V těžkých dobách (7/20)

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔13.04.2005 📕17.270

Seriál

  1. V těžkých dobách (1/20)
  2. V těžkých dobách (2/20)
  3. V těžkých dobách (3/20)
  4. V těžkých dobách (4/20)
  5. V těžkých dobách (5/20)
  6. V těžkých dobách (6/20)
  7. V těžkých dobách (7/20)
  8. V těžkých dobách (8/20)
  9. V těžkých dobách (9/20)
  10. V těžkých dobách (10/20)
  11. V těžkých dobách (11/20)
  12. V těžkých dobách (12/20)
  13. V těžkých dobách (13/20)
  14. V těžkých dobách (14/20)
  15. V těžkých dobách (15/20)
  16. V těžkých dobách (16/20)
  17. V těžkých dobách (17/20)
  18. V těžkých dobách (18/20)
  19. V těžkých dobách (19/20)
  20. V těžkých dobách (20/20)

Podobné články

Další články autora

Po obsazení Bratislavy legionářským 33. střeleckým plukem dorazily do města také II. a III. prapor legionářského 39. střeleckého pluku, který dosud byl v Zohoru a Stupavě jako záloha při operaci k obsazení Bratislavy. Následně se 5. 1. 1919 přemístil celý legionářský 39. stř. pluk (i s I. praporem ze Zohoru) do Galanty spolu s 1. baterií legionářského 7. děl. pluku. Za úkol dostal tento pluk obsadit Komárno, Nové Zámky a Parkan. Po přesunu přes Hidaskurt, D. Tökes, D. Stredu, Alistál, Zlatné n. O. dorazil I. prapor pluku ráno 10. 1. 1919 ke Komárnu, které ihned obsadil, přičemž byl ve městě vítán místním obyvatelstvem. Přestože byly očekávány při obsazení Komárna srážky s maďarskými jednotkami, nestalo se tak. Maďaři včas ustoupili a odvezli s sebou svůj válečný materiál. Byla získána jen stará 2 děla v pevnosti města.

Mezitím II. prapor pluku dosáhl Taroškédu. Zde vyhledal velitele praporu maďarský vyjednavač z Nových Zámků, žádající vzhledem k ustoupení maďarským jednotek z města o rychlé obsazení města jako prevenci před možností propuknutí zločinností v ulicích. Již 9. 1. 1919 tedy II. prapor pluku Nové Zámky rychlým postupem bez problémů obsadil.

Tentýž den obsadil III. prapor pluku také Parkan. Dále zajistil Helembu, Zalabu a okolí Sakáloše. Zde navázal linii se sousedním legionářským 34. stř. plukem.

Legionářský 34. stř. pluk po předchozím přesunu koncem r. 1918 do oblasti Trenčína (I. a II. prapor) a Malacek (III. prapor) vyrazil 7. 1. 1919 k obsazení své určené části demarkačního pásma. I. prapor pluku obsadil ve dnech 9. 1. - 10. 1. 1919 povodí Ipeľu u Sakáloše, kde spojil obranu se sousedícím zde legionářským 39. stř. plukem. II. prapor pluku dorazil 9. 1. 1919 do Lučence, který již předtím však získala přepadem maďarské posádky 1. rota domácího 30. pěšího pluku a jaroměřská sokolská rota, pod velením npor. Ejema. Rychle a bez problémů tak mohl II. prapor legionářského 34. stř. pluku do 11. 1. 1919 obsadit i povodí Ipeľu přes Kováčovou, Bušince, Mikušovce k Pinciné. V samotném Lučenci zůstal potom štáb pluku.

Nešťastně vymezená „Pichonova linie“ (Nejvyšší vojenskou radou spojeneckých vítězných mocností) přetínala na mnoha místech důležité železniční cesty, kdy část vedla na československém území, pokračovala na území maďarském, potom opět na československém atd. Znemožňovalo to tak její používání. Italský gen. Piccione se tedy v československém zájmu rozhodl pro neplánovaný postup jižním směrem, aby získal celou železnici do svých rukou. Připravil akci pro bleskové obsazení území celé železnice legionářským 34. stř. plukem.

Mezitím části tohoto pluku přebraly od domácího vojska ochranu Lučence (10. a 12. rota pluku, vystřídaly jednotku npor.Ejema, kdy 1. rota domácího 30. pěšího pluku se přemístila do Košic ke svému pluku a jaroměřská sokolská rota do Levic), Seredu (9. rota) a Nitry (11. rota).

16. 1. 1919 na rozkaz gen. Piccioneho rychlým postupem obsadil leg. 34. stř. pluk jižní břeh Ipeľu, a zajistil tím Balassagyarmat, Drégelypalánk, Dejtár, Széczény, Nógrádszakál, Litke a Rapovce. Akce se obešla bez větší srážky s Maďary až na oblast kolem Rapovce. Zde došlo ke srážce s maďarskou jednotkou, která ale byla zahnána na ústup. V boji bylo přitom zajato 63 mužů a 12 důstojníků.

Během deseti dní tak legionářská 7. divize obsadila přikázaný úsek demarkační linie. Velitelství divize, které dosud řídilo operace z Hodonína, se přemístilo do Nitry.

Začátkem ledna 1919 již byla legionářská 6. divize rychlým přesunem v Košicích a Prešově. Rychlý postup byl umožněn především předchozím zajištěním celé oblasti domácím čs. vojskem plk. Schöbla. Leg. 31. stř. pluk byl ve Spišské Nové Vsi, leg. 32. stř. pluk ve Spišské Sobotě a Popradu a leg. 35. stř. pluk zůstal zatím jako divizní záloha v Žilině. Velitelství divize se umístilo 2. 1. do Popradu (později - 12.1. - do Košic). Pro obsazení východní části demarkační linie bylo toto území rozděleno na dva úseky. První úsek: R. Sobota – Tornaľa – Rožňava – Buzita – Haniska – soutok řeky Uhu do Laborce. Druhý úsek: povodí řeky Uh – Vajan – V. Kapušany – Užhorod – Perečín – V. Berezný – Užocký průsmyk. První úsek byl svěřen leg. 32. stř. pluku, druhý úsek leg. 31. stř. pluku.

31. stř. pluk se přepravil železnicí 11. 1. do Michalovců. S maďarskou posádkou Užhorodu zde dojednal velitel pluku vyklizení města a stažení na maďarské území. Následně dva prapory pluku (I. a III.) a baterie leg. 6. děl. pluku obsadily 13. 1. Užhorod, kde byly uvítány místním obyvatelstvem. Následný den dorazil i II. prapor pluku. Celý pluk tak byl nyní se zmíněnou dělostřeleckou baterií soustředěn v Užhorodě.

I. prapor následně do 18. 1. obsadil Perečín, V. Berezný, Užok, V. Kapušany a Vajany, čímž zajistil daný úsek povodí Uhu. Velitel pluku ve spolupráci se slovenskými vojáky bývalého rakousko-uherského c. k. pluku č. 71 z Trenčína zřídil strážní útvary, složené z těchto slovenských vojáků, v Bidovcích, Sečovcích, Michalovcích a Sobranci jako ochranu pro přepravu důležité silnice Košice – Michalovce – Sobrance – Užhorod. Dále velitel leg. 31. stř. pluku vyzval ukrajinskou jednotku, která po skončení I. sv. války obsadila Mukačevo, aby město vyklidila, neboť se jedná o československé území. Ukrajinci se na základě této výzvy stáhli z území Československa.

Leg. 32. stř. pluk obsadil svou část prostoru území k demarkační linii svými prapory odděleně. I. prapor pluku obsadil 10. 1. Tisovce, po přesunu v obtížném zasněženém terénu přes Vernár, Telgárt, Muráň, Tisovec a R. Sobotu. V Tisovci byl prapor vítán místním obyvatelstvem. Části praporu dále obsadily v okolí Tornaľu, R. Sobotu a Oždany, kde prapor sousedil s leg. 34. stř. plukem. II. prapor pluku obsadil úsek Moldava – Haniska – Čaňa. III. prapor pluku prostor Žďaňa – Laštovce. Velitelství pluku se přemístilo do Rožňavy. Při obsazování těchto oblastí byla též získána i nemalá kořist na výzbroji a výstroji, kterou za sebou zanechávala rychle ustupující maďarská armáda.

Legionářská 6. divize tak během tří týdnů obsadila svůj úsek demarkační linie a celé území zajistila.

V průběhu operací čs. armádního legionářského sboru zajistil domácí 30. pěší pluk a pluk „Slovenskej slobody“ bez problémů oblast Zemplinské, Šarišské a Spišské stolice.

I. brigáda domácího vojska zajišťovala na Spišsku a Zemplinsku ochranu hranice s Polskem. III. brigáda domácího vojska byla v prostoru Oravska, kde zajišťovala i Pováží a okolí Nitry. Čs. armádní legionářský sbor potom se nacházel v prostoru jižní demarkační linie, kde zajišťoval hranice s Maďarskem. Na ochranu jižní slovenské hranice však ale legionářský sbor neměl dostatek sil. Svěřené úseky byly rozsáhlé a někdy rozestupy mezi jednotkami byly až 25 km široké (na každého muže legionářského sboru tak v pozicích průměrně připadalo cca 80 – 100 m hranice).

Následně byly během ledna 1919 odstraňovány z jednotlivých jednotek různé „nespolehlivé živly“, které se v jejich rámci dostaly na Slovensko v rušných revolučních dnech. Po jejich odstranění se v jednotkách očividně rychle zvýšila kázeň a disciplína.

Lze tedy říci, že 20. 1. 1919 bylo Slovensko v československých rukách. Již na začátku ledna 1919 obdržely všechny čs. jednotky na Slovensku telegram ministra národní obrany v následujícím znění:

Na prahu nového roku posílám Vám srdečný bratrský pozdrav. Jsme vítězi; nepřítel povalen a národ náš osvobozen. Ale ještě není skončeno. Naše vlast potřebuje ozbrojené paže Vaše. Jděte za skvělým příkladem Vašich bratří, kteří v československých armádách za hranicemi vykonali největší práci pro svou samostatnost.

Celý svět koří se jich vlastnostem a celý svět uznává jednomyslně, že není lepších vojáků. Učiňte je svým milým příkladem, přisahejte v dnešní den, že věnujete své síly, duši i srdce naší mladé republice a že i v tom se jim vyrovnáte.

Teprve potom budeme u cíle, teprve potom budeme jisti, že naše vlast leží nám ze všeho nejvíce na srdci.

Posílám Vám tato slova jdoucí z hloubi mé duše a přesvědčení, že utkví ve Vaší duši a stanou se v nejkratší době radostnou skutečností.

Ať žije svobodný národ československý! Ať žije Československá republika! Na zdar! Na zdar! Na zdar!

Václav Klofáč, ministr národní obrany.

Promaďarské bublání – po obsazení v lednu 1919

Přestože Slovensko bylo již zajištěno československým vojskem, nehodlalo se Maďarsko tak snadno jeho území vzdát. Trpkost této ztráty byla pro Maďary, snažící se o obnovu celého Magyárországu, silná. Maďaři se tedy brzy všemožně snažili podporovat na Slovensku různé promaďarské směry. Rovněž maďarské obyvatelstvo na Slovensku, které převládalo zejména na jihu a východě Slovensku nad slovenským, přestože nejprve přijímalo přítomnsot československého vojska jako záruku zabezpečení zákonnosti před nedávnou nejistotou na konci I. sv. války, si nyní uvědomovalo pravý stav věci a část odmítalo stát se občany Československa. Často zcela nepředstavitelnou věci pro toto maďarské obyvatelstvo na Slovensku byl fakt, že by veřejná správa měla přejít do ruskou Slováků. Hroutily se jim tak jejich zažité zvyklosti. Často tak tito maďarští obyvatelé vyvolávali různé občanské nepokoje, promaďarské tábory lidu, stávky ad. Šířila se z těchto kruhů i protičeskoslovenská propaganda formou plakátů, letáků a různých promaďarských článků v tisku. Situace byla o to složitější, že se této promaďarské rozsáhlé propagandy, velmi štědře financované maďarským kapitálem, účastnili i někteří maďarští úředníci, kteří museli na některých úředních místech ve správě či službách zůstat i po obsazení Slovenska čs. vojskem z důvodu plynulého přechodu k běžnému fungování mladého státu. Dále se v těchto aktivitách silně prosazovala i maďarská šlechta na Slovensku či vlivné a majetné promaďarské osoby - často i slovenské národnosti, kterou nyní i popíraly. Vyvolávání nepokojů jen nahrávalo nedostatečné národní uvědomění a nedostatečná vzdělanost velké části slovenského obyvatelstva, které ve většině oblastí tvořilo spíše nižší a střední sociální vrstvy. Maďarská strana toho zneužívala často sliby o blahobytu při připojení slovenského území k Maďarsku. Slovenská inteligence, která se pokoušela tvořit maďarské propagandě protipól, nebyla ještě tehdy tak silná. Navíc bohužel k 23. 1. 1919 byly výnosem ministra pro Slovensko (vzniklé Ministersvo s plnou mocí pro správu Slovenska) Vavro Šrobára zrušeny založené slovenské národní výbory (dále také výnosem zamezoval vytváření dalších dobrovolnických jednotek), což zejména v oblastech s maďarskou většinou mělo neblahý dopad. Nepokoje se začínaly objevovat stále častěji především na východním Slovensku, kde v chudých oblastech nacházela maďarská propaganda nejúrodnější půdu. Zde se jednalo především o Košice. Další nepokoje se objevovaly i na jihu - především v Bratislavě, Komárně, Nových Zámcích, Nitře, Lučenci a Zvolenu, kde mělo maďarské obyvatelstvo také velké zastoupení i vliv. Často k uklidnění některých situací musela být povolána i čs. vojenská jednotka. Vojsko na Slovensku tak muselo být neustále ve střehu a snažit se tyto promaďarské tlaky mírnit, což si vyžadovalo častou pohotovost, která jej zbytečně vyčerpávala.

V té době již v Čechách bylo postaveno 41 praporů (31 z nich působilo v pohraničí). Na Moravě a ve Slezsku bylo postaveno 44 praporů (34 z nich působilo v pohraničí).

Na Slovensku bylo na posádkách 32 praporů a 19 dělostřeleckých baterií. Po obsazení celého území Slovenska koncem ledna 1919 byla zahájena výstavba pluků, doplňovaných z místního slovenského obyvatelstva. K 21. 3. 1919 byli mobilizováni všichni služby schopní Slováci ročníků 1892 – 1898, stejně jako ostatní občané v jiných částech republiky. Mezi jednotlivé pluky byl po půlrotách rozdělen pluk „Slovenskej Slobody“. Do konce května 1919 bylo postaveno na Slovensku dalších 8 pěších praporů. Ještě v březnu 1919 vydalo MNO základní organizační výnos, kterým čs. armáda byla nadále členěna na 12 pěších divizí. 8 divizí se mělo doplňovat z Čech, Moravy a Slezska, 3 divize ze Slovenska a 1 divize z Podkarpatské Rusi. Reorganizace vojenských ozbrojených složek v tyto divize se měla skončit do konce června. Každá divize měla mít dvě pěší brigády, 12 praporů, 1 dělostřelecký pluk (každý mající 5 baterií), 1 jezdeckou eskadronu, 2 ženijní roty a technické jednotky. Dále bylo tehdy přikročeno i k organizaci letectva, tehdy tvořeného pouze 4 ukořistěnými zastaralými letouny v Chebu po bývalé c. k. armádě.

Situace na jižním Slovensku se stávala stále nebezpečnější. V legionářských jednotkách přestávali čs. legionáři věřit svým italským důstojníkům, z nichž většina sympatizovala spíše s maďarskými požadavky ve věci jižního Slovenska. Mnozí legionářští důstojníci žádali u svého velení tvrdý postih promaďarských akcí, navrhovali vyhlásit v krizových oblastech i stanné právo k uklidnění výbušné situace. Koncem ledna 1919 se dokonce asi třicet legionářských důstojníků postavilo v Lučenci proti svému italskému veliteli plk. Nascimbenemu, kterého odzbrojili pro podezření ze zrady ve prospěch Maďarska. Přes jeho zákaz vylepili i vyhlášky se stanným právem. Zajistili z řad čelních maďarských představitelů přípravy promaďarské vzpoury ve městě 16 rukojmých a pohrozili jejich popravou, pokud dojde ve městě k povstání a stávce. Kritická situace na jižním Slovensku si tak často žádala i kritická řešení.

Mezitím docházely na Slovensko další posily. Mimo dalších jednotek dorazil 3. 2. 1919 do Bratislavy z Pohořelic u Brna i I. námořní prapor o síle 3 rot (21 důstojníků, 566 mužů) se 7 kulomety. Mimo nich v Bratislavě tvořily čs. posádku i 2 prapory leg. 33. stř. pluku, I. prapor 1. pluku Stráže Svobody, 1 děl. baterie, 1 obrněné auto, pomocné oddíly a obrněný vlak s osádkou čs. námořníků.

V té době docházelo takřka ke každodenním přestřelkám na hranicích s maďarským vojskem. Zároveň Maďaři posílali různými cestami na Slovensko velké množství letáků s výzvami ke vzpouře proti československé vládě. Tyto letáky shazovaly na jižním Slovensku i maďarská letadla, která tak provokativně narušovala vzdušný prostor Československa. Situace na jižním Slovensku tehdy opravdu nebyla růžová, vše zde hrozilo výbuchem revoluce. Tehdy také V. Šrobár, ministr s plnou moci pro Slovensko, posílá do Prahy na Ministerstvo národní obrany zoufalý telegram: „V nejvyšším nebezpečí žádám o okamžité vojenské posily…situace je zoufalá…Pád Lučence pozvedl by mravně maďarské vojsko.“ („Českoslovenští legionáři (1914-1920) – K. Pichlík, B. Klípa, J. Zabloudilová, str. 224)

Dne 12. 2. 1919 vypukla, po menších stávkách a nepokojích v různých městech, promaďarskými politickými směry zorganizovaná a svým hlavním zaměřením protičeskoslovenská generální stávka v Komárně, Nových Zámcích, Nitře, Lučenci, Zvolenu a Košicích (zde až 14. 2. 1919). Oficiálním požadavkem stávkujících, většinou Maďarů, byly vyšší mzdy. Stávka znemožňovala zcela železniční dopravu, v této době tak potřebnou. Čs. strana vyřešila situaci povoláním vojenských i civilních železničářů z Čech, Moravy a Slezska, kteří velkou část stávkujících železničářů v jejich funkcích dočasně nahradili, čímž zajistili alespoň nouzové fungování železniční dopravy. Po osmi dnech, 20. 2., stávkující maďarští železničáři stávku vzdali.

V den vypuknutí této generální stávky vypukla na její podporu i všeobecná stávka dělníků v Lučenci. Ta však byla místními státními úřady nenásilně potlačena již 14. 2.

Stávka v Košicích, trvající od 14. 2. byla ukončena 19. 2. Domácí 30. pěší pluk hned při jejím zahájení obsadil důležitá místa ve městě, z nichž některé zajišťoval již i před tím. Na některých místech dodal za stávkující dělníky své vojáky, což například pomohlo dalšímu fungování elektrárny a plynárny (zásluhou kpt. Svatoše). S tím zaskočení maďarští dělníci nepočítali. Proto stávku po pěti dnech ukončili. Stávku v Košicích chtěli Maďaři pravděpodobně nechat přerůst v povstání proti československé vládě. Do města přijížděli podezřelí cizinci, z nichž několik bylo i zatčeno s falešnými průkazy totožnosti a zbraněmi. Došlo v ulicích města i k několika přestřelkám mezi maďarskými nacionalisty a čs. vojáky dom. 30. pěšího pluku. Situaci vyčešil pluk tím, že vydal bezpečnostní vyhlášku podobající se takřka stannému právu. Na jejím základě zasahoval proti shromážděným davům, které rozháněl. Příslušníci pluku byli často podrážděni drzým a vyzývavým chováním maďarského obyvatelstva. Došlo proto bohužel i ze strany některých z nich k několika smutným případům překročení pravomoci či nezákonnému rekvírování. Šlo však o vyjímky a tyto případy byly později velením šetřeny. Pplk. Beran, velitel pluku, sjednal okamžitě nápravu. Situace v Košicích však přesto zůstávala nadále napjatá.

Nejsmutněji asi dopadla stávka maďarských dělníků a úředníků, která 12. 2. vypukla v Bratislavě, za nejprve tichých sympatií velitele města a zároveň velitele leg. 33. stř. pluku italského plk. R. Barrecy. Předcházely jí již od rána nepokoje v ulicích města. Rozhazovány byly na ulicích i letáky s protičeským textem - výzvou k všeobecné stávce a znovupřipojení slovenského území k Maďarsku. Italský plk. Barreca se již delší dobu stýkal s maďarskou inteligencí, jež ho silně ovlivňovala. Mluvilo se i o jeho poměrech s maďarskými šlechtičnami. Stále výrazněji se tak ve vnějším projevu ukazovalo jeho spíše promaďarské smýšlení.

…Kolem druhé hodiny odpolední začalo se náměstí plnit tak, že asi za hodinu byla všude již hlava na hlavě. Zakrátko se nějaký kluk vyšplhal na strom před poštovním úřadem a rozvinul tam velkomaďarský prapor, asi na znamení, že schůze byla zahájena, neboť hned nato bylo provoláváno bouřlivé „Eljén Magyarország!“ a potom zjevil se nad davem nějaký řečník, který po krátké, ovšem že proti všemu slovanskému zahrocené řeči opět zmizel v davu, sklidiv novou bouři „eljenu“ a ze všech stran voláno hned „El a cseh kutyákkal!“ (Pryč s těmi českými psy!). Vřava rostla, provolávání „eljenu“ nebralo konce, nadávky a strašlivý ryk této masy nevěstil nic dobrého…

Skupina našich námořníků s četou arditů přihlížela tomuto divadlu od jižní strany tábora a od farního kostela stáli jednotlivě až po zuby ozbrojení zelenokabátníci 33. pluku italských legionářů.

Znenadání vjíždělo směrem od zemského vojenského velitelství vojenské auto, které vjelo bez obav do masy tohoto lidu, který se za ním zavřel jako mořská hladina nad vrakem lodním a hned nastalo nové volání Eljen Barreca!“, které zase nebralo konce. Nad davem vztyčila se postava v uniformě italského důstojníka a bouřlivé volání „Eljén Barreca“ a „Eviva Italia“, mísilo se již s opětovnými výstřely ze severní strany náměstí; několik námořníků a arditů, kteří stáli v bezprostřední blízkosti za tímto táborem, prchalo k nám volajíc: „Bratři, do našich hochů se střílí!“ Kdo v tomto okamžiku dal rozkaz k palbě, nevím, vše šlo na vlastní pěst, hnali jsme se jako šílení a v uších nám jen hučelo „Zrada!“.

O dosahu tohoto slova jsme neměli ani tušení. Tisícové zástupy Maďarů před námi, z oken takřka všech domů se pálilo do našich řad, silné maďarské vojsko bylo přichystané v nynější Petržalce k vpádu přes most do města, a my stáli jsme tu bez jednotného velení. Naši krajně již povážlivou situaci zachránili ardité a silná četa našich „mariňáků“, kteří nám běželi od námořnických kasáren na pomoc.

První byli ověšeni věncem ručních granátů a v rukou nesli též asi po čtyřech podobných bonbonech, druzí – Bůh ví, kde to v té chvíli vzali – ale každý mariňák táhl za sebou svůj vlastní kulomet.

Řetěz těchto hochů posadil se klidně přes celou šířku ulice, a skoro současně zahrkali s tím Božím dárkem. Pár trr-rr šlo přes hlavy. Vidouce, že útočníci nemíní se jen tak hladce zastavit, dali i několik trr-rr, jak se říká od podlahy, pod nohy. Účinek těchto posledních salv byl strašný. Masa, která se hnala na naši pozici rázem zakolísala, hromada jich hned se válela po náměstí, ostatní se rozprchli jako vrabci. Viděl jsem na vlastní oči, jak celá řada těchto fanatiků naskákala do přízemních oken sklepních, jako kdyby z můstku skákali do vody, jiní zase v největší rychlosti vytrhli mříže z pouličních kanálů a skákali do nich jako posedlí tak, že později, když jsme čistili náměstí, bylo jich v některém kanále tolik, že nemohli nikdo ani ven, a my jsme jim museli ještě i pomáhat. Stromy byly obsazeny na všech větvích, jako kdyby na nich seděly vrány.

Na severním konci podobným způsobem postupovali zelenokabátníci. Pažby pušek a bodla dělala svou povinnost a středem náměstí řádil jak čertem posedlý obrněný automobil; tato nestvůra připadala mi, jako panští drábové za starých časů. Rozdával rány předkem i zadkem, vjel do všeho a přejel vše, co se mu zavčas nevyhnulo.

Barrecovo auto stálo bezradně obsazeno a obklíčeno zelenokabátníky, z nichž jeden dal i tomuto zrádci svoje veto, avšak bohužel předčasně, neboť nežli mu mohla přispěchat na pomoc posila jeho bratří, dav ho přímo ubodal, takže svoji odvahu zaplatil vlastní krví.

Když tu byl zjednán jakýs takýs pořádek, obrátila se naše pozornost k mariňáckým kasárnám, kde se střílelo o překot. Předmostí bylo obsazeno smíšeným vojskem všech útvarů, které toho času v Bratislavě dlelo. Pluk Svobody udržoval v uctivé vzdálenosti Maďary, kteří byli za Dunajem, a několik dělových ran z hradu zahnalo i náhle u předmostí se objevivší maďarský pancéřový vlak. Lze snad jedině tomu co děkovat, že most byl až do polovice z naší strany podminován, takže se maďarská armáda neodvážila překročit neutrální pásmo, ačkoliv se o to pokusila, ale byla mostní stráží odražena s krvavými ztrátami.

I kdyby snad vyhození mostu selhalo, nedostali by se Maďaři na naši stranu, neboť pro ten případ byla mariňácká kasárna obsazena kulomety ve všech oknech. Na střeše těchto kasáren byl jeden kulomet na druhém, mimo to podobně to vypadalo i ve vládní budově u samého Dunaje…“ (dle vzpomínky námořníka R. Baláka – Piráti svobody, J. Marek)

Došlo k bojům i na jiných místech Bratislavy. Malé skupiny legionářů a námořníků (i jednotlivci) byly napadány ze zálohy rozvášněným davem. Nakonec se podařilo nepokoje potlačit. Tehdy se Bratislava ještě jmenovala oficiálně krátce Wilsonovo město (původně v rámci Uher předtím Pressburg). Od 16. 2. 1919 oficiálně město získalo název Bratislava.

17. 2. se konal veřejný pohřeb maďarských obětí tohoto incidentu, jenž se pokoušely promaďarské kruhy zneužít opět k propuknutí dalších nepokojů ve městě. Jelikož však velení leg. 33. stř. pluku toto předpokládalo, učinilo včas potřebná opatření, čímž bylo nepokojům zabráněno.

Situace se postupně uklidnila a město přešlo opět na mírový způsob života. 24. 2. byla dokonce ve městě s pomocí námořníků založena i tělocvičná jednota Sokola.

Italský plk. R. Barreca byl později k velké radosti legionářů 33. stř. pluku, kteří jej obviňovali ze zrady, 3. 3. zbaven velení nad plukem. Odešel od pluku se svými zavazadly přes most do Petržalky na maďarskou stranu…

Na mnoha místech Slovenska se též konaly naopak i masové pročeskoslovenské slavnosti, především pořádané slovenskou pročeskoslovenskou inteligencí. Slovenští občané nového státu si začínali uvědomovat možnosti, které jim nová republika přináší a v níž na rozdíl od Uher, mohli být plnoprávnými občany. Maďaři se samozřejmě snažili tuto důvěru Slováků v nový stát a čechoslovakistické cítění všemožně zpochybňovat.

(pokračování příště)

Pavel J. Kuthan – souborná studie „V těžkých dobách…“, 2004
pavelkuthan@seznam.cz

Výběr z hlavních použitých pramenů:
Osobní archiv autora
Vojenský historický archiv Praha – fond „Boje na Slovensku I. – skupina „Schöbl“, fond „Boje na Slovensku I. – Východní slovenská skupina“
Vojenský jubilejní kalendář 1918-1938, Praha 1938
Čada Václav, 28. říjen 1918 skutečnost, sny a iluze, Mladá Fronta+Naše vojsko 1988
Boháč Jaroslav, Kronika československé legie ve Francii – Rota Nazdar 1914-1916, Praha 1938
Dérer Ivan, Slovensko v prevrate a po ňom, Bratislava 1924
Fidler Jiří, Generálové legionáři, Jota Military, Brno 1999
Gašpar Ján, Po stopách bojů československého vojska a legionářů v okolí Košic v roku 1919, Český spolek na Slovensku, Košice 2001
Hanzal Vojtěch, Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku, vlastní náklad, Praha 1928
Ježek Zdeněk, Boj o Slovensko v letech 1918 – 1919, vlastní náklad, Praha 1928
Junek Jiří, Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919, OM VM, V. Mýto 2002
Juza Josef, Čs. legionáři okresu Rychnov n. Kn. 1914-1921, OÚ RnK, Rychnov n. Kněžnou 1998.
Kavena Karel, Dějiny dělostřeleckého pluku 1., děl. pluk 1., 1937
Marek Jindřich, Piráti svobody, Svět křídel, Cheb 2002
Olivová Věra, Dějiny první republiky, Karolinum, Praha 2000
Peroutka F., Budování státu 1918-1919, Praha 1991
Pichlík Karel, Klípa B., Zabloudilová J., Českoslovenští legionáři 1914-1920, Mladá Fronta, Praha 1996
Pokorná A., Hofman P., Stehlík E., Československá armáda 1918-1938, Impuls, Praha 1991
Pospíšilová Jaroslava, Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové 1914-1920, MVČ HK, H.Králové 2000
Pražák R. a kolektiv, Dějiny Maďarska, Brno 1993
Preininger Ladislav, Československá legie ve Francii 1914-1918, Praha 1928.
Prokš Petr, Politikové a vznik republiky, Prospektrum, Praha 1998
Ryšavý Jaroslav, Kronika II. pluku Stráže Svobody České Budějovice, Litera, Praha 1947
Štvrtecký Štefan, V boj! Obrázková kronika československého revolučního hnutí v Itálii 1915-1918, Praha 1927
Vachek Josef, Pamätnik pomníka padlých v bojoch o Nové Zámky na Slovensku v r. 1919, Odbor PPPBNZ, Nové Zámky 1922
Vondráček Karel, Boje na východním Slovensku v květnu a červnu 1919, Bratislava 1936.
Zapletal Řehoř, Druhý čs. pěší pluk dobrovolnický, VA RČS, Praha 1928

Seriál

  1. V těžkých dobách (1/20)
  2. V těžkých dobách (2/20)
  3. V těžkých dobách (3/20)
  4. V těžkých dobách (4/20)
  5. V těžkých dobách (5/20)
  6. V těžkých dobách (6/20)
  7. V těžkých dobách (7/20)
  8. V těžkých dobách (8/20)
  9. V těžkých dobách (9/20)
  10. V těžkých dobách (10/20)
  11. V těžkých dobách (11/20)
  12. V těžkých dobách (12/20)
  13. V těžkých dobách (13/20)
  14. V těžkých dobách (14/20)
  15. V těžkých dobách (15/20)
  16. V těžkých dobách (16/20)
  17. V těžkých dobách (17/20)
  18. V těžkých dobách (18/20)
  19. V těžkých dobách (19/20)
  20. V těžkých dobách (20/20)

Podobné články

Další články autora

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔13.04.2005 📕17.270

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře