Pavel Wechsberg-Vranský VII.

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔01.11.2005 📕5.317

Seriál

  1. Pavel Wechsberg-Vranský I.
  2. Pavel Wechsberg-Vranský II.
  3. Pavel Wechsberg-Vranský III.
  4. Pavel Wechsberg-Vranský IV.
  5. Pavel Wechsberg-Vranský V.
  6. Pavel Wechsberg-Vranský VI.
  7. Pavel Wechsberg-Vranský VII.
  8. Pavel Wechsberg-Vranský VIII.
  9. Pavel Wechsberg-Vranský IX.
  10. Pavel Wechsberg-Vranský X.
  11. Pavel Wechsberg-Vranský XI.
  12. Pavel Wechsberg-Vranský XII.
  13. Pavel Wechsberg-Vranský XIII.
  14. Pavel Wechsberg-Vranský XIV.
  15. Pavel Wechsberg-Vranský XV.
  16. Pavel Wechsberg-Vranský XVI.
  17. Pavel Wechsberg-Vranský XVII.
  18. Pavel Wechsberg-Vranský XVIII.
  19. Pavel Wechsberg-Vranský XIX.
  20. Pavel Wechsberg-Vranský XX.
  21. Pavel Wechsberg-Vranský XXI.

Podobné články

Další články autora

Sýrie

Druhé válečné nasazení

Následovala cesta vlakem a auty přes celou Palestinu, míjíme citrusové háje a typické židovské usedlosti, vidíme hladinu Galilejského jezera a posvátné řeky Jordán a zastavujeme až za městečkem Rosh Pina na  hranicích se Sýrií,  u  obce Banias.

Zde jsme narazili na tuhý odpor francouzských vichistických jednotek  tvořených zejména z francouzské cizinecké legie. Naše roty zaujaly postavení pod horským hřebenem, jehož dominantou je hora Hermon, která i v tomto období měla sněžnou čepičku a já jsem byl přeřazen od roty doprovodních zbraní, která hlídala štáb anglického velitelství, k 3. pěší rotě.

Docházelo zde k dělostřeleckým přepadům, z nichž jeden nám rozmetal polní kuchyni. Zde jsme měli i první ztráty. Padl mladý dvacetiletý Jiří Haas, kterého zabila střepina granátu a zraněno bylo dalších 5 vojáků.. V brigádě, ke které jsme byli přičleněni, byli také Australané, kteří při dobývání Sýrie táhli před námi. Při našem postupu, který probíhal aspoň pro moji 3. rotu v klidu,  bez přestřelky,  i když palbu bylo občas slyšet, jsme se dostali také do vesnic tamních horských obyvatel Drůzů. Chovali se k nám většinou přátelsky. K tomu přispěla skutečnost, že náš praporní lékař chodil ošetřovat i nemocné domorodce. Jedné takové výpravě jsem byl přítomen jako ochrana a stal jsem se svědkem nekonečné vděčnosti rodiny za ošetření jejich dítěte. Postupovali jsme na Merdjayoum a dále k řece Litani. Po pochodu na stezkách na úpatí Hermonu jsme zaujali nové postavení u Ammiqu.

Ammiqu a Idlip

Asi v polovině července již veškeré boje ustaly a moje rota se zde zastavila.  Rozprostřel jsem si stan, který byl síťový pro jednu osobu, ve vinici. Jiní měli vzhledem k horku jen stanovou podložku a samostatnou zvonovitou síť, pod kterou spali. Hrozny již dozrávaly a já jsem ráno při probuzení vystrčil jen ruku ze stanu a utrhl si lahodný hrozen vína. Celý pobyt v Sýrii však byl poznamenán bojem proti komárům a horku, které dosahovalo až 50 stupňů. Bylo to malarické prostředí, ve kterém jsme se nacházeli a proto jsme museli od soumraku  nosit dlouhé kalhoty, a košile s dlouhými rukávy. Při nočních hlídkách jsme ještě měli pod tropickou helmou sítě přes obličej a rukavice. Preventivně jsme brali denně chinin. Já jsem předpisy přísně dodržoval, ale řada „frajerů“ mezi námi prohlašovala, že na ně komáři nejdou, a svůj zdravotní stav zpevňovali vínem, které jsme po určitou dobu denně po francouzském zvyku fasovali. Po celou dobu v anglické armádě jsme také fasovali cigarety. Již nevím jaké množství, ale na druh si pamatuji, jmenovaly se Woodbine. Tam jsem se také naučil kouřit, protože kouř aspoň trochu pomáhal proti komárům, ale tehdy jsem byl jen svátečním kuřákem.

Úlevou před usilovným výcvikem bylo asi dvoudenní odvelení do Bejrútu ve funkci informátora u britského velitelství, kde jsem uplatnil svou školní francouzštinu. Tím jsem se dostal do styku s různými žadateli o povolení k nejrůznější činnosti, které jsem dirigoval do příslušné kanceláře.

Nevím již, jestli to bylo při pobytu v Ammiqu nebo později v Idlipu , kdy se naše rota, zvlášť moje četa, podrobovala opakovanému intenzivnímu bojovému výcviku. Přískoky, zteč, běh do nepřátelského postavení atd., a vše při úmorném horku nesčetněkrát. Velitelem mé čety byl nějaký poručík Krejcárek, záložní důstojník, povoláním učitel. Byl to představitel té méně příjemné učitelské „rasy“, nesmírný puntičkář a jak se zdálo sadista. Sám stál ve stínu pod stromy a nás hnal ve výhni sem a tam. Až jednou jeden velitel družstva, myslím, že to byl předválečný desátník na jehož jméno si již nepamatuji, to už nevydržel, požádal pana poručíka, aby s tím týráním skončil a dostal se s ním do hádky, která skončila fackou. Nikdo v četě neuposlechl rozkazu, aby desátníka zatkl. Záležitost se dostala před velitele praporu, který po důkladném vyšetření potrestal desátníka jen formálně a poručíka Krejcárka po nějaké době z velení čety odvolal.

Djerablous

V druhé polovině srpna se přemístila moje rota do obce Djerablous na řece Eufrat, která tvořila hranice s Tureckem, s úkolem strážní služby a kontroly osob a zboží. Byli jsme umístění v místní škole, která stála na konci dosti velkého náměstí. Bydleli jsme po četách v jednotlivých třídách, avšak naše počty byly v důsledku malárie, žloutenky a zažívacích potíží decimovány.

Zásobování nebylo valné, takže i strava byla jednotvárná a nedostatečná. Při našich cestách jsme viděli bídu a nemoci místních obyvatel. Zejména nás šokovaly nemoci dětí, u kterých se projevovala v značné míře oční nemoc trachom.  Jejich zanícená víčka přitahovala množství much, které se shromažďovaly na jejich obličejích. To vše odrazovalo od přijímání a koupě pokrmu od místních obyvatel.

Moje strážní služba, jak již tyto služby bývají, byla dosti nudná. Již zmíněná omezená znalost francouzštiny zde hrála zase roli, takže jsem většinou konal stráž přímo u našeho obydlí.

Vzhledem k tomu, že jsem se zajímal o místní obyvatelstvo,  jsem občas ve volném čase zavítal do jediné arabské kavárny v místě. Servírovala se  tam výborná arabská, silně slazená káva, vařená a podávaná v mosazných konvičkách. Zde jsem se seznámil se starým, aristokraticky vyhlížejícím Arabem, s bílým dlouhým plnovousem a turbanem, který uměl francouzsky a kouřil vodní dýmku - nargileh. I já jsem se o toto kouření pokoušel a on mi při mých nemotorných začátcích byl nápomocen. Pokud moje francouzština stačila, mluvili jsme o všem možném. V paměti mi zůstalo jeho vysvětlení k mnohoženství, které mne dvacetiletého zvlášť zajímalo. Jeho výklad byl asi následný:  „My, praví muslimové, smíme mít čtyři ženy.“ Na můj údiv, jak vypadá taková domácnost, když většina Evropanů říká, že vydržet s jednou je těžké, odpověděl. „To byla moudrost našeho proroka Muhameda, který dobře znal náš život. Zdejší člověk, když je mladý musí asi 10 let pracovat než si ušetří na první ženu. Jakmile ji získá,  musí mu pomáhat v práci a výdělku - dělají dva. Tím se podstatně krátí doba k možnosti získat druhou manželku. Po její koupi již obvykle přestává muž pracovat a obě ženy vydělávají. Tato situace však není dobrá pro domácnost, dvě ženy se mezi sebou pořád hádají a tak jak muž rozmnožuje své bohatství, obstará si třetí ženu. Nejen, že nyní je více rukou pro starost o domácnost a děti, ale zkušenost ukázala, že dvě ženy se pro nějaký důvod i nadále hádají a třetí, a je jedno, která to je, získá dočasně privilegované postavení a ostatní dvě dělají vše, aby se na její místo dostaly. To je pro muže i domácnost blahodárné.“  Zde se odmlčel a na můj dotaz „a co ta čtvrtá žena,“ odpověděl po delší době. „Víš to je největší moudrost našeho proroka, nechť mu Alláh za to poskytne věčnou slávu, když muž stárne a životní radosti ubývají, opatří si čtvrtou mladou ženu a život se mu znovu stane rájem. Celkově mu zákon čtyř žen umožňuje plodit mnoho dětí, takže, když on a jeho ženy zestárnou, je zde někdo, kdo se o ně postará a uloží je do hrobu.“ Následovalo arabské rčení  „Alláh je veliký a Muhamed je jeho prorok“, arabská slova pokud si pamatuji znějí nějak jako -„Allah akbar e Muhamed el rassul Alah.

K Djerablousu se váže ještě představení, které naši vojáci pořádali pro místní obyvatelstvo. Program sestával ze zpěvu, hudby a možná i dalších atrakcí, na které si již nepamatuji. Mám ale k dispozici francouzsky a arabsky psanou pozvánku na kousku papíru.

Arabský text po pravé straně složené pozvánky neumím reprodukovat, francouzský text zněl: Les soldats de l´Unité tchécoslovaque ont l´honeur  d´inviter‘a la seance publique qui aura lieu le dimanche 5 octobre ‘a 19 heures dans la salle du Cinéma de l´Euphrate. L´antrée volontaire pour les frais de séance, le surplus sera distribué aux pouvres de la ville.

(Překlad: Vojáci československé jednotky mají čest pozvat vás na veřejné představení, které se koná 5. října v 19 hodin v sále kina Eufrat. Vstupné dobrovolné pro náklady představení, přebytek bude rozdělen chudým města).

Pro malé městečko u tureckých hranic to byla mimořádná událost. Dostavila se honorace v čele s francouzským prefektem a arabským starostou a jejich dámy. Všichni byli ve svátečním oblečení. Byl to velmi exotický pohled, s kterým jsem se na Středním východě již nesetkal. Z této oslavy mám schovanou na památku bankovku v hodnotě 5 piastrů s nápisem Republique Libanaise, (v té době měla hodnotu asi dnešní 1 Kč).

Za zmínku stojí některé události, které se vymykaly jednotvárnosti strážní služby. V jednotkách cizinecké legie, proti kterým jsme při obsazování Sýrie bojovali, byla i řada občanů Československa. Někteří z nich se později přihlásili k nám a byli přijati. Většinou to byli dobrodruzi a někteří jednotlivci měli dokonce kriminální minulost. Jen malý počet u nás zůstal. Ostatní si nemohli na poměry naprosto odlišné od cizinecké legie zvyknout a zase odešli. Jeden z těchto legionářů se vyznačoval jako skvělý hráč karet, kterému se nepodařilo dokázat karetní podvod. Vydělával velkou spoustu peněz, takže si držel jednoho svobodníka jako posluhu.

V té době se k nám do Djerablousu donesla i zpráva z Aleppa o velké bitvě mezi našimi a australskými vojáky na jedné straně a britskou vojenskou policií na druhé straně. Tito policisté, kteří se poznávali podle červené brigadýrky byli všemi vojáky nenávidění. Dělali razie v domorodých čtvrtích, kam britští vojáci neměli přístup, dbali na tzv. uzavírací hodinu v hospodách, barech a restauracích, která byla podle anglického zvyku stanovena na 10 hodin večer  a postupovali nevybíravým způsobem a často i surově. Tato bitka, kterou bylo úplně demolováno zařízení nějaké hospody  v Aleppu, vešla do dějin vojenského tažení na Středním východě a byla základem srdečného přátelství mezi našimi a australskými vojáky.

Velký útěk  

Další událost, která na podzim 1941 rozbouřila hladinu jednotky, byl tzv. Velký útěk. Dvacet čtyři příslušníků praporu pod vedením rotmistra Krimláka se zmocnilo v Aleppu nákladního auta a vydalo se na cestu do SSSR. Pohnutkou byla naše jednotvárná strážní služba, nezařazení jednotky do bojů a očekávání, že v jednotce, která se tvořila v SSSR, budou moci mnohem účinněji bojovat za svobodu vlasti. Osud této skupiny je známý. Dostala se do Persie do Tabrizu, kde je pohostinně přijaly sovětské oddíly, které měly obsazeny severní Irán, ale do SSSR nebyli vpuštěni. Museli se vrátit a pokud měli hodnost, byli degradováni. Později byli prezidentem Benešem omilostněni a hodnosti jim byly vráceny. V tomto dobrodružném útěku, který vedl přes poušť bez vody a přes území odbojných kočovních kmenů byly osoby, které přišly na Střední východ z SSSR a mezi nimi můj dobrý kamarád Jarda Koláček, který nyní žije v Anglii.

Aleppo

Blížila se však doba, kdy jednotka změnila své poslání. Velitel jednotky Klapálek píše, že při návštěvě nového britského vrchního velitele na Středním východě generála Auchinlecka u  československého praporu byl dotázán, zda dává přednost další strážní službě např. na Kypru nebo raději bojovému nasazení. Jednoznačně se rozhodl pro to druhé, takže za nedlouho přišel rozkaz předat strážní službu na tureckých hranicích a přemístit se do Alexandrie. Začátkem října 1941 se moje 3. rota  přemístila auty do Aleppa, kde se soustřeďoval celý prapor. Zde jsme pobyli několik dní. Já jsem město již trochu znal, protože při příležitosti lékařské prohlídky jsem Aleppo  z Djerablousu navštívil. Propustka, kterou mám schovanou udává, že jsme měl povoleny vycházky do města dne 12. 10. 1941 od 17:00 do 23:00. 

Uprostřed října jsme vlakem nastoupili cestu přes Bejrút do Palestiny, kde jsme byli ubytováni v moderním vojenském táboře El Zibu, v blízkosti města Naharia. Z cesty si hlavně pamatuji město Homs, přes které jsme již několikrát cestovali, a v paměti mi zůstalo starobylé funkční vodní kolo na řece Eufrat.

Haifa – podruhé

V táboře došlo k přestrojení. Odevzdávali jsme šortky a letní košile a fasovali vlněný battledress a teplé prádlo. I v tomto případě dokazuje propustka, že 16. 10. 1941 jsem měl možnost navštívit od 14 do 17 hodin Haifu. Cíl cesty jsme my vojáci bez šarže neznali. Večer téhož dne jsme nastoupili další již známou cestu k Suezskému průplavu, kde jako již dvakrát před tím, jsme přepluli vodu na pramici a odsud směrem na sever do blízkosti přístavu a britské námořní základny Alexandrie. Tábor se jmenoval el-Amiriya...

Seriál

  1. Pavel Wechsberg-Vranský I.
  2. Pavel Wechsberg-Vranský II.
  3. Pavel Wechsberg-Vranský III.
  4. Pavel Wechsberg-Vranský IV.
  5. Pavel Wechsberg-Vranský V.
  6. Pavel Wechsberg-Vranský VI.
  7. Pavel Wechsberg-Vranský VII.
  8. Pavel Wechsberg-Vranský VIII.
  9. Pavel Wechsberg-Vranský IX.
  10. Pavel Wechsberg-Vranský X.
  11. Pavel Wechsberg-Vranský XI.
  12. Pavel Wechsberg-Vranský XII.
  13. Pavel Wechsberg-Vranský XIII.
  14. Pavel Wechsberg-Vranský XIV.
  15. Pavel Wechsberg-Vranský XV.
  16. Pavel Wechsberg-Vranský XVI.
  17. Pavel Wechsberg-Vranský XVII.
  18. Pavel Wechsberg-Vranský XVIII.
  19. Pavel Wechsberg-Vranský XIX.
  20. Pavel Wechsberg-Vranský XX.
  21. Pavel Wechsberg-Vranský XXI.

Podobné články

Další články autora

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔01.11.2005 📕5.317

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře