Vzdušný konflikt nad Uralem (setřelení U-2 u Sverdlovska 1.5.1960)

Autor : František Chmelař / Franta02 🕔01.06.2005 📕24.627

Úvodem

Lockheed U-2 bylo možné s plnou odpovědností nazvat letouny – přízraky. Dlouhou dobu beztrestně brázdily vzdušný prostor Sovětského svazu, fotografujíce tajné obranné a vojenské objekty na Sibiři i ve střední Asii, v centrálním Rusku a Zakavkaze, v Přibaltí i na Dálném východu. Američtí piloti se cítili naprosto bezpečně, protože lety probíhaly na výškách 20 až 22 km.

1. května 1960 probíhala běžná průzkumná operace „Overflight“ (Přelet), která skončila neúspěšně. Jak proběhla dramatická potyčka nad Uralem, kdo a jak sestřelil průzkumný letoun, v jehož kabině byl letec Francis Powers?

Normální průzkumný let

9. dubna 1960, po průzkumu supertajných objektů Sovětského Svazu – Semipalatinského jaderného polygonu, leteckou základnu strategických bombardérů Tu-95 v jeho blízkosti, polygon protiraketové obrany v Sari-Šaganu /Сары-Шаган/, raketový polygon Ťjura-Tam /Тюра-Там/ (kosmodrom Bajkonur) – U-2 opustil hranice SSSR jižně od města Mary /Мары/. Sovětská strana v neveřejné nótě vyjádřila ostré prohlášení. Američané se urazili: prý se narušení hranice neúčastnili. Urazili a pokračovali v plánování průzkumných letů nad SSSR.

Nicméně v polovině dubna 1960 se prezident Spojených států Eisenhower zatvrdil a nepřál si pokračovat v dalších špionážních letech. Problém byl v tom, že v květnu byla plánována konference „silné čtyřky“ – USA, SSSR, Velké Británie a Francie – v Paříži, kde se očekávalo nové setkání hlavy amerického státu s Nikitou Chruščovem. A navíc byla na červen plánována následná návštěva prezidenta USA v Sovětském svazu (Chruščov navštívil Spojené Státy v září 1959). „Když bude jeden z letounů ztracen v okamžiku, když budou probíhat rozhovory, mohou mně připravit o možnost učinit efektivní jednání,“ – vyjádřil se Eisenhower při konzultační poradě o špionážní činnosti a pokračoval: „Propukne velký skandál, pokud letoun spadne na zem.“ Ředitel CIA Allan Dulles ale navrhnul, a president souhlasil, že lety nebudou probíhat po 1. květnu, stanovíce před pařížským summitem čtrnáctidenní „karanténu“.

Podle plánů CIA měl v dubnu proběhnout ještě jeden špionážní let, ten byl ale odkládán kvůli velké oblačnosti. 1. května 1960 byl nadporučík vzdušných sil USA Francis Powers na letišti nedaleko pákistánského města Péšávar, kam přijel ze základny Indžirlik / Инджирлик/ (Turecko). Počasí bylo přijatelné a ráno v 05:20 hodin (Pozn. FCH: Moskevského času – ten platí pro všechny časové údaje v tomto dokumentu) U-2, pilotovaný Powersem, vzlétl a v krátkém čase dosáhl výšky 20 km – operace „Přelet“ vstoupila do aktivní fáze. V 05:36 se letoun přiblížil k sovětské hranici.

...Nechal za sebou Taškent, minul Sirdarju /Сырдарью/, U-2 proletělo podél břehu Aralského moře a zatočil napravo. Přeletěl nad městy Troick /Троицк/, Čeljabinsk /Челябинск/... Let probíhal, jak se říká jakýchkoli problémů (Pozn. FCH: v originále požito rčení: „bez součku, bez třísečky“ – „без сучка без задоринки“).

Poplach!

O letu cizího letounu nad SSSR se brzy dověděli v Moskvě. K šesté hodině ranní signál poplachu zvedl důstojníky i vojáky ve všech protiletadlových raketových, stíhacích leteckých, radiotechnických jednotek a útvarů Střední Asie, Kazachstánu, Sibiře, Uralu, evropské části Sovětského Svazu, Dálného severu. Na Centrální velitelské stanoviště vojsk PVO státu se dostavili: hlavní velitel PVOS maršál Sovětského Svazu Sergej Birjuzov, jeho první zástupce maršál dělostřelectva Nikolaj Jakovlev, náčelník hlavního štábu vojsk PVO generálplukovník Petr Demidov, velitel stíhacího letectva PVO generálporučík Jevgenij Savickij (Pozn. FCH: určitě by nebylo bez zajímavosti zjistit, jestli není příbuzný se Světlanou Savickou, kosmonautkou SSSR), velitel protiletadlového raketového vojska generálplukovník Konstantin Kazakov, další generálové a důstojníci bojové směny.

Birjuzov se periodicky spojoval s veliteli útvarů, upřesňoval situaci, chtěl přerušit let narušitele. Generál Savickij rozkázal velitelům leteckých útvarů: „Zaútočit na cíl všemi dostupnými pohotovostními prostředky, kdekoli v prostoru letu cizího letounu, nebude-li vyhnutí – provést taran“.

V pamětech generálplukovníka ve výslužbě Gergije Michajlova a plukovníka ve výslužbě Aleksandra Orlova, kteří byli v tomto čase na Hlavním štábu Vojsk PVOS byla situace na velitelském stanovišti značně nervózní. Telefony od ministra obrany maršála Sovětského Svazu Rodiona Malinovského, z Kremlu osobně od Nikity Chruščova vyzváněly jeden za druhým. „Ostuda. Stát zabezpečil PVO vším potřebným a vy nejste schopni sestřelit podzvukový letoun!“. Na toto Sergej Birjuzov odpověděl: „Jestli bych se sám mohl stát raketou, tak tam sám poletím a sundám toho prokletého narušitele!

K osmé hodině ranní na velitelském stanovišti usoudili, že trasa letu špionážního letounu povede prostorem Sverdlovska, dále bude pokračovat k Bílému moři a přistání se určitě uskuteční na letecké základně Bodo v Norsku. V souvislosti se vzletem přepadových stíhačů vznikla potřeba neprodleně vyčistit vzdušný prostor od všech ostatních účastníků letového provozu. Z rozhodnutí vedení státu byl vydán signál „Kovjor“. Podle tohoto signálu všechny letouny i vrtulníky, které se nepodílely na zničení narušitele, přistály na nejbližším letišti. To umožnilo radiolokačním stanicím spolehlivěji sledovat cíl.

Bylo možné přerušit špionážní nájezd před Uralem? Maršál Rodion Malinovskij v květnu 1960 konstatoval, že americký letoun sestřelili v takovém místě, aby se pilot nemohl vymluvit na náhodné narušení vzdušného prostoru SSSR. Prohlášení ministra obrany bylo směrováno především na občanům státu, zahraničnímu auditoriu a neodpovídalo skutečnosti. Vyplývá to z následujících situace. Stíhači nedostoupili na U-2, který letěl přibližně ve výšce 21 km se střední rychlostí 750 km/h. Raketové oddíly nestřílely z jiné příčiny: trasa průzkumného letu do Uralu neprotínala zóny palby plrv (Pozn. FCH: v terminologii plrv se používá výraz prostory účinné působnosti = prostor, ve kterém dojde ke střetnutí rakety s cílem s pravděpodobností danou nebo vyšší).


Pohled na leteckou základnu Indžirlik (Incirlik) v Turecku

Rozkaz „drakona

V tento den, 1. května 1960, zástupce velitele letky kapitán Boris Ajbazjan a pilot nadporučík Sergej Safronov drželi bojovou pohotovost na vojenském letišti. Po obdržení signálu bojový poplach vzlétli v 07:03 hodin. Po 32 minutách byli na letišti Kolcovo ve Sverdlovsku. A dále... dáme slovo Borisovi Ajbazjanovi, bezprostřednímu účastníku tehdejších událostí:

Ve Sverdlovsku začali ihned plnit letadla palivem. Rychle naplnili baky stíhačky Sergeje. Jako vedoucí jsem přesedl do jeho stroje připraven vzletět podle rozkazu na přepad nepřítele. Přesto zdrželi vzlet o 1 hodinu 8 minut. Náhodou se na letišti objevil letoun Su-9 – kapitán Igor Mentjukov přelétával stíhačku z výrobního závodu k jednotce. Stroj překonával MiG-19 a hlavně byl u něj praktický dostup 20 000 m. Je ale pravda, letadlo nebylo připraveno k boji, chyběla výzbroj a pilot byl bez výškové kombinézy.

Na velitelském stanovišti podle všeho přesně stanovili výšku neznámého letounu a pochopili, že jej může zničit pouze Su-9. Kapitánu Mentjukovi rozkázali zaútočit na U-2 na příletu ke Sverdlovsku. Přes zapnuté rádio jsem slyšel rozhovor mezi velitelským stanovištěm a pilotem: „Úkol – zničit cíl, taranem“ – bylo slyšet hlas šturmana navedení. Vteřiny ticha a potom: „Rozkázal Drakon“ (frontové jméno generála Jevgenije Savického znal tehdy každý pilot).

Nevím, jestli jim to telefonoval osobně Savickyj nebo jestli rozkaz doložili jeho jménem, no pochopil jsem: pilot je odsouzen, šel na jistou smrt. Zničit cíl taranem na takové výšce bez výškové kombinézy, bez kyslíkové masky... Bylo jasné, že možnost k jinému rozhodnutí v tomto okamžiku velení nemělo. Rakety? Rakety neměly možnost zasáhnout. Problém byl v tom, že útok původně začal jižně od Sverdlovska. Nepřítel mohl obletět město a vyhnout se místům s dislokací raketových oddílů...

...Když na letišti v Péšávaru plukovník William Shelton doprovázejíc Powerse mu řekl, že Sověti nemají výškové rakety, tak mu buď lhal nebo neměl potřebné informace. V tomto období v SSSR už okolo velkých ekonomických center byly postaveny protiletadlové raketové komplexy SA-75 (Pozn. FCH: Dvina), umožňující ničit cíle na výškách nad 20 km. Navíc byl v Sovětském svazu k dispozici dispozici výškový stíhač Su-9.

A nyní dáme slovo Igorovi Mentjukovi:

Koncem dubna v Savaslejke /Саваслейке/, nyní Nižegorodskaja oblast, kde jsem sloužil, mně dali úkol – letět do Novosibirsku, převzít plně natankovaný tam Su-9, přeletět do Baranoviči (to je v Bělorusku) a nastoupit bojovou pohotovost. Byl tam stíhací pluk vyzbrojený letouny Su-9. Tankovaly se 3 250 kg paliva. V květnu šedesátého už v Novosibirsku vyrobili letouny, které mohly pojmout 3 750 kg paliva. A dodatečná půltuna paliva – to už je značně zvýšený dolet, delší hranice přepadu. Úkol stanovili náročný – být určitě 1. května v Baranovičích.

27. dubna jsme s kolegou kapitánem Anatolem Sakovičem přiletěli do Novosibirsku, převzali dva Su-9 ve výrobním závodu a letěli zpět, na západ. Tlačil nás čas. 30.dubna jsme už byli ve Sverdlovsku na letišti Kolcovo, zdrželi jsem se tam ale kvůli počasí.

Ráno 1. května přibližně kolem sedmé hodiny nás zvedli. Telefonem jsem dostal rozkaz: „Pohotovost číslo jedna“. Přemýšlím, počasí se zlepšilo, jenom nás trápí. Odstartoval jsem a dostal jsem směr letu na Čeljabinsk. Náhle vyvstala otázka: proč mne nasměrovali na východ? Chvilku později neklid vzrostl. Nespojilo se se mnou velitelské stanoviště letiště, ale velitel letectva armády PVO generálmajor Jurij Vovk. „Já Sokol, sedm set třicátý druhý, jak mne slyšíte? Poslouchejte mne pozorně. Cíl – reálný, vysokoletící. Zničit taranem. Rozkaz z Moskvy. Nařídil Drakon.“.

Utekly chvíle rozmyšlení. Seriózně to znamená, jestli rozkaz vydal osobně Drakon... Odpovídám: „K taranu připraven. Jediná prosba – nezapomeňte na moji rodinu a maminku...“. „Vše bude učiněno.“

Letím směrem na Čeljabinsk asi tak 17 minut a nikdo se mnou nespojuje. Přemýšlel jsem – nasměrovali mne a zapomněli. Najednou se ve sluchátkách ozvalo: „Jak mne slyšíte?“. „Normálně.“ odpověděl jsem. „Pokračujte tímto kurzem.“. Chvíli potom: „Spotřeboval jste palivo v přídavných nádržích?“. Říkám: „Ještě ne.“. Nicméně následoval rozkaz: „Odhoď baky, půjdeš na taran.“. Odhodil jsem přídavné nádrže. Rozkaz: „Forsáž.“. Zapnul jsem forsáž, otočil jsem letadlo na 120 stupňů a rozehnal jej na rychlost M=1,9, možná na M=2,0. Začali mne vyvádět na výšku 20 km.

Uběhlo několik minut, upřesňují: „Do cíle 25 km“. Zapnul jsem radiolokační zaměřovač – obrazovka zaměřovače byla zarušena. To je teda smůla. Po startu pracoval normálně a teď... Hlásím: „Radiolokační zaměřovač zarušen, přecházím na vizuální vyhledávání. Při takové situaci vznikají velké problémy. U-2 má rychlost 750 – 780 km/h, já nad 2 Machy. Zkrátka – nevidím cíl, sundat jej ale chci. Když do cíle zbývalo 12 km tak upřesnili, že cíl začal obrat. Teď mně to bylo jasné – pokud provádí obrat, dochází ke ztrátám značky cíle na obrazovce RLS. Otáčím se za letounem – narušitelem. Upřesňují, že doháním cíl na 8 km, blížím se k němu. Najednou na mne křičí generál Vovk: „Vypni forsáž, sniž rychlost!“. „Nemohu vypnout“ já jsem taky vykřikl, když jsem si uvědomil, že na velitelském stanovišti nevěděli, jak používat a navádět Su-9. „Vypni, to je rozkaz“ nařídil mně ještě jednou generál. V duchu jsem zaklel a vypnul. A další rozkaz: „ Opusť prostor, vede se tam bojová činnost!“. Křičím: „Vidím!“. V ten okamžik se objevily příznaky rozprasků, jeden obláček trochu vepředu v mém kurzu, druhá vpravo. Pracovali protiletadloví raketčíci...“

Jako první zahájil palbu na cíl – narušitel protiletadlový raketový oddíl, kterému velel kapitán Nikolaj Šeluďko. Po zahájení palby ale U-2 vyletěl z prostoru účinné působnosti (Pozn. FCH: dále jen PÚP), začal oblétávat město a proto jej rakety nestřetly.

„Otáčím, odcházím z prostoru palby,“ pokračuje ve vyprávění Igor Mentjukov, „a potom se ptám na polohu cíle.“ Z VS jsem dostal: „Cíl vzadu“. Provádím nový obrat, cítím při něm ale klesání. Letěl jsem bez forsáže a neuvědomil si, že jsem snížil rychlost až na 300 km/h. Spadl jsem na výšku 15 km. Navíc z VS přišel rozkaz: „Zapnout forsáž!“. Rozčílil jsem se a vztekle zakřičel: „Musíte vědět, jak a na jakých rychlostech se zapíná!“. Zvýšil jsem rychlost na 450 km/h a zkouším zapnout forsáž, i když se má zapínat při minimální rychlosti 550 km/h. V tom okamžiku se rozsvítila kontrolka havarijního zbytku paliva. Je to jasné: navedení se přerušilo.

Obdržel jsem směr – letět do Kolcova.

A nyní opět dáme slovo Borisovi Ajvazjanovi:

Igorovi Mentjukovi docházelo palivo. „Jděte na přistání“ následoval rozkaz pro něj a nám vzlet.

Vzlétli jsme. Průzkumný letoun nad námi, ale kde? Rozhlížím se, okolo nic nevidím. V tom okažiku jsem zaregistroval explozi a pět padajících teček. Ach jo, kdybych tehdy věděl, že jsou to úlomky z rozpadajícího se U-2! Myslel jsem, že to byl výbuch po samodestrukci rakety, poznal jsem, že protiletadlovci zahájili palbu a nahlásil jsem to na velitelské stanoviště. Nepřátelský letoun, jsme pochopitelně nenašli, protože jej, jak jsem pochopil, před našima očima zničili raketčíci. No a pokud by pokračoval v letu a my jej uviděli? Na výšku 20 000 m (dostup u MiG-19 je o 2000 až 3000 m nižší) bychom se při připočtení dynamického výskoku dostali. Je ale pravda, že najít nahoře letoun, zachytit jej, zahájit palbu a trefit se – to je šance jedna ku tisíci. Přesto jsme se jej snažili objevit.


Chruščov u vystavených trosek Powersova letounu

Raketové salvy

Přeruším povídání Borise Ajbazjana a přesuneme se k protiletadlovému raketovému útvaru pod Sverdlovskem.

Raketčíci pluku přijali rozkaz ke zničení cíle s neklidem,“ vyprávěl generálmajor v záloze Semen Panžinskij, tehdy náčelník politického oddělení útvaru. Povinnosti velitele protiletadlového raketového oddílu, kterému bylo souzeno 1. května 1960 hrát první housle (podplukovník Ivan Šišov byl na kurzech předpřípravy), plnil náčelník štábu plro major Michail Voronov. Byl to starý fronťák. Rval se s fašisty na Donu, pod Kurskem, Varšavou... Letadlo – narušitele přirozeně o státním svátku nečekali. Směna oddílu pod velením Voronova byla oslabena. Nezapomeňte, že byl svátek a několik důstojníků odjelo předešlý den na dovolenou, k rodinám. Proto se oddíl utkal s narušitelem ve snížené a oslabené sestavě. Rozechvělost a napětí v průběhu bojové činnosti překonali...

Souřadnice cíle určili operátoři průzkumu a udání cíle (Pozn.FCH: v ruštině je to целеуказаниe, ani to vlastně neumím přeložit, vždycky jsme používali jeho zkratku CU) dostatečně přesně. Chvilku poté důstojník navedení nadporučík Eduard Feldbljum, operátoři v čele se seržantem Valerijem Šusterem už pevně „drželi“ protivníka. Cíl byl v prostoru odpálení raket. Všichni čekali na rozkaz. V tom okamžiku se vzdušná situace změnila. Letoun – narušitel přešel na nový kurz letu, snad si domyslel nebezpečí, které mu hrozilo. Černá čára kurzu cíle na planšetu obkroužila neviditelnou hranici, kde bylo možné jeho zničení raketovou palbou.

Před majorem Voronovem a celou bojovou směnou vyvstala obzvlášť slozitá situace. Bylo potřeba s mimořádně velkou přesností určit okamžik odpálení raket, jinak letoun mohl vyletět z PÚP. Opět se podařilo narušitele zachytit. Voronovo „Cíl zničit“ uslyšeli všichni.

První raketa dostihla cíl.

Ve Washingtonu byla neděle, 1 hodina 53 minut. Hodiny v Moskvě ukazovaly 8 hodin 53 minut.

No a v tomto okamžiku Nikolaj Šeluďko, velitel sousedního raketového oddílu, dostal rozkaz postřelovat U-2 ještě jednou. Byla nutná jistota zničení cíle.

Sestřelili, nesestřelili?

Více než 30 minut po zničení amerického průzkumného letounu na VS pluku i na VS armády PVO se domnívali, že pokračuje v letu. Specialistům raditechnického praporu (velel mu podplukovník Ivan Repin, který vydával na velitelská stanoviště radiolokační situaci) také vadily pasivní poruchy. A proto před piloty – stíhači Borisem Ajbazjanem a Sergeem Safronovem, kteří přešli do nového rajónu, stál stále stejný úkol: objevit a atakovat protivníka.

Při běžné zatáčce, vysvětluje Ajvazjan, dal Safronovovi rozkaz stáhnout se dozadu: hrome, jestli do 2 až 3 minut neobjeví nepřátelský letoun budeme muset přistávat z přímé, to znamená bez tradičního kruhu nad letištěm. Safronov se neozval, spojení s vedoucím se přerušilo. Ajvazjan uviděl na čisté obloze neobvyklý obláček, rychle začal klesat. To mu zachránilo život a on mohl uniknout raketě, která jej doháněla.

V rozhovoru s Borisem Ajbazjanem jsem se zajímal: „Pomohly Vám zkušenosti?

Do určité míry ano, ale navíc pomohla i náhoda,“ odpověděl. „Neobvyklý obláček ve mně vyvolal poplach a ne domněnku, že vybuchlo letadlo Sergeje. Nebyl pro to žádný důvod. Od čeho mohl vybuchnout? Ihned jsem začal rychle klesat, protože návyky mně takto velely. Po dobu cvičných letů jsem šest měsíců plnil roli cíle, přepadali mne soudruzi z pluku. Často mne prosili, abych déle zůstal na větší výšce. Čas od času také bylo potřeba sednout s prázdnými nádržemi, to se pak vždy se zvyšoval úhel klesání, skoro až k pádu. V takové situaci jsem řešil přistání s uplatněním toho, co jsem se naučil. Věděl jsem, že raketčíci měli problém mne zachytit, prudké klesání je prostě prudké klesání, svým způsobem protiraketový manévr... (Pozn.FCH: provedl standardní protiraketový manévr, tzn. provedl prudké klesání se zatáčkou o 180°; takovýmto způsobem lze uniknout z PÚP, pokud není střelba prováděna v zaručeném prostoru odpálení. To tady ale nehrozilo, protože stříleli na hranicích možností komplexů).

V plro, kterému velel major Šugaev, pokládali objevenou značku od stíhačů za nepřátelský cíl, který snížil výšku na 11 km. Hlásili to na nadřízené VS, odkud přišlo nařízení generálmajora Ivana Solodovnikova k zahájení palby na ... MiGy . Zničení U-2 hlásil major Voronov o chvíli později.

Ještě jednou dejme slovo Igorovi Mentjukovi:

Na letišti po přistání mne přímo u letadla čekalo několik plukovníků a dva nevojáci. Sedněte si, říkali, pojede s námi na VS. Náhle ale někdo z nich uviděl v několika kilometrech padat z oblohy něco blýskavého. Ptali se mě: co to může být? Odpověděl jsem dotazem na dotaz: MiGy odletěly dávno? Jejich hluk byl ještě slyšet a tak jsem předpokládal, že MiGy odhodily baky. Teprve později se ukázalo, že to byly úlomky letadla – špióna.

Přijeli jsme na VS, podali mně telefonní sluchátko, na drátě byl zástupce velitele letectva PVO generál Semenov. Říkal: ... Savickij ve Vás tolik doufal, Mentjukove, a Vy... Odpověděl jsem mu: Jak mne navedli, tak jsem i působil. Nedomluvil jsem, když na se obrazovkách lokátorů znovu objevil cíl. Zeptali se mne: Jsi připraven ještě jednou vzletět? Odpověděl jsem: Jakou asi mohu mít odpověď...

V tomto čase už byl U-2 zničen. O tom ale na VS armády PVO nevěděli, Voronov, jak jsem již jednou uvedl, se opozdil s dokladem asi tak 30 minut. Připomínám, že u plro, kterému velel major Šugajev, za cíl přijali dvojici letounů MiG-19 pilotované kapitánem Borisem Ajbazjanem a nadporučíkem Sergejem Safronovem, které vzlétly na přepad U-2. A také na ně zahájili palbu. Jedna z odpálených raket sestřelila letoun Sergeje Safronova, pilot zahynul. Boris Ajbazjan provedl manévr a raketa jej minula.

Celkem bylo v průběhu přerušení letu letadla – špióna odpáleno 14 protiletadlových raket.


Francis G. Powers před soudním tribunálem

Závěr

Z hlavního města SSSR odstartovalo ve 12:00 do Sverdlovska letadlo Tu-104. Byl to první vzlet z Vnukovského letiště po zákazu letů civilních letadel, platící přibližně od 08:00. V Moskvě svolali zvláštní komisi – byli v ní členové ÚV KSSS, vojenské kontrarozvědky KGB, důstojníci a generálové Generálního štábu ozbrojených sil a Hlavního štábu vojsk PVOS. Komisi byl postaven úkol: provést analýzu bojové činnosti armády PVO a sebrat a dovézt do Moskvy všechny zbytky U-2. Sverdlovsk se na několik dní stal horkým bodem.

Ještě jednou se vrátíme ke vzpomínkám Igora Mentjukova, který měl atakovat amerického průzkumníka na Su-9: „Dříve než se situace vyjasnila a bylo jasné že letoun – narušitel byl sestřelen, přijel na letiště z velitelského stanoviště velitel letecké armády PVO generálmajor Vovk. Ten mne znal, sloužili jsme spolu ve výcvikovém centru v Savoslejke, proto řekl: Zaplať pánbůh, Mentjukove, že všechno skončilo.“ Měl totiž informaci o tom, že Powerse sestřelili. Pokud by Američan uletěl, rozpoutal by se opravdu krutý skandál.

2. května se mnou telefonoval (kvůli tomu jsem přišel na VS armády PVO) generál Savickij. Rozkázal mně doložit o útoku na narušitele a potom řekl,: „... jestli by nebylo Vás, Mentjukove, on by utekl.“ „Drakon“ předpokládal, že za mé zteče začal U-2 uskutečňovat manévr a tak vletěl do prostoru palby raketčíků. Ale mohl ten manévr zahájit například kvůli novému fotografování.

Svoji činnost musel doložit také kapitán Boris Ajvazjan.

Když došlo k neštěstí, bylo hodně dohadů o důvodu toho, proč nepracovaly na našich letounech odpovídače svůj-cizí,“ vzpomíná pilot. „Nejspíš nesprávně pracovali na zemi (Pozn.FCH: tady jsou míněny obsluhy radiolokátorů). Odpovídač „Svůj“ na stroji Safronova byl zapnut a pracoval. Já osobně jsem zapnul odpovídač na jeho letadle. Jednoduše řečeno bylo pro náčelníky jednodušší svalit vinu na piloty. Hrome, sami se provinili. Ihned po skončení letu ke mně přišel neznámý podplukovník a poradil mi: popsat jednoduše vše tak, jak se to odehrálo. Hodilo se mi to když přijela komise vedená generálem Pavlem Kulešovym. Začali mne tahat z jedné generálské kanceláře do druhé. No a každý chtěl písemně doložit, jak probíhal let. Konec konců to všechno prošlo. Když byl publikován rozkaz o odměnách nejlepším při přerušení letu U-2, přišel ke mně velitel pluku a řekl: Co by, Serjožovi vyznamenání a tobě – život...

Komise, která přijela do Sverdlovska, dospěla k následujícím závěrům. Letoun – narušitel přeťal státní hranici v 5 hodin 36 minut. Letěl na výšce 18–21 km rychlostí 720–780 km/h. Jeho let byl přerušen v 8 hodin 36 minut 2. oddílem 57. protiletadlové raketové brigády, bojové směně velel major Michail Voronov.

K příčinám smrti Sergeje Safronova uvedli v dokladu ministru obrany SSSR následující: „Velící stíhacímu letectvu armády PVO generálmajor Vovk Ju.C. v 8 hodin 43 minut rozkázal zvednout z letiště Kolcovo dva letouny MiG-19, při tom to nedoložil velícímu a na hlavním velitelském stanovišti v průběhu deseti minut nevěděli, že jsou stíhači ve vzduchu.

V 8 hodin 53 minut šturman stíhacího letectva armády plukovník Těreščenko P. S. objevil na planšetu dvojici MiG-19 a rozkázal jim postupovat směrem k palbě protiletadlových raket. Od řízení se v dalším průběhu distancoval...

9. samostatný radiotechnický prapor (velitel plukovník Repin I.S.) v době, kdy už byl narušitel sestřelen, pokračoval v předávání údajů na hlavní velitelské stanoviště o jeho letu na výšce 19 000 m a při tom se zde ve skutečnosti nacházely MiG-19 na výšce 11 000 m.

Neřízení stíhači se vraceli na letiště prostorem palby 4. oddílu 57.protiletadlové raketové brigády, jehož rozpoznávací aparatura letadel na RLD P-12 byla nefunkční. Měli informaci, že ve vzduchu vlastní stíhači nejsou. Bojová směna plro (velitel major Šugajev A. V.) je vzala jako nepřítele, odpálila rakety a sestřelili MiG-19 pilotovaný nadporučíkem Safronovem S.P.

Příčinou úmrtí letce byla špatná práce bojové směny hlavního VS armády PVO. Náčelníci zbraní a služeb neinformovali o přijatých rozhodnutích hlavní velitelské stanoviště, a to tudíž neinformovalo velitele útvarů a jednotek. U 57. plrb nevěděli o tom, že stíhači jsou ve vzduchu. Proto byl sestřelen letoun Safronova se zapnutým palubním odpovídačem...“

Nyní je již naprosto jasné, že hlavní příčiny jsou v nekoordinovanosti činností, nedostatečná zodpovědnost u důstojníků velitelských stanovišť a v neobvyklé situaci, ke které došlo ve stratosféře. Jak mohly služby VS synchonně spolupracovat, když takovou synchronizaci neznali? Protiletadlové raketové útvary se teprve formovaly a řízení bojové činnosti v součinnosti se stíhacím letectvem se teprve učily. No a bez problémů se to nepodařilo...

... V květnu 1960 byl zveřejněno nařízení o odměnách vojákům, kteří přerušili let letadlu – špiónu (jen tak mimochodem to bylo první nařízení podepsané Leonidem Brežněvem, který se tehdy stal předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR). 21 lidí obdrželo řády a medajle. Řád Rudé hvězdy dostali nadporučík Sergej Safronov (slůvko „posmrtně“ bylo vynecháno) a velitelé protiletadlových raketových oddílů Nikolaj Šeluško a major Michail Voronov.


V plexisklové krabičce je kus draku Powersova setřeleného U-2, který američanům věnovali sověti po pádu Berlínské zdi.
Cold War exhibit, the National Cryptologic Museum adjacent to the National Security Agency at Fort George G Meade

Zdroj informace:
ВОЗДУШНАЯ БАТАЛИЯ НАД УРАЛОМ. Анатолий Докучаев. "Независимое военное обозрение", 17 мая 2002
Fotografie: Lockheed, The Story of the Powers Crash
Odkazy:
Sestřelení U-2, Legendární špion U-2
První sestřel
Autor : František Chmelař / Franta02 🕔01.06.2005 📕24.627

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře