Alexandr Makedonský

Autor : Vintar / vintar 🕔26.05.2005 📕14.081

Seriál

  1. Alexandr Makedonský
  2. Alexandr Makedonský

Podobné články

Další články autora

Bitva u Íssu

Perský král Dáreios III. shromáždil v Babylónu obrovskou armádu, jejíž počet odhadovali někteří starověcí historici snad až k 600 000 vojáků. Podle střízlivých odhadů vytáhnul Dareios III. proti Alexandrovi s 200 000 pěšáky a 10 000 jezdci. S obrovskou armádou se utábořil v severozápadní Sýrii na planině u Sochoi, severně od dnešního libanonského Tripolisu. Otevřená planina vyhovovala perské armádě, která by zde mohla plně uplatnit svoji početní převahu. Alexandr s armádou překročil úzkou soutěskou, Kilikijskými vraty,  pohoří Taurus, rozkládající se blízko dnešních hranic Turecka a Sýrie, dorazil do nížiny na pobřeží Středozemního moře a podél pobřeží postupoval na východ. Obě armády od sebe oddělovalo pohoří Amanos. S blížícím se podzimem začaly docházet početné perské armádě zásoby, a Dáreiovi nezbylo než opustit planinu u Sochoi a vyrazit proti Alexandrovi. Paradoxně prakticky v téže době se s vojskem pohnul i Alexandr, a navzdory špionážní síti se desetitisíce vojáků obou armád minuly těsně kolem sebe, aniž by kterákoliv z armád o tom měla tušení. Dáreios III. vyrazil podél pohoří Amanos k severu, překročil ho Lví soutěskou, obrátil se k jihu a dorazil k pobřeží, kde měl podle svých plánů narazit na Alexandra. Makedonci zde však už nebyli. Alexandr totiž překročil Amanos jižněji, soutěskou Bailan, dříve než perská armáda, a dorazil k městečku Íssos, kde zřídil polní lazaret pro své  raněné a nemocné vojáky. V čele armády pak postupoval k jihu proti domnělému postavení Peršanů. Tak se stalo, že k Íssu dorazili Peršané a na Dáreiův rozkaz zmrzačili Alexandrovy raněné a nemocné vojáky. Usekali jim ruce, aby už nikdy nemohli proti velekráli pozvednout zbraň. Dáreios postupoval asi o jeden denní pochod Alexandrovi v zádech. Pro mnohé vojevůdce by samotný fakt, že se v jejich týlu nečekaně objevila  mnohem silnější armáda, znamenal konec. Ne však pro makedonského krále, který se zde  ukázal jako skvělý vojevůdce. Když se Alexandr dozvěděl hrozivou zprávu, že má v týlu celou perskou armádu, pochodovala makedonská armáda úzkým, asi 3,5 km širokým pobřežním pásem,  ohraničeným horskými svahy. Král zachoval chladnou hlavu, obrátil svoji armádu čelem k nepříteli a zamířil k němu. Obě armády proti sobě stanuly na březích říčky Pinaros. Omezená šířka budoucího bojiště znamenala pro početně slabší Makedonce výhodu. Alexandr tak mohl pokrýt celou šířku pobřežního pásu souvislou linií vojska, naopak Dáreiova obrovská armáda se nemohla na bojiště vejít a do bitvy se mohla aktivně zapojit jen její část. Parmenión, bojující u Íssu na levém křídle makedonské armády, odhadoval počet Peršanů  asi na 60 000 vojáků. V každém případě  bojovala Alexandrova armáda u Íssu minimálně proti dvojnásobné přesile. Oba protivníci rozmístili své šiky podobným způsobem. Dareios III. soustředil celou svoji jízdu, asi 10 000 jezdců, na pravém křídle a hodlal prorazit slabším levým křídlem Makedonců. Po předpokládané porážce Parmenióna, který levému makedonskému křídlu velel, mělo být makedonské vojsko obklíčeno a zničeno. Alexandr si nebezpečí uvědomoval a k zadržení perského útoku poslal Parmeniónovi posily. Ve středu obou linií proti sobě stály pěší jednotky. Levé křídlo Peršanů u pohoří bylo slabší, a právě tam hodlal Alexandr vést rozhodující úder. Že se Alexandr rozhodl pro útok na pravém křídle nebylo jen z důvodu relativní slabosti protivníkova levého křídla. Na pravém křídle falangy bojovala elita tohoto pěšího útvaru. Bylo to čestné místo, odkud vedl do boje falangu její velitel, a bojovali tam nejlepší a nejzkušenější vojáci. Většina vojáků byla pochopitelně praváky, a pravá  ruka držící zbraň byla důležitější než levá ruka, držící štít. Alexandr se postavil do čela elitní makedonské jízdy hetairoi a hodlal zaútočit přes řeku a prorazit řadami perských pěšáků a lučištníků. Tím by nejen usnadnil postup falangy přes řeku, ale mohl by z boku napadnout samotného Dáreia, stojícího ve středu perské linie. Před útokem promluvil Alexandr ke svým důstojníkům. Historik Arriános cituje jeho slova: „ Naši nepřátelé jsou muži, kteří od nepaměti žili v okázalosti a v  přepychu, my z Makedonie jsme prošli tvrdou školou nebezpečí a války. A ti dva muži v čele? Oni mají Dáreia, vy Alexandra“.  Boj začal. Obě armády  zaútočily prakticky současně.  Alexandr v čele elitních hetairoi rozprášil perskou pěchotu, naopak útok Dáreiovy jízdy stačil posílený Parmenión zadržet. Makedonská falanga přešla říčku a tvrdě se střetla s perskou pěchotou. Boj na malém prostoru přeplněném vojáky byl krvavý. Ústup nebyl možný, čelní řady byly zezadu tlačeny svými spolubojovníky dál proti nepříteli. Falanga začala Peršany pomalu zatlačovat. Rozhodujícího úspěchu dosáhnul Alexandr, který po proražení perské linie zaútočil přímo proti Dáreiovi a jeho gardě. Dáreios zpočátku statečně bojoval, ale nakonec ztratil nervy a dal se před Alexandrem dal na útěk. S ním začala prchat celá perská armáda. Pouze perská královská garda statečně bojovala do posledního muže. Prchající perskou armádu Makedonci pronásledovali a zabili tisíce vojáků, stovky Peršanů byly udupány svými spolubojovníky. Bitva u Íssu skončila jasným triumfem Alexandra Makedonského. Dáreios uprchnul z bojiště a do rukou Makedonců padla perská královská rodina, jeho matka Sisygambis, manželka Stateira i Dáreiovy děti, syn a dvě dcery. Alexandr jim zaručil bezpečnost a úctu jako členům vládnoucí dynastie, ale Dáreiovu nabídku na jejich propuštění za výkupné arogantně odmítnul. V odpovědi Alexandr Dáreiovi vzkázal, že už mu perský král není roven, a pokud chce prosit o propuštění perské královské rodiny, ať se dostaví osobně a  osloví ho jako krále Asie. A jestliže s tím Dáreios nesouhlasí, ať se mu postaví na bojišti. Na závěr ještě urážlivě dodal, aby z bojiště zase neutekl, protože si ho stejně najde. Do Alexandrových rukou padl po bitvě u Íssu celý perský tábor a veliká kořist, 2 600 talentů v mincích a 250 kg stříbra. Když vkročil Alexandr do Dáreiova královského stanu byl ohromen přepychem, kterým se Dareios obklopil a pravil ke svým důstojníkům: „Tak takové to tedy je, být králem “. Druhého dne po bitvě nechal Alexandr  s poctami pohřbít své padlé vojáky a jejich rodiny  v Řecku a Makedonii byly osvobozeny od daní. Třebaže byl i sám Alexandr v bitvě u Íssu zraněn na noze, údajně samotným Dareiem, projevoval velký zájem o své raněné. Navštěvoval je, zajímal se o jejich zranění a naslouchal jejich příběhům z bitvy. Vojáci Alexandra milovali, připadal jim jako jeden z nich. Alexandr byl statečný a odvážný, bojoval dobře nejen mečem, ale byl i dobrým lukostřelcem. Svoji fyzickou kondici si udržoval pravidelným cvičením, rád pořádal lovy a v klidnějších časech tažení se  cvičil ve střelbě, šermu i jízdě na válečném voze. Bojoval v předních řadách jako prostý voják, riskoval život, sdílel s nimi útrapy tažení, prostou stravu i nocleh. Ostentativně odmítal vodu, jestliže ji neměli ani jeho muži. Dnes můžeme jen stěží posoudit, zda to bylo proto, že se cítil být stejným vojákem jako jeho podřízení, nebo to bylo promyšlené  populistické gesto, kterým si chtěl získat u řadových vojáků popularitu.

Po vítězství u Íssu Alexandr Dáreia nepronásledoval, ale pokračoval  na jih podél středomořského pobřeží a dobýval další základny, ze kterých operovala perská flotila. Snadno obsadil Sýrii. Na foinickém pobřeží se mu odmítnul podrobit pouze ostrovní přístav Tyros (Súr v Libanonu), a proto byl od ledna 332 př. n. l. obléhán. Alexandr poručil spojit pevninu s ostrovem sypanou hrází, aby mohl zaútočit na hradby obléhacími stroji. Od moře útočila proti Tyru spojenecká kyperská flotila. Po sedmiměsíčním obléhání Tyros padl. S odbojným městem se Alexandr krutě vypořádal. Velitel Tyru Batis byl usmýkán koňmi, přeživší muži byli ukřižováni a ženy s dětmi prodány do otroctví. Osud Tyru měl být varováním pro Alexandrovy protivníky. Během obléhání Tyru předložil perský král Dáreios Alexandrovi další mírovou nabídku. Alexandr a Dáreios měli uzavřít spojeneckou smlouvu. Území na západ od Eufratu měla připadnout Alexandrovi, kterému měl být přiznán titul velekrále a měl se oženit s jednou z Dáreiových dcer. Za propuštění členů své rodiny nabízel Dáreios 10 000 talentů výkupného. Tato velkorysá nabídka připadala Alexandrovým důstojníkům akceptovatelná. Generál Parmenión se během porady důstojníků nechal slyšet:“Kdybych byl Alexandrem, přijal bych ten návrh“, načež Alexandr odvětil:“I já bych ho přijal, kdybych byl Parmeniónem, ale že jsem Alexandr, návrh nepřijmu“. Alexandr nyní zamířil do Egypta. Na odpor se mu postavila pouze posádka v pohraniční pevnosti v Gaze, kterou stihnul, poté co po dvouměsíčním obléhání v listopadu 332 př. n. l. padla, stejný osud jako Tyros. Cesta do Egypta byla volná a situace v této bohaté perské satrapii nahrávala Alexandrovi. Egypt dlouhá léta trpěl pod perskou nadvládou a poslední protiperské povstání bylo krvavě potlačeno teprve před několika lety, v roce 338 př. n. l. Alexandr byl proto přivítán jako osvoboditel. Perský satrapa Egypta Mazakés kapituloval bez boje a odevzdal Alexandrovi  egyptský státní poklad. Když král Alexandr obětoval posvátnému býku Hapimu, získal si důvěru obyvatel i kněží. Alexandr Makedonský byl podle starého egyptského rituálu   korunován v Memfidě  egyptským faraonem. Na počátku roku 331 př. n. l. založil Alexandr v ústí Nilu, naproti ostrovu Faros, Alexandrii egyptskou, nejslavnější město ze všech, kterým dal svoje jméno. Dohled nad výstavbou města byl svěřen Alexandrovu  architektovi Deinokratovi ze Rhodu, který byl již dříve pověřen výstavbou Artemidina chrámu v Efesu. Deinokratés vystavěl metropoli, která v době své největší slávy platila za největší a nejbohatší město antického světa. Před odchodem z Egypta podniknul Alexandr s malým doprovodem riskantní cestu do Amónovy svatyně v oáze Síva u libyjské hranice. Amónovi kněží ho prohlásili za syna boha Amóna. Božské pocty prokazované Alexandrovi přijali mnozí makedonští vojáci s nedůvěrou.

V květnu 331 př. n. l. zamířil Alexandr na severovýchod, do centra Perské říše. V Egyptě zůstaly makedonské posádky, civilní správa země zůstala v rukách samotných Egypťanů. Makedonská armáda překročila horní Eufrat a vstoupila do Mezopotámie (Iráku), aby se utkala s nově zformovaným perským vojskem. Poblíž starobylého města Ninive překonala Alexandrova armáda Tigris. Datum překonání Tigridu můžeme spolehlivě určit na 21. září 331 př. n. l., protože bezprostředně po překročení řeky nastalo zatmění měsíce. Za Tigridem stanula  Alexandrova vojska tváří  v tvář perské armádě, která zaujala postavení na planině u Gaugamély (Tell Gomal v iráckém Kurdistánu, asi 35 kilometrů od Mosulu). 1. října 331 př. n. l. zde Alexandr dosáhl rozhodujícího vítězství a prohlásil se králem Asie.

Král Asie

V listopadu 331 př. n. l vstoupil Alexandr do Babylónu. Opět prokázal náboženskou toleranci, když obětoval obyvateli nejuznávanějšímu babylónskému bohu Mardukovi a nechal obnovit jeho chrám, zničený v roce 482 př. n. l perským králem Xerxem I. V Babylónu dopřál král Alexandr armádě vítaného odpočinku. Více než měsíc si Alexandrovi vojáci hojně dopřávali vína i žen. Historik Curtius Rufus tento ozdravný pobyt v „zkaženém městě“ ostře kritizoval, soudil, že kdyby mělo v této době čelit makedonské vojsko protiútoku, zcela jistě by podlehlo, vyčerpané hýřením. Před odchodem z Babylónu jmenoval Alexandr jeho satrapou překvapivě Peršana. Toto jmenování předznamenalo budoucí sbližování krále Alexandra s poraženými protivníky, kterých si na rozdíl od svých veteránů vážil a snažil se nedělat mezi nimi rozdíly. V 331 př. n. l dorazil Alexandr k úpatí pohoří Zagros a vstoupil do bohatstvím oplývajících Sús, správního centra Perské říše, kde usedl na perský královský trůn. V Súsách se také konečně dočkal posil. Antipatros mu poslal řecké a thrácké žoldnéře. V době Alexandrových úspěchů čelil jeho místodržitel v Makedonii a Řecku Antipatros úspěšně revoltě Sparty, která se nikdy nestala členem Makedonci ovládaného Korinthského spolku. Cílem dalšího útoku makedonské armády byla Persepolis, 600 kilometrů vzdálená královská rezidence a kultovní centrum Persie. Tvrdý oříšek čekal Alexandra na jediné přístupové cestě k Persepoli. Průsmyk Perská vrata byl blokován elitními jednotkami perské armády. Jejich postavení Alexandr riskantně obešel po horské stezce a vpadl jim do zad. Elita perské armády neprodala svoji kůži lacino a boje v průsmyku si vyžádaly těžké ztráty mezi makedonskými vojáky. Samotná Persepolis však byla poté bezbranná. Ve městě získal Alexandr obrovskou kořist 120 000 talentů, přibližně  3 120 tun drahých kovů. Královský palác v Persepoli nechal Alexandr vypálit. Od tohoto barbarského činu se ho marně snažil odradit Parmenión, který rozvážně argumentoval tím, že si vítězný Alexandr vlastně vypaluje svůj vlastní palác. Snad to byl vědomý čin a odplata za vypálení athénské akropole perským králem Xerxem I. v roce 480 př. n. l. Jiné prameny tvrdí, že se tak stalo během divoké pitky a hlavní aktérkou zapálení obrovského, půl kilometru dlouhého královského paláce byla jakási hetéra Tháis. Po vystřízlivění svého činu Alexandr jako obvykle litoval, a protože vždy projevoval toleranci jak k místním náboženstvím, tak i ke kulturním památkám, lze jeho lítost brát jako opravdovou. Snad právě proto nařídil opravit v Pasargadách hrobku zakladatele Perské říše Kýra II. Velikého. Alexandrova armáda přezimovala v Persepoli, svržený král Dáreios v Ektabaně. Na jaře 330 př. n. l. prohlásil Alexandr tažení proti Persii za ukončené a obdaroval a propustil z armády spojenecké řecké vojáky. Část z nich se však nevrátila a zůstala v Alexandrových službách jako žoldnéři. Na to, jakých úspěchů Alexandr dosáhnul a jak rozsáhlá území obsadil, činily jeho ztráty pouze 4 000 vojáků. To se však mělo brzy změnit. Alexandr se  rozhodnul pronásledovat uprchlého krále Dáreia, a po jeho zavraždění ho nakonec cesta zavedla až do odlehlých vysokohorských oblastí Baktrie a Sogdiany, kde se setkal s tvrdým odporem.

Alexandr se vydal pronásledovat poraženého Dáreia III. Ten prchal na severovýchod přes Ektabanu (Hamádán v Íránu), hlavní město satrapie Médie, směrem do Baktrie (přibližně území dnešního severního Afghánistánu). Baktrijskému satrapovi Béssovi se stal jeho bývalý lenní pán nepohodlným, a tak ho nechal v roce 330 př. n. l. zavraždit. Sám se prohlásil za nového perského krále Artaxerxa IV. Mrtvé tělo perského krále Dáreia III. nalezli makedonští vojáci spoutané zlatými řetězy. Ostatky svého velkého protivníka nechal Alexandr s královskými poctami pohřbít v místě posledního odpočinku perských králů, v Pasargadách. Na uzurpátora Béssa uspořádal Alexandr doslova štvanici. Pronásledoval ho přes  celou Parthii a v roce 330 př. n. l. vstoupil Alexandr poprvé na území Baktrie. Němým svědkem jeho přítomnosti je dnes východoafghánský  Herát, založený jako Alexandreia Areión. Odtud zamířil na jih a postupoval územími Areie a Arachózie, provinciemi sousedícími  s Baktrií. Na jaře 329 př.n.l. pronikla Alexandrova armáda opět do Baktrie. Tentokrát pravděpodobně  průsmykem Khavak, přes 7 000 metrů vysokohorský masív Paropamisos (Hindúkúš). Kralovrah Béssos se ani nepokusil svoji provincii bránit a uprchnul do Sogdiany  (území přibližně ohraničené řekami  Óxos (Amu–Darja ) a Iaxartés (Syr-Darja), zahrnující části území středoasijských republik Turkmenistánu, Tádžikistánu a Kyrgystánu). Na rozdíl od Béssa se místní bojovné kmeny v Baktrii a Sogdianě Alexandrovi postavily se zbraní v ruce. Na těchto územích byla i suverenita Persie těžce snášena a svobodomyslné kmeny neviděly v Alexandrovi osvoboditele, ale nového vládce. Nechtěly však dát  Alexandrovi  záminku  k válce, a proto Béssa Alexandrovi vydali. Ten ho předal do rukou Dareiova bratra, který ho nechal krutým způsobem popravit. Podle jiných pramenů nechal Béssa zaživa roztrhat Alexandrův generál Ptolemaios.

Ani dopadení Béssa nezastavilo Alexandrovy výboje. Posedlý touhou dobýt celý svět sváděl po dva roky v Baktrii a Sogdianě zuřivé boje v extrémně obtížném terénu. Vůdce Sogdů Spitamenés neměl vojsko, které by se mohlo Alexandrovi účinně postavit v přímém boji, a proto vedl proti Alexandrovi partyzánskou válku. Při bojích v severovýchodní  části bývalé Perské veleříše nechal  Alexandr  položit základy Alexandrie Eschaté, Nejzazší (dnešní Chodžent v Tádžikistánu). Spitamenés využíval znalosti území a schopnosti svých válečníků bojovat ve vysokohorském prostředí k bleskovým výpadům ze zálohy. Po přepadech se jeho oddíly rychle stahovaly do nepřístupných hor. Na takovou válku nebyl Alexandr připraven, ale král Asie se nikdy nevzdával. Až v létě 328 př. n. l. byl Spitamenés poražen Alexandrovým generálem Kratérem.  Samotného Spitamena zabili jeho vlastní bojovníci. Padly i poslední bašty povstalců. Sogdové  v horské pevnosti, Ariamazově hradě, odmítli kapitulovat, protože svůj hrad považovali za nedobytný. Dobýt ho mohou pouze okřídlení vojáci vzkázali Alexandrovi. Na Alexandrův rozkaz zdolali speciálně vycvičení  vojáci v noci vrcholek hory a zaskočili nepřipraveného protivníka. Všichni obyvatelé hradu byli vyvražděni. K Sisimistrově, řekou chráněném hradu, nechal Alexandr postavit pontonový most, ale ke krveprolití nedošlo. Po jednání s Oxyartem, sogdianským kmenovým náčelníkem bojujícím nyní na Alexandrově straně, se Sisimistrés vzdal a rovněž přešel do služeb krále Alexandra Makedonského. V létě 327 př.n. l. se Alexandr oženil, přestože měl celoživotního homosexuálního partnera Héfaistiona, s Oxyartovou dcerou, třináctiletou Rhóxanou. Svatební obřad proběhl podle perských zvyklostí a makedonští veteráni ho přijali s nevolí.

Alexandr čelí nespokojenosti veteránů

S postupujícím časem se měnila Alexandrova armáda. Z původně makedonské armády se stávala mnohonárodnostní armáda. Makedonští veteráni ztráceli své výlučné postavení na úkor nepřátel, které porazili, a část z nich dávala najevo stále větší averzi k prodlužování tažení. Alexandr také začal u svého královského dvora vyžadovat perskou dvorskou etiketu.

Už v roce 330 př. n. l. došlo k pokusu o vzpouru ve Fradě. Za jejího hlavního organizátora označil Alexandr Parmeniónova syna Filóta. Filótás byl obviněn ze zrady, odsouzen k smrti a ukamenován.  Parmenión s 20 000 vojáky bojoval v té době proti povstaleckým kmenům v okolí Ektabany. Alexandr se obával reakce mocného generála, a proto k němu vyslal vražedné komando, které sedmdesátiletého generála zavraždilo. Nebezpečně a nevyzpytatelně se choval Alexandr také během stále častějších a divočejších pitek. Hostiny se často měnily v závody v pití a, jak ironicky upozorňují někteří historikové, někdy zemřelo více vojáků na otravu alkoholem, než při některé bitvě. V létě 328 př. n. l. se během večeře Alexandr opil a pohádal s jedním ze svých nejlepších velitelů Kleitem, kterému vděčil za záchranu života z bitvy u Gráníku. Hádka se jako obvykle týkala vyhrocených vztahů mezi Makedonci a Peršany, které podle mínění  svých důstojníků Alexandr stále více protěžoval na úkor makedonských a řeckých veteránů. Hádka skončila tragicky, Alexandr, kterému preventivně již před hostinou stráž zabavila dýku, vytrhnul kopí z rukou osobního strážce a Kleita usmrtil. Jako obvykle po vystřízlivění svého činu litoval. Odpor k perské dvorské etiketě, proskynézi, stál v roce 327 př. n. l. život i Alexandrova osobního dějepisce Kallisthéna. Kallisthenés odmítnul padnout před Alexandrem tváří na zem a prohlásil, že je nedůstojné, aby před Alexandrem coby synem boha Amóna, poklekali vojáci na kolena, neboť před králem padají na zem pouze otroci.

Stále dále a dále

Po dobytí Baktrie a Sogdiany vládnul Alexandr obrovské říši, ale místo konsolidace dobytých území se Alexandr, poté co posílil vojsko jak  nováčky z Makedonie, tak perskými vojáky, rozhodl opět pro válečné tažení. V létě 327 př. n. l. opustila Alexandrova armáda, čítající asi 75 000 vojáků, Baktrii.  Její cesta vedla přes Paropamisos na jihovýchod do Paňdžábu v dnešním Pákistánu, do země, která za časů krále Dareia I. Velikého patřila k Perské veleříši. Na jaře překonala armáda Indus a dorazila k řece Hydaspés (Džéhlam). Na západním břehu Hydaspu vládnul král Taxilés, který Alexandra vřele uvítal, protože v něm viděl spojence proti Pórově říši na druhém břehu Hydaspu. Prudký, 800 metrů široký tok Hydaspu se zdál být nepřekonatelný a na východním břehu stála připravená armáda krále Póra. Alexandr pořádal na břehu Hydaspu okázalé manévry. Několikrát předstíral nástup vojska do akce. Vojáci nastupovali na provizorní vory a Póros byl nucen zburcovat svoji armádu k odražení útoku. Nakonec se mu ho podařilo ukolébat. Otupil jeho pozornost a Póros začal svého protivníka pokládat za neschopného. Během těchto zastíracích manévrů nechal  Alexandr rozebrat své lodě kotvící na řece Indus a po souši je nechal přepravit na  200 kilometrů vzdálený  Hydaspés.  Na  palubách sestavených lodí se Alexandr přepravil asi třicet kilometrů proti proudu nad Pórovo vojenské ležení, kde se utajeně vylodil a nečekaně na něho zaútočil.  Ten se o vylodění dozvěděl příliš pozdě, ale přesto se jeho armáda postavila na tvrdý odpor. Elitní makedonská jízda se tentokrát nemohla prosadit, koně  se báli válečných slonů. Odpor Pórovy armády zlomila až těžká pěchota, která svými  dlouhými kopími napadla slony, zatímco  jejich poháněče, mahauty, likvidovali lučištníci. Zranění a zdivočelí sloni pak dokonali zkázu vlastní armády. Statečnosti poraženého krále Póra si Alexandr vážil a získal ho na svoji stranu. Póros mohl dál vládnout svým územím a v budoucnu se osvědčil jako věrný spojenec. Neúnavný Alexandr zavelel k dalšímu postupu na východ. Na Hydaspu zůstal generál Kratéros, pověřený opravou starých lodí a výstavbou nové mohutné flotily.  Po desítkách kilometrů strastiplné cesty džunglí v období monzunových dešťů dorazilo vojsko  k řece Akesinés (Čináb). Alexandr byl zklamán, doufal, že dorazí k moři. Řeka Akesinés byla plná krokodýlů a mnozí Makedonci se domnívali, že je Akesinés horním tokem Nilu a doufali v brzký návrat domů. Přechod přes Akesinés stál armádu velké ztráty na životech. Alexandr proto vyslal svého spojence Póra zpět k Hydaspu, aby přivedl posily svých indických vojáků. Posledním vodním tokem, který Alexandrova armáda překonala, se stala řeka Hydraótés (Ráví). Tažení přes Hyfasis (Bias) proti mocné říši krále Ksandrama, vládnoucího za řekou Gangou (v Indii), vojáci rezolutně odmítli. Makedonský veterán Koinos prohlásil:“Dál ani krok“! Alexandr může pokračovat dále, ale sám. Ani prosby ani výhružky tentokrát vojáky nepřesvědčily. Aby si Alexandr zachoval tvář, oslovil prostřednictvím svých věštců bohy a věštci samozřejmě tlumočili varování bohů před další cestou. Alexandr se mohl vrátit k Hydaspu, kam  mezitím dorazily další posily z Evropy a Malé Asie. Paradoxně nyní, v okamžiku návratu, měl Alexandr největší armádu, asi 120 000 vojáků.

Strastiplný návrat

 Na podzim 326 př. n. l. se dala do pohybu flotila admirála Nearcha. Asi 1 000 lodí převáželo na svých palubách větší část armády. Po obou březích je následovaly další oddíly, vedené Kratérem a Héfaistionem. Na soutoku Hydaspu a Indu postihla loďstvo katastrofa, mohutné víry potopily část flotily, včetně lodě, na které se plavil Alexandr. Otřesení vojáci poté museli čelit útoku bojovníků kmene Mallů. Hlavní město Mallů Multán čelilo při odvetě útoku, vedenému samotným Alexandrem. Při dobývání města byl Alexandr těžce zraněn a rozzuření vojáci město vyvraždili. Na jaře 325 př. n. l. se Alexandr natolik zotavil, že se jeho armáda opět vydala k ústí Indu. Po sedmiměsíční plavbě dorazila armády Pattaly (patrně nedaleko dnešního pákistánského Haidarábádu) v deltě Indu. Na podzim 325 př. n. l rozdělil armádu do třech kolon. Kratéros s veterány vyrazil na severozápad  bezpečnější, i když poněkud delší cestou přes průsmyky Mulla a Bolan  do Alexandreie (východoafghánský Kandahár). Odtud Kratéros zamířil na jihozápad a bez problémů dovedl své vojáky do Hormúzu na pobřeží Perského zálivu, kde se měly všechny tři proudy Alexandrovy armády spojit. Alexandrův přechod gedrosijskou pouští se stal doslova noční můrou vojáků, které vedl. Alexandr vedl asi 20 000 nebo 30 000 vojáků, doprovázených i ženami a dětmi. Jeho vojáci s sebou nesli i příděly potravin pro loďstvo admirála Nearcha, které mělo plout podél neprobádaného pobřeží směrem na západ. V pustině rozprostírající se od Balúčistánu v jihozápadním Pákistánu až do jihovýchodního Íránu, ve které neklesala ani v noci teplota pod pětatřicet stupňů, zabloudili i domorodí průvodci. Vojáci strádali nedostatkem vody a potravin a museli čelit útokům primitivních pouštních Makránců. Alexandrovi vojáci se podle plánu museli dělit o část potravin dělit s loďstvem admirála Nearcha, protože jeho lodě nebyly přizpůsobeny pro převoz nákladů. Oddíly Alexandrových vojáků dopravovaly potraviny na pobřeží, kde si je měli vyzvednout Nearchovi námořníci  Postupem času se stávala situace Alexandrovy kolony stále zoufalejší. Ženy s  dětmi, opozdilci, zbloudilci ani dezertéři neměli šanci a houfně umírali. Zbylí vojáci jedli syrové maso uhynulých koní. Když zoufalí lidé narazili v poušti na ojedinělé studánky, stávalo se , že pili tak nestřídmě, až se upili až k smrti. Na místo setkání s Nearchovou flotilou v kermánském  Hormúzu dorazilo jen 15 000 vojáků z celkového počtu 40 000 lidí, se kterými se Alexandr vydal na pochod. Strádali i  Nearchovi vojáci, kteří byli odkázáni na zásoby, které jim na pobřeží nechávali Alexandrovi muži. Průzkumné oddíly, které měly zásobárny hledat, se taktéž stávaly terčem útoků pouštních kočovníků. Loďstvo stihla i nepřízeň počasí, trápeno bezvětřím ztratilo spoustu času. Přesto právě Nearchovi vděčil Alexandr za záchranu zbytků své kolony. Nearchos jen s vypětím všech sil donutil své loďstvo, aby na Alexandra, kterého považovalo za beznadějně ztraceného, v Hormúzu počkalo. Za Alexandrovu bezohlednou tvrdohlavost za každou cenu putovat neprobádanými končinami, zaplatilo životem asi 45 000 vojáků, více než třetina armády. Když na jaře 324 př. n. l. dorazila zdecimovaná armáda k Súsám, zjistil Alexandr, že jím jmenovaní správci vládnou svěřeným provinciím říše jako autokraté a na nějakého Alexandra jakoby  zapomněli. Alexandr rychle zasáhnul, provinilé úředníky potrestal a nahradil loajálními vojenskými veliteli. Následně oficiálně ukončil všechny vojenské operace, stál před ním těžký úkol sjednotit obrovskou etnicky kulturně nesourodou říši.

Pokus o sjednocení říše a Alexandrova smrt

Základem zrovnoprávnění  se staly nevídané svatební obřady v Súsách. Alexandr šel příkladem a naráz vstoupil do manželského svazku s dcerami posledních legitimních králů Persie, Stateirou, dcerou krále Dareia III., a Parysatidou, dcerou krále Artaxerxa III. Osmdesát makedonských králových druhů se příbuzensky spojilo s dcerami předních perských  aristokratických rodů a pozadu nezůstalo ani  10 000 řadových makedonských vojáků.
 Přes Alexandrovy snahy o smír mezi Makedonci a Peršany došlo v létě 324 př. n. l. ve městě Ópis v Mezopotámii ke vzpouře makedonských veteránů. Veteráni, kteří byli  po ukončení válečných operací propuštěni z armády, se cítili zařazováním perských oddílů do Alexandrových služeb zrazeni. Alexandra dokonce označili za propadlého Asiata. Král proti vzbouřencům tvrdě zasáhnul a vůdce rebelů nechal popravit. V emotivním proslovu k makedonským veteránům pak poukázal na vojenské úspěchy výpravy, na bohatství, které vojáci v jeho službách nabyli, připomněl svoji odvahu a svá zranění, která utrpěl, když bojoval v čele svého vojska, a apeloval na jejich čestnost a smysl pro odpovědnost. Alexandrovo charisma na vojáky opět zapůsobilo a zůstali mu věrní. V září 324 př. n. l. Alexandrem těžce otřásla smrt jeho celoživotního druha Héfaistiona. Několik dní a nocí trávil v zoufalství u lože zemřelého. V celé říši byl vyhlášen státní smutek. Sám si na znamení žalu ostříhal vlasy a prostřednictvím poslů se dokonce otázal Amónových kněží v egyptské oáze Síva na možnost uctívat zemřelého jak boha. Po okázalém Héfaistionově pohřbu se život vrátil do starých kolejí. Alexandr se usadil v Babylónu, prohlásil město metropolí své  říše, a začal plánovat nová válečná tažení. Podle zápisků, známých jako “Hypomnemata“, Alexandrova tajemníka Eumena z Kardie hodlal  Alexandr Makedonský dostat pod svoji kontrolu celé Středomoří. Pro začátek nechal Alexandr budovat nové loďstvo, které mělo dobýt Arábii a námořní cestou  kolem Arabského poloostrova mělo spojit dvě důležité říšské provincie, Egypt a Babylónii. Jestli bylo v jeho silách tyto plány uskutečnit, se už nikdy nedozvíme. 29. května 323 př. n. l. Alexandr III. Makedonský onemocněl. Zpráva o Alexandrově nemoci hluboce otřásla jeho vojáky. Všechny dřívější neshody byly zapomenuty a zoufalí muži si vynutili návštěvu umírajícího krále. Oslaben horečkou přijal Alexandr  hold svých vojáků, kteří defilovali kolem lůžka umírajícího. Alexandr neměl přímého dědice. Jeho žena Rhóxana byla teprve těhotná a jeho nevlastní bratr, levoboček krále Filipa II., byl mentálně retardovaný. Když se Alexandra jeho důstojníci otázali, kdo by měl vládnout  říši, odpověděl, že ten nejschopnější. 13. června 323 př. n. l. zemřel Alexandr III. Makedonský, zvaný též Veliký. Legendární válečník a dobyvatel podlehl patrně malárii nebo zápalu plic. Matka poraženého perského krále Dáreia Sisygambis spáchala ze žalu sebevraždu. Vyskytly se i domněnky, že byl král otráven.

O nástupnictví v říši se vedly mezi jeho důstojníky vzrušené rozepře. S návrhem, aby se dědicem krále Asie stal potomek Alexandra a Rhóxany, pokud to bude syn, nesouhlasili makedonští veteráni, kteří navrhovali slabomyslného Alexandrova bratra Filipa Arrhidaia. Kompromis navržený Alexandrovým tajemníkem Eumenem, aby se stal dědicem Arrhidaios, nyní jako král Filip III., a po dvou měsících narozený Rhóxanin syn Alexandr IV. aby vládl jako jeho spoluvládce, zůstal jen na papíře. Skutečnou moc v říši si mezi sebou rozdělili nejmocnější generálové, diadochové (následníci), kteří se zanedlouho znesvářili a pustili do boje o moc nad jednotlivými provinciemi bývalé Alexandrovy říše. Celé dva dlouhé roky trvalo, než byly ostatky Aleaxandra III. Makedonského vypraveny na místo jejich konečného odpočinku. Na cestě do Egypta doprovázel Alexandra pompézní pohřební průvod, doprovázený perskou a makedonskou královskou gardou. Tělo krále Asie spočívalo ve zlaté rakvi pod zlatým baldachýnem. Sám Alexandr si přál být pohřben v Amónově chrámu v oáze Síva. Jeho tělo však spočinulo nejprve v Memfidě. Po několika letech byly jeho ostatky uloženy do zlatého sarkofágu a pohřbeny v Alexandrii. Egyptský král Ptolemaios XI., kterému chyběly peníze, nechal v roce 89 př. n. l. zlatý sarkofág roztavit a nahradit průhledným. Nad tělem krále Alexandra Velikého měl v Alexandrii údajně plakat Gaius Julius Caesar, šílený římský císař Caligula zase žádat o vydání Alexandrovy zlaté zbroje. Na konci 3. století n. l. byla při potlačování protiřímské vzpoury Alexandrie částečně srovnána se zemí. Trosky pohřbily i vchod do Alexandrovy hrobky. Místo posledního odpočinku Alexandra III. Makedonského se dodnes nepodařilo nalézt.

Zdroje :
Hans- Christian Huf- Sfinga záhady historie 2- Útok na Asii-Alexandr Veliký dobývá svět.
Jan Burian, Pavel Oliva- Civilizace starověkého Středomoří.
Editor Zdeněk Volný - Toulky minulostí světa 2 - Starověké Řecko
Jan Bouzek - Thrákové
Česká televize, program ČT 2 -britský dokumentární pořad Velcí vojevůdci - Alexandr Veliký a bitva u Issu
internet :
www.antika.avonet.cz
www.national-geographic.cz

Seriál

  1. Alexandr Makedonský
  2. Alexandr Makedonský

Podobné články

Další články autora

Autor : Vintar / vintar 🕔26.05.2005 📕14.081

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře