Wild Bill Hickok

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔17.07.2003 📕20.255

Divoký Bill Hickok - nejslavnější ze slavných a nejobdivovanější z obdivovaných. Byl opředen mystériem legendy už za svého života a později byla skutečnost překryta vrstvou mýtů docela. Faktem však zůstává, že tento muž se stal nejvěhlasnějším pistolníkem Divokého západu.


James Butler Hickok se narodil 27. 5. 1837 v městečku Troy Grove ve státě Illinois. Jeho otec byl původně obchodník, později však zkrachoval a začal farmařit. Zplodil celkem šest dětí - čtyři syny (Jim z nich byl nejmladší) a dvě dcery, jež byly nejmladšími členy Hickokovy rodiny. Illinoiský venkov v té době náležel k již poměrně civilizovaným oblastem a tak musel malý James začít chodit do školy. Tady se nepochybně nenaučil nic jiného než číst, psát a počítat, což však tehdy rozhodně nebylo ve Státech nijak samozřejmé.

Ačkoliv James ve škole prospíval celkem slušně, brzy začal projevovat zvláštní nadání. V osmi letech získal malou perkusní pistolku, s níž vykonal svá první praktická cvičení ve střelbě. Otec nejspíš nic nenamítal, možná i schvaloval synovo počínaní. I když Illinois nebyl žádnou divočinou, venkovské obyvatelstvo mělo dobré důvody si vážit střeleckého umění. Doba přinášela různé nástrahy a problémy, jež často vyřešil přesný výstřel. Zbraň tehdy zpestřovala jídelníček, chránila osamělou farmu, doprovázela majitele na nebezpečných cestách a vůbec pomáhala udržet veřejný pořádek.

Když bylo Jimovi čtrnáct let, daroval mu otec loveckou pušku. Ten ji uplatnil velmi výhodně. V té době kraj začaly sužovat smečky vlků do té míry, že stát proplácel velmi slušnou prémii za jejich kožešiny. Jim tak mohl ještě více vybrousit své střelecké umění a vylepšit svou finační situaci.

V roce 1852 zemřel otec William Alonzo Hickok. Jimovi bratři už naštěstí dospěli v muže a pomohli tak Jimovi živit matku a dvě malé sestry. Jimovi ještě nebylo ani osmnáct, když začal pracovat na palubě vlečné lodi. V té době již vynikal mohutnou postavou a vynikající fyzickou kondicí. Z této doby pochází také zpráva o velkolepé rvačce, v níž se utkal s jakýmsi hromotlukem jménem Hudson. Pěstní bitva trvala téměř hodinu (!), načež oba rváči spadli přes palubu do řeky, kde boj skončil Hickokovým vítězstvím.

V roce 1855 James opustil rodný dům a vypravil se do Pohraničí. Toto slovo nesmíme spojovat s představou dnešních politických hranic USA, nýbrž jím byl označován okraj tehdy osídlených končin. Zjednodušeně řečeno, osídlováni postupovalo od východu směrem na západ a oficiálně skončilo až roku 1912. Zároveň se Pomezí stále posouvalo a tak se měnila i poloha světových stran. Např. Hickokův rodný Illinois ve třicátých letech minulého století ležel z pohledu Američanů na severozápadě USA, zatímco dnes leží ve středovýchodě.

Po dobrodružství toužící James zamířil do Kansasu, kde tehdy zuřil boj mezi přistěhovalci z jižních a severních států. Kansas byl v roce 1854 prohlášen teritoriem a otevřen kolonizaci. Osadníci měli právo sami rozhodnout, zda má být Kansas zřízení otrokářského nebo svobodného. Výsledek volby velmi zajímal Sever i Jih a především sousední státy, zvláště pak stát Missouri, jenž byl vklíněn do severního bloku a nepřál si dalšího protiotrokářského souseda. Proto obyvatelé Missouri podporovali své otrokářské kolegy v Kansasu, dodávali jim potraviny a zbraně, přijížděli do Kansasu jen odvolit a zase se vraceli domů. Sever se samozřejmě snažil uchránit Kansas pro sebe a tak došlo ke skutečné politické válce. Agitace obou stran byla vedena se vší nenávistí. Zpočátku politické soupeření posléze přerostlo v přepady malých bojůvek organizovaných fanatiky na obou stranách. Abolicionisté vpadali na missourské území, aby zde osvobozovali otroky. Otrokáři v oplátku vypalovali seveřanské farmy a vraždili osadníky. Abolicionistická či otrokářská ideologie často sloužila jen k zastírání čistě osobních pohnutek, jako byly např. loupeže koní a dobytka. V Kansasu tak zuřila sedm let nesmírně brutální záškodnická válka. Nakonec ji prohráli přívrženci Jihu - těsně před vypuknutím americké občanské války byl Kansas vyhlášen svobodným státem.

Hickok vyznával politickou víru protiotrokářského Severu. Jeho přesvědčení pochopitelně nevyrostlo z hlubokých úvah, ale bylo diktováno přesvědčením rodného kraje, neboť Illinois bylo již dlouho svobodným státem. Když Hickok dorazil do Leavenworthu, narazil zde na jednu z mnoha seveřanských bojůvek. Tato byla jedna z největších, organizovalo se v ní téměř 300 mužů. Oddíl se nazýval Rudé nohy podle jezdeckých holínek z červené teletiny, jež nosili jeho příslušníci. Oddílu velel bývalý plukovník James Lane, fanatický seveřan. Hickok se stal členem Rudých nohou, kde vedle sebe bojovali idealisté i hrdlořezové. Jakékoliv další informace bohužel scházejí. Faktem zůstává jen, že Hickok bojoval v řadách Rudých nohou a poprvé zde proslul jako vynikající střelec.

Nejbližší spolehlivé údaje přináší rok 1857. Tehdy se dvacetiletý Hickok stal zaměstnancem přepravní firmy Russel, Majors & Waddell. Ta měla na starosti zásobování vojenské trestné výpravy, jež byla vyslána do Utahu zkrotit vzpurné mormony, členy jedinečné náboženské sekty, kteří na březích Velkého solného jezera vytvořili jakýsi stát ve státě. Karavana sestávala z pětadvaceti povozů a stáda dobytka. Eskortu zajišťovali muži Hickokova druhu. O dobytek se starali honáci mezi nimiž byl i jedenáctiletý chlapec, který se jmenoval William Frederick Cody a byl neustálým terčem posměchu a neurvalých ústrků ze strany honáků a vozatajů. Jim Hickok se však chlapce zastal a získal tak jeho vděčnost i přátelství. Ani jeden z nich tehdy ještě netušil, že hoch se později proslaví pod jménem Buffalo Bill.

Transport zatím postupoval dál do Utahu. Byla to tvrdá cesta. Jednou kolonu napadlo stádo bizonů. Dvakrát zaútočili indiáni, pokaždé byli odraženi, zabili však dva muže. Nakonec však byl výprava napadena silným oddílem mormonů a její členové při pohledu na početní převahu nepřátel raději kapitulovali. Mormoni sice nakonec ušetřili životy svých zajatců a dokonce je propustili na svobodu, sebrali jim však všechny zbraně. Hickok a jeho druhové tedy museli pěšky překonat vzdálenost 1600 km (!) nebezpečné pustiny naprosto bezbranní. Nějakým zázrakem však unikli pozornosti indiánů a po měsíci vysilujícího pochodu dorazili do Leavenworthu sice k smrti unavení, avšak spokojeni, že přežili.

Téhož roku se Hickok usadil v kansaském okrese Johnson, kde zabral 160 akrů půdy. Postavil si dům, avšak když se jednoho dne vrátil domů, našel místo svého obydlí jen spáleniště. Kansaská záškodnická válka stále probíhala a Hickok nyní zažíval na vlastní kůži násilí, jehož se předtím dopouštěli i jeho spolubojovníci u Rudých nohou. Vystavěl si tedy dům znova, ale když vyhořel podruhé, konečně uznal, že půda je tu poněkud horká i pro statečného muže a našel si jinou práci.

Stal se ozbrojeným průvodcem dostavníků firmy Overland Stage Company a jezdil mezi Missouri, Coloradem, Utahem, Nebraskou a Novým Mexikem. Roku 1860 zřídila firma Overland Stage Company dostavníkovou stanici v jižní Nebrasce u Rock Creek. Jako správce sem dosadila jakéhosi pana Wellmana a jako dohlížitele Jamese Butlera Hickoka. A právě tato stanice se měla stát dějištěm nejtemnější události v Hickokově životě.

Legenda praví, že ke stanici Rock Creek přijel strašlivý McCanles, vůdce desetičlenné „bandy dobrodruhů, koňských zlodějů, vrahů a vyložených hrdlořezů“, aby zde trošku loupil a, bude-li to nutné, také krapet vraždil. Navíc nenáviděl Hickoka od té doby, co mu Jim dal ochutnat svých pěstí. Banda stanici obklíčila a McCanles, jenž byl ze svých mužů „největší padouch a rváč“, hlasitě prorokoval Hickokovi špatnou budoucnost. Mladý Hickok však i v této prožluklé situaci nalezl pádnou odpověď, když zvolal: „Pojď sem, ty zbabělý pse, a bojuj se mnou!“ McCanles vskutku souhlasil s takovým návrhem, neboť vrazil do dveří s pistolí v ruce. Hickok však vystřelil dříve a jeho kule nalezla cíl přímo v arcilotrově srdci. Ničemové venku vztekle zařvali a vzápětí oběma dveřmi i okny vpadlo dovnitř devět rozběsněných ďáblů. V těchto nezáviděníhodných podmínkách vybojoval Jim nezapomenutelnou simultánku. Třebaže bandité jej poněkud kropili kulemi, samozřejmě bez valného výsledku, zasadili mu hroznou ránu pažbou ručnice a také jej lehce rdousili, James projevil značnou životaschopnost. Proháněl loupežníky z kouta do kouta a puškou, pistolí, nožem, ba i pěstmi začal vrahouny systematicky likvidovat. Když byl konečně z touto těžkou prací hotov a všech deset zlosynů leželo zesnulých u jeho nohou, vypotácel se z domku ke studni, kde, strašlivě pokryt ranami, popadl vědro a dychtivě pil...

Takovéto vylíčení této události, mnohdy poeticky pojmenované „McCanlesův masakr“, kde se počet Hickokových nepřátel pohyboval od šesti do deseti, citovala celá řada obskurních pisálků minulého století s naprosto vážnou tváří. Skutečnost byla poněkud jiná. Je však třeba upozornit, že faktů, které se týkají této události, je známo velmi málo. Nicméně uděláme všechno, abychom se přes nános mýtů dobrali historické skutečnosti. Spousta různých autorů už pátrala v matrikách a regionálních pramenech, ti starší, z počátku našeho století, vyzpovídali pamětníky a z výsledků jejich práce se dá velmi dobře poslepovat skutečný, i když velkým časovým odstupem přece jen poněkud zastřený, obraz události.

Tak tedy především onen hrůzostrašný bandita McCanles vůbec nebyl hrůzostrašný a rozhodně ne bandita. David McCanles sídlil původně v Severní Karolíně, odkud roku 1859 vyrazil za zlatem do Colorada. V jižní Nebrasce však narazil na skupinu zkrachovalých prospektorů, kteří se vraceli s nepořízenou. Zastrašen jejich nářky se raději usadil v Nebrasce a u Rock Creek si vystavěl ranč a říčku překlenul mostem. Roku 1860 prodal dům i most triumvirátu Russel, Majors & Waddell, kteří zde zřídili dostavníkovou stanici Overland Stage Company.

Další události můžeme přehrát podle slov muže, který žil ještě ve dvacátých letech našeho století a jenž celou událost viděl na vlastní oči. Byl to tehdy dvanáctiletý Monroe McCanles, rančerův syn. Onoho kritického dne 12. června 1861 přijel McCanles ke stanici doprovázen pouze dvěma muži: synovcem Jamesem Woodsem a sousedem Jamesem Gordonem. Cestou potkal Monroa a vzal jej také sebou. Této odpolední návštěvě předcházela slovní potyčka, v níž se McCanles utkal se správcovou manželkou paní Wellmanovou. Monroe této hádce bohužel nebyl přítomen, ale je si jist, že projednávala skutečné a jednou provždy neznámé příčiny sporu. Když McCanles přijel na stanici, byl přítomen nejen Hickok, ale i Wellman se svojí ženou a zaměstnanec jménem Dock Brink. Po příjezdu na stanici McCanles narazil na paní Wellmanovou a řekl jí, že chce hovořit s Wellmanem. Paní Wellmanová mu odpověděla, že manžel nepřijde. McCanles opakoval svoji žádost velmi výhrůžně a v tu chvíli se na scéně objevil Jim Hickok. McCanles se tedy obrátil k němu, během rozhovoru začala padat ostrá slova a Hickok náhle McCanlese zastřelil. V příštím okamžiku byli skoseni i Gordon s Woodsem.

Z Monroeova vyprávění tedy vyplývá, že Hickok spáchal zákeřnou, trojnásobnou vraždu. Jenže Monroe pravděpodobně nebyl právě objektivním vypravěčem. Faktem zůstává, že James Hickok, Horace Wellman a Dock Brink byli obviněni z vraždy a hájili se před soudem tvrdíce, že McCanles chtěl odvést staniční koně. Soudce Albert Towle pak nařídil jejich propuštění.

Pamětníci tuto verzi potvrdili, dodávaje jí ještě politický nádech. McCanles byl totiž vášnivý jižan a koně, jež chtěl na stanici zkonfiskovat, měli být dodáni konfederační kavalerii. Právě v té době se totiž rozhořívala americká občanská válka. Bohužel pro McCanlese byl však Hickok seveřan a proto byl výsledek výpravy takový, jaký byl. Hovořilo se ještě o jednom možném motivu sporu. Podle této verze, když McCanles prodal svoje nemovitosti firmě Russel, Majors & Waddell, nedostal zaplacenou celou částku a na Wellmanovi chtěl vymáhat dluhy jeho zaměstnavatelů. Navíc prý McCanles skutečně Hickoka neměl rád, neboť se údajně jednou opravdu utkali pěstmi a důvodem jejich sporu byla jakási Sarah Shullová, která prý oba uchvátila svojí krásou.

Ve světle těchto informací se události náhle jeví poněkud odlišně. Na stanici proti sobě tedy stáli dva ozbrojení muži (Monroe připustil, že jeho otec i společníci byli ozbrojeni), kteří se upřímně nenáviděli z osobních důvodů a nadto oba vyznávali odlišné politické krédo. V takové situaci byl ve vzduchu nejspíš cítit střelný prach. Začala padat ostrá slova a mezi oběma muži jiskřilo napětí. V takové situaci nejspíš stačila nevhodná poznámka nebo prudší pohyb, aby byla přestřelka vyprovokována. Proč ale zemřeli Gordon a Woods? Možná tu zasáhli Wellman s Brinkem. Proč by vlastně jinak byli spoluobžalováni?

Ačkoliv si nechci hrát na Hickokova obhájce, ve světle jeho dalších skutků snad mohu říci, že Hickok zabíjel chladně a uvážlivě, ale nikdy ne bezdůvodně. Všechny jeho další pistolnické činy byly střelbou v sebeobraně. Hickoka tedy nejspíš netěšilo hubit lidi, jak se někdy tvrdívá. Svědci uvádějí, že když někoho zastřelil, nijak se nepásl pohledem na jeho mrtvole. Prostě si jen zkontroloval, jestli na něho znovu nevytáhne zbraň a v tom okamžiku ho celá událost přestala zajímat. Hickok si nijak neliboval v násilí a proto se nestal ani lupičem, ani nevraždil ze zálohy. Patřil do kategorie revolverových rváčů. Třebaže prý sám nikdy nevyprovokoval revolverový souboj, pokud se k němu naskytla příležitost, vychutnával si ji s tichou a ponurou rozkoší. Na střelecký souboj se díval jako na vysoce ideovou a prestižní záležitost, jež měla dokázat jednoduché tvrzení - jsem lepší než ty. Proto se později stal tím, čím se stal, totiž ozbrojeným policistou v divokých městech. Tuto funkci mohl vykonávat v naději, že na něj někdo vytáhne pistoli a on tak bude mít příležitost srovnat s ním své střelecké umění.

Krátce po McCanlesově aféře vstoupil Hickok do armádních služeb, samozřejmě pod praporem Severu. V té době již občanská válka zuřila plnou silou. Hickok zpočátku zastával místo vozatajského předáka v oddílech generála Fremonta, později proslul jako nepřekonatelný snajpr a nakonec se přihlásil k riskantní službě vyzvědače. Operoval konspiračně za nepřátelskými liniemi buď v civilním oděvu nebo v uniformě Konfederace. Tady sbíral informace a vracel se ke svému velení. Tato služba byla velmi nebezpečná, neboť v případě přistižení bez stejnokroje Unie jej na místě čekala oprátka nebo kulka. Přesnější informace o jeho bojovém nasazení bohužel chybí. Bojiště je pro jednoho herce příliš přeplněným jevištěm; jakýkoli hrdinský skutek je překryt nepřehlednou vřavou stovek soubojů muže proti muži, a tak si Jim musel na největší okamžiky své slávy ještě počkat.

Válka skončila 9. dubna 1865 rozhodným vítězstvím Severu. Demobilizovaní vojáci se vraceli do svých domovů, zmateně hledajíce ztracenou realitu civilního života. Města náhle naplnil dav bezradných, vykolejených mužů, kteří přehlušovali náhlou prázdnotu svého života pitím, zábavou a rvačkami. Podobná atmosféra dolehla i na Springfield v Missouri. Ospalé městečko náhle zaplnili drsní veteráni. A tehdy sem přijel i James Hickok. Celý život vyhledával podobná vzrušující místa. Přitahovala ho dobrodružství a miloval nejrůznější formy rizika. To nejpříjemnější nalezl v pokeru. Oddával se mu s chladnou vášní, která nemohla ohrozit jeho ledově klidný postřeh a jež všechny stále upozorňovala, že nade všechny vyniká ještě v jiné hře - v hazardu o život.

Svým příjezdem vzbudil okamžitě značný rozruch. Fantastické zkazky o McCanlesově masakru, válečné činnosti a dobrodružstvích mezi Indiány z něj udělaly legendu. V té době již byl Hickok po celém Pohraničí znám jako Divoký Bill. Tvrdí se, že tuto přezdívku získal během své vojenské činnosti, když při akcích v civilu používal podobný pseudonym. Tato otázka (zejména nepochopitelné užití jména Bill, což je zdrobnělina jména William, namísto Jim = James) nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena. Osmadvacetiletý Divoký Bill budil pozornost mimo jiné také svým zevnějškem. Na tehdejší poměry to byl nezvykle hezký muž. Nádherně rostlý, vysoký téměř 190 cm, široký v ramenou a útlý v pase, s inteligentním obličejem a dlouhými blonďatými vlasy splývajícími na ramena, jež měly demonstrovat absolutní odvahu před skalpujícími indiány. Nosil jelenicový oblek stopaře a za pasem dvojici námořních coltů. Občas bavil své přátele úžasnou drezurou své klisny Black Nell.

Jinak se během svého pobytu věnoval zejména pokerové hře. I ve čtvrtek 20. července 1865 seděl Divoký Bill u karet. Hrál tehdy poker s jakýmsi Davisem K. Tuttem, demobilizovaným veteránem Jihu. Tutt prohrál s Billem onoho večera hodně peněz a připomněl proto Billovi čtyřicet dolarů, které mu dlužil za obchod s koňmi. Hickok zaplatil, ale když Tutt tvrdil, že mu ještě z předchozí hry dluží dalších 35 dolarů, Divoký Bill odvětil, že je to jen pětadvacet. Dave se potom natáhl přes stůl a sebral Hickokovi drahé hodinky značky Waltham, prý jako zástavu Hickokova dluhu. Hickok jeho nárok popřel a žádal své hodinky zpět. Tutt odpověděl asi toto:

„Hodinky si nechám, a jestli chceš, aby to s tebou špatně dopadlo, najdeš mne s nimi zítra na náměstí.“
„Spíš bude chodit mrtvola, než abys ty přešel náměstí s mými hodinkami,“
odpověděl chladně Hickok.

Každý věděl, že tato slova znamenají výzvu k boji na život a na smrt. Springfieldské nálevny žily v očekávání velkého zítřka.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔17.07.2003 📕20.255

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře