V těžkých dobách (11/20)

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔17.05.2005 📕14.618

Seriál

  1. V těžkých dobách (1/20)
  2. V těžkých dobách (2/20)
  3. V těžkých dobách (3/20)
  4. V těžkých dobách (4/20)
  5. V těžkých dobách (5/20)
  6. V těžkých dobách (6/20)
  7. V těžkých dobách (7/20)
  8. V těžkých dobách (8/20)
  9. V těžkých dobách (9/20)
  10. V těžkých dobách (10/20)
  11. V těžkých dobách (11/20)
  12. V těžkých dobách (12/20)
  13. V těžkých dobách (13/20)
  14. V těžkých dobách (14/20)
  15. V těžkých dobách (15/20)
  16. V těžkých dobách (16/20)
  17. V těžkých dobách (17/20)
  18. V těžkých dobách (18/20)
  19. V těžkých dobách (19/20)
  20. V těžkých dobách (20/20)

Podobné články

Další články autora

Velitel IV. brigády pplk. Pobořil chtěl své ustupující oddíly shromáždit a udržet alespoň stávající obranu a připravil plán k jejímu vybudování. Hodlal obsadit Jablonici, kotu 297, Kisrétpustu a Szekeresbük. Část jednotek chtěl shromáždit v Hosticích a vytvořit z nich svou zálohu. Kpt. Balář měl podle plánu držet dále Somosköujfal a krýt tak II. brigádu. Provedení tohoto plánu však bohužel nebylo možné, jelikož maďarské útoky stále sílily a některé jednotky brigády ustupovaly v panice samy dále. Obranné postavení celé IV. brigády se tak zhroutilo a její velitel pplk. Pobořil vydal rozkaz k ústupu k řece Rimavě. To se nakonec podařilo. Zde byly jednotlivé otřesené prapory shromážděny a spojeny, vytvořila se zde nová obranná linie proti očekávanému postupu Maďarů.

Obě části tedy, jak skupina italského plk. Angiona, tak i IV. brigáda byly vyřazeny z dalšího postupu na Salgótarján a musely se před přesilou nepřítele stáhnout do obrany. K provedení původního úkolu zbývala jen II. brigáda domácího vojska.

Ta se rozdělila ke snazšímu pronikání oblastí do dvou částí – severní část (o síle 2 praporů a dělostřelecké baterie – velitel pplk. Müller) a jižní část (o síle 2 prapory, posílené kulometnou rotou, jezdecká eskadrona a dělostřelecká baterie – velitel pplk. Kendík). 2 prapory (III. a IV. prapor dom. 71. pěšího pluku) s dělostřeleckou baterií tvořily zálohu celé brigády a postupovaly za ní ve druhém sledu.

Severní část postupovala od Lučence k Salgótarjánu zčásti přes Filakovo směrem k Šomošovu a zčásti na Lapujtó přes Mučín. Jižní část nejprve zahnala u Peťova a Bušince maďarské jednotky v povodí Ipeľu a potom postupovala přes Endrefalvu na Salgótarján, jistíce se jedním praporem u Szécsény. Dne 20. 5. překročily obě části brzy ráno řeku Ipeľ (severní část u Rapovců, jižní část u Nógrádszakál) přičemž maďarské jednotky kladly jen malý odpor. Vážnější odpor nepřítele byl jen u Pösteny pusty, kde se s ním střetla část jižní části. V bojích při přechodu brigády přes řeku padlo v těchto bojích 5 čs. vojáků a dalších 23 jich bylo zraněno. Záloha brigády se přesunula za hlavními částmi přes Rapovce do Litke. V průběhu dne obsadila brigáda území až po Pösteny pusta – Litke – Mučín. Druhý den pokračovala brigáda v postupu.

Na výšiny u Lapujtó pronikly poté, co několikrát odrazily slabší útoky nepřítele, jednotky pplk. Müllera. Zde se jim podařilo navázat dotyk se skupinou kpt. Baláře ze IV. brigády. Jižní část brigády pronikla do Karanscsság a Magyargéc.

Rozhořel se boj u Szecsény, kde Maďaři zaútočili na čs. prapor, který zde jižní skupina jako pojistku proti Szecsény ponechala. Brigáda svému ohroženému praporu poslal na pomoc dva prapory a dělostřeleckou baterii své zálohy z Litke. Tyto prapory s baterií se přesunuly přes Halászi k Szécsény, kde okamžitě zaútočily na nepřítele. Maďaři rychle přisouvali též své zálohy, především jejich jednotky z Balassagyarmatu. Boje vyvrcholily bitvou v dopoledních hodinách 21. 5., v níž Čechoslováci zvítězili a zahnali maďarské jednotky na ústup. Následně okamžitě obsadili pozice v Szécsény. Snaha pronásledovat ustupující otřesené maďarské jednotky byla zmařena kritickou situací sousední IV. brigády. Na rozkaz gen. Letovského (velitele Lučeneckého skupinového velitelství, pod které II. i IV. brigáda spadaly) byl další postup II. brigády zastaven na linii Szécsény – Magyargéc – Karanscsság – Karancskeszi – Lapujtö – Somosköújfalu.

Útok na samotný Salgótarján se tak nepodařilo realizovat, vzhledem k odražení IV. brigády a skupiny italského plk. Angiona nepřítelem. Salgótarján se tak stal pro československé jednotky nedostižný a byl následován v ústupových bojích několika dalšími porážkami v tomto směru maďarského následného postupu.

V této době nebylo bohužel československé vojsko ještě celé reorganizované. Skládalo se z několika složek, mezi nimiž místy propukala i řevnivost. Vojsko mělo většinou velmi slabou a často jen provizorní výstroj. Většina vojínů domácího vojska měla jen jednu soupravu prádla, jen jedny boty, uniformy byly také značně opotřebovány. Výstrojních zásob pro pokrytí celkové potřeby bohužel v této kritické situaci v poválečné době nebylo. Slabá byla i výzbroj. Citelně chyběly především kulomety, kterých měl nepřítel dostatek. Slabé dělostřelectvo nedokázalo plně podpořit v bojích pěší jednotky. Bylo celkově málo munice do děl, kulometů i pušek. Chyběly dále pro podporu čs. vojska i obrněné vlaky, pancéřové automobily, světlomety použitelné např. pro noční boje ad. Oproti tomu naopak nepřítel byl vystrojený i vyzbrojený velmi dobře. Měl silnou převahu v těžkých podpůrných zbraních – například větší množství ceněných obrněných vlaků, kterým Čechoslováci na místech bez dělostřelecké podpory jen těžko dokázali účinně vzdorovat. V československé armádě chyběl i dostatek povozů, automobilů. Chyběly i takové věci jako polní telefony, jichž byl velký nedostatek. Mnoho jednotek tak těžko udržovalo se svým velením kontakt.

Nedostatečná byla i vycvičenost velké části domácího vojska. Na výcvik tehdy nebyl bětšinou potřebný čas, jelikož jednotky byly zaměstnávány strážní a pohraniční službou. Demoralizujícím efektem působila i značná rozsáhlost fronty v poměru k početnímu stavu čs. vojska. Na 100 km připadalo bojeschopných asi 10.000 vojáků, což nebylo dostatečné vzhledem k popisovanému stavu celé armády. U některých nižších velitelů byla vidět i malá schopnost taktického manévrování v terénu. Na jaře 1919 byly navíc demobilizovány některé starší ročníky (mnohdy u některých vojáků i po několika čtyřech a více letech služby). Nebylo možno pro nedostatek důstojníků ani tyto stahovat pro odborné kursy apod.

U některých jednotek byla také značně uvolněná kázeň. Poté co bylo i vojákům přiznáno v Československu volební právo, někteří vojáci začali politikařit na úkor svých vojenských povinností. Vše bylo navíc podpořeno tím neduhem, že nedávno skončila světová válka, jejíž hrůzy zasely do mnoha vojáků odpor ke všemu vojenskému. Většina vojáků se již těšila na propuštění domů, do svých domovů. Bylo po světové válce, v níž bylo tolik obětí. Nikomu se nechtělo dále umírat v další válce. Dle mínění velké části mužstva čs. armády byl cíl – zajištění čs. hranice na jižním Slovensku splněn. Chtěli proto nyní domů. V této situaci se pokoušely, bohužel v některých případech i s úspěchem, o propagaci v řadách vojska i bolševické proudy. Hlásaly mezi vojáky, že boj je zbytečný, neboť svými oběťmi v tomto boji jen posilují pozice majetných v nové republice. Mnoho důstojníků, kteří byli předtím důstojníky v bývalé rakousko - uherské c. k. armádě, ztrácelo u mužstva autoritu. Tito se potom, někdy značně psychicky otřeseni, snažili spíše získávat u svých vojáků tuto ztracenou důvěru a respekt. Mnohdy tím, že sdíleli jejich myšlenky a snahy. Na bojové morálce vojsku rozhodně nepřidal ani neúspěch operace k dobytí Salgótarjánu a ztráta pozic u Miškovce. Část vojáků se musela teprve pomalu učit chápat nynější boj jako boj za udržení těžko vydobyté svobody své vlasti. V celkové nedůvěře u vojáků byli, pro promaďarské postoje některých z nich při obsazování Slovenska, i italští důstojníci. Tato nedůvěra se rozšiřovala brzy na všechny cizí důstojníky, takže důvěru si museli tehdy těžko získávat i někteří francouzští důstojníci, kteří dorazili v rámci francouzské vojenské mise. Ještě v souběžném působení obou vojenských zahraničních misí docházelo často k dvojitým rozkazům a zmatkům v zadávání úkolů, jejich následném rušení a spory o podřízenosti či nadřízenosti členů těchto misí. Tato situace se později začala rychle lepšit po odjezdu italské vojenské mise v červnu, když velení převzali důstojníci francouzské mise. Než k tomu však došlo, tak se proti celkové maďarské přesile mnoho čs. vojáků cítilo v pozicích při sporech ve vrchním velení a hlavně bez podpory těžkých zbraní opuštěně.

Šířily se i zprávy o mučení a hrůzách, které prováděli Maďaři zajatým čs. vojákům. Ve většině případů se však nejednalo o řadovou maďarskou armádu, ale o různé ozbrojené tlupy, které se v oblasti pohybovaly. Tyto zprávy o ukrutnostech na čs. zajatcích byly bohužel i často v denním tisku zveličovány. U prostých vojáků to podporovalo značný strach před případným zajetím a mnoho vojáků tak v případě beznadějné situace bojovalo zuřivě do posledního dechu či spáchalo před možným zajetím raději sebevraždu. Navíc i nemalá část místního obyvatelstva podléhala maďarské propagandě a to se pak mnohdy chovalo k čs. vojsku nepřátelsky.

Mnoho vojáků bylo tehdy po přestálých bojích fyzicky a psychicky značně vyčerpáno a potřebovali vystřídání čerstvými jednotkami, kterých se však nedostávalo vzhledem k rozsáhlosti fronty a i nedostatku potřebné výstroje a výzbroje. Největší obavu často mívali řadoví vojáci v pozicích z početných maďarských obrněných vlaků, proti nimž bez vlastního dělostřelectva byli takřka bezbranní. Strach se místy šířil i ze silných polovojenských maďarských tlup, které se pohybovaly často i v československém týlu a přepadaly ze zálohy menší československé oddíly. Situace ve vojsku tedy nebyla uspokojivá.

A právě tehdy začala silná maďarská ofenzíva…

Maďarská ofenzíva

Když se na řece Tise zastavil postup rumunské armády na mezinárodně stanovené linii, dostali tím Maďaři čas k reorganizaci své armády, jejíž části byly demoralizovány. V hrubých rysech se to maďarské vládě podařilo již během tří týdnů, kdy byly postaveny celé nové jednotky. Byly také reorganizovány ty stávající - armáda byla i nově vyzbrojována.

I z důvodu politického dopadu na maďarské obyvatelstvo bylo potřeba zahájit otevřený boj za znovuzískání „historického maďarského“ území. Když Maďaři i částečně zpravodajskou činností a zkušenostmi bojů u Salgótarjánu zjistili slabiny nedostatečně vystrojené a vyzbrojené čs. armády, rozhodli se nejprve pro zahájení ofenzívy na této frontě, přestože byli svíráni i frontami s Rumunskem a na jihu s Jugoslávií. Maďaři hodlali znovu získat nejlépe celé Slovensko a připojit jej opět k Maďarsku. Těžištěm celé ofenzívy měla být oblast Miškovce, kde právě čs. vojsko bylo nuceno v předchozích bojích ustoupit. Navíc proražením fronty zde by se Maďarům podařilo oddělit československou frontu od sousední rumunské. Maďaři počítali, že jim to později po získání Slovenska usnadní boj s rumunskou armádu, kterou hodlali vytlačit od Tisy. Navíc by se mohla proražením obranných československých pozic a rychlým postupem do východní Haliče maďarská bolševická armáda spojit s bolševickým Ruskem. S tím již dříve maďarská vláda uzavřela spojeneckou smlouvu. Vytvořením souvislé fronty spojené s bolševiky v Rusku by maďarsko-sovětská armáda získala ohromnou sílu.

Hlavní nápor proti Československu byl svěřen III. armádnímu sboru (velitel lidový komisař Pokányi). Ten se skládal z 1. a 6. divize. Zmíněná 1. divize se skládala z budapešťských dělnických pluků, 6. divize ze zemědělských pluků pocházejících z povodí Tisy. Mimo těchto dvou divizí ke sboru ještě patřila i 3. samostatná brigáda, tvořená zbytkem velmi bojeschopných maďarských Szekelů. Postup III. armádního sboru měla krýt obranou pozic kolem Salgótarjánu maďarská 5. divize. Silnou propagandou cíle celé ofenzivy byl značně posílen bojový duch maďarských jednotek, jejichž mužstvu se opět vracela bojovná nálada.

Zahájení velké ofenzívy naplánovalo maďarské velení na ranní hodiny dne 21. 3.

U Miškovce stál proti této síle jen jeden legionářský pluk a 4 dělostřelecké baterie z legionářské 6. divize. Samotnou čs. zálohu v Miškovci tak tvořil neúplný leg. 35. stř. pluk, posílený dvěma samostatnými kulometnými rotami. Celkem se jednalo o bojovou sílu 1.000 bodáků a 12 těžkých kulometů. Velitelem úseku byl italský gen. Zincone (1. 6. předal potom velení francouzské vojenské misi). Již 17. 5. italský gen. Piccione poslal do Miškovce v očekávání možného maďarského útoku posilu 3 pěších praporů a 1 dělostřelecké baterie (dorazily nakonec pozdě).

Bitva o Miškovec

Ráno při východu slunce 20. 5. 1919 zahájilo maďarské dělostřelectvo prudkou palbu do pozic čs. strážních oddílů (části leg. 31. stř. pluku a leg. 32. stř. pluku) u Kisgyör – Mályi, jižně od Miškovce. Poté okamžitě silným úderem zaútočilo maďarské vojsko. Před silnou přesilou nepřítele musely slabé strážní legionářské jednotky z oblasti ustoupit až do hlavních obranných pozic na linii Hejöcsaba – Szirma – A. Zsolcza. Proti Maďarům zde stály pouze dva pěší prapory a dvě dělostřelecké baterie. Přes Tápolcz a Szirmu se pokoušeli Maďaři brzy o obklíčení Čechoslováků. Záloha čs. obrany však tyto maďarské pokusy zlikvidovala a obchvatné maďarské jednotky odrazila. Po tomto nezdaru se Maďaři tedy pokusili prorazit čelně za použití obrněného vlaku. Legionářům se však vlak podařilo s pomocí svých dělostřeleckých baterií odrazit také. Tak proběhla dopolední část bitvy o Miškovec.

Odpoledne zaútočili Maďaři znovu na Miškovec silným náporem. Legionářům nedorazily ještě posily o které žádali, a proto i když se přesile nepřítele bránili odhodlaně, podařilo se Maďarům u Hejöcsaby nakonec obranu prorazit a rychle proniknout až na nádraží Miškovce. Jelikož již 2. 5. sjednali Maďaři s Rumuny vzájemnou dočasnou neutralitu, nemohly proti maďarské přesile pomoci bránícím se Čechoslovákům rumunské jednotky, které stály nedaleko na rumunsko-maďarské linii. Večer musely čs. jednotky bojem ustupovat až k nedalekým výšinám, kde hodlal italský gen. Zincone vybudovat nové obranné pozice. Večerní ústup čs. jednotek z Miškovce a okolí na zmíněné výšiny kryl II. prapor leg. 32. stř. pluku, jenž zrovna dorazil jako posila ze Sajószepentpéter. Z nedostatku komunikační techniky nedostaly se dispozice k ústupu všem bojujícím jednotkám včas, takže některé ustupovaly posléze až na vlastní pěst do oblasti Edelény – Borsod. Jeden legionářský prapor s dělostřeleckou baterií ustoupil do Szikszó. Na základě tohoto ústupu se také druhý den 21. 5. stáhly ke krytí boku ustupujících jednotek i 2 prapory s dělostřeleckou baterií z Bélapátfalvy, jak jsem již dříve uvedl (skupina italského plk. Angiona).

Ztráta Miškovce měla i špatný dopad na bojovou morálku vojska. Byla proto vypracována operace k jeho znovudobytí. Operace se měly zúčastnit tři skupiny vojsk – hlavní útočný klín mělo tvořit 6 legionářských praporů a 3 leg. dělostřelecké baterie (na Miškovec měla tato hlavní skupina postupovat přímo ze severu), východní skupinu mělo tvořit 5 legionářských praporů a 2 dělostřelecké baterie (postupovat na Miškovec měla skupina z východu), jižní skupinu mělo tvořit na základě předběžného jednání gen. Picciona rumunsko vojsko (to mělo postupovat z Belsö-Böcs přes A. Zsolczu na Miškovec z jihu). Celkově mělo být dosaženo původní linie Kisgyór – Mályi. Operace byla zahájena 23. 5.

Hlavní útočná skupina napadla Maďary v oblasti Sájószentpéter, kde došlo k tvrdému boji se značnými ztrátami na obou stranách. Skupině se podařilo tehdy prorazit k severnímu okraji Miškovce, kde držela pozice a čekala na souběžné útoky ostatních skupin. V Miškovci zjistila přítomnost velkého počtu maďarských jednotek.

Východní skupina pod velením italského plk. Ciaffi získala F. Zsolczu a přes Gesztely postoupila do Ongy. Za touto obcí došlo k boji s přesilou maďarských jednotek, které ještě podporoval i obrněný vlak. Po urputném boji nakonec musela skupina ustoupit zpět do Ongy. Jelikož rumunské vojsko muselo nakonec dodržovat nadále domluvenou neutralitu, nemohlo podpořit čs. útok z jihu. Italský plk. Ciaffi se tak musel nakonec před přesilou nepřítele stáhnout za boje se svou východní skupinou zpět až ke Gesztely za řeku Hornád. Jeden prapor s dělostřeleckou baterií, který zajišťoval dotyk s hlavní skupinou, se stáhl do Szikszó.

Tímto byla donucena se stáhnout od Miškovce i hlavní skupina. Stáhla se následný den, 24. 5., zpět na výšiny u Sajószentpéter.

Maďaři po přísunu dalších posil zahájili 27 .5. znovu útok na čs. obranné pozice u Sajószentpéter. Čs. legionáři 31. stř. pluku a 32. stř. pluku se přitom houževnatě bránili této přesile. Maďaři využili svou značnou početní převahu tím, že ze západu pozice legionářů částí svých jednotek obešli a pronikli do Sajókazy. Z nastalého hrozícího obklíčení byly nuceny jednotky obou zmíněných legionářských pluků ustoupit 28. 5. bojem k Edelény. Některé jednotky domácího vojska, přidělené k leg. 6. divizi, se daly i na panický útěk. Podle zprávy mjr. Kopala, který sledoval průběh operace a podával hlášení, se na ústupu čs. jednotek podepsalo i jednání italských důstojníků, jimž přisuzoval neschopnost, a dále také nižší kvalita jednotek domácího vojska, které byly přiděleny k leg. 6. divizi. Z těchto jednotek domácího vojska bylo velké množství nezvěstných vojáků – údajně 315 mužů. Podle Kopala jich většina v ústupových bojích dezertovala. Tato a další zprávy se staly v Praze zdrojem názorů o zradě italských důstojníků a jen uspíšily záměr čs. vlády, aby velení čs. armády převzala i na Slovensku francouzská vojenská mise.

Maďarská ofenzíva silně narušila probíhající organizaci čs. armády a vyžádala si mnohá improvizovaná řešení. Posily které tehdy přicházely z Čech, Moravy a Slezska, byly okamžitě vrženy na ohrožená místa fronty bez ohledu na to, pro kterou vyšší jednotku byly organizačně původně určeny. Především byly tyto posily soustředěny rychle do prostoru Košic, Levic a Zvolena.

Maďarská armáda postupovala při své ofenzívě podle pečlivě připraveného plánu. Oproti tomu čs. hlavní velení v Praze při řízení operací na Slovensku bylo často nuceno improvizovat, protože chyběl dostatek vycvičených jednotek i výstroj a výzbroj. Porážka u Miškovce a okolí vyvolala u pražské vlády šok. Podle následného šetření, které bylo provedeno, se vesměs velmi dobře držely elitní legionářské jednotky. Naopak většinou tehdy v bojích zklamaly jednotky domácího vojska, většinou pro nedostatečnou rozhodnost jejích velitelů. Některé jednotky domácího vojska tehdy i žádaly, aby je vedli legionářští důstojníci, protože často neměly důvěru ve své důstojníky, vesměs bývalé rakousko-uherské, kteří v mnoha případech neprojevili potřebnou rozhodnost.

Nepřítel rychle do oblasti přisouval další a další posily k připravovanému rozšíření své zahájené ofenzívy. Útočil do nitra Slovenska ve třech proudech. První vedl ve směru Miškovec – Košice, druhý ve směru Salgótarján – Lučenec – Zvolen a třetí ve směru Levice – Banská Bystrica.

(pokračování příště)

Pavel J. Kuthan – souborná studie „V těžkých dobách…“, 2004
pavelkuthan@seznam.cz

Výběr z hlavních použitých pramenů:
Osobní archiv autora
Vojenský historický archiv Praha – fond „Boje na Slovensku I. – skupina „Schöbl“, fond „Boje na Slovensku I. – Východní slovenská skupina“
Vojenský jubilejní kalendář 1918-1938, Praha 1938
Čada Václav, 28. říjen 1918 skutečnost, sny a iluze, Mladá Fronta+Naše vojsko 1988
Boháč Jaroslav, Kronika československé legie ve Francii – Rota Nazdar 1914-1916, Praha 1938
Dérer Ivan, Slovensko v prevrate a po ňom, Bratislava 1924
Fidler Jiří, Generálové legionáři, Jota Military, Brno 1999
Gašpar Ján, Po stopách bojů československého vojska a legionářů v okolí Košic v roku 1919, Český spolek na Slovensku, Košice 2001
Hanzal Vojtěch, Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku, vlastní náklad, Praha 1928
Ježek Zdeněk, Boj o Slovensko v letech 1918 – 1919, vlastní náklad, Praha 1928
Junek Jiří, Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919, OM VM, V. Mýto 2002
Juza Josef, Čs. legionáři okresu Rychnov n. Kn. 1914-1921, OÚ RnK, Rychnov n. Kněžnou 1998.
Kavena Karel, Dějiny dělostřeleckého pluku 1., děl. pluk 1., 1937
Marek Jindřich, Piráti svobody, Svět křídel, Cheb 2002
Olivová Věra, Dějiny první republiky, Karolinum, Praha 2000
Peroutka F., Budování státu 1918-1919, Praha 1991
Pichlík Karel, Klípa B., Zabloudilová J., Českoslovenští legionáři 1914-1920, Mladá Fronta, Praha 1996
Pokorná A., Hofman P., Stehlík E., Československá armáda 1918-1938, Impuls, Praha 1991
Pospíšilová Jaroslava, Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové 1914-1920, MVČ HK, H.Králové 2000
Pražák R. a kolektiv, Dějiny Maďarska, Brno 1993
Preininger Ladislav, Československá legie ve Francii 1914-1918, Praha 1928.
Prokš Petr, Politikové a vznik republiky, Prospektrum, Praha 1998
Ryšavý Jaroslav, Kronika II. pluku Stráže Svobody České Budějovice, Litera, Praha 1947
Štvrtecký Štefan, V boj! Obrázková kronika československého revolučního hnutí v Itálii 1915-1918, Praha 1927
Vachek Josef, Pamätnik pomníka padlých v bojoch o Nové Zámky na Slovensku v r. 1919, Odbor PPPBNZ, Nové Zámky 1922
Vondráček Karel, Boje na východním Slovensku v květnu a červnu 1919, Bratislava 1936.
Zapletal Řehoř, Druhý čs. pěší pluk dobrovolnický, VA RČS, Praha 1928

Seriál

  1. V těžkých dobách (1/20)
  2. V těžkých dobách (2/20)
  3. V těžkých dobách (3/20)
  4. V těžkých dobách (4/20)
  5. V těžkých dobách (5/20)
  6. V těžkých dobách (6/20)
  7. V těžkých dobách (7/20)
  8. V těžkých dobách (8/20)
  9. V těžkých dobách (9/20)
  10. V těžkých dobách (10/20)
  11. V těžkých dobách (11/20)
  12. V těžkých dobách (12/20)
  13. V těžkých dobách (13/20)
  14. V těžkých dobách (14/20)
  15. V těžkých dobách (15/20)
  16. V těžkých dobách (16/20)
  17. V těžkých dobách (17/20)
  18. V těžkých dobách (18/20)
  19. V těžkých dobách (19/20)
  20. V těžkých dobách (20/20)

Podobné články

Další články autora

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔17.05.2005 📕14.618

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře