Historie námořní pěchoty

Autor : Hadrian 🕔02.06.2005 📕12.177

Historie námořní pěchoty Spojených Sátů je ohromující. Zosobňuje boj o přežití a schopnost přizpůsobit se měnícímu se světu. Mariňáci jsou významnou částí amerického námořnictva, přestože prodělali odlišný vývoj. Námořní pěchota má stejně jako ostatní složky armády Armádní službu (Armed Service). Ačkoli je  ze všech složek nejmenší, názorně nám demonstruje kvalitu a využitelnost námořní pěchoty
 
10. listopadu 1775 vydal Kontinentální kongres rozhodnutí o vzniku 2 praporů mariňáků. Tito muži byli prvními členy námořní pěchoty Spojených Států. Dočasně byla její činnost přerušena ve Válce o nezávislost, opětovného obnovení dosáhla nám. pěchota 11. čer-vence 1788. Mariňáci hrály velmi důležitou a aktivní roli v americké expanzivní politice v 19. století, od války v roce 1812, přes Občanskou válku, Španělsko-americkou válku a konče Boxerským povstáním v Číně. Toto období by se dálo rozdělit na 4 fáze vývoje uvnitř námořní pěchoty. První fáze začala službou mariňáků v Armádní službě pro Kontinentální armádu ve Válce o Nezávislost, což plnila až do začátku 20. století. V další fázi přibylo k hlavním úkolům námořní pěchoty tzv. „ship security“, malé skupiny mariňáků sloužily na každé větší lodi amerického námořnictva. Pouze druhořadým úkolem byla účast v pozemních operacích v roli bojujících vojáků. Byly zde názory, že by se měli mariňáci účastnit bojových  operací, ale nebyly téměř slyšet pod kritikou z tábora jejich odpůrců. Dalším krokem ve vývoji námořní pěchoty bylo její využití jako americké námořní síly pro vojenské intervence v Karibiku a Pacifiku (Kuba, Filipíny, Panama,…). Tato fáze začala dobytím Filipín v roce 1899 ve Španělsko-americké válce a skončila stažením 4. divize námořní pěchoty ze Šanghaje v roce 1941. V tomto období přibyly do nám. pěchoty  nové složky v podobě dělostřelectva a podpůrných leteckých jednotek. Velice rychle se v té době stala námořní pěchota samostatnou plněhodnotnou bojovou organizací. Také proto dnes můžeme sbory námořní pěchoty nazvat americkými silami rychlé reakce. Z organizace o velikosti 1000 vojáků v roce 1775 se tak stala významná část americké armády čítající přes 250 000 vojáků.
 
Požadavky Výboru náčelníků štábů vedly v předvečer druhé světové války k třetí vývoje. Námořní pěchota zajišťovala svými jednotkami obranu amerických námořních základen po celém světě, včetně Tichomoří, kde byly zřízeny čtyři obranné prapory a odeslány do různých koutů oceánu, včetně Guamu a atolu Wake
 
V té době se situace na Dálném výhodě prudce zhoršovala. Japonsko podporované válečnými výsledky Německa v Evropě začalo velice rychle expandovat. Bylo jenom otázkou času kdy a za jakých okolností vypukne válka i zde. Překvapivý a drtivý útok japonských sil po celém Pacifiku otřásl postojem plánovačů a jejich plány vrhl o několik let zpět. Byli to naopak Japonci, kdo využili možnost operativně využít výhody poskytované danými podmínkami v nechvalně známém plánu „Orange“.
 
Když se Američané vzpamatovali z počátečního šoku, začali uskutečnovat svoji strategii boje v Pacifiku. Ta předpokládala využití velkých vyloďovacích operací a mariňáci se jevili jako ideální volba pro tento náročný úkol. Ale ne všechno se jevilo tak ideálně, námořní pěchota doposud sloužila v rámci Armed Service nebo maximálně byla sdružena do obranných praporů na ochranu důležitých námořních základen. Nikdy se ale nezúčastnila aktivního boje, natož nějaké vylodˇovací operace. V době po Pearl Harboru neměli Spojené Státy jedinou jednotku, která by provedla jedinou bojovou výsadkovou operaci.
 
Naštěstí se v řadách námořní pěchoty našli horliví zastánci tohoto způsobu boje. Jedním z nich byl ve dvacátých letech mladý major Holland M. Smith, veterán bojů ve Francii za první světové války. Svými kolegy byl přezdíván Howling Mad (Kvílející šílenec) nejen pro své iniciály, ale také pro svůj agresivní postoj k životu a zvláště k překonávání překážek. Jako upřímný muž a zuřivý obhájce prosazení námořní pšchoty v rámci americké armády volal Smith po rozvoji obojživelných operací. Jako jeden z mála totiž pochopil jak rozsáhlé a takřka neomezené možnosti nového způsobu boje se námořní pšchotě naskýtají. Předpověděl dny, kdy se námořní pěchota podporována palbou lodních děl a leteckého bombardování bude schopna úspěšně vylodit na plážích nepřátelského ostrova, což bylo před druhou světovou válkou povážováno za takřka nemožné. Na tomto názoru se do velké míry podílel masakr tísíců Britů a Australanů ve vylodění u Gallipoli v roce 1915. Smith jim oponoval, svojí teorii nazval „nový způsob války jak z nemožných věcí dělat možné.“Čas mu dal za pravdu a jeho teorie se ukázala být naprosto správnou.
 
Dalším, kdo prezentoval válku s Japonskem jako nevyhnutelnost, byl major námořní pěchoty Earl H. Ellis, který za první světové války sloužil také ve Francii a za svoje hrdinství byl několikrát vyznamenán. Předpokládal, že Japonci provedou náhlý a zákeřný přepad amerických základen v Pacifiku. Věděl, že pokud by mělo dojít k nezbytnému protiútoku a vyhnat Japonce z obsazeného území, jediným východiskem by se staly výsadkové operace provedené námořní pěchotou. Ellis časem zjistil, že v armádě nejsou žádní specialisté na tento druh operací a také že neexistuje žádná oficiální doktrína nebo plán. Proto se s chutí pustil do práce...Ale nebylo to jednoduché. Tento typ operací požadoval po vojácích, aby byli schopni se vylodit nechráněni na nepřátelský břeh a byli schopni čelit nepřátelské palbě všech kalibrů z opevněných pozic a co je nejdůležitější, aby byli připraveni ztéct tyto pozice, kdykoliv k tomu bude dán rozkaz. Ellis k tomuto poznamenal:„Není pochyb, že tito vojáci musí mít rozsáhlé bojové zkušenosti a vysokou morálku. Musí být připraveni na boj ve vodě i džungli jak jen to bude možné, prostě mariňáci s mariňáckým výcvikem.“ Mnoho vojenských autorit však považovalo takovéto operace za neuskutečnitelné. Teprve čas ukázal jak se šeredně mílili. Ellis byl mimojiné posedlý nápadem prohlédnout si zblízka japonské opěrné body v Tichomoří. Přestrojen za cestujícího obchodníka vykonal tajné mise na Marshallovy ostrovy a na Palau. Musel se mít obzvlášť na pozoru, protože v těchto končinách platil každý cizinec ze západu za podezřelého. Až jednou se na ostrově Koror v palauském souostroví seznámil s domorodou ženou a začal s ní navštěvovat bary a hospody. Častokrát se pak v noci opilý plížil kolem japonských stanovišť. Stejně jako v noci 12. května 1933, kdy byl obyvateli ostrova spatřen jak upadá do dalšího alkoholového deliria a o pár hodin později umírá. Japonský velitel ostrova vydal oficiální prohlášení, že Američan onemocněl a vzápětí zemřel. Nikdo ale dodnes neví, co se osudnou noc majoru Ellisovi stalo.
 
Nakonec by měl major Ellis radost. V roce 1933 Holland M. Smith přesvědčil námořní štáb, aby zřídil tzv. Fleet Marine Force (výsadkové loďstvo), jako část podle potřeby pacifického nebo atlantického loďstva. Nově zřízený útvar měl poskytovat plnou vzdušnou a námořní podporu Sborům námořní pěchoty. Loďstvo bylo vybaveno na uchvácení a následnou obranu námořních základen a na vedení hlavních výsadkových operací v námořní válce.  O rok později byl vypracován manuál pro výsadkové operace a podle něj ihned začal výcvik mariňáků a v následujících letech i příslušníků pozemních vojsk. Sbory námořní pěchoty vycvičili do začátku druhé světové války několik divizí pro tento boj. A tato válka jim přinesla momenty velké slávy, když byli jedni z těch kteří zabezpečili přežítí a bezpečnost Spojených Států amerických.
 
Od začátku druhé světové války se mariňáci snažili přizpůsobit danému způsobu boje. Naplnilo se tak přísloví Teddyho Roosevelta, „choďte tiše a noste velký klacek“. Hlavní část tohoto „velkého klacku“ byli právě jednotky námořní pěchoty, připravené vylodit se kdekoliv a kdykoliv je jejich země povolá do akce. U širší veřejnosti byli mariňáci velice populární a legendy o jejich hrdinství se staly součástí historie. Také obohatili americké slovníky o několik nových výrazů. „Semper Fi“ (vždy spolu), „Gung Ho“ (pracovat společně) a „Leatherneck“ se staly velmi známými. Důkazem vysoké morálky mariňáků byla kapitulace ostrova Wake. Po kapitulaci seděl velitel námořní pěchoty na atolu, major James P. Devereux, na kládě vedle cesty a pozoroval jak kolem prochází velká skupina zajatců doprovázená japonskými strážnými. Viděl otrhané vojáky vysvlečené do spodků, z nichž mnozí neměli ani boty. Neoholení, belhající se s roztrhanými obvazy na zraněných místech jejich špinavých těl se ploužili s dál se svěšenými hlavami. Dlouhé týdny obležení a následná kapitulace jim vzala poslední špetku sebevědomí a morálky. Skupinu vedl veterán seržant Edwin F. Hassig. Když procházeli kolem, Hassig si všiml jejich velitele sedícího u cesty. Zastavil se, otočil se k němu a řekl: „Nejste přece žádný odpadky, dopr…! Jste mariňáci!“ Muži zvedli svoje hlavy a když míjeli majora začali pochodovat parádním krokem jak byli naučeni na vojenských přehlídkách. Tento obraz se vryl majoru Devereauxovi hluboko do paměti a pomohl mu překonat následujích čtyři roky brutálního japonského věznění. Uplynulo ještě hodně krvavých bojů druhé světové války než se dostavil největší úspěch a tak trochu i největší moment slávy mariňáků. Tímto triumfem bylo vyvěšení vlajky na Mount Suribači na Iwodžimě. Tato událost, mimojiné sledována ministrem námořnictva Jamesem Forrestalem, se nezapomenutelně zapsala do análů vojenské historie. Ministr tehdy poznamenal k vedle stojícímu generálu Smithovi: „Hollande, vyvěšení té vlajky na Suribači znamená pro námořní pěchotu další pět set let!“ A vypadá to že mu historie dává za pravdu, dnes je námořní pěchota hlavní údernou silou armády Spojených Států a její budoucnost se zdá být na mnoho let zajištěna.

Autor : Hadrian 🕔02.06.2005 📕12.177

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře