Oslavy 60. výročí konce 2. světové války v Evropě

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔17.05.2005 📕7.206

Stará Aerovka, Praha - Letňany, 29. 4. 2005

Jednou z prvních akcí, pořádaných u příležitosti oslav 60. výročí ukončení druhé světové války, je výstava v hangárech Staré Aerovky v Letňanech, zabývající se letectvím a leteckou válkou nad Československem v letech 1939 - 1945. Hlavním pořadatelem je Honza Ždiarský, nám dobře známý z veteránských setkání v Kovářské. Tedy bez nadsázky kvalita. Měl jsem štěstí být jedním z "vyvolených", kteří byli pozváni na vernisáž. Sraz před devátou v Dejvicích u Diplomatu...

No, nebylo to asi až tak náhodou, Honza mě pozval, abych nadělal nějaké fotky, podobně jako ve zmíněné Kovářské. Časově mi to vycházelo docela dobře. Po noční jsem zajel na Žižkov, dal si lázeň a škopek kafe a v klidu vyrazil. Na "Kulaťák" jsem dorazil ve třičtvrtě a bohatě to stačilo. Po několika minutách čekání na zajištěnou dopravu, vyhlížejíc skrz kolonu linkových autobusů, přišla "odněkud" paní Fajtlová, že prý na nás čekají nahoře na křižovatce. Bylo velice milé pana generála zase po dlouhé době vidět, navíc měl na první pohled velice dobrou náladu. Jen nás trošku zarazilo, že místo auto- na nás čeká jen mikro-bus...

Po téměř hodině prokousali jsme se (téměř doslova...) z Dejvické na Pavlák k Legii. Zde se potvrdila naše obava, že bude lidí víc, než volných míst. Pro nás to znamenalo vystoupit a vyrazit do Letňan za pomoci MHD. Samozřejmě jsme nic nenamítali, přece se nepovezeme a staříci nepojedou metrem. K našemu milému překvapení nás však řidič vzal, i když jsme cestu prostáli. To nám ale nevadilo, jen jsme si mysleli, že to je v mikrobusu zakázané. Prý ne. Já to zjišťovat nebudu. Cestu nám ukrátil plk. Úlehla, dělající všem okolo chutě vyprávěním o tom, kterak si zase po dlouhé době v restauraci pochutnal na hlemýždích. No,... nevím, nevím...

Díky zmíněným dopravním problémům jsme prošvihli část zahajovacího ceremoniálu. Příjezd veteránů však vzbudil zaslouženou pozornost, takže zahájení bylo speciálně kvůli nim na chvilku přerušeno.

Jak jsem se tak v rychlosti rozhlížel, nevěřil jsem vlastním očím. Že zde budou vojenští přidělenci USA, Anglie, Francie, Německa a Ruska, to jsem věděl již dopředu. Ostatně, setkal jsem se s nimi už v Kovářské. Jaké však bylo moje překvapení při pohledu na uniformy zástupců Ukrajiny, Maďarska a dokonce i Číny! Jak jsme se později dozvěděli, na svědomí to měl plk. Gallagher z USA, který rozdával pozvánky po všech zastupitelstvích.

Výstava byla zahájena a lidé se rozprchli po expozici. K vidění byly především tématické tabule, zabývající se vzdušnými boji nad Československem prakticky za celé období 2. světové války. Tyto pak byly doplněny celou řadou relikvií a různých částí a částeček strojů, které zde svoji pouť navěky zakončily. Všemu vévodil v popředí hangáru postavený Fi-156 Storch...

Sloužil jsem zde tentokrát jako fotograf, takže jsem neměl moc času si něco prohlížet. K tomu jsem se dostal asi až po hodině, když se ostatní začali přemísťovat ven před hangár, aby shlédli akrobatické vystoupení českého reprezentačního trenéra na Zlínu Z-50...

Sledovat věhlasný akrobatický speciál a jeho figury bylo velmi zajímavé. Neméně zajímavé pak bylo vidět veterány vzdušných bitev, kterak žasnou nad pilotovým uměním. Za vše snad hovoří slova plk. Úlehly, který s pohledem upřeným k nebesům prohlásil: „To by měl vidět Novák...“ (světoznámý československý předválečný letecký akrobat, vítěz mnoha prestižních cen a mezinárodních závodů)...

Našel jsem si pak chvilku také na návštěvu vedlejšího hangáru, ve kterém probíhaly poslední přípravy k zahájení výstavy o službě MiGů v našem letectvu. Nemohu říci, že bych byl (narozdíl od svého otce) zarytým MiGařem, zajímám se spíš o válečné letectvo, přesto jsem si s chutí prohlédnul zdejší expozici a začetl se do dokumentů o letounech, které tvořily páteř našeho letectva v posledních padesáti letech.

Venku se mezitím hosté volně rozdělili do skupinek a hloučků a věnovali se debatám o všem možném. Zaujal nás zejména rozhovor pana generála Fajtla s bývalým letcem Luftwaffe Walterem Smejkalem. Nevím sice, o čem si povídali, nejsem fízl, abych snad někoho odposlouchával nebo špehoval, každopádně šlo jistě o jakési smíření zbraní. Vždycky to potěší sledovat bývalé nepřátele, jak si s úsměvem povídají a hází za hlavu minulost, předsudky, ideologii a ostatní blbosti, kvůli kterým vždycky umírali a umírají nevinní lidé. Nevím ale, jestli se jednalo o totéž v případě druhé skupinky, několika atašé různých zemí, sklánějících se nad otevřenou kapotou nedaleko stojícího trabantu...

Postupně jsme se všichni přesunuli do hangáru s MiGy. Kromě stíhačky se žraločí tlamou na přídi, trenažéru pro nácvik opuštění letadla na "horkém křesle" a již zmíněné bohaté dokumentace, zaujaly nás zejména dobové dokumentární filmy, ať již z úplných začátků našeho vojenského letectva nebo z jeho nedávné minulosti. Oko nejednoho ze "staříků" v improvizovaném hledišti zvlhlo při vzpomínkách na svoji vojenskou minulost. Zahlédl jsem i plk. "Pepína" Hlavu, který zadumaně vzhlížel k projekčnímu plátnu, na kterém se pohybovaly hbité MiGy-29. Bohužel to pro mě bylo jakési rozloučení po příjemně stráveném dopoledni. Z rodinných důvodů musel jsem upustit od dalšího prohlížení čehokoliv a vyrazit na vlak. Přesto mě ale dnešní návštěva Aerovky, byť částečně "služební", naplnila hrdostí nad tím, co naši letci dokázali a přes obrovské těžkosti dále dokazují, v naději, že již velice brzy se vše snad změní k lepšímu...

Vyvalte sudy…

Slavnosti svobody, Plzeň, 7. května 2005

Nejprve trochu suché historie, za pomoci denního tisku, odborné literatury a internetových stránek plzeňského magistrátu...

4. května 1945 se velitel skupiny armád Omar Bradley spojil se svým podřízeným Georgem S. Pattonem, velitelem 3. armády a oznámil mu, že má osvobodit dohodnutou část Československa. Patton odpověděl, že je schopen zaútočit hned druhý den. Bradley prý Pattonovi položil otázku, proč chtějí všichni z 3. armády osvobozovat Československo. Patton odpověděl, že Češi jsou spojenci a nevztahuje se tedy na ně zákaz o sbratřování se s místním obyvatelstvem, jaký platil na území Německa. Prvořadé však samozřejmě byly vojenské důvody. Vždyť v prostoru Čech se stále nacházely plně bojeschopné německé jednotky statisícové armádní skupiny "Střed" vedené fanatickým polním maršálem Schörnerem. Primárním vojenským významem operace bylo zabezpečit levé křídlo americké a francouzské slupiny armád, která postupovala na jih Bavorskem do Rakouska, před případným protiútokem německé armády z území protektorátu. Druhý význam operace, původně nezamýšlený, pak samozřejmě spočíval v tom, že americká armáda podpořila české povstalce v západních Čechách a spolu s nimi očistila toto území od německé armády.

Útok začal 5. května a odehrál se na široké frontě v režii 5. a 12. sboru 3. armády. Na Plzeňsko směřoval 5. sbor, který měl zhruba 85 tisíc mužů. Postup nebyl zpočátku příliš rychlý. Místy museli Američané překonávat tuhý odpor vojáků wehrmachtu a zvláště pak jednotek SS.

Američané také měli za sebou líté boje, které museli v uplynulých dnech podstoupit po překročení hranic předválečného Československa. Ty největší boje totiž vlastně probíhaly již koncem dubna při obsazování Chebska. Boj o Cheb byl poměrně dramatický. Intenzivní boje probíhaly také pod Čechovem, ve Všerubském průsmyku a bojovalo se také na horním toku Vltavy.

6. května 1945 v ranních hodinách vstoupily do Plzně americké jednotky Pattonovy 3.armády. Trvalo ale ještě celý den, než dostali město plně pod kontrolu. Osvobozením města pak byl v podstatě dokončen úkol zneškodnit německé síly až po linii Karlovy Vary - Plzeň – České Budějovice.

Už od pátečního večera byl jsem velmi netrpělivý. Nemohl jsem dočkat rána a jízdenka do Plzně mě v kapse pálila jak rozžhavené železo. Slavnosti svobody, jinak řečeno oslavy osvobození Plzně a jihozápadních Čech americkou armádou jsou totiž vždy naprosto jedinečnou událostí, kterou není radno vynechat. Není-li ovšem člověk komunistický primitiv, kůže líná, nebo jen nevědomé boží hovádko, jež raději stráví víkend sledováním nikdy nekončících jihoamerických telenovel typu "Skafandra" či snad "Má otylá Valentýna", nebo posloucháním nic neříkajícího bezduchého tlachání okoukaných politiků...

A to nic pro nás! Brzy ráno, ledva jsem za pomoci služební sprchy spáchal ranní hygienu, vyrazil jsem na pražský Hauptbahnhof. Mike Hajn mě již očekával pod nádherným klenutým stropem staré Fantovy kavárny. Usadili jsme se v kupé rychlovlaku a zaveleli: „Na Plzeň, Vávro, na Plzeň...“ Ubíhající kilometry jsme ani nestačili sledovat. Celou cestu jsme se zvídavě prohrabávali stohy fotografií a knížek, popisujících ony slavné události před šedesáti lety. Již v Praze se k nám připojil postarší pán, který, jak se za krátko mělo ukázat, bude jakýmsi naším neplánovaným milým společníkem.

V Plzni na nádraží se ukázalo, že ani jeden z nás tady dosud nebyl. Naštěstí informační systém zapracoval tak dokonale, že jsme cestu na náměstí nakonec našli. Vlastně jsme byli odhodláni v případě nejhorším následovat dav, ale nebylo to zapotřebí. Dorazili jsme asi tak s hodinovým předstihem, tedy zbylo poměrně dost času na návštěvu antikvariátu, infocentra, výstavy modelů a podobně. Došlo i na tradiční klobásu a pivo. Konečně, co by to bylo za návštěvu Plzně, kdyby člověk neokusil zdejší pověstné léčivé urquellské prameny. S přibližující se 11. hodinou dopolední jsme se však přemístili na Klatovskou třídu k Sadům Pětatřicátníků. Jednou z nejatraktivnějších součástí oslav totiž bývá, a to nejen v Plzni, ale v celé oblasti, kterou osvobozovala americká vojska, konvoj historických vojenských vozidel. Letos se měl zúčastnit neuvěřitelný počet asi 250 vozidel českých i zahraničních majitelů...

Tísnící se davy podél Klatovské dávaly tušit, že to bude velkolepá přehlídka. Nedočkavě jsme vyhlíželi směrem ke Klatovům, až konečně zazněly kvílející sirény prvních Willisů, které přivedly skupinu několika historických vozidel americké armády. Za nimi v dobových uniformách řízně pochodoval oddíl amerických pěšáků v čele s vlajkonošem, čestná stráž Armády České republiky, výsadkáři, letci, posádková hudba, čestná jednotka americké armády,... a dál a dále desítky jeepů, dodgů, fordek, harleyů a ostatních vojenských vozidel. Na mnoha z nich seděli dojatí veteráni, rozdávající úsměvy a volající svojí americkou češtinou: „Ahoj!“ nebo „Nazdar!“ S několika z nich jsme si stihli i potřást rukou a alespoň po letech jim říci své „Thank you, Sir...“

Dlouhý had vozidel projížděl městem skoro hodinu a půl. Po skončení slavnostního defilé jsme tudíž byli rádi za půlhodinku posezení v jedné z místních kavárniček...

Po návratu na náměstí připadali jsme si skutečně jak v pětačtyřicátém. Všude spousta národa, plné náměstí vojenských vozidel s bílou hvězdou, šeříkové větvičky, usměvaví boys, někteří spící únavou po dlouhé cestě z Omaha beach. U kostela stojící generál s bičíkem a bílými rukavicemi důstojně kýval kolemjdoucím a rozprávěl s domorodci. Tátové a ostatní drobotina prolézali techniku. Cvakaly spouště fotoaparátů a nikdo z přítomných se nemračil, když se s ním chtěl někdo vyfotografovat...

Měli jsme dokonce i trochu štěstí a podařilo se nám odchytit některé z veteránů. Kromě obligátních fotek a podpisů potrápili jsme usměvavé dědoušky i naší chatrnou angličtinou. Samozřejmě nešlo o rozsáhlou konverzaci na nějaké složité téma. Jen pár vět na témata typu Plzeň, holky a pivo. Ale byly přijaty s porozuměním a úsměvy. Zřejmě byli rádi, že je neotravujeme nějakými oficialitami. Každopádně na Plzeň rádi vzpomínají a budou-li moci, znovu přijedou. A holky máme "beautiful" a pivo je "best"...

Než jsme stačili náměstí obejít, rozezněli se náměstím Taxmeni. Pro zahřátí zahráli několik písniček z nového "leteckého" alba "Calamity Jane IV.". Rozehřáté náměstí poté přivedli do varu několika staršími skladbami. Když pak Vráťa Vyskočil zanotoval "Škoda lásky", náměstí doslova vybuchlo nadšením. Kdo měl pusu, zpíval, kdo měl nohy, tancoval. Zkrátka a dobře, Plzeň v tu chvíli ležela "Taxíkům" u nohou...

Nám však už nezbývalo mnoho času. Nechtěli jsme utíkat na poslední chvíli, tak jsme raději v klidu zamířili na nádraží. Dopřáli jsme si doušek horké kávy, popovídali si s roztomilou slečnou v informacích, hodili pár pohledů a posléze padli v kupé rychlíku na Prahu vysílením. Za okny vlaku nastal pořádný jarní lijavec. A v dáli stále znělo veselé „Roll out the barrels...“

Vojenská historická přehlídka

Praha, Letenské náměstí, 8. května 2005

Plni dojmů ze včerejších oslav 60. výročí vítězství spojenců nad nacistickým Německem v Plzni, sešli jsme se nedělního rána nad stanicí metra I.P. Pavlova v nejmenovaném fast-foodu. Hnědooká zrzka Katka nám i přes brzkou ranní hodinu, kdy ostatní ještě slastně funí do polštářů, poskytla kávu a milý úsměv. Snad díky tomu, vydali jsme se těsně před devátou k hotelu Legie, kde jsme se měli sraz s bývalými RAFáky, v dobré náladě. A to nebylo zrovna příjemně. Sice tu a tam prosvěcovalo mezi hustými mraky sluníčko, do tváří nás však bodal silný ledový vítr. S již příchozími, paní Šiškovou a panem plk. Bočkem, jsme se proto rychle přemístili do tepla hotelové recepce...

Na devátou hodinu přijel opět armádní mikrobus. Obávali jsme se, jestli se do něj nasoukáme. Naštěstí pro nás zvítězilo vojenské myšlení, takže místa bylo dost. Proč vojenské myšlení? No,... jak to říci? Armáda, zajišťující přepravu veteránů na Letenskou pláň, kde měli býti čestnými hosty při slavnostní historické vojenské přehlídce, vymyslela něco, nad čím normálnímu člověku zůstává rozum stát. Místo, aby poslala velký autobus pro všechny najednou a objela se vsechna dulezita mista, přijel nejprve jeden, který odvezl několik veteránů na pietní akt na pražském Vítkově. Dále přijel až z Měřína (!) mikrobus, jímž bylo přepraveno několik bývalých letců přímo na Letnou. Podotýkám, že zbývajících cca deset "staříků" s manželkami zůstalo mrznout na "Pavláku", čekaje na další, v pořadí již třetí dopravní prostředek. Na to peníze jsou? Ouvej, ouvej,... to to bolí...

Už po průjezdu stoupavým obloukem z Malostranské nahoru, začaly se objevovat první různobarevné historické uniformy a technika různých armád. Se zaujetím jsme vše sledovali z okna pomalu jedoucího vozu, neušel nám tedy ani mohutný obrněnec, ze všech stran připomínající německý Tiger. Jen nás zprvu mátly rudé hvězdy na bocích věže. Pak nám ale přeci jen svitlo,... Rumuni, no jasně...

Letenská pláň byla plná. Hlava na hlavě. Jako při poslední z vojenských přehlídek, kterou zde pamatuji. Jenže tenkrát, v roce 1985, šlo tak trochu o něco jiného. Co si budeme povídat. Na silnici podél stadionu Sparty zbýval jen úzký vyhrazený koridor, určený k průjezdu techniky a pochodu jednotek při slavnostním defilé. Když o tom tak přemýšlím, vlastně jsme celou přehlídku zahájili. Pomalým tempem jsme projeli přes celou Letnou skoro až na konec, kde nás policisté teprve navedli na vyhrazené parkoviště. Po celou dobu diváci nadšeně pozdravovali modré uniformy našich nebeských hrdinů...

Tím pro nás, tedy mě a Mika, skončila na nějakou chvíli všechna sláva. Při průchodu na tribunu jsme byli totiž zastaveni příslušníky vojenské policie. Neměli jsme "kouzelnou kartičku", tedy jsme nebyli vpuštěni do vyhrazeného sektoru. Mohli jsme stokrát býti doprovod veteránů RAF, nebylo to nic platné. Major od "Empíků" nám řekl: „Nezlobte se, kluci, ale bez průchodky tam prostě nesmíte.“ Nemělo cenu se hádat. Měl své rozkazy a kdyby je porušil měl by z toho dost problémů. Konečně, kdyby nás někdo uvnitř načapal, také bychom si užili svoje. Na tribuně totiž kromě veteránů a významných hostí z celé Evropy seděl i prezident republiky a premiér. Zahrávat si s vládní ochrankou, to zavání nemocnicí. Zarážející ovšem bylo, když vojenští policisté (nebo jak jsme jim na vojně říkávali "Močálová patrola" - podle amerického značení MP...) nevpustili do sektoru pro hosty i některé válečné veterány s manželkami. Že by snad došlo na pravidlo "Všichni jsme si rovni, někteří jsou si však rovnější"?...

Světlým okamžikem jinak naprosto zoufalé chvíle bylo setkání s generálem Fajtlem. Všimli jsme si ho jen náhodou, seděl s paní v nedaleko stojícím autě, aby nemusel zbytečně dlouho mrznout na tribuně. V jeho úctyhodném věku by to pro jeho zdraví bylo příliš. Předal jsem mu pár fotografií z Letňan, popřál hezký den a nechal ho užívat osledních minut zaslouženého klidu.

Jak jsem již naznačil, události posledních několika minut rovnaly se pro nás téměř tragédii. Při pohledu na masu lidí, tísnící se u zábradlí s úmyslem zahlédnout alespoň anténu z nějakého historického vozidla, bylo nám jasné, že jsme prakticky bez šance. Jinak řečeno v háji... Zatímco Mike vyrazil na druhou stranu Letenské pláně fotit techniku vystavenou na statické ukázce, postával jsem zdrceně vedle tribuny jako děcko, které právě přišlo o svého nejmilejšího medvídka. Až po chvilce mě napadlo něco, co bych normálně v životě neudělal. Zvítězila zdravá (?) drzost smíšená s naprostým zoufalstvím. Tonoucí se chytá stébla, já se chytil plotu. Ovlivněn reklamou rozhodl jsem se využít služeb firmy, vyrábějící mobilní záchodky...

Oním pověstným stéblem byl obrovský reservoir na vodu, stojící hned za plotem, oddělujícím prostor pro vyvolené od prostoru pro obyčejné smrtelníky. Vyšplhal jsem po plotě nahoru a usadil se na železné konstrukci po obvodu nádrže. Nebyl jsem ostatně první, koho to napadlo. Přede mnou se na vrcholku modrého plastového válce tísnilo už něco málo drobotiny. Policisté a empíci, procházející VIP-sektorem nás s pochopením velkomyslně přehlíželi...

Takřka několik vteřin poté, co jsem zaujal svoji polohu stojícího fotografa na své/naší pozorovatelně, byla přehlídka zahájena. A byla to vskutku hodnotná podívaná. Téměř dvouhodinové historické defilé (za časový údaj však neručím, nesledoval jsem to...) zahájili vlajkonoši jednotky čestné stráže, nesoucí vlajky vítězných mocností a hostů, za doprovodu posádkové hudby. Poté následovala přehlídka jednotek a oddílů počínaje československými legionáři z dob 1. světové války, přes meziválečné jednotky a techniku, četnictvo, jednotky SOS, oddíl vojáků v uniformách polské armády, vozidla a vojáky připomínající působení Čechoslováků v RAF a pozemních jednotkách na západní frontě, v Africe i na východě,... Slovenské národní povstání připomněly uniformy vojska Slovenského štátu, následovaní jednotkami a vozy českých povstalců, četníků a vojáků vládního vojska, kteří pozvedli zbraň proti Němcům v květnových dnech pětačtyřicátého roku. Nemohlo následovat nic jiného, než jednotky osvoboditelů, na čele s Rudou armádou. Letnou opět po mnoha desítkách let zarachotily pásy sovětských tanků, na jejichž pancíři se usmívali před šedesáti lety ještě vítaní vojáci s větvičkami šeříku v rukách, rudou vlajkou, harmonikou, samopalem, přesně jak si je mnozí pamatujeme z různých pomníků, pomníčků, literatury, novin, časopisů, filmů a podobně. Rudoarmějce následovaly oddíly polské armády v typických hranatých čapkách. Se sílou techniky s bílou orlicí na kapotách velice kontrastovala krása a ušlechtilost bílých koní polských důstojníků v čele oddílu. Netypicky "jižně" zbarvená technika německé provenience, s rudou hvězdou v bílém kruhovém poli na kapotách, přivezla zástupce rumunské armády, jejichž část uzavíral již na začátku zmíněný tank připomínající německý Tiger...

Jakousi nepsanou druhou polovinu přehlídky zahájil dlouhý had techniky americké, připomínající jednotky osvobozující jihozápad Čech. Při bližším ohledání poznali jsme mezi účastníky spoustu známých tváří, což nás utvrdilo v názoru, že naprostá většina americké techniky se pravděpodobně ještě včera a v noci přesunula do Prahy z Plzně. Konečně, mezi hosty na tribuně bylo k zahlédnutí i několik amerických veteránů, včetně lidí, se kterými jsme se v Plzni bavili...

Proud naleštěné americké techniky byl však na chvíli zastíněn stroji o mnoho modernějšími. Pár minut po dvanácté zahájila trojice vrtulníků Mi-17 nízkým průletem ve stometrové výšce ukázku letectva Armády České republiky. Za hrošími trupy dopravních "Sedmnáctek" následoval roj naježených bitevních "Hindů" (Mi-24). Několik vteřin po nich proletěly ve dvoustech metrech cvičné Albatrosy, následované novými lehkými bitevníky L-159 Alca. Po asi minutové pauze se v dáli nad střechami objevil jeden ze zlatých hřebů přehlídky - dvojice švédských stíhaček JAS-39 Grippen v českém markingu. Nízkým průletem směrem od centra Prahy na Ruzyň byly tak poprvé oficiálně předvedeny veřejnosti naše nové supersoniky, které na jaře letošního roku nahradily již beznadějně zastaralé sovětské/ruské MiGy-21. Byl to skutečně vzrušující zážitek, nevěděl jsem, zda mám fotit nebo koukat...

Proud americké techniky nadále pokračoval ve své spanilé jízdě. Některá vozidla byla obsazená muži v anglických battledressech a nesla na kapotách znaky s českým lvíčkem. Měla tak připomenout československé jednotky obléhající koncem války město Dunkerque. Přehlídku Američanů završil nádherně udržovaný stíhač tanků M-26 Chaffee a v jeho závěsu pochodující oddíl amerických pěšáků v dobových uniformách a čestná jednotka s praporečníky jako v Plzni.

Na závěr slavnostního průvodu pochodovali veteráni Armády České republiky. Může se to zdát jako smělé označení, možná trochu humorné. Pravdou však je, že za těch pár let, co ta naše malá a stále krásnější Česká republika existuje, zúčastnili se příslušníci naší armády vojenských a mírových misí, na nichž navázali na slavné tradice našich prvo- a druhoválečných jednotek. Za všechny bych jmenoval asi ty nejznámější: první a druhá válka v Perském zálivu, mise v zemích bývalé Jugoslávie, Afgánistán a další. Nakonec jsem mezi pochodujícími poznal i jednoho ze svých známých...

Své místo ve slavnostním průvodu nalezly i bezpečnostní složky, tedy příslušníci Policie České republiky, včetně jízdní hlídky na koních, a strážníků Městské policie. Také oni si plným právem zasloužili potlesk diváků, neboť se každým dnem ze všech sil snaží, i přes všechna polena házená jim pod nohy z míst nejvyšších, zajistit obyčejným lidem klid a bezpečí...

Po průchodu policistů přehlídku uzavřela čestná stráž s praporečníky nesoucími slavnostní zástavy a několik vozů představujících současnou nejmodernější techniku naší armády. Po jejich průjezdu byla silnice uvolněna a diváci se rozešli po Letné na prohlídku techniky a za další zábavou...

Stál jsem na pláni a přemýšlel co dál. Porozhlédl jsem se po stánkách se suvenýry, povětšinou vojenského charakteru, zašel se podívat na Cromwella a poté se vydal pěšky ku Hradčanské. Chtěl jsem se svézt metrem na Dejvickou a zde shlédnout další z částí připraveného programu oslav. Jen náhodou jsem tak koutkem oka spatřil známý mikrobusek s veterány RAF a za jeho oknem sedící známé tváře, včetně kamaráda Mika. Rozhodl jsem se využít okamžiku a rozběhl se na svůj pokročilý věk (téměř třiceti let...) vpravdě zběsilým tempem. Naštěstí davy diváků brzdily vozidlo natolik dostatečně, že jsem ho doběhl. Veteráni mířili sice na Vltavskou a dále na Prosek do hotelu Duo, kde se konalo jakési neformální setkání, ale to nebylo na překážku. Ono to totiž nakonec časově vyšlo prakticky stejně. Na Vltavské jsme se rozloučili s plk. Djačukem a vyrazili na Dejvice. Příští zastávka Dejvická-Demarkační...

Dejvická – Demarkační

Praha, Dejvická ulice, 8. května 2005

Mám-li být upřímný, jsem momentálně tak trochu na pověstných vážkách, jestli si vůbec tato část oslav zaslouží býti zařazena mezi ostatní již zmíněné v předchozích řádcích. No, ale proč ne...

Naše již lehce znavená těla byla přepravena městskou podzemní rychlodráhou do Dejvic na "kulaťák". V domnění, že "Dejvická" v názvu akce značí prostranství náměstí nad stejnojmennou stanicí metra, byli jsme notně překvapeni zjištěním, že všude kolem běží zcela normální život a po oslavách ani stopy. Jen u nedávno postaveného památníku padlým ve světových válkách se vše chystalo k slavnostnímu pietnímu aktu, jenž měl podle programu proběhnout okolo půl třetí odpoledne. Až po chvilce spatřili jsme v dáli se třepetající "Stars and Stripes". Přemístili jsme se tím směrem a bylo nám vše jasné. Nikoliv Dejvická-stanice metra ale Dejvická-ulice byla tím správným místem...

V programu, který jsme měli k dispozici a který byl k nalezení i na webových stránkách pražského magistrátu, dozvěděli jsme se, že v oblasti Dejvická-Demarkační budou k nalezení jakési "okupační zóny" vítězných mocností. V každé z nich budou moci návštěvníci okusit něco z národní kuchyně daných zemí. V podstatě tedy mělo jít o jakousi velkou mezinárodní osvěžovnu a zásobovací středisko...

Celkem nás tato myšlenka pobavila a nakonec vlastně i přišla vhod. Po dopoledni stráveném na Letné začínaly se již ozývat naše žaludky a bolavé údy se též dožadovaly krátkého odpočinku. Nezaváhali jsme ani na minutu a usadili se hned v prvním, americkém stanu. Kterak Mike prohlásil: „Jdeme sem, na boršč a šašlík chuť nemám...“ Od Američanů bylo sice krásné, že mezi nabízené pokrmy zařadili i klasický český gulášek, ale abychom dodrželi onu rovinu internacionální kuchařské spolupráce, rozhodli jsme se pozřít texasské kuře. Při bližším ohledání objevili jsme mezi strávníky i několik veteránů, tak jsme si vlastně sedli mezi své...

Dostatečně nasyceni vyrazili jsme napříč okupačními zónami na druhý konec oblasti. Mohli jsme tak srovnat, alespoň pohledem a "počichem" několikero dlabanců z Anglie, Francie, Polska a Ruska. Potkávali jsme přitom davy návštěvníků, z nichž někteří již ukojili své nízké pudy, někteří zatím slintajíc rozmýšleli, co si dají dobrého. Zejména u polského stanu byla velká tlačenice, neboť klobásy se zelím na obrovských pánvích, umě obsluhovaných mladým kuchařem, voněly do širokého okolí obzvlášť dráždivě. Upřímně řečeno, v této chvíli jsem v duchu zalitoval, že jsem zaplnil své útroby vařeným opeřencem, kukuřicí a fazolemi...

Procházeje mezi ostatními stany dále k Hradčanské, nahlíželi jsme přeci jen s trochou zvědavosti takříkajíc "pod pokličku". Francouzská kuchyně nabízela mimo jiné i dlouhé obložené bagety, Angličané tradiční puding. Očekávali bychom třebas žabí stehýnka a šnečky, respektive ovesnou kaši a párek ("póridž a sosidž"...), ale kdo by chytal tolik šneků a míchal takové kaše. Navíc, účelem této části pražských oslav nebyla nějaká monumentální hostina, spíš šlo o vytvoření místa, kde bude člověk moci odpočinout a jen tak lehce něco sezobnout a tak trochu se i pobavit...

Pod přísným dohledem vojáků skotského regimentu, mezi nimiž jsem koutkem oka zahlédl dalšího ze svých známých, dudáka, který pravidelně trápí celé naše sídliště (kromě mě...) svojí produkcí, prošli jsme až na konec největší jídelny, co kdy Dejvice zažili, a vydali se ku Hradčanské. Poslední naší dnešní zastávkou měl být pražský Braník a akce Barikáda 2005...

Barikáda 2005

Praha, Braník, 8. května 2005

Poslední zastávkou našeho slavnostního odpoledne byl vltavských břeh v Praze - Braníku. Městská část Praha 4 zde již několik let pořádá v rámci oslav osvobození různé akce, ve spolupráci s technickým muzeem v Lešanech a kluby vojenské historie. Zábavně - poučné odpoledne s možností prohlédnout si a osahat historickou vojenskou techniku a ukázek zrestaurované a dobře udržované techniky v akci každým rokem "klubaři" zakončí nějakou bojovou ukázkou. Letos bylo tématem osvobození a boje na barikádách...

Zástupy lidí a kolona vozidel, směřující všechny na stejné místo nedaleko železničního mostu "Inteligence", nás nenechaly na pochybách, že i o zdejší dění bude velký zájem. Následně jsme pak museli uznat, že právem. Po projití topolovou alejí dolů na břeh otevřel se totiž před námi zajímavý pohled. Za posledních pár dní totiž na tomto místě vyrostla část pražské zástavby - zeď, autoopravna a budova německé Kommandatury, s orlicí nad vchodem a vlajkami s "hakenkrojcem" visícími podél oken. Kolem postávaly hloučky lidí v dobovém oblečení, četníci, pekař, sestřičky a hlavně po zuby ozbrojení náckové. Když jsem se náhodně otočil, bych okem bdělým přelétl davy, nespatřím-li někoho známého, zarazil mě urostlý muž stojící kousek ode mě. Typický esesácký ranař odněkud z věznice. Takový ten bezmozek s kusem kabelu, jehož potěchou je mlátit vězně až přiznají i to, co neudělali. Kulatá tvář a prasečí očička to vše ještě podtrhovaly. Následně jsme se shodli na tom, že v civilu to jistě bude nějaký dětský lékař či učitel z mateřské školky, známý v okolí jako veliký lidumil...

Jen těžko dalo se najít v davu místečko, odkud by byl alespoň nějaký rozhled na předváděcí plochu. Mike to za pár okamžiků dalo by se říci vzdal, usadil se ke stolku a dal se do řeči s jedním veteránem. Nakonec to nebylo tak špatné rozhodnutí, vše mohl v klidu pozorovat na velkoplošné obrazovce. Já narozdíl od něj začal hledat místo, na které bych se mohl vyšplhat s foťákem. Zvítězila lavička a stůl, již tak z pětadevadesáti procent obsazené drobotinou i dospěláky. Nějakým zázrakem podařilo se mi vměstnat se mezi ně a nalézt i jakýsi takový slušný koridor pro fotografování...

Pár minut nato začala předváděčka historické techniky. A hned od samého začátku nasadili organizátoři těžký kalibr. Jako první totiž přijel (stále ještě opravovaný) německý Pzkw.IV. Z výfuků jeho motoru se silně kouřilo, pohyboval se velice těžkopádně a zatáčel pouze za pomoci zastavení jednoho z pásů. Přesto pohled na tu masu železa byl úchvatný. Neméně zajímavé bylo pokoukání na dvě hbité "T-třicetčtyřky". Taktéž další technika, nějaké kolopásové "Hackely", štábní i obrněná vozidla, motocykly a podobně byly skutečně nádherné a v dobrém stavu. Co jsem se doslechl, předváděné obojživelné "Schwimwageny" dokonce v dopoledních hodinách překonávaly Vltavu z jednoho břehu na druhý. Při spotřebě jednoho litru benzínu na hodinu a plavbě rychlostí 10 km/h je to však tuze neekonomická záležitost...

Po předvedení technických skvostů, pohříchu většinou v německé kamufláži, což poněkud narušuje účel oslav osvobození z područí nacistické tyranie, a po několika minutách posledních úprav, odjelo od budovy Kommandatury hasičské vozidlo i pyrotechnici a byl zahájen vrchol odpoledního programu - boj o barikádu...

Nerad bych zde nějak obšírně popisoval květnové události před šedesáti lety, tedy jen stručně k tomu, co jsme mohli vidět. Civilisté procházející se před budovou německé úřadovny se rozhořčeně dohadují nad novinami, poté začínají zamalovávat německé nápisy. Zmatení němečtí vojáci zprvu jen přihlížejí, posléze je jeden z mužů zatčen. Přijíždí vozidlo s četníky a obkličuje budovu. Němci jsou velitelem četníků vyzváni ke kapitulaci a skládají zbraně. Při pokusu o odzbrojení nedalekého postavení protiletadlového kanónu však zazní výstřel a jeden z civilistů padá mrtev k zemi. Povstalci pronikají do budovy a za pár chvil se již z oken řítí vůdcova busta a snášejí se vlajky s hákovým křížem. Rozhlas vyzývá občany ke stavbě barikád. Do stavby se zapojuje velké množství civilního obyvatelstva, četníci i vládní vojáci (soudě podle uniforem...). Průzkumná německá jednotka je zahnána na ústup prudkou palbou. Za několik okamžiků se z dáli blíží silný oddíl německého vojska a opět vypuká mohutná přestřelka. Němci jsou několikráte odraženi...

V této chvíli jsme museli naše působení zde přerušit. Podotýkám, že s naprostou nechutí. Ne však kvůli programu, který i přes trošku roztahaný průběh alespoň mě, coby starého militaristu, velice zajímal. Jenže zajednak mi již po celodenním usilovném fotografování došla i druhá baterie do foťáku a tento následně odmítl pokračovat v práci, zajednak se čas poněkud nachýlil a hrozilo, že nestihnu dojet včas do práce nan oční. Museli jsme tedy dějiště opustit ještě než začla ta správná mela. Jakmile jsme se dostali z dosahu a nabrali směr na tramvajovou zastávku, palba z prostoru barikády značně zhoustla a přidalo se i dělostřelectvo a pravděpodobně i těžká technika. Pomyšlení, že jsem kousek od toho a nemohu se dívat mi skutečně rvalo srdce...

Ale což. Oslav jsme si užili do sytosti a nějaké to válečné běsnění si můžeme nechat na jindy. Konec konců, stačí si pustit večerní zprávy na nejmenované komerční televizní stanici a hnedle poteče krev plnými doušky. A třeba se to povede příště. Tak se budeme těšit. Teď už ale hajdy do práce...

Co nás překvapilo byl rozdílný přístup k oslavám na různých místech této země. Respektive, podle toho, co jsme mohli vidět na vlastní oči, tak konkrétně Plzeň oslavami žila úplně celá. Na každém kroku bylo znát, že se děje něco výjimečného. Narozdíl od toho v Praze nám to všechno přišlo jaksi nedotažené. Přijela k nám pouť. Různé akce na různých místech, mezi sebou prakticky neprovázané a nesouvisející. Nevím, asi je to jen subjektivní pocit. Mohu se mýlit. Jak napsal Admin: „A proto, ať se slaví, a ať si každý občan tady u nás alespoň na chvíli vzpomene na ti tisíce statečných mužů a žen, kteří nám pomohli získat svobodu…“ Za to jim i teď, po šedesáti letech, patří plným právem náš dík a vděčnost!

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔17.05.2005 📕7.206

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře