Ada Zelený III.

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔14.06.2005 📕7.364

12. dubna 1948 jsem na rozkaz prozatímního velitele 1. Leteckého okruhu plk. Moravce (bratra známého kolaboranta gen. Moravce...) předal Výcvikové oddělení štábu 1.LO v Praze, odevzdal tajné depeše, razítka a pečetě. Předtím jsem si však ještě orazítkoval několik prázdných papírů. Plk. Moravec  a většina jeho štábu se ani nepřišli rozloučit. Mimo jiné, předchozí velitel, bývalý RAFák plk. Rosík, byl zbaven funkce několik dní přede mnou...

Druhého dne jsem odjel za svojí rodinou k rodičům do Rožnově pod Pernštejnem. Ještě než jsem se tam ukázal, SNB nelenila a zjišťovala, jestli tam náhodou nejsem. Otec jim ale odpověděl, že nikoliv. Doma jsme pak usilovně probírali naší blízkou i vzdálenější budoucnost. Rozhodli jsme se, že manželka s dětmi odjede do Anglie a já je budu následovat později. Rodiče s tím souhlasili, jen mě prosili, abych odjel legálně. Měli v sobě ještě spoustu čerstvých vzpomínek na německé vězení v době Protektorátu a obávali se podobného zacházení ze strany komunistů.

Po návratu do Prahy jsem zjistil, že můj byt, nacházející se ve Škrétově ulici za Národním muzeem, byl prohledán důstojníky OBZ. Zabavili nějaké knihy, mapy, dopisy a upomínkové předměty. Naštvalo mě to, tak jsem si došel přímo na velitelství Okruhu. Jenže plk. Moravec mě opět odmítl. Přítomný důstojník mě ale informoval, že plk. Moravec, poté, co mu SNB předalo zprávu, že nejsem v Rožnově, oznámil, že jsem utekl do zahraničí...

Manželka a děti odjely do Anglie 30. dubna 1948. Já se v průběhu května pokoušel získat nebo koupit falešný pas. Neměl jsem žádné osobní doklady a dlouhé fronty na úřadech by znamenaly mnoho dní i týdnů zdržení. Sehnal jsem si i veškeré potřebné dokumenty. Na orazítkovaný prázdný papír jsem napsal žádost o vydání cestovního pasu a přidal falšovaný podpis plk. Moravce. Jako důvod jsem uvedl cestu do SSSR na válečnou školu. Na úřadech mě doprovázel můj přítel, příslušník SNB. Sám jsem chodil v uniformě, takže jsem většinou potřebné doklady dostal bez čekání. Problém byl s dokladem o domovské příslušnosti, dostal jsem ho až v Jihlavě, kde jsem byl u rodičů před odchodem do ciziny v roce 1939.

Na pasovém oddělení ředitelství Národní bezpečnosti mě informovali, že coby „aktivní“ důstojník nemohu pas získat bez povolení Ministerstva obrany. Tak jsem 12. června požádal o propuštění z armády.

Mezitím proběhly některé zajímavé a důležité události, z nichž bych jmenoval květnové volby (kdo vyhrál víme...), po nichž jsem byl na večerní procházce v Riegrových sadech napaden a zbit třemi chlápky, vyslýchání OBZ ohledně útěku bývalého velitele 311. perutě Šnajdra (nakonec jsem byl propuštěn, neboť se zjistilo, že neutekl...), propuštění z výcvikové skupiny pozorovatelů a odeslání na dovolenou s čekaným...

V jednom z dopisů mi manželka napsala, že zdědila po nějaké příbuzné z Austrálie určitou sumu peněz a že s tím vydrží až do vánoc 1948. Využil jsem toho při schůzce s gen. Reicinem, který mě pozval na MNO. Ptal se mě na důvod odchodu z armády, tak jsem mu odpověděl, že chci emigrovat do Austrálie, neboť tam manželka zdědila farmu. Nevím, jak mě to napadlo. Po dlouhém debatování Reicin souhlasil, avšak s podmínkou, že toto doložím nějakými dokumenty. Ještě ten večer jsem manželce telefonoval a požádal jí, aby si nějaký ten „doklad“ pokusila sehnat. Chvíli byla velice překvapená, ale pak slíbila, že to nějak zkusí zařídit. Každý den v šest večer jsem seděl u telefonu, zavolala za dva dny. Prý se jí podařilo pomocí nějakého známého, bývalého důstojníka RAF, navázat kontakt s notářem v Londýně, který si na mě pamatoval a slíbil, že prostuduje možnosti, jak nám pomoci...

Další z důležitých dokumentů, které jsem si nějak musel obstarat, byl doklad o státní spolehlivosti. Na radu svého přítele, příslušníka SNB, jsem nepoužil falšovaný dokument. Úřednice, která měla na starosti vydávání těchto „dokumentů“ byla totiž zarytou a významnou členkou Strany a mohla by tudíž způsobit potíže. Naštěstí pomohl jeho přítel, jiný úředník tohoto oddělení. Ona soudružka musela odejít na schůzi (svolanou poté, co byla Jugoslávie pod vedením maršála Tita vyloučena z Kominterny...) a předala mu klíče od své kanceláře. Kolega úředník mi pak ony doklady předal osobně...

29. června manželka odjela do Londýna podepsat plnou moc, potvrzující, že jistý pan McLeod je oprávněn spravovat objekt farmy Tuaranga až do doby našeho příjezdu. Druhý den byla plná moc podepsána a odeslána ihned na britský konzulát v Praze. Její převzetí jsem potvrdil podpisem 5. července. Jak jsem se později dozvěděl, jména v této plné moci byla samozřejmě smyšlená...

Reicin mě opětovně přijal devátého. Nařídil mi, nechat do 12. července plnou moc přeložit místopřísežným soudním tlumočníkem. Navštívil jsem postupně čtyři, všude jsem však byl odmítnut. Svoji pomoc mi nabídl až pan JUDr. Odon Macek, který slíbil překlad v dané lhůtě zajistit. Tento jsem pak po delším vyčkávání Reicinovi předložil. Zběžně do něj nahlédl a povolení k vycestování do Austrálie mi vydal.

Nesmím zapomenout ani na pomoc MUDr. Leoše Špinádla, bývalého člena Čs. Zahraniční armády a válečného přítele. Náhodou jsem se s ním setkal na procházce starou Prahou a dali jsme se do řeči. Zmínil jsem se mimojiné i o svých problémech. Pozval mě k sobě domů na hudební večírek (byl to velký znalec klasické hudby a majitel velké sbírky gramodesek...), kde mě posléze představil několika lidem. Jednou z nich byla paní židovského původu, která za války přežila útrapy koncentračního tábora. Pracovala na Ministerstvu sociální péče a přislíbila svoji pomoc. Tedy i díky nim jsem u Reicina uspěl a povolení dostal...

Zbývalo již jen australské vstupní vízum. Na to jsem čekal v obavách několik týdnů. Jak doktor Macek řekl, moje plná moc je velice průhledná a nedostatečná, tedy mohlo dojít k tomu, že bude můj podvod objeven a vydání víza zamítnuto.

Ve středu 14. července jsem byl přeložen do zálohy a k 1. srpnu ukončil svoje působení u Československé armády a letectva...

Ten samý den jsem po menších problémech dostal i svůj pas. Úředník, který mi ho vydával, byl naštěstí studentem mého otce. Zařídil mi povolení k vycestování do Austrálie přes Londýn, na rozdíl od ostatních, kteří museli přes Itálii. Devatenáctého jsem dostal vstupní vízum do Anglie a o tři dny později, 22. srpna 1948 odjel z vlasti...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔14.06.2005 📕7.364

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře