Pavel Wechsberg-Vranský VI.

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔01.11.2005 📕5.709

Seriál

  1. Pavel Wechsberg-Vranský I.
  2. Pavel Wechsberg-Vranský II.
  3. Pavel Wechsberg-Vranský III.
  4. Pavel Wechsberg-Vranský IV.
  5. Pavel Wechsberg-Vranský V.
  6. Pavel Wechsberg-Vranský VI.
  7. Pavel Wechsberg-Vranský VII.
  8. Pavel Wechsberg-Vranský VIII.
  9. Pavel Wechsberg-Vranský IX.
  10. Pavel Wechsberg-Vranský X.
  11. Pavel Wechsberg-Vranský XI.
  12. Pavel Wechsberg-Vranský XII.
  13. Pavel Wechsberg-Vranský XIII.
  14. Pavel Wechsberg-Vranský XIV.
  15. Pavel Wechsberg-Vranský XV.
  16. Pavel Wechsberg-Vranský XVI.
  17. Pavel Wechsberg-Vranský XVII.
  18. Pavel Wechsberg-Vranský XVIII.
  19. Pavel Wechsberg-Vranský XIX.
  20. Pavel Wechsberg-Vranský XX.
  21. Pavel Wechsberg-Vranský XXI.

Podobné články

Další články autora

Egypt

Výcvikové středisko

V táboře v Haifě jsem zůstal asi 14 dní. Potom  naše skupina, která přišla z SSSR, až na zatčené hvězdáře, byla odeslána do výcvikového střediska čs. jednotky, které se toho času nacházelo v Egyptě u Alexandrie v táboře Agami. Na cestu si matně pamatuji. Jeli jsme z Haify vlakem v osobních vagónech. Trať vedla podle mořského pobřeží k Suezskému  průplavu. Vlak jsme opustili v El-Quantaře nebo Ismaile a přes průplav, který v tom místě měří asi 150 m, nás přepravila pramice. Dále jsme projížděli na nákladních autech Nilskou deltou, kde je plno zeleně, až do tábora Agami. Zde jsme bydleli ve velkých stanech a okamžitě začal tvrdý a intenzivní výcvik. Dozvěděli jsme se, že naše jednotka se jmenuje 11. československý pěší prapor - východní, a já jsem byl přidělen myslím do druhé čety.  Pokud to bylo možné, byli vojáci označení za hvězdáře rozděleni do různých jednotek, takže stěží byli dva v jedné četě. První dny po zařazení jsem byl dost izolovaný, nikdo se mnou nemluvil a narážel jsem na nedůvěru, která se však týkala i židů, kteří nebyli v SSSR. Jaké měli pocity kamarádi nežidovského původu, kteří byli označení za hvězdáře, nevím. Tento nepříjemný stav se později rozptýlil, zejména když SSSR byla napadena Německem, a také pod nekompromisním postojem velitele praporu pplk. Klapálka, který antisemitické výstřelky nestrpěl a i trestal.

Zde jsem poprvé dostal přidělenou funkční zbraň. Pokud si pamatuji, byla to puška z I. světové války. Později jsem měl samopal tzv. Tommy gun, a učil jsem se zacházet s protitankovou puškou a s lehkým kulometem Bren (licenční výrobek Zbrojovky Brno).  Protože jsme z dřívějších výcviků znali pořadové cviky, byl hlavní důraz kladen na bojový výcvik, přískoky, maskování v poušti, zteč ap. Byli jsme hodně utrmácení.

Z Agamy si pamatuji na tragikomickou příhodu. Protože i zde se náš vojenský život řídil předválečnými vojenskými předpisy, byla na každý den stanovena služba. Byl to praporní dozorčí důstojník, praporní dozorčí poddůstojník, dozorčí desátník roty a dozorčí vojín roty. Jednoho dne jsem měl službu dozorčího vojína roty. Protože v noci se někdo vloupal do skladu, byl jsem určen (protože jsem znal několik slov anglicky), abych s řidičem odjel do Alexandrie pro řetěz. Řidič, který mě vezl, byl nějaký Korosčenko, před válkou známý zápasník a „silný“ muž těžké váhy, který vystupoval v jarmarečních boudách a cirkusech. Odjeli jsme do bazaru, tam řidič auto odstavil a šel se mnou kupovat řetěz. Došli jsme do prostoru, kde byl jeden železářský stánek vedle druhého a Koroščenko vybral vždy nejsilnější řetěz a při zkoušení jeho pevnosti jej vždy roztrhl. Když to udělal počtvrté, měli jsme v patách nejen předchozí tři arabské obchodníky, ale celý houf Arabů, kteří křičeli jeden přes druhého a požadovali peníze za roztrhané řetězy. Já jsem nestačil odpovědět „No good chain“, a když se to stávalo nebezpečné, rozrazil Korosčenko dav a my jsme utíkali k autu. Při rozjezdu vozu se na stupátka pověsilo několik obchodníků. Ty však až na jednoho Koroščenko srazil. Zbývající mladý kluk se usilovně držel za okénko na straně řidiče. Korosčenko ho chytil za ucho a ten s řevem nakonec seskočil. Po několika minutách jízdy mi řekl Koroščenko, to jsem nechtěl, a ukázal mi kousek tkáně, která mu zůstala mezi prsty. K mému šoku to bylo kousek ucha. Zapřísahal mě, abych ho neprozradil, což jsem mu slíbil. Řetěz jsme potom koupili na jiném místě, bez zkoušky pevnosti. Protože jsme brzy opustili Agami, zůstala záležitost asi utajena. Korosčenko se stal na několik dní mým dobrým přítelem. Později byl superarbitrován a odjel do USA, kde předváděl své umění.

Koncem května opustila jednotka Agami a já jsem byl zařazen do roty doprovodních zbraní.

Informace o vojenské situaci

K pochopení tehdejší válečné situace je třeba určité vysvětlení. Palestina byla anglické svěřenecké území, z kterého chtěli židé vybudovat svou domovinu. Velká Británie však zde měla své výsostné zájmy. Blízkost Suezského průplavu, obava ze zamítavého postoje Arabů a arabských zemí k vytvoření židovského státu a další politické a strategické okolnosti vedly k tomu, že Anglie přistěhovalectví židů přísně regulovala a  zastavovala. Takže se v různé intenzitě projevovalo vůči nim nepřátelství jak palestinských  Židů tak i Arabů. Směrem na jih a západ ležel Egypt, který sice měl vlastní vládu, ale současně tvořil anglický protektorát. Tudíž i zde byla nálada protianglická a existovala tendence přiklánět se k v té době vojensky velmi úspěšnému anglickému nepříteli, hitlerovskému Německu. Další část severní Afriky směrem na západ byla italská kolonie Eritrea a dále Tunis, Alžír a Maroko, državy poražené Francie, kde správu vykonávala neokupovaná část Francie, tzv. vichistická Francie. Stejná situace byla směrem na severovýchod, kde s Palestinou sousedila Sýrie, která tehdy zahrnovala dnešní Sýrii a Libanon a byla francouzskou kolonií. Dalším státem v tomto směru bylo tehdy neutrální Turecko, přes které na Střední východ pronikali němečtí špioni. Jakmile vstoupila Itálie do války po boku Německa, podařilo se jí ovládnout Středozemní moře a tlačila se na Egypt a Suezský průplav. Současně však se projevily Mussoliniho dobyvačné plány ve střední Africe a navíc spolu s Německem se Duce angažoval v Řecku, čímž podstatně oslabil svou přítomnost v severní Africe.

Válka na Středním východě měla tu zvláštnost, že od roku 1940 do konečného vytlačení Němců a Italů z Afriky v roce 1943 se fronta několikrát převalila ze západu na východ a zpět. Strategické důvody byly jednak velká vzdálenost frontových jednotek od zásobovacích přístavů a center, tj. u Angličanů Egypt a u Italů a Němců západní Lybie, Tunis a Alžír, a jednak zvláštnost pouštní války, kdy silnice, železnice a obydlená místa byla u mořského pobřeží a dále do vnitrozemní byla těžko hájitelná poušť. To umožňovalo obchvatné manévry a napadání nepřítele z boku a zezadu. Slabosti italské armády využil Hitler, který měl v té oblasti své úmysly a vyslal na Střední východ na pomoc svou armádu pod velením známého generála Rommela.
  Koncem roku 1940, za stavu oslabení italské armády, podnikla anglická armáda úspěšnou ofenzívu a dostala se až k el-Agheile, na rozhraní Kyrenaiky a Tripolska. Po příchodu Rommela do Afriky, a to již v únoru 1941, museli Angličané ustoupit a německo-italská vojska stála před hranicemi Egypta. Při tomto postupu obešla německo-italská vojska pevnost Tobruk, která zůstala v rukou anglických obránců, australské divize.

Západní poušť 

První válečné nasazení

Za tohoto stavu odjela naše jednotka vlakem do tzv. západní pouště, do prostoru Sidi Hanaish u Mersa Matruh. Byla to malá stanice, kterou tvořila plechová budka. Na rozdíl od všech ostatních míst a stanic, kterými jsme projeli nebo prošli, netlačily se zde jeden přes druhého arabské děti se svým věčným „bakšiš“ a i to  nasvědčovala tomu, že jsme ve frontovém pásmu. Po namáhavém pochodu pískem jsme se dostali na „frontovou“ linii, do primitivně v písku vybudovaných postavení, kde jsme první noc přespali. Ráno jsme se rozkoukali a viděli několik postavení vybudovaných z pískem plněných  pytlů a sudů postavených kolem vyhloubených poměrně mělkých děr. Naši velitelé vydali ihned příkaz k vylepšení těchto opěrných bodů. Již dříve jsme vyfasovali stany  pro jednu a dvě osoby. Já jsem měl stanový dílec, který jsem rozprostřel nad vyhloubenou mělkou dírou. I když někde vpředu bylo slyšet dělostřeleckou palbu a sem tam zaštěkal i kulomet, u nás byl zatím klid. Jediné větší nebezpečí hrozilo z náletů letadel, která nás přelétávala a z minových polí, kterých bylo v okolí plno.

Ještě v červnu dostala jednotka nový úkol. Umístili nás na polní letiště Fuka Main a Fuka Satelite, která ležela několik kilometrů zpět. Pamatuji se na nový výcvik zaměřený proti výsadkům parašutistů, na obrovskou sluneční výheň bez možnosti najít stín a na velké množství jemného písku, který se zvířil při každém startu a přistání letadla. Kromě toho nás ve dne sužovalo plno much a v noci písečné blechy. Naše výzbroj se zde také rozrostla o polopásová vozidla „brenncarriery“. Jedinou výhodou našeho pobytu v západní poušti byla blízkost moře. Střídavě byl dovolen četám odchod na koupání, kde jsme se snažili smýt písečný prach, který vnikal do všech pórů, a měli jsme možnost vymáchat potem nasáklé košile a prádlo. Strava byla mizerná, jen konzervy a suchary a teplá, chlorovaná voda, které byl naprostý nedostatek. Na letišti jsme zažili také nálet nepřátelských letadel, která nám rozbila připravená obranná postavení a museli jsme kopat a stavět znova, což v tomto terénu, kde půda sestávala ze ztvrdlého písku a kamení, nebyl lehký úkol. Kromě našich lehkých kulometů zde nebyla  protiletecká obrana.

Kolem našeho stanoviště v západní poušti proudily nové a nové jednotky nejrůznějších národností na západ. Zřejmě se připravovala anglická ofenzíva. Poznali jsme se s velmi čistotnými Indy, kteří byli našimi sousedy.

Tak plynul čas a počáteční moje napětí z možných útoků nepřítele ochabovalo a služba se stala rutinou. Až přišel 22. červen 1941 - napadení SSSR hitlerovským Německem. Tato zpráva znamenala velké vzrušení. Ukázalo se, že informace, které jsme od sovětských pracovníků dostali, byly pravdivé. Tato skutečnost měla i vliv na moji izolaci. Všichni tento vývoj války vítali a považovali jej za znamení zvratu a podstatně se zvýšila naděje na vítězství. Od toho dne jsme s obavami sledovali vývoj na sovětské frontě, byli společně nešťastni z prohraných bitev a ústupů a obdivovali  hrdinství a nasazení sovětských lidí. Byl jsem dotazován na moje zkušenosti z tamního pobytu, na pplk. Svobodu a další osoby, které tam zůstaly, a vznikla dokonce fáma, že naše jednotka se přesune do SSSR. Tímto dnem skončilo také naše poslání v západní poušti a hned druhý den jsme byli vystřídáni. 24. 6. jsme pochodovali zpátky na stanici Sidi Haneish a odjeli vlakem  do obrovského vojenského stanového tábora Tahag v nilské deltě, kde jsme na krátkou dobu zakotvili a doplnili výzbroj a výstroj.

Seriál

  1. Pavel Wechsberg-Vranský I.
  2. Pavel Wechsberg-Vranský II.
  3. Pavel Wechsberg-Vranský III.
  4. Pavel Wechsberg-Vranský IV.
  5. Pavel Wechsberg-Vranský V.
  6. Pavel Wechsberg-Vranský VI.
  7. Pavel Wechsberg-Vranský VII.
  8. Pavel Wechsberg-Vranský VIII.
  9. Pavel Wechsberg-Vranský IX.
  10. Pavel Wechsberg-Vranský X.
  11. Pavel Wechsberg-Vranský XI.
  12. Pavel Wechsberg-Vranský XII.
  13. Pavel Wechsberg-Vranský XIII.
  14. Pavel Wechsberg-Vranský XIV.
  15. Pavel Wechsberg-Vranský XV.
  16. Pavel Wechsberg-Vranský XVI.
  17. Pavel Wechsberg-Vranský XVII.
  18. Pavel Wechsberg-Vranský XVIII.
  19. Pavel Wechsberg-Vranský XIX.
  20. Pavel Wechsberg-Vranský XX.
  21. Pavel Wechsberg-Vranský XXI.

Podobné články

Další články autora

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔01.11.2005 📕5.709

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře