Armáda Ludvíka XIV. - část druhá

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔31.10.2005 📕10.705

Ludvík brzy pochopil, že pouze rostoucí počet vojáků mu vítězství nezajistí. Bylo potřeba vnést do armády nového ducha, což znamenalo zavedení naprostého pořádku, disciplíny a absolutní loajality ke králi. Zároveň bylo potřeba zatočit se stále bující korupcí, jejíž potírání dostal na starost Louvois. Ten vytvořil speciální úřad, který měl provádět pravidelné inspekce. Běžným jevem totiž bylo fiktivní verbování vojáků, na které důstojníci dostávali peníze. V praxi to vypadalo tak, že na přehlídkách měly jednotky plné počty, neboť se jich účastnili „vojáci“ naverbovaní a zaplacení jen na několik dnů, zbylé peníze šly pak důstojníkům do kapsy. Samozřejmě že docházelo i ke korupci kontrolorů, jakmile se však k Louvoisovi doneslo, že některý z nich si žije nad poměry, byl okamžitě zbaven funkce a neměl možnost zastávat žádný úřad.

Od důstojníků pak Louvois očekával, že se budou vzdělávat a budou informování o posledních novinkách ve válečném umění. Pokud tomu tak nebylo, mohli být přinuceni prodat svůj patent. Malletova vojenská příručka Les Travaux de Mars z roku 1672 se tak stala naprostým bestsellerem, bez kterého se žádný velitel nemohl obejít. Kromě toho Louvois vydal (se souhlasem krále) mnoho řádů a pravidel týkajících se jejich povinností. Vzhledem k tomu, že největší důraz byl kladen na výcvik, od velitelů se očekávalo, že budou pobývat se svými jednotkami a budou se účastnit i jejich výcviku. Nebylo to od věci, neboť si král liboval v přepadových kontrolách. Za účelem prvotřídního výcviku byly v roce 1682 zřízeny kadetní roty, což byly de facto školy. Tato myšlenka však předběhla svou dobu, takže v roce 1694 kadeti zase sloužili se svými (bojovými) pluky.

Hrdinou nové doby byl např. Jean de Martinet, jehož jméno bylo přímo symbolem přísné disciplíny. Jako podplukovník Régimentu (pluku)du Roi (což byla elitní královská jednotka) oslovil svými metodami samotného krále. Během tažení roku 1667 byl jeho pluk vzorem disciplíny a pořádku, stejně jako jeho spořádané ležení. Král si přál, aby si tyto metody osvojil i zbytek pěchoty i jízda. Taktéž se ujala myšlenka sjednocení zbraní a zavedení uniforem. Martinet se v roce 1670 stal plukovníkem, o dva roky později však padl. Řada jeho myšlenek však již byla uvedena do praxe a o zbylé reformy se postaral králem protěžovaná Louvois.

Šlechta měla i nadále řadu privilegií, které v podstatě získávala koupí patentu. Velkou změnou pak byla možnost jmenování do důstojnického stavu – důstojníkem tak nemusel být člověk vyloženě bohatý, rozhodovaly schopnosti. Od roku 1661 byli majoři a podplukovníci jmenováni především za zásluhy. V roce 1667 pak byla zřízena hodnost brigadýra, která otevírala cestu do vyššího velení. Brigadýrem se tak mohl stát zpravidla schopný podplukovník, který neměl peníze na koupi plukovnického patentu. Ludvík tak tedy vytvořil paralelní cestu pro schopné důstojníky, kterým chyběl urozený původ či bohatství. Touto cestou se stali maršály např. Catinat či Vauban.

Taktéž se zlepšilo postavení odvedenců, poprvé byl zaveden pravidelný žold, docházelo k soudům úplatných důstojníků, zlepšila se výzbroj, byly zavedeny uniformy a vůbec jednotky vypadaly konečně k světu. Francouzská armáda tak byla v letech 1660 až 1680 možná nejlepší, určitě však největší a nejmodernější armádou té doby.

V březnu 1672 dosáhl početní stav armády čísla 176 000 a za pár měsíců pak většina z tohoto počtu pochodovala do Holandska. V lednu 1678 se počet zvýšil až na 280 000 mužů, přičemž 165 00 bojovalo v různých taženích na několika frontách a zbytek tvořil městské a pevnostní posádky. Přestože pak v roce 1679 klesl početní stav na 150 000, během osmdesátých let v důsledku dalších tažení opět rapidně vzrostl.

Problémem však byla kvalita nově naverbovaných vojáků – celkem logicky totiž s počtem klesala kvalita. Ta pak klesla ještě více po zrušení ediktu nantského, kterým byli hugenoti nuceni konvertovat ke katolictví. Řadě výborných důstojníku a vojáků to bylo proti srsti a podle Vaubanova odhadu odešlo do cizích služeb přes 600 nejlepších důstojníků 12 000 zkušených vojáků. Cílovými zeměmi se nejčastěji staly Holandsko, Německo či Británie, které s otevřenou náručí tyto nespokojence vítaly. Z těchto uprchlíků se tak stali učitelé nových pánů a navíc mnohdy i nesmiřitelní odpůrci Francie. Jedním z nejvýše postavených emigrantů byl maršál Schombreg, který našel útočiště v Anglii. Na druhou stranu je potřeba zmínit, že snahy Angličanů podrobit si Irsko vedly k tomu, že do francouzských služeb přešlo 12 000 zahořklých katolických Irů, v jejichž čele byl pozdější francouzský maršál vévoda z Berwicku.

Louvois však musel stále čelit problémů s odvody. V roce 1688 vytvořil systém, který byl prvním krokem k branné povinnosti moderních armád. Povolal 25 000 mužů, zpravidla jednoho z každé farnosti, kteří měli sloužit v 30 nových provinčních milicích, tedy jakési domobraně. Ta byla svým posláním ne nepodobná zemské hotovosti, byla však daleko pružnější, lépe organizovaná, vycvičená, vyzbrojená a především stálá. Přestože byl mír, řada z těchto mužů zanedlouho začala bojovat a domů se vrátila až v roce 1697. Farnosti mezitím měly udržovat stavy a každý rok se starat o nové přírůstky. V devadesátých letech tak vzrostl počet vojáků na obrovské číslo 450 000 mužů včetně milicí, o pár let však klesl na 288.000. Členové milic sice sloužili dobře, měli však problémy s disciplínou a objevovaly se i sklony k rabování, což u pravidelných jednotek neexistovalo.

Nová válka (o dědictví španělské) vyvolala opět stejný problém – nebyl dostatek vojáků. Byl tedy použit opět tento systém a v roce 1701 bylo povoláno 55 000 „miliconářů“, takže o rok později se armáda mohla honosit počtem 220 000 mužů. Bylo to však nejtěžší období Ludvíkovi vlády. Francie šla od porážky k porážce a armáda utrpěla strašlivé ztráty. Verbíři tak odváděli každého, kdo mohl pochodovat s mušketou, i to však bylo málo. Milice tak byly začleněny do pravidelných jednotek, se kterými pochodovaly na frontu. řada mužů se snažila vyhnout se odvodu všemi možnými způsoby, většina však byla nakonec odvedena, a tak početní stav armády v poslední dekádě Ludvíkovy vlády dosáhl čísla 400 000. Faktem ale je, že se Ludvíkovi podařilo během vlády zmobilizovat celou Francii a postavit obrovskou armádu – největší od dob antického Říma. Pro srovnání: Rakousko mělo v roce 1705 100 000 mužů a Británie dosáhla maximálního počtu v roce 1710 – 75 000 vojáků!

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔31.10.2005 📕10.705

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře