Bojovníci z Pobaltí v německých službách

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔02.11.2005 📕21.657

Pobaltí

Ve všech třech republikách vítala velká část obyvatelstva vojáky wehrmachtu jako osvoboditele. Zkušenosti s roční vládou teroru sovětů a NKVD vedly k tomu, že Estonci a kupodivu i dříve protiněmečtí Litevci a Lotyši, vítali německé vojáky s nadějí, že jim pomohou obnovit nezávislost.

Litevci vyhlásili obnovení nezávislosti, vytvořili prozatímní vládu a jejich povstalecká armáda vyhnala sovětské jednotky z většiny litevského území. Měla přitom 4 000 padlých a 8 000 raněných. Podobně 28. června začalo povstání v hlavním městě Lotyšska Rize, které řídila prozatímní vláda. Povstání se však jednotkám Rudé armády podařilo potlačit. V Estonsku dokázaly oddíly povstalců, vedené důstojníky bývalé armády, ovládnout značnou část země několik týdnů před příchodem německých jednotek.

Litva, Lotyšsko a Estonsko se dostaly pod armádní správu, ale s tím jak vzdálenost fronty prodlužovala, přešlo celé Pobaltí pod pravomoc Posenbergova ministerstva. Jež z nich vytvořilo komisariát Ostland.

Litevci

Šéf bezpečnosti Brigadeführer SS a policie Wysocki začal z oddílů rozpouštěné národní armády vytvářet první jednotky pomocné policie. Jejich příslušníci nosili uniformy wehrmachtu, na pravé paži štítek v litevských národních barvách a trojbarevnou kokardu na čepici. Část těchto oddílů putovala ještě v zimě na frontu. Himmlerovým rozkazem z 6. 11. 1941 byly všechny vznikající dobrovolnické jednotky reorganizované ve Schutzmannschaft. Základní jednotku představoval prapor. V první polovině roku 1942 vznikly ochranné prapory 1. až 15., v nichž sloužilo 10 tisíc mužů. Později ve druhé polovině roku vznikly prapory 251-265 a 301-310. Celkem v Litvě vzniklo čtyřicet ochranných praporů, každý o síle tří až čtyř rot. Hlavní náplní byla ostrana objektů a protipartyzánský boj. V případě potřeby byly nezřídka nasazovány na frontě. Od roku 1943 se nazývaly polní prapory a sloužilo v nich 8 tisíc mužů. V létě 1943 ze čtyř těchto praporů zformovali Němci první pluk pod velením plukovníka A. Spokeviciuse. Jeho příslušníci zpočátku nosili letecké uniformy a na čepici zvláštní odznak se stylizovaným písmenem „D“ od slova dobrovolník – Drangoviniukas. Dalších 6 tisíc Litevců sloužilo v policejních praporech. Příslušníci těchto jednotek nosili černé nebo tmavomodré uniformy s označením příslušnosti na pravé paži. Počátkem března 1943 vyšla výzva k vytvoření Litevské legie. Část dobrovolníků Němci odvezli na práci do Říše a z ostatních vytvořili pět praporů Litevských stavebních jednotek (Litauische Bauabteilungen).

V únoru 1944 Němci souhlasili s vytvořením Litevského teritoriálního sboru, počítali s 5 tisíci dobrovolníky, ale obdrželi 19 tisíc přihlášek. Němci chtěli 14 tisíc z přihlášených poskytnout Luftwaffe do strážních praporů, ale litevští vojáci odmítli poslušnost. V Kaunasu došlo dokonce k boji s německými jednotkami. Mnozí dobrovolníci se rozkutekli a Němci začali s represemi. U letectva nakonec skončilo kolem 3 tisíc dobrovolníků u ochrany letišť a zhruba stejný počet jako Hiwis u protiletadlového dělostřelectva. V létě 1944 vznikly dva pluky Sil ochrany vlasti a ženijní prapor. Část dosavadních jednotek Němci před ústupem rozpustili a jejich mužstvo převedli k protiletadlovému dělostřelectvu. Dva polní prapory stačili odeslat na Balkán a další tři prapory nakonec uvízly v obklíčeném Kurlandsku.

Počátkem roku 1945 sloužilo 5 tisíc Litevců u německé armády, z toho čtvrtina v ženijních rotách. Na 12 tisíc jich sloužilo u luftwaffe, 3 tisíce u policie a 15 tisíc v Todtově organizaci (TO).

Estonci

Již od jara 1941 cvičil abwehr ve zvláštním táboře nedaleko Helsinek první stovku estonských dobrovolníků. Po zahájení bojů byli v rámci operace Erna vysláni do týlu Rudé armády. Ti co přežili se stali základem dobrovolnického praporu Erna II (Freiwilligen Bataillon Erna II). V obsazeném Estonsku byl v čele Němci tolerované správy tzv. direktoria Hjalmar Mäe, povolené jednotky domobrany (Omakaitse) čítaly několik tisíc lidí.

Od léta 1941 vznikaly dobrovolnické oddíly pomocné policie a jednotky schuma pro boj s partyzány. Celkem dvacet pět praporů s čísly 29-45 a 286-293, každý o síle 400-500 mužů. Pět praporů mělo k dispozici velitelství 18. armády a čtyři velitel armádní skupiny Nord. V roce 1942 byly některé nasazeny do bojů u Volchova, v roce 1943 u Kolpina a roku 1944 u Novgorodu a Pskova. Prapor Estland, bojoval s partyzány na Ukrajině.

Dále vzniklo několik zabezpečovacích útvarů pro velení 18. armády jako Estonské zabezpečovací jednotky 181-186 o síle praporu s úvazky na šest měsíců. Z těchto jednotek pak v srpnu 1942 vznikly východní prapory 658, 659 a 660 a východní rota 567. Dobrovolníci nosili polní uniformy armády, na pravé paži štítek s modro-černo-bílou trikolorou a trojbarevnou kokardu na čepici.

V srpnu 1942 byl povolen nábor do jednotek SS. Prvních dobrovolníků bylo jen 5 600 a tak byl zbytek doplněn ze stávajích policejních jednotek, které čítaly v té době asi 12 tisíc mužů. A tak byly zformovány tři prapory 1. estonského dobrovolnického granátnického pluku SS. Velel mu bývalý plukovník estonské armády Johannes Soodla (v září 1944 povýšený na brigadenführera a generálmajora zbraní SS). První prapor Estonské legie byl na 16 měsíců přidělen jako prapor tankových granátníků Narwa k divizi Wiking. Do léta 1943 přišlo dalších 5 tisíc dobrovolníků, díky čemuž došlo k rozšíření na brigádu, která v říjnu 1943 dorazila na frontu. Jeji vojáci měli polní uniformy zbraní SS s trojbarevným štítkem na paži a na přilbě.

V únoru 1944 byla vyhlášena mobilizace, protože útok Rudé armády dosáhl estonských hranic. 38 tisíc mužů bylo rozděleno mezi SS a pohraniční pluky. V lednu 1944 také vznikla 20. estonská dobrovolnická divize SS, později přejmenovaná na granátnickou divizi. Měla ve stavu 13 tisíc mužů a skládala se nejprve ze dvou pluků, velitelem jednoho byl Alfons Rebane, druhého Haralt Riipalu. Později byl postaven i třetí pluk. Základ nové divize tvořilo 2 000 zkušených vojáků, sloužících dosud ve finské armádě nebo v námořnictvu, spolu s nimi se z Finska vrátilo na 200 důstojníků. Od března bojovala na frontě u Narwy, po tříměšíčních bojích a těžkých ztrátách byla znovu nasazena koncem léta. U Tartu čekala v srpnu 1944 estonskou divizi porážka od Rudé armády a její zbytky byly evakuovány do Německa. V lednu 1945 byla opět na frontě ve Slezsku oblíčena Rudou armádou, části se probily na území Čech, kde u Mělníka padla část do sovětského zajetí a zbytky se probily do amerického zajetí.

V únoru 1944 vzniklo z branců šest pohraničních pluků a jeden záložní pluk. Podle některých údajů měly tyto pluky až 30 tisíc mužů. Jen 2. a 5. pluk však disponovaly lepší výzbrojí. Ze zmíněných šesti pluků byly nakonec vytvořeny dvě smíšené německo-estonské divize, a to 207. a 300. Divize č. 300 vznikla sloučením několika německých dělostřeleckých oddílů, důstojníků a poddůstojníků z rozpuštěné 13. polní divize luftwaffe a estonských pluků 2., 3., 4. a 6. Měla 20 tisíc mužů a bojovala u Narvy. 18. září ji rozbil útok 2. sovětské úderné armády. Rozpadla se na malé skupiny bojující v okolí jezera Peipus.

V březnu 1942 vznikla Zvláštní letka Buschmann, jejíž letadla hlídkovala nad Finským zálivem na protiponorkových patrolách. V červenci byla reorganizována v estonskou leteckou legii označenou jako Seeaufklärungsgruppe 127, vyzbrojenou Ar 66 a He 50. Její příslušníci nosili německé uniformy s národnostním označením na paži a estonskými leteckými odznaky. V říjnu se doplnila a reorganizovala na Nachtschlachtgruppe 11 o čtyřech letkách. V říjnu 1944 byly letecká skupina pro nedostatek paliva a náhradních dílů rozpuštěna.

3 tisíce Estonců posílilo protiletadlovou obranu jako Flak Helfers, tisíc z nich vytvořilo Flak-Ersatzabteilung 60 jehož příslušníci nosili modré uniformy letectva, pásku v estonských barvách a zvláštní odznak na blůze s písmeny EN. Po výcviku byli přidělováni jednotlivým bateriím. Od 4. prosince 1944 byli tito pomocníci převedeni k SS.

V roce 1944 sloužilo v armádě 5 tisíc mužů, u zbraní SS 20 tisíc, u hraničních pluků SS 20 tisíc, v schuma a policejních praporech 9 tisíc, u zvláštních jednotek asi 10 tisíc a v Omakaitse 5 tisíc mužů. Celkem tedy cca 90 tisíc Estonců.

Lotyši

V březnu 1941 začal výcvik prvních dobrovolníků pro Abwehr na území Východního Pruska. Povstalci útočili na ustupující jednotky Rudé armády a bojovali po boku Němců. Poté se jejich pozornost obrátila na zúčtování s vlastními „rudými“, počet obětí se odhaduje na 12 tisíc. Běsnění učinil konec až zásah německých jednotek. Oddíly místní sebeobrany pomáhaly při likvidaci židů na území Lotyšska, stejně jako nově vznikající jednotky pomocné policie organizované do policejních praporů. Některé z nich se „osvědčily“ nakolik, že je Němci použili i mimo území Lotyšska. 17. července 1941 byly zrušeny a místo nich vytvářeny jednotky pořádkové policie (Ordnungspolizei), jejíž příslušníci zpočátku nosili lotyšské uniformy se zelenou páskou na rukávu s nápisem Ordnungs-Hilfspolizei. Do října 1941 stoupl jejich počet na 8 tisíc.

V dubnu 1942 byly přejmenovány na prapory schuma s čísly 16, 17 a 21, později 18-20, 22-28 266-285 a 311-328. Do prosince 1943 vzniklo 51 těchto jednotek v černých či tmavomodrých uniformách, na pravé paži se štítkem v lotyšských barvách a kokardou na čepici. V dubnu 1942 tři jednotky schuma prodělaly bojový křest na frontě a v srpnu 1943 vznikl z ochranných praporů 276, 277, 278 a 312 první policejní pluk (Lettische Freiwillige Polizeiregiment Riga), jenž od září bojoval s partyzány v Bělorusku. Další dva policejní pluky vznikly v únoru 1943 a v září 1944. první z praporů 22, 24, 313 a 316 a druhý z praporů 317, 318 a 321. Uniformy tvořila směs polní zelené, tmavomodných policejních i starých lotyšských, používali československé ocelové přilby, které používala původní lotyšská armáda.

Část jednotek schuma skončila u armády, kde vytvořila 672. ženijní prapor a několik stavebních praporů a řadu zásobovacích jednotek.

V únoru a březnu se sedm lotyšských praporů zúčastnilo protipartyzánské akce na hranicích s Běloruskem při nichž bylo zničeno několik set vesnic a likvidováno civilní obyvatelstvo.

V dubnu 1944 s německým ústupem proběhla mobilizace jenž poskytla mužstvo pro šest pohraničních pluků s celkem 17 tisíci muži. Na frontu se dostaly u Dinaburgu a Pleskau. Koncem léta část z nich rozpustili a zbývající vojáky převedli k SS.

25. ledna 1943 byla vytvořena Lotyšská pěší brigáda (2. SS Infanteriegrigade) z existujících polních praporů 19, 21, 18, 24 a 26. Bojovala u Volchova. O šest týdnů později byla vytvořela Lotyšská dobrovolnická legie (Lettische Freiwilligen SS Legion). Od března do května 1943 vznikly tři pluky. Podařilo se získat 21 300 dobrovolníků, nejen pro legii ale i pro další útvary. Ve druhé vlně se přihlásilo dalších 5 600.

V únoru 1943 vznikla 15. granátnická divize SS, v listopadu přišla na frontu a v červenci 1944 byla zničena u Opole. Zbytek mužstva přešel k 19. divizi.

V březnu 1944 vznikla 19. granátnická divize SS složená ze tří pluků, část vojáků tvořili veteráni z lotyšské brigády, z části lidé z polních praporů. Za jejího bojového nasazení ji 14-krát citovali ve zprávách wehrmachtu.

Plánovalo se i vytvoření třetí lotyšské divize (jako 36. Panzergranadierdivision der SS, Lettische Nr.3). Obě stávající lotyšské divize zatím vytvořily VI. Lotyšský armádní sbor.

19. divize uvázla v kurlandském kotli, kde padlo dozajetí přes 5 tisíc jejích příslušníků. Zbytek se podařilo evekuovat. Po doplnění byla v únoru 1945 opět na východní frontě. Necelá stovka jejích vojáků bojovala v bitvě o Berlín.

V březnu 1943 vznikla dobrovolnická letecká jednotka. Luftwaffen Legion Lettland později Nachtschlachtgruppe 12. měla tři letky letadel Bü 131, Ar 66 a Go 145. jejích 1200 příslušníků nosilo německé letecké uniformy, na paži erb s trikolorou a nápisem Latvija. Ještě s září 1944 měla 18 letuschopných strojů, v říjnu byla rozpuštěna.

6 tisíc Lotyšů působilo u Flak Helfers, později převelených k SS. V dubnu 1945 z nich v Ústí nad Labem vytvořili panzer Jagd-Kompanie Riga.

Ke konci války se počet Lotyšů v německých službách pohyboval mezi 110 000 až 165 000 muži. Ve dvou divizích SS jich bylo 31 446, v šesti pohraničních plucích 12 118, v jednotkách schuma 14 884, v policejních oddílech 4 240, v domobraně 22 282, ve zvláštních jednotkách 10 585, v letecké legii 628 a jako Hiwis u armády 12 159.

Poválečná situace

Pobaltské státy, které svou nezávislost získaly podobně jako Československo na bojištích končící první světové války a občanské války v Rusku, prošly několikanásobnou krvavou lázní. Počínaje rokem 1940 kdy se Hitlerovo Německo a Stalinovo sovětské Rusko dohodlo o jejich osudu (paralela Mnichova), kdy za odsun etnických Němců připadlo území Sovětům.

A tak „pokojnými anexemi“ začala likvidace vrstev buržoazie a inteligence, kromě poprav přímo na místě probíhalo i masivní zatýkání s následnou likvidací v pracovních táborech gulagu.

Po přechodu do německých rukou, tekla pro změnu krev těch, co se zapletli s komunisty a místních židů, při jejichž likvidaci pomáhali Němcům nezřídka ochotně i místní lidé. Boje s různými bandami, ať komunistickými či jen loupeživými, propukali místně a s různou intenzitou.

Jarem a létem 1944 přešla většina území pobaltských států opět do rukou sovětů. Následovala masová pomsta ze léta spolupráce s Němci a spolu s rozsáhlými deportacemi na Sibiř přišla i tvrdá rusifikace zbylého obyvatelstva podporovaná přesídlováním ruského obyvatelstva do těchto území. Výsledkem byl místní ozbrojený odpor obyvatelstva mnohdy až do padesátých let a skutečnost, že se na mnoha místech stalo místní obyvatelstvo menšinovým, v důsledku čehož i do dnešních dnů existuje problém ve vztahu k tomuto importovanému ruskému etniku, které za komunistického režimu zastávalo ve společnosti nadřazenou roli.

Poválečné potvrzení sovětské nadvlády sice západní Spojenci nedali komunistům písemně jako to udělal Hitler, ale odsouhlasili je vlastně „de facto“ a tím jim umožnili prováděť svou zločinnou činnost až do rozpadu SSSR. Než se pobaltským národům díky uvolnění poměrů studené války podařilo opět získat vlastní samostatnou existenci jako nezávislé státy.

Prameny:
M.Tajchman: Ve službách třetí říše (Hitlerovy zahraniční jednotky)
L.Švec: Dějiny pobaltských zemí
W.Houpt Deutsche Spezialdivisionen
http://www.cepsr.cz/clanek.php?ID=224
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔02.11.2005 📕21.657

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře