ČESKÁ KREV II.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔18.10.2005 📕9.395

3. Švédi jdou! - Jc3 Jf6

Když Švédi 3. května 1645 dorazili pod brněnské hradby, město bylo odhodláno k tvrdému odporu. Torstensson to ale nevěděl. Předpokládal, že Brno se ihned vzdá nebo bude jeho odpor pouze symbolický. Obléhání se tehdy řídilo jasně danými pravidly: obléhající nejprve vyzvali obléhané ke kapitulaci. Ti ji však zpravidla odmítli bez ohledu na situaci, protože vzdát se bez boje nevypadlo moc dobře a pošpinilo to dobré jméno důstojníků a velitelů. Následovala výměna výhrůžek, kde útočníci zastrašovali nemilosrdným postupem vůči každému koho zajmou, zatímco obránci se zase zavazovali bojovat statečně do posledního muže. Jakmile se však rozpoutal boj a začal se vyvíjet pro obránce špatně (útočníkům mnohdy stačilo prostřílet díru do hradeb), většinou se vzdali bez ohledu na předchozí hrdinské řeči.   

Podle ustálených zvyklostí proto Torstensson i nyní vyslal k městským branám svého trubače, aby obránce vyzval ke kapitulaci. Raduit de Souches jeho návrhy odmítl. Torstensson potom posupně prohlásil na adresu města: „Takové krysí hnízdo, s tím budeme hotovi za tři dny.“ Později dodal, že Špilberk dobude do týdne. Jeho optimismus byl vcelku oprávněný. Ještě dnes, po více než třech stoletích,  jde z poměru počtu obránců a útočníků mráz po zádech. Pod hradbami stálo 28 000 švédských žoldnéřů a tak obránci v počtu necelých patnácti set mužů „podstoupili boj proti nepříteli dvacetkrát silnějšímu“!

Torstensson tedy rozložil své vojsko kolem města, rozmístil dělostřelecké baterie (hlavně proti Špilberku) a svůj hlavní stan rozbil v Králově Poli. Hned následujícího dne začala švédská děla s ostřelováním, jejich cílem se stala zejména jedna nová bašta Špilberku. Současně byly zahájeny ženijní obléhací operace.

Obléhací práce v té době byly na velice vysoké úrovni; také patřily mezi největší a nejdůmyslnější stavební díla své doby. Každá obléhaná pevnost byla dovedně ovinuta složitým  systémem paralelních opevnění, palebných, obchvatných a přístupových zákopů či valů, podkopů, minovacích štol, palebných postavení průlomových i ostřelovacích dělostřeleckých baterií.

I u Brna tedy Švédi začali kopat hluboké příkopy (hlubší než výška dospělého muže), kterými se chtěli dostat blíže k hradbám. K baště na Špilberku směřoval od starobrněnského kláštera podkop, do něhož pak měly být umístěny miny, jimiž měla být bašta vyhozena do povětří. 

Minérské akce byly nedílnou součástí obléhacích prací. Byly však dost nákladné a obtížné. Bylo k nim zapotřebí specialistů – minérů, popřípadě zkušených horníků. Po vytipování místa určeného k uložení miny se nejprve vykopala svislá šachta do potřebné hloubky. Od jejího dna se pak začal kopat určeným směrem vodorovný tunel, zpevňovaný výdřevou. Minéři zpravidla pracovali ve čtyřčlenných směnách, kde jeden muž vpředu pracoval krumpáčem, druhý nakládal zeminu na kolečko, třetí ji odvážel k ústí tunelu a čtvrtý ji vykládal. Schopní minéři zvládli vykopat za jeden den 4 – 6 metrů tunelu. Dokázali jej dokonce vést pod vodním příkopem, aniž by se zatopil vodou, problém však mohl nastat, pokud narazili na skálu. Při pokusu o její obejití mohlo snadno dojít ke ztrátě směru, proto se většinou volila těžší cesta – probít se skrz skálu.

Byl-li tunel delší než 50 metrů a vedl-li hlouběji než 7 metrů přidávaly se problémy s ventilací. Často pomohlo vykopat další svislou šachtu vedle tunelu, propojit je a na dně šachty rozdělat oheň. Ten nasával vzduch otvorem z tunelu, do něhož pak proudil čerstvý vzduch od ústí. 

Jakmile minéři dorazili na místo určené k položení nálože, rozšířili konec tunelu do všech stran, aby vznikla komora o dostatečných rozměrech. Do ní se potom dopravily soudky se střelným prachem. Výpočty k určení velikosti nálože byly tehdy primitivní, často se používal vzorec, podle kterého velikost nálože v librách střelného prachu odpovídala hloubce miny ve stopách krát 300. Čili nálož uložená osm stop (necelé tři metry) hluboko by měla obsahovat 1200 kg střelného prachu. To představovalo 600 výstřelů z děla střední ráže a tento příklad tedy ukazuje, v čem spočívala nákladnost minové války, plus další zásadní nevýhoda: značná spotřeba střelného prachu, kterého žádné vojsko nemělo nekonečné zásoby.

Ve skutečnosti však zkušení obránci málokdy nechali věci dojít tak daleko. I v tomto případě,  když se 13. 5. dostali Švédi se svými příkopy do blízkosti Špilberku,  rozhodl se de Souches pro výpad. Nechal prolomit do hradeb malý otvor, kterým se před hradby nepozorovaně protáhla malá jednotka obránců. Ta potom náhle zaútočila na Švédy, část jich pobila, část zajala a podařilo se též zničit švédské příkopy. 

Téhož dne přeložil Torstensson svůj hlavní stan z Králova Pole do Modřic, odkud chtěl osobně sledovat další útok, jenž měl směřovat tentokrát proti Petrovu. Útok byl proveden v noci, byl však odražen. Nebylo to rozhodně nic pro slabé povahy, šplhat po vratkých žebřících na vysoké hradby, ověšen ručními granáty, s dýkou v zubech a pistolí v ruce, to vše v krupobití těžkých kulí z mušket. Obránci samozřejmě dále na protivníky shora lili vařící vodu nebo olej, žebříky odstrkovali od hradeb, takže se mnohdy útočníci zřítili z výšky a ke střelným zraněním či popáleninám přibývaly roztříštěné kosti a polámané páteře. Ti co pronikli až nahoru, byli probodáváni kordy a píkami, nebo jim byly hlavy rozráženy halapartnami. Jakýkoli útok na hradby byl krutým a nebezpečným podnikem.

Neztenčenou měrou se též bojovalo v podzemí. Švédi pokračovali v kopání příkopů, tunelů a podkopů. De Souches  se rozhodl přikročit k protiakci. Obránci tak začali kopat tunely směrem k chodbám útočníků. Směr se většinou zjišťoval pomocí bubnů, postavených v pravidelných vzdálenostech za hradbami. Na blánu bubnu se položilo pár hracích kostek nebo hrst kamínků. Podle jejich záchvěvů se pak dalo poznat, na kterém úseku hradeb začali obléhatelé kopat. Obránci pak začali kopat proti nim. Často se zastavovali a poslouchali, aby neztratili směr. Pokud se jim podařilo svůj tunel dovést dostatečně blízko (nepřítel je nesměl uslyšet), položili tu nálož, kterou pak odpálili. Její výbuch oba tunely zavalil.

Mnohdy však také docházelo k tomu, že tunel obránců se provalil do švédské minovací štoly. Pak pod zemí docházelo k zoufalým soubojům muže proti muži na pistole a nože. Je možné, že podnikavý de Souches chtěl obsadit švédské tunely, aby v nich později sám uložil nálože na opačném konci a vyhodil do povětří důležité části švédských opevnění a obléhacích zařízení. Pod zemí se však Švédům dařilo více než na povrchu. Tunely se jim podařilo ubránit a zabili zde pět či šest obránců. 

Na Špilberku zatím horké letní dny způsobily nedostatek vody. Obránci proto napnuli všechny síly k dokončení kryté cesty. Ta byla konečně hotova 16. 5. a umožnila ihned zásobování hradu vodou z města. 

I v něm se ale přihlásily problémy. Bylo třeba zlepšit hospodaření s potravinami. De Souches nařídil sestavit seznam obyvatel města, kteří zjevně nemají žádné živobytí. Těchto celkem 57 lidí potom nařídil zařadit do strážní služby, kde měli nárok na bochník chleba jednou za čtyři dny.

Nedostávalo se také píce pro voly a koně, kteří ve mlýně na žernovech mleli mouku.  Hlavní však byl nedostatek masa. Městští řezníci bezostyšně využívali situace, když během prováděné evidence dobytka ve městě, zatajili nejlepší kusy, ve snaze vyhnat ceny masa co nejvýš. Na rozkaz krajského hejtmana proto purkmistr vytvořil komisi z měšťanů, kteří s důstojníky provedli prohlídku dům od domu a povolení k porážce dobytka od této chvíle vydávala jen městská rada. 

Za hradbami zatím pokračovaly zuřivé boje. Švédové prozatím vzdali pokusy o dobytí Špilberku a přesunuli těžiště svého zájmu k Petrovu. Pod jeho hradbami obsadili vodárnu a kanovnický mlýn. Přístupové zákopy vysunuli směrem k Židovské bráně a začali ostřelovat město. Na Raduitův rozkaz jim odpověděly palbou dva moždíře a čtyři děla.

Ve skutečnosti však šlo ze strany Švédů jen o klamný manévr. Zatím totiž shromažďovali vojáky v zákopech pod Špilberkem a kopali další podkop pod jeho baštu. V šest hodin ráno 20. května zahájili na Špilberk silnou dělostřelbu a pod baštou odpálili nálož, stalo se však k neštěstí, k výbuchu  došlo předčasně a mnoho Švédů přitom zahynulo. Nicméně zdi bašty se sesunuly a Švédové se vrhli do vzniklého průlomu. Narazili zde však na hluboký příkop a za ním na vysoký srub, který zde nechal vybudovat de Souches. V těžké palbě a se ztrátami byli odraženi zpět.

Obdobně dopadl další útok vedený o pět dní později proti kryté cestě. Dělostřelba však způsobila na Špilberku mnoho škod a četné požáry, které se podařilo uhasit jen za pomoci několika stříkaček dopravených z města na hrad právě krytou cestou. 

Následujícího dne, tedy 26. 5., zatímco se Švédové vzpamatovávali z utrpěných ztrát, rozhodl se de Souches převzít iniciativu. V poledne provedli obránci výpad od kláštera sv. Tomáše na švédská postavení a překvapili tak Švédy přímo u oběda. Obléhací příkopy se bohužel zničit nepodařilo, obránci však získali značnou kořist, především zbraně a šaty.

Pokud se někomu zdá poznámka o oděvech zvláštní, je třeba si uvědomit, že tehdy byly šaty velmi drahou záležitostí. Tak jak dnes je určitou známkou společenského postavení automobil, tehdy to byly šaty. A tak jako dnes existují autobazary, tenkrát zase byly zcela běžné obchody s obnošeným šatstvem. To vysvětluje, proč bylo prvořadým zájmem žoldnéřů stáhnout z padlých protivníků oblečení a boty, a také proč města často jako výkupné a výpalné nabízela nepřátelským vojskům látky na šaty.    

Boje v této části hradeb potvrdily, že okolí svatotomášského kláštera je nejnebezpečnějším obranným úsekem města. Při výpadu za hradby se obzvláště vyznamenal poručík Jan Steissen, jemuž pak bylo svěřeno velení právě na tomto prestižním úseku opevnění.

Téhož dne začínalo být Torstenssonovi jasné, že město se nevzdá, ani že jeho dobytí nebude rychlou a snadnou záležitostí. Jedním z nejjednodušších a současně nejúčinnějších způsobů obléhaní by bylo pevnost vyhladovět. Tento postup však nešel aplikovat v tomto případě, protože nedostatkem potravin i krmiva pro koně začalo trpět také švédské vojsko. Jediné, co Švédové ukořistili v obrovském množství, bylo výtečné jihomoravské víno. Negativní důsledky však na sebe nedaly dlouho čekat, podle Englunda se spousta švédských vojáků doslova upila k smrti. 

Pod dojmem zcela neutěšeného stavu vyslal Torstensson k veliteli Brna znovu vyjednavače s nabídkou ke kapitulaci. Ta však byla opět odmítnuta a ve městě začali Švédům hrát veselé písničky a vyvěšovali na domech prapory.

Torstensson zatínal vztekem pěsti, ale věděl, že situace není dobrá. Většinu jeho vojska tvořilo jezdectvo, což byl stav poplatný trendu poslední doby. Jezdectvo bylo totiž schopno využívat svoji pohyblivost ke snazšímu zásobování. Jinými slovy, při rabování nebylo připoutáno k jednomu území jako pěchota. Při obléhání ale nebyla jízda moc platná, jezdci sice mohli bojovat pěšmo, ale pro boj v zákopech nebyli ani vycvičeni, ani vybaveni. 

Rozzuřený Torstensson se nyní pokusil morálku obránců zlomit intenzívním ostřelováním  města i kryté cesty po celé dva následující dny. Bylo to však drahé gesto, protože další věc, jež Švédům citelně chyběla, byl střelný prach. Šlo o následek minové války a silné dělostřelby. 

Ačkoliv i ve městě se rapidně tenčily zásoby střelného prachu, duch obránců byl nezlomný: „Obě strany u Brna musely šetřit prachem a na hradbách a v zákopech docházelo k četným bitkám kameny. Lidé v pevnosti bojovali zoufale a zuřivě: děti pomáhaly na hradbách, brněnské ženy se za plné palby vydávaly do okolních zahrádek pro zeleninu, muži ve zbrani podnikali bezpočet výpadů.“(Englund)       

Obráncům se podařilo několikrát vniknout do švédských zákopů, „pobořili je a vrátili se s hojnou kořistí do bezpečí městských hradeb“ (Balcárek). Při každém výpadu však šlo o velmi riskantní záležitost: „Při jednom z nich byl zraněn v koleni jeden student. Zůstal po celý den ležet v zemi nikoho a Švédové po něm házeli kamením. A ,v noci z něho Švédové stáhli šaty, vypíchli mu pravé oko, zabodli mu oštěp do břicha a do krve ho zbili na zádech a pažích’.“ (Englund).

Dobrovolníků k výpadům se přesto hlásilo stále dost. Morálka obránců byla mimořádně vysoká. Byla to zásluha zejména P. Martina Středy, rektora jezuitské koleje. Jestliže Raduit de Souches byl mozkem brněnské obrany, pak Martin Středa byl bez pochyby jejím duchem. Jeho neutuchající optimismus spolu s náboženským zápalem podněcoval obyvatelstvo, k neuvěřitelné odvaze. Sám současně svědomitě řídil ošetřování zraněných a staral se o potřebné. I sám de Souches, muž neobyčejně statečný (který navíc tvrdě postihoval všechny náznaky poraženectví), přiznával, kterak mu otec Středa vléval do srdce elán a sebedůvěru.

Ve švédském táboře naopak morálka upadala. Řada švédských vojáků dezertovala k císařským, neboť císařští verbíři vypláceli přeběhlíkům zvláštní odměny (nešlo o nic zvláštního, odhaduje se, že během třicetileté války změnila většina žoldnéřů nejméně jednou zaměstnavatele)

A tak zatímco císař s radostným údivem využíval chrabrého odporu Brna k posílení obranných pozic před Vídní (znovu byla např. obsazena pevnost Wolfschanze), Torstensson žádal o posily a střelný prach. Posledního květnového dne také začal s přeskupováním svých jednotek. Svůj hlavní stan přeložil na druhý břeh Svratky z Modřic do Komárova na Královskou louku. Zde také shromáždil svoji pěchotu, kterou sem převedl ze Starého Brna a Zábrdovic.

O den později se mu konečně dostalo prvních posil. Dorazilo 2000 jezdců pod velením uherského generála Gábora Bakoše od Jiřího Rákocziho. Tento střízlivě uvažující politik velmi obratně lavíroval mezi oběma stranami. K Brnu se rozhodl vyslat Švédům dostatečnou posilu, aby dostal od svých francouzských spojenců peníze podle smlouvy, a současně usilovně jednal o míru s císařem. Sedmihradská jízda ovšem v tomto okamžiku neznamenala nijak významnou pomoc, ale aspoň se Švédům trochu zvedla morálka.

(pokračování příště ...)

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔18.10.2005 📕9.395

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře