Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (4.díl)

Autor : Jan Flieger / Dav 🕔18.10.2005 📕10.233

Seriál

  1. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (1.díl)
  2. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (2.díl)
  3. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (3.díl)
  4. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (4.díl)
  5. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (5.díl)

Podobné články

Další články autora

IV.díl - roky 1890 až 1899

3.1. 1890 sbor důvěrníků mladočeské strany ve svém prohlášení kritizoval vyloučení svých zástupců z jednání o řešení národností otázky, které se konalo ve Vídni.

V období od 4. do 19. 1. 1890 svolala Taaffeho vlády do Vídně česko-německá jednání o řešení národnostních sporů z 80. let s cílem o okamžité ukončení německé pasivní rezistence v zemském sněmu. Celkem se konalo 14 porad a schůzí, kterých se účastnilo 5 ministrů v čele s premiérem Taaffem a ministrem Pražákem, zástupci staročechů (F. L. Rieger, K. Mattuš, A. O. Zeithammer), členové klubu konzervativních velkostatkářů, R. Clam-Martinic, hrabě B. K. Kinský, kníže J. Lobkovic, čtyři němečtí liberálové pod vedením E. Plenera a F. Schmeykala a tři zástupci ústavověrných velkostatkářů. Výsledkem byly tzv. punktace, tj. 11 konkrétních bodů, v nichž se naznačovalo možné řešení. I když se jimi formálně nerušila politická jednota Čech, fakticky se otevíraly cesty postupnému štěpení země. Cílem bylo dosáhnout pokud možno maximálního oddělení německých a tzv. smíšených (česko-německých) oblastí. Punktace otevíraly cestu k postupnému národnostnímu (a později i politickému) rozpadu země. Tak byly interpretovány a oslavovány na německé straně jako politické vítězství (v Teplicích 9. února 1890). Podstatou punktací byla úprava veřejné správy v Čechách (revize obvodů okresních a krajských soudů, obchodních a živnostenských komor, rozdělení zemědělské a školní rady) podle národnostních kritérií. Punktace byly zveřejněny 27. ledna t. r. a bezprostředně poté schváleny poslaneckými kluby zúčastněných stran na jednání. Od počátku se proti nim ostře postavila národní strana svobodomyslná (mladočeši).

23. 1.1890 byla založena Česká akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění (zakládací listina je z 5. prosince 1892); prvním předsedou byl J. Hlávka (zároveň byl zakladatelem studentské Hlávkovy koleje v Praze). Akademie byla rozdělena do čtyř sekcí: 1. vědy filozoficko-historické a právní; 2. vědy matematické, přírodní a medicína; 3. vědy filologické a literární historie; 4. krásná literatura, výtvarné umění a hudba. Podle stanov bylo jejím základním úkolem pěstovat a rozšiřovat vědecká a umělecká díla v českém jazyce. V čele akademie stál prezident, v čele sekcí předsedové a sekretáři, volení na tři roky. Usnášecím sborem bylo valné shromáždění. Členové byli rozděleni na čestné, řádné, mimořádné, dopisující a zahraniční. Akademie nahradila česko-německou Královskou českou společnost nauk (1784).

3.2. 1890 ministr justice hrabě F. Schönborn vydal výnosy o změně soudní organizace v Čechách ve smyslu ohraničení soudních okresů podle národnostních hranic; tak se realizoval 6. bod punktací. Nařízení vyvolalo bouři nevole u českých soudců.

20.2.1890 zveřejněno prohlášení mladočechů (sepsané J. Grégrem), v němž byly punktace zdvořile, ale rozhodně odmítnuty; mladočeši postřehli, že případné drobné zisky byly vykoupeny za naprostou ztrátu jakékoliv perspektivy. Pod heslem: Pryč s punktátory! zahájili od března mladočeši systematický boj proti staročeské straně a jejím vůdcům. Na stranu mladočechů přešli realisté v čele s Masarykem, Kaizlem a Kramářem.

1. 5. 1890 v Praze, Brně a na jiných místech se konaly oslavy u příležitosti 1. máje, který byl poprvé slaven jako Svátek práce.

Od 19. 5. do 3. 6. proběhlo krátké zasedání českého sněmu, které projednávalo jednotlivé punktační předlohy; podařilo se schválit jen rozdělení zemské školní rady a zemědělské rady. Proti punktacím narůstal odpor, který se přelil i na veřejnost.

11. 10. 1890 k podzimnímu zasedání se sešel český zemský sněm, aby pokračoval v realizaci punktačních ujednání. Pokračoval rozklad staročeského tábora, staročeští poslanci začali přestupovat do mladočeského klubu; v lednu 1891 vzrostl počet mladočechů na 51 a ti se stali většinovou českou stranou.

Roku 1891 se ustanovila samostatná česká bohoslovecká fakulta jako součást české univerzity; studium bylo čtyřleté a k povinným předmětům proti dřívějšku přibyly dějiny umění, křesťanská archeologie a sociologie.

Sedlák A. Šťastný z Padařova na Táborsku ovládl s hrstkou svých stoupenců Zemskou selskou jednotu pro Království české a přetvořil ji ještě v témže roce v Českomoravskou stranu hospodářskou; jejím prostřednictvím se pokusil usměrňovat mladočeskou politiku.

Pod vedením J. J. Clam-Martinice a L. Thuna se vytvořil Český konzervativní velkostatek, politický proud konzervativní aristokracie, který požadoval historicko-politickou svébytnost českých zemí v následujícím období se přeměnil na vládní stranu, ta zanikla před volbami 1907.

15.2. 1891 v Olomouci byla založena A. Stránským, vydavatelem Moravských listů (od roku 1893 Lidových novin), Neodvislá strana lidu na Moravě (lidová strana); strana byla moravskou obdobou mladočechů. Její vztah k mladočeské straně byl nevyjasněný.

2. a 4. 3. 1891 po rozpuštění říšské rady v lednu 1891 proběhly nové volby, které skončily naprostou porážkou staročechů (získali jen dva mandáty). Český klub se rozpadl, rozpadl se i sněmovní „železný kruh pravice“, opora Taaffeho vlády. Mladočeši, jichž bylo zvoleno 37, utvořili samostatný Klub neodvislých poslanců českých za předsednictví E. Engela (v opozici k vládě). Samostatný klub vytvořilo rovněž 10 moravských poslanců za vedení A. Mezníka (přidali se k němu i dva staročeši z Čech a společně podporovali vládu), naopak česká konzervativní šlechta (18 poslanců) se připojila k parlamentnímu klubu Hohenwartovy Strany práva (29 poslanců).

15. 5. 1891 poprvé se otevřely brány jubilejní zemské výstavy v Praze (na výstavišti v Královské oboře) na paměť 100. výročí zemské výstavy v září 1791 uspořádané při korunovaci Leopolda II. (původně se měla konat už v roce 1883 jako oslava 50. výročí založení Průmyslové jednoty). Čeští Němci v listopadu 1890 vyhlásili vůči výstavě absenční politiku a nezúčastnili se jí; tím se výstava proměnila v demonstraci české dovednosti a zdatnosti. Účastnilo se jí 8772 vystavovatelů a do jejího ukončení 18. října 1891 ji navštívilo asi 2,5 milionu lidí. Výstavu doplňovaly nejrůznější technické atrakce (Křižíkova světelná barevná fontána za Průmyslovým palácem, rozhledna na Petříně a vzduchoplavba v upoutaném a i volném balonu), kuriozity, výtvarné výstavy a společenské akce; představovala událost celonárodního významu i s politickým podtextem (okázalé vítání zahraničních, zejména slovanských návštěvníků, a také z Francie). K oživení česko-francouzských styků přispěly sokolské zájezdy do Paříže (1889) a Nancy (1892) a také dějepisné dílo E. Denise.

1. 4. 1892 při hlasování v českém zemském sněmu bylo rozhodnuto o rozpuštění zvláštní vyrovnávací komise, která měla předkládat k projednávání na sněmu punktační dohody.

24. 4. 1892 publikován Manifest mladočeské strany, který pokračoval v ostré mladočeské agitaci (i na půdě říšské rady, kde podali 27. dubna návrh na odvolání ministra spravedlnosti F. Schönborna pro porušování zákona). Opoziční mladočeské hnutí vrcholilo.

2. 8.1892 vydán zákon zavádějící korunovou měnu v habsburské monarchii a nahrazující rakouský zlatý (zlatník). Z 1 kg zlata se razilo 3280 korun, přičemž 1 zlatý předchozí rakouské měny se rovnal 2 korunám nové měny; 1 koruna se dále dělila na 100 haléřů. Byly raženy 1, 2, 10 a 20 haléře, 1, 2 a 5 koruna (stříbro) a 10, 20 a 100 koruna (zlato). Nová měna se s obtížemi prosazovala, trvalo 8 let postupného stahování starých mincí a papírových peněz. Korunová měna byla definitivně užívána od 1. ledna 1900.

10.2.1893 pražští sociální demokraté (pod dojmem vrcholících bojů o hlasovací právo v Belgii) v úzké součinnosti s pokrokáři (příslušníky politického hnutí české studentské a dělnické mládeže) publikovali obsáhlou petici říšské radě, která měla být předložena veřejnosti, aby ji podpořila podpisem; naprostá většina dotázaných se vyslovila pro všeobecné hlasovací právo.

12. 3.1893 se konala se ustavující schůze Klubu lidové strany na Moravě, což dokumentovalo těsnou součinnost moravské lidové strany s mladočechy.

17. 3.1893 ústy jindřichohradeckého poslance J. Slavíka podali mladočeši (a také šest slovinských poslanců) návrh na zásadní volební reformu: zrušení stávajícího kuriového systému a zavedení všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva. Návrh zákona počítal s poslaneckou sněmovnou o 400 členech (z toho 146 z českých zemí), přičemž aktivní volební právo měl mít každý muž starší 24 let (s výjimkou „osob pod poručenstvím, v konkursu, chudinské péči či v aktivní vojenské službě“) a pasivní od 30 let. Volební obvod měl mít minimálně 50 a maximálně 70 tisíc voličů. Mladočeský návrh neměl však naději na přijetí, avšak získal si značnou popularitu a ohlas u veřejnosti.

17. 5.1893 vyvrcholilo napětí, které provázelo jarní zasedání českého zemského sněmu (vláda znovu předkládala punktační předlohy). Mladočeši zahájili 5. května formální obstrukci a protahovali jednání. 17. května došlo při jednání k násilnostem a vřavě, která znemožnila další průběh schůze. Sněm byl na příkaz vlády uzavřen. Bouřlivá atmosféra se přenesla do pražských ulic. Praha zažila jednu z nejpodivnějších svatojanských poutí v historii. Tato násilná obstrukce byla tečkou za punktacemi.

18. 6.1893 na podnět rakouské sociální demokracie se uskutečnily téměř na třiceti místech v českých zemích masové protestní akce za všeobecné hlasovací právo (proběhly zejména v Praze a Brně, a to přes policejní zákaz). Docházelo při nich (po zákrocích policie a vojska) ke zranění a zatčení účastníků (na pláních u Olšan a 2. července ve Strašnicích).

12. 9.1893 byl nad Prahou a třemi okolními okresy byl vyhlášen výjimečný stav; znamenalo to zrušení shromažďovacího a spolčovacího práva, ochromení svobody tisku a zastavení porotních soudů. Jako záminku si vláda vzala velikost nebezpečí, které prý hrozilo monarchii ze strany pokrokového hnutí; na 12. září se připravovala velká demonstrace, jež měla připomenout císařův reskript z 12. září 1871. Následovalo zatýkání předních činitelů pokrokářů. Ke zrušení výjimečného stavu došlo 11. října 1895.

25.9.1893 rozklad realistického směru vyvrcholil abdikací prof. T. G. Masaryka na poslanecký mandát (po předchozím konfliktu s J. Grégrem) a jeho odchodem z mladočeské strany. Další dva představitelé realismu J. Kaizl a K. Kramář zůstali mladočechy.

10.10.1893 na zahájení podzimního zasedání říšské rady předložil premiér E. Taaffe návrh volební reformy; měl být zachován kuriový systém, ale oproti dosavadnímu stavu se zavádělo v kurii venkovských a městských obcí takřka všeobecné hlasovací právo, tj. 247 z celkového počtu 353 poslanců mělo být voleno novým způsobem. Místo stávajících 15 % mužů (nad 24 let) jich mělo jít volit 34 %. Protitaaffovská opozice návrh odmítla.

11. 11.1893 vláda hraběte E. Taaffeho podala demisi, do čela nového kabinetu byl jmenován vnuk A. Windischgrätze, český magnát kníže A. Windischgrätz, který se opíral o novou koalici konzervativních aristokratů a liberální německé buržoazie. Nejvýraznější postavou nové vlády byl vůdce německých liberálů A. Plener (ministr financí).

21. 2.1894 před zvláštním senátem zemského soudu v Praze byly vyhlášeny rozsudky v tzv. procesu s Omladinou; s pomocí policejního provokatéra R. Mrvy (24. prosince 1893 byl zavražděn) stanulo před soudem 76 obžalovaných za tajné spolčování v údajné organizaci Omladina, která měla mít protistátní a protispolečenské záměry. Celkem 68 pokrokářů (mezi nimi například F. Modráček, A. P. Veselý, S. K. Neumann, A. Čížek, A. Rašín, K. S. Sokol) bylo odsouzeno k trestům od několika měsíců do 8 let (v průměru ke 20 měsícům). Organizace Omladina však nikdy neexistovala. 18. října 1895 byli „omladináři“ spolu s ostatními zatčenými z doby výjimečného stavu amnestováni.

8.3.1894 v poslanecké sněmovně říšské rady byl předložen nový vládní návrh volební reformy; existující kuriový systém měl být zachován v nezměněné podobě (způsob volby i počet mandátů v kuriích), změna spočívala ve vytvoření nové, tj. páté kurie s celkovým počtem 43 poslanců (z toho 15 připadalo na české země). K volbě směly být připuštěny osoby:

a) podle tzv. vzdělanostního cenzu (absolventi středních a odborných škol);

b) podle majetkového cenzu (pokud platily jakoukoliv přímou daň);

c) dělnických profesí, pokud byly nemocensky pojištěny.

Návrh Windischgrätzovy vlády byl postoupen zvláštní komisi.

9. 9.1894 v Litomyšli byla založena Křesťanská sociální strana pro Čechy a Moravu. Programově vycházela z encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum (15. května 1891), v níž papež projevil zájem o sociální problémy a naznačil jejich řešení. Od září 1899, kdy se osamostatnila Křesťansko-sociální strana (na Moravě) zásluhou J. Šrámka na Velehradě, nesla poté nový název Česká strana křesťansko-sociální. V přijatém programu nabízela především „řešit sociální otázku na základě katolickém“.

23. 9.1894 Na zemském sjezdu důvěrníků mladočeské strany v Nymburku bylo schváleno programové usnesení, o kterém jednalo shromáždění mladočeských poslanců 14. července t. r. Nymburská rezoluce (hlavní autorství přiřčeno J. Kaizlovi) měla tři ucelené části:

1. potvrzovala platnost dosavadního programu z let 1889 a 1891;

2. zdůrazňovala potřebu „konstruktivní opozice“ proti „planému radikalismu“;

3. vyjádřila svůj poměr k jiným stranám - moravskou lidovou stranu označila za „část svobodomyslné strany, která je vlastní organizací zemskou“.

To bylo odrazem reality, kdy existovaly úzké styky mezi oběma stranami. Vstřícně se rovněž vyjádřila ke vzniku české konzervativní strany, naopak odmítavě se postavila k vytvoření české klerikální strany. Rovněž negativní stanovisko zaujala rezoluce k možné pokrokové straně, ačkoliv vítala „každé pokrokové hnutí v našem dorostu“. Velice opatrně byl zde vymezen vztah k sociální demokracii, když pozornost je věnována jen „dělnické otázce“.

Začátkem roku 1895 po rozchodu s mladočeskou stranou přestal být T. G. Masaryk vázán případnými stranickými ohledy a vydal (vedle série článků) tři významné práce - Česká otázka, Naše nynější krize a Jan Hus. V nich vysvětlil své filozoficko-historické pojetí české otázky. Jádro novosti jeho přístupu spočívalo v jeho světonázorovém systému a z něj úzce vyplývající metody. Smysl českých dějin a smysl české národní společnosti spočíval podle něj v uskutečnění ideálu humanitního, ve kterém mu splývalo „člověčenství“ a „zbožnost“. Teoretický rozbor české otázky posloužil Masarykovi k tomu, aby prokázal současný kritický stav české politiky a odsoudil jak staročešství, tak mladočešství. Proti líbivým frázím stavěl neustálou, drobnou práci, usilující o zvyšování vzdělanosti a celkové úrovně národa.

15. 5..1895 v Praze byla zahájena (podnícena úspěchem jubielní výstavy z roku 1891) Národopisná výstava českoslovanská, která se těšila velkému zájmu veřejnosti; do ukončení 23. října t. r. ji navštívilo více než 2 miliony lidí.

3. 6..1895 Subkomise volebního výboru říšské rady předložila veřejnosti návrh volební reformy; od původního vládního návrhu z 8. března 1894 se lišil tím, že proponovaná pátá kurie měla být rozdělena na dvě podkurie, a to na „dělnickou“ se 13 mandáty a „ostatních voličů“ se 34 mandáty. V principu ale změnu neznamenala.

19.6..1895 A. Windischgrätz s celou vládou podal demisi. Prozatímním vedením státní správy byl pověřen úřednický kabinet dosavadního dolnorakouského místodržitele E. Kielmansegga.

Říjen 1895 umělecky diferencovaná skupina české literární generace v 90. letech vystoupila s tzv. Manifestem moderny, v němž odmítla umělecký a politický diletantismus a prázdné vlastenčení v umění i v politice (mj. ostře namířen proti mladočechům), jejich ideálem byla svoboda, která by platila stejně pro umělce jako pro občana. Manifest podepsali F. X. Šalda, A. Sova, O. Březina, J. S. Machar, V. Mrštík a další.

2.10.1895 byla jmenována úřednická vláda hraběte K. Badeniho, dosavadního haličského místodržitele.

20.-26. 11.1895 proběhly volby do českého zemského sněmu, které potvrdily vůdčí postavení mladočechů (získali drtivou většinu 82 mandátů). Staročeši vůbec nekandidovali, a mladočeši tak dovršili své vítězné tažení. Vedení mladočeské strany mohlo přejít ke konstruktivní vládní politice (G. Eimem nazvána tzv. etapovou politikou) získáváním určitých reálných pozic a výsledků v oblasti výkonné moci (obsazováním úřadů až po ministerská křesla).

7. 5.1896 rok po úspěšné národopisné výstavě, kde byla bohatá slovenská expozice, byla založena v Praze Českoslovanská jednota. Původně měla rozvíjet národně kulturní práci v oblastech ohrožených odnárodňováním (ve Slezsku, moravském pohraničí, Dolním Rakousku, Slovensku). S výlučnou orientací na Slovensko započato až po roce 1908 (luhačovické porady).

14.7.1896 císař František Josef I. potvrdil novou volební (Badeniho) reformu. Již 15. února 1896 ji předložil premiér Badeni poslanecké sněmovně a 7. května byla předloha schválena 234 : 19 hlasům (proti hlasovalo 15 mladočechů v čele s E. Grégrem a moravským vůdcem „mladočechů“ Stránským). Ještě v květnu byla reforma přijata panskou sněmovnou říšské rady. Volební reforma zachovávala dosavadní čtyři volební kurie v nezměněném počtu a k nim připojila pátou volební kurii s počtem 72 mandátů (tím vzrostl počet členů sněmovny na 425 členů). V páté kurii byli poslanci voleni na základě všeobecného hlasovacího práva (muži nad 24 let); na české země připadlo 27 křesel (18 z Čech, 7 z Moravy a 2 ze Slezska). Počet oprávněných voličů vzrostl z 1,7 milionu na 5,3 milionu. Reforma ponechávala nerovné zastoupení v jednotlivých kuriích (například v kurii velkostatkářské volilo asi 5 tisíc voličů 85 poslanců, kdežto 5,3 milionu voličů v páté kurii volilo jen 72 poslanců).

24.6.1896 po politickém spojení moravských „staročechů“ s „mladočechy“ v jednu koalici na jaře 1896 se odštěpilo katolické křídlo moravské Národní strany a založilo v Přerově Katolickou stranu národní na Moravě v čele s M. Hrubanem. Tato představovala konzervativní křídlo politického katolicismu a v programu měla prosazování rovnoprávnosti českého a německého národa na Moravě, založení univerzity v Brně ad. Již na podzim 1896 se účastnila voleb do moravského zemského sněmu a získala 4 mandáty, v parlamentních volbách na jaře 1897 pak jedno zastoupení.

6.-7. 9.1896 došlo v Hodoníně k vytvoření volného opozičního seskupení mladé moravské inteligence pod názvem Mladá Morava. Na druhém sjezdu v Brně (27. prosince t. r.) se oficiálně prohlásilo za „samostatný směr mimo veškeré politické strany“ a separovalo se od lidové strany. Další vývoj Mladé Moravy vedl k jejímu rozpadu na olomouckou (radikálnější) a brněnskou část (vrátila se do lidové strany).

29. 9. 1896 po předběžných poradách se sešlo v Praze shromáždění všech mladočeských poslanců; přijalo tzv. pražskou rezoluci, která potvrzovala nymburskou rezoluci (1894) a ve čtyřech bodech vycházela vstříc oživenému radikalismu ve straně:

1. zdůraznila „rozhodně opoziční“ stanovisko vůči Badeniho vládě;

2. brala na vědomí novou volební reformu a současně zavazovala své poslance k bezvýjimečné opozici vůči vládě;

3. vyzývala poslance, aby naléhali na vládu „k vyjádření se k státoprávním, národním, osvětovým a hospodářským požadavkům zemí Koruny české“;

4. formulovala požadavek prosazovat v páté kurii poslance „stojící na půdě státoprávní a ryze národní“.

Na podzim 1897 z iniciativy a za vedení hraběte V. Schönborna vzniklo v Praze samostatné Katolické sdružení v Čechách, které do volebního boje na jaře 1897 již vstoupilo oficiálně jako Národní strana katolická v Království českém. Programově se nelišila od moravské sesterské katolické strany, avšak nezískala si výraznější podporu u veřejnosti.

V prosinci statkář z Kněževsi u Prahy S. Kubr založil Sdružení českých zemědělců, které bylo politicky závislé na mladočeších, avšak v hospodářských otázkách projevovalo samostatnost. Sdružení bylo předchůdkyní agrární strany (1899), tiskovým orgánem se stal časopis Obrana zemědělců.

5. 12.1896 vyšel zvláštní zákon (doplňoval Badeniho volební reformu), snížil volební cenzus v městské a venkovské kurii z dosavadních 5 zlatých (= 10 K) na 4 zlaté (= 8 K) přímých daní.

Roku 1897 byl založen Svaz německých tovaryšských a dělnických sdružení v Rakousku se sídlem v Moravské Třebové, který vydával noviny Der deutsche Gehilfe. Od roku 1901 sdružoval 85 členských spolků.

V Kopřivnici byl vyroben první automobil v našich zemích se spalovacím motorem značky President. V květnu 1898 byl vystavován na „autosalonu“ ve Vídni, kam vykonal první dálkovou jízdu (328 km za 14,5 hodiny).

31. 1. 1897 se v Praze se sešel sjezd českých odborových a vzdělávacích spolků, na němž byla založena samostatná česká odborová ústředna, Odborové sdružení českoslovanské, jako odborová komise sociální demokracie (většina odborářů byla i nadále organizována v celorakouské odborové ústředně).

20. 2.1897 bylo vydáno mladočeské předvolební provolání, které věnovalo zvýšenou pozornost „dělnické otázce“ a odmítalo zásady sociální demokracie. Krátce předtím odmítli mladočeši v Čechách nabídku F. L. Riegra na společný postup ve volbách do říšské rady. Na Moravě se účastnili staročeši voleb společně s moravskou odnoží mladočeské strany, tzv. stranou lidovou.

12. 3. 1897 proběhly první volby do říšské rady v páté volební kurii na základě Badeniho volební reformy (1896). V průběhu března se konaly volby i v ostatních čtyřech kuriích. Na Moravě a ve Slezsku proběhly volby již 9. března. Volby potvrdily předpokládaný rozpad německého liberálního tábora. Mladočeši získali 60 mandátů, křesťanští sociálové 1 mandát, 5 mandátů obdržela sociální demokracie (mj. J. Steiner, J. Hybeš, P. Cingr), mimo to byli ještě v českých zemích zvoleni 3 tzv. nezávislí kandidáti. Vytvořilo se více než dvacet politických skupin a klubů.

30. 3.1897 při prvním vstupu sociální demokracie na říšskou radu bylo předneseno J. Steinerem protistátoprávní prohlášení pěti jejích poslanců. V něm reagovali na tradiční státoprávní ohrazení českých poslanců (přednesli 30. března t. r.) a ostře se distancovali od tradiční státoprávní politiky liberálních stran, zejména od jejich nacionálního tónu (v duchu internacionalismu). Navíc nebylo toto prohlášení konstruktivní, nenavrhovalo žádné řešení. V české veřejnosti se setkalo s odmítnutím.

4. 4.1897 skupina „středu“ v pokrokovém hnutí (A. Hajn, A. Čížek, A. Kalina) založila Radikálně pokrokovou stranu. Tiskovým orgánem byl časopis Samostatnost. „Levice“, která zdůrazňovala sociální zájmy (A. P. Veselý, F. Soukup, F. Modráček), splynula v témže roce s Českoslovanskou sociálně demokratickou stranou.

5. 5.1897 vyšla nová Badeniho jazyková nařízení (jako třetí varianta) pro Čechy (pro Moravu 22. dubna, pro Slezsko nebyla vydána), jimiž se potvrzovala platnost dosavadních Stremayrových nařízení (1880) a navíc se zaváděla čeština v určitých případech i jako tzv. vnitřní úřední jazyk (povoleno ji užívat u nižších instancí civilní a soudní správy i při jednání bez účasti stran). Při styku s vyššími úřady zůstávala povinnost použít němčinu (podobně i při jednáních vojenských úřadů). Od 1. července 1901 měla být vyžadována znalost obou zemských jazyků u všech úředníků. Badeniho jazyková nařízení znamenala konec mladočeské opozice (1891-1897), ale na druhé straně vyvolala prudký odpor německých politiků, způsobila pád Badeniho vlády a nakonec nahrazení Gautschovými jazykovými nařízeními.

28. 11.1897 masové protivládní demonstrace ve Vídni vedly K. Badeniho k podání demise své vlády. Tlak destruktivní opozice spojených německých stran slavil úspěch. Dne 30. listopadu jmenoval císař novou úřednickou vládu barona P. Gautsche (v úřadě do 7. března 1898).

2. 12.1897 nad Prahou a v sousedních okresech bylo vyhlášeno stanné právo; předcházely mu vášnivé nacionální bouře a krvavé srážky s drancováním, kdy došlo k vypálení a zničení mnoha objektů, ke ztrátám na životech (3 mrtví) a k desítkám vážných zranění.

21. 1.1898 na Moravě byl vytvořen 21členný česko-německý vyrovnávací výbor; tím začala jednání vedoucí k moravskému paktu (1905).

26. 2. 1898 němečtí poslanci na českém zemském sněmu vyjádřili svůj nesouhlas s připravovanou holdovací adresou k 50. výročí panování císaře (obsahovala státoprávní požadavky Čechů) odchodem ze sněmovny.

5. 3.1898 předseda vlády P. von Gautsch (pod nátlakem německé veřejnosti) dal publikovat revidovaná Badeniho jazyková nařízení (1897) pro Čechy a Moravu (s platností od 15 března t. r.). Nová Gautschova jazyková nařízení upravovala užití češtiny jako vnitřního úředního jazyka. Čeština měla být zavedena jen v tzv. smíšených okresech, jestliže byly více než z poloviny české. Tento kompromis neuspokojoval ani českou, ani německou stranu, baron Gautsch podal tentýž den demisi a jazyková nařízení byla zrušena 14. října 1899. Do čela nového vládního kabinetu byl 7. března jmenován hrabě F. Thun, dřívější český místodržitel (ministrem financí se stal J. Kaizl). Nejvýznamnější oporou Thunovy vlády se stali mladočeši.

9.-11. 4.1898 proběhl ustavující sjezd „strany českoslovanských národních dělníků“ - České strany národně sociální v čele s V. Klofáčem; podnětem jejího vzniku se stalo tzv. protistátoprávní prohlášení Českoslovanské sociální demokracie (1897). Cílem této strany byly sociální reformy a sbližování všech vrstev obyvatelstva. Členskou základnu tvořili zejména dělníci a také živnostníci, státní zaměstnanci a učitelé. V její politice se projevoval antimilitarismus a český nacionální radikalismus.

1. 7.1898 ministerská rada schválila návrh Thunova jazykového zákona; předpokládal zachování Stremayrových jazykových nařízení (1880) v otázkách vnitřního úřadování a vytvářel modifikovaná jazyková pásma (v Čechách mělo být z 219 soudních okresů 76 jednojazyčně německých, 6 převážně německých, 15 smíšených, 8 převážně českých a 114 jednojazyčně českých). Po neúspěšných jednáních se zástupci obou národů a po obstrukci německých liberálních poslanců na říšské radě bylo od realizace jazykového zákona v létě 1899 upuštěno.

6. 1.1899 na valném shromáždění Sdružení českých zemědělců (1896) byla založena S. Kubrem a K. Práškem Česká strana agrární; brzy k ní přistoupila Českomoravská strana hospodářská (založena 1891 A. Šťastným, autorem Programu rolnictva Rakouska, 1890) a roku 1903 i skupina východočeských zemědělců pod vedením F. Udržala. Strana stála na principu jednotného zájmu a organizace všeho zemědělského obyvatelstva a vyvinula se ve středostavovskou stranu českých rolníků. Tiskovým orgánem strany byl list Sdružení - Obrana zemědělců, vycházející 2 x týdně.

11. 2. 1899 mladočeši vydali Provolání k národu českému, v němž nabádali k zdrženlivosti, volajíce po „jednotě“. „Strachem před německou levicí“, která v případě nástupu k moci by mohla nastolit mnohem „horší“ poměry, zdůvodňovali mladočeši svůj provládní postoj, trvajíce na dosavadní parlamentní konstelaci. Za to získali Češi řadu drobných subvencí - na střední školy v Prostějově, Mladé Boleslavi, Poličce, na českou techniku v Brně, na regulaci Vltavy, restauraci Vlašského dvora v Kutné Hoře apod.

19. 2.1899 jako dědictví pravicového proudu pokrokového hnutí založili A. Rašín a K. S. Sokol Stranu státoprávně radikální; strana sebevědomého nacionalismu revidovala pronikavým způsobem celé pojetí českého státního práva, když požadavek „státní samostatnosti zemí českých“ nijak výslovně nevázala na existenci monarchie. Tiskovým orgánem byly Radikální listy (vycházely do ledna 1901, kdy byly zastaveny). Poté se strana postupně rozložila.

18. 5. 1899 v Praze založen J. Guthem-Jarkovským Český výbor pro hry olympijské. První čeští olympionici závodili na II. olympiádě v Paříží (1900, F. Janda-Suk tu získal výkonem 35,25 m druhé místo v hodu diskem). Do I. světové války pak postupně vznikaly jednotlivé samostatné sportovní svazy velocipedistů (1884), veslařů (1884), turistů (1888), jachtingu (1895), atletů (1897), fotbalistů (1901), tenistů (1906), lyžařů (1907), hokejistů (1908), těžké atletiky (1911), šermířů (1914).

19. 5. 1899 ve Vídni byl publikován jednotný národní program pěti německých stran (s vyloučením všeněmců) jako návrh na řešení vnitropolitické krize v Předlitavsku. V tomto tzv. svatodušním programu byl vysloven požadavek jednotného Rakouska, byly odmítnuty české státoprávní aspirace i způsob řešení jazykových otázek cestou vládních nařízení, přičemž němčina byla pokládána za „zpravidla úřední jazyk“. Čeští liberálové tento program jednoznačně odmítli cestou zvláštního prohlášení mladočeských poslanců (16. září t. r.).

17.7. 1899 Vláda vydala nařízení, jimiž se od 1. srpna zvyšovala cukerní, pivní a petrolejová daň, podle nouzového zákona § 14 prosincové ústavy (1867) vydala Thunova vláda od června 1898 do září 1899 27 různých nařízení, z nichž daňová nařízení se dotýkala životní úrovně obyvatel. Na mnoha místech došlo k živelným nepokojům.

09. 1899 V Brně byla zřízena samostatná Česká vysoká škola technická. Císař podepsal zřizovací dekret 19. září t. r.

3.-4. 9. 1899 pod vedením mladého kaplana J. Šrámka byla formálně ustavena na Velehradě Moravská křesťansko-sociální strana. Již 4. dubna t. r. byl zvolen ve Vyškově její první výkonný výbor. Strana přijala program I. sjezdu českých křesťanských sociálů z roku 1894 v Litomyšli a roku 1902 si založila Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva.

12. 9. 1899 v Kutné Hoře byl zahájen proces s židovským mladíkem L. Hilsnerem obviněným z rituální vraždy dívky A. Hrůzové v Polné na Českomoravské vrchovině. V katolickém i nacionálně zaměřeném tisku probíhala před procesem zuřivá kampaň nejen proti Hilsnerovi a Židům, ale i proti jeho obhájcům. Proti nechutné antisemitské štvanici se postavilo několik intelektuálů v čele s prof. T. G. Masarykem; ten vydal v listopadu t. r. brožuru Nutnost revidovat proces polenský. Masarykovo vystoupení změnilo celý proces v politickou aféru (tzv. hilsneriádu); vlna domácího antisemitismu byla vyvolána tzv. Dreyfusovou aférou ve Francii.

24.-29. 9. 1899 se v Brně konal VII. sjezd celorakouské Sociálně demokratické strany dělnické, který přijal národnostní program strany. Ten byl sice jistým pokrokem proti předchozímu stavu, ale přesto neřešil zásadním způsobem některé klíčové otázky (zejména právo národů na sebeurčení). Přijatá rezoluce se později stala východiskem různých teorií a interpretací, mj. austromarxismu.

2. 10. 1899 vnitropolitický neúspěch Thunovy vlády (česko-německé vyrovnání, trvalé ochromení parlamentu) vedl již 13. září k podání demise. Teprve 2. října demisi císař přijal a jmenoval přechodnou vládu hraběte M. Clary-Aldringena, která měla „normalizovat“ politické poměry. Mladočeši ohlásili přechod do opozice.

14. 10. 1899 pro Čechy a Moravu byla publikována nařízení ministerstva vnitra, spravedlnosti, financí, obchodu a zemědělství, jimiž se s okamžitou platností rušila Gautschova jazyková nařízení a obnovoval se stav, jaký byl před 5. dubnem 1897, tj. před vydáním Badeniho jazykových nařízení. Čeští nacionalisté vyvolali na mnoha místech protiněmecké a protižidovské kravály (Holešov, Vsetín). Německé strany slavily vítězství (29. prosince se navrátili jejich poslanci na český sněm), naopak mladočeši ohlásili přechod k obstrukci. Role se vyměnily.

Tento text je zveřejněn na základě povolení nakladatelství Libri. Jejichž stránky lze najít na adrese www.libri.cz.

Použítá literatura: Čapka Fr., Dějiny Zemí Koruny České v datech, Libri 1999 III.vydání.

Seriál

  1. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (1.díl)
  2. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (2.díl)
  3. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (3.díl)
  4. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (4.díl)
  5. Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (5.díl)

Podobné články

Další články autora

Autor : Jan Flieger / Dav 🕔18.10.2005 📕10.233

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře