Spojenecké sbory v římské armádě

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔14.09.2005 📕14.739

Římská armáda byla ve své době nejlepší na světě. Především ona umožnila malému městskému státu rozrůst se v obrovskou říši. Organizace římské armády byla komplikovaná a postupně se vyvíjela; v tomto stručném článku se zaměřím na roli tzv. spojeneckých sborů v římské armádě.

Když byl Řím ještě královstvím, jeho armáda bojovala po vzoru řecké falangy. Každá falanga potřebuje krytí na křídlech, lehkooděnce a/nebo jízdu. Příslušníci vládnoucí vrstvy (Etruskové) bojovali ve falanze, zatímco podmanění původní obyvatelé (Římané a Latinové obecně) bojovali jako lehkooděnci na křídlech. Reforma připisovaná Serviu Tulliovi rozdělila pak všechny občany na základě majetku do pěti tříd, z nichž každá měla jinou výzbroj a výstroj a bojovala v jedné řadě. Livius tvrdí, že jednotlivé řady byly poskládány za sebou, ale, upřímně řečeno, vzhledem k výzbroji první řady (téměř stejná jako u falangy) by zřejmě další čtyři (!) řady vojáků byly zbytečné. Je tedy možné, že nižší třídy (s lehčí výzbrojí) bojovaly stále na křídlech a Livius zde jako obvykle do minulosti, o které nic určitého neví, přenáší něco, co se objevilo až později.

Konec tohoto systému představuje vyplenění Říma Kelty (390 nebo 387 př.n.l.; ve skutečnosti šlo však o dlouhodobější proces, zakončený možná až v období samnitských válek o několik desetiletí později). Vzniká legie, kdy všichni vojáci skutečně stojí za sebou, ale jejich výzbroj je už jiná, první ani druhá řada se nepodobají falanze a do boje se vrhají jedna po druhé (střídavě), třetí řada zůstává obrannou linií podobnou falanze, která v případě neúspěchu umožní ostatním jednotkám stáhnout se za ni a kryje ústup. Zbylé dvě řady jsou zřejmě rezervy - dochované informace jsou nejisté a Livus není v této oblasti příliš spolehlivým zdrojem. Ochranu křídel této formace přebírají sbory spojenců.

Spojenci jsou vlastně italské kmeny (a později řecká města) podmaněné Římany. Římané zastávali ve správě těchto území filosofii "divide et impera" neboli „rozděl a panuj". Podle svého chování vůči Římu během různých válek byla jednotlivým kmenům přidělována autonomie od téměř úplné po téměř žádnou a podepisovala se s nimi spojenecká smlouva. Teoreticky tak vzniká vojenská aliance, v praxi to však znamenalo podřízení daného kmene, území či města.

Klasická římská armáda po roce 390 (resp. 387) př.n.l. se skládá ze dvou legií římských (dříve jedna zůstávala doma s úmyslem bránit město, nyní však již obě táhnou do pole) a k nim přidružených dvou legií spojeneckých (každá bojuje na jednom křídle po boku té římské legie, ke které patří). Latinové a Italikové měli zřejmě úplně stejnou nebo alespoň podobnou strukturu jednotek. Ve výsledku tedy římská armáda rovná se dvě římské legie, každá o 4 200 mužů (v případě potřeby jsou postaveny dvě posílené legie, každá o 5 000 mužů) plus dvě spojenecké "legie", každá o stejné síle, každá z nich přidělená jedné z legií římských.

Dostáváme se do období 3. - 2. stol. př.n.l. Když Polybius, náš hlavní pramen z této doby, mluví o legii, myslí tím vždy římskou legii i s přidruženou spojeneckou, takže vlastně jeho legie rovná se nikoliv 4 200 (resp. 5 000), ale 8 400 (resp. 10 000) mužů. Samozřejmost, s jakou nám tato fakta Polybius předkládá, dokazuje, že systém užívání stejně silných spojeneckých jednotek jako vlastních je již hluboce zakořeněn. Ať už se pak římská armáda skládá z jakéhokoliv počtu legií (4, výjimečně i 8) a v poli je jakýkoliv počet armád (za válek s Hannibalem Římané v určitém období stavěli každý rok novou armádu, zatímco dosavadní nadále operovaly na italském válčišti), vždy ji doprovází stejný počet spojenců. Ti jsou odvedeni na spojeneckém území zároveň s novou římskou legií odvedenou v Římě a bojují na křídlech.

Tento stav trvá až do Mariovy reformy vojska (přelom 2. a 1. stol. př.n.l., kdy byla konečně sjednocena výzbroj všech římských vojáků), respektive do tzv. spojenecké války v Římě (91 - 89 př.n.l.), kdy se italické kmeny se zbraní v ruce domáhaly práva na římské občanství, neboť za Řím krváceli ve všech válkách. Jejich požadavky byly splněny a obyvatelé veškeré Itálie na jih od řeky Pád dostali římské občanství. Zanikají tím spojenecké sbory a bývalí Italikové, nyní už Římané, se stali součástí normálních legií - mizí rozdíl mezi římskou a spojeneckou legií. Od té doby zároveň jedna legie tedy už znamená skutečně jednu legii římských občanů (Po Mariově reformě, kdy byly zrušeny jednotky lehkooděnců a jen částečně nahrazeny těžkooděnci, mohla její síla klesnou na zhruba 3 600 mužů, pravděpodobně však bývala podle potřeby posilována).

Na závěr se ještě zmíním o tom, co spojenecké jednotky nahradilo. Už od 2. stol. př.n.l. začínají Římané vedle svých legií používat i "specialisty" ze svých nových provincií a spřátelených území mimo Itálii, jako například baleárské prakovníky, numidské a mauretánské jezdce, španělskou těžkou pěchotu, asijské lučišníky atd. Ti tedy nahrazují bývalé spojenecké sbory, avšak pod názvem auxilia (pomocné jednotky). Zachovávají si každá svou organizaci a nejsou početně závislé na římských legiích. Vojevůdce si jich prostě vyžádá tolik, kolik je k dispozici a kolik potřebuje. Během 1. stol. n.l. je organizace auxilií postupně dotvořena (tvoří je jednotky zhruba o 500 mužích, běžně se však používají početnější i méně početné jednotky) a ve vojsku v nich slouží různí obyvatelé dobytých zemí a provincií (Hispánci, Galové, Germáni, Dákové, Syřané). Za císařství se úloha barbarů ve vojsku rapidně zvyšuje a ti nakonec tvoří základ římské armády, ale to už je jiná historie.

Shrnutí: Od vzniku klasické římské legie, tedy zhruba od roku 390 (resp. 387) př.n.l., do zániku italských spojenců roku 89 př.n.l. platilo, že na každou legii římských občanů připadá jedna legie spojenecká, přidružená k ní a bojující na křídle. Předtím je situace poněkud zmatená, poté jsou legie jako základní jednotka vojska doprovázeny vojáky z jiných končin světa podle potřeby.

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔14.09.2005 📕14.739

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře