Vasa – švédský Titanic

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔06.10.2005 📕14.482

Zatímco Titanic se proslavil svou první a zároveň poslední plavbou, na které měl demonstrovat svou technickou vyspělost a zároveň luxus, Vasa symbolizující taktéž přepych a navíc palebnou sílu skončila na dně, sotva opustila přístav.

 V 17. století se v Evropě objevuje nový soupeř dosavadním velmocím – Švédsko. Do té doby relativně zaostalá agrární země se za vlády panovníků z rodu Vasa stala zemí, která změnila politickou situaci v Evropě.

Své postavení si vydobyla především skvěle vycvičenou a vyzbrojenou armádou, ovšem jako přímořský stát nemohlo pozadu zůstat ani loďstvo. A co může být symbolem silného státu a silného loďstva než koráb ohromující svých přepychem a zároveň velkým počtem děl. A právě takovou lodí měla být Vasa – plavidlo reprezentující moc země tří korunek.

Podnět ke stavbě takového reprezentativního plavidla dal samotný král Gustav Adolf. V roce 1625 začal loď projektovat renomovaný stavitel Henrik, který však nedlouho před dokončením zemřel a práci dokončil Hein Jacobsson. Do práce mu významně zasahoval i král, jehož diletantismus v otázkách stavby lodí mohl být také jednou z příčin zkázy. Musíme mít na mysli, že lodní stavitelství té doby se řídilo především zkušenostmi, takže schopný stavitel s dlouholetou praxí byl zárukou dobrého výsledku. Pokud byl ovšem nucen experimentovat, případně musel přímo uposlechnou příkazy shora (tedy krále), mohlo vše dopadnou jinak, což se také stalo.

Král totiž lpěl na dvou protichůdných požadavcích – loď má udivovat svou nádherou a zároveň výzbrojí. Do práce se tak kromě stavitele a řemeslníků pustili i umělci. Ti vytvořili několik stovek vyřezávaných reliéfů a figur, které ohromovaly nejen svou velikostí ale i povrchovou úpravou – zlacením. Nejvýstavnější částí lodí té doby, tedy i Vasy, bylo tzv. zrcadlo nacházející se na zadní části, která byla zdobena obrovským královským erbem se lvy.

Architekt postupoval podle tradičních postupů té doby, snažil se tedy dodržet optimální proporce. Problémem však bylo umístění velkého počtu děl. Pokud tedy nechtěl loď nadmíru prodloužit, byl nucen je vměstnat do více řad, přičemž první řada střílen byla ve finále sotva metr nad hladinou. Loď se nakonec po tříletém snažení podařilo dostavět a v srpnu 1628 byla připravena k vyplutí. Její délka byla 59 metrů, šířka téměř 12 metrů a od kýlu po vrchol stěžně měřila 53 metry. Celkový výtlak, na němž se výrazně podílela výzbroj a výzdoba, byl 1200 tun.

V onen osudový den se na břehu stockholmského přístavu sešly houfy lidí, které se přišly podívat na pýchu svého námořnictva. Na palubě se samozřejmě nacházel velitel loďstva Jonsson a kapitán lodi Söfring. Určitě by zde nechyběl ani sám král, ten však tou dobou pobýval jinde a netrpělivě očekával příjezd lodi, která mu měla pomoci v boji s Poláky. Celý slavnostní ceremoniál byl zahájen společenskou párty, během které si urození návštěvníci mohli loď podrobně prohlédnou. Po té byla loď vlečena z přístavu na širé moře. Na počest vyplutí byly vypáleny dvě salvy, které loď nebezpečně rozkývaly. Nikdo to nepovažoval za něco zvláštního a loď pokračovala ve své plavbě k ústí přístavu. Jakmile však vyplula ze závětří, opřel se do obrovské plochy plachet vítr a loď se nebezpečně naklonila. Kapitán nechal část plachet skasat, bylo však již pozdě. Loď se naklonila na stranu a otevřenými dělovými střílnami začala nabírat vodu. Námořníci v podpalubí se snažili přesunout děla na druhou stranu, což již nebylo možné a část jich byla kanóny doslova rozmačkána. Vše proběhlo tak rychle, že se nestačil zachránit ani velitel loďstva a s ním i téměř 300 mužů ze čtyřsetčlenné posádky (počty mrtvých se však velmi liší, někdy se uvádí i podstně menší počet). Zachránil se však kapitán Söfring, který se musel posléze hájit před královským soudem. Okamžitě se totiž rozjelo pátrání, které mělo odhalit viníky této katastrofy. Šetření však bylo zastaveno, neboť část viny nesl samotný král, kterému kapitán Söfring vyčítal mj. vysoké nástavby způsobující nestabilitu. Již během stavby byl totiž učiněn standartní pokus, který dokazoval (ne)stabilitu lodi - třicet mužů přebíhalo ze stranu na stranu a snažilo se loď rozkývat. To jim nedalo moc práce a test byl pro jistotu přerušen. Do stavbu se investovalo již obrovské množství peněz, takže se nikdo neodvážil práce zastavit.

Soud tedy nikoho neoznačil za viníka a začaly pokusy o záchranu lodě. Tehdejší technologie však nedovolovaly její vyzdvižení. Snahou bylo zachránit aspoň to nejcennější - bronzové kanóny. V roce 1664 se to po několika letech příprav podařilo Hansi Albrechtu von Treileben. O loď se pak přestala vláda zajímat a lidé na její osud i polohu zapomněli.

V roce 1950 se však na scéně objevuje osoba jménem Anders Franzén,  profesionální hledač vraků. Posílen řadou předešlých úspěchů a „vyzbrojen“ poznatky z archívů, začal objíždět možné místo potopení vznešené lodi. Vyptával se rybářů, námořníků a potápěčů na loď, o které poprvé slyšel od svého otce. Od té doby byl touto lodí posedlý stejně, jako Schliemann hledáním Tróje. Po několika letech usilovné práce a pečlivém průzkumu mohl v srpnu 1956 říct: „Mám ji!“ Rozběhla se tedy operace na její záchranu. První byly vyzdviženy různé části lodě, které od ní odpadly již během jejího klesání ke dnu, jako části nástaveb, kanóny či sochy. 4000 těchto objektů pak bylo vystaveno v Národním námořním muzeu. Asi nejkrásnější z těchto artefaktů bylo téměř 700 vyřezávaných soch.

Nejdůležitější část - trup - však byla stále pod vodou. Bylo vypracováno několik postupů vyzvednutí trupu. Nakonec zvítězil plán, který navrhoval vykopání několika tunelů pod lodí, kterými budou protažena silná lana. Objevily se však obavy, aby se loď během operace nerozpadla. Kovové hřebíky byly již dávno slanou vodou rozleptány, takže musely být nahrazeny dubovými čepy. Pět elitních potápěčů tak muselo zatlouci několik tisíc kolíků. Práce to byla úmorná a nebezpečná, stála však za to. 24. dubna 1961 byl trup slavnostně vyzdvižen na hladinu a pomocí dvou pontonů přesunut do doku, kde bylo o rok později zřízeno provizorní muzeum. Několik dnů pak musela být loď 24 hodin denně intenzivně kropena vodou, neboť vysychání dřeva by znamenalo zkázu lodi, která po očištění vypadala jako zbrusu nová. Zásluhu na tomtu stavu měla především absence sášně lodní. Tento červ, který zaručeně rozloží každou dřevěnou loď, se totiž v Baltu nevyskytuje.

Okamžitě byly započaty konzervátorské práce, které spočívaly především v ošetření dřevěných částí polyetylénglykolem a kovových elektrolýzou. V roce 1990 bylo slavnostně otevřeno za přítomnosti Gustava XVI. nové muzeum. V jeho centru je umístěna samotná loď, která je dnes z 97% kompletní. Obyčejní návštěvníci k ní však nemají přístup, jsou jim ale určeny  expozice obsahující modely lodi (včetně interiéru v měřítku 1:1), dále mohou zhlédnout postup při stavbě či záchranné práce a restaurátorské metody. Konzervace trupu probíhá neustále, v poslední době se však další problém - síra. Ta pronikla do dřeva a s přístupem vzduchu se mění na kyselinu sírovou a začíná loď rozleptávat. Týmy odborníků ze Švédska a USA tak nyní pracují na nových postupech, které umožní záchranu této unikátní lodi i pro další generace.

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔06.10.2005 📕14.482

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře