Ukradený vlak

Autor : Jiří Tintěra 🕔04.10.2005 📕9.833

V posledních dnech se v některých médiích objevily palcové titulky ve znění: "Ukradli protiletadlový vlak?!"
Jak? To se pokusíme osvětlit na následujících řádcích, všechno je "trochu" jinak.

Následuje text s téměř akčním nádechem, ze kterého méně informovaný čtenář získá představu, že v této zemi může malé muzeum ukrást velký vlak, patřící významné státní muzejní instituci … Soudný čtenář však jistě postřehne, že jde o informace na první pohled značně nevyvážené - jednostranné (viz http://www.blesk.cz/Clanek55138.htm). Přesto jsou bohužel tyto informace nekriticky přebírány a šířeny dále.


Stručný pohled do historie

Ve druhé polovině II. světové války vystupňovali spojenečtí piloti hloubkové útoky také proti dopravě v okupované Evropě. Železniční doprava se ocitla pod stálými a velmi častými útoky tzv. kotlařů, letců, kteří se specializovali na boj proti lokomotivám. Nacistické Německo tak bylo donuceno prakticky každou vlakovou soupravu vybavit alespoň improvizovanou protiletadlovou obranou. Jedno z několika řešení představovala úprava plošinových vagónů na improvizované obrněné vozy, kdy ochranu zbraním (většinou jednohlavňové 2 cm flaky vz. 30, vz. 38, nebo čtyřhlavňové vz. 38 - ale i jiné typy) poskytovaly železobetonové prefabrikáty ve tvaru velkých skruží, malých "sklípků" - skladů munice, železobetonových postavení pro kulomety apod. Obsluha měla k dispozici ubytovací prostor (většinou dřevěná stavba s dvojitými stěnami vyplněnými sypkým materiálem). Takto upravených vozů jezdilo po tratích okupované Evropy snad několik tisíc. Ostatně sehrály ne nevýznamnou roli také např. během povstání v Praze v květnu 1945.

Takovýto protiletadlový vlak s betonovými skružemi, v nichž byla umístěná protiletadlová čtyřčata ráže 20 mm (Flak-Vierling), přijel rovněž do stanice Nymburk a to někdy v druhé polovině dubna 1945. Pokud je známo, žádné jeho snímky neexistují. V dostupných archivních materiálech, ani městské kronice o tom není žádná zmínka. Trať Nymburk - Lysá nad Labem a Nymburk - Poděbrady byla 5. května zablokovaná, takže z Nymburka a do Nymburka se mohly dostat vlaky pouze ze směrů Poříčany a Mladá Boleslav. Je známo, že 6. května se českým povstalcům podařilo zmocnit muničního vlaku o 17 vagónech v nymburských železničních dílnách, avšak zda je zde spojitost také s oním protiletadlovým vlakem, není známo. Několik pamětníků potvrzuje, že v lokalitě zvané Babín byly železobetonové prvky z vagonů shozeny někdy v 50. letech minulého století.

Železobetonové prefabrikáty ležely těsně vedle kolejí nedaleko železniční stanice Nymburk, propadaly se do nesoudržného podloží a plnily se stejně jako jejich okolí různým odpadem. Nakonec jimi prorostlo křoví a několik statných břízek a vrb.


Blýsklo se na lepší časy


Odborné veřejnosti nebylo neznámé, že se železobetonové prvky protiletadlového vlaku desítky let povalují nedaleko železniční stanice Nymburk. Pár nadšenců dokonce vyvíjelo různé aktivity, jak tyto pozůstatky II. světové války zachránit. Většinou všechny aktivity narážely na naprostý nezájem a netečnost státních a obecních institucí. Co taky s kusy šedivého železobetonu dělat, že? Tak tomu bylo po řadu let. Také Vojenskému muzeu Králíky byly železobetonové prvky "nabídnuty", avšak naše muzeum nemělo možnost reagovat a o záchranu "skruží" se ani nepokusilo. Důvodem byla především velká vzdálenost od Králík a hlavně velmi náročná, komplikovaná a drahá manipulace. Jednalo se o mnohatunové kusy železobetonu, mezi i v nich prorostly náletové dřeviny a část prvků se propadla hluboko do nesoudržné půdy. Ze železniční trati nebylo možné prvky nakládat (musela by se zajistit výluka), cesta přes les byla hustě zarostlá. Také majetkové otázky nebyly zcela jasné. Dotazy před několika lety u místního vedení železnice v Kolíně a Nymburku vedly ke zjištění, že: "... to už nikoho asi 30 let není, že se to tam léta rozpadá a že se to časem bude likvidovat". Bylo zřejmé, že je to pro Vojenské muzeum finančně a organizačně neřešitelný problém. Naše muzeum rezignovalo.

V létě tohoto roku však dorazila do Králík aktuální informace, že někdo prokácel a protáhl cestu až téměř k prefabrikátům u trati a že jsou zřejmě akutně ohroženy. Místní však o ničem nevěděli. Rada Vojenského muzea Králíky celou záležitost znovu diskutovala a nakonec rozhodla, že se podniknou kroky směřující k záchraně těchto pozůstatků protiletadlového vlaku.

Na začátku srpna, po rozsáhlejším pátrání po majiteli, muzeum dostalo od železničářů předběžný ústní souhlas s předáním a volnou ruku k manipulaci s prvky (několik kusů se dovezlo před akcí Cihelna 2005 do areálu muzea, aby návštěvníci viděli něco nového), následovalo písemné potvrzení o předání všech prvků Vojenskému muzeu Králíky. V první polovině září 2005 pracovala v terénu po několik dnů řada dobrovolných pracovníků Vojenského muzea Králíky, na práci bylo nasazeno několik nákladních aut a dva jeřáby, heverovaly se "utopené" prvky, vyprošťovalo se apod. Po vyzvednutí všech dochovaných kusů prefabrikátů došlo k úpravě rozryté cesty a úklidu nepořádku, který v prvcích a kolem nich byl. Prostor se předal pracovníků lesů.


V čem je problém


V okamžiku, kdy se podařilo všechny prefabrikáty zachránit a uložit na dvě bezpečná a oplocená místa (většina přímo ve Vojenském muzeu Králíky), zatelefonoval jednateli Vojenského muzea Králíky pracovník Vojenského historického ústavu (VHÚ) a sdělil, že podal trestní oznámení z důvodu krádeže majetku VHÚ a požadoval okamžité převezení více než 100 tun materiálu do Lešan (do druhého dne ráno!), kde se nachází Vojenské technické muzeum. Při obvinění použil formulací a argumentů, které pracovníci Vojenského muzea Králíky považují za nepravdivé, nebo neseriózní a také způsob vystupování rozhodně neukazoval na to, že by v prestižní instituci, za kterou je VHÚ považován, pracovali jen všestranně způsobilí pracovníci. Ačkoliv se všechny prefabrikáty pocházející z protiletadlového vlaku nacházely na pozemcích SŽDC (Správy železniční dopravní cesty), ačkoliv nebyly označeny jako sbírkový předmět VHÚ, ačkoliv jediná inventární čísla byla drážní (platná do roku 1954) a původní německá, ačkoliv neexistovala žádná dostupná dokumentace o předání prvků do majetku VHÚ, nebo dokumentace o uložení prvků VHÚ na pozemcích SŽDC, tvrdil pracovník VHÚ, že jsou již rok ve správě VHÚ a že materiál je zapřírůstkován. Další dotázaní pracovníci VHÚ však tuto jeho informaci nepotvrdili. Dále zmíněný pracovník VHÚ prohlásil, že tento materiál je vložen do programu Centrální evidence sbírek (CES), pod ochranou Min. kultury ČR. Při prověřování informací se však pracovníci Vojenského muzea Králíky dozvěděli, že údajně jen zcela výjimečně (především však u nemovitostí) může být na seznamu CES něco, co muzeum, nebo instituce nemá uloženo ve svých depozitech, skladech, nebo výstavních prostorech. Jednalo by se tedy o dosti nestandardní řešení. Navíc, předmět pro zápis do CES musí splnit řadu předpokladů. Zásadní je skutečnost, aby byl předmět opatřen inventárním číslem, pod kterým je veden. Jak již bylo řečeno, prvky od Nymburka postrádali jakákoliv relevantní evidenční čísla.

Vedení Vojenského muzea Králíky nabízelo zmíněnému pracovníkovi VHÚ schůzku v Praze, jednání u stolu a předložení všech dokumentů o nabytí prvků a to jak ze strany Vojenského muzea Králíky, tak i ze strany VHÚ, aby se ukázalo, kde se skrývá problém. Tento vstřícný krok však byl ze strany VHÚ rezolutně odmítnut. A tak je dobré jméno Vojenského muzea Králíky, za kterým stojí obětavá práce dvou desítek nadšenců, kteří pomáhají třem pracovníkům muzea s údržbou sbírek, získáváním exponátů a mnoha dalšími aktivitami, vláčeno médii.

A tak se nabízí otázka, jak je možné, že tato unikátní památka zůstávala vedle trati 50 let bez povšimnutí jakéhokoliv muzea, včetně VHÚ, který se teď domáhá "svých práv". Daleko více zarážející ale je, že první viditelná iniciativa přišla až po té, co se malému muzeu spolu s nadšenci podařilo vyprostit a odvést tyto unikátní fragmenty za účelem rekonstrukce a představení (konečně) veřejnosti. Opravdu se musí vždy čekat až na poslední chvíli? Je to o to víc nepochopitelné, že se jedná o státní instituci, která by prostředky na záchranu takovýchto unikátů jistě našla.

Na co ale nemůžeme v celém tomto poněkud zamotaném příběhu zapomenout, to je vstřícnost vedení Správy železniční dopravní cesty. Díky vedení této organizace a jejím pracovníkům se podařilo tyto exponáty zachránit a umožnit tak rekonstrukci německého protiletadlového vlaku ve Vojenském muzeu Králíky.


Než se situace vyřeší

Naše muzeum nelení. Snažíme se získat originální vagóny a zkompletovat kolejové lože, aby návštěvníci mohli už během příštího roku vidět první části tohoto mimořádného exponátu v podobě, jak byl používán v průběhu II. světové války.

Chceme touto cestou oslovit také další nadšence a pamětníky, kteří mají jakékoliv materiály a dokumenty týkající se tohoto exponátu, o jejich zapůjčení a pomoc při rekonstrukci vlaku.

Už dnes je možné větší část železobetonových prvků vidět na vlastní oči. Stačí jen navštívit Vojenské muzeum Králíky, které se nachází v Pardubickém kraji. Má otevřeno každý den a je nástupištěm k dalším muzeím v Králické pevnostní oblasti.

Army Fort, s. r. o., provozovatel Vojenského muzea Králíky

Autor : Jiří Tintěra 🕔04.10.2005 📕9.833

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře