakázal. Přesto 8. listopadu 1202 vyplulo na moře mohutné loďstvo. 10. listopadu dorazili křižáci k Zadaru a po čtyřdenních bojích ho 14. listopadu 1202 dobyli a vyplenili. Bonifác z Montferratu, který nahradil na postu velitele IV. křížové výpravy zemřelého Theobalda z Champagne, se akce proti Zadaru prozřetelně raději nezúčastnil a do dobytého města, kde se křižáci rozhodli přezimovat dorazil až začátkem prosince. Papež Inocenc III. křižáky za dobytí Zadaru exkomunikoval, ale poté uznal, že byli Benátčany vydíráni a v klatbě ponechal pouze Benátčany.

V zimě 1202-1203 dorazili ke křižákům do Zadaru poslové kandidáta císařské koruny Filipa Švábského, osobního přítele Bonifáce z Montferratu. Bonifác z Montferratu se během následujících událostí , řečeno moderní terminologií, ocitl ve střetu zájmů. Jeho otec obdržel jako léno od byzantského císaře Manuela I. Komnena (vládl v letech 1143–1180) Thessaloniku (Soluň) a nový velitel IV. křížové výpravy tak byl osobně zainteresován do dění v Byzantské říši. Manželka jeho přítele Filipa Švábského, Irena byla dcerou sesazeného byzantského císaře Issakia II. Angela (vládl v letech 1185–1195). Irenin bratr, syn Issakia II. Angela, princ Alexios se už dříve snažil přimět jak svého švagra Filipa Švábského, tak i Benátčany a papeže Inocence III. k intervenci proti uzurpátorovi byzantského trůnu Alexovi III. (vládl v letech 1195–1203). Až do této doby marně, ale nyní se princi Alexiovi rýsovala možnost obrátit pozornost křižáckého vojska proti Byzantské říši. Za své dosazení na byzantský trůn sliboval vyplatit 200 000 marek ve stříbře, dále přislíbil zásobovat křížovou výpravu po celý další rok a postavit do pole desetitisícový pomocný kontingent byzantského vojska k podpoře křižáků při jejich tažení do Palestiny.

Mezi křižáky se opět rozhořely spory. Část jich s tažením na Konstantinopol nesouhlasila, oddělila se od jádra IV. křížové výpravy a zamířila do Svaté země na vlastní pěst. Dosazení prince Alexia Angela podporovali především Benátčané, kteří příliš nehorovali útoku na Egypt, protože zde právě vyjednávalo jejich poselstvo možnost navázání obchodních styků. Nechuť duchovenstva a části rytířů zlomil dóže Enrico Dandolo osvědčeným tahem. Na cestu do Palestiny nejsou peníze a zastávka v byzantské metropoli je proto nevyhnutelná. Nakonec se větší část křižáků nechala přesvědčit. Lákalo je pohádkové bohatství Konstantinopole a navíc měli ortodoxní Byzantinci v očích západních křesťanů špatnou pověst. Byzantince považovali za kacíře, kritizovali jejich vlažnost v boji s nevěřícími a považovali je za arogantní zbohatlíky. Konstantinopol byla multikulturní město, kde žilo mnoho muslimů a západní křižáci nechápali, že antikristi s kterými přišli bojovat s Byzantinci v Konstantinopoli vcelku dobře vycházejí (podobné problémy měli účastníci křížových výprav i v Palestině, kde nemohli pochopit, že křižácké státy, kterým šli na pomoc, s muslimy do jisté míry koexistovaly). Byzantinci zase dávali ostentativně najevo pohrdání katolíky, kteří žili na nižší kulturní a společenské úrovni a dávali jim najevo, že je považují za primitivní barbary. Za vlády císaře Manuela I. Komnena (vládnul v letech 1143–1180) byl italským obchodníkům konfiskován majetek v hodnotě 400 000 nomismat. Nezapomenut nezůstal ani rok 1182, kdy byly rozzuřenou lůzou při pogromech zavražděny tisíce řadových obyvatel Konstantinopole, privilegovaných Pisanů, Janovanů a Benátčanů (obchodníci z bohatých italských námořních republik měli od byzantských císařů v držení celé městské čtvrti). Už dříve hrozilo Konstantinopoli nebezpečí ze strany Fridricha Barbarossy a Jindřicha IV.. Tehdy ještě nebyly plány na obsazení Konstantinopole, považované za nespolehlivého spojence a viníka křižáckých nezdarů, realizovány. Nyní se osud Konstantinopole, nejkrásnějšího, největšího a nejbohatšího města křesťanů začal naplňovat. Poté co princ Alexios Angelos slíbil papeži odstranění církevního schizmatu mezi katolíky a ortodoxními křesťany, dal k jeho dosazení na byzantský trůn souhlas i Inocenc III., který se zpočátku k tažení IV. křížové výpravy na Konstantinopol stavěl zdrženlivě. Východní křesťanská církev trvala na tzv. pentarchii, podle které byli patriarchové Říma, Konstantinopole, Antiochie, Jeruzaléma a Alexandrie rovnoprávní. Římský patriarcha, papež, měl mít pouze čestný primát.

Moc Byzance byla v době ohrožení ze strany Západních křižáků oslabena. Od porážky u Mantzikertu (9. října 1071) přišla Byzantská říše o Anatolii, centrální území v Malé Asii, odkud Byzanc rekrutovala jádra svých armád. Nyní se mocenským centrem staly evropské, řecké provincie. I v Evropě přichází koncem 12. století o významné državy, v roce 1186 ztrácí Bulharsko, v roce 1187 po dalších útocích Normanů ostrovy Kefalenii a Zakynthos a v roce 1190 musí Byzanc uznat nezávislost Srbska. Isaakios Angelos se pokoušel posílit mocenské postavení Byzance sňatkem své dcery s uherským králem Bélou III., ale příliš si nepomohl, protože Béla III. vznesl nárok na pobřeží Dalmácie. Místo národní armády rekrutované ve vojensko-správních okrscích, thematech, se Byzanc musela spoléhat na nepříliš spolehlivé žoldnéřské oddíly (tagmata), ve kterých sloužili žoldnéři mnoha národů, např. Rusové, Turci, Angličané, Kumáni. Pozemním jednotkám velel vrchní velitel pozemního vojska (megas domestikos). Zhoubně na sílu Byzance působila i decentralizace země. Jednotlivé provincie, v jejichž čele stál dux kapetano, si uzurpovaly stále větší autonomii a zvolna ztrácely loajalitu vůči centrální vládě v Konstantinopoli. Oporou Byzance měla být válečná flotila. Rychlé, snadno ovladatelné lodě (akatia) se osvědčily proti nezkušeným a méně kvalitním tureckým lodím. Vrchní velitel byzantských námořních sil, admirál (megas dukas, tuto hodnost zavedl císař Alexios I. Komnenos vládnoucí v letech 1081–1118), disponoval rozsáhlými pravomocemi a byl jmenován z okruhu císařových důvěrníků nebo příbuzných. V blížícím se střetu s benátskou válečnou flotilou však byzantské lodě, jak se později ukáže, neobstojí. K použití obávaného řeckého ohně proti útočníkům nedošlo.

V dubnu 1203 se účastníci IV. křížové výpravy v Zadaru nalodili, vypluli na moře a nabrali kurz na Konstantinopol. Loďstvo mířilo podél pobřeží Dalmácie k místu prvního mezipřistání, ostrovu Kerkyra (Korfu) u pobřeží Řecka. Zde se křižáci opět svářili o cíli své cesty. 24. května 1203 Kerkyru opustili a plavbou podél řeckého pobřeží vpluli do Egejského moře. Křižácké loďstvo krátce zakotvilo na ostrovech Euboia a Andros, kde si princ Alexios vybral daně, trefněji řečeno křižáci zde loupili, a poté zamířilo k Úžinám. Po týdenní zastávce v maloasijském Abydosu propluli Dardanelami, překonali Marmarské moře a dorazili k svému cíli. 24. června 1203 se část křižáků vylodila v Chalkedonu a Chrysopoli na asijské straně Bosporu, přímo naproti Konstantinopoli. Kronikář IV. křížové výpravy Geoffroy de Villehardouin popisuje krásu byzantské metropole, která západní křižáky ohromila: “Ujištuji vás, že kdo dřív neviděl Konstantinopol, dychtivě na město zíral, protože si nedovedl představit, že by mohlo být na světě tak krásné místo.

Vládnoucí byzantský císař Alexios III. Angelos křižákům slíbil pomoc při tažení na pomoc křižáckým státům v Levantě (Levanta je souhrnný název pro území dnešních států Izraele, Palestinské autonomie, Libanonu, Jordánska a Sýrie), trůnu se však vzdát nechtěl. Po nezdaru vyjednávání nastal čas pro vojenské akce. Hned první křižácký útok skončil úspěchem. 17. července 1203 dobyli bojovníci Kříže předměstskou konstantinopolskou čtvrť Galatu (Peru) a strhli řetěz uzavírající ústí zálivu Zlatého rohu. Toho vyžili Benátčané, vpluli do zálivu a ovládli ho. Benátské loďstvo prokázalo jednoznačnou převahu nad svými byzantskými protivníky. Ztráta zálivu Zlatého rohu znamenala pro obránce Konstantinopole fatální oslabení celého systému obrany. Příští útok křižáků byl veden proti nejslabšímu místu, hradbám císařského paláce ve čtvrti Blachernae, zranitelnému výběžku na západě byzantské metropole. Blacherny ležely původně vně vlastní Konstantinopole. V tomto, původně konstantinopolském předměstí, nechal císař Manuel I. Komnenos (1143 – 1180) postavit nový císařský palác, včlenil Blacherny do metropole jako čtvrť a posílil i opevnění kolem něho, ale hradby zde byly, oproti trojitým Theodosiovým hradbám chránícím město od pevniny, pouze jednoduché. Atak byl veden jak oddíly pěších křižáků, kteří se po ovládnutí Zlatého rohu vylodili přímo na písčitých naplaveninách u blachernských hradeb, tak i z palub benátských galér, které přirazily k hradbám. Benátčanům se po tvrdém střetu s byzantskou císařskou gardou podařilo uchytit se na hradbách a proniknout do blízkých ulic. Císař Alexios III. se pokusil pouze o jeden, spíše symbolický protiútok, proti pozemním silám útočníků, ale poté co zjistil hrozbu obklíčení ze strany Benátčanů, kteří se chystali zapojit do boje, útok odvolal. Bezprostředně po fiasku císař Alexios III. Angelos vybral ze státní pokladny co se dalo a uprchnul k seldžúckým Turkům do Rúmského sultanátu (název Římský sultanát měl zdůraznit jeho polohu v dříve tradičních územích Římské říše). Rúmský sultanát se také nazýval sultanátem Ikonion, podle názvu svého hlavního města svého hlavního města Ikonia (dnešní Konya v Turecku).

Byzantští dvorští úředníci chtěli zachránit, co se ještě zachránit dalo, a opětovně dosadili na trůn vězněného a oslepeného bývalého vládce Isaakia II. Angela. S tím se ovšem velitelé IV. křížové výpravy nespokojili a vynutili si dosazení prince Alexia na trůn jako spoluvládce Issakia II. Angela. 1. srpna 1203 se tak stalo a princ Alexios byl v chrámu Hagia Sophia (chrám Boží moudrosti) korunován byzantským císařem jako Alexios IV. Angelos. Oba spolucísařové vládli v letech 1203-4 víceméně jako loutkoví císaři křižáků. V samotné Konstantinopoli byla rozmístěna jen menší část křižáckého vojska. Jádro bojovníků IV. křížové výpravy zůstalo před hradbami v očekávání pokračování cesty do Svaté země. Alexios IV. Angelos si byl vědom nenávisti místních obyvatel vůči Latinům, jak byli západní křižáci Byzantinci nazýváni, a tím i proti své osobě coby kolaborantovi. Naléhal proto na křižáky, aby u Konstantinopole přezimovali. S tím souhlasili nejen řadoví křižáci, kterým se od bohatého města příliš nechtělo, tak i velitelé IV. křížové výpravy, kteří nepomýšleli na odchod před tím, než Alexios IV. splní své sliby a zaplatí dohodnutou sumu 200 000 marek ve stříbře. O pomocný byzantský kontingent už ani nestáli, nevěřili v jeho bojeschopnost a loajalitu.

Alexios IV. však požadovanou částku neměl a byl nucen vypsat nové daně, čímž jeho neoblíbenost mezi Byzantinci ještě vzrostla. Zklamání nad císařem, kterého dosadili, neskrývali ani křižáci. Proklamované radostné uvítání se nekonalo. Fiaskem skončily i Alexiovy pokusy podřídit ortodoxní byzantskou církev římskému papeži. Ortodoxní klérus ho prostě odmítnul. Vlivní konstantinopolští církevní představitelé ještě zesílili protizápadní rétoriku poté, co nechal císař Alexios IV. konfiskovat majetky ortodoxních klášterů, aby mohl dostát svým závazkům vůči křižákům. Nenávist podněcovalo i arogantní chování Latinů vůči místnímu obyvatelstvu, kterému dávali jasně najevo, že se považují za vítěze a faktické vládce Konstantinopole. Náboženská nesnášenlivost křižáků vyvrcholila útokem a podpálením muslimské mešity v Konstantinopoli. Při žhářském útoku lehla popelem celá městská čtvrť.

Počátkem roku 1204 se situace v Konstantinopoli natolik vyhrotila, že došlo k všeobecné vzpouře. V průběhu několikadenních protestních bohoslužeb byl v chrámu Hagia Sophia provolán novým císařem Nikolaos Kanabos. V reakci na to by v následujících hektických dnech představiteli nejvlivnějších byzantských šlechtických rodů Alexios IV. prohlášen za sesazeného a na trůn byl dosazen zeť křižáky svrženého císaře Alexia III., Alexios Dukas zvaný Murtzuflos (Zachmuřený). Nový císař Alexios V. Murtzuflos se nemilosrdně vypořádal s potenciálními konkurenty. Isaakios Angelos byl uvězněn a zemřel ve vězení, jeho exspolucísař Alexios IV. Angelos byl ve vězení zardoušen. Lidovou revoltou císařem prohlášený Nikolaos Kanabos prostě beze stopy zmizel.

Nástup protizápadního Alexia V. Murtzufla k moci byl pro velitele IV. křížové výpravy nepřijatelný. Bylo jim jasné, že dokud bude Alexios V. sedět na konstantinopolském trůnu, jejich veškerá snaha získat vliv na dění v Byzanci přijde nazmar. A to nemohli dopustit, do dění v Konstantinopoli investovali už příliš sil i času. V březnu 1204 se setkali představitelé křižáků a Benátčanů a dohodli se na útoku na Konstantinopol, na okupaci města i Byzantské říše. Zvolili si dvanáctičlennou radu, ve které zasedlo šest Benátčanů a šest zástupců křižáků. Tato rada zvolila za budoucího císaře Balduina, hraběte flanderského a hennegavského. První kandidát, velitel IV. křížové výpravy Bonifác z Montferratu, byl obratným taktizováním benátského dóžete Enrica Dandola z nejprestižnějšího postu vyšachován. Ještě před útokem byla rozdělena budoucí kořist. Benátčané si nárokovali 75 % kořisti, křižáci tak mohli umořit své dluhy u Benátské signorie. Budoucí císař pak měl Benátčanům potvrdit jejich obchodní privilegia. Konstantinopol měla být rozdělena na osm částí, pět měl obdržet budoucí císař, tři měly připadnout Benátčanům. Území Byzantské říše mělo být rozděleno mezi přední křižácké velmože jako léna. Do rukou Latinů měla přejít i náboženská moc.

Ráno, ve čtvrtek 6. dubna 1204, se křižáci nalodili na válečné galéry i nákladní lodě a loďstvo zamířilo ke konstantinopolským hradbám. Geoffroy de Villehardouin, nadšený velikostí a krásou útočící flotily, odhadoval na délku linie křižáckého loďstva na 5,5 kilometru. Útok byl veden na široké frontě, Villehardouin soudí, že útok byl veden na sto místech. Křižáci se vylodili u hradeb, vztyčili žebříky a snažili se probojovat na hradební ochozy. V místech, kde to umožňovala malá vzdálenost městských hradeb od moře, se do útoku zapojily i válečné galéry a rovněž z jejich palub byly vztyčeny žebříky. Útok z 5. dubna 1204 se obráncům Konstantinopole podařilo odrazit a křižáci se museli zachránit ústupem zpět na paluby přepravních lodí. Geoffroy de Villehardouin napsal: “Musím přiznat, že tohoto dne měla naše armáda větší ztráty než Řekové, kteří se z toho velmi radovali.

Byzantinci slavili vítězství, ale předčasně. Podcenili houževnatost, vytrvalost a bojovnost válečníků Západu. Považovali se za vítěze a k přítomnosti křižáckého vojska se chovali přezíravě. Proto, když 13. dubna 1204 zaútočili nenávidění Latinové podruhé, shromáždilo se hradbách množství civilního obyvatelstva, aby mohli sledovat další porážku křižáků na vlastní oči. Hlavním cílem náporu křižáků byla achillova pata Konstantinopole, místo, kde se městské hradby napojovaly na původně předměstskou čtvrť Blachernae. Hradby zde na některých místech sahaly až k vodní hladině. Křižáci zde uspěli už v červenci 1203. Křižácká flotila se v zálivu Zlatého rohu střetla s byzantskými galérami, které se snažily zabránit útočícím lodím, aby se dostaly až k hradbám. Podle Villehardouina rozhodly boj ve prospěch křižáků příznivé povětrnostní podmínky: “Útok již trval dost dlouho, když náš Pán zvedl severák zvaný Boreas, který hnal lodi stále dál ke břehu.“ Vítr nakonec dotlačil lodě Latinů na hradby. Lodě Pilgrim a Paradise, navzájem spojené lany, narazily na hradby a přes žebříky pronikli první rytíři na cimbuří a dobyli jednu z hradebních věží. Povzbuzeni jejich příkladem zaútočili křižáci a Benátčané na další věže a zanedlouho už kontrolovali pět hradebních věží. Obrana města se začínala hroutit. Další a další bojovníci ze Západu se vyloďovali na písečných naplaveninách u hradeb, vyrazili několik bran a vtrhli do města. Osud Konstantinopole byl zpečetěn. Císař Alexios V. Murtzuflos spolu s předními šlechtici z města uprchli. Alexios V. hledal azyl u svého tchána, křižáky svrženého excísaře Alexia III.. Pomoci se ale Alexios Murtzuflos nedočkal. Alexios III. ho nechal oslepit a ponechal ho jeho osudu. Alexios V. nakonec skončil v rukou křižáků, kteří ho obvinili z vraždy jimi dosazeného císaře Alexia IV. a popravili.

Vítězní křižáci začali město plenit. Zabito bylo asi 2 000 obyvatel byzantské metropole. Nemůžeme tedy tvrdit, že by došlo, vezmeme-li do úvahy dobu drsného středověku, k nějak mimořádnému krveprolití. Útrapy obyvatel města to však nijak nesnižuje. Osud Konstantinopole byl srovnatelný s osudy jiných dobytých měst, ať už byli dobyvateli křesťané nebo muslimové. Byzantský kronikář Niketas Choniatos otřesený pádem města soudí, že: „.. i muslimové by byli milosrdnější, než muži ze západu, kteří si říkali křesťané.“ Drancování neunikly ani ortodoxní kostely a kláštery. Ruku k dílu neváhali přidat ani katoličtí kněží, kromě zlata a stříbra byly vítanou kořistí i ostatky svatých. V chrámu Hagia Sophia posadili křižáci na trůn konstantinopolského patriarchy prostitutku a chrám jim posloužil i jako stáj pro koně. Bohatství Konstantinopole bylo nesmírné, křižáci se zde zmocnili daleko většího bohatství než jaké jim mohla nabídnout Svatá země nebo Egypt. Geoffroy de Villehardouin přiznává: „Všichni se radovali a děkovali našemu Pánu za čest a vítězství, jimiž je obdařil, takže ti, kdo byli chudí, nyní žili v blahobytu a přepychu.“

16. května 1204 byl v chrámu Hagia Sophia novým, křižáky dosazeným patriarchou Thomasem Morosinim, podle latinského ritu korunován novým císařem Balduin, hrabě flanderský a hennegavský. Jako císař Balduin I. (1204–1205) vládnul nad nově ustanoveným státním celkem, Latinským císařstvím. Latinské císařství se rozkládalo na severozápadě Malé Asie a kontrolovalo strategické úžiny Dardanely a Bospor. V Evropě ovládalo Moreu (Peloponés) a další území ve středním a východním Řecku a jižní Thrákii a egejské ostrovy Lesbos, Chios a Samos. Latinské císařství nebylo pevným, centralizovaným státem. Císaři Balduinovi I. náležela 1/4 Latinského císařství (severozápad Malé Asie, strategické Úžiny a ostrovy v Egejském moři). 3/4 území Latinského císařství bylo rozděleno mezi císařovy leníky. Mezi nejmocnější leníky patřili Bonifác z Montferratu, vládl jako král Soluňskému království (část území patřila Bonifáci z Montferratu v Malé Asii, v Evropě pak území Thessaloniky, Thessalie a Makedonie). Morea se stala knížectvím Achajským, kde vládli Guillaume Champolitta a Geoffroy deVillehardouin, synovec kronikáře IV. křížové výpravy. Novopečený vévoda Otto de la Roche panoval nad vévodstvím Athénským a knížectvím Thébským. Benátčané posílili svoji pozici námořní velmoci ovládnutím Kréty, ostrovů v Iónském moři a důležitých ostrovů v Egejském moři (Euboia, Andros, Naxos). Silné pozice si podrželi i na evropském pobřeží Marmarského moře, přístavy Kallipolis, Radeistos a Herakleiu.

Dobytí Konstantinopole vzbudilo v Západních zemích vlnu nadšení. Blahopřejný dopis novému latinskému císaři Balduinovi I. zaslal i papež Inocenc III. Na to, že se na dobytí Konstantinopole podíleli i exkomunikovaní Benátčané, se už nemyslelo. Radost papeže Inocence III. nad předpokládaným sjednocením církve vše zastínila. Až později vyjádřil papež nesouhlas s pleněním byzantské metropole.

Vzájemná rivalita mezi Benátčany a Latinským císařstvím i nevraživost mezi císařem Balduinem I. a jeho leníky znemožnily využít pádu Konstantinopole k ovládnutí celého území bývalé Byzantské říše. Mimo pravomoc Latinského císařství zůstala rozsáhlá území jak v Evropě, tak v Malé Asii, která se hlásila k dědictví Byzance. V Evropě to byl Epirský despotát (titul despoty měl vládce autonomních území volně napojených na byzantské císaře) v západním Řecku . Správním centrem Epirského despotátu bylo město Arta a vládnoucí dynastie navazovala na rod Angelovců. V Malé Asii vznikla dvě nová císařství. Na jihovýchodním pobřeží Černého moře od Sinope až k Batumi (Gruzie) vzniklo, prakticky nezávisle na pádu Konstatinopole, jako důsledek zhoubné ho procesu decentralizace Trapezuntské císařství s centrem v Trepezusu (Trabzonu v Turecku). Za pomoci gruzínské královny Tamary ho založili vnukové císaře Andronika Komnena, Alexios a David. Trapezuntské císařství nakonec přežilo i restaurovanou Byzantskou říši. Turci ho ovládli až v roce 1461. Nejsilnějším státním útvarem navazujícím na tradice Byzance se stalo Nikajské císařství. Hlavním městem byla Nikaia (Iznik v Turecku).

Slabosti Latinského císařství využil bulharský kníže Jan z rodu Asenů, známější pod řeckým jménem Kalojan (vládl 1196–1207). Obratný politik se prostřednictvím poselstva obrátil na papeže Inocence III.. Kalojan sliboval uznat autoritu římského papeže a výměnou žádal titul císaře. Inocenc III., který se toužil stát sjednotitelem křesťanstva, mu vyhověl. Kalojan zaštítěný papežovou autoritou a vojenskou pomocí kočovných Kumánů vyrazil do války proti Latinům v Thrákii. Vydávaje se za osvoboditele Řeků od nenáviděných feudálů ze Západu, zmocnil se prakticky bez boje celého území Thrákie. Reakce císaře Baduina I. byla pomalá. V dubnu roku 1205 porazil bulharský císař Kalojan vojsko Latinů v bitvě u Adrianopole a zajal samotného císaře Balduina I. Avšak po vítězství se plně projevila Kalojanova krutost i nenávist k Řekům. Místo snu o mírovém sjednocení Bulharska a Byzance se začal prohlašovat za Kalojana Romeobijce, narážel tak na byzantského císaře Basilea II, který po porážce Bulharů v soutěsce Kleidion v údolí řeky Strymonu v roce 1014 nechal oslepit na 14 000 zajatých bulharských vojáků a vysloužil si přídomek Bulgaroktonos (Bulharobijce). (Děsivý návrat osleplých Bulharů do vlasti, zajatci byli rozděleni v oddílech po stech mužích, přičemž 99 zajatců bylo zcela oslepeno a každému stému bylo ponecháno jedno oko, aby mohl odvést svůj oddíl domů, způsobil tehdy carovi Samuelovi (998–1014) záchvat mrtvice kterému zanedlouho podlehl.) V roce 1207 oblehl Kalojan Soluň. V bojích u Soluně padl nejmocnější leník latinských císařů, bývalý velitel IV. křížové výpravy Bonifác z Montferratu. Bulharský car Kalojan, který byl sám u Soluně zavražděn spojeneckými Kumány, uštědřil Latinskému císařství prakticky ihned po jeho vzniku těžké porážky, podlomil jeho sílu a umožnil mocenský vzestup států hlásících se k idejím Byzantské říše.

V Nikajském císařství vládnul od roku 1204 zeť Alexia III. Angela Theodoros Laskaris s titulem despoty. V Nikaii nalezla útočiště kromě příslušníků předních byzantských rodů i většina obyvatel vyhnaných novými vládci z Konstantinopole. V roce 1208 porazil Theodoros Laskaris křižáky v bitvě u Brussy, asi 100 kilometrů jihozápadně od Nikaii, a poté byl korunován byzantským císařem Theodorem I. (1208–1222). Pozici nejsilnějšího nástupnického státu starobylé Byzance upevnil Theodor I. vítězstvím nad seldžúckými Turky z Ikonie v bitvě u Antiochie Pisidijské (město na řece Meiandros na jihozápadě Malé Asie) v roce 1210. O rok později odrazil Theodor I. vojska latinského císaře Jindřicha Flanderského (vládl 1206–1216) u Pergamonu a Nymfaia. Mírová smlouva z Nymfaiu z roku 1212 přinesla Nikajskému císařství územní zisky na úkor císařství Latinského.

Nikajské císařství posílily i události v bývalých evropských územích Byzantské říše. Epirský despota Theodoros Angelos se po dobytí Soluně v roce 1223 prohlásil za Epirského císaře. V roce 1230 se Theodoros Angelos dostal do konfliktu s Bulharskem, které navázalo přátelské vztahy s Latinským císařstvím. Theodoros Angelos vytáhnul v roce 1230 proti Bulharům. V bitvě u Klokotnice na řece Marici v jižním Bulharsku byl poražen, zajat a oslepen bulharským carem Janem II. Asenem. Epirský despotát byl tak vyřazen z mocenské hry o nástupnictví v slábnoucím Latinském císařství. V roce 1235 došlo ke smíru mezi Bulharskem a Nikajským císařstvím. Ioannes II. Vataces uznal Bulharsko jako samostatný stát, Jana II. Asena za císaře a nikaiský patriarcha souhlasil se zřízením samostatného bulharského patriarchátu. Obě dynastie se propojily i sňatkově. Následný společný útok Bulharska a Nikajského císařství na Konstantinopol však ještě ztroskotal.

Ve 40. letech 13.století vpadla do východní Evropy a do Malé Asie mongolská vojska. Po porážkách Polska a Uher se v bezprostředním ohrožení ocitli i Bulhaři. Po smrti Jana II. Asena v roce 1241 se Bulharsko pod vlivem epirského despoty Demetria (1244–1246) nerozvážně pustilo do konfrontace s Nikajským císařstvím a bylo poraženo. Nikajský císař Ioannes III. Dukas Vataces (1222–1254) dobyl velké části území Thrákie a Makedonie, včetně významných měst Soluně a Adrianopole. V Malé Asii porazili Mongolové v roce 1243 seldžúcké Turky v bitvě u Kosedaghu a dobyli i hlavní město sultanátu Rúm, Ikonion. Oslabeno bylo i izolované Trapezuntské císařství. Z mongolského vpádu vytěžilo nejvíce Nikajské císařství, nyní jediný adept na převzetí moci v Konstantinopoli. Pád křižáky založeného Latinského císařství byl jen otázkou času.

Na přelomu let 1258-1259 se v Nikajském císařství dostal k moci respektovaný vojevůdce z řad vysoké byzantské šlechty Michael Palaiologos. Dřívější megas dukas a despota, nyní císař Michael VIII. Palaiologos se stal spolucísařem legitimního nezletilého císaře Ioanna IV. Laskarise. Proti Nikajskému císařství vojensky vystoupil sicilský král Manfred. Normané se zmocnili Kerkyry a Dyrrhachionu a pokusili se proti Nikaji sjednotit zbytky nespokojenců z řad latinských leníků a části elit Epirského despotátu. O osudu Latinského císařství se rozhodlo na Balkáně. V bitvě v údolí u Pelagonie v roce 1259 zvítězilo nikajské vojsko nad Normany a jejich spojenci. V březnu 1261 uzavřel Michael VIII. Palaiologos spojeneckou smlouvu s Janovskou republikou. Janované poskytli Nikajskému císařství volný přístup do svých přístavů a slíbili vojenskou pomoc při konečném útoku na Konstantinopol výměnou za výhodné obchodní podmínky od budoucích konstantinopolských vládců (v roce 1267 obdrželi Janované čtvrť Galatu). K boji ale nedošlo. 25. července 1261 město kapitulovalo a 13. srpna 1261 do něho vstoupil vítězný Michael VIII. Palaiologos. Poslední latinský císař Balduin II. (1228–1261) uprchnul a Latinské císařství přestalo existovat. Novým vládcem obnovené Byzantské říše se stal Michael VIII. Palaiologos, který nechal svého spolucísaře Ioanna IV. Laskarise oslepit a uvěznit. Nová vládnoucí dynastie Palaiologů vydržela až do dobytí Konstantinopole osmanskými Turky sultána Mehmeda II. v roce 1453.

Útokem a dočasným vyvrácením křesťanské Byzantské říše rezignovala IV. křížová výprava na svůj původní cíl, pomoc křižáckým državám tísněným Muslimy. Zda by jejich pomoc mohla zvrátit nepříznivou situaci ve Svaté zemi je nepravděpodobné. Od bitvy u Hattínu byli křižáci ve strategické defenzívě a ani další křížové výpravy tento trend trvale nezvrátily. Byzantská říše už nikdy nenabyla původní moci a přestala plnit funkci nárazníkového státu mezi Evropou a nájezdníky z Východu. Její obnovení navíc ještě zesílilo nenávist mezi západními a východními křesťany. Osmanští Turci v budoucnu Konstantinopol definitivně vyvrátí, zaplaví jihovýchodní Evropu a Středozemní moře a budou celá staletí hrozbou křesťanské Evropy.

Použitá literatura:
Antony Bridge: Křížové výpravy
Kolektiv autorů: Dějiny Byzance
PhDr. Ing. Otakar Dorazil: Vládcové v dějinách Evropy díl Kniha 2.
Nakladatelství Fortuna Print: Kronika lidstva
Steven Runciman: Pád Cařihradu

Podobné články

Další články autora

Autor : Vintar / vintar 🕔29.11.2005 📕22.706

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře