Přerovské povstání 1. 5. 1945

Autor: Radim Kapavík / kapa 🕔︎︎ 👁︎ 59.425

Město Přerov bylo už od druhé poloviny 19. století důležitým moravským železničním uzlem. V důsledku toho byl jeho strategický význam pro německé okupanty značný. Obzvláště za situace, kdy se druhá světová válka chýlila ke konci a Němci se snažili evakuovat co nejvíce vojáků, civilních obyvatel německé národnosti i majetku z dosahu Rudé armády na západ, do oblastí obsazovaných americkou a britskou armádou. Prakticky veškeré železniční trasy z Moravy do Čech procházely Přerovem; v Čechách pak podobně důležitým železničním uzlem byla Praha - to je hlavním důvodem, proč se německé velení rozhodlo tato dvě strategická města bezpodmínečně udržet ve své moci co nejdéle, nejlépe až do konce války. V obou těchto místech se jim v tom pokusili zabránit odvážní povstalci.

Na území celého bývalého Československa se během nacistické okupace rozvíjely četné odbojové organizace a Přerov nebyl výjimkou. Několik buněk Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ), které v Přerově působily, se zabývalo především rozšiřováním protinacistických letáků a tiskovin, špionáží, organizací útěků do zahraničí a také stavbou dvou tajných vysílaček, jejichž prostřednictvím se organizace - neúspěšně - pokusila navázat rádiové spojení se zahraničím. Místní složka Obrany národa (ON) byla rychle rozbita. Přerovské ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) se zabývalo především pomocí osobám, které prchaly do zahraničí či opouštěly svou vlast s úmyslem vstoupit do jednotek čs. vojska v zahraničí. V Přerově byly vybavovány falešnými dokumenty, penězi a dalšími potřebnými drobnostmi a odesílány spojkám na Ostravsku směrem do Polska (do jeho porážky Německem) a později směrem na Slovensko. Velice důležitou roli nejen v této oblasti, ale v celém odbojovém hnutí na Přerovsku hráli místní železničáři.

Reklama

Během války došlo v Přerově několikrát k rozsáhlému zatýkání odbojářů. Na jaře 1940 byla na základě udání rozprášena ilegální organizace komunistů. Po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora se masové zatýkání, ke kterému docházelo v celém protektorátu, roku 1942 nevyhnulo ani přerovským odbojovým skupinám. Byli pozatýkáni komunisté, kteří přečkali zmiňovaný zátah a roku 1941 organizaci obnovili, stejně jako značná část členů PVVZ. Poslední vlna zatýkání přišla začátkem roku 1944, kdy byli odhaleni další odbojáři (především opět se rozvíjející komunistická organizace).

K dokreslení odbojové činnosti přerovských železničářů přidejme vzpomínky jednoho z těch, kterému zachránili pravděpodobně život - Ondřeje Šefaříka z Turčanského Martina (zaznamenáno roku 1945):

V roce 1945 dne 5. dubna jsem byl spolu s 52 kamarády transportován přes Přerov do Norimberku. Transport ve vězeňských vozech byl střežen eskortou nacistických SS. Věděli jsme, co nás očekává jako Slováky - bojovníky proti fašismu, účastníky Slovenského národního povstání. A proto jsme hledali všemožné způsoby k útěku z transportu. Na přerovském nádraží se nám dostalo obětavé a příkladné pomoci od železničářů a občanů. Nejdříve byli umlčeni příslušníci SS, kteří nás střežili, a to tím, že byli „štědře“ obdarováni uzeninami, cigaretami a alkoholem. Pak přišla na řadu pomoc nám, vězněným, kteří jsme měli menší zájem o jídlo, ale více o nějaké náčiní a podobně, pomocí něhož bychom se ve vhodnou chvíli mohli dostat z kobek vězeňského železničního vagónu. Toto náčiní, řeznickou sekeru a nože, nám velmi pohotově s jídlem a kuřivem dodala skupina přerovských občanů - železničářů - vedená Ferdinandem Michnou, kterému pomáhaly paní Kadubová, Nováková a Riedlová. Jména těchto osob si pamatuji velmi dobře proto, že jim vděčíme za zdařilý útěk, a tudíž i život. Útěk se nám pomocí dodaného náčiní podařil v železniční stanici Střeň. Ze Střeně vrátili jsme se znovu do Přerova a na Přerovsko, kde nám bylo znovu pomoženo, abychom se dostali na Slovensko a mohli pokračovat v boji proti fašismu. Šli jsme jednotlivě a já ze Střeně jsem přišel zpět na přerovské nádraží, kde pomocí jmenované skupiny jsem byl převlečen za železničáře a přepraven do blízké obce Domaželice u Přerova, kde mně bylo poskytnuto po krátkou dobu ubytování a stravování. Na jméno rodiny si nepamatuji, ale vždy budu vzpomínat na pohostinnost a obětavost, při kterých rodina, u které jsem byl ubytován, riskovala vlastni životy, a to zejména proto, že v obci byla ve stejnou dobu ubytována nacistická vojenská jednotka. V Domaželicích u Přerova jsem byl vybaven šatstvem, vyzbrojen jednak osobní zbraní, mapou a dalšími pomůckami, ale také penězi; odtud jsem pak nastoupil zpět úspěšnou cestu na Slovensko na moravskoslezské hranice, kde - tak jako i další zachránění kamarádi - jsem se znovu zapojil do závěrečných osvobozovacích bojů.


Pamětní deska železničářům, kteří položili život v boji s okupanty

Také přerovská nemocnice se stala „hnízdem“ odporu proti okupantům. V roce 1963 zaznamenal MUDr. Jaroslav Havel (toho času primář, za okupace řadový lékař) své vzpomínky:

Po obsazení republiky nacisty nastalo dusné ticho a vyčkávání, jak se další poměry vyvinou. Na radnici byl dosazen „Regierungskomissar“, taktéž i na bývalé okresní hejtmanství. Oběma komisařům podléhala i nemocnice. Všichni vedoucí oddělení jsme se sešli i se správcem nemocnice a již od prvního dne obsazení nastal mlčenlivý, ale urputný podzemní boj. Zapojeni byli prakticky všichni bez výjimky - ať už to byli primáři, sekundáři, střední zdravotní personál, úředníci, zřízenci z kotelny, zahrady atd. Vedoucí oddělení jsme se scházeli téměř denně a vzájemně se informovali. Čím víc se válka prodlužovala, tím byli nacisté nervosnější, ježto věděli, že mají proti sobě všechny vrstvy národa. Ježto gestapo tušilo, že i v nemocnici je pasivní odpor, byla k nám dosazena bývalá řádová sestra Laeticie, civilním jménem Filomene Huss. Usadila se na očním oddělení v jednom z třídních pokojů. Byla ve spojení s gestapem, jehož orgány týdně dojížděly pro informace, které jim tato „sestra“ dodávala. Slídila po celé nemocnici a její činorodá práce byla korunována zatčením mnoha pacientů i osob civilních. Uvádím aspoň jednoho z nich - bývalého přednostu pracovního úřadu Vavrečku, který zachránil mnoho našich lidí před nasazením na nucené práce do Německa. Za tuto svoji činnost byla pak sestra Laeticie před lidovým soudem v Olomouci „odměněna“ dvaceti lety žaláře.

Jak se fronta přibližovala, vozily nám sanitní vozy Wehrmachtu raněné, a tak se operovalo do noci i v noci. Otřesné byly případy vojáků, kteří po ztrátě jednoho oka byli opět jako jednoocí nasazeni a přišli i o oko druhé. Vojáci nám důvěřovali a hlasitě proklínali režim. Vojáci z německých vesnic Moravy přicházeli k nám s prosbou o preparáty, které by jim způsobily oční záněty. Jak přicházela Rudá armáda k hranicím republiky, tím častěji jsme přicházeli do styku s partyzány. Nebylo snad oddělení, na kterém by nebyl partyzán ošetřen. Na chirurgii, očním, kožním oddělení, na všech. Naši zřízenci dopravovali na smluvená místa léky, obvazy i potraviny. Naše sestra z kožního oddělení, působící nyní na porodnici, sestra Stojanová, byla při přestřelce zraněna. S prostřelenou nohou konala službu. Primář MUDr. Komínek měl být jako rukojmí odeslán s transportem do Německa, ale díky varování protektorátní policií bylo zařízeno, že když si pro něho přišli, ležel již po operaci slepého střeva. Nejvíce nám bylo horko, když k nám dopravilo gestapo omrzlého partyzána, kterému omrzly nohy a oko, které muselo být operativně vyňato. Ježto mu hrozila smrt z rukou gestapa, byl přirozeně léčen tak, aby se hojil i nehojil. S partyzány bylo domluveno, že až se jeho stav zlepší, že si pro něho v noci přijdou, aby byl ošetřující personál kryt. Milý chlapec ale utekl sám, aniž vyčkal podle sjednané úmluvy. Celý den jsme byli vyslýcháni a řvaním se otřásal pavilon, než se nám podařilo gestapo přesvědčit, že s tím personál nemá nic společného.

Právě proto, že celý kolektiv nemocnice byl zapojen a byla vzájemná důvěra, nemohli dlouho gestapáci odkrýt naši činnost. Těsně před koncem války byla nemocnice postižena bombardováním, ale díky špatné mušce amerických bombardérů spadly bomby mimo pavilony (skutečnost byla poněkud odlišná od toho, jak ji pod vlivem komunistického zkreslování vnímal pan primář - bombardován měl být závod Optikotechna, stojící kousek od budovy nemocnice; Američané však uviděli plachty s červeným křížem označující zdravotní středisko, které Němci mimochodem natáhli i na část budov Optikotechny, a na poslední chvíli shodili většinu svého nákladu do přilehlých polí a do údolí řeky Bečvy - pozn. autora). Na očním pavilonu byla rozbita všechna okna na severní straně a řada bomb spadla do zahrady, jedna těsně vedle komína kotelny a asi 5 bomb těsně u očního pavilonu. Rozbita byla také kaplička za baráky. Zahradník Pomajda jen náhodou ušel smrti - zůstal ležet mezi krátery.

Reklama

Gestapo konečně objevilo moje spojení s partyzánskou brigádou Jana Žižky z Trocnova a za účast v přerovském povstání 1. května byl na mne vypsán zatykač. Musel jsem utéci a jen náhodou jsem unikl ze spárů gestapa. Můj byt byl prohledán, telefon odříznut, knihovna rozházena. S nasazením vlastního života pomohli mi dobří lidé k útěku. A tak jsem se vrátil 9. května se sovětskou armádou.

Od září 1944 operovala v prostoru Beskyd I. československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova, vedená majorem Rudé armády D.B. Murzinem. Právě od ní přišel v březnu 1945 rozkaz všem odbojovým skupinám v Přerově a okolí, aby se připravily na povstání, které má vypuknout v návaznosti na postup Rudé armády na Moravu. Některé organizace se na povstání připravovaly velice důkladně - například už v únoru 1945 zorganizoval v přerovské nemocnici MUDr. Leopold Janiurek ilegálně třítýdenní večerní kurz první pomoci se zaměřením na střelná zranění.

Text letáku rozšiřovaného na jaře 1945 v Přerově:


Č e c h o s l o v á c i - přišlo jaro na Moravu!

S jarem se blíží osvobození s pomocí Rudé armády. Nastala doba, kdy

je nutno, abychom se spojili k odboji proti německým nacistům a

Reklama

českým zrádcům. P o m s t ě t e české obce L i d i c e a Ležáky!

Vyhazujte mosty a německé sklady! Rušte železniční dopravu! Přerušte

telefonní a telegrafní sítě! Ukazujte vojenské cíle ruským letadlům!


P O M Á H E J T E P A R T Y Z Á N Ů M !


Pamatujte si jména všech nacistů a jejich pomahačů. Nedejte fašistic-

kým vrahům pokoje ani ve dne ani v noci.

D ě l n í c i , c h r a ň t e své podniky proti vykradení a zničení.

R o l n í c i , pamatujte, že na vás spočívá výživa obyvatelstva. Ne-

odevzdávejte žádných potravin! P r a c u j t e s n á m i ! Nebude

to dlouho trvat a nacistická bestie bude opouštět naši vlast.

Nedovolte jí n i č i t č e s k ý m a j e t e k . Všichni vlastenci

- rušte pohyby nepřítele.


M u ž o v é od 16 do 60 let: při ústupu odvlékají Němci všechny muže

s sebou. Nedejte se odvléct nacisty do otroctví. Víte, kde je vaše

místo. Opusťte podniky a organisaci Todt.

Rudá armáda klepe na Moravskou bránu. Jen ten si dovede vážit svobody

- k d o s i j i v y b o j o v a l !

 

S M R T N Ě M E C K Ý M O K U P A N T Ů M A Z R Á D C Ů M !

 

18. dubna kolaborantský kozácký prapor č. 574 (asi 400 mužů zformovaných během německého ústupu už na Ukrajině pod velením kapitána Panina, kteří se účastnili už zásahů proti partyzánům na Slovensku) bojující na straně Němců pověřený stíháním partyzánů obklíčil obci Zákřov u Tršic (asi 8 km severně od Přerova) a za napomáhání partyzánům pozatýkal všechny mladší muže. Celkem 19 jich následně bylo po krutém mučení 20. dubna 1945 zastřeleno. Zákřovská akce byla provedena na rozkaz velitele přerovského gestapa SS - Obersturmführera Karla Streita. Němci pronásledovali partyzánskou skupinu Juraj, která zde od počátku roku, kdy vznikla, vyvíjela intenzivní činnost. V polovině dubna však již působila na Drahanské vrchovině západně od Olomouce.

Situace se vyhrotila na konci dubna. Fronta se tou dobou již dostala na území Protektorátu Čechy a Morava - 26. dubna vojska 2. ukrajinského frontu osvobodila Brno, 30. dubna jednotky 4. ukrajinského frontu osvobodily Ostravu. Na druhé straně Protektorátu vstoupila na jeho území 17. dubna 3. americká armáda, na konci dubna byl dobyt Cheb a Američané se přeskupovali k dalšímu postupu do nitra Čech. Protektorát byl tou dobou, dá se říci, poslední výspou Říše na kontinentu (nepočítaje relativně odlehlé a pro vojenské operace bezvýznamné Norsko). Představoval poslední důležitou průmyslovou a surovinovou základnu. Na jeho území se nacházelo největší dosud existující uskupení německých vojsk - skupina armád Střed pod velením maršála Schörnera čítající asi 1 milion vojáků, 2 000 tanků a 1 000 letadel.

K rychlému postupu všech spojenců do srdce Říše se přidalo očekávání 1. máje jakožto státního svátku. 30. dubna vznikl v Přerově Revoluční okresní národní výbor jako orgán zastřešující povstání a koordinující postup různých odbojových a partyzánských skupin. V jeho čele stál Bohuslav Šída, velitel vojenské odbojové skupiny Viktor. Do houstnoucí atmosféry přišel ještě rozkaz od I. čs. partyzánské brigády k zostření pohotovosti.

V ranních hodinách následujícího dne, 1. května 1945, hlasatel městského rozhlasu oznámil, že Německo kapitulovalo, provolal slávu Československé republice a vyzval občany města, aby se shromáždili na náměstí před radnicí (dnes Náměstí TGM). Není jasné, jak mylná zpráva o německé kapitulaci vznikla, nicméně pravděpodobně byla výsledkem německého oznámení, že Vůdce „padl za vlast v boji proti bolševickým hordám při obraně Říšského kancléřství“. Nemálo obyvatel se jistě domnívalo, že to automaticky znamená konec války. Na domech se začaly objevovat československé a sovětské vlajky, byly odstraňovány německé znaky a nápisy, ulice se plnily lidmi. Spontánně tak vypuklo první povstání proti nacistickým okupantům na území Protektorátu Čechy a Morava.


První okamžiky přerovského povstání - srocování davu u Městského domu na Náměstí TGM (Dolní náměstí)


Ukořistěné německé dělo na Dolním náměstí

Revoluční okresní národní výbor ani toho dne nově vzniklý Revoluční místní národní výbor (v čele s profesorem přerovského gymnázia Janem Machovcem) nad povstáním nedokázal získat plnou kontrolu. Na radnici a hejtmanství vznikl zmatek, německé úřady přikázaly českým pálit dokumenty a odbojáři, kteří přebírali moc, rozkazy okamžitě odvolávali. Šířily se fámy o podminování přerovského závodu Optikotechna, který měl být za německého ústupu vyhozen do povětří. Za této situace okresní hejtman předal úřad jedné ze skupin, které se pokoušely převzít vedení povstání.

Na ulicích se zpočátku vše dařilo víceméně hladce. Obyvatelé obsadili radnici a úřady, z vězení okresního soudu byli propuštění vězňové. Na ulicích byly odzbrojovány německé hlídky, oba Národní výbory se pokoušely dojednat s německou posádkou kapitulaci. V počáteční fázi Němci povstání aktivně nebránili - i někteří z nich se domnívali, že válka skutečně skončila. Německé posádky se však brzy zorientovaly a kolem poledne se již na několika místech v Přerově naplno bojovalo. Městský rozhlas naléhavě upozorňoval občany, že velké množství německých jednotek je v pohybu a nenechají se tak lehce odzbrojit, nicméně nálada ve městě již byla zcela jednoznačná. Odhodlaní občané se pustili do vojenského střetu s okupanty.

Vedení samotných vojenských akcí ve městě se ujala partyzánská jednotka Josef, která po rozvinutí v Přerově (už před sedmou ráno vyjely z města první vozy, které ji dopoledne dopravily do Přerova) ukořistila několik nákladních automobilů, kterými do města dopravila další partyzánskou skupinu - Tolstoj. Na Přerov už tou dobou táhly posily z jihovýchodu ze směru od Horní Moštěnice, Želátovic a Lipníka, a tak skupina Tolstoj obsadila právě východní část města. Skupina Josef se poté přemístila na sever od města do přilehlé obce Předmostí (dnes součást Přerova), aby město bránila ze severu. Třetí (a možná nejdůležitější) oblastí, kde došlo k bojům s Němci, bylo pak přerovské hlavní nádraží (západ města) a přednádraží (na jih od hlavního nádraží, poblíž obce Lověšice).


Mapa Přerova (z roku 1935) s vyznačenými důležitými objekty

Podívejme se nyní podrobněji na všechny tři bojové zóny, nezapomínejme však, že k přestřelkám a střetům s německými jednotkami docházelo během dne i ve městě samotném, především v centru a Kozlovské ulici.

Přerovští železničáři, kteří se během okupace hojně zapojovali do odbojové činnosti, byli na očekávané povstání dobře připraveni. Vedli v evidenci všechny údaje o vojenských transportech, které Přerovem projížděly, a ty pak předávaly odboji. Když se na nádraží kolem osmé hodiny ráno dostala fáma o kapitulaci Německa a zpráva o povstání v Přerově, členové odbojových skupin vyzvali německou posádku ke kapitulaci a začali je odzbrojovat. Kromě toho bylo jejich důležitou povinností zabránit případnému zničení železničního mostu přes řeku Bečvu (bezprostředně na sever od nádraží), přes který vede trať do Čech.

Následně se vedení akcí na nádraží ujal Železniční revoluční národní výbor, který kolem deváté hodiny vydal pokyny k převzetí moci a začal usměrňovat dopravu. Zároveň byla odpojena lokomotiva od vlaku plného německých vojáků a železničářů, který měl vyjet na Olomouc. Lokomotiva ozdobená národními vlajkami byla následně vyslána na Olomouc sama, aby zvěstovala zprávu o konci války a obnovení Československé republiky. Němečtí a maďarští vojáci na nádraží byli odzbrojeni a zadrženi, zbraně byly rozděleny mezi železničáře a zbytek uskladněn pro případ potřeby ve sklepě nádražní budovy.

Mezi 12. a 14. hodinou přijíždějí na hlavní nádraží od Olomouce jednotky SS a obsazují ho.

Na přednádraží mezitím železničáři odzbrojili dva německé transporty, čímž získali a Národnímu výboru poté odevzdali důležitou kořist - 110 pušek, 5 kulometů, 1 automat, 400 rozbušek a 4 500 nábojů. Železničáři pak společně s partyzánskou skupinou Lověšice, která se k nim přidala, a desítkou ruských zajatců, obklíčili na přednádraží plně obsazený německý stavební vlak (Bauzug) a začali s jeho posádkou vyjednávat. Okolo 14:30 se vlak pokusil ujet směrem na hlavní nádraží, byl však zastaven pohotovým zásahem výhybkáře, který před ním postavil výhybku na kusou kolej. Vlak po nárazu do překážky vzplál a dva zranění čeští železničáři - posunovač Josef Frgal a strojvůdce Max Kreml - v jeho troskách uhořeli. Mezi Němci propukl zmatek a začala přestřelka mezi posádkou vlaku a železničáři, kteří postupovali směrem na sever, k hlavnímu nádraží.

Německé oddíly ze stavebního vlaku nakonec složily zbraně, nicméně tou dobou se už železničáři ocitli v beznadějném postavení. Blížily se německé posily od hlavního nádraží (sever), od obce Bochoř (západ) a od Horní Moštěnice (jih). Navíc povstání ve městě (východ) bylo už prakticky potlačeno, a železničářům tak hrozilo obklíčení ze všech stran. Kolem půl šesté odpoledne se proto rozhodli ustoupit. Pod vedením Arnošta Chrastiny se vydali (asi 18 železničářů a 6 uprchlých sovětských zajatců) jižním směrem na Horní Moštěnici a rozdělili se do několika skupin. Někteří našli ubytování u ochotných místních obyvatel v Dobrčicích, jiní odešli do Přestavlckého lesa (ves Přestavlky) a spojili se s partyzánskou skupinou.

Skupina Tolstoj, která byla do Přerova přivezena ve 12:30 a obsadila východní část města, měla 25 mužů. Během více než dvouhodinového boje s přicházejícími německými posilami byli zabiti dva členové gestapa a 62 příslušníků SS v úvoze cesty na Želátovice. Těchto bojů se po boku partyzánů samozřejmě účastnili i ozbrojení obyvatelé města. Bylo též odzbrojeno mnoho německých a maďarských vojáků, čímž byla získána značná kořist - 134 pušek, 67 pistolí, 150 ručních granátů, 4 kulomety, 18 automatů a 8 nákladních a 5 osobních automobilů. K dalšímu střetnutí ve východní části města došlo v okolí Optikotechny, strategického závodu vyrábějícího optické součástky pro německý válečný průmysl (po válce přejmenována na Meoptu, pod kterýmžto názvem existuje dodnes). Nicméně déle již německému tlaku odolávat nebylo možné, a proto se bojovníci postupně stáhli do okolních lesů a kopců, především do Dobrčic.

Ve 13:45 se vojenský pověřenec ONV telefonicky oficiálně dozvídá, že k žádné německé kapitulaci nedošlo a že Přerovem v nejbližších chvílích projede německý vojenský transport o 30 000 mužů, jemuž má být zajištěn volný průchod. Samozřejmě nelze pomýšlet na zastavení tak silného transportu, a ten tudíž projíždí městem. Ve 14:30 zastavuje na Velké Dlážce, neboť se setkal s palbou povstalců a partyzánů z Předmostí. Po kratším jednání mu byl zaručen průjezd a během dvou hodin odjel celý transport směrem na Olomouc. Následně postupují německé jednotky od nádraží podél trati až k Předmostí, kde trvaly boje přerovského povstání nejdéle (jak jsem již zmínil, operovala zde skupina Josef).

Ve vnitřním městě byly už kolem poledne stavěny barikády v ulici Mostní (od náměstí TGM k Tyršovu mostu), Želátovské a Moštěnské. Ve stejné době přijíždí z letiště v Bochoři pohotovost Wehrmachtu, která vyzbrojena kulomety (tzv. čtyřčaty) zastavuje na Komenského ulici (tehdy Strasse der SA) před pivovarem. Začíná vyjednávání s velitelem. Němci si navíc zřídili stanoviště s kulomety na přerovském zámku, který se nachází na Horním náměstí, vyvýšenině uprostřed města (původní středověké městské jádro) asi sto metrů vzdušnou čarou od Náměstí TGM. Odtud pak město ostřelovali.


Letecký pohled (1932) na přerovské Náměstí TGM (za okupace Dolní náměstí) a Horní náměstí se zámkem; úplně vlevo pod řekou Mostní ulice, v pravém rohu Dolního náměstí Městský dům, dole vlevo (mimo záběr) radnice

Kolem centra města se během odpoledne postupně stahovala smyčka - Němci se k němu blížili jednak ze zmíněné Komenského ulice, jednak z druhé strany od nemocnice a Optikotechny; navíc měli ve své moci pravý břeh řeky Bečvy, respektive mosty přes ni. Postupně kruh zužovali, legitimovali občany a vyklízeli ulice. Především ve východní části města docházelo k přestřelkám.

Už kolem 15. hodiny byli okresním hejtmanem Krautem a německými vojáky internováni čeští odbojáři zdržující se na radnici a v 16 hodin byla budova radnice německými vojáky obklíčena. Kolem 17. hodiny byli občané na radnici propuštěni (až na doktora Machovce, který byl zatčen) a zbylí občané na náměstí obklíčeni jednotkami SS, seřazeni do trojstupu a odvedeni zčásti do budovy gymnázia, zčásti do budovy obchodní akademie.

V 18 hodin se jednotky SS vydaly přes Velkou Dlážku na Předmostí, které bylo stále v rukou partyzánů. Když však přišly zprávy, že na Přerov míří od Olomouce a Holešova posily včetně oddílů SS a Schupa v síle 8 000 mužů (!), stáhlo se 40 mužů skupiny Josef do Čekyňských lesů (obec Čekyně leží „přes kopec“ severně od Předmostí). Přidalo se k ní asi 90 dalších mužů, čímž se počet členů více než ztrojnásobil. Zároveň své pozice opouštějí i poslední bojovníci v prostoru Ztracená ulice - Moštěnská ulice - hřbitov, kteří byli odříznuti od centra německými jednotkami obsazujícími město, které je obešly.

K potlačení povstání bylo z německé strany použito všech prostředků, včetně těžkých zbraní. Stanoviště pro houfnice se Němci pokusili zřídit na Čekyňském kopci severně od Předmostí - v ostřelování Předmostí a města jim však zabránila skupina Josef, která na ústupu tuto německou pozici dobyla a Němce rozehnala.

Oběti povstání v Přerově byly značné. Večer po skončení bojů (konkrétně v 18:00 hodin) Němci vyhlásili nad městem stanné právo, už od odpoledne docházelo k rozsáhlému zatýkání. Mnoho účastníků povstání uniklo buď do okolních vesnic, kde se skrývali do osvobození města, nebo se přidalo k vojenským jednotkám operujícím v lesích a kopcích přerovského okresu. Mnozí však takové štěstí neměli a byli zatčeni. Brutální výslechy se konaly v budově okresního úřadu. Bylo též vyslýcháno mnoho železničářů na přerovském přednádraží.

V noci z 1. na 2. května proběhl telefonický rozhovor velitele přerovského gestapa Karla Streita s K.H. Frankem. Ten ho za jeho nedostatečnou rozhodnost při potlačování povstání odvolal a nahradil velitelem Schupa (Ochranná policie) na Moravě Maxem Rauschem. Ten okamžitě ukázal, že na něj se Frank spoléhat může. Zatýkání v noci pokračovalo ještě důrazněji a na přímý Frankův rozkaz bylo následujícího dne z více než stovky zatčených vybráno 21 osob, které byly převezeny do Olomouce. Na střelnici v Lazcích byly pak večer 2. května popraveny zastřelením. Telefonický rozhovor Franka s Rauschem byl vyslechnut zaměstnankyní přerovské poštovní ústředny, která po válce svědčila u soudu s K.H. Frankem.

BEKANNTMACHUNG.

Alle am Aufstand in Prerau am 1. V. 1945 aktiv Betailigten Personen sind, soweit sie bisher ermittelt und festgenommen werden konnten, dem Standgericht zugeführt und heute abgeurteilt worden.

Wer plündert und sich gewalttätig gegen Deutsche vergeht, wird mit dem Tode bestraft.

DER KOMMANDER

DER SICHERHEITSPOLIZEI.

Prerau, den 2. V. 1945

 

VYHLÁŠKA

Všechny osoby, které se na povstání dne 1. V. 1945 v Přerově aktivně zúčastnily a které doposud byly vypátrané a zatčené, budou ještě dnes stannému soudu předány a odsouzeny.

Kdo plení a prohřeší se násilnostmi na příslušnících německého národa, bude potrestán trestem smrti.

DER KOMMANDER

DER SICHERHEITSPOLIZEI.

Prerau, den 2. V. 1945

 

rozkaz maršála Schörnera z 2. května 1945:

Buřičské živly vyvolaly 1. května v Přerově nepokoje, jež nebyly okamžitě v zárodku udušeny s ostrostí absolutně nutnou a mnou opětovně požadovanou. Za dnešní situace se hodí každý prostředek, aby se zabránilo vzplanutí povstaleckého hnutí. Jen neukazovat teď žádnou slabost. Zakročte bezohledně proti každému ohnisku nepokoje. Účastníky decimovat. Osobně zakročit proti slabochům a váhavcům ve vlastních řadách, kteří v této hodině selžou.


vyhláška českému obyvatelstvu z 2. května 1945

Přerovské povstání si vyžádalo na straně povstalců celkem 53 mrtvých - 32 občanů padlo v bojích v ulicích města, 21 bylo popraveno nacisty v Lazcích.

Německé jednotky, které se do Přerova 1. května stáhly, prováděly v následujících dnech časté zátahy v okolí města, kde pátraly po skrývajících se partyzánech a povstalcích. Příliš úspěšné však nebyly, neboť občané, kteří partyzány ukrývali, byli spolehlivými vlastenci. 3. května došlo k další vlně zatýkání. K.H. Frank si vyhradil souhlas se všemi popravami - zatčené tak zachránilo Pražské povstání, které vypuklo 5. května 1945 a v jehož rámci bylo přerušeno telefonické spojení s Prahou. K.H. Frank nemohl tedy vydat rozkaz k dalším popravám.

Osvobození města se kvapem blížilo. Německé jednotky po povstání obsadily v Přerově budovy škol a říká se, že jednotkám SS ubytovaným v budově gymnázia padl za oběť veškerý líh použitý ke konzervaci biologických preparátů. Nicméně k vážnému odporu proti postupující Rudé armádě se už Němci ve městě nechystali. Byly podminovány všechny (čtyři) přerovské mosty přes řeku Bečvu, vodárna a elektrárna a telefonní ústředna. Záchrana mostů se tak nyní stala hlavním úkolem odbojových skupin ve městě.

Nechme na tomto místě promluvit přímého svědka, pana Václavu Jandu - jeho vyprávění bylo zaznamenáno hned v roce 1945:

Navázal jsem spojení s býv. Čechem Oldřichem Slaměnou, který se počátkem okupace přihlásil k Němcům. Znal jsem ho z doby před druhou světovou válkou. Po navázání styku probral jsem s ním celou jeho záležitost přihlášeni se k Němcům, které on sváděl na vliv ženy, a přitom jsem se snažil jej získat pro některé úkoly v závěrečných bojích, zejména na území města Přerova. Když jsem jej získal, řekl jsem Oldřichu Slaměnovi přímo, že může svůj špatný čin odčiniti, když pomůže zamezit vyhození přerovských mostů do povětří. O. Slaměna můj návrh - je možno říci - uvítal a slíbil plnou pomoc. Asi po dvou dnech mne vyhledal s prvou zprávou, že vyhozením a dozorem nad provedením vyhození mostu jsou pověřeni tři přerovští nejspolehlivější nacističtí partajníci, a sice Grepl, Welta a Rýček. Z jmenovaných znal jsem pouze E. Rýčka. Tuto zprávu jsem ještě téhož dne sdělil plk. Frant. Rakovčíkovi spolu s dalšími získanými informacemi. Později mně O. Slaměna přinesl další zprávy o tom, jak velkého rozsahu budou pod ten který přerovský most položeny nálože.

Podle jeho údajů byly položeny trhaviny pod most železniční o váze 600 kg, pod most u elektrárny 300 kg, pod most Tyršův 800 kg a pod železobetonovou lávku 300 kg. Při podáváni této zprávy mne ujistil, že již zorganizoval hlídání mostů svými lidmi a že zachránění mostů je zabezpečeno. Dále O. Slaměna mně přinášel také zprávy o náladě mezi místními Němci a ve vojenské nacistické posádce, dále mne informoval o některých opatřeních nacistických orgánů a sděloval mi také, kteří významní nacisté již utekli anebo kteří se k útěku připravují. Byly to pro nás zprávy důležité a potřebné, které jsem po obdržení ihned předával organizovanému odboji. Toto vše dělo se asi po dobu dvou měsíců před osvobozením naší vlasti. O. Slaměna úmluvu nedodržel a v závěru také z Přerova utekl.

Navázal jsem také, a to po dohodě s odbojovou organizací, spojení s nacistickým poddůstojníkem, který pracoval na podminování přerovských mostů, a to jako vedoucí těchto prací. Tímto opatřením mělo být zajištěno zachránění přerovských mostů. Nacistický poddůstojník, s kterým jsem navázal styk, se jmenoval Pautsch a pocházel z Brna, kde dle svých údajů měl menší obchod s rukavicemi a kde žila jeho rodina. Měl pět dětí a dle svých údajů žádné nedal do Hitlerjugend a nebyl členem nacistické strany. Ukázal mi také fotografie své rodiny. Děti byly ve věku od pěti do šestnácti roků. Dával jsem mu kuřivo a několikrát jsem jej pozval na návštěvu do svého bytu, kde jsem mu poskytl bohatší stravu. Při styku s ním jsem si vytvářel podmínky, abych mohl - což jsem také později učinil - přejít k otázce záchrany přerovských mostů za jeho pomoci. Na mou výzvu reagoval vcelku kladně, a to zejména po té, když jsem mu slíbil, že mu opatřím civilní oblek, prádlo i příslušný úřední průkaz, aby mu tak bylo zajištěno vrácení se ke své rodině. O styku jsem pravidelně informoval odbojovou organizaci, a to prostřednictvím majora Ostrčila, který můj postup a jednotlivá opatření schvaloval. Jeho nadřízený nacistický důstojník, který byl pověřen vedením jednotky, která měla za úkol krýt ústup nacistické armády na území města, Pautsche zavazoval životem za to, že přerovské mosty budou včas dle jeho příkazu vyhozeny. Když mne o tom informoval Pautsch, tak se tomu smál a ujišťoval mne, že plán záchrany mostů se podaří.

Žel že ani toto spojení a v tomto směru podniknutá opatření se nepodařilo realizovat, a to proto, že v posledních dnech jsem ztratil spojení s Pautschem, který z mně neznámých důvodů musel opustit město anebo jej potkal jiný osud, který je mně neznámý.

Akce připravované s cílem zabránit zničení čtyř přerovských mostů tedy ztroskotaly. V noci ze 7. na 8. května pak byly nálože odpáleny, město se ocitlo bez elektřiny a vody. Byly zničeny všechny mosty - až na železniční.

Ten byl zachráněn občany, kteří pravděpodobně nebyli přímo členy žádné odbojové organizace - manžely Pánkovými (Emil Pánek pracoval jako pořičný a bydlel v domku u loděnice na břehu Bečvy) a Vladimírem Metzenauerem, strojníkem na městských jatkách. 6. května při střídání německých stráží u mostu V. Metzenauer vlezl po žebříku do železné konstrukce mostu a zatímco manželé Pánkovi hlídali, přerušil elektrické vedení, odstranil rozbušky a odstřihal nálože. Byla to poměrně složitá práce, navíc existovalo nebezpečí, že bude zpozorován německou hlídkou od nedalekého objektu elektrárny. Akce se zdařila, než přišla německá hlídka, většina náloží popadala do řeky. Nálože, které spadly na břeh a nikoliv do vody, poté do koše na trávu posbírala paní Pánková. 90 kg trhaviny bylo dílem zakopáno na Pánkově zahradě a dílem ukryto do kanálu na jatkách (později z bezpečnostních důvodů přemístěno).

Když Němci zpozorovali, že železniční most nebyl zničen, pokusili se to napravit. Opakovaná detonace se jim však již zcela nepovedla a oni spěšně ustoupili. Most tak zůstal částečně zachován pro potřeby přesunu Rudé armády.


Železniční most po německém pokusu vyhodit ho do vzduchu

 


Zničený most u elektrárny


Tyršův most (u Sokolovny) před zničením a po zničení


Dočasná lávka u loděnice

V dopoledních hodinách 8. května do města vstoupily jednotky sovětské 81. střelecké divize, kterým se dostalo nadšeného uvítání ze strany obyvatel města i partyzánů a povstalců, kteří se toho dne vítězně taktéž vrátili do města. Němci Přerov vyklidili a ustoupili na západ. Sovětské jednotky využily stojícího železničního mostu k postupu dále na sever směrem na Olomouc. Během pronásledování německých jednotek padlo mezi Přerovem a Rokytnicí 7 sovětských vojáků. Byly osvobozeny obce Rokytnice, Brodek u Přerova, Císařov, Citov a Luková, kde bylo osvobozeno také 40 zatčených účastníků přerovského povstání. Nacistická okupace skončila.

Oslav výročí osvobození konaných na přerovském Náměstí TGM se podle pamětníků účastnil i major Murzin, velitel partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova, nezapomenutelná impozantní postava těchto oslav. Na základě své až neskutečné podobnosti s vůdcem kubánské revoluce si získal přezdívku „Castro“.


Ukázka lidové tvořivosti aneb parte Velkoněmecké říši

 

Seznam 21 občanů Přerova popravených v Olomouci - Lazcích za svou účast v Přerovském povstání 2. května 1945:

Bezslezina Josef, mechanik

Dokládal Jaroslav (nar. 30.6. 1897), strojvůdce ČSD

Dokládalová Marcela (nar. 30.12.1899), manželka strojvedoucího ČSD

Ertl Karel (nar. 6.3. 1908), obchodník

Kellner Ladislav (nar. 13.6. 1924), zámečník

Klíma Rudolf (nar. 14.4. 1904), malířský mistr

Kokojan Hynek (nar. 29.5. 1895), úředník

Kovařík Emil (nar. 13.4. 1890), obchodní zástupce

Král Antonín (nar. 5.7. 1903), tovární dělník

Machovec Jan (nar. 16.5. 1895), profesor reálného gymnázia, stál v čele Národního výboru

Motáň Jaroslav (nar. 24.10. 1910), knihař

Novotný Josef (nar. 1912), úředník

Sedlák Jan (nar. 15.5. 1895), četnický štábní strážmistr

Smolka Hynek (nar. 28.5. 1925), mechanik

Sobola Čestmír, JUDr. (nar. 19.7. 1906), komisař politické správy

Švehla Jan (nar. 5.11. 1901), nadporučík státní policie

Valenta Otakar (nar. 16.12. 1905), typograf

Vitásek František (nar. 22.10. 1897), vrchní četnický strážmistr

Vlček Hynek (nar. 23.10. 1901), poštovní zřízenec

Zapletal Josef (nar. 10.11. 1913), bankovní úředník

Zmeškal Václav (nar. 24.8. 1923), zaměstnanec ČSD

 

Sovětští padlí:

V bojích mezi Přerovem a Rokytnicí padli:

plk. Ždanov z Kyjeva

Vasilij Petrovský z Minska

Ivan Andrevič z Pavlovska

Sinija Haramachi z Besarabie

Maxim Chrapačenko z Vorošilogradu

Jurčenko

Andrej Lubič z Kyjeva


V bojích v ulicích města padl:

V. Sedych z Kurska (sovětský partyzán)

Prameny:
Soukromý archiv Karla Rosmuse (www.rosmus.cz) - články z místního tisku
Výstava „Město, jímž táhla válka“ v Komenského muzeu Přerov
Státní okresní archiv Přerov, Bulletin OkÚ Přerov

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více