Dobrošov – Betonová hranice

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔17.10.2005 📕8.873

Zatím to tak hezky vychází, že každé léto vyrazíme na nějakou tu pevnost. Říkám si, že i přes poměrně nízký věk, není na závadu Matěje začít pomalu zasvěcovat do národní historie. Kolikrát by to potřebovali i lidé o mnoho starší... Rozhodně je z čeho vybírat, na česko-polském pomezí (a nejen tam...) před válkou vyrostla celá betonová hranice. Pro tentokrát vybrali jsme si Náchodsko a soustavu těžkých opevnění na Dobrošově...

Hlavně nezabloudit, hlavně nezabloudit... A nezabloudili jsme, i když nám cesta z chalupy zabrala bez několika minut nějaké dvě hodiny. Přes Vrchlabí, Turnov, Červený Kostelec a Náchod do vesnice Dobrošov, ležící na stejnojmenném kopci nad Náchodem a lázněmi Běloves...

Už na příjezdu do Dobrošova nás na první pohled upoutaly dvě věci. Po levé straně se tyčící dřevěná rozhledna Jiráskovy chaty a napravo na kopci jeden ze srubů dobrošovské pevnosti. Takže jsme nezačali nejprve na pevnostech, ale drobnou zastávkou u zmíněného stavení (kolegy...) Jiráska. Z vrcholu věže bylo i přes lehký opar krásně vidět nejen daleké okolí a oblast Náchodska, o polském "zahraničí" nemluvě, bylo však i možné utvořit si hrubou představu o rozložení některých objektů pevnosti. Milým překvapením pak byla turistická známka do sbírky...

Od chaty přesunuli jsme se na parkoviště pod silnicí, kde začíná zdejší naučná stezka. Už po několika metrech narazili jsme na první náznaky, že v této oblasti kdysi dávno vedla betonová hranice. Procházeli jsme kolem ruiny řopíku typu B (B1-80). Stejně jako u ostatních lehkých objektů i tento byl v době Protektorátu poničen na příkaz německých správních orgánů. Původní vzhled tedy nejde moc dobře rozeznat. Snad jen s nákresem půdorysu v ruce. Kdo ví...

Vchod do podzemní části pevnosti nachází se v jednom ze tří úplně dobudovaných srubů - dělostřeleckém srubu N-75 "Zelený". Ze všech staveb zde je tento také nejmohutnější. Vždyť měl být osazen třemi 100 mm houfnicemi s dostřelem téměř 12 km, které ve své době byly schopné zničit vše, co by se jim dostalo do cesty. Respektive, měly být schopné, houfnice nebyly nikdy dodány. Ale ta představa,... tři poloautomatické (!) houfnice, střílející kadencí 20 výstřelů za minutu... Druhý dělostřelecký srub, dvojče "Zeleného" jménem "Amerika", zůstal pouze v nákresech na mapě. Hmmm,... škoda...

K pokladně dorazili jsme akorát v době polední pauzy. Do další prohlídky zbývalo něco kolem 3/4 hodiny, což jsme využili k prohlídce několika desítek, možná i stovek, ručně malovaných sádrových vojáčků československé armády z roku 1938. Pozoruhodná soukromá sbírka, trojrozměrně popisující všechny možné vojenské profese, ze kterých se armáda skládala. Kromě stíhací "Pětistovky" (Avia B-534) s obsluhou, ženistů na člunech, útočného jezdectva, obrněné vozby, pěchoty, dělostřelců, kulometčíků a dalších, shlédli jsme například i polní kuchyni a pekárnu, prádelnu, cvičák, kováře a dokonce i latrínu. Zatímco Matěj nad tím vším nadšeně plesal a představoval si celou sbírku v trávě před chalupou, já se snažil obstarat rozsáhlou fotodokumentaci.

Okolo půl druhé vyzval nás urostlý průvodce v maskáčích, bychom se usadili v sále na lavicích. V průběhu několika minut nám podrobně vylíčil politickou situaci přelomu 30. a 40. let, budování pevností, jejich život i následné využití. Poté jsme se přesunuli ke střílnám u srubu a vyslechli zevrubnou historii stavby srubu "Zelený", včetně popisu některých prvků, které byly k vidění. Zejména se to týkalo "diamantového příkopu", přičemž jsme se docela dobře pobavili... „...kdyby se přeci jen nějaký ten Němec dostal do příkopu a vyhnul se palbě kulometu v boční střílně, mohla se posádka periskopem podívat, kde ten Němec je. Pak by mu tam granátovým skluzem šoupli odjištěný granát, no a za tři vteřiny by byl venku...“

V podzemí jsme zahájili prohlídku u maket lafetovaných poloautomatických houfnic. Opět se nám dostalo podrobného popisu a následoval přesun do zázemí objektu. Postupně jsme prohlédli několikero podzemních místností a šachet, včetně tehdy ultramoderního litinového záchodku (... to neměli ani na Maginotce...), následovalo 171 schodů do hloubky cca 32 metrů, kde se nacházela síť podzemních chodeb a sklady munice, velitelství, technické zázemí, agregáty, vzduchotechnika, prostě vše, co bylo k provozu pevnosti zapotřebí v době míru i války...

Dlouhou chodbou došli jsme až pod další objekt, srub N-72 "Můstek". Tento nachází se na nejvyšším místě v okolí, a tudíž měl sloužit jako velitelské stanoviště a pozorovatelna. Na jeho stropnici museli jsme se vysápat po 250 schodech, což byl úsek, který měl voják s výzbrojí zdolat za 2 minuty. Já s Matějem na zádech potřeboval přibližně 5 minut a pot ze mě tekl plnými doušky...

Na pozorovatelně "Můstku" se celá skupina turistů rozloučila s průvodcem a zamířila každý jednotlivě po své vlastní trase. My se vydali po naučné stezce, kterážto nás měla nejprve dovést na horu Vrch...

Sešli jsme lesní cestou kolem ruiny dalšího řopíku až k silnici. Odtud se mělo pokračovat dál, ale bez cedulí tak nějak nebylo jasné kam. Podle mapky, kterou jsme získali u pokladny, vydali jsme se dolů do lesa až k nějakému domku u jezírka. Zde jsme se pro jistotu zeptali domorodců, což se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí. Objekty na Vrchu nacházely se poněkud stranou od našeho postupu...

Obranný rajón na kótě Vrch, chránící pravé křídlo Pevnosti a silnici Česká Čermná - Dobrošov, tvoří tři objekty: N-70a "Josef", N-70b "Cyril" a N-71 "V Sedle". Srub "V Sedle" je v současnosti označován jako "Kahan III.". Po válce jej hojně využívala StB jako svůj tajný objekt. A tajným pro nás i zůstal, neboť vrata byla zamčena (otevřeno pouze So - Ne) a kolem celého objektu stál třímetrový neproniknutelný plechový plot. Pouze kousíček bylo lze zahlédnout pod bránou, ale jinak nic. Ostatní dva sruby jsme už nehledali a raději pokračovali zpět po hlavní trase. Kóta Vrch nakonec zůstala jediná, kterou jsme neviděli...

Po návratu do výchozího bodu u "Můstku" počala se cesta pomalu svažovat dolů k lázním Běloves. Postupně jsme na ní navštívili další objekty, sruby N-78 "Polsko" a N-79 "Hrobka" na kótě Malinová hora a o 300 metrů dál N-81 "Lom". Zde jsme měli neuvěřitelné štěstí, neboť chvilku před námi přijel pán z obsluhujícího personálu. Udělal nám výjimku (otevřeno opět jen o víkendu) a vpustil nás dovnitř...

Po dalších několika stovkách metrů klesání, již znatelně prudšího, otevřel se před námi výhled na zelenou louku a na ní maskovacím nátěrem opatřený úplně zrekonstruovaný srub N-82 "Březinka". Díky příznivcům vojenské historie je momentálně ve stavu, v jakém se nacházel v době své největší slávy.

Nejníže položeným objektem linie Dobrošov - Běloves je srub N-83 "Lázně". Bohužel jsme při jeho hledání opět drobek zabloudili a nakonec došli až do Bělovsi. Po malém občerstvení jsme pokračovali, tentokráte odspodu. Znamenalo to mimo jiné vysápat se s Matějem sedícím "na kůni" do prudkého svahu po zarostlé louce a prozkoumat les pod "Březinkou". Po dvaceti minutách jsme srub "Lázně" nakonec přeci jen našli. I mohli jsme radostně nastoupit/nastoupat na zpáteční cestu, dokončit okruh naučné stezky a navštívit zbývajících pár objektů.

Prvním z nich byl značně zdevastovaný (jak jinak...) srub N-80 "Jirásek". Ani on neunikl zásahům ničících německých jednotek a po válce neméně likvidační proceduře ze strany Kovošrotu n. p.. Úděl pevností v poválečném životě snad nejcyničtěji dokazuje srub N-73 "Jeřáb", první dokončený v linii Dobrošov, jeden z mála obsazených po zářijové mobilizaci v roce 1938. V jeho těsném sousedství se ve smradu močůvky válí v blátě a tupě přežvykuje hovězí dobytek. Za války vepři, teď krávy...

Doba se značně nachýlila a Matěj jevil známky únavy. Já na tom nebyl o moc lépe, navíc už od Březinky mě pekelně bolelo a píchalo v levém koleni. Před námi však už byl stejně jen poslední úsek stezky, přes místo, jež se s otočnou dělostřeleckou věží mělo stát strategicky nejdůležitějším místem celé Pevnosti, až na druhý kopec k Jiráskově chatě. Tu jsme ale měli už za sebou, mohli jsme ji tudíž v klidu vynechat. Pro zajímavost, v době budování pevnosti sloužila k ubytování dělníků a vojáků. Navrátili jsme se na parkoviště a započali téměř dvouhodinovou cestu zpátky domů. Matěj to měl dobré, zdrněl a mohl nabrat síly. Já si musel počkat až na večeři a horkou koupel...

Pořád dokola se omílá otázka, jestli jsme se měli bránit. Já nevím, Československo bylo obklíčeno nepřáteli ze všech stran a nejspíš by bylo označeno tupohlavými politiky té doby za viníky války (která by ale stejně přišla...) Jisté však je, že by Náckové na pevnostech setsakramentsky krváceli. Vždyť tehdy neexistovala zbraň, která by je zničila. I tajuplné speciální dělostřelecké projektily, o kterých Náckové tvrdili, že na 1 km prorazí 5,5 metru železobetonu, neprošly ani ze 100 m! Ale politika je svinstvo, tudíž museli naši obránci odejít se svěšenou hlavou a bez výstřelu. Ale stejně,... měli jsme se bránit?...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔17.10.2005 📕8.873

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře