V těžkých dobách (8/20)

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔19.04.2005 📕17.922

Seriál

  1. V těžkých dobách (1/20)
  2. V těžkých dobách (2/20)
  3. V těžkých dobách (3/20)
  4. V těžkých dobách (4/20)
  5. V těžkých dobách (5/20)
  6. V těžkých dobách (6/20)
  7. V těžkých dobách (7/20)
  8. V těžkých dobách (8/20)
  9. V těžkých dobách (9/20)
  10. V těžkých dobách (10/20)
  11. V těžkých dobách (11/20)
  12. V těžkých dobách (12/20)
  13. V těžkých dobách (13/20)
  14. V těžkých dobách (14/20)
  15. V těžkých dobách (15/20)
  16. V těžkých dobách (16/20)
  17. V těžkých dobách (17/20)
  18. V těžkých dobách (18/20)
  19. V těžkých dobách (19/20)
  20. V těžkých dobách (20/20)

Podobné články

Další články autora

Maďarsko se snažilo prezentovat před světovou veřejností nechuť Slováků existovat v rámci Československa a naopak jejich snahu vrátit se do „ochrany“ Maďarska a tím zachování celých Uher. Doufalo tak ve změnu rozhodnutí válečné rady vítězných spojenců Dohody (mezi než patřilo i Československo) a zrušení spojenecké garance hranic Československa. Zároveň se však samo Maďarsko muselo vypořádávat i s vlastními vnitřními problémy, kdy se jeho obyvatelstvo muselo vnitřně vyrovnávat s rozpadem Rakousko-Uherska po prohrané I. světové válce, ztrátou severního území Uher a sociálními problémy. V Maďarsku získávala rychle ohlas ruská bolševická Říjnová revoluce a vše zde spělo k bolševické revoluci. Ta nakonec v Maďarsku přišla 21. 3. a z Maďarska se tak stala republika rad po sovětském vzoru.

Další záminkou promaďarským směrům k vyvolávání nepokojů se tak stala zahájená vojenská mobilizace sedmi ročníků obyvatelstva, stejně jako probíhající mobilizace v českých zemích. 21. 3., v den uchopení moci komunisty v Maďarsku, tak propukly další nepokoje protestující proti povinné vojenské službě. Největší ohniska těchto nepokojů byla v Handlové a Prievidzi, kde došlo 27. 3. i k napadení posádek čs. vojska rozvášněnými davy. Přitom byli 2 čs. vojáci zavražděni a 1 těžce zraněn. Následně byly čs. vojskem tyto nepokoje rázně potlačeny. Ještě se k nim ale vrátím.

Stav disciplíny tehdy v čs. armádě se snažil popsat ve své knize Ferdinand Peroutka:

Vskutku, ani základní otázka disciplíny nebyla v tomto vojsku ještě rozhodnuta. Jedni se vzpírali poslouchat rozkazů, ptajíce se, jaká by to byla svoboda, a druzí se ještě ani sami v sobě nerozhodli, mají-li a jak velké právo mají vydávat rozkazy v demokratické republice. Působil také vliv demokratických řádů ruských legií… Proto byl i na Slovensku jednoho dne přečten rozkaz, že se ruší zdravení představených, aby tak byli uctěni legionáři a jejich demokratické způsoby… O vojenském rozkazu byla vedena dlouhá veřejná debata, ve které skoro všichni pokrokově cítící lidé mechanicky usuzovali, že pozdrav je přežitek. Ale nešlo jen o salutování: šlo i o základní otázku poslušnosti vůbec. Brněnský pluk se jednou rozhodl, že mu není třeba velitele a poslal ho domů. Typické bylo, že důstojník opravdu vsedl do vlaku a odjel. V mnohých plucích měli jedině takoví důstojníci trochu naděje na úspěch, kteří měli v sobě něco z táborových řečníků a dovedli pádně odpovídat na námitky, jež se ozývaly z řad vojenského posluchačstva. Má-li se jít na cvičiště, má-li se odjet tam či onam, to bývalo věcí diskuse, ve které byly připuštěny všechny argumenty. Někteří důstojníci se domnívali, že lépe vyjdou se svými vojáky, dají-li jim vojenskou hudbou vyhrávat Rudý prapor…“ (Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko – J. Junek)

Tato přechodná doba revolučního nadšení, jíž podlehla však jen malá část vojáků, naštěstí brzy pominula a příslušníci domácího čs. vojska si brzy uvědomovali nutnost disciplíny a kázně.

Bylo tehdy velmi obtížné se v tehdejší společenské a politické situaci na Slovensku, zejména jižním, orientovat. Na Slovensku tehdy stále byl stav, kdy nebyla ani válka ani mír – oficiálně nebyl Maďarskem válečný stav vyhlášen – přesto však zde byli stále mrtví a zranění.

Krátké přiblížení maďarské armády

Přiblížil jsem již v jakých obtížných poměrech se formovala v mladém Československu na podzim 1918 nová armáda, jejíž jednotky se účastnily i bojů o zabezpečení hranice na Slovensku. Nyní bych v krátkosti v obecném přehledu rád přiblížil i v jakém stavu se nacházel tehdy její protivník.

Popsat jednoduše stav v maďarské armádě, zejména ve druhé polovině konfliktu, kdy se jednalo již o rudou armádu, není jednoduché. Mísila se tehdy v ní profesionalita a většinou velmi dobrá úroveň důstojnického sboru s podprůměrnou kvalitou často nevycvičeného mužstva pozdějších rudých pluků. Ale zkusme si situaci v maďarské armádě v období po I. světové válce, v níž patřilo Maďarsko mezi poražené, zrekapitulovat postupně.

Rozpad rakousko-uherské armády se nemalou měrou dotkl i jejích maďarských příslušníků. Po skončení I. světové války, kdy tato armáda patřila mezi poražené, vraceli se postupně její maďarští příslušníci zpět domů. Často vyhladovělí, unavení a otrhaní vojáci táhli domů - do Maďarska - ve velkých proudech jednotek, kdy část z nich i dezertovala a šla domů. Ve snaze zabránit tomuto svévolnému dezertování ozbrojených vojáků bezhlavě se přesunujících z fronty do svých domovů v nastalém chaosu ve vojenské správě, motivovalo maďarské ministerstvo války tyto vojáky k řádné a spořádané demobilizaci zvýšenými žoldy. Do konce r. 1918 tak bylo organizovaně demobilizováno přes milion maďarských vojáků. Vesměs jich větší část neměla přílišnou chuť k další vojenské službě po právě skončené válce.

Maďarskou armádu tak tvořili vojáci z povolání a ti, kteří domů nespěchali, nechtěli, nebo nemohli. To byl například i případ szekelských Maďarů z území Sedmihradska. Pro svobodné vojáky maďarská armáda zřizovala potom v kasárnách noclehárny.

Vytváření nové maďarské armády v poválečném období se dělo zpočátku pod kontrolou mocností vítězné Dohody. Podle smlouvy, uzavřené mezi maďarskou vládou a vítěznými státy Dohody, směla být nová maďarská armáda tvořena z civilního obyvatelstva max. šesti ročníky a nesměla mít větší sílu než 6 pěších a 2 jezdecké divize.

Byla vyhlášena i všeobecná branná povinnost. Ve službě zůstali všichni ve věku 18 – 22 let. Tito vojáci dostávali nadstandardní denní služné ve výši 30 k. a požívali i dalších společenských výhod. Na základě rozhořčených protestů obyvatelstva, především dělníků, proti vysokému žoldu vojáků, byl však tento denní žold nakonec snížen na 10 k. Aféra s vysokými žoldy a jejich snižováním měla potom za následek změnu ministra války, jímž se nově stal plk. Bartha.

Spousta honvédských útvarů, především vzniklých během války, byla zrušena. Několik velitelství bylo sloučeno. Zůstaly tak jen jednotky tvořící povolených šest pěších divizí – divize č. 23., 37., 38., 39., 40., 41. a dvě jezdecké divize – divize č. 5. a 11.

Slovensko bylo stále považováno Maďarskem za maďarské území. Proto také jednotky dislokované na Slovensku, kde byly za války i doplňovány, které postupem času byly staženy na maďarské území, nebyly rušeny. Počítalo se s nimi pro dobu, až Slovensko bude opět připojeno k Maďarsku, protože jeho existence v rámci Československa byla považována za přechodnou. Z oblasti původního uherského sborového velitelství v Bratislavě byly staženy jednotky do Györu a z oblasti uherského sborového velitelství v Košicích do Nyiregyházy.

Bylo tak postaveno v krátké době 32 pěších pluků. Každý pluk měl 3 pěší prapory a technickou rotu. Každý prapor se skládal ze 3 pěších rot a roty těžkých kulometů (každá s 8 těžkými kulomety). Každá pěší rota navíc měla ještě ve svém rámci jednu četu lehkých kulometů. Každý pluk tak byl vyzbrojen 1.200 puškami, 24 těžkými kulomety, 18 lehkými kulomety. Dále bylo vytvořeno 10 jezdeckých pluků. Každý jezdecký pluk se členil na dvě jezdecké eskadrony a podpůrnou kulometnou rotu (4 těžké kulomety). Bylo i postaveno několik dělostřeleckých pluků - každý se dvěmi bateriemi polních děl a třemi bateriemi houfnic, což dávalo každému pluku sílu 20 děl. Letectvo bylo tvořeno dvěma letkami o 10 letadlech.

Maďarsko mělo přebytek válečného materiálu - jak výstroje, tak výzbroje dovezené z válečných front - uskladněného ve fungujících skladech na maďarském území a rozjeté linky na výrobu válečného materiálu v továrnách ještě z doby války. Nemalým příspěvkem zbrojení maďarské armády byla i internace a odzbrojení Mackensenovy armády.

Každá ze šesti pěších divizí se skládala ze tří pěších smíšených brigád. Každá tak představovala bojovou sílu 4.000 bodáků, 90 šavlí, 90 těžkých kulometů a 40 děl.

Jezdecká divize pak měla sílu 2.000 šavlí, 12 kulometů a 12 děl. Připomeňme, že byly utvořeny dvě.

Dále kromě uvedených 6 regulérních pěších divizí byla vytvořena brigáda z maďarských námořníků, mající počet 3.000 mužů. Její součástí bylo také osm ozbrojených motorových člunů na Dunaji. Nad stanovený rámec byla ještě ze Szekelů vytvořena pěší divize. Tvořeny byly dále ještě tzv. „gardy“, což byly jakési polovojenské jednotky se spíše policejním charakterem, složené vesměs ze starších či neduživých vojáků, neschopných služby v řadové armádě.

Jelikož byl velký přebytek důstojníků, dychtících též po dalším působení v armádě Maďarska, bylo vytvořeno i několik tzv. „důstojnických pluků“, tvořených důstojníky a poddůstojníky z povolání, považujíce se za vojenskou elitu. Brzy však v polovině prosince 1918 byly rozpuštěny na nátlak zbolševizované veřejnosti, za velkých demonstrací proti existenci těchto pluků, v jejichž příslušnících veřejnost spatřovala zastánce starého režimu.

Dělnictvo si vymohlo též na ministerstvu války možnost, aby v armádě nižší důstojníci byli voleni mužstvem. Jelikož s podobnými praktikami úřadující ministr války plk. Bartha (sám vysoký důstojník) nemohl souhlasit, odstoupil. Jeho místo zaujal lidový komisař Böhm.

Do konce února 1919 představovala maďarská armáda sílu 70.000 mužů v 72 pěších praporech, 20 dělostřeleckých bateriích a 10 jezdeckých eskadronách. Dále 10 letadel ve dvou letkách, 8 obrněných vlaků a 8 ozbrojených motorových člunů. Armáda byla velmi dobře vystrojena a vyzbrojena moderní výzbrojí. Často na nízké úrovni však byl u některých jednotek výcvik, který se takřka neprováděl pro nevůli často zbolševizovaného mužstva. V této armádě se často projevovala nekázeň mužstva, jehož spolehlivost tak nebyla vysoká.

Stávající neuspokojivý stav přinutil maďarskou vládu ke změně koncepce armády na armádu dobrovolnickou - od 15. 3. 1919. Nadále tak měla býti především tvořena z členů socialistické strany s minimálním služebním závazkem 6 měsíců, jenž mohl být vždy na dalších 6 měsíců po vypršení lhůty v případě zájmu prodloužen. Nezdařil se pokus hlavního poradce ministra války plk. gšt. Stromfelda o zrušení vojenských rad a možnosti volby nižších důstojníků mužstvem. Na protest ze své funkce plk. Stromfeld odstoupil, následován takřka vzápětí ministrem války Böhmem. Novým ministrem války se stal tak lidový komisař Landler. Ve službě v nové „dobrovolnické armádě“ byli ponecháni i všichni 24 a více letí, kteří prošli výcvikem v době I. světové války. Každý příslušník armády musel prokazovat svou trestní bezúhonnost.

Došlo tehdy i ke změnám v číslování divizí. Původní divize přečíslovány na divize č. 1., 2., 3., 4., 5., 6. Konaly se velké akce na vstup do armády, zejména mezi dělnictvem.

Dne 21. 3. 1919 získali komunisté v Maďarsku vládu svržením Károlyiho vlády. Moci se chopili komunisté, v čele s Alexandrem Garbaiem. Fakticky však hlavou komunistů byl Béla Kún, komisař zahraničí. Byla tak ustavena republika rad sovětského typu. Došlo i ke změnám v armádě. Vyššími veliteli byli sice určováni výhradně vojáci z povolání, každý však měl jako svého pobočníka u sebe lidového komisaře, jenž ho zároveň hlídal a kontroloval. Důstojníci z povolání nebyli vesměs přívrženci komunistického režimu, čímž docházelo k častým názorovým rozporům mezi vyšším velitelským sborem a komunistickou vládou, jež měla oporu spíše v mužstvu armády. Přesto byli v nastálé situaci nuceni spolupracovat. Bolševická vláda potřebovala důstojníky s válečnými zkušenostmi pro připravované vojenské operace. V mnoha jednotkách tak docházelo k názorové izolaci velitelského sboru od mužstva.

V této situaci se rozhořel konflikt s Rumunskem, které počalo 16. 4. útokem postupovat na novou rumunsko-maďarskou hranici, určenou mírovou konferencí dohodových mocností 15. 2. 1919. Maďarsko by tak ztratilo pruh území o šířce 20 – 25 km. To maďarská vláda nechtěla akceptovat, takže 22. 4. zahájila maďarská armáda protiofenzívu proti rumunskému postupu. Zpočátku se maďarským jednotkám v bojích dařilo a rumunskou armádu vytlačovaly na východ. Rumunská armáda však udeřila 25. 4. novým útokem, kterému nebyla schopna (a u mnoha jednotek ani ochotna) maďarská strana čelit. Při bojích většinou maďarské jednotky ustupovaly, zuřivě se bránila jen pěší divize Szekelů, pod velením plk. Kratochvilla. Ta nakonec byla po bojích v okolí Szatmárnémeti zajata 27. 4. Po ústupech propukla mezi maďarskými jednotkami při úprku přes Tisu, před postupující rumunskou armádou, rychle se šířící panika. Maďarská armáda, zachvácená touto panikou a nechutí některých jednotek bojovat, se tak prakticky postupně rozpadala. Neúměrně se zvyšovalo procento dezertérů.

Aby se zachránila kritická situace, v níž se Maďarsko ocitlo, byla vyhlášena mobilizace všech občanů starších 18 let a mladších 42 let. Velením byl pověřen exministr Böhm, funkcí jeho zástupce nakonec opět plk. gšt. Stromfeld. Po rozsáhlých náborech mezi dělnictvem bylo vytvořeno nakonec nouzově 12 dělnických pluků. Bylo určeno pět vojenských sborových velitelství, z nichž dvě na rumunské frontě, jedno na jugoslávské frontě, jedno na hranici s Rakouskem, jedno na frontě s Československem a jedno v samotné Budapešti.

Situace na frontě s Rumunskem byla velmi hrozivá, v Maďarsku začínaly i sílit některé protibolševické proudy. Aby si mohla maďarská komunistická vláda upevnit svou moc a získat potřebný čas, uzavřela za územních ústupků nakonec 2. 5. příměří s Rumunskem.

Demoralizovaná maďarská armáda tak byla rychle reorganizována, znovuvyzbrojena moderní výzbrojí z plných skladů, a organizována v 8 pěších divizí a samostatné 3 pěší brigády. Celkový početní stav maďarské armády tak činil 126.000 vojáků. Pro pokračování operací proti Československu za účelem získání slovenského území vyčlenilo z tohoto stavu armády její velení pro maďarsko-československou frontu na pro počátek útoku hned dvě třetiny její síly. Ta představovala potom bojovou hodnotu 50.000 bodáků, 500 kulometů, 1.300 šavlí, 370 děl, 10 obrněných vlaků a 10 letadel. S moderní výzbrojí a kvalitní výstrojí to byl pro mladé Československo velmi silný protivník. Československo v té době disponovalo bojovou silou pouze 30.000 bodáků, 250 kulometů, 128 děl, 2 obrněné vlaky a 6 letadel.

Byla tehdy také provedena masová kampaň za znovuzískání Slovenska, která měla mezi obyvatelstvem většinový velmi nadšený ohlas. Jako možný plán se jevilo probojování napříč Slovenskem k sovětské armádě, bojující toho času s Polskem a tím spojení fronty se sovětskými bolševiky. V případě, že by se to Maďarsku podařilo, vznikla by tak souvislá fronta spojená se sovětským Ruskem, což by znamenalo obrovskou sílu rudé armády.

20. 5. 1919 tedy maďarská bolševická armáda zahájila útok na Československo v oblasti jižního Slovenska s vědomím své absolutní přesily.

Nyní se ale vraťme ještě do ledna 1919, kdy do bolševické revoluce v Maďarsku zbývají ještě dva měsíce.

(pokračování příště)

Pavel J. Kuthan – souborná studie „V těžkých dobách…“, 2004

pavelkuthan@seznam.cz

Výběr z hlavních použitých pramenů:
Osobní archiv autora
Vojenský historický archiv Praha – fond „Boje na Slovensku I. – skupina „Schöbl“, fond „Boje na Slovensku I. – Východní slovenská skupina“
Vojenský jubilejní kalendář 1918-1938, Praha 1938
Čada Václav, 28. říjen 1918 skutečnost, sny a iluze, Mladá Fronta+Naše vojsko 1988
Boháč Jaroslav, Kronika československé legie ve Francii – Rota Nazdar 1914-1916, Praha 1938
Dérer Ivan, Slovensko v prevrate a po ňom, Bratislava 1924
Fidler Jiří, Generálové legionáři, Jota Military, Brno 1999
Gašpar Ján, Po stopách bojů československého vojska a legionářů v okolí Košic v roku 1919, Český spolek na Slovensku, Košice 2001
Hanzal Vojtěch, Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku, vlastní náklad, Praha 1928
Ježek Zdeněk, Boj o Slovensko v letech 1918 – 1919, vlastní náklad, Praha 1928
Junek Jiří, Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919, OM VM, V. Mýto 2002
Juza Josef, Čs. legionáři okresu Rychnov n. Kn. 1914-1921, OÚ RnK, Rychnov n. Kněžnou 1998.
Kavena Karel, Dějiny dělostřeleckého pluku 1., děl. pluk 1., 1937
Marek Jindřich, Piráti svobody, Svět křídel, Cheb 2002
Olivová Věra, Dějiny první republiky, Karolinum, Praha 2000
Peroutka F., Budování státu 1918-1919, Praha 1991
Pichlík Karel, Klípa B., Zabloudilová J., Českoslovenští legionáři 1914-1920, Mladá Fronta, Praha 1996
Pokorná A., Hofman P., Stehlík E., Československá armáda 1918-1938, Impuls, Praha 1991
Pospíšilová Jaroslava, Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové 1914-1920, MVČ HK, H.Králové 2000
Pražák R. a kolektiv, Dějiny Maďarska, Brno 1993
Preininger Ladislav, Československá legie ve Francii 1914-1918, Praha 1928.
Prokš Petr, Politikové a vznik republiky, Prospektrum, Praha 1998
Ryšavý Jaroslav, Kronika II. pluku Stráže Svobody České Budějovice, Litera, Praha 1947
Štvrtecký Štefan, V boj! Obrázková kronika československého revolučního hnutí v Itálii 1915-1918, Praha 1927
Vachek Josef, Pamätnik pomníka padlých v bojoch o Nové Zámky na Slovensku v r. 1919, Odbor PPPBNZ, Nové Zámky 1922
Vondráček Karel, Boje na východním Slovensku v květnu a červnu 1919, Bratislava 1936.
Zapletal Řehoř, Druhý čs. pěší pluk dobrovolnický, VA RČS, Praha 1928

Seriál

  1. V těžkých dobách (1/20)
  2. V těžkých dobách (2/20)
  3. V těžkých dobách (3/20)
  4. V těžkých dobách (4/20)
  5. V těžkých dobách (5/20)
  6. V těžkých dobách (6/20)
  7. V těžkých dobách (7/20)
  8. V těžkých dobách (8/20)
  9. V těžkých dobách (9/20)
  10. V těžkých dobách (10/20)
  11. V těžkých dobách (11/20)
  12. V těžkých dobách (12/20)
  13. V těžkých dobách (13/20)
  14. V těžkých dobách (14/20)
  15. V těžkých dobách (15/20)
  16. V těžkých dobách (16/20)
  17. V těžkých dobách (17/20)
  18. V těžkých dobách (18/20)
  19. V těžkých dobách (19/20)
  20. V těžkých dobách (20/20)

Podobné články

Další články autora

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔19.04.2005 📕17.922

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře