Václav Djačuk III. - Tábory beznaděje

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔17.05.2005 📕6.224

Nejhorší byla první zima. Nebyli jsme vůbec na takové mrazy zvyklí a ani připraveni. Navíc jsme byli neustále vysílení a hladoví. Tehdy bylo nejhůř. Denně umíralo deset dvanáct lidí. A nikdy jsme se nedozvěděli, co se jim stalo. Zástava srdce z mrazu? Selhání žlučníku, jater ze špatného jídla? Otrava? Mrtvice?... Člověk seděl, najednou se svalil a bylo po něm. Nebo se prostě ráno neprobudil. Či padl rovnou u jídla... Nebylo na něm vidět, že by byl nějak nemocný, jen vypadal zuboženě jako my všichni. Před chvílí se s námi bavil a najednou konec. Prostě lidi padali, padali...

Deprimující byl pocit naprosté izolace, bezvýchodnosti a beznaděje. Spojení se světem žádné, psát dopisy jsme nesměli, noviny jsem za tu dobu neviděl, rozhlas jsme samozřejmě neměli. Byli jsme v rukou NKVD, zcela závislí na jejich vůli a zlovůli.

V zimě jsme rubali ve štolách horninu a vyváželi jí na haldy. Nebyly to klasické štoly s bočními chodbami, ale velké vybrané komory. Nepoužívali jsme vůbec žádné pažení, všechno to držela bezpečně věčná "mrzlota". Nikdy se taky nestalo, že by něco prasklo, spadlo, nebo se jen hnulo.

V krátkém horkém létě, když hornina rozmrzla, házeli jsme jí lopatou do šikmých žlabů a hnali na ní z potoka vodu. Proud odplavil kamínky, písek a bahno, na dně koryta potaženém filcem s dřevěnými lištami napříč se zachytávalo těžké zlato. Po stranách žlabu jsme dávali pozor, aby voda nevzala nějakou zlatou hrudku s sebou. Zlata bylo hodně, odhaduji, že denně jsme vytěžili dvě až tři kila. Nikdo z vězňů ale samozřejmě nevěděl, kolik přesně.

Zlato tam pro nás nemělo vůbec žádnou cenu. Za půl kila bych nesehnal krajíc chleba. A navíc, kdyby se našla u někoho jen šupinka, bylo by to deset let navíc. Občas se našly dvacetidekové i půlkilogramové valouny. Nálezce dostal většinou odměnu. Ne chleba, ale machorku. Jednou jsem také dostal celý balíček tabáku. Ale od svého zatčení jsem byl nekuřák, nikdy bych nevyměnil tu trošku chleba, co jsme fasovali, za pár šluků.

Když nás ráno vedli do práce, přemýšlel jsem, co s tabákem. Potkali jsme nějakého místního člověka, který nesl v podpaží půlku chleba. Neměli jsme s místními obyvateli mluvit, a tak jsme mu naznačoval, že bych vyměnil jeho chleba za tabák. Ukazoval mi, že není jeho, ale když mu dám kuřivo, přinese mi chleba na pracoviště. Toho člověka jsem viděl poprvé v životě, ale řekl jsem si: Tabák pro mne stejně nemá takřka žádnou cenu, tak buď a nebo, risknu to. To bylo ráno, přes den jsem stále napjatě čekal, uběhlo dopoledne a nic. Až pak se objevil a hodil mi, aby to nikdo neviděl, chleba do sněhu. Bochník jistě přes dvě kila.

Tací tam byli lidé. Někdo ti v noci bez mrknutí stáhl botu z nohy, druhý tě takhle překvapil. Tenhle se klidně mohl na mě vykašlat, už by mě zřejmě nikdy neviděl. Ale místní, to byli většinou sami propuštění vězňové ve vyhnanství.

Sedl jsem si tenkrát do sněhu a cpal do sebe chleba, nenasytně, kus za kusem, všechno jsem snědl naráz, až jsem myslel, že prasknu, ale stále jsem byl hladový. Kdyby toho chleba bylo víc, tak jsem se snad přecpal a zemřel tam...

Náš tábor se jmenoval "Udarnik". V dlouhých sroubených barácích s celtovou střechou nás žilo asi sto. Lágr byl oplocen, v rozích se tyčily vížky s velkými reflektory a s ozbrojenými strážemi. Velkou branou nás vyváděli každý den, sedm dní v týdnu, do dolů na práci. O státních svátcích stála u brány kapela a vyprovázela nás hudbou. Ale že by dali nějaký gram chleba navíc...

Budíček byl ve čtyři hodiny. Pracovní doba 12 hodin, od šesti do šesti. Oblečení jsme byli rychle, většinou jsme v hadrech, ve kterých jsme přes den dělali, také v noci spali. Roztrhané montérky, v zimě prošívané obleky, obutí z pneumatik. Jídlo bylo odbyté raz dva. Po snídani počítání na place, stejně jako večer a někdy vícekrát za den. Pak, když počty souhlasily, a to souhlasily vždycky, pěšky v koloně na zlatá pole.

Tam vůbec nepřicházelo v úvahu pokusit se o útěk. Především nás obklopovaly obrovské neprůchodné močály. Přitom jsme dostávali tak málo jídla a vždy na jeden den, že by nešlo nic ušetřit na cestu. A v takové fyzické kondici, stále vyčerpán na pokraji zhroucení, bych stejně daleko neušel. Často jsem byl po návratu do tábora tak vysílený, že jsem už nemohl zvednout nohu, abych překročil zvýšený práh baráku. Nikdo se taky za tu dobu, co jsem byl v táboře, o útěk nepokusil. Kam by taky utekl? Zase do jiného tábora, to byla totiž jediná lidská obydlí široko daleko. Tábory, jinak pustina.

V zimě bylo životně důležité dostat se z práce na barák mezi prvními. Prostředkem, mezi dřevěnými palandami sbitými z hrubých, prken se táhla chodba, v níž stál místo kamen starý sud, s kouřovodem vyvedeným nad celtu. První se trochu ohřáli, ostatní mrzli. Jedna deka a slamník musely stačit na dva i tři vězně. Často jsem se ráno nemohl ztuhlý mrazem ani narovnat.

Sblížení s ostatními vězni v táboře,... nevím, jak bych to pojmenoval. Spojoval nás společný osud a jediný cíl - jídlo! Cokoliv, jakékoliv, za jakoukoli cenu. Mysleli jsme jen na jídlo, kamarád nekamarád...

Mrazy byly strašné, ale nejhorší byl právě neustávající pocit hladu. Chodil jsem po táboře jak šakal, prohrabával smetiště jako zoufalé vyhladovělé zvíře a hledal, co by se dalo pozřít. Na ohýnku jsme opalovali kosti, aby byly poživatelné, jedli jsme hlavy ze slanečků, slupky od brambor,... Ať to bylo, co to bylo, jakýkoliv odpad, ve kterém by mohly být nějaké živiny. Jídlo jsme se snažili získat všemi způsoby. V baráku vedle na pryčně zemřel soused. To bylo za obrovských mrazů, více než -50°C, když jsme nechodili do práce a zůstávali v táboře. Přinesli jídlo, ukázal jsem pomocníkovi na ležícího souseda, říkám mu, že je nemocný a nemůže se zvednout, takže mu vezmu chleba já. Už byl dávno mrtvý. Tak jsme den dva vedle sebe leželi a já na něj fasoval jídlo.

Myslím si, že kdybychom dostávali skutečně ten příděl, který nám patřil, tak by to bylo jakž takž ucházející. Ale kradli všichni. Náčelník, zástupce, jeho zástupci, bachaři,... a kolem nich se ještě přiživovala spousta pomahačů,... každý sebral kousek a na nás zbyly drobty. Žádná kontrola neexistovala a stížnost samozřejmě nepřicházela v úvahu.

Možná, že právě proto, jak jsem byl neustále v pohybu, stále něco sháněl a neseděl rezignovaně v koutě, vše jsem tak nějak vydržel. Mnoho si jich jednoho dne řeklo: Už nemůžu, nemá to cenu, dál už to nejde,... a vzdali to. Taky jsem nemohl, ale vždycky jsem si ještě řekl: Musíš! Pak už jsem ale byl taky zcela na konci sil. Už jsem prostě nemohl. Pracovali jsme každý den a už nevěděli, je-li pondělí nebo sobota. Byl jsem tak psychicky i fyzicky zcela na dně. Jediná záchrana byla získat nějakou úlevu. Na pár dní vypadnout z toho smrtícího kolotoče.

Vyvrcholilo to, když mě, zase zcela vyčerpaného po denní směně, poslali bez odpočinku ještě na noční. Totiž, vězeň, který nesplnil předepsanou normu přes den, musel zůstat na noční tak dlouho, dokud normu nesplnil. Na ošetřovnu jsem se snažil dostat bezvýsledně již několik dní. Někteří vězňové pili vodu z potoka a z toho jim otékaly nohy, ruce i obličej. Ale já, ať jsem pil jak chtěl, a vypil jsem tenkrát naráz asi pět litrů té zkažené vody, nic se mi nestalo. Musel jsem si udělat něco většího, nějaký průjem či bolesti hlavy samozřejmě nikoho nezajímaly. Přitom to bylo třeba provést velice opatrně. Za sebezmrzačení dávali bez výjimky deset let navíc.

Rozhodl jsem se, že až vylezu po žebříku ven ze šachty, půjdu nahoru podél kolejí k haldě, a když pojede dolů vozík, budu předstírat pád a strčím pod kola ruku. Šel jsem proti vozíku. Dolů jel prázdný, ale seděli v něm dva lidé. Dělal jsem, že jsem uklouzl, položil rychle ruku na kolejnici a v tu ránu se mi zatmělo před očima. Na ošetřovně mi ruku jen obvázali, bez dlahy, a tak se mi zkrátily šlachy a prsty se stočily směrem k dlani. Důležité ale bylo, že jsem asi měsíc marodil. To sice neznamenalo, že jsem nic nedělal, ale byla to menší námaha.

Po měsíci mě uschopnili, ale zchromlé prsty mi vadily v práci. Držet lopatu nebo kolečko jsem mohl, ale pak jsem je nemohl pustit, protože prsty se mi samy nenarovnaly. Tak mne znovu poslali k felčarovi. Posadil mě na židli, dva chlapi mě opřeli rameny o opěradlo a drželi, "doktor" si položil mou ruku dlaní vzhůru na svoje koleno a prudce, násilím, bez jakéhokoliv umrtvení, ji narovnal. Něco ruplo a začala téct krev. O bolesti ani nemluvím. Zase mi to zavázali, tentokrát mi už dali i dlahu, a poslali na barák. Kupodivu a naštěstí to srostlo docela dobře...

I když jsem byl neschopen těžké práce, musel jsem plnit normu. Byla sice nižší, ale s chromou rukou se mi to nedařilo. Třetí den neplnění normy vyvolal bachař na nástupu moje jméno, ale nějak zkomoleně. Samozřejmě, že jsem věděl, že se jedná o mě, ale nepřihlásil jsem se. Ještě se obrátil na brigadýra, ten jenom pokrčil rameny, že takové jméno nezná. Zřejmě jsem už měl být za neplnění normy odveden do samotky. V naší brigádě bylo na osmdesát lidí, brigád bylo několik, a tak jsem věděl, že když podobné jméno nenajdou v jiné brigádě, tak zase začnou znova a nakonec na mne přijdou.

Řekl jsem si ale, že každopádně bude lepší nebýt teď nikomu na očích. Schoval jsem se do nějakého bojleru či velké nádrže na vodu a vylezl až v noci. Tak kolem půlnoci mne někdo tahá za nohu: Ty, nejsi Čechoslovák? Kývl jsem, že ano, a řekl jsem si, že už mě mají. To ale pracovník místního kolchozu dostal povolení vybrat s z nemocných několik vězňů na výpomoc. Mezi tou půlstovkou šťastlivců jsem byl i já. Ulevilo se mi. Ráno ve čtyři jsme už pluli na malé loďce po Kolymě do kolchozu. Tak jsem se dostal ze zlatých dolů a už se tam nikdy nevrátil.

Bylo léto, sekali jsme sena. Horší to bylo na podzim, žnuli jsme trávu na zatopených loukách u řeky, po kolena ve vodě, potažené ledovým škraloupem. Šel jsem a tělem rozrážel led. Tráva zůstávala ležet na vodě. Pak jsme ji sváželi na sušení z močálovisek na břehy.

V kolchoze, odříznutém od světa, nás šest bydlelo ve sroubené "izbušce". Taky jsme měli na starosti koně. Ti, co už měli zkušenosti, drtili oves a připravovali výživnou ovesnou kaši. Kdyby se na to přišlo, další léta vězení navíc. Schovávali jsme oves v podlaze pod odchlíplými prkny. Jednou nám zase přivezli proviant a ten chlapík ze sovchozu se u nás posadí a z ničeho nic povídá: Doufám, že tady nezpracováváte oves sami pro sebe? Kouknem překvapeně na sebe a že samozřejmě ne. On však popadl železnou tyč, vyvrátil prkno a říká: A co je tohle? Ztuhli jsme. Klidně to zase přikryl a povídá: Nejsem tak hloupý, jak si myslíte. Ukázalo se, že si tady odseděl deset let a všechny tyhle fígle velmi dobře znal. Na Kolymě žil ve vyhnanství, ale nezapomněl. Žádný průšvih nebyl...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔17.05.2005 📕6.224

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře