1453 - Pád Konstantinopole, zánik Byzantské říše (1)

Autor : Vintar / vintar 🕔22.06.2005 📕40.216

Úvod

8. července 1453 dorazil k papeži Mikulášovi V. posel. Zpráva kterou přinášel šokovala křesťanskou Evropu. Konstantinopol, hlavní město Byzantské, bývalé Východořímské, jedenáct století přetrvávající, říše, bylo pokořeno vojsky osmanského Turka, sultána Mehmeda II. Fátiha (vládnoucího v letech 1451 až 1481). I když byla Byzantská říše, hlavně vinou církevní a světské aristokracie Západu, prezentována jako sídlo schizmatiků odmítajících se podřídit římskému papeži, představa jejího ovládnutí islámskými dobyvateli křesťanskou Evropu vyděsila. Zdráhali se uvěřit, že by tak veliké, silnými hradbami opevněné, město mohlo být dobyto, zvláště potom, co se šířily pověsti o chystané křížové výpravě k jeho záchraně a mezi prostým lidem kolovaly historky o početné a odhodlané posádce města. Bohužel opak byl pravdou, žádná významná pomoc Konstantinopoli poskytnuta nebyla, počet obránců byl malý a město i jeho mohutné opevnění negativně poznamenal zub času.

Od Byzantia ke Konstantinopoli, centru Východořímské říše.

Město Konstantinopol, nazývané slovansky Cargrad (Cařihrad), bylo postaveno na místě starověké osady Byzantia. Byzantion založili podle starověkých pramenů dórští Řekové z města Megary v roce 660 př. n. l., i když podle archeologických nálezů, korinthské keramiky, je existence města doložena až od konce 7. století př. n. l. Byzantion byl v dobách řecko-perských a peloponnéských válek důležitým obchodním přístavem, který zásoboval, hlavně Athény, různými druhy zboží, hlavně obilím, z oblasti Černého moře. Význam Byzantia poté klesal a k životu ho probudil až římský císař Konstantin I. Veliký (Flavius Valerius Constantinus Magnus, vládnul v letech 306 až 337), který na jeho místě začal od roku 324 stavět nové hlavní město říše Východořímské. 11. května 330 bylo město vysvěceno a přejmenováno po svém staviteli na Konstantinopol. Oproti Římu bylo budováno jako město charakteristicky řecké a křesťanské. V době svého největšího rozkvětu v 10. století mělo asi 750 000, podle některých pramenů až 1 000 000 obyvatel. Počtem obyvatel se mu snad mohla rovnat některá města v Číně, ale mohutné opevnění z něho dělalo nejsilnější město světa a svým bohatstvím a nádhernou výstavbou nemělo sobě rovného města. Svojí výhodnou polohou město kontrolovalo bohaté karavanní kupecké cesty spojující bohatý Východ (Čínu, Persii, Indii) se Západem, ale i severojižní karavanní stezky z Ruska. Ohromná kosmopolitní metropole na Bosporu v 11. století ohromila, přestože již byla za zenitem své slávy, i západní křižáky, kteří nikdy nic podobného neviděli. V roce 476 Západořímská říše zanikla a za císaře Justiniana I. (527/565) dosáhla Východořímská říše největší rozlohy. Sedmé století znamenalo pro Východořímskou říši uzavření procesu utváření státního útvaru.Její obyvatelé se stále považovali za Římany (Romaioi) a pravověrné křesťany (christianos orthodoxos). Východořímská říše čelila dosud největšímu ohrožení své existence. Ubránila se sice tlaku ze strany sasánovské Persie, ale vyčerpala se a vojensky zeslábla. Na začátku roku 638 se Byzantinci dostali do konfliktu s kočovnými Araby. Císař Herakleios (610/641) proti nim vyslal 50 000 vojáků pod velením Theodora Trithuria. Arab Chálid ibn-al Valíd měl k dispozici pouze poloviční armádu. 20. srpna 636 uštědřili Arabové Byzantincům zdrcující porážku u řeky Jarmúku u Genezaretského jezera. Byzantská armáda byla pobita téměř do posledního muže a říše přišla o rozsáhlá území v severní Africe, Sýrii, Egyptě, Palestině a Mezopotámii, území, která jsou dodnes arabskými. Z Itálie, kromě malých území na jihu Apeninského poloostrova, vytlačili Byzantince Germáni. Říše přichází o polovinu území a obyvatelstva, její území se ale stává jazykově, a do určité míry i etnicky, homogennější. Císař Herakleios říši zreformoval a od doby jeho vlády můžeme hovořit nikoli už o říši Východořímské, ale Byzantské.

Byzantská říše.

Byzantská říše se nyní opírala o dva pevné pilíře, državy na Balkánském poloostrově a o území Malé Asie, které úspěšně bránila jak proti Arabům, tak proti Slovanským kmenům.

Byzantská armáda měla ale problémy včas reagovat na rychle se přesouvající oddíly lehké jízdy kočovných nájezdníků. Na obranu proti nim začala Byzanc zřizovat vojensko-správní celky, tzv. themata, se stálými vojenskými posádkami. Vojáci, kteří v daném okrsku trávili řadu let, se postupem času asimilovali s místním rolnickým obyvatelstvem, začali se zde usazovat a obdělávat půdu. V 10. století tato organizace nabyla pevného řádu. Státní správa propůjčovala rolníkům vojenské statky (stratiotika ktemata) a tito vojáci-zemědělci (stratiotai) byli v případě vojenského ohrožení povinni sloužit v armádě. Místo placené námezdní armády se mohla Byzantská říše spoléhat právě na tyto stratiotai, kteří de fakto bránili své majetky. Tato reorganizace umožnila pružně reagovat na lupičské nájezdy a Byzanc se stabilizovala, zesílila, a znovu získala zpět některá ztracená území. Nevýhodou tohoto systému bylo posílení moci místních velitelů, stratégů, kteří začali ovlivňovat politické dění v říši a někdy ohrožovali postavení samotných císařů. Za vlády císaře Basileia II. (976/1025) dosáhla říše největší rozlohy, kontrolovala celý Balkán, Řecko, Bulharsko, jižní cíp Itálie a pronikla až do Mezopotámie.

Náboženské spory Byzance a Říma.

Po smrti císaře Basileia II. je vojenská síla Byzance podlomena. Výdaje na armádu jsou seškrtány a říše se opět musí spoléhat na nepříliš důvěryhodné žoldnéřské oddíly. Pozice Byzance je otřesena i náboženskými spory s římskými papeži. Už v roce 863 sesadil papež Mikuláš I. konstantinopolského patriarchu Fótia, který reagoval exkomunikací Mikuláše I. v roce 867. Rozpory, mezi východní, řeckou, a západní, latinskou, církví, vyvrcholily v roce 1054 tzv. východním schizmatem. Nedošlo sice k herezi, narušení jednoty víry, ale k narušení jednoty církve. Nejvyšší představitelé obou církví se vzájemně exkomunikovali.

Bitva u Mantzikertu, konec velmocenského postavení Byzantské říše.

A právě v této době z východu blíží další nebezpečí. V důsledku nepříznivé změny klimatu se z asijského Turkestánu dávají na pochod početné kmeny kočovníků. Nejsilnějším kmenem se stávají seldžúčtí Turci. Jejich vůdce Alp Arslan chová vůči Byzanci respekt a výboje zaměřuje zejména na území egyptských Fátimovců, ale k menším nájezdům na byzantské území přesto dochází. Císař Romanos Diogenes se přesto rozhoduje k vojenské akci. V březnu 1071 táhne s mohutným, stotisícovým vojskem na východ. Alp Arslan je právě v syrském Aleppu. Rychlým pochodem se přemísťuje k městu Choi, shromažďuje 40 000 jezdců a táhne Byzantincům vstříc. Nabídku ke smíru byzantský císař odmítá. 19. srpna 1071 se obě armády střetly v bitvě u Mantzikertu, severovýchodně od jezera Van. Bitva končí, i díky zradě žoldnéřských Uzů, kteří přeběhnou k Seldžúkům, katastrofou. Svůj podíl viny na porážce má i velitel byzantských záloh Andronicos Ducas, který rozšiřuje fámu o císařově smrti a nařizuje ústup. Císař Romanos Diogenes je zajat, ale Alp Arslan s ním jedná s úctou a propouští ho na svobodu. Té si poražený císař dlouho neužije. Zrádný Andronicos Ducas ho zajme a nechá oslepit. Romanos Diogenes umírá. Úrodná Anatólie, srdce Byzantské říše, je zaplavena Turky, kteří se zde usazují. Moc Byzance je definitivně podlomena.

Křižáci rozbíjejí Byzantskou říši.

Byzantinci žádají o pomoc západní mocnosti. Raději ne přímo pro sebe, argumentují obsazením Jeruzaléma Seldžúky. Přes Byzanc míří do Svaté země několik křížových výprav a v Levantě vzniká několik křižáckých států, jsou ale slabé, a k jejich posílení je třeba dalších výprav. Jedna z nich, ta čtvrtá, končí 13. dubna 1204 dobytím, nikoli nějakého muslimského města, ale samotné Konstantinopole. Západní křesťanský svět je nadšen. Schizmatici byli potrestáni. Na troskách Byzantské říše založili západní křižáci Latinské císařství. V opozici proti Latinskému císařství stojí několik menších, nově vzniklých, států hlásících se k dědictví ortodoxní Byzance, Epirský despotát v západním Řecku, Trapezuntské císařství na severovýchodě Malé Asie a nejsilnější Nikaiské císařství, které se rozkládalo podél maloasijských hranic Latinského císařství. A právě nikaiský císař Michael VIII. Palailogos ukončí po 59 letech existenci Latinského císařství. V roce 1259 porazil koalici vedenou sicilským králem Manfrédem, paradoxně většinu Michaelova vojska tvořili kumánští a seldžúčtí vojáci, v bitvě v údolí u Pelagonie. Poté se pragmaticky spojil s Janovskou signorií, která mu poskytuje vojenskou pomoc. Janovanům slíbil v Konstantinopoli vlastní čtvrť, Galatu, volný pohyb a bezcelní obchodování ve všech přístavech Byzantské říše. 13. srpna 1261 padla Konstantinopol bez boje do rukou Michaela Palailoga. Latinské císařství zaniklo, ale zášť většiny západních křesťanů vůči Byzantincům se ještě prohloubila.

Nová hrozba na obzoru.

Nově konstituovaná Byzantská říše byla však už jen stínem kdysi mocné říše. Seldžúcká turecká dynastie sice padla, ale byla nahrazena nepřítelem ještě silnějším, osmanskými Turky. Oblast pod byzantskou kontrolou se pod jejich náporem neustále zmenšovala. Osmanští Turci Konstantinopol obešli a začali zaplavovat evropské provincie Byzance. Smutnou úlohu při expanzi Turků do Evropy sehráli sami křesťané, hlavně Benátčané a Janované, kteří Turkům, kteří v té době neměli k dispozici odpovídající loďstvo, za peníze zprostředkovali kyvadlovou dopravu k přesunům mezi jejich državami v Malé Asii a nově dobytými územími v Evropě. Turecká vlna začínala zaplavovat Evropu. Osmani zde dobyli řady důležitých vítězství, např. 1389 v bitvě na Kosově Poli, 1396 u Nikopole a, z tureckého hlediska asi nejcennějšího triumfu, v bitvě u Varny v roce 1444, kde porazili koalici křesťanských států a udělili tak evropským křesťanům tvrdou lekci, která měla významný podíl na pasivitě Evropy při konečném útoku osmanských Turků na Konstantinopol. Byzantská metropole mezitím získala alespoň padesátiletého prodloužení své existence. V roce 1400, v době, kdy Turci poprvé stanuli pod hradbami Konstantinopole, vpadl do Malé Asie mongolský dobyvatel Timur Lenk (Tamerlan) a 25. čevence 1402 v bitvě u Ankary zničil tureckou armádu a zajal i sultána Bajezida I. (1389/1402) Jeho nástupce Mehmed I. (1402/1421) obnovil moc Osmanů v Malé Asii. Za vlády umírněného sultána Murada II. (1422/1451) panovaly povětšinou dobré vztahy mezi osmanskou říší a zbytkem kdysi mocné Byzance. Poslední byzantští císařové tušili, že se blíží zánik říše, a proto se na církevním koncilu v Basileji podrobili papeži v očekávání pomoci. Papež Mikuláš I. trval na bezpodmínečném sjednocení církve, tedy podřízení byzantského patriarchy Římu. Prohlásil: „Jestliže vy s vašimi šlechtici a cařihradským lidem přijmete rozhodnutí o sjednocení, shledáte Nás a Naše ctihodné bratry, kardinály římské církve, vždy horlivě ochotny poskytnout podporu vaší cti a vašemu císařství. Jestliže však vy a váš lid odmítnete rozhodnutí přijmout, přinutíte Nás, abychom podnikli taková opatření, jaká jsou nezbytná pro vaši spásu a Naši čest“.

Muradův následník Mehmed II. Fátih (Vítězný) (1451/1481) se z počátku zdál být pokračovatelem politiky svého otce. Křesťanské vyslance svým jednáním příjemně překvapil, respektoval mírovou smlouvu s Benátčany, na tříletém míru se dohodnul s turkobijcem Janem Hunyadym, a před vyslanci byzantského císaře Konstantina XI. slavnostně přísahal na korán, že bude respektovat nezávislost zbytku Byzance. Slib ovšem nemínil respektovat. Věděl o marné snaze Byzantinců domoci se nějaké pomoci. Angličané a Francouzi byli vyčerpáni stoletou válkou a problém vzdálené Byzance je příliš nevzrušoval. Císař Fridrich III. neměl podporu mezi svými leníky. Vládcové Portugalska a Kastilie bojovali s muslimy na svém vlastním území. Alfons V. Aragonský, od roku 1443 král Neapolský, sice nadšeně horoval pro křížovou výpravu, ale fakt, že se sám chtěl stát byzantským císařem, ho v očích Konstantina pochopitelně diskvalifikovalo.

Mehmed II. hrozí válkou.

V dubnu 1452 začali dělníci, na rozkaz sultána Mehmeda II., na evropské straně, v neužším místě Bosporu, stavět pevnost Boghaz-kesen, Přetínač úžiny (nynější Rumeli Hisar). 31. srpna 1452 byla stavba Přetínače úžiny dokončena, stála přímo proti další turecké pevnosti, hradu Anadolu Hisar postaveného za sultána Bajezida I., která stála na asijském břehu Bosporu. Byzantští poslové, kteří proti stavbě protestovali byli popraveni. Mehmed II. prohlásil, že každá loď proplouvající Bosporem se musí podrobit turecké kontrole. O tom, že to myslí smrtelně vážně se zanedlouho přesvědčili benátské lodě proplouvající úžinou. Jedna z nich byla potopena, posádka pobita a kapitán naražen na kůl. Nebylo pochyb, že brzy začne válka. Na obchodu závislé republiky Benátky, Janov a Ragusa (Dubrovník) se ocitly před obtížným dilematem. Měly v Konstantinopoli své obchodní stanice, ale nebylo by pro ně výhodnější Konstantinopol obětovat? Vždyť už stejně dávno obchodovaly s Turky a konsolidovaná Osmanská říše byla příslibem budoucích bohatých kontraktů.

Budování obrany Konstantinopole.

Zoufalí Byzantinci se rozhodli podřídit římskému papeži. 12. prosince 1452 byly po bohoslužbách v chrámech čteny dekrety o Florentské unii. Latinské bohoslužby byly však konstantinopolskými občany převážně ignorovány. Podřízení Římu za neurčitý příslib pomoci se jim zdálo být přílišným ústupkem. Konstantinopol se začala chystat na obléhání.

Metropole, která se chytala na válku byla pouhým stínem bohaté a mocné Konstantinopole. Ve městě, kde žilo dříve snad až milión obyvatel se nacházelo asi 100 000 lidí. Byzantské prameny dokonce hovoří o 50 000 obyvatelích a asi 2 000 cizincích trvale usazených ve městě. Po boku Byzantinců s rozhodla bojovat prakticky celá benátská komunita, asi 1 000 mužů.

29. ledna 1453 dorazil do Konstantinopole Giovanni Giustiniani Longo se sedmi sty dobře vycvičenými žoldnéři naverbovanými v Janově a na ostrovech Chios a Rhodos. Giustiniani byl pověřen velením na vnějších hradbách Konstantinopole. Z ostatních zemí dorazili pouze malé skupinky vojáků nebo odvážných jednotlivců. Samotná metropole Konstantinopol byla, podle Georgase Frantzeta, schopna postavit do boje pouhých 4 983 mužů, včetně mnichů. V zálivu Zlatého rohu bylo připraveno k boji s tureckou flotilou 26 lodí, které však jak svojí kvalitou, tak výcvikem posádek, turecké lodě jednoznačně předčily.

Výhodou pro obránce byly mohutné, asi 20 kilometrů dlouhé městské hradby. Západní část města chránila 6 kilometrů dlouhá, trojitá, Theodosiova hradba vedoucí od Blachernské čtvrti na severu, ke Studiu na jihu. Zde ze západu, směrem od Thrákie, se čekal vždy nejtěžší nápor. Vnější hradba byla chráněna 19 metrů širokým příkopem, v případě nutnosti zaplavovaným, zakončeným nízkou zubatou hradbou. Za ní se proti útočníkům tyčila vnější hradba. Byla asi 8 metrů vysoká, lemovaná ve 45 až 90metrových rozestupech čtyřhrannými věžemi. Třetím pásmem obrany byla vnitřní hradby. Byla vysoká asi 12 metrů a střežily ji 19 metrů vysoké věže. Slabým místem Theodosiových hradeb bylo údolí říčky Lykos. Zdejší úsek hradeb, Mesoteichion, byl pokládán za nejzranitelnější místo obrany Konstantinopole, a proto se zde útočníkům hodlal postavit sám císař Konstantin se svojí gardou. Později, když právě zde podnikali Turci hlavní ataky, se k císařovi připojil i Giustiniani. Hradby podél Zlatého rohu měřily 5 kilometrů od Blachern východním směrem k Akropoli. Od Akropole vedla podél pobřeží Marmarského moře 9 kilometrů dlouhá hradba ke Studiu. Městské hradby, které chránily Konstantinopol od moře byly, na rozdíl od mohutné, trojité Theodosiovy hradby, pouze jednoduché. Kromě mohutných hradeb měli obránci výhodu lepší výzbroje, zejména brnění.

Turecké přípravy na válku.

K boji se připravoval i sultán Mehmed II.. Na počátku roku 1453 promluvil v Drinopoli ke svým ministrům, z nichž někteří, v čele s vezírem Halilem Pašou, byli proti válce. Sultán zdůraznil slabou pozici Konstantinopole. Jak přímo města samotného, plného náboženské nevraživosti z nuceného sjednocení se západní, latinskou církví, tak i neschopnost, či neochotu křesťanské Evropy poskytnout skomírajícímu zbytku kdysi mocné říše účinnou a rychlou pomoc. Na závěr projevu Mehmed II. prohlásil, že Osmanská říše nebude nikdy bezpečná, pokud bude mít ve svém srdci nedobytou Konstantinopol, a že on nehodlá vládnout říši, která nemá kontrolu nad tímto městem. Stoupenci tvrdé linie v čele se Zaganem Pašou Mehmedovi II. nadšeně aplaudovali, odpůrci se, z obavy o svůj život, neodvážili vznětlivému sultánovi odporovat. Pro válku nakonec hlasovali všichni ministři.

Sultán shromáždil armádu 80 000 až 100 000 vojáků, mezi nimi na 20 000 elitních janičárů. Většinu vojska tvořily pluky pravidelné pěchoty (piyade). Mimo pravidelného vojska se shromáždily tisíce příslušníků chatrně vyzbrojených a vycvičených, nedisciplinovaných polovojenských jednotek, bašibazuků. Poprvé měli Turci k dispozici vlastní flotilu pod velením admirála Sulejmana Baltoghlua. Nově postavená flotila čítala asi 300, převážně menších lodí, ale jejich kvalita nedosahovala kvalit křesťanské flotily. Rovněž turecké posádky byly nezkušené a nebyly rovnocenným soupeřem pro ostřílené křesťanské námořníky. Pro Turky bylo štěstím, že měli na moři velkou početní převahu. Mehmedovým hlavním trumfem bylo těžké dělostřelectvo. Uherský dělostřelecký konstruktér Orban nabídnul v létě 1452 své služby byzantskému císaři. Byzanc však neměla ani dostatek peněz ani surovin. Orban proto přešel na tureckou stranu. Mehmedovi se myšlenka postavit do pole těžké dělostřelectvo jaké ještě svět nespatřil zalíbila. Orban dostal čtyřnásobek toho co mu nabízeli Byzantinci a postavil pro Turky několik mohutných děl. Jeho nejlepším kouskem byla obří, devět metrů dlouhá, bombarda, která byla schopná vystřelovat kamenné koule o váze 700 kilogramů do vzdálenosti jeden a půl kilometru. K obsluze tohoto monstra potřeboval Orban 700 mužů. Od Drinopole, kde bylo dělo odlito, ho ke Konstantinopoli na speciálním voze táhlo 60 volů.

Obležení Konstantinopole

2. dubna 1453 se ke Konstantinopoli začaly přibližovat první oddíly turecké armády. Císař Konstantin nařídil uzavřít městské brány a strhnout mosty přes hradební příkopy. Vjezd do zálivu Zlatého rohu byl uzavřen těžkým řetězem. O tři dny později dorazil ke Konstantinopoli i sám sultán Mehmed II. a rozbil svůj, elitními janičáry chráněný, stan asi půl kilometru od nejzranitelnější části hradeb, Mesoteichia. Po jeho levé straně směrem k Blachernám u Zlatého rohu zaujala pozice pravidelná pěchota z Evropy pod velením Karadži Paši. Po sultánově pravici, od jižních svahů říčky Lykos až k Studiu u Marmarského moře se rozmístila pravidelná pěchota z maloasijské Anatólie vedená Išakem Pašou. Okolo celé linie obklíčení vykopali Turci příkop a navršili násep s palisádou, aby byli chráněni před případnými výpady obránců. Zaganos Paša byl se svými jednotkami vyslán na výšiny nad janovskou Perou (Galatou). Bašibazukové stáli až za hlavními liniemi tureckého vojska. Poté vyslal sultán k obleženému městu parlamentáře. Podle zvyklostí požadoval kapitulaci a podřízení se turecké svrchovanosti. V případě kapitulace sliboval zachovat životy i majetky obyvatel města. V případě jeho dobytí silou měli vojáci podle islámského zvyklostí právo tři dny plenit dobyté město. Mehmed pohrozil, že budou-li se Byzantinci bránit nebude s nimi mít žádné slitování. Konstantinopol odmítla kapitulovat. 6. dubna 1453 začali Turci ostřelovat Charisijskou bránu. Začala válka.

První ostřelování mnoho škod nenadělalo a obránci poškozené hradby přes noc opravili. Hradby byly před dělostřelbou provizorně chráněny pytli s pískem, ale, jak ukázaly příští dny, proti do té doby nikdy nenasazeným supertěžkým dělům, neměla tato ochrana valných účinků. Aby podlomil morálku obránců, vyčlenil sultán Mehmed II. oddíly, které zaútočily na několik malých pevnůstek vně městských hradeb. Turecké loďstvo, které bylo při prvním útoku na řetězem chráněný zlatý roh také neúspěšné, obsadilo ostrovy v Marmarském moři. Zajatí obránci tvrzí, které odmítly kapitulovat, byli pro zastrašení konstantinopolské posádky naraženi na kůly.

Od 11. dubna začalo turecké dělostřelectvo systematicky bombardovat městské hradby. Primitivní těžká děla byla schopna vystřelit pouze sedmkrát za den, ale obrovské kamenné koule těžce poškozovaly hradby. Na tak těžkou dělostřelbu prostě nemohli být obránci připraveni. Průlomy v hradbách a bránách byly proto zasypávány valy ze sutin a osazovány palisádami z dřevených kůlů.

Proti obráncům Zlatého rohu se ani napodruhé neprosadil admirál Baltoghlu. Větší a vyšší křesťanské lodě snadno odolaly náporu tureckých lodí a demoralizované Baltoghluovo loďstvo muselo být před protiútoky galér ze Zlatého rohu chráněno palbou těžkého děla umístěného na galatském mysu.

V noci 18. dubna podnikli Turci první větší útok na hradby Mesoteichia. Útočníci ztratili v boji několik set mužů, obránci ani jednoho.

Použitá literatura
Steven Runciman: Pád Cařihradu
Kolektiv autorů pod vedením Bohumily Zástěrové: Dějiny Byzance
Geoffrey Regan: Rozhodující bitvy
Toulky minulostí světa 3 - Starověký Řím, editor Zdeněk Volný
Autor : Vintar / vintar 🕔22.06.2005 📕40.216

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře