Muslimské jednotky v řadách německé armády v době druhé světové války - díl 1

Autor : Petr von Fenstein / von Fenstein 🕔31.08.2005 📕24.344

Asi jako každý, kdo se zajímá o druhou světovou válku, narazil jsem na zmínku o muslimských jednotkách, bojujících v řadách německé armády. Jelikož v České republice není o této problematice dostatek podrobných informací, rozhodl jsem se napsat tento článek, který by měl pomoci objasnit motivy muslimů, bojujících v německé armádě, samozřejmě včetně podrobnější charakteristiky jednotek.

V průběhu druhé světové války stovky tisíc zahraničních dobrovolníků vstoupily do služeb Hitlerových legií a doufaly, že svým zemím takto vydobudou nový statut v Hitlerově „Novém řádu“. Poměrně velkou a můžeme říci, že i důležitou část z nich, tvořily muslimské jednotky. Pod znakem půlměsíce a svastiky tito lidé věřili, že se stali svatými bojovníky za osvobození svých zemí, porážku jejich dlouholetých nepřátel či přežití vlastních národů (např. v rámci SSSR). Zejména pro občany Sovětského svazu je bohužel tragédií jejich osudů, že konec tohoto boje jim nepřinesl „vysněný“ cíl, ale dost možná ještě větší utrpení pro jejich národy, které se tímto „Svatým bojem“ v očích vládnoucího režimu ještě více zdiskreditovaly.

1. Motivy muslimů pro boj v řadách Německa

Pro lepší pochopení problému téma rozdělím do tří částí – muslimské jednotky z „občanů SSSR“ (dále v textu je budu nazývat „Východními muslimy), ostatní muslimské jednotky (zejména arabské a turecké jednotky), které budu nazývat „Západními muslimy“; a poslední skupinou jsou muslimové ze zemí bývalé Jugoslávie (Jugoslávští muslimové).

Ještě před samotným počátkem detailního popisu bych také načrtl motivy všech skupin, pro lepší názornost a pochopení odlišnosti „táborů“:

  • Východní muslimové“ – jejich motivy se dají charakterizovat několika slovy - boj za vlastní národnostní, náboženskou či etnickou identitu a přežití v rámci SSSR, boj proti SSSR a komunismu a panturanská idea
  • Západní muslimové“ – z části panturanská idea (turecký směr), ale zejména historická náklonnost Turecka k Německu, antisemitismus, otázka Palestiny a s tím spojené velké nepřátelství vůči Británii (vyhlášen džihád), „nevyřízené účty“ se SSSR s ohledem na Krymskou válku,
  • Jugoslávští muslimové“ – tato skupina má k oběma dříve zmíněným skupinám nejdále, neboť nejdůležitější roli zde hraje specifický problém Jugoslávie – národnostní rozbroje a „nevyřízené účty“ z historie a samozřejmě také boj proti komunismu, který byl v Jugoslávii velmi silně zakořeněn — viz. J. B. Tito a následný poválečný vývoj Jugoslávie.

Začal bych nejdříve tou názorově jednotnější kapitolou „východních muslimů“, ve které bych blížeji charakterizoval i panturanskou myšlenku.

1.1. Historie „Východních muslimů“ před druhou světovou válkou

Když německá armáda 22. června 1941 zaútočila na Sovětský svaz, většina populace v nově obsazených zemích ji vítala jako osvoboditelku. Jednou ze skupin, která měla velmi dobré důvody připojit se k německé „křížové výpravě“ (vzhledem k historii jistě velmi zajímavý paradox), byli sovětští muslimové.

Většina z nich bytostně nesnášela sovětskou nadvládu a stále si ještě díky svým lidovým a historickým tradicím pamatovala „zlatý věk“ pod muslimskými chány, emíry a sultány v době před ruským carstvím. Tato doba může být datována různě, liší se dle oblasti, nicméně můžeme říci, že vrcholné období těchto říší lze nalézt zejména mezi 13. až 17. stoletím. Pro doplnění je dobré také uvést, že i v carské době si tato muslimská území zachovala velmi specifickou autonomii, kdy se na muslimských územích žilo v podstatě podle zákonů jednotlivých muslimských kmenů, a styk s říší byl zajišťován „kmenovými“ vůdci.

V průběhu bolševické revoluce a občanské války v Rusku po roce 1917 se muslimové přiklonili k ideji samostatných muslimských států, nad kterými by držel ochrannou ruku (popř. patronaci) a záštitu zejména turecký stát, popř. jeho němečtí spojenci. Po pádu Německa a Turecka roku 1918 však došlo k přeformulování myšlenek a budoucnost byla viděna především v panturanské či panmuslimské ideji, která v předchozích letech hrála menší, avšak nikoli zanedbatelnou úlohu.

Její nejviditelnější částí byla především formulace požadavku na vznik tzv. Velkého tureckého sultanátu, který by zahrnoval rozlehlé oblasti od Černého moře až po západní Čínu (Kavkaz, Krym + jižní oblasti Ukrajiny, Kazachstan, Turkmenistan, Uzbekistan, Západní Mongolsko, západní Čína, Irán, Balkán a samotné Turecko). Tato myšlenka se také zčásti objevuje i u dalších muslimských „nesovětských“ jednotek, ať již z Balkánu, Palestiny či Turecka.

Protože tato myšlenková platforma není v ČR moc známa, rád bych, byť jen okrajově, vysvětlil základní pojmy a výchozí dogmata, neboť to umožní blíže pochopit myšlenkové pochody těchto „sovětských“ jednotek, zároveň s tím to objasní spřízněnost (pro nás spíše fantasktní) nacistické „mytologické“ rasové teorie a panturanské „mytologické“ (méně fantasktní) rasové teorie. Tato idea byla také zčásti reflektována „západními muslimy“, ale jejich boj na straně Německa byl spíše řízen pragmatičtějšími motivy (mocenský boj za Palestinu, nepřátelství vůči Velké Británii, antisemitismus, atd.)

Panturanismus

Důležitým motivem panturanismu je velmi blízká vazba na teorii „tří kontinentálních ras“, která byla použita i při vytvářeni árijské „mytologické“ teorie. Pokud se Vám bude v dalších částech tohoto pojednání (zejména v případě Turecka) zdát, že některé části připomínají články, týkající se nacistického Německa a pouze jsem vyměnil názvy, tak je to dojem, který chci, aby tento článek zanechal, neboť některé části turanské teorie „jakoby z oka vypadly“ nacistickým (árijským) teoriím. Nicméně v globále můžeme říci, že oproti „árijské“ teorii stojí „turanská“ mnohem blíže realitě, řekl bych tedy blížeji např. i k panslovanské myšlence.

Základní ideou tzv. panturanismu je spojení všech turanských národů a etnik do jednoho velkého společného státu (jeho názvy se liší podle oblasti – pro SSSR připadá již zmíněný Velký turecký sultanát). Jedná se o směsici různých etnik a národů, které jsou pokládány za jednu společnou „nadřazenou a vyvolenou“ rasu tzv. Turanskou (Turci, Ujgurští Turci v Číně, Krymští Tataři a Tataři z ostatních oblastí Asie, Karajci, Kirimcakci, Dagestanci, Kabartajové, Balkaři, Karacajci, Pecenegové, Tabassarané, Kabartajci, Avaři, Kumukové, Nogajci, Azerbjadžanci (= Azerová), Čečenci, „Mongolové“, Kyrgyzové, Kazaši, Arajové, íránské „neperské“ kmeny, atd.). Jak už tomu i v podobných případech bývá (viz nacistické teorie o Árijcích, žijících původně v Tibetských horách) i tato idea vychází z ústně tradované legendy, která vypráví tento příběh:

Kdysi dávno žil tento mocný národ v pohoří Altaj ve střední Asii a jednoho dne byl zasažen velkou přírodní katastrofou. Turané se tak ocitli ztraceni a uvězněni v horách Altaje. Bezcílně bloudili sem a tam a nemohli najit cestu ven z tohoto bludiště. Jednoho dne se však objevil šedý vlk, který je vyvedl cestou v průsmyku a Turané se pak rozešli do všech koutů Asie. Šedý vlk se stal jejich symbolem.

Prvním dokumentem, obsahujícím zmínky o slově Turan, je sbírka Šah Namah od velmi znamého perského básníka a spisovatele Firdausího. Vypráví legendu o počátcích íránského národa – Turan se jmenuje jeden ze tří mystických bratrů, od kterých se odvozuje počátek všeho lidstva. Tři bratři představují tři různé jazykové, ale zejména rasové větve. Od jednoho z bratrů se odvozuje počátek tzv. Uralsko-altajské větve (Turané - turkotatarské kmeny, atd.), z druhého pak vznikli Indoevropané - Árijci (zde návaznost na nacistickou teorii - tedy Evropané, Íránci-Peršané, atd.) a třetí měl být praotcem semitských národů (Arabů, Židů, atd.).

Nicméně v realitě rozmotat samotné slovo Turan, od kterého je vše odvozováno, je asi stejně zapeklité, jako rozmotat slovo Árijec. Turan spojuje jak historické reálie, tak samozřejmě politickou a mytologickou „misinterpretaci“. Podle výzkumu archeologů (ne ovšem evropských či USA – ti tohle téma jaksi přehlížejí!!) samotné slovo Turan zřejmě pochází z jednoho společného základu národů (potvrzují tak Firdausiho slova), které jsou dnes nazývány „turkotatarskými“ kmeny – tzn. „mongolské“ národy, Hunové, Avaři, Bulhaři, Maďaři,a dále také tatarské národy SSSR (zřejmě i Skythové, jakožto íránský „neperský“ národ) a turecké národy v Číně - Hsiung-nu, Yueh-chih, T'u-chueh, Sha-t'o či Toquz Oguz, ale zejména Toba Turci.

...ZAJÍMAVOST – tito Turci používají runové písmo více než podobné tomu, kterým psali staří Germáni. Zde je opět návaznost na nacistickou teorii, nicméně podle posledních archeologických objevů je dosti pravděpodobné, že germánské národy doopravdy runové písmo převzaly od těchto Turků - to podporují nálezy mumií Germánů v Číně. Navíc germánská mytologie se zmiňuje, že Odin odešel do země „Turku“ a přinesl Germánům písmo...


1 Runové písmo Toba Turků z Číny

Tyto národy i v dnešní době toto slovo používají k označení vlastní identity – čili sami sebe neoznačují za „Mongoly“, Tatary nebo Turky (nemluvím o Turecku), ale spíše za Turany. Pro lepší pochopení ilustruji na příkladu: my sami o sobě také mluvíme jako o Slovanech, přestože máme své vlastní národy jako Češi, Rusové, atd.

Z pohledu archeologie tedy slovo Turan označuje velké množství různých etnik (se společným jazykem či rysy) z oblasti mezi Uralem a Altají, tak jak bylo v dávných dobách starými Peršany a Firdausim pojmenováno.

V samotné panturanské teorii to však představuje „nadřazenou a vyvolenou“ rasu. V průběhu staletí se v turanských etnikách tato idea zakořeňovala pevněji. Zároveň s tím docházelo k modifikaci a „nasávání“ myšlenek ostatních světonázorů. Z nejdůležitějších je nutno zmínit vliv islámu a Turecka (kolem 18.-20. století). Původní panturanská teorie pojímala jako hlavní náboženství specifický šamanismus, který je řekněme náboženstvím animalistickým, přičemž je možné, že např. jóga, meditace a další věci byly s tímto náboženstvím velmi úzce spojeny.

Nicméně díky růstu vlivu islámu a později s tím také růstu Turecka jako politicko-vojenské síly) došlo k totálnímu odklonu od původního náboženského směru a k islamizaci panturanismu a také k silné radikalizaci zejména vůči ostatním národům – Arméni, Peršané, Arabové).

Tím pádem tato teorie panturanismu vyčlenila ze svého středu hinduistické, budhistické či taoistické turanské národy (Kalmyky, ale zejména „Turany“ z oblasti Číny a Mongolska). Pro lepší pochopeni uvedu příklad: dnešní „Mongolové“ z etnik Kulkha, atd. neoznačují sami sebe jako „Mongoly“, ale jako Turany, nicméně díky vlivu Číny je jejich náboženství převážně budhistické, či hinduistické. Tudíž podle panturanské teorie již nejsou Turané.

Pod vlivem těchto a dalších specifik tureckého vlivu někteří historikové přijali pro tuto „novou ideologii“ nový termín - panturecká idea. Na první pohled se zda být celkem logický, neboť slovo Turek označuje jedince s islámským přesvědčením. Nicméně já se však i ve vztahu k muslimům přidržím původního termínu panturanismu, neboť díky působení dvou výše zmíněných vlivů došlo k takovému promíchání různých myšlenkových proudů (které úplně vytlačily původní ideje), že rozlišit, kde začíná panturecká idea a kde končí panturanská, je stejně obtížné jako rozlišit, co bylo dříve - zda slepice či vejce. Navíc díky národnostní spřízněnosti některých národů Kavkazu (Azerů, Arjanů) s Turky a posléze také působení Turků na Kavkaze je úplně zbytečné rozlišovat nějaké „odlišné“ ideologie. Nezanedbatelnou skutečností je i to, jak tuto ideologii nazývají samotní její příznivci, a zde je 100% shoda ohledně termínu panturanismus. Spíše by bylo možno mluvit o mírně se lišících myšlenkových směrech, nicméně jádro ideologie i po „nasátí“ změn zůstává stále stejné.

Na druhou stranu vsak také souhlasím s autory, že třeba SSSR je specifický tím, že panturanský proud byl promíchán se spoustou myšlenkových platforem (typických pro tehdejší Rusko) a turanský směr je zde představován širokým spektrem názorů, zahrnujícím dokonce i např. myšlenky „bílých“ emigrantů (princ N. S. Trubeckoj) a odpůrců režimu, které občas mají se skutečnou ideou turanské rasy společný pouze minimální základ (tedy turanské geny, popř. islám, atd.). Navíc s tím „turecký směr“ je také dosti úzce navázán na specifické rysy Turecka a myšlenkové rysy, dané osobnostmi jako Enver Paša, Ata Türk atd. Tureckému směru a jeho provázanosti s nacistickou teorií se budu věnovat samostatně v části věnované „Západním muslimům“.

Ale vraťme se zpět k historickým reáliím „Východních muslimů“, začínajícím v průběhu 1. světové války a končícím počátkem útoku na Sovětský svaz.

Islámské národy Kavkazu a Střední Asie (Azeři, Ajarové, Kazaši, Turkmeni, Kyrgyzové, ...)

Veškeré výše zmíněné islámské a historicko-kulturní vlivy se pak odrážely i v dalších „turanských“ národech, zejména na území SSSR. Problém se nejvíce vyostřil v dobách občanské války. Na Kavkaze v roce 1917 vznikla „Armáda Islámu“, složená zejména z Azerů, Čečenů, Ajarů a dalších kavkazských muslimů, podporovaná tureckou armádou pod velením Nuri Paši (mladší bratr Envera Paši – „myšlenkového tvůrce“ arménské genocidy a příznivce panturanismu), který byl hlavním zastáncem a prosazovatelem panturanské myšlenky. Po vyzbrojení se tyto jednotky pustily do ozbrojeného obsazování Kavkazu. Města, která se nevzdala ihned, byla obklíčena a po vyhladovění a dělostřelecké palbě se většinou později vzdala. Zejména pro arménský národ to byla již druhá pohroma v rozmezí zhruba 8-10 let, neboť tyto jednotky pokračovaly v genocidě Arménů. A to ještě Arméni netušili, že dalšív podobě Stalina ještě přijde.

Výše zmíněné jednotky se na Kavkaze potkaly se třemi většími středisky odporu.

  • Marxistická republika Azerbajdžánu podporovaná Sověty, která byla vyhlášena v Baku. „Armáda Islámu“ však její armádu porazila a v září 1918 vstoupila do města.
  • Druhým protivníkem byla 22. dubna 1918 utvořená Zakavkazská federace, ovládaná především pravicovými stranami ve spolupráci s menševiky, která zahrnovala území Armenie, Gruzie a části Azerbajdžánu (zejména s arménskou menšinou). V květnu roku 1918 byla však tato federace Turky a muslimskými etniky poražena a došlo k jejímu rozpadu.
  • Arménská armáda – Turci se svými muslimskými spojenci ještě před koncem 1. sv. války utrpěli na Kavkaze těžkou porážku od arménské armády, která neměla jinou možnost, než fanaticky bránit své poslední zbývající území před hrozící genocidou. U Jerevanu došlo k bitvě, v níž 40 000 Arménů v sebevražedném boji porazilo armádu 145 000 muslimů. Vzápětí poté došlo k roztržce mezi jednotlivými muslimskými národy a Tureckem. Rozbroje pokračovaly až do skončení 1. sv. války, kdy jednotlivé státy vyhlásily svou nezávislost, která byla uznána USA, Velkou Británií (v případě Azerbajdžánu byla dokonce i garantem) a dalšími státy - dokonce i Sovětský svaz podepsal s většinou státu smlouvu, např. s Gruzií tzv. „Smlouvu o vzájemství“, kterou uznával její nezávislost jak vojenskou a ekonomickou, tak i politickou.

Podobné věci jako na Kavkaze se děly také ve střední Asii, kde v oblasti Kokand (dnešní Turkmenistán) zprvu došlo k vyhlášení svobodného Turkmenistánu poté, co své síly spojili dva nejmocnější emírové, vládcové oblasti Khiva a Bukhara. Jejich záměrem bylo rozšířit svou moc do ostatních oblastí střední Asie, zejména Uzbekistánu a Kyrgyzstánu.

Naneštěstí pro národy Kavkazu a střední Asie, poté co bolševici úspěšně konsolidovali svou vládu nad Ruskem a dalšími národy, obrátili svou vojenskou sílu proti Kavkazanům a střední Asii. Centra muslimského odporu (popř. celé státy) jedno po druhém padala do sovětských rukou. Pokus dostat tato střediska z ruských rukou (možno říci přenést je do rukou Turků) také neuspěl, a proto se velmi rychle a úspěšně podařilo ustanovit svrchovanost sovětské vlády nad celým Kavkazem a střední Asií.

Nicméně domácí obyvatelstvo nebylo ochotné ztotožnit se s tímto stavem věci a odmítalo sovětskou moc. To vyústilo např. v několik „Kavkazských požárů“, zejména když se Sověti pokusili kolektivizovat vesnice či násilně potlačit islamské náboženství. Jedno z nejsilnějších povstání vypuklo v Čečensku. Bylo vedeno exkomunistou Hasan Israilovem, který v první fázi dosahoval se svými spolubojovníky velké úspěchy, nicméně později byl jeho odpor potlačen.

Podobně také ve Střední Asii propuklo několik větších povstání – nejznámější je zejména povstání „basmačů“ v Turkmenistánu, kterého se osobně účastnil také Enver Paša. V průběhu povstání však padl 4. srpna 1922 v bitvě u Čekenu nedaleko Buchary v boji se sovětskou armádou.

Skutečný stav věci (tedy násilné začlenění muslimských etnik do „koalice národů SSSR) však nebyl systémově řešen, a tak docházelo k pomalu sílícímu napětí domácího obyvatelstva, které o 20 let později vyústilo v podporu nacistů a jejich spojenců.

Muslimské národy Ukrajiny a centrálního Ruska

Turkotatarské národy na Krymu a Volze také povstaly proti moci bolševiků, bohužel pro ně toto střetnutí mělo nedozírné následky (blíže jsou tyto události zmapovány v sérii článků na www.valka.cz, týkajících se občanské války v Rusku, či komunistických represí). Tito muslimové po porážce v občanské válce opustili myšlenku vlastních států, založených na historických či sociálních tradicích, a přiklonili se k ideji silného spojence a zastánce svých práv, jehož spatřovali jak v „muslimských bratřích“, tak také v německé armádě po jejím vpádu do SSSR v roce 1941.

Odraz turanských myšlenek v ruské společnosti

Tuto pasáž jsem se rozhodl zařadit pro fajnšmekry jako perličku, která má dokreslit celkový obraz turanského hnutí v rámci SSSR – samotného tématu muslimských jednotek se však nijak nedotýká, takže koho tohle téma nezajímá, může je přeskočit a pokračovat až dále. Na přelomu 20. století se v ruské inteligenci, zejména v kruzích etnografů a sociologů, začala prosazovat „módni“ tzv. Euroasijská idea. Jejími původními propagátory byli zejména vědci G. V. Florovskij, P. N. Savickij, P. P. Suvčinskij a princ N. S. Trubeckoj, kteří společně vydali knihu „Exodus na východ“. Hlavním myšlenkovým tvůrcem a čelním představitelem tohoto hnutí byl princ Trubeckoj, který také díky nemalé aktivitě (i finanční) držel toto hnutí jednotné a také velmi produktivní.

Ve zkratce je možno říci, že Euroasijská teorie vychází ze základní teze, podle níž Euroasia, jakožto kontinent, nacházející se mezi dvěma světy - Evropou a Asií, se vyznačuje specifickými klimatickými a přírodními podmínkami, které vytvořily specifický svět sám o sobě. Díky tomu se jeho obyvatelé odlišují od ostatních lidských ras jiným ekonomickým, kulturním a politickým vývojem. Kladou tak velký důraz na zeměpisnou integritu jako sjednocující faktor, který působí na různé etnopsychologické vlastnosti, náboženské vyznání a jazyky národů. Z našeho pohledu nejdůležitějším rysem této teorie je tvrzení, že Eurasijská entita není datována zpět Kyjevskou Rusí, ale mnohem více impériem Čingischána, jeho potomků a následovníků (tedy našich již známých „Turanů). Rusko je tak následovníkem těchto „mongolských“ a tatarských tradic – Trubeckoj dokonce použil sousloví „turanských tradic“.

Dále zastánci této teorie tvrdí, že v průběhu vlády Petra Velikého došlo k europeizaci Ruska, a tím k rozmělnění eurasijské originality, zničení národního sebeuvědomění inteligence, šlechty, atd., která nekriticky přijala západní standardy a tím se vzdálila prostému člověku. Toto „národní rozervání“ povede k rozdělení kultury pro horní a dolní vrstvy, což bude rozbuškou potenciální revoluce. Díky tomuto sociálnímu tření (krvavé sociální revoluci) dojde k uvolnění a osvobození eurasijského jádra.

Hlavním propagátorem těchto myšlenek byl princ Trubeckoj. Před občanskou válkou se velmi pilně angažoval v očekávání „své“ sociální revoluce. Po vypuknutí občanské války se aktivně zapojil po boku bílých do boje proti rudým. Po vítězství komunistických sil se uchýlil do emigrace ve Francii, kde se po zbytek života snažil politicky agitovat ve prospěch svých myšlenek.

Možná pro některé bude „překvapením“, že některé z myšlenek těchto „euroasijců“ (Trubeckého) našly uplatnění u komunistů a zejména Lenina:

  • Svržení současného společenského řádu díky krvavé sociální revoluci, která zásadně změní mapu současného světa. Je asi zbytečné dodat, že obsah „sociální revoluce“ je v případě komunistů úplně jiný.
  • Odmítání všeho, co přichází z evropské části jakožto nehodné sovětského člověka a kultury
  • Koncept autarkie – z odkazu Eurasijců vypustili první období přechodu k náboženské oligarchii po revoluci a tvrdili, že důležitý je pouze přímý přechod po revoluci do tzv. „autarkní společnosti“ – doplnění Marxovy teorie, týkající se vlastnictví a ekonomické soběstačnosti (autarkie)
  • Terminologii – některé výrazy jsou shodné s eurasijci, zejména směrem ke katolictví.

Zbývá dodat, že v současné době se díky rozpadu SSSR tato idea opět dostává do „módy“ a její rysy se začínají odrážet i v politicko-vojenském odkazu současné Ruské federace (nejznámějším přívržencem je gen. Lebeď, a okrajově také Jelcin).

Pozn.: Pro případné zájemce rád poskytnu studii, která se celou touto teorii zabývá.

Tímto bych ukončil první díl našeho povídání o muslimech. V dalším díle navážeme pohledem na Západní muslimy, kteří nejsou tak „myšlenkově jednotní“.

Autor : Petr von Fenstein / von Fenstein 🕔31.08.2005 📕24.344

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře