Čínské nebe V

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔16.06.2005 📕15.460

Nanking

Dobytí Šanghaje uvolnilo síly k soustředění útoku na sídelní město Ústřední vlády Nanking. Postup probíhal ve třech směrech. Ze severu pronikala 16. divize pod velením Kasago Nakadžimy, vojskům na jihu velel gen. Janagawa a od východu postupoval se šanghajskými veterány gen. Macui. Čelní japonské jednotky byly od města vzdáleny 160 km a největší překážku představoval obranný perimetr v deltě řeky Jang-c, tvořený hloubkově členěným řetězem lehkých pevnůstek, bunkrů a těžkých tvrzí budovaných pod dohledem německých poradců. Hrozivě vyhlížející fortifikační pásmo Japonci zdolali až neuvěřitelně snadno a rychle. 2. prosince Ústřední vláda propadla panice a projevila ochotu přistoupit na podmínky příměří, ale japonští generálové nestáli o politické řešení a postupovali stále kupředu. Čankajšek požádal německé velvyslanectví o zprostředkování kontaktu s princem Asakou a poté ustoupil do Chan-kchou. Útěk politiků poznamenal morálku 300 tisíc čínských obránců, kteří poté začali spolu s milionem civilních uprchlíků utíkat proti proudu Jang-c.

Pozemní jednotky ze vzduchu kryly složky 1. a 2. Koku Sentai a taktické bombardéry 2. Rengo kokutai. Stíhací Šotai 12. Kokutai a 13. Kokutai vyzbrojené třiceti A5M1 byly určeny k ochraně bombardérů Kanoja Kokutai a Kisarazu Kokutai operujících z letišť v okolí Šanghaje a Pej-pchingu.

Odpor sovětských dobrovolníků byl zlomen 2. prosince, kdy dvě Šotai poručíka Nanga zaútočily na skupinu třiceti čínských stíhaček, z nichž třináct sestřelili (podle čínských zdrojů jen deset).

V průběhu evakuace zahraničních zastupitelství došlo také k incidentu s potopením dělověho člunu USS Panay. 12. prosince udeřila formace dvanácti D1A2 s doprovodem devíti A5M1 z letadlové lodi Kaga. Na konci 20minutového náletu byla řeka pokryta troskami a přeplněnými záchranými čluny, jež v palbě nalétávajích doprovodných stíhaček zachraňovaly přeživší. Tokio zaslalo oficiální omluvu a nabídku náhrady škod a odškodného rodinám raněných či usmrcených cestujících. Vyšetřování vedlo k odvolání z funkce velitele letadlové lodi Kaga. Piloti vyšli z případu bez poskvrny, nebylo proti nim záhájeno ani kárné řízení, neboť neudělali nic jiného, než že vzorně plnili rozkazy velení. S čistým štítem také vyvázl plukovník Hašimoto, a to i přes skutečnost, že jeho dělostřelci před týdnem zle pošramotili britský dělový člun HMS Ladybird.

V pátek 10. prosince vojáci 9. divize generála Macue dosáhli Nankingu. V ulicích ještě probíhaly boje s obránci bojujícími o dosažení únikové cesty až do neděle. V úterý dorazily jednotky generála Nakadžimy. Zdržely je masové popravy zajatců, pochytaných na předměstí a podél toku Jang-c´. Vojáci dle příkazů prince Asaki začali pátrat po ukrytých Číňanech, zadržené shromaždovali na břehu řeky a večer popravovali. Bestiální násilí zasáhlo celé město a pokračovalo až do 23. prosince, kdy kulminovalo.

Statistika námořního letectva: 192 letadel podniklo 70 náletů proti Nankingu, při kterých bylo svrženo 560 tun bomb. Ze stíhačů si nejlépe vedla 13. Kokutai.

Brutalita Japonců v Nankingu nesplnila jejich očekávání a místo zlomení vůle k boji zaplavila čínské vojsko vlna hněvu a touhy po pomstě. Do armády začaly vstupovat tisíce dobrovolníků a doplňovaly utrpěné ztráty. Čankajškovo letectvo ustoupilo do Nan-čangu, vzdáleného 600 km jihozápadně od Šanghaje a do Chan-kchou. Únikem za hranice doletu japonských stíhaček tak získalo potřebný oddechový čas k reorganizaci a regeneraci sil. Nankingským debaklem utrpělo také sebevědomí sovětských dobrovolníků, kteří se na své čínské kolegy dosud dívali přezíravě. Zjištění, že vychvalovaná letadla Polikarpova zaostávají za celosvětově přezíranou produkcí Říše vycházejícího slunce, se moc nekrylo s prohlášeními politických komisařů. Micubiši A5M1 a A5M2 převyšovaly I-15bis a I-16 obratností ve vertikálních i horizontálních menévrech a výhodu mohutnější výzbroje a pancéřování sovětských stíhaček eliminovaly robustností konstrukce, snášející i vážná poškození.

Dodávka 180 stíhacích I-15bis vedla počátkem roku 1938 k výraznějšímu oživení aktivity čínských letců. Taktika, kdy se vrhali do individuálních soubojů, neměla velké vyhlídky na úspěch. Proto zvolili jednoduchou, ale účinnou metodu boje. Soustřeďovali se na velitelské letouny jednotlivých japonských formací, které napadali odzadu, za značného převýšení. Strmým sestupem s využitím velké rychlosti zamířili k vybrané oběti a za cenu minimální doby k zacílení a samotné palbě stříleli. Než Japonci zjistili, jaké jim hrozí nebezpečí, bylo dokonáno. Číňané tímto nedali zkušenějším císařským letcům šanci, aby rozehráli partii manévrového souboje, v němž by zajisté podlehli. Záhy tak připravili svou taktikou udeř a uteč císařské letectvo o řadu zkušených letců. Neméně zdatně si počínaly osádky bombardovacích SB-2. Postupně podnikly na sto dvacet odvážných výpadů proti seřadištím vojsk na obsazených územích a proti zásobovacím uzlům.

1938

Po dosažení Nankingu Daihonei dočasně zbrzdilo postup na severním a středním úseku fronty. Jednak chtělo stabilizovat dosažené úspěchy a využít přestávky k reorganizaci sil před jarní ofenzivou. Krach horkou jehlou šitých operací z počátku kampaně byl varující. Cena porážky 5. motorizované divize generálporučíka Itagiho v průsmyku Pching-sing-kuan, jež Japonce přišla na tři tisíce mrtvých, se nakonec ukázala příliž malou, než aby ovlivnila dosavadní, až příliš lehkovážný přístup štábních důstojníků k tvorbě a rozpisu operačních plánů. Hlavním cílem jarní ofenzivy bylo propojení severní a střední fronty s následným obsazením důležitých vojensko-politických a hospodářských center východní Číny, včetně hospodářského potenciálu tzv. trojměstí Wu-chan.

Útok na Sü-čou zahájila Kanto Gun z nástupních prostorů kolem Ti-nanu a Čing-taa jednotkami 5. motorizované divize, která hledala příležitost k odčinění utrpěné porážky, posílené pěšími pluky 10. divize. Operaci zajišťovalo stočtyřicet letadel Šina Dokuricu Hiko Šudan, jež plnily úkoly přímé podpory pozemních sil. Jednotky postupující od Nankingu podporovalo na sto strojů 2. Rengo Kokutai, zatímco sedmdesát bombardérů Kisarazu a Konoja Kokutai udeřilo na čínký týl. Kampaň začala nálety armádních bombardérů na základny u měst Hsi-ngan, Sien-jang, Kchaj-feng a Lo-jang. Přepad skončil pro Kuomintang s fatálními následky. Na letištích zůstaly po odletu útočníků doutnající vraky valné většiny zde soustředěných letadel a zdemolované objekty vojenských zařízení.

K prvnímu vážnějšímu odporu došlo 30. ledna kdy 6. Hiko Daitai provedla nálet na Lo-jang. Stíhací obranu ve stoupání k bombardérům napadly dvě Čutai Ki-10 z 2. Hiko Daitai, boj probíhal nerozhodně než do něj vstoupila třetí Čutai. Při jedné ztrátě si Japonci připsali dvanáct I-15. V únoru armádní letectvo uskutečnilo pouze několik ojediněných akcí. Výraznější oživení nastalo s příchodem předjaří. 8. března bombardéry 6. Hiko Daitai ve spolupráci s devíti Ki-10 z 2. Čutai 2. Hiko Daitai zaútočily na Hsi-ngan. Z čínských Gloster Gladiatorů padly za oběť útočníkům tři.

Mezi únorem a květnem došlo pouze k šesti významnějším srážkám, ve kterých měla hlavní účast výhradně 2. Hiko daitai majora Tamiji Teranišiho. Zbývající dvě stíhací Hiko Daitai, působící ve směru hlavního úderu ze severu, byly použity při bitevních ztečích na silně opevněná ohniska odporu.

3. dubna dorazily na frontu první Nakadžimy Ki 27 Typ 97 model 1A. První tři stroje obdržela 1. Čutai. 10. dubna prošly prvním bojovým křtem. Japonský svaz, který tvořily tři Ki 27a čtyři Ki 10 1. Čutai a osm Ki 10 2. Čutai, zaútočil nad Kchaj-fengem na třicet čínských stíhacích letadel. Celková bilance střetnutí - dvacet čtyři zničených I-15, za což 2. Hiko Daitai obdržela zvláštní pochvalnou citaci Kanto Hikotai.

Nové stíhačky se dostaly postupně k 59., 4., 5., 11., 24. a 13. Hiko Sentai zatímco 2. a 3. Čutai 64. Hiko Sentai (bývalá 2. Hiko Daitai) čekaly až do října a na počátek roku 1939. Obdobně přišly nové Ki 15 k průzkumným 16. a 18. Dokuricu Dai Šidžugo Čutai. Nové lehké bombardéry Ki 32 dostaly 27., 45. a 75. Hiko Sentai a Ki 30 obdržely 31. a 90. Hiko Sentai. Těžké bombardéry Ki 21 Ia obdržela 60. Hiko Sentai, zatímco italské Fiaty BR 20 Cicogna zarolovaly na stojáky 12. a 98. Hiko Sentai. S modernizací strojového vybavení proběhla v srpnu 1938 i organizační změna, kdy dosavadní letecké pluky – Hiko Daitai a Hiko Rentai - nahradily Hiko Sentai a Hikodžo Daitai, jež obdržely i nové číslování. Hiko Sentai obvykle tvořily tři až čtyři Čutai. Hikodžo Daitai byla jednotka pozemního personálu, starajícící se o fungování letecké složky obvykle v počtu 200 až 250 vojáků. V rámci rozšiřování početních stavů armádního letectva prošlo i mnoho samostatně působících letek posílením na plukovní stavy.

V prvním dubnovém týdnu roku 1938 postup 10. pěší divize uvízl na mrtvém bodě a skončil obklíčením u Tchaj-er-čuangu. Kolem tanky 5. motorizované divize s podporou těžkého dělostřelectva marně útočily na sevření Kuomintangu. Japonci utrpěli velké ztráty: 30 tisíc mrtvých, raněných a zajatých. Generál Li-Cung-žen ale nedokázal využít vítězství k záchraně Sü-čou, a místo pokračování v útoku se od nepřítele odpoutal. Město padlo 19. května, přes záplavy způsobené odstřelením hrází na Jang-c, které měly zpomalit postup Japonců. Obětí se staly tisíce rolníků, ale útočníci nezpomalili. Pokračující útok směřoval proti An-čengu a Wu-chanu. Operaci, která probíhala od května do října, provedlo 240 000 vojáků, 180 tanků, 350 letadel a několika říčních člunů ve dvou hlavních směrech – údolím řeky Jang-c a směrem od Sü-čou.

V průběhu pěti měsíců Číňané a sovětští dobrovolníci uskutečnili na 3 281 ofenzivních akcí, včetně letákového náletu dvou Martinů 139W na Nagasaki, a svrhli celkem 519 tun bomb. Přes jejich útoky se postup 1. divize podél břehů Jang-c nezastavil. Mezi 14. červnem a 28. červencem podnikly rychlé SB-2 kolem čtyřiceti bitevních náletů. V jednom případě protivzdušná obrana sestřelila kompletní pětičlennou formaci.

Japonci mezi srpnem a říjnem na hlavním směru provedli 5 294 operací. Armádní letectvo ve spolupráci s letectvem Šina Homen kantai zneškodnilo 202 čínských letounů a 112 vážné poškodilo. Obsazením trojměstí, dne 27. října 1938, Japonci přerušili jediné železniční spojení protínající Čínu ze severu na jih a rozdělili tak dosud kompaktní armádu Kuomintangu na dvě části. V relativně krátké době tak Japonci získali kontrolu nad hospodářsky nejrozvinutější částí země.

Rozhodnutí co dál, když vojska stojí na hranicích čínského vnitrozemí s chybějící infrastrukturou a nespolehlivými komunikacemi a s vyhlídkou problémového zásobování vojsk, zkusili řešit politikové, ale Čankajšek musel potupný mír odmítnout, pokud nechtěl přijít o zahraniční sympatie a pomoc, stejně jako z vnitropolitických důvodů po masových zvěrstvech v Nankingu u vlastního lidu. Japonci z obavy ze ztráty tváře byli nuceni pokračovat v boji. Jedno z řešení nabídla teorie generála Douheta. Tímto okamžikem vstoupila vzdušná válka do druhé etapy a těžiště nasazení se přesunulo z taktických náletů na podporu vojsk k vzdušnému teroru proti městům v zázemí.

Činnost námořního letectva v jarní kampani roku 1938 soustředila od února úsilí jednotek 1. a 2. Rengo Kokutai na likvidaci obranných postavení kolem Sü-čou a An-čeng a proti letištím v okolí Nan-čang a Chan-kchou. Značná odlehnost cílů způsobila problémy stíhacímu doprovodu, protože ležely na hranici doletu stíhaček A5M. Částečné východisko navrhl Minoru Genda s tím, že by předsunuté letiště sloužilo doprovodným stíhačkám k mezipřistání a doplnění paliva. Zásoby na letiště Kuang-te byly dopravovány letecky.

Velké ztráty na podzim roku 1937 ochromily činnost bombardérů G3M1 a G3M2 znamenaly nasazení strojů ze zálohy - starších G2H1. Bojově působily mezi 30. zářím a 24. říjnem, poté dosloužily při vzdušném zásobování předsunutého letiště pro doprovodné stíhače.

Pro potíže s výrobou A5M byly objednány dva zahraniční typy, německý Heinkel He 112 B-0 a americký Seversky 2PA-B3. He 112 působil pod označením A7He1 a Seversky 2PA-B3 jako A8V1. Oba nesplnily očekávání na ně kladená a po krátkém bojovém nasazení jako stíhačky byly předány k taktickému průzkumu, kde působily do roku 1942. Řešení přinesl až typ A5M4 s prodlouženým doletem.

18. února připravily čínské I-15bis a I-16 japonským bombardérům se čtyřmi doprovodnými A5M těžkou porážku. Karta se obrátila 25. února, který se stal jedním z nejúspěšnějších dní námořního letectva v roce 1938, kdy svaz 35 bombardérů a 18 stíhaček A5M nárokoval 42 jistých a 13 pravděpodobných vítězství, při ztrátě tří stíhaček. Skutečnost byla sice střízlivější, ale převaha byla jednoznačně na japonské straně. Střetnutí mělo i jiné důsledky. Stroj poručíka Taguma s identifikačním číslem 4-122 padl v letuschopném stavu do čínských rukou. Po sérii ověřovacích letů, z nichž sepsanou zprávu udeslal Claire L. Chennault do USA, byl letoun předán Sovětům. Kořistní letoun přelétával Gregorij Zacharov, jenž se své knize popisuje, jak byl sabotáží – kostkou cukru v nádrži, donucen k nouzovému přistání v horách při přeletu do SSSR a letoun tak poškozen. Do cíle poté dorazil rozebrán.

Letadlové lodě operovaly podél pobřeží střední Číny a jejich letouny výhradně podporovaly pozemní akce armády a námořní pěchoty.

29. dubna se nálet proti Wu-chanu strhl v zuřivou bitvu s Číňany a sovětskými dobrovolníky. Podle čínských zdrojů, při ztrátě dvanácti stíhaček, zničili jedenáct japonských stíhaček a deset bombardérů. Od dubna do 19. července námořní letectvo bombardovalo Chan-kchou a Nan-čang téměř každý den, ale bitvy, podobné té z 29. dubna, zůstávaly výjimkami.

Od 13. dubna začaly nálety proti městu Kanton. 28. května 1938 při náletu zahynulo na šest set obyvatel Kantonu a devět set utrpělo zranění. Nálet vyvolal čínské protesty ve Společnosti národů. Menší skupiny letadel útočily na město bez přestání až do 21. října, kdy kapitulovalo.

S nastupujícím podzimem intenzita odporu Kuomintangu stále více slábla a klasické letecké souboje téměř ustaly. Zastavily se i pozemní operace, pouze omezené taktické výpady proti vybraným cílům v blízkém okolí za účelem doplnění zásob udržovaly japonskou aktivitu.

1939/40

Od ledna 1939 se čínská kampaň dostala do další fáze, charakteristické převážně pasivním chováním japonských pozemních ozbrojených jednotek. Armáda upevňovala dobyté pozice a veškeré úsilí věnovala výstavbě nárazníkového pásma, které by umožnilo těžit z dosažených úspěchů. Výraznější změna nastala až na podzim. V listopadu zahájila armáda postup na Nan-ning. Silný odpor čínských leteckých útvarů donutil 14. Kokutai ke spojení svých sil s 12. Kokutai a svazkem z Akagi. Tato převaha donutila Kuomintang k ústupu. Nan-ning kapituloval koncem prosince. Období relativního klidu se ovšem netýkalo japonského letectva, které útočilo proti čínskému zázemí.

Strategické bombardování proběhlo v pěti po sobě jdoucích vlnách. První od prosince 1938 do února 1939, zahrnovala dvacet útoků 1. Hikotai proti Čchung-čchingu. Hlavní zátěž nesly 60., 12. a 98. Sentai. Po třech měsících ztráty dosáhly takové výše, že zcela ochromily akceschopnost těchto pluků. Poté byly přesunuty do Mandžuska.

Druhá operace byla odvolána v důsledku bojů u Nomonchanu, které vázaly značnou část sil armádního letectva. Na čínské frontě působila pouze 3. Hikošidan. Hlavní zátěž převzalo námořní letectvo. A tak se na Čchung-čching sypaly bomby nadále.

Třetí operace proběhla mezi květnem a zářím 1939 a patřila k nejničivějším v celém období čínského konfliktu. Proti hlavnímu městu směřovalo dvacet dva akcí, zahrnujících dvě stě náletů. Námořní letectvo pokračovalo v systematických náletech až do května 1942, kdy letci American Volunteer Group donutili útočníky odhodit bomby mimo město. Na následky bombardování zahynulo kolem 60 tisíc obyvatel tohoto města. Za třicet čtyři měsíce G3M2 podnikly 410 dálkových náletů. Zpočátku formaci tvořilo osmnáct, nejvýše třicet šest bombardérů, v létě 1940 již devadesát strojů a o rok později již byly běžné svazy o sto třiceti bombardérech. Od konce roku 1938 do srpna 1940 došlo pouze k osmdesáti střetnutím s čínskou protivzdušnou obranou většího rozsahu, ale menší boje provázely téměř každý nálet. 3. října 1939 při odvážném náletu Kuomintangu proti japonské základně Chan-kchou kromě zničených strojů přišel o život i admirál Cukahara. Při japonské odvetě 4. listopadu proti městu Čeng-tu byl sestřelen i velitel 13. Kokutai admirál Kikudži Okuda. 18. listopadu zahájily čínské síly postup na Čang-sa. Masu útočících vojsk podporovalo sto patnáct letounů 3., 4. a 5 stíhací perutě, 6. bombardovací pluk a 18. průzkumná peruť. Osádky podnikly dvanáct velkých výpadů proti letištím Japonců a zásobovacím komunikacím. Ve vzduchu zničili jedenáct a na zemi patnáct japonských letadel. Přes tuhý odpor císařské námořní pěchoty a armády čínská ofenziva pokračovala až do března 1940, kdy první útvary Kuomintangu proniky do Nan-ningu a osvobodily jej. Námořní letectvo udeřilo 30. prosince, kdy sestřelili čtrnáct čínských stíhaček při ztrátě jednoho stroje. Stejný scénář se opakoval 10. ledna, kdy byl poměr šestnáct ku nule ve prospěch A5M.

Čtvrtá operace proběhla jara do podzimu 1940 a vrcholila od června do srpna. Prioritou bylo zničení zbytků čínského letectva a zlomení vůle k odporu bombardováním měst ve vnitrozemí. První udeřilo armádní letectvo s Ki 21-Ia 60. Sentai v předehře 29. dubna 1940. do 10. října provedla 60. Sentai proti hlavnímu městu a okolí dvacet náletů. Od května se přidalo námořní letectvo se silami 1. a 2. Rengo Kokutai, které do září podnikly proti vnitrozemí 3 714 náletů, při nichž bylo ztraceno pouce devět a poškozeno 297 letounů. Útokům padlo za obět více než 40 tisíc vojáků a civilistů. Po zářijové bojové premiéře nových A6M2 Reisen v řadách námořnictva patřilo čínské nebe beze zbytku Japoncům.

Nutná reorganizace čínské protivzdušné obrany přinesla odchod sovětského kontingentu a zahájení jeho náhrady americkými dobrovolníky s letadly P 40B. Ke konci roku 1940 mělo čínské letectvo v první linii pouze 65 letounů.

Porovnání ztrát stíhaček ztráta dvaceti A5M proti 230 čínským strojům jasně ukázalo, kdo vítězil ve vzdušných soubojích. Těžiště japonských ztrát ovšem nesly bitevní letouny a těžké bombardéry, přičemž polovina podlehla čínským stíhačům a o zbytek se dělilo protiletadlové dělostřelectvo a ostatní příčiny (počasí, nehody…). Neoficiální prameny hovoří i o náletech, při nichž ztráty bombardérů činily více než 10 %, těžký to důsledek náletů za hranicemi doletu stíhacího doprovodu. Řešení se hledalo v prodlužování doletu A5M a postupné modernizaci bombardérů, ale definitivní řešení přinesl až vstup A6M2 na scénu, které se svým fenomenálním doletem více než 1 800 km znamenaly konec aktivní čínské protivzdušné obrany. Poté co Reiseny smetly čínské stíhače, jedinou čínskou obranou zůstala protiletedlová děla.

O malou přestávku se postarala invaze armádních oddílů do Francouzské Indočíny koncem září 1940. Po francouzské kapitulaci na moderní letiště u Tonkinu přesídlila většina jednotek působící na středním úseku čínské fronty a zahájila nálety proti Číně z nové dislokace.

Reiseny 12. Kokutai kontrovaly střední úsek fronty a 14. Kokutai kontrolovala celou oblast provincie Kuang-si a severní část Francouzské Indočíny. Letecké souboje se staly vzácností, a pokud k nim došlo probíhaly jednostranně v Japonské režii. Vzdušná nadvláda umožnila v říjnu stažení bombardérů G3M2 z fronty, jejichž osádky odpočívaly na Formose a japonských ostrovech až do dubna 1941.

Stroje z palub letadlových lodí se intenzivněji angažovali především při Kuang-tungské operaci ale jinak se, kromě slabé činnosti při blokádě čínského pobřeží, věnovaly především výcviku.

1941

V dubnu se přesunuly reorganizované a modernizované Genzan a Mihoru Kokutai do střední a severní Číny jako úvodní vlna zahajující pátou leteckou operaci. V červenci je posílily Kanoja, Takoa a 1. Kokutai vyzbrojené novými G4M1 model 11. Na severu Francouzské Indočíny operovala 3. Kokutai, její stroje se kromě náletů proti Číně věnovaly i průzkumu vojenských zařízení na Filipínách a Malajském poloostrově.

Sezona 1941 začala tradičním náletem na Čchung-čching a proti Čeng-tu. Značná pozornost se soustředila na zásobovací cesty, železnice, skladiště a mostům na zásoboací trase do SSSR přes provincii Sečuan. Armádní letectvo se zapojilo pouze těžkými bombardovacími stroji 60. Sentai a částmi 59. a 90. Sentai. V severní Číně se s lehkými bombardéry Ki 48-Ia angažovala i armádní 45. Sentai. Armádní stíhačky Ki 27, po doplnění ztrát utrpěných u Nomonchanu, obdržely 50. Sentai (1940), 87. Sentai (březen 1941), 206. Sentai, 85. Sentai, 54. Sentai, 70. Sentai a 144. Sentai. V průběhu srpna 1941 dostaly 59. a 64. Sentai nové Nakadžimy Ki 43-I Hajabuza, ale to už většina armádních jednotek byla přesouvána do Francouzské Indočíny v přípravě na Malajské tažení, a tak břemeno stíhací čínnosti na Čínské frontě padlo plně na berda námořních letců Šina Homen Kantai.

Na čínské frontě byly vzdušné souboje nadále pouze sporadickou záležitostí, zatímco ztráty způsobené protiletadlovým dělostřelectvem začaly narůstat. V létě proběhlo několik pokusů o vzdušný odpor, ale byly nemilosrdně rozdrceny.

S příchodem podzimu a přípravami na válku v Pacifiku ztratily vojenské operace v Číně své prioritní postavení a námořnictvo zahájilo rozsáhlý přesun jednotek do Japonska, Francouzské Indočíny a na Formosu. V tomto období byly zrušeny úspěšné 12. a 14. Kokutai a jejich ostřílení veteráni se rozptýlili do ostatních útvarů, které tak mohli těžit z jejich zkušeností.

Po odchodu pozemních leteckých útvarů námořnictva přešla odpovědnost za pokračování ofenzivy proti čínskému vnitrozemí na armádní letectvo, které sice v tomto tlaku pokračovalo, ale zároveň přesunovalo hlavní síly na jih proti Hong Kongu a Malajsii.

Na čínskou scénu se připravovali vstoupit američtí dobrovolníci a změnit tak dosavadní naprostou japonskou vzdušnou nadvládu. Japonci sice vyhrávali bitvu za bitvou, ale Číňané se ke kapitulaci nechystali. Strategické bombardování vojenskopolitických cílů a hospodářských center v duchu Douhetových terorií nepřineslo kromě utrpění civilního obyvatelstva žádné pozitivní výsledky, spíše jen stupňovaly vůli k odporu a touhu po odplatě.

Boje v Číně poskytly oběma leteckým složkám Japonského císařství příležitost k dokonalému výcviku, prověření moderní techniky a taktiky nasazení. Armádní letectvo k tomu prodělalo tvrdou lekci při bojích proti SSSR, což se s operacemi proti slabé Číně nedalo srovnávat. Odhalily se mnohé nedostatky. Šablonovité řízení operací a tendence k podceňování protivníka, spolu s nedostatečnou spoluprácí stíhačů a bombardérů, vedly k bolestným ztrátám. Důležitost stíhacích doprovodů byla vykoupena ztrátami nechráněných bombardérů. Japonci ale dostali dostatek času k poučení a provedení nutných změn, a tak jejich letectvo otevíralo válku v Pacifiku z pozice ostřílených veteránů, cenou za ztráty a opotřebení techniky se projevily v chybějících rezervách pro dlouhodobý konflikt, na jehož rizika upozorňoval admirál Isoroku Jamamoto – ale to je už jiná kapitola.

Zatím úsudek Američanů a Evropanů na císařské Japonsko zastiňovaly předsudky a zkreslené tiskové zprávy. S tvrdou realitou o kvalitě japonských pilotů a letadel se seznámilo pouze Sovětské Rusko, což si odnesli především přímí účastníci bojů v Číně, u Chasanu a Nomonchanu, protože oficiální verzi diktovala propaganda komunistické strany jako naprostou sovětskou převahu, a tak jen nahrávala zkreslené představě Západu o bojové výkonnosti japonské válečné mašinerie.

Prameny:
Josef Novotný, Kantó Gun (historie Kuantungské armády)
Henry Sakaida, Aces of the rising Sun 1937-1945
Robert B. Edderton, Válečníci vycházejícího slunce
Lubomír Vejřík, Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941
Georgij Zacharov, Já stíhač
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔16.06.2005 📕15.460

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře