John Paul Jones

Autor : Martin Kaltoun (MART.in) / MART.in 🕔31.08.2005 📕17.810

Narodil se na panství Arbigland v Kirkbean ve Skotsku v skromném stavení zahradníka 6. července 1747. Byl čtvrtým dítětem Johna Paula a Jeany MacDuffové. Ti měli celkem sedm dětí, dvě z nich však zemřely krátce po narození. John Paul starší byl zahradníkem na panství. Původně byla rodina z Fife, ale později přišli do Leith, kde se William Craik, vlastník Arbiglandu, setkal s Johnem Paulem starším a zaměstnal ho jako zahradníka.

John Paul mladší chodil do školy v Kirkbeanu, ale už tehdy ho velmi přitahovalo moře a lodě. Strávil mnoho času v malém přístavu Carsethorn v Solway Firth, kde mluvil s námořníky, šplhal po lodích, s kamarády a jejich malými loďkami inscenoval námořní bitvy, učil je manévry a sám stával na malém útesu odkud přehlížel kotviště a velel své „flotile“. V Carsethornu se také ve věku 13 let nalodil na loď do Whitehavenu, kde se upsal na sedm let k učednické službě na lodi.

Jeho prvním dobrodružstvím byla cesta na Barbados a Fredericksburg ve Virginii na lodi Friendship z Whitehavenu. Zde pak pobýval se svým starším bratrem Williamem, krejčím, který tam emigroval a prosperoval. Loď byla v přístavu mnoho měsíců a Jones strávil čas výukou navigace. Po jeho návratu do Whitehavenu se ukázalo, že majitel lodi, John Younger, má finanční potíže. John Paul byl propuštěn ze služby.

Ve věku 17 let se dostal do obchodu s otroky jako třetí důstojník na lodi King George z Whitehavenu. O dva roky později, v roce 1766, přešel na brigantinu Two Friends z Kingstonu na Jamajce. Na pouze kolem 15 metrů dlouhé lodi s posádkou 6 mužů a převážející 77 otroků to pro něj byla strašná plavba. Pach linoucí se z lodi byl cítit velmi daleko. Opustil přepravu otroků s tím, že je to odporný odchod a bylo mu umožněno vrátit se domů na nové lodi John z Kirkcudbrightu. Během plavby zemřel na zimnici kapitán lodi Samuel Madam a první důstojník. Paul převzal velení jako jediný kvalifikovaný důstojník a dovedl loď bezpečně domů. Majitelé (Curie, Beck & Co) ho za odměnu za tento čin pověřili vedením a dohledem nad nákladem pro příští cestu lodi John do Ameriky. John Paul se stal díky svým schopnostem kapitánem ve věku 21 let.

Měl útlé a pružné tělo, byl vysoký asi 1,65 m, s ostrým klínovitým nosem a vysokými lícními kostmi. Byl známý jako „švihácký kapitán“ a přijal způsoby mladých džentlmenů. Vždy se elegantně oblékal a všímal si žen. Měl však násilnou povahu, která ho provázela jeho kariérou. To se projevilo v době, kdy sloužil na lodi John, když ho v Tobagu obvinil lodní tesař Mungo Maxwell, že ho dal nepřiměřeně zmrskat devítiocasou kočkou. Stížnost Maxwella, syna váženého kirkcudbrightského občana, byla prozkoumána a zamítnuta. Později zemřel, když se vracel domů na lodi Barcelona Packet a jeho otec si stěžoval, že byl rozsáhle zraněn na zádech a že na následky těchto zranění zemřel. Paul byl zatčen okamžitě po návratu do Kirkcudbrightu a obžalován z vraždy. Ale záznamy z Tobaga a výpověď velitele lodi Barcelona Packet, ve které uvedl, že byl Maxwell v dokonalém zdravotním pořádku, když nastoupil na loď, stačily ke zproštění viny. Krátce na to byl přijat do zednářské lóže Sv. Bernarda v Kirkcudbrightu, což naznačovalo, že tomuto obvinění věřil málokdo. Přesto ho tento příběh pronásledoval celý život.

1. dubna 1771 obdržel certifikát o završení své výuční doby od majitelů lodi John. Tentýž rok naposledy navštívil svoji rodinu ve Skotsku. Paul převzal velení na lodi Betsy v Západní Indii a tam strávil nějakou dobu v obchodních službách. Tam zřejmě nashromáždil značnou částku peněz. V roce 1773 přesto musel Západní Indii opustit poté, co zabil vůdce vzpoury jeho vlastním mečem ve sporu ohledně mzdy. Místní cítění se obrátilo proti němu a on utekl do Virginie. Změnil si jméno, nejdříve na John Jones a později na Johna Paula Jonese. Události dospěly až k Americké revoluci o nezávislost. Z jeho dopisů je zřejmé, že stál zcela na straně kolonistů. Když Kongres vytvářel své námořnictvo, Paul Jones mu nabídl své služby a 7. prosince 1775 byl přijat v hodnosti nadporučíka. Jeho první lodí byl Alfred (původně Black Prince).

Americké námořnictvo se v té době skládalo z lodí Alfred a Columbus, brigantin Andrew Doria a Cabot a šalupy Providence. Byla objednána stavba třinácti korvet. Jako poručík na lodi Alfred a později kapitán Providence získal Jones užitečné zkušenosti z námořního boje. Jeho oběťmi byly například brigantiny Active a Hetty. Jeho reputace rychle rostla. V té době doporučil Kongresu sestavení Námořních předpisů.

V listopadu 1777 se plavil na lodi Ranger do Francie kde podpořil vztahy s americkým komisařem v Paříži, Benjaminem Franklinem. 14. února 1778 pozdravil v zálivu Quiberon admirál La Motte Piquet, velitel francouzské flotily, vlajku s hvězdy a pruhy vztyčenou na Jonesově lodi. Jednalo se o první pozdrav od cizích sil. Vypálil pozdravnou salvu z 13 děl, Jones odpověděl salvou 9 děl. Druhý den plul skrz francouzskou flotilu na lodi Independente a zdravil salvou 13 děl a obdržel odpověď salvou 9 děl. 10. dubna 1778 odplul z Brestu na výpad do Irského moře, kde vyhledával a ničil malá plavidla. Mezi jeho oběti patřily například lodi Lord Chatham a briga Dolphin.

Navzdory posádce, která měla blízko ke vzpouře, uskutečnil 22. dubna nájezd na Whitehaven. Za klidného počasí přistály na pobřeží o půlnoci dva čluny. Tam se nacházely dvě pevnůstky pro ochranu přístavu a v plánu bylo, že každý člun si vezme na starost jednu. Jonesova posádka přepadla bez krveprolití první pevnůstku a vyřadila její kanon. Když se však vydala k druhé, zjistili, že druhá posádka místo plnění úkolu šla do hospody. Udeřili i na druhou pevnůstku, kterou také vyřadili a zapálili několik uhelných lodí. Poté dokázali dostat všechny členy výsadku v pořádku zpět na loď.

O čtyři hodiny později, v 10 ráno dosáhl Jones Kirkcudbrightského zálivu, pro něj známější oblasti. Jeho plánem bylo zmocnit se hraběte Selkirka, který žil na ostůvku St. Mary, aby ho mohl vyměnit za zajaté americké námořníky. Při přistání se setkali s vrchním zahradníkem, kterému namluvili, že jsou skupina britských reportérů. Po rozšíření zpráv o nájezdu začli místní obyvatelé prchat. Námořníci zjistili, že hrabě není ve svém sídle přítomen. Jones se chtěl vrátit na loď, ale posádka se ho snažila přesvědčit k rabování panského sídla. Jones souhlasil pouze s tím, že si mohou vzít jen rodinné stříbro (jednalo se o více než 70kg). Hraběnka právě končila svoji snídani, když uviděla uboze a špinavě vypadající nájezdníky obkličující dům. Sluha se pokusil ukrýt talíře, ale byl objeven a přesvědčen, aby jim vydal stříbro. Když bylo spočítano, bylo zjištěno, že chybí kávová a čajová konvice. Byly totiž ještě plné od snídaně. Hraběnka nabídla námořníkům pohoštění. Přítelkyně hraběnky, paní Elliotová, využila příležitosti a vyptávala se námořníků na Ameriku. Později prohlásila, že se všichni chovali velmi zdvořile. Když se Jones dozvěděl o důstojném jednání hraběnky, naplnilo ho to obdivem k ní. Stříbro později vykoupil a s omluvným dopisem hraběnce vrátil.

Po opuštění Kirkcutbrightu spatřili 24. dubna poblíž Carrickfergusu v Severním Irsku HMS Drake, šalupu s 20 děly. Plavidla byla rovnocená a bitva trvala přes hodinu. Během bitvy byl zabit velitel lodi Drake kapitán Burden a druhý ve velení, poručík Dobbs, byl smrtelně raněn. HMS Drake se vzdala. Další obětí byla briga Patience. Jeho nájezd skončil a Jonesovo jméno se stalo v Británií proslulé. Flotila lodí po něm pátrala na moři a na pobřeží byly zmobilizovány jednotky domobrany pro případ nových nájezdů. Později, 4. února 1779, dostal za odměnu od krále Ludvíka XVI loď Duc de Duras, loď Východoindické společnosti, kterou přestavěl na válečnou. Přejmenoval ji na Bonhomme Richard na počest Benjamina Franklina, jehož kniha „Poor Richards Almanach“ byla přeložena do francouzštiny jako „Les Maximes du Bonhomme Richard".

14. srpna 1779 vyplul na další plavbu k Británii jako velitel flotily sedmi lodí. V plánu bylo zničení britského obchodu v Severním moři. Jones připlul kolem Irska a Skotska do přístavu Leith 16. září. Měl v úmyslu zmocnit se přístavu a vymáhat výkupné 50 000 liber. Jeho plán byl však zmařen bouří, která mu neumožnila zůstat v zálivu Firth of Forth. Těsně předtím však došlo k zajímavé události. Sir John Anstruther, který vlastnil sídlo na severním břehu Firth of Forth, byl znepokojen možností, že američtí „piráti“ můžou zaútočit. Vlastnil kanon pro svou ochranu, ale žádný střelný prach. Vyslal proto svoji jachtu, aby si vypůjčil soudek prachu od nedaleko kotvící HMS Romney. Posádka jachty se však nečekaně zmýlila a považovala Bonhomme Richard za Romney. Jones jim dal balíček střelného prachu a při rozhovoru nenápadně zjistil podrobnosti o pobřežní ochraně. Posádka jachty svůj omyl nezjistila a vrátila se zpět! O omylu se dozvěděli až později při konfrontaci záznamů.

O osm dní později v noci 23. září 1779 vybojoval svoji nejslavnější bitvu, když napadl HMS Serapis a Countess of Scarborough z Flamborough Head. Serapis byla mnohem lepší loď než Bonhomme Richard, byla mnohem lépe palebně vybavena, rychlejší i hbitější. Obě lodě pálily zároveň. Při první nebo druhé salvě explodovala dvě děla na palubě lodi Bonhomme Richard. Výbuch zabil mnoho mužů, zničil celou baterii děl a vyhodil do vzduchu část paluby nad sebou. Po výměně dvou až tří salv a snaze dostat se lodi Serapis kolmo na záď nebo příď (klasický manévr „položení příčky na T“) usoudil Jones, že nejlepším řešením bude zahákování, dělový souboj při daném poměru sil nebyl řešením. Velitel lodi Serapis, kapitán Pearson, se samozřejmě snažil tyto snahy zmařit a pokračovat v dělostřeleckém souboji, kde měl výrazně navrch. Během této části krvavé a zoufalé bitvy Pearson, který viděl zkázu na lodi Bonhomme Richard, navrhl Jonesovi, aby se vzdal. Tehdy přišla Jonesova nesmrtelná odpověď: „I have not yet begun to fight“ (Ještě jsem nezačal bojovat). Jonesovi se následně podařilo zahákovat a přemoci posádku nepřátelské lodi. K Jonesově znechucení jedna z lodí jeho flotily, Aliance pod velením francouzského kapitána Pierre Landaise, vypálila tři salvy na Bonhomme Richard. Landais později prohlásil, že chtěl nejdříve pomoci Serapis potopit Bonhomme Richarda a potom sám zajmout Serapis. Třebaže se Jonesovo plavidlo začalo potápět, nevzdal se a použil zbývající palebnou sílu k oslabení hlavního stěžně Serapis. Stěžeň se začal otřásat, Pearson ztratil nervy a vzdal se. Když se zničený Bonhomme Richard 25. září potopil, přemístil se Jones se zbytkem posádky na Serapis. Později po návratu obdržel zlatý meč a řád Order of Military Merit od Ludvíka XVI. Byl oslavován v Paříži a byly vydány mince s jeho podobiznou. Jones poslal dvacet svým přátelům.

V roce 1781 se vrátil do Ameriky na lodi Ariel a Kongres ho ocenil poděkováním za prosazování slávy a cti americké flotily. Byla mu dána pod velení loď America, která byla ještě ve výstavbě a měla být největší lodí amerického námořnictva, ale to mu bylo nakonec odepřeno a on strávil zbývající roky války dohlížením na organizaci námořnictva a výcvik námořních důstojníků. Když válka skončila, vrátil se Jones do Paříže, aby vybral odměny pro důstojníky a muže z Bonhomme Richard. Měl francouzskou milenku paní Townsendovou, vdovu po Angličanovi, která mu pravděpodobně porodila syna. O jeho osudu není nic známo.

Mezitím ho Thomas Jefferson, nový americký velvyslanec, doporučil ke službě do Ruska. Roku 1788 byl jmenován kontraadmirálem v ruském námořnictvu císařovnou Kateřinou II. Byla to větší hodnost, než jakou dostal ve Spojených státech. Jako kontraadmirál Pavel Ivanovič Jones sloužil s vyznamenáním pod velením knížete Potěmkina v tažení proti Turkům v Černém moři. V bitvě u Limanu prozkoumal během noci tureckou flotilu ve veslici, a poté zahnal Turky útokem, při němž bylo zabito asi 3 000 Turků, zničeno 15 lodí a zajato přes 1 600 zajatců. A to vše za cenu ztráty jedné fregaty a 18 mrtvých. Později napsal: "Jsem nadšen kuráží Rusů, která je o to větší, že se obejde bez zbytečného přehánění."

Později byl falešně obviněn z obtěžování desetileté prodavačky másla Kateřiny, dcery německého přistěhovalce žijící v St. Petersburgu. Obvinění bylo staženo, ale v roce 1789, po krátké audienci u Kateřiny II. , Jones opouští Rusko a již nikdy se nevrátí. Po krátké cestě po Anglii, kde jen těsně unikl pokusu o vraždu při přistání v Harwichi, se vrátil v květnu roku 1790 do Paříže, kde pak bydlel v Rue de Tournon 52.

Jeho zdraví se začalo zhoršovat a on zbytek svého života strávil psaním dopisů Kateřině, svým dvěma vdaným sestrám ve Skotsku a francouzskému ministru námořnictva, kvůli vyplacení zbývající dlužné částky z odměn pro bývalou posádku lodi Bonhomme Richard. 18. července 1792 seděl v křesle, jeho tělo již bylo zničeno nemocemi, ale stále měl bystrou mysl a diktoval svoji poslední vůli guvernéru Morrisovi. Ten pak musel odejít na důležitou služební večeři a když se v 8 hodin večer vrátil, byl již Jones mrtvý. Jones před smrtí došel sám do svého pokoje a tam padl čelem dolů na postel. Morris ho v této poloze nalezl. Jones měl zánět ledvin a žloutenku a jeho konec ještě uspíšil zápal plic. Bylo mu 45 let.

Jeho tělo bylo více než sto let uloženo v alkoholem vyplněné rakvi v neoznačeném hrobě na hřbitově pro cizinecké protestanty. Konec dalšího století se stal dobou velkého vzrůstu amerického námořnictva, za podpory prezidenta Theodora Roosevelta a v této době bylo také zahájeno pátrání po těle J. P. Jonese. V roce 1905 bylo jeho tělo objeveno. S velkou slávou bylo převezeno do Spojených Států na palubě lodi USS Brooklyn doprovázené dalšími třemi křížníky. Dalších sedm bitevních lodí se s nimi setkalo před pobřežím Spojených Států a společně vpluly do zálivu Chesapeake. Zde první čtyři bitevní lodě vypálily 15 čestných salv a USS Brooklyn odplula do Annapolisu. V roce 1913 bylo tělo uloženo ve velkolepém mramorovém sarkofágu, vytvořeném podle Napoleonovy hrobky, v kryptě kaple Námořní akademie v Annapolisu. A tak skončila nakonec cesta tohoto muže od jeho skromných začátků ve Skotsku.

Mramorový sarkofág v Annapolisu

 

Hlavní použité prameny:
http://www.jpj.demon.co.uk/jpjlife.htm
http://www.history.navy.mil/bios/jones_jp.htm
http://www.navy.mil/view_single.asp?id=24819
http://seacoastnh.com/Maritime_History/John_Paul_Jones
Autor : Martin Kaltoun (MART.in) / MART.in 🕔31.08.2005 📕17.810

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře