Kulomet

Autor : Cichy 🕔01.11.2005 📕28.582

Podobné články

Další články autora

Jak to vlastně funguje?

Zmáčknutí spouště způsobí vymetení střely z hlavně směrem k vybranému cíli, ale aby zdánlivě tato jednoduchá činnost mohla proběhnout, musí automatická zbraň (netýká se to jen kulometů, ale i samopalů, některých kanónů a aut. pušek) musí proběhnout několik činností, které se Vám budu snažit teď přiblížit.

Tedy aby mohlo dojít k samotnému výstřelu musí proběhnout tyto činnosti.

- Do nábojové komory musí být nabit náboj,

- nábojová komora musí být uzavřená = uzamčena (dno nábojnice je nějakým způsobem podepřeno a to buď pohyblivě nebo nehybně),

- musí se iniciovat zápalka případně zápalkový šroub náboje, který je v té době v nábojové komoře.

- Dojde k výstřelu.

- Po výstřelu se musí odstranit prázdná nábojnice,
- odemknout a otevřít nábojovou komoru,,[1]
- vyhodit nábojnici.

Aby mohlo dojít k dalšímu výstřelu je nutné, aby proběhly tyto procesy:

- Nabití dalšího náboje - náboj musí být dopravený z nábojové schránky do podávacího ústrojí,

- z podávacího ústrojí je náboj přesunut do nábojiště

(jako nábojiště se označuje prostor, v němž je náboj připraven k zasunutí do nábojové komory),

- zasunutí náboje do nábojové komory,

- závěr se zavře a uzamkne a proběhne další výstřel.

Aby k výstřelu mohlo dojít, musí se připravit odpalovací mechanismus.

Toto je ve zjednodušení sled činností, které musí proběhnou mezi dvěma výstřely z jedné nábojové komory. Sled všech těchto funkčních operací je velmi podobný u všech používaných střelných zbraní (pušek, samopalů, pistolí a některých druhů automatických kanónů).

V případě kulometu proběhnou tyto činnosti mezi dvěma po sobě jdoucími výstřely z jedné nábojové komory, tento sled operací se nazývá funkční cyklus automatické zbraně.

Pro zabezpečení plynulého navazování jedné funkční operace na druhou (pro zabezpečení automatické funkce zbraně) je průběh funkčních operací ovládán automatikou zbraní. Za plně automatickou zbraň se považuje taková zbraň, u které po proběhnutí jednom funkčním cyklu (celého cyklu) mohou plynule následovat další funkční cykly, zbraň je tedy schopna střílet dávkami. Čas mezi dvěma po sobě jdoucími výstřely z dané zbraně souvisí s kadencí (rychlostí střelby).

Funkční části a mechanismy kulometu zabezpečují, aby mohl proběhnout celý funkční cyklus kulometu. Kulomet se skládá z těchto mechanismů a funkčních částí:

- úplná hlaveň (vlastní hlaveň, pouzdro hlavně, vodicí nebo upev­ňovací prvky hlavně, úsťové zařízení),

- závěr (závěrový mechanismus),

- hlavňová pružina (u automatických zbraní se zákluznou hlavní),

- systém podáváni nábojů (podávací ústrojí),

- vytahovací mechanismus (vytahovač) - vyhazovací mechanismus (vyhazovač),

- zasouvací mechanismus (zasouvač, který může být součástí závěru),

- spoušťový mechanismus (zkráceně spušťadlo),

- bicí mechanismus (bicí ústrojí),

- funkční pružiny (především předsuvná a nárazníková).


1) Hlaveň
2) Pouzdro závěru
3) Plynový násadec s regulátorem (slouží k odvod plynů z hlavně pro pohon automatiky zbraně)
4) Spušťadlo
5) Závěr
6) Dvojnožka
7) Hledí nebo optický zaměřovač
8) Muška
9) Zásobník
10) Příklop podávacího mechanismu
11) Rukojeť sloužící k rychlému přesunu nebo k výměně hlavně (záleží na konstrukci zbraně)
12) Tlumič plamene
13) Hlavňová spojka
14) Pouzdro kulometu
15) Pístová trubice
16) Pažba
17) Šroub pro uchycení kulometu k trojnožce
18) Vstup do podávacího mechanismu
19) Madla

Zobrazené kulomety (odshora)
vz. 59
ZB 37
BREN

Kromě těchto funkčních částí a mechanismů má kulomet pohon auto­matiky, který je zdrojem energie potřebné pro automatickou funkci. Důležitou úlohu má pouzdro zbraně (pouzdro kulometu). Jeho základ­ním úkolem je spojit všechny části zbraně v jeden celek a umožnit činnost funkčních částí a mechanismů. Bývá v něm proto vytvořeno uložení úplné hlavně, závěru, pružin, uložení systému podáváni nábojů, uložení spušťadla, bicího mechanismu a ostatních mechanismů a prvků zbraně včetně obsluž­ných a pomocných částí (upínacích prvků, západek a spojů umož­ňujících rozebírání a skládání zbraně, mířidel apod.).

Z funkčních částí je nejdůležitější hlaveň , která je hlavní a základní součástí každé hlavňové palné zbraně, a tedy i kulometu. Jejím hlavním úkolem je vymetení střely k cíli požadovanou rychlost, ale samozřejmě i v požadovaném směru. Střely kulometů bývají ve velké většině případů stabilizované rotací, musí hlaveň na střelu přenést i potřebné stabilizační otáčky. Úplná hlaveň zahrnuje vlastní hlaveň a části na této vlastní hlavni umístěné.

Vlastní hlaveň je možné popsat jako tlustostěnnou trubku, jejiž tloušťka stěny musí odolat tlaku prachových plynů působících při výstřelu.

Vnitřní prostor hlavně ­ vývrt hlavně - slouží k uložení náboje do hlavně před výstřelem a k vedení střely během jejího pohybu v hlavni. Vlastní hlaveň s vývrtem je možné rozdělit na tyto části:

nábojovou komoru (zde je uložen náboj),

- přechodový kužel (pro plynulé vtlačení střely do vodicí části),

- vodicí část (pro udělení potřebné rychlosti a potřebných otá­ček střele).

Řez hlavní je znázorněn na obr. 2. K uděle­ní potřebných otáček střele je povrch vodicí části opatřen šroubovým drážko­váním (nejčastější tvar drážkování je na obr. 3). Je tedy tvořen drážkami a poli. Průměr měřený mezi poli bývá označován jako ráže. Za základní rozměry hlavně se považují:

- tloušťka stěny

- ráže hlavně

- délka hlavně

Malorážové kulomety (označení se používá pro ráže menší než 10 mm) mají ve vývrtu pouze 4 až 6 drážek, velkorážové kulomety tuto hodnotu přesahují. Hlaveň bývá upevněna (často vyměnitelně) buď přímo v pouzdru zbraně (kulometu), nebo v pouzdru hlavně (nebo v pouzdru závěru) pohyblivě uloženém v pouzdru kulometu. Kromě někdy používaných úsťových brzd se u těchto hlavní používají:

- tlumiče plamene, mají za úkol zmenšit intenzitu světelného záblesku před ústím hlavně,

- zesilovače zpětného rázu, zvyšující zákluzovou rychlost hlavně působe­ním tlaku prachových plynů proudících z ústí hlavně na úsťovou čelní plochu hlavně,

- nástavce pro cvičnou střelbu, umožňující střelbu zbraně s cvičnými náboji (výcvik vojáků),

- reduktory (eliminátory zdvihu), snižují velikost vychýlení ústí hlavně při střelbě (jsou velmi podobné úsťovým brzdám, ale s průřezy, které usměrňují výtok plynů do jednoho směru),

- tlumiče hluku, snižující hluk vznikající při výstřelu (ne ale hluk automatiky zbraně).

Při konstrukci hlavní je nutné vzít v potaz i to, že se hlaveň během provozu u automatických zbraní bude intenzívně ohřívat, a to zejména při střelbě dávkami. Zahřívání hlavně bohužel snižuje životnost hlavně (a tím i celé zbraně). A právě z tohoto důvodu měly první kulomety a starší zbraně hlavně opatřené vodním chlazením. Vzhledem ke značné hmotnosti vodního chlazení se postupně pře­šlo k chlazení kulometných hlavní vzduchem. V tomto případě se při návrhu tloušťky stěny hlavně musí vedle pevnostního výpočtu přihlédnout i k tomu, aby hlaveň měla také dostatečnou tepelnou kapacitu (tj. schopnost pojmout velké množství tepla). Z toho důvodu konstruktéři tloušťku stěny hlavně zvětšují nad hodnotu danou pevnostním výpočtem. Z důvodu snížení vlivu ohřevu konstruktéři sahají často k řešení výměně hlavně (k co nejednodušší výměně hlavně).

Existují dva základní závěrové mechanismy:
- neuzamčené
- uzamčené

Rozdíl je v tom, zda je lze nebo nelze silou působící z vývrtu hlav­ně odsunout od hlavně vzad. Neuzamčené závěry mohou být buď dyna­mické (proti jejichž urychlování silou z nábojové komory působí sila před­suvné pružina tření závěru a tření nábojnice v nábojové komoře), nebo brzděné (v nichž je vyvozena přídavná brzdná síla). Jako příklad neuzamče­ného brzděného závěru je možné uvést závěrový mechanismus kulometu Schwarzlose, který pro brzdění využívá odporu klikového mechanismu.

Uzamčené závěry se nejčastěji skládají ze závorníku, uzavírajícího a uzamykajícího nábojovou komoru, a z nosiče závorní­ku, který toto uzamykání ovládá. V kulometech se často používají uzamčené závěry sklop­né, otočné a přímoběžné.

Podávání nábojů je u kulometů buď ze zásobníku se zásobníkovou pružinou (např. kulomety Madsen a Chauchat), nebo pásů (kulomety Maxim, Vickers, Hotchkiss, Schwarzlose, Colt, Bergmann).

U prvních kulometů byl nábojový pás tkaninový, s postupem doby se změnil na kovový. Běžně se používá ohebný - tvoře­ný pohyblivě  spojenými články. U některých kulometů (např. Hotchkiss) se používaly pevné nábojové pásy. Protože články nábojových pásů byly původně uzavřené, držely náboj po celém obvodu nábojnice, bylo nutné náboje z článků vytahovat vzad a pak bud snižovat, nebo zvedat do úrovně hlavně, aby je závěr mohl zasunout do nábojové komory. Používání otevřených článků (drží náboj pouze na části obvodu nábojnice), z nichž se náboj vysouvá vpřed do nábojové komory. Posuv nábo­jového pásu zabezpečuje podávací mechanismus, poháněný pohybujícími se částmi kulometné automatiky. Určitou zvláštností jsou kulomety používající nábojovou diskovou schránku (stejnou, jaká se používá u diskových zásobníků). Posuv nábojů z této schránky do nábojiště však nezabezpečuje pružina, ale mechanismus poháněný automatikou.

Iniciaci zápalky náboje zabezpečuje bicí mechanismus, který je řešen v souvislosti se způsobem spuštění, tedy podle  způsobu zahájení střelby.

- Spuštění při přední poloze závěru (náboj je v nábo­jové komoře), je základní funkční částí bicího mechanismu bicí pružina. Ta působí přímo na úderník, který svým předním koncem (zápalníkem) ­narazí na zápalku nebo na kladívko (přímoběžné či otočné), které předá potřebnou energii úderníku nárazem na jeho zadní konec.
Spouštění při zadní poloze závěru, tedy v okamžiku stisknutí spouště byl závěr zachycen záchytem spušťadla v zadní poloze při stlačené předsuvné pružině. K iniciací zápalky došlo při doražení nosiče závorníku po uzamčeni závěru do přední polohy (úderníkem umístěným v závěru). Úkol bicí pružiny tedy plní v tomto případě předsuvná pružina.

Spoušťové mechanismy mají za úkol zahájení nebo ukončení střelby. Tuto činnost zajišťují dvě hlavní součásti.

- Spoušť - působí na ni ovládací síla,

- Záchyt - zachycuje součástku působící odpálení nebo ji drží v napnuté poloze.

Spoušť a záchyt se vyskytují u všech spoušťových mechanismů. Tyto součástky obsahují i pružiny, jejichž úkolem je vracet součás­ti spuštadla do počáteční polohy. Uspořádání spoušťových mechanismů závisí na poloze závěru v okamži­ku spuštění. V kulometech střílejících z přední polohy závěru je bicí mechanismus napnut a záchyt přidržuje úderník nebo kladívko, na něž působí bicí pružina. Úkolem spoušťového mechanismu je v tomto případě ovládání bicího mechanismu. V kulometech střílejících ze zadní polohy závěru je závěr zachycen na záchytu. Úkolem spoušťového mechanismu je v tomto případě vypuštění závěru a jeho opětné zachycení při přerušení střelby.

Jakou silou musíme působit na spoušť, rozeznáváme spoušťové mecha­nismy:

- ovládané silou střelce,

- ovládané spouštěcím elektromagne­tem,

- s pneumatickým ovládáním. 

U prvního druhu působí střelec na spoušť bud' přímo, nebo přes vhodný převod. Další dva se nejčastěji používají při dálkovém ovládání (bojová vozidla, letadla, vrtulníky), ale jako záloha u nich bývá řešeno ovládání i silou střelce (tzv. nouzová duplicita).

Častým požadavkem při konstrukci zbraně je požadavek, aby spoušťový mechanismus byl přizpůsoben pro střelbu dávkami i jednotlivými ranami. U ručního ovládání takovýto spoušťový mechanismus obsahuje bud' přerušovač a automatickou spoušť (při spouštění v přední poloze závěru), nebo pouze vypínatelný přerušovač (u spouštění v zadní poloze závěru).

Spoušťový mechanismus musí být dále vybaven pojistkou, která zabraňuje nechtěnému (neza­mýšlenému) odpálení. Tato pojistka (pojistný mechanismus) většinou znemožňuje pohyb některé z hlavních částí spousťověho mechanismu (spou­ště, záchytu) nebo části bicího mechanismu. U elektromagnetických spušťa­del je jištění zabezpečeno přerušením elektrického obvodu, ale bývá zdvoje­no ještě mechanickou pojistkou.

U moderních kulometů bývá někdy spoušťový mechanismus doplněn omezovačem délky dávky. Omezením délky dávky se tak předchází zby­tečnému plýtvání střelivem.

Vedle předcházejících částí a mechanismů, bývají v kulometech pro zajiš­tění jejich funkce ještě další. Jsou to:

- vytahovače,

- vyhazovače,

- zasouvače,

- střelecká pohotovost,

- napínání zbraně.

Po výstřelu musí být prázdná nábojnice odstraněna z nábojové komory. Tento úkol plní vytahovač. Je to drápek (obr. 5.) umístěný většinou na závorníku a držící nábojnici za její okraj.

Při pohybu závěru vzad ji vytáhne z nábojové komory. Po vytažení z nábojové komory musí být prázdná nábojnice odstraněna ze zbraně.

S výjimkou některých zvláštních způsobů vyhození plní tento úkol vyhazovač, jehož velmi časté provedení je naznačeno na obr. 5. Jedná se v podstatě o překážku, která je v pouzdru kulometu postavena do cesty nábojnici vytahované z nábojové komory. Nárazem svým dnem na vyhazovač se nábojnice odrazí ven z kulometu. Velmi užívaným řešením je umístění pohyblivého vyhazovače v závorníku. Tento vyhazovač pak nárazem na nepo­hyblivý výstup v pouzdru zbraně udeří do dna nábojnice a vyhodí ji tak z kulometu. Vzájemná poloha vytahovače a vyhazovače určuje směr vyhození nábojnice, jak je zobrazeno na obrázcích 6 a 7.

Zasouvače slouží
k zachycení náboje v nábojišti a k jeho zasunutí do nábojové komory. U velké většiny kulometů je zasouvač vytvarován přímo
 na závorníku. Při průchodu nábojištěm tento zasouvač narazí na dno náboje a za pomoci skluzavky vytvarované v pouzdru ho zasune do nábojové komory.

Po vystřílení všech nábojů ze zásobníku nebo pásu je dobré, aby závěr zůstal v otevřené poloze. Tím je zabezpečena střelecká pohotovost. Střelec je tím upozorněn na nutnost výměny zásobníku nebo pásu a po provedené výměně nemusí znovu napínat zbraň. To přispívá ke zvýšení bojové rychlosti střelby Toto zařízení se vyskytuje především u některých kulometů se zásob­níkovým podáváním nábojů.

Při přípravě ke střelbě se musí zbraň tzv. napnout. Napnutí spočívá ve sta­žení závěru do zadní polohy, při němž se stlačuje především předsuvná pruži­na. Kromě toho se musí překonat ostatní působící síly jako například otlačení bicí pružiny, odpor podávacího mechanismu, stlačení záchytu a samozřejmě i tření závěru ve vedení.

U kulometů se nejčastěji používá ruční napínání, tedy v případech, kdy je obsluha v přímém kontaktu se zbraní. Pokud překoná­vaný odpor není příliš velký, je možné zbraň napnout přímým tahem za nosič závorníku. K tomu slouží napínací rukojeť. Ta může být pevně spojena s nosičem závorníku, nebo je od něj oddělena a suvně uložena v pouzdru zbra­ně. Ve vojenské technice a leteckých kulometech jsou kulomety ovládány dál­kově a jejich napínání je řešeno např. stlačeným vzduchem.

Všechny popsané funkční části a mechanismy kulometu jsou spojeny v do jednoho celku pouzdra kulometu (pouzdrem zbraně), na němž jsou často upevňovány pomocné části (mířidla, dvojnožky, pažba, řemen, rukojeti apod.).

Druhy pohonu automatiky

Pro pohon automatiky kulometů, tedy mezi funkčním cyklem, který celý (všechny jeho funkční operace) proběhne mezi dvěma po sobě jdoucími výstřely. Jednotlivé úkony funkčního cyklu probíha­jí za sebou nebo se částečně překrývají.

Existují tyto druhy pohonu automatiky:

- pohon funkčním pohybem nábojnice,

- pohon zákluzem hlavně:

  - s dlouhým zákluzem hlavně,

  - s krátkým zákluzem hlavně,

- pohon prachovými plyny odebranými z hlavně.

Pohon funkčním pohybem nábojnice

K pohonu automatiky se používají síly prachových plynů, jež působí na závěr prostřednictvím nábojnice od začátku pohybu stře­ly. Tato konstrukce se používá u zbraní malého nebo středního balistického výkonu. Závěr je odsouván již v průběhu výstřelu, nemůže být u tohoto konstrukčního řešení použito uzamčeného závěru. V tomto případě se používají závěry neuzamčené. Nejznámějším kulometem s touto automatikou je kulomet Schwarzlose s neuzamčeným brzděným závěrem.

Pohon zákluzem hlavně

Automatiky poháněné zákluzem hlavně využívají ke své činnosti pohybo­vé energie hlavně, zakluzující v důsledku působení impulsu síly od výstřelu. Zakluzující hlaveň pohání ostatní mechanismy zbraně a zabezpečuje tak plnění celého funkčního cyklu. Tyto pohony se používají pro zbraně s uzamčenými závěry.

Jestliže jo dráha zákluzu hlavně stejná jako zákluz závěru, oba tyto funkční členy vykonají zpravidla zákluz delší než je délka náboje a k odem­čení závěru dochází až v počáteční fázi předkluzu hlavně (při návratu hlavně vpřed), jedná se o pohon s dlouhým zákluzem hlavně.

Je-li zákluz hlavně kratší než zákluz závěru a než délka náboje, takže k odemčení závěru dochází v první fázi pohybu zákluzného systému (hlavně se závěrem) vzad, jde o pohon s krátkým zákluzem hlavně.

Pohon prachovými plyny odebranými z hlavně

Snad nejčastěji se pro pohon automatiky využívá impulsu prachových plynů odebraných z vývrtu hlavně. Zdrojem pohybu je tedy pouze část prachových plynů vzniklých hořením prachové náplně v náboji. Plynové zařízení tvoří většinou válec spojený plynovým kanálkem s vývrtem hlavně a píst umístěný ve válci. Jakmile střela při svém pohybu vývrtem hlavně mine plynový kanálek, vniknou prachové plyny do válce, v němž udělí pístu impuls, který se přenese na automatiku zbraně. Velmi často je tento impuls přenášen na nosič závorníku, který odemkne závorník a pohybuje se dále do své zadní polohy v pouzdru zbraně.

Literatura
Dolínek, Karlický, Vácha: České zbraně a střelivo, Radix, Praha 1995.
Faktor: Střelné zbraně (konstrukce a funkce), Magnet-press, Praha 1995.
Popelinský: Československé automatické zbraně a jejich tvůrci, Naše vojsko, Praha 1999.
Popelinský: Základy konstrukce zbraně, Univerzita Pardubice 2001.

[1] U neuzamčených zbraní pouze otevřít

Podobné články

Další články autora

Autor : Cichy 🕔01.11.2005 📕28.582

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře