Pavel Wechsberg-Vranský XI.

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔01.11.2005 📕5.120

Seriál

  1. Pavel Wechsberg-Vranský I.
  2. Pavel Wechsberg-Vranský II.
  3. Pavel Wechsberg-Vranský III.
  4. Pavel Wechsberg-Vranský IV.
  5. Pavel Wechsberg-Vranský V.
  6. Pavel Wechsberg-Vranský VI.
  7. Pavel Wechsberg-Vranský VII.
  8. Pavel Wechsberg-Vranský VIII.
  9. Pavel Wechsberg-Vranský IX.
  10. Pavel Wechsberg-Vranský X.
  11. Pavel Wechsberg-Vranský XI.
  12. Pavel Wechsberg-Vranský XII.
  13. Pavel Wechsberg-Vranský XIII.
  14. Pavel Wechsberg-Vranský XIV.
  15. Pavel Wechsberg-Vranský XV.
  16. Pavel Wechsberg-Vranský XVI.
  17. Pavel Wechsberg-Vranský XVII.
  18. Pavel Wechsberg-Vranský XVIII.
  19. Pavel Wechsberg-Vranský XIX.
  20. Pavel Wechsberg-Vranský XX.
  21. Pavel Wechsberg-Vranský XXI.

Podobné články

Další články autora

Cesta do Velké Británie

Odjezd byl stanoven na 24. října 1942. Rozloučil jsem se známými a kamarády jak v Bejrútu, tak v Haifě a nastoupil do vlaku, který nás popáté vezl známou trasou k el-Quantaře.  Tentokrát jsme nemuseli se přepravovat přes kanál pramicí, ale jeli jsme přes nově vybudovaný pontonový most.

Nalodili jsme se v Suezu, tj. na jižním konci suezského průplavu na loď Santa Maria de Orduna. Kromě nás a posádky byl na lodi velký počet italských válečných zajatců, které jsme museli na prvním úseku plavby hlídat. To hlídání vypadalo tak, že jsem v podpalubí stál uprostřed ležících, sedících a stojících zajatců,  kteří se bavili, hráli karty  a vůbec mě jako strážce nebrali na vědomí. I když jsem měl pušku, nebyla mi nic platná, kdyby chtěli, mohli se na mě vrhnout a neměl bych žádnou šanci se bránit nebo vystřelit. Italové však na takovou vzpouru neměli ani pomyšlení, říkali „guera finito“ a „Musolini caputo“ a byli rádi, že to pro ně skončilo. Čekala nás předlouhá plavba, která trvala řadu týdnů. Nejdříve Rudým mořem a Adenským průplavem do Keni.

Mombasa

Loď se zastavila v přístavu Mombasa, a kdo neměl stráž u zajatců, mohl na pobřeží. Před tím jsme byli instruování o přísných britských pravidlech styku s černými domorodci. Jakýkoliv rozhovor byl zakázán pod trestem vězení. I v obchodech, kde prodávaly černošky anebo černoši jsme směli mluvit jen o tom, co se přímo týkalo koupě. Po stručné prohlídce města, kde celkem nebylo co vidět, jsem ještě s některými kamarády odešel do blízké džungle, kde jsme po několika krocích viděli opravdu stejnou scenerii jako jsme znali z filmů. Husté koruny obrovských stromů nepropouštěly skoro vůbec světlo, po stromech se pnuly liány, které vytvářely spleť a často visely ze stromů dolů až na zem, úzká stezka nás vedla kousek a pak se již bez mačety  nemohlo jít dál.  Byly vidět i opice a exotičtí ptáci. Při zpáteční cestě jsme  za směšný obnos koupili velikánský trs banánů, který nám černošský chlapec utrhl přímo na banánové palmě, na kterou velmi hbitě vylezl.

K Mombase se vztahuje také jedna, pro mě bolestná příhoda. Po celou dobu od odchodu z domova jsem opatroval svůj fotografický aparát Box Tengor, který jsem zatím nemohl použít, protože jsem neměl možnost získat film. Teprve v Mombase se mi to podařilo a udělal jsem hlavně v džungli řadu snímků. Když jsem se vracel na loď, nesl jsem zmíněný trs banánů a na úzkém lodním můstku jsem ztratil rovnováhu, kterou se mi podařilo vyrovnat, ale aparát mi sklouzl s ramene a spadl do moře. Ani místní výrostci potápěči, kterým jsem slíbil bakšiš, mi ho nedokázali najít.

Ještě před přistáním v Mombase jsme měli na lodi obvyklou slavnost při křižování rovníku. Námořníci si nenechali ujít příležitost, aby po projevu převlečeného Neptuna nás pořádně smočili mořskou vodou. Kdo přeplul rovník poprvé, dostal certifikát.

Madagaskar

Plavba pokračovala indickým oceánem se zastávkou na Madagaskaru, kde jsme v Tanatave vylodili italské zajatce. Na Madagaskaru jsme nesměli opustit loď, protože ostrov, který náležel Francii,  byl teprve před několika dny obsazen britskými vojsky, jako prevence proti  nebezpečí, že se stane základnou japonských ponorek. Myslím, že to bylo právě zde, kdy jsme vzpomněli státní svátek 28. října a našich doma. Za tím účelem nás nechal velitel transportu pan npor. Kaválek nastoupit na palubě.

Jihoafrická Republika

Další cesta vedla  kolem jižní Afriky se zastávkou v městech Durban a Kapském Městě v Jihoafrické Republice. V obou městech jsme mohli na břeh a byli jsme přivítáni různými dobročinnými spolky, obdrželi dárky a v Kapském Městě jsem byl dokonce pozván do rodiny a obdržel výborný oběd.

V té době byl v Jihoafrické Republice přísný apartheid, který se nám vůbec nelíbil. Čekali jsme na autobus, že pojedeme na Tabulovou horu. Bylo nás pět Čechoslováků a k nám se přidružil americký námořník obchodního loďstva tmavé pleti. Přijel poschoďový autobus a my jsme si sedli do prázdné přízemní části. Přišla průvodčí. postavila se před nás a začala se křečovitě smát. Po delší době sdělila Američanovi, že místa pro Černochy jsou vyhrazena na prvním poschodí, aby se tam co nejrychleji odebral.

S tímto rozhodnutím jsme nesouhlasili a po delší ostré diskusi, ve které jsme vyzvedávali velké zásluhy obchodního loďstva a skutečnost, že nebýt jeho, Jihoafričané by hladověli, jsem jako mluvčí prohlásil, že buď náš kamarád zůstane s námi nebo vystoupíme všichni. Průvodčí přiměla řidiče, aby zastavil a prohlásila, že pokud onen cestující neodejde nahoru tak dále nepojedeme. Po několika šťavnatých nadávkách, pronesených naštěstí v češtině, jsme všichni vystoupili a výletu na Tabulovou horu se vzdali. Protikladem k této příhodě byla moje zkušenost v rodině, kde jsem byl na oběd. Měli černou, tělnatou pomocnici v domácnosti, která nás při jídle obsluhovala. Její bílí zaměstnavatelé se k ní chovali s určitou úctou a přítomné jejich děti ji milovaly a objímaly a líbaly se s ní. Moji hostitelé mi vysvětlili, že jejich služka je u nich od raného mládí a je skoro jako člen rodiny, a že zákony apartheidu sice platí, ale ve svém domově si můžete dělat, co chcete.

Na lodi

Vplouváme do Atlantického oceánu, držíme stráže proti útoku letadel a ponorek. Loď kličkuje celou cestu, takže vzdálenost se zdvojnásobuje. Je poměrně pěkné počasí, protože  na jižní polokouli je jaro. I moře je k nám přívětivé a plavba kolem západního pobřeží Afriky je vcelku příjemná. Trávím čas z velké části na palubě, kde jsem si našel u hlavního stěžně místečko, které je za větrem. Celé hodiny pozorujeme širokou mořskou pláň brázděnou lodním šroubem. Celkem brzo okoukaný pohled na moře někdy zpestřují delfíni, kteří nás kousek doprovázejí. Bavíme se jak umíme, jsou zde karetní hazardní hry, atletická a jiná utkání a můj dobrý kamarád, předválečný amatérský boxer v lehké váze, Jirka P., nás učí boxovat. Já se hlavně soustřeďuji na zdokonalení angličtiny. Chodím do lodní knihovny pro mužstvo, kde jsou hlavně detektivky a snažím se číst.  Zpočátku je to bez slovníku velmi obtížné, mám nedostatečnou slovní zásobu. Ale nutím se k přelouskání stránky za stránkou, i když někdy nerozumím obsahu třeba i několika stran. Tvrdošíjně pokračuji a půjčuji si jednu knihu za druhou. Postupně začínám rozumět i významu slov, která jsem neznal, když se v různých kontextech znovu a znovu opakují.

Nedokáži si přesně vzpomenout jak jsme byli ubytování. Myslím, že to bylo v podpalubí v nákladním prostoru, kde čpěla desinfekce. Ovšem tato vzpomínka možná patří k jiné plavbě. Rovněž menáž, tj. co jsme jedli během plavby, již přesně nevím, avšak pamatuji si, že jsme velmi často dostávali obrovské humry, což je sice vybrané jídlo, ale moc nás nenasytilo. Nicméně na místo na palubě si zřetelně pamatuji a proto nemohlo být ubytování příliš vábné.

Freetown – dnes Sierra Leone

Tehdy to myslím bylo Pobřeží slonoviny. Jak se nyní znovu blížíme rovníku, je stále větší horko, již se dá vydržet pouze ve stínu. Monotónnost plavby přerušuje zastávka ve Freetownu (Libreville). Kotvíme asi kilometr od pevniny a na břeh nesmíme. Kolem nás se pohybuje množství loděk s domorodými obchodníky, nabízejícími nejrůznější zboží. Kolem lodí krouží žraloci a tak i lákavá koupel v moři není přístupná. Někteří naši chlapci s pomocí námořníků se snaží ulovit žraloka. Na lano lodního jeřábu upevňují kovový hák o průměru asi 1/2 coulu. Jako návnada slouží kus mraženého hovězího z lodních zásob. Po delší době žralok zakousne a je jeřábem tažen z vody na palubu. Je to kapitální kus asi 5 metrů dlouhý, avšak než se dostane na úroveň paluby jeho váha narovnala hák a žralok je zachráněn, sklouzne zpět do moře. Je zde úmorné vlhké horko a jsme rádi, že po doplnění zásob pokračuje plavba.

Pokračujeme nejdříve na západ dost daleko do Atlantického oceánu, aby se loď vyhnula místům, kde obvykle čekaly a útočily německé ponorky a potom na sever a zase na východ.

Gibraltar

Na Štědrý den zakotvujeme v Gibraltaru. Noc je zde ještě vlahá a z pobřežní skály zní vánoční písně, které vytvářejí tklivou náladu a vzpomínku na domov. Ani zde nesmíme na břeh a po potřebném doplnění zásob pokračuje plavba, tentokrát v konvoji s doprovodem válečných lodí, směrem k našemu cíli Anglii. Obeplouváme Irsko a na Silvestra 1942 vplouváme do skotského přístavu Glasgow.

Seriál

  1. Pavel Wechsberg-Vranský I.
  2. Pavel Wechsberg-Vranský II.
  3. Pavel Wechsberg-Vranský III.
  4. Pavel Wechsberg-Vranský IV.
  5. Pavel Wechsberg-Vranský V.
  6. Pavel Wechsberg-Vranský VI.
  7. Pavel Wechsberg-Vranský VII.
  8. Pavel Wechsberg-Vranský VIII.
  9. Pavel Wechsberg-Vranský IX.
  10. Pavel Wechsberg-Vranský X.
  11. Pavel Wechsberg-Vranský XI.
  12. Pavel Wechsberg-Vranský XII.
  13. Pavel Wechsberg-Vranský XIII.
  14. Pavel Wechsberg-Vranský XIV.
  15. Pavel Wechsberg-Vranský XV.
  16. Pavel Wechsberg-Vranský XVI.
  17. Pavel Wechsberg-Vranský XVII.
  18. Pavel Wechsberg-Vranský XVIII.
  19. Pavel Wechsberg-Vranský XIX.
  20. Pavel Wechsberg-Vranský XX.
  21. Pavel Wechsberg-Vranský XXI.

Podobné články

Další články autora

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔01.11.2005 📕5.120

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře