M1 Abrams (1) - Šeptající smrt

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔17.04.2005 📕65.405

Tankové jednotky USA dospěly koncem šedesátých let do stavu, kdy bylo nezbytně nutné najít náhradu za tanky M60 Patton, které pomalu přestávaly stačit na plnění úloh hlavního tanku na bojišti. Jejich původ bylo možné vystopovat ještě na konci druhé světové války v tanku M26 Pershing, ze kterého se přes M47 a M48 vyvinul. Ačkoli byl průběžně modernizován hrozba nových sovětských tanků vyžadovala nově koncipované vozidlo.


Americko-německý projekt MBT-70

Těžké začátky

V roce 1963 se US Army rozhodla participovat na mezinárodním programu, kterého se účastnilo ještě Německo, země, která měla se stavbou obrněných vozidel rozsáhlé zkušenosti.

Výsledkem měl být tank MBT-70 (Main Battle Tank), který měl splňovat požadavky US Army, stejně jako všech členských států NATO a samozřejmě překonávat všechny své protivníky.

Podle vizí DoD, speciálně ministra McNamary, měl mít hydropneumatické odpružení, které při obraně umožňovalo „zakleknout“ a snížit siluetu tanku, automatické nabíjení, kanón schopný vystřelovat klasickou munici i řízené střely Shillelagh, dálkově ovládaný 20 mm kanón, sofistikovaný sytém řízení palby apod. Nakonec bylo požadavků na technické vymoženosti tolik, že vývoj vázl nejprve na potížích s vývojem jednotlivých subsystémů a následně i na ceně.

Prototyp byl hotov v roce 1968 a okamžitě byly zahájeny zkušební testy, ale v roce 1969 už jednotková cena vyšplhala na pětinásobek původně očekávané sumy. To přimělo Němce k tomu, že od celého programu odstoupili a věnovali se vývoji druhé generace vlastních, později velmi úspěšných, tanků Leopard.

Armáda se ještě pokusila prosadit zjednodušenou variantu projektu označovanou XM803, ale to vedlo jen k roztříštění úsilí, dalším zdržením a nárůstu cen. Nakonec kongresmanům došla trpělivost a na další vývoj neuvolnili z rozpočtu peníze. Celý program byl ukončen v roce 1971.

(články o typu MBT-70 jsou k dispozici zde)

To ovšem celou situaci nijak nevyřešilo. Potřeba nového tanku byla stále akutnější. Naštěstí byli všichni zúčastnění poučitelní. Armáda navrhla nový projekt MBT-75. Tentokrát se nejprve sešli zástupci armády s konstruktéry, aby posoudili reálnost požadavků a formulovali výslednou podobu projektu. V roce 1972 byly požadavky, včetně maximální akceptovatelné ceny 500 000 UDS (v cenách roku 1972), předloženy DOD v dokumentu zvaném DCP (Development Concept Paper). Ministerstvo ho v lednu 1973 schválilo.

Výsledkem neměl být absolutně nejlepší tank na světě, ale solidní tank, který se vejde do rozpočtového limitu.

V DCP byl zakotven požadavek na porovnávací zkoušky od dvou dodavatelů. Kontrakt na stavbu prototypů dostaly v červnu 1973 firmy Chrysler a General Motors. Každá měla dodat separátně podvozek k jízdním zkouškám na polygonu a věž pro balistické zkoušky na střelnici.

Oba prototypy, symbolicky přeznačené na XM1 (jednička měla symbolizovat nástup nové generace), si byly vzhledově dost podobné. Oba měly rozměrnou nízkoprofilovou věž, podvozek se sedmi pojezdovými koly, ale zásadně se lišily pohonem.

Prototyp General Motors měl být poháněn konvenčním dieselovým motorem, zatímco Chryslerův prototyp turbohřídelovým motorem Avco Lycoming AGT-1500 s omračujícím výkonem 1500 ks. Ten dával mnohem větší měrný výkon než diesel a dokázal bez problémů spalovat jakékoli palivo. Větší spotřeba a tím pádem i nutnost umístit pod pancíř objemnější palivové nádrže nebyla konstrukční omezení, protože turbína je mnohem menší než diesel se stejným výkonem, takže pro nádrže bylo možné využít ušetřený prostor.


XM1 od společnosti Chrysler

Pokusy o další spolupráci

Do konstrukce tanku byly postupně integrovány dostupné poznatky a zkušenosti z konfliktů (viz níže). Za akceptovatelné byly považovány vyzkoušené novinky, nezávisle na tom odkud pocházely. V červenci 1973 americký team navštívil výzkumný ústav britské armády v Chobhamu a zkoumal vlastnosti vrstveného pancíře s keramickými vložkami vyvíjeného pod kódovým názvem Burlington. Nabíjecí automat byl zavržen jako nespolehlivý, nehledě na to, že nabíječ zvládl tuto práci rychleji a v nouzi byl schopen zastoupit některého z členů osádky ve věži. Kromě toho byla věž protažena dozadu a uskladněná munice důsledně oddělena od osádky pancéřovou stěnou s posuvným panelem, což by s nabíjecím automatem nebylo možné.

Dlouho se uvažovalo o výzbroji, zvláště s ohledem na nové sovětské tanky vybavené kanóny větších ráží a pokusy prováděné v Evropě. Nakonec se konstruktéři rozhodli věc neuspěchat. Tank dostal osvědčený M68 ráže 105mm s novou municí typu APFSDS, která umožnila dočasnou převahu sovětských tanků vyrovnat. Věnec věže, lůžko a maska kanónu byly zkonstruovány tak, aby byly připraveny pro bezproblémovou montáž nového kanón, až se zbaví dětských nemocí. To umožnilo standardizovat munici v rámci NATO.

V únoru roku 1976 byly oba prototypy hotové. Soutěže se měli zúčastnit i Němci s typem Leopard II AV (American Version), ale výroba prototypu se zdržela a Američané nečekali. 12. listopadu byl vyhlášen vítěz soutěže - Chrysler.

Armáda zprvu viděla v nevyzkoušeném pohonu riziko pro další vývoj, ale na druhou stranu, pro jeho použití hovořily dobré zkušenosti z provozu turbohřídelových motorů na armádních vrtulnících.

Obě země se ještě nějaký čas snažily unifikovat maximum částí obou tanků, nakonec zůstalo jen u kanónu. Američanům se zdály německé pásy příliš těžké a hlučné. Němcům připadala turbína a automatická převodovka příliš komplikované pro polní službu.

V každém případě bylo objednáno jedenáct předsériových XM1, na kterých byly, na základě zkoušek prototypu, provedeny první úpravy. Předsériové XM1 měly jinou masku kanónu, jiné zaměřovače, pojezdová kola se silnější gumovou bandáží apod.

Turbína nezklamala očekávání pesimistů a způsobila při vývoji řadu potíží. Potrápila nejprve konstruktéry a potom i štábní důstojníky.

Bylo potřeba upravit prachové filtry na vstupu, které svojí malou účinností následně způsobovaly poškození lopatek oběžných kol turbíny. Palivový systém v některých režimech způsoboval zhasínání motoru, pojezdové ústrojí se obalovalo blátem tak, že docházelo ke svlékání pásů. Pásy a převodovka měly menší životnost než bylo požadováno ve specifikacích.

Během náročných testů v roce 1978 se však podařilo většinu nedostatků odstranit a v dalších testech, probíhajících v roce 1979 se XM1 osvědčily jako výkonná a odolná vozidla. Jediné z čeho štábní důstojníky bolela hlava byla vyšší spotřeba paliva (kvůli přepravním kapacitám divize).


Prototyp XM1 z dílny General Motors

Hurá do série

Na základě dobrých výsledků zkoušek objednalo DoD koncem roku 1979 prvních 54 sériových M1, které měly tvořit výzbroj prvního tankového praporu (později byla objednávka zvýšena na 110 vozidel).

28. února 1980 byl ve výrobním závodě v Limě ve státě Ohio armádě předán první sériový M1. Na slavnostním ceremoniálu byl pokřtěn v duchu „generálských“ tradic jménem gen. Creightona Abramse, tankového velitele z Druhé světové války a velitele amerických sil ve Vietnamu. Tank křtila osobně vdova po generálovi. První sériový M1 nesl na čelním pancíři kresbu rozťatého mraku a nápis Thunderbolt, stejně jako tank gen. C.Abramse za Druhé světové války.

Sériové stroje se od předsériových lišily jen v drobnostech. Zadní část věže byla prodloužena a ukončena kolmým pancéřovým plátem, jednoduchá světla byla doplněna infračervenými reflektory, hnací turas dostal typické krycí kolo, omezující možnost svlečení pásu při zatáčení a v sekundární výzbroji dostal nabíječ místo původního MAG-58 kulomet M240 stejné ráže, ale na novém kolébkovém závěsu, který umožňoval větší výchylku zbraně proti původnímu pivotovému.

První prapor svá vozidla intenzivně využíval a posloužil jako zkušební jednotka pro vychytání všech problémů souvisejících s používáním a polní službou nových vozidel. Jako u každé novinky se našla řada „zasvěcených“ kritiků od novinářů po členy kongresu. (tedy většinou těch, kteří o tom dohromady nic neví). Jediný kdo si nestěžoval byli seržanti a poručíci obrněných sil (tj. velitelé osádek a čet).

Výroba postupně narůstala. Od roku 1982 začaly nové tanky sjíždět i z výrobního závodu Arsenal Tank Plant v Detroitu. V březnu 1982 byl Chrysler, kvůli finančním obtížím, nucen prodat výrobní linku a výrobní práva na M1 divizi Land Systems firmy General Dynamics, ale na nárůstu výroby se to neprojevilo, spíš naopak. V roce 1981 sjelo z výrobních pásů měsíčně 30 nových tanků, v letech 1982-83 už to bylo 60 a od roku 1984 70 kusů.


První vyrobený Abrams byl 28. února 1980 pokřtěn vdovou po generálu Creightonu Abramsovi v závodě v Limě. Tento stroj nesl na věži bílý nápis Thunderbolt, stejně jako tank gen. Abramse v dobách Druhé světové války

První vylepšení

Jak již bylo řečeno, od začátku vývoje M1 Abrams se počítalo s jeho přezbrojením výkonnější zbraní. Po rozsáhlých testech amerických, britských a německých kanónů padla volba na německý Rheinmetall Rh-120 ráže 120 mm s hladkým vývrtem. Úpravy věže pro jeho montáž nebyly nijak rozsáhlé. Mírně se změnila maska kanónu a vzhledem k větším rozměrům munice došlo ke snížení palebného průměru z původních 55 kusů na 40 kusů (36 ks v zadní části věže a 4 v korbě). Větší problémy byly s vychytáním dětských nemocí nové zbraně. Zpočátku zlobily polospalitelné nábojnice, tento problém vyřešili němečtí technici. Dále se Američanům zdál německý závěr příliš komplikovaný a choulostivý, tak ho upravili podle svých představ (asi na tom něco bylo, protože nakonec závěr zjednodušili i Němci). Prototyp nové zbraně dostal označení XM256 a byl v roce 1980 podrobena testům ve zkušebním středisku v Aberdeenu. Nakonec se kanón osvědčil, pod označením M256 byl zaveden do výzbroje a dodnes je považován za jednu z nejvýkonnějších zbraní na světě.

Začátkem roku 1981 byla vyrobena čtrnáctikusová série tanků označených M1E1 (Enhanced) vyzbrojených novou zbraní. Na první pohled byly identifikovatelné podle vybouleného ejektoru na hlavni kanónu a tří pancéřových desek navřených na čelním pancíři věže. Ty měly simulovat hmotnost zesíleného pancíře s jehož zavedením se u nové varianty počítalo. Protože osádky si soustavně stěžovaly na nedostatek úložného prostoru pro osobní výstroj dostal tank větší počet schránek na věž a dozadu bytelný ocelový koš.

Nějaký čas se ještě experimentovalo s tvarem posledního dílu pancéřové ochrany pásů, protože se mezi ní a hnacím turasem nabalovalo bláto. Nakonec dostala typický obloukovitě vykousnutý tvar. M1E1 byl vlastně ověřovacím vozidlem pro novou variantu M1A1, která se měla vyrábět masově.

Než byly ukončeny vojskové zkoušky nového kanónu a mohla naběhnout sériová výroba M1A1 produkovaly výrobní závody variantu IP M1 (Improved). Pro zlepšení jízdních vlastností dostal tank pérování s upravenými torzními tyčemi, výkonnější tlumiče a upravenou převodovku. Původní rozvod filtrovaného vzduchu byl nahrazen kompletně přetlakovaným prostorem osádky, takže se v podmínkách napadení ZHN obešla bez ochranných obleků a masek. Podstatnou změnou bylo zesílení čelního pancíře věže. Dalo se poznat podle zkrácení vzdálenosti mezi čelem věže a ejektorem na hlavni, protože její délka zůstala nezměněná. Dále byly provedené všechny úpravy odkládacích prostor vyzkoušené na M1E1.

Jenže jako vždy je něco za něco. Asi o 1t zvýšená hmotnost se projevila snížením maximální rychlosti přibližně o 6 km/h, dojezdu o 15 km a stoupavosti o 20 %.

Celkem bylo vyrobeno 894 vozidel IP M1, které tvořily výzbroj obrněných praporů jak na území kontinentální části USA tak v jednotek dislokovaných v západní Evropě. Na standard IP (s výjimkou zesílení pancíře) byly upraveny i všechny starší tanky M1.


Abrams pocházející z počáteční výrobní série známé jako LRIP (low-rate-initial-production) zachycený na zkušebním polygonu v Aberdeenu krátce po zavedení do operační služby

Reálné testy

V té době proběhla také řada testů XM1 (prototyp PV11), M1E1 i IP M1 s ukořistěnou municí východní provenience poskytovanou především Izraelem. Podařilo se získat dnové i tlakové miny, dělostřelecké granáty různých ráží, pancéřovky, protitankové řízené střely ale i celé tanky s ostrou municí. Pro porovnání byly balistickým zkouškám podrobeny i staré M60. Zásahy, které by znamenaly téměř jistou smrt osádky M60 někdy na M1 nezpůsobily ani poškození dostatečné k zastavení tanku. Výsledky byly natolik dobré, že byly hrůzostrašně vypadající záběry ze zkoušek promítány tankovým osádkám při přeškolení na nové M1 Abrams. O vlivu na celkovou morálku a posílení důvěry osádek ve svá vozidla je asi zbytečné mluvit.

Nakonec bylo pozváno i několik členů Kongresu a pod slibem přísné mlčenlivosti jim byly filmové záběry také předvedeny. Tak se konečně podařilo definitivně zavřít h...ústa největším kritikům celého programu.

Ve službě

Prvními jednotkami, která dostaly nové tanky M1 Abrams byly 1. cavalry division a v zápětí po ní 2. obrněná divize, které doplnily počty svých vozidel na plný tabulkový stav přibližně v polovině roku 1981. Jejich zkušenosti z provozu formulované do průběžných hlášení předávaných výrobci se příznivě odrazily na relativně bezproblémovém přezbrojení dalších jednotek upravenými verzemi i další spolehlivou službou nových tanků.

Premiéru v Evropě si Abramsy odbyly u tankových praporů 3. mechanizované divize. Nutno říci, že spojenci se na „přemodernizovanou“ americkou techniku dívali všelijak, ale to se rychle změnilo.

Od 13. září 1982 se 64. obrněná brigáda 3. mechanizované divize zúčastnila každoročního cvičení NATO REFORGER na straně „modrých“. Protivníkem na straně „červených“ byli Kanaďané vyzbrojení tanky Leopard 1.

Abramsy se díky tichým turbínám často dokázaly nepozorovaně přiblížit k „nepřátelským“ formacím a potom využít výhodu přesného systému řízení palby. Mnohé kanadské tankisty překvapilo i bleskové zrychlení tanku. Často dávali malou opravu při střelbě a míjeli. Ještě během cvičení si M1 vysloužily respekt a novou přezdívku „Whispering Death“ (Šeptající smrt).

Další předností Abramsů byla snadná údržba. Celý „power pack“ může být v poli vyměněn za necelou hodinu, zatímco na starších M60A3 Patton podobná operace zabrala 4 hodiny. Celá turbína je malá a modulární konstrukce umožňuje vyměnit většinu agregátů bez nutnosti vyjímat celý blok. TBO je 1800 motohodin nebo 12 000 mil což je třikrát víc než na dieselech tanku M60.

Problémy naopak způsobovala větší „žravost“ turbíny hlavně v režimech nízkých otáček a zásobovací kolony měly co dělat, aby stíhaly prvosledové jednotky zásobovat palivem, protože přepravní normy byly zhruba o čtvrtinu vyšší a tabulkové počty cisternových automobilů zůstaly nezměněny. Pro porovnání tank M60A3 měl dojezd 483 km se zásobou 1420 litrů paliva zatímco M1 s 1908 litry v nádržích ujel 499 km.

Prameny: Jim Mesko: M1 in action, Steven Zaloga: M1 MBT, FAS, General Dynamics, Gulf war

Fotografie: Archiv, General Dynamics, US Army, The ARMOR Site!

(pokračování)

TTD M1 Abrams

  M1 M1A1 M1A2
Zavedení do výzbroje 1979 (první dodávka 1980) 1985 1991
Délka vč. hlavně kanónu 9,776 m 9,830 m
Max. šířka 3,653 m 3,657 m
Max. výška 2,885 m
Světlá výška 0,482 m
Délka korby 7,918 m
Pohotovostní hmotnost 57,1 t 60 t 63,1 t
Bojová hmotnost 60 t 63 t 65,2 t
Hlavní výzbroj 1x105mm M68E1 1x120mm M256 (Rheinmetall Rh 120)
Palebný průměr 55 ks 40 ks
Náměr -9° +20°
Pomocná výzbroj / palebný průměr 2x7,62 mm M240 (1x koax.)/ 12 400 ks 1x12,7 mm Browning M2HB/ 1 000 ks
Brodivost bez přípravy 1,22 m
S přípravou 2,37 m
Překročitelnost okopu 2,74 m
Kolmé stěny 1,24 m
Zásoba paliva 1907 l
Dojezd na silnici 499 km 465 km 465 km
Dojezd v terénu 350 km 340 km 340 km
Maximální rychlost 72,3 km/h 67,5 km/h 67 km/h
Motor Plynová turbína AGT 1500 B
Výkon motoru 1 119 kW
Převodovka DDA X1100-3B automatická 4+2 převodové stupně
Měrný výkon 18,6 kW/t 17,8 kW/t 17,2 kW/t
Měrný tlak na půdu 0,96 kg/cm2 1,00 kg/cm2 1,04 kg/cm2
Čelní pancíř věže* 300 mm RHA 380 mm RHA 400-480 mm RHA
Čelní pancíř korby* 680 mm RHA 680 mm RHA 720-780 mm RHA

*všechny hodnoty jsou udávány pro střely APFSDS pro střely HEAT jsou hodnoty přibližně dvojnásobné

Zkušenosti a poučení z Yom-kippurské války

V říjnu 1973 došlo k rozsáhlému střetu mezi Syrskými, Egyptskými arabskými a Izraelskými tankovými jednotkami. Při prvním rozboru vyšly najevo dva neoddiskutovatelné fakty. Arabské armády rozsáhle používaly, spolu s pancéřovkami RPG-7, nové protitankové komplety 9M14 Maljutka. V přenosné verzi, jako výzbroj stíhačů tanků na podvozku BRDM i jako výzbroj bojových vozidel pěchoty BMP-1. A izraelské tanky utrpěly značné ztráty.

Ovšem závěry po prvním, povrchním vyhodnocení konfliktu byly naprosto mylné. Tiskem okamžitě proběhly rádoby odborné články o tom, že tankům na moderním bojišti odzvonilo. Celá hysterie kolem „debaklu“ izraelských tankových jednotek se podepsala i na náladách a postojích politiků k vývoji nových tanků v USA (i ostatních západních zemích). Jako obvykle šlo o zbrklé akceptování polopravd, které se momentálně hodily k prosazování vlastních zájmů.

Podrobnější a hlavně důsledně vedené zhodnocení celého střetnutí ukázalo, že pravda je někde úplně jinde. Přes masové nasazení PTŘS z ruské provenience, způsobily tyto střely pouze kolem 10% ztrát. Navíc i tento úspěch byl dosažen především díky nekoordinovanému nasazení tanků, mechanizované pěchoty a špatné spolupráci dělostřeleckých jednotek na straně Izraele. Osádky tanků se příliš často zabývaly likvidací „méně významných cílů“ jako jsou obrněné transportéry a bojová vozidla pěchoty a tak umožnily arabským tankům zkrátit vzdálenost mezi čely protistojících jednotek.

Nejvýznamnější ztráty pak způsobila palba ruských tankových kanonů převážně na malou vzdálenost. Nebezpečné byly hlavně nové tanky T-62 s relativně výkonným kanonem ráže 115 mm.

Kromě toho se ukázalo, že největší ztráty v řadách tankových osádek způsobila sekundární exploze munice po požáru v interiéru zasaženého tanku.

Na základě tohoto rozboru se potvrdilo, že nejúčinnější protitankovou zbraní zůstává tank a jeho úloha na bojišti je nezastupitelná. Potřeba vývoje nového tanku pro US Army byla obhájena a rozbor pomohl definovat jeho výslednou podobu.

S konečnou platností byl z výzbroje vyřazen rychlopalný kanon, na kterém někteří představitelé DoD zatvrzele trvali, a ničení „měkčích“ cílů bylo přenecháno mechanizované pěchotě.

Primárním požadavkem bylo přežití osádky. Vzhledem k tomu, že nasycení blízkovýchodního bojiště PTŘS bylo podle analytiků jen slabým odvarem toho, co mělo čekat tankové osádky v Evropě, bylo schváleno použití drahého pancíře Burlington BRL (Chobham). Ten sice neumožňoval tvarovat zakřivené plochy, ale poskytoval excelentní odolnost především proti střelám s kumulativními hlavicemi, kterými jsou PTŘS vybaveny.

Vysoká cena pancéřové ochrany donutila konstruktéry obětovat CITV, který dostaly až M1A2. Velitelé prvních M1 se museli spokojit pouze s optickou odbočkou zaměřovače střelce GPS.

Důraz byl kladen i na možnost zahájit boj s tanky protivníka na maximální možnou vzdálenost s vysokou pravděpodobností zásahu a zničení cíle první ránou. Proto se od začátku počítalo s kanonem větší ráže (jakmile bude k dispozici) vybaveným zcela novou municí s jádrem z ochuzeného uranu (DU) a přesným systémem řízení palby, využívajícím balistický počítač a údaje s řady senzorů včetně meteorologického.

Součástí systému přežití byla i vysoká pohyblivost a ta vyžadovala výkonnou pohonnou jednotku. Proto byla analytiky doporučena plynová turbína se všemi klady i zápory, které její používání přineslo.

Ostatní požadavky jako malá silueta, hmotnostní limit, nezměněné nároky na zásobování měly nižší prioritu a byly většinou obětovány.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔17.04.2005 📕65.405

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře