Čínské nebe I

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔17.04.2005 📕21.166

Úvod do situace v Číně a Mandžusku

V Číně nebyla situace na počátku 20. století příznivá jakékoliv vojenské akci. Důvodem byla skutečnost, že se celá země od boxerského povstání nacházela v podstatě v občanské válce, která střídavě vypukala mezi jednotlivými místními vládci. Japonci se do ní snažili různými způsoby zasahovat. Jejich „černým koněm“ byl někdejší chunchuz, japonskými poradci zcivilizovaný maršál Čang Cuo-lin. Ten se totiž v roce 1929 uchýlil do Mandžuska, kde byly soustředěny japonské útvary, neboť prohrál v čínské válce s Čankajškovou kuomintangskou armádou všechno co mohl. V Mandžusku byla v provincii Šan-tung u města Ťi-lin posádkou japonská pěší rota mající za úkol ochranu práv japonských usedlíků a obchodníků. Japonsko bylo na základě smlouvy z roku 1901 oprávněno držet v čínských městech Peking a Tchien-sin vojenské jednotky o síle jedné pěší brigády. Proto také když kuomintangské jednotky dobyly 27. března 1927 přístav Šanghaj, vyslalo japonské velení do provincie Šan-tung, aniž by o tom kohokoliv uvědomilo, pěší rotu japonské armády. Proto také když kuomintangské jednotky pronikly 1. května 1927 do Ťi-nanu zjistily, že proti nim nestojí očekávaní vojáci Čang Cuo-lina, ale vojáci císařského Japonska. Čínské velení na to reagovalo rozkazem k zastavení dalšího postupu, aby zabránilo případné konfrontaci. Přitom požádalo japonského konzula o vysvětlení přítomnosti japonských jednotek v Ťi-nanu, a dále aby zajistil japonskou neutralitu k čínským záležitostem. Ten okamžitě souhlasil, a protože sám nebyl informován, požádal místní japonské velení aby dodrželo podmínky, ke kterým se zavázalo. Navíc o vzniklé situaci informoval přímo císaře a upozornil ho na nebezpečí, které by z případného konfliktu pro Japonsko vyplynulo. Místní japonské velení formálně nařídilo vyklidit ťi-nanské postavení, ale zároveň tajným rozkazem přikázalo japonským jednotkám kontrolované území rozšířit. Proto když 3. května 1927 čínský důstojník nevědomky překročil Japonci stanovenou hranici, kvalifikovalo to japonské velení jako agresi a vydalo rozkaz k okamžitému zahájení protiútoku. Při něm japonské jednotky vytlačily překvapené Čankajškovce daleko za Ťi-nan.

V té době byl japonským premiérem gen. Giiči Tanaka, někdejší velitel japonského expedičního sboru na Sibiři. Byl to krajně pravicový, nacionální politik, který se zasloužil o zahnání japonské komunistické strany do hluboké ilegality a likvidaci každého, kdo se odvážil propagovat socialistické myšlenky. Proto také bez zaváhání vydal rozkaz k posílení japonských jednotek v provincii Šan-tung, aby „bylo možné ochránit japonské zájmy a usedlíky proti zvůli Číňanů“. Tím, že zahnali kuomintangské jednotky, si Japonci sice uvolnili ruce, ale Čang Cuo-lina zde nenechali vládnout, neboť předpokládali, že jeho čínský původ má blízko k účelové zradě, nebo alespoň k pletichám. Jelikož nechtěli mít v zádech jeho divokou armádu, doporučili mu, aby se stáhl za Velkou čínskou zeď, kde by mohl zmodernizovat výzbroj svých jednotek spolu se zdokonalením jejich taktiky. Maršál si uvědomil hrozící ztrátu vlivu a japonskou nabídku odmítl a vydal prohlášení, ve kterém vyzval Číňany ke sjednocení a jednotnému boji proti vnějšímu nepříteli, a to bylo jednoznačně Japonsko. Japonské velení bylo tímto prohlášením ohromeno a požadovalo maršálovo vysvětlení, koho tím nepřítelem myslel. Proto velení Kuantungské armády dostalo rozkaz, aby armáda vstoupila do Mandžuska a obsadila jej. Její velitel genpor. Čótaro Teraoka přitom přemístil své velitelství z Port Arthuru do Mukdenu, kam byl Čang Cuo-lin neprodleně pozván k rozhovorům o další spolupráci.

V Japonsku samém panoval v diplomatických i vládních kruzích vůči Tanakovi jednoznačný odpor. Na základě zfalšovaného memoranda, jehož autorství se mu přičítalo, se proti němu zvedla bouře odporu, s ním se svezla i armáda. Její operace v Mandžusku byly totiž chápány jako první krok agresivního plánu  zveřejněného v memorandu. Tanaka byl okamžitě odvolán a císař vydal 25. května 1927 rozkaz, aby se japonské jednotky neprodleně z Mandžuska stáhly do svých kasáren. Velení Kuantungské armády Mukden a Mandžusko už nikdy neopustilo.

V roce 1928 byl náčelníkem štábu genmjr. Kendži Išihara, který pečlivě sledoval události v Číně a SSSR. Mezi těmito dvěma státy došlo 16. srpna 1928 k vážnému vojenskému střetu. Důvodem bylo vojenské obsazení Východočínské železnice kuomintangskými jednotkami. Ty přitom vyhnaly sovětský personál. SSSR na tuto skutečnost reagoval velice rychle a tvrdě. Během dvou měsíců, tedy od 12. října 1929, kdy byly jeho operace zahájeny, do 22. prosince 1929, kdy byla podepsána mírová smlouva, bylo celé čínské vojenské uskupení zničeno. Představovalo 400 000 mužů Mukdenské armády a 1. bělogvardějské pěší divize. Dále pak sungarské říční flotily s jednotkami opevněného prostoru. Tato skutečnosti Išiharou otřásla, neboť si uvědomil, že podceňovaná Rudá armáda byla schopna v případě konfliktu během dvou dní obsadit Charbin. Navíc byla schopna nasadit až 72 těžkých bombardovacích letadel TB-3, majících nejenom dostatečnou nosnost pum, ale i dolet, který mohl zasáhnout japonské severní ostrovy. Na základě těchto skutečností Išihara doporučil zaměřit veškerou pozornost na SSSR jako budoucího protivníka Japonska, neboť v jeho propagovanou mírotvornost vzhledem k vnitřnímu vývoji vůbec nevěřil.

Po rusko-japonské válce 1905 se součástí mírové smlouvy stalo uznání japonských nároků na jižní polovinu Mandžuska. A tak byl položen základ Společnosti Jihomandžuské dráhy a ozbrojenému útvaru na jeho ochranu proti chunchuzům (banditům), neboť smlouva umožňovala Japoncům udržovat na každém kilometru trati 17 vojáků – což znamenalo legální přítomnost 15 tisíc zkušených a dobře vyzbrojených mužů – elitní sbor nazvaný Kanto Gun, který se posléze stal základem proslulé Kuantungské armády. Jednotky ochrany se nazvaly samostatnými strážními prapory (dokuritsu šúbitai) a slučovaly se postupně do brigád. Velení těchto šesti praporů (dokuritsu šúbitai hombu) bylo v Mukdenu. Region severní Číny a Mandžuska byl plný neklidu a příležitostí. Ozbrojené provokace zde byly na denním pořádku. Mezi sebou se praly bandy místních mocipánů, trvala neustálá válka opiových gangů a ve svatém nadšení tlupy Kuomintangu vyhlazovaly komunisty a naopak. Každý bojoval s každým a díky různým střetům byly jednotky Kanto Gun plné ostřílených veteránů.

Do vojensko-politického života vstpoupila Kuantungská armáda 4. června 1928, když v půl šesté ráno vylétl do vzduchu asi kilometr od Mukdenu salónní vlak s maršálem Čang Cuo-linem. Přijížděl do Mukdenu na japonské pozvání, aby zde projednal otázky modernizace výzbroje své armády, a také vysvětlil své prohlášení, které tak Japonce rozčílilo. Atentát byl sice označen za dílo čínských komunistických partyzánů, ale ve skutečnosti jej připravili důstojníci Kuantungské armády Daisaku Kawamoto a Kendži Dohihara se svolením velitele genpor. Taraoky. Vlastní akci provedli příslušníci 2. ženijní roty 20. pěší divize Korejské armády pod velením mjr. Hirosakiho. Bylo to ukončení spolupráce s někdejším vůdcem chunchuzských banditů, která trvala již od rusko-japonské války v roce 1905, kdy podle japonských požadavků napadal Čang svými tlupami ruský týl a lazarety. Za tuto činnost mu Japonci poskytovali dostatek finančních prostředků, ale především zbraně a munici. Poté mu rychle dodali své poradce a ideology, kteří ho podpořili v ambicích stát se nejvyšším čínským vládcem. Čang dal svým japonským poradcům plnou moc, a ti z banditů vytvořili stotisícovou armádu s poměrně dobrou výzbrojí a vojenskou kázní. Za těchto podmínek se Čang stal rychle vládcem Mandžuska a severní Číny. Jeho samolibost jej přivedla na myšlenku obsadit se svou armádou Peking, od čehož si sliboval ovládnutí celé Číny. Ovšem Čankajškova kuomintangská armády tyto sny roku 1927 zničila a Čanga zachránil jen ústup pod ochranu Japonců. Poté však vydal své nacionální provolání a stal se pro Japonce nepohodlným a tak se rozhodli jej zbavit. Čangova smrt vzbudila v Číně velké pobouření a bojkot japonského zboží. Tokio nařídilo zahájit vyšetřování, které skončilo v neurčitu. Dohihara byl převelen, Kawamoto propuštěn na vlastní žádost do civilu a Teraoka penzionován. Tanaka jako premiér byl přinucen podat demisi, protože mu císař projevil za jeho činnost nedůvěru a nelibost.

V roce 1930 se stal ministrem války gen. Džiró Manimi. Měl důvěru a podporu obou politických směrů působících v armádě. To umožnilo Kuantungské armádě realizovat její plán na obsazení Mandžuska, z něhož by byl postupně vytvořen vojenský stát plně podřízený Kuantungské armádě. V čele skupiny, která na přípravách intenzivně pracovala, byl velmi schopný vojenský teoretik genmjr. Akira Muto. Podporovala ho skupina vysoce postavených důstojníků, kteří byli zastánci názoru, že neustále narůstající síla Rudé armády ztíží nebo dokonce znemožní Japonsku dobytí Sibiře a sovětského Přímoří, kde byly rozsáhlé surovinové zdroje, které Japonsko potřebovalo. Postupně se k této skupině tzv. mladších, vyznávajících císařskou cestu, přidávali důstojníci názorového středu, jako poslední se ke skupině přidaly i průmyslové koncerny Kuhara a Ajukawa, mající v Mandžusku rozsáhlé investice. Tím skupina získala důležitou finanční podporu, a plán na obsazení Mandžuska byl schválen. Zbývalo jen najít záminku k této invazi. Na to měla Kuantungská armáda řadu specialistů z řad zpravodajských důstojníků. Tím nejvhodnějším byl Kendži Dohihara, který se tak stal jedním z hlavních tvůrců státu Mandžukuo a nastolení císaře Pchu I.

Přes maximální utajení příprav, vzbudily přesuny japonských vojsk u čínského velení podezření, a tak se obrátilo na japonského konzula v Mandžusku s žádostí o vysvětlení. Ten záležitost prošetřil osobně a informoval i svého nadřízeného ministra zahraničí. Ten osobně zašel v záležitosti za ministrem obrany, kde mu bylo přislíbeno prošetření záležitosti. Odešel tedy uklidněn a Kuantungská armáda byla varována před reálným nebezpečím zásahu vládních diplomatů.

Mandžuská operace

18. září 1931 v deset hodin večer výbuch pod koly expresního vlaku při vjezdu do mandžuského hlavního města Mukdenu rozpoutal nový konflikt.

V nočních zvucích malému výbuchu nikdo z místních čínských velitelů nevěnoval pozornost, protože měli za to, že souvisí s častými střety japonských jednotek s chunchuzskými bandity.

Expres dorazil na mukdenské nádraží. Většina cestujících vůbec netušila, co se na trati odehrálo. Pouze několik svědků odpřísáhlo, že vlak napadli čínští bandité. Nikomu nevadilo, že na soupravě není ani škrábnutí. Nálož musela vybuchnout až poté, co expres minul místo, kde byla uložena. Krátce nato také jeden nižší velitel japonské hlídky nadřízeným ohlásil, že jeho jednotka zažila bombový přepad a byla dokonce ostřelována pěchotními zbraněmi. Mezitím se ke kasárnám 7. pěší brigády, pod velením generála Wang-I-čua, tiše blížil nákladní vlak. Čínské stráže mu nevěnovaly pozornost, před kasárnami se vrata nákladních vagonů otevřela a objevily se hlavně japonských kanonů a kulometů mířících na kasárna. Následovaly čtyři salvy z největší blízkosti a dávky z kulometů a poté s pokřikem Banzai vyrazila do útoku japonská pěchota. Pět set japonských vojáků zničilo jádro desetitisícové čínské posádky, jejíž velitel unikl zajetí jen náhodou. Do hlavního stanu guvernéra severních provincií maršála Čang-Süe-lianga dorazil v přestrojení za kuliho na rekvírovaném žebřiňáku až po několika dnech, aniž by mohl přijatelně referovat o situaci. Zmatek panoval i na japonské straně. Ve ¾ na dvanáct obdržel informace o konfliktu mukdenský Úřad zvláštních služeb. Místo aby o situaci uvědomil Tokio, odeslal na místní konzulát prohlášení, že čínská strana nečekaně zaútočila na japonské jednotky rozmístěné podél trati a Kanto Gun si vyhrazuje právo na protiopatření, poté je odkázal na velení armády. Konzulární úředník se dostavil k osobnímu jednání, ale nikdo z velení nebyl k zastižení, když trval na smírném řešení konfliktu vyhodili ho za dveře. Následovalo handrkování na ministerské útovni mezi ministry zahraničí a války, ale ani premiér nemohl armádu zastavit, a tak nakonec kapituloval a 23. září vláda odhlasovala finanční podporu mandžuské operaci a tím de facto operaci schválila.

Úkoku v Mukdenu podlehla i městská policie a v ranních hodinách padlo i letiště a celé město tak padlo do rukou Japoncům.

18. září padla do rukou Japonců i města Čhang-čchung, S´pching a Kung-ču-lin. Do večera 19. září 1931 japonské jednotky zlikvidovaly posádky Čangovy armády v An-tungu, Jin-kchu a dalších městech. Velící generál Kanto Gun byl zkušený voják. Jasně si uvědomoval, že pocity sebeuspokojení vedou k unáhleným závěrům, přecenění vlastních schopností a tudíž ke zkreslenému hodnocení vojenské situace. Vybrané oddíly uskutečnily akci bez podpory letectva v nezvykle krátkém čase jen díky nerozhodnosti čínského velení, které se nevzmohlo na sebemenší odpor, přestože mělo k obraně nezanedbatelné prostředky. Navíc operace byla provedena pouze v lokálním měřítku s omezenými silami. Za těchto okolností Kanto Gun nemohla uvažovat ani o úspěšné obraně zabraného prostoru, natož o konsolidaci poměrů na okupovaných územích podle vlastních představ. Číňané měli zdrcující převahu v počtu pozemních vojsk. Masa 330 tisíc mužů v jediném rozhodném okamžiku mohla vrhnout hrstku Japonců zpět. Porážka politiky expanze hned v počátku by rozhodně tokijským radikálům neprospěla, zejména když se jejich vliv a politické postavení na domácí půdě teprve formovalo. Generál Hodžo proto ještě v půl druhé ráno 19. září telefonoval veliteli japonských ozbrojených sil v Koreji, generálporučíkovi Tecudžiro Hajašimu, a požádal jej o podporu. Především chtěl letecké jednotky. Sbor maršála Čang-Süe-lianga disponoval různorodou směsicí letadel, často ve špatném stavu a neozbrojených. Vedle ojediněných stíhaček Dewoitine D 27 C-1 měly největší hodnotu bombardovací Breguet Br. 14 A-2 a B-2. Zbývající park tvořily Handley Page O/400, Caudron C 59 (25 ks), průzkumné Potez 25 (25 ks), obojživejné Schreck F.B.A (12 ks) a Junkers K 53, A 35L (9 ks) plus cvičná a dopravní letadla. Celkem sto čtyřicet letounů různorodé kvality! Vedle čínských letců, o jejichž vysoké úrovni se dalo spekulovat, bylo v leteckých útvarech seveřanů mnoho bývalých bělogvardějců, Francouzi, Britové, Američané, Němci a dokonce Řekové, které již podceňovat nešlo, protože šlo vesměs o veterány z první světové války.

Hajaši si vyžádal čas na rozmyšlenou, ale Hodžo nemusel čekat dlouho a ještě dopoledne obdrželo velení 6. Hiko Daitai sídlící v Pjongjangu rozkaz, aby na pomoc útočícím jednotkám vyčlenilo jednu stíhací Čutai s letouny Nakadžima typ Ko 4 (Nieuport 29 C-1) a jednu Čutai průzkumných letadel Kawasaki Typ Ocu 1 (Salmson 2 A-2) Dva průzkumné stroje ještě téhož dne uskutečnily první operační let kampaně.

Zatímco oddíly Kanto Gun obsazovaly jedno město za druhým, genpor. Hajaši trpělivě vyčkával na pokyny shora, ale jeho štáb nezahálel a v předstihu vypracovával operační plány pro všechny jednotky. Rozkazy dorazily 21. září 1931 a vzápětí na to překročila v ranních hodinách mandžusko-korejskou hranici jako první 39. pěší brigáda Korejské armády a obsadila město Ťi-lin a poté pokračovala v bojových operacích podél jižní hranice Mandžuska. Další jednotky následovaly vzápětí. 8. října padl Čchi-čchi-chaer, jediné místo, kde se na na odpor Japoncům postavila čínská 1.divize, byl brod přes říčku Nu-uni. V průběhu třídenních velice těžkých bojů byla čínská divize zcela zničena, ale předtím způsobila Japoncům značné ztráty. Měli 1200 mrtvých a raněných, což bylo skoro deset procent jejich bojové síly. Tímto vítězstvím se Japoncům otevřela cesta do nitra Mandžuska. V cestě jim stály pouze demoralizované a zpola rozprášené jednotky Čangovy armády, které se opět proměnily v bandy loupeživých chunchuzů vraždících každého, kdo se jim postavil do cesty. Tak se z Kunatungské armády stala armáda „osvoboditelka“ od lupičů.

V říjnu na další žádost uvolnila 6. Hiko datia posilu v podobě jedné Čutai, vybavené moderními průzkumnými letouny Kawasaki Typ 88. Armádní letectvo nenarazilo v Mandžusku na organizovaný odpor. Čínští letci utekli již při prvních výstřelech. Nejenže se nepokusili o bojové lety, ale dokonce pozapomněli své stroje evakuovat do bezpečí. Připustili, že padly do rukou nepřítele bez nejmenšího poškození. Na mukdenském východním letišti Dong-Ta nalezli Japonci několik průzkumných De Havilland DH 60 Moth a deset lehkých bombardérů francouzské výroby Potez 25, které okamžitě využili pro vlastní potřebu. Armádní letectvo v této fázi konfliktu postupovalo v úzké koordinaci s pozemními vojsky. Především se soustředilo na taktickou operační činnost – průzkum, narušování nepřátelských komunitačních uzlů a postřelování těch ustupujících čínských kolon, které si udržely organizaci a dle rozkazů Čankajška ustupovaly na jih do centrálních oblastí Číny. Japonci ovládli oblohu především díky naprosté pasivitě protivníka. Těch několik odvetných akcí, o něž se pokusily na Breguetech najaté evropské posádky, nestálo ve srovnání s činností Japonců za pozornost. K leteckým soubojům nedošlo a jen výjimečně japonští letci narazili na izolovaná místa pozemního odporu. S nimi si pak poradili velice snadno. Přesto velení Kanto Gun usoudilo, že stávající tři Čutai neskýtají záruku k úspěšnému završení operace a požádalo o další letecké jednotky.

Nový odliv letadel ze stavu 6. Hiko Daitai, pokud se neměly oslabit síly umístěné v Koreji, nepřicházel v úvahu. Rikugun Koku Hombu tedy sáhlo do rezerv dislokovaných na mateřských ostrovech. V listopadu a prosinci do Mukdenu dorazily jedna průzkumná Čutai se stroji Kawasaki typ 88 patřící 4. Hiko Daitai a dvě Čutai bombardovací s těžkými bombardéry Kawasaki typ 87 (Dornier Do. N) a lehkými bombardovacími Micubiši typ 87 ze stavu 7. Hiko Daitai. Mandžuské nebe poté už zcela patřilo Japoncům. Čínské letecké síly v této oblasti prakticky přestaly existovat v únoru 1932. Na letišti v Tien-singu zůstaly tehdy pouze tři letuschopné stroje, jejichž osádky utekly.

Početní nárůst japonského letectva v Mandžusku si začátkem roku 1932 vynutil určité organizační změny, které vyústily ve zřízení nového regionálního velitelství, tvz. Kanto Hikotai.

Vznikly tak optimální podmíny pro zřízení tří leteckých pluků, Hiko Daitai, v roce 1933 přejmenovaných na Hiko Rentai:

10. Hiko Daitai – tři průzkumné Čutai s Kawasaki typ 88

11. Hiko Daitai – čtyři stíhací Čutai s Nakadžima typ 91

12. Hiko Daitai – jedna těžká bombardovací Čutai s Kawasaki typ 87 a jedna lehká bombardovací Čutai s Micubiši typ 87

Akce armádního letectva měly v mandžuské kampani čistě taktický charakter. Koncepce vedení vzdušného boje leteckých jednotek vycházela z poznatků první světové války. Letadlům byla přisouzena úloha úderné pěsti pozemních vojsk, čistící prostor těsně před postupující pěchotou. Struktura leteckých sil byla podřízena potřebám pozemních jednotek. Letci prováděli taktický průzkum nad bojištěm nebo v jeho bezprostřední blízkosti, řídili dělostřeleckou palbu, ničili nepřátelské zákopy a opevnění na linii fronty a zajišťovali kurýrní službu, případně přepravu vysokých štábních důstojníků.

Na pozemní frontě 5. prosince 1931 vstoupily do Mandžuska dva pěší pluky 20. pěší brigády a celá 18 pěší brigáda jako součásti 8. pěší divize a 1. jezdecká brigáda z Tokia, která byla v Koreji na cvičení. Tím se stav Kuantungské armády zvýšil na 50 000 mužů s osmdesáti tanky. To již byla dostatečná síla, která 2. ledna 1932 dobyla poslední čínský opěrný bod v Mandžusku, město Ťiou-čchou. Tím se Mandžusko dostalo do japonských rukou a Kuantungské armádě zbývalo pouze zlikvidovat osamělé čínské bojůvky a větší bandy chunchuzů. Poslední tečkou tříměsíčních mandžuských bojů bylo obsazení Charbinu, k němuž došlo 5. února 1932.

Japonsko tak získalo území o rozloze jednoho milionu čtverečních kilometrů, mající přes 30 milionů obyvatel. Mandžusko přineslo také japonskému průmyslu přes 37 % zásob čínské železné rudy, rozsáhlé a poměrně moderní hutnické závody, dodávající čínskému průmyslu 40 % vyrobeného hutnického železa a oceli, rozsáhlé uhelné pánve a několik mohutných parních elektráren, vyrábějících 25 % čínské elektrické energie. Dalším nezanedbatelným aspektem byla rozsáhlá zemědělská výroba. Cenou za to byla počínající diplomatická izolace a projednávání sankcí na půdě Společnosti národů. Aby zabránila možnému zásahu Společnosti národů, který by situaci mohl dramaticky zkomplikovat, bylo urychleno vytvoření loutkového státního útvaru – císařství Mandžukuo v čele s císařem Pchu I. Armádu nového státu tvořilo 80 000 Japonců s patřičnou výzbrojí, ale v jiných uniformách. K slavnostnímu vyhlášení císařství došlo v hlavním městě Sin-ťiangu 1. března 1932. Uznaly jej pouze státy OSY, mezi nimi i Slovensko. Vyslání mezinárodní komise to ovšem nezabránilo. Její závěry na zasedání 2. září 1932 zněly, že nejde o samostatný státní útvar, ale o japonskou kolonii, ve které vládne Kuantungská armáda a doporučily jej neuznávat. Tyto závěry rozhořčily japonské vedení natolik že zahájilo kroky směřující k vystoupení Japonska ze Společnosti národů.

Zatímco diplomaté jednali, Kuantungská armáda válčila. Začátkem července 1932 pod záminkou, že u města Pai-Pchao byl unesen japonský důstojník, zaútočila 8. pěší divize na provincii Že-che (Džehol). Což byla poslední mandžuská provincie, kterou Japonci ještě neobsadili. Rychlý postup japonských útvarů se podařilo čínské armádě zastavit až u města Suk-wu. Zde se po dvoudenních bojích fronta stabilizovala. Aby se vyhnuli diplomatickým jednáním, která by jistě dopadla v japonský neprospěch, zinscenovala Kuantungská armáda u města Šang-hei-kuan výbuch, který si vzala jako záminku k obsazení města. Poté útvary Mandžukua a Kuantungské armády rychle obsadily zbytek provincie.

Ovšem prvořadým úkolem velení Kuantungské armády bylo vyhodnocení sovětské ofenzivy která zlikvidovala čínsko-bělogvardějskou Mukdenskou armádu. Porážka této armády byla tak drtivá, že to japonským vojenským odborníkům vzalo dech. Především je překvapilo množství nasazené bojové techniky, především dělostřelectva a letadel. Pro japonské velení z toho vyplynula nutnost posílit jednotky o dělostřelectvo větších ráží, zvýšit počty kulometů, minometů a bombardovacích letadel. Ženijní oddíly Kanto Gun zahájily mohutnou výstavbu vojenských zařízení, pevnostních pásem, základen a letišť přímo v bezprostřední blízkosti hranic s Čínou a SSSR. Další složkou které se věnovala pozornost bylo založení společnosti pro spolupráci národů Kjówaj, mongolsky Se-che-choi. Jejím hlavním cílem bylo pozvednout kulturní a morální úroveň obyvatelstva a vypěstovat v něm úctu a věrnost japonskému císaři. Díky intenzivní péči se činnost této organizace rozrůstala, takže nakonec byla schopna vytvořit vlastní bojovou jednotku Seppodan, pomáhající šířit její ideje. Dále to byly oddíly někdejších bělogvardějců, v jejichž čele stál ataman Semenov žijící v Mandžusku. Z mladých bělogvardějců byl vytvořen úderný oddíl Asano mající několik úderných skupin, které měly v případě bojových operací postupovat před japonskými jednotkami a svými diverzními akcemi jim usnadňovat cestu. Pro zajištění policejních úkolů byl vytvořen 203. samostatný policejní prapor pod velením plk. Jamamota, jehož hlavním úkolem byla likvidace rudých komisařů a ostatních představitelů sovětské moci – byl složen z bělogvardějců smrtelně nenávidějících sovětské zřízení. Kuantungská armáda se začala připravovala na boj se SSSR velice důkladně.

V květnu navštívila Mandžukuo sovětská delegace, která mu nabídla odprodej sovětského podílu na Východočínské železnici za sumu 250 milionů zlatých rublů. Mandžukuo však mohlo nabídnout pouze 50 milionů zlatých rublů, tekže jednání skončilo na mrtvém bodě. Jelikož většinu členů delegace tvořili vojenští specialisté, kteří o své cestě patřičně referovali – stala se brzy i sovětská opatření připravující se na válku patrná ve stavebním ruchu z druhé strany hranice.

Prameny:
Josef Novotný, Kantó Gun (historie Kuantungské armády)
Henry Sakaida, Aces of the rising Sun 1937-1945
Robert B. Edderton, Válečníci vycházejícího slunce
Lubomír Vejřík, Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔17.04.2005 📕21.166

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře