Vzpomínka na květen 1945

Autor : Vladimír Štrupl / Vladimír Štrupl1 🕔13.04.2005 📕14.620

V roce 1945 jsem byl učedníkem v knihkupectví Alexandra Štorcha v Praze na Staroměstském náměstí. I když v tomto domě dnes knihkupectví není, dům je dosud vyzdoben sgrafitem Mikoláše Alše, včetně jména jeho tehdejšího majitele.

Mým úkolem bylo v roce 1944 a 1945 dojít každý pátek večer na Václavské náměstí a u některého kamelota koupit časopis Das Reich, tj, Říše. Dělal jsem to tak automaticky, že jsem šel kupovat tento časopis i 28. dubna 1945 a kamelotka mně výsměšně řekla: „Copak už nějaká dasrajch je ?!“

Do učení jsem šel i v sobotu 5. května. Doma, v Mlýnské ulici číslo 60, bylo domluveno, že moje maminka odjede do Káraného už v poledne a můj otec, který pracoval v Libni, sedne na vlak hned po práci v pět hodin odpoledne. Já, který jsem pracoval v sobotu jen do šesti, přespím doma sám a pojedu ze nimi v neděli ráno.

Ten rodinný plán nevyšel. Kolem deváté nebo desáté hodiny dopoledne mi dala paní šéfová tři sta korun, abych šel do velkoobchodu s papírnickým zbožím a nakoupil tam československé praporky. Od pátečního večera se na domech v Praze začaly objevovat československé vlajky a vypadalo to, že situace bude stejná nebo podobná roku 1918. Československé papírové vlaječky neměli, ale prodali mi několik amerických a anglických vlajek, přesněji papírových praporků. Ve chvíli, kdy jsem se vrátil do knihkupectví na Staroměstském náměstí, přinesl pan šéf ze svého bytu v prvním poschodí rozhlasový přijímač a v něm volali pracovníci rozhlasu o pomoc. Současně městský rozhlas tlampači – původně určenými pro informace o náletech anglických a amerických letadel a co dělat po jejich skončení, hlásil, že na Staroměstské radnici se střílí do českých lidí a volal o pomoc české četníky, členy vládního vojska a české policisty, aby přišli na pomoc.

Tehdy kolem Štorchova domu vedly koleje a jezdila po nich tramvaj číslo 1. Dnes nemohu posoudit, jak to bylo. Vyběhl jsem ven a před sebou jsem uviděl tramvaj, plnou policajtů. Skočil jsem před tu tramvaj a zuřivě mával s anglickou a americkou vlaječkou. Řidič zastavil, a nebyl jsem sám, křičel jsem na uniformované policisty: „Na radnici se střílí, běžte jim pomoci !“ Policajti po chvíli vystoupili. Ale tak zoufalé, dnes řekl bych tak bezradné obličeje, jsem později nikdy neviděl. Dnes tuším, že dostali od německých pánů úkol zlikvidovat povstání v rozhlase, a nyní lid, který povstal, jim ukládá úkol zcela opačný. Jako patnáctiletý učeň jsem o tom neměl potuchy.

Kolem poledne v sobotu 5. května 1945, řekl pan šéf, Alexandr Štorch, že zavírá krám a že můžeme jít domů. Šel jsem domů Pařížskou ulicí, přešel Čechův most a na něm jsem „statečně“ hodil do Vltavy anglický i americký praporek. Čekala mne cesta přes ulici, nevím, jak se jmenovala tenkrát, později Makarenkova, nyní se jmenuje zase jinak, ale v ní byla různá velitelství wehrmachtu a německé policie. Strážní už neměli pušky na ramenou, ale v ruce odjištěné, mohli mne odstřelit jako škodnou.

V Mlýnské ulici, ve staré tkalcovně, kde jsem bydlel, bylo již rušno. Muži jako pan Jelínek, Renger, Brýda a další šli k vlaku, který stál odstaven na nádraží, byla v něm munice a výstroj a nebyl hlídán. Chlapi si vzali na sebe německé nepromokavé pláště, do kapes si strčili granáty a promenovali se po nádraží. Náhle se u nich objevila německá vojenská policie, zajala je a odvedla do Pečkova paláce na kraji u Stromovky. Tam, jak později vyprávěl pan Jelínek, museli sundat pláště a hodit je na hromadu, pak je zavedli do sklepa, kde zůstali coby rukojmí až do 9. května. „Ještě že nás nešacovali. Kdyby objevili, že máme po kapsách granáty, tak nás postříleli,“ dodal.

Po příchodu domů jsem zapálil primus, postavil na něj hrnec s vařenými oloupanými bramborami, byly suché, bez omastku a šel jsem na dvorek. Bylo na něm plno, někdo pustil v okně rádio a já na brambory zapomněl. Byly na uhel a nic jiného jsem doma neměl.

Nikdo nic nedělal. Pouze pan Hataš, číšník z restaurace U topolů na rohu v Zelené ulici, chodil každé ráno s puškou bojovat do Zeměpisného ústavu a večer se unavený vracel a vyprávěl nám, kolik místností dobyli a co je ještě čeká. Pan Janáček stavěl barikádu pod viaduktem u nádraží na začátku Stromovky. Stavěli ji z trámů, které tam byly uskladněny proti velké vodě a velká voda, která zaplavovala Císařský mlýn a byty v přízemí, se objevovala do té doby, než postavili Slapy, každý druhý rok. Největší povodeň byla v roce 1940.

V bubenečských vilách bydleli Němci, většinou správní nebo policejní úředníci a tak není divu, že na stavitele barikády začal někdo střílet. Střelec stál nahoře za plotem v Goetheho ulici. Pan Janáček nestačil obejít vystavěnou zeď, jenom přehoupl hlavu a jako terč nechal viset svůj zadek. Tam ať se trefí, říkal si, jen ať hlava zůstane celá. Měl štěstí, střelec se netrefil.

Většinu dne i část noci jsme trávili ve sklepě. Někdo tam položil dvoje nebo troje necky a na nich se sedělo. Spát jsme chodili domů, protože německé letadlo, které házelo pumy na domy na Václavském náměstí, v noci nelétalo. Herec Vinohradského divadla Pech, jehož rodiče měli v nájmu hospodu U pramene a on působil v odboji, zorganizoval zásobování. Jednou nebo dvakrát denně jsme v jejich hospodě dostávali plátek sekané, už nevím, zda s chlebem nebo s bramborem. Nevzpomínám si, že bych trpěl hladem. Ostatně na to nebyl čas.

Asi druhý nebo třetí den se objevil na nádraží pancéřový vlak osazený českými povstalci. Vylezl jsem na půdu a špehýrkou jsem pozoroval dění na nádraží jako na divadle. Vlak manévroval mezi Holešovicemi a Roztoky. Z krajní vily nad bubenečským nádražím ostřeloval povstalce jeden německý policejní důstojník. Slyšel jsem rozkazy. Vlak manévroval; jeden protiletecký kanón, čtyřče, se dostalo do palebného postavení a spustilo rachot. Rovnou do oken, ze kterých se střílelo a roh vily se sesypal.

Od soboty do úterý pršelo a bylo chladno. Ve středu 9. května se ukázalo slunce, najednou rozkvetly šeříky, chlapi se z Pečkova paláce vrátili, byli zarostlí a vyhublí, ale šťastní, že jsou doma u žen a dětí. Přišel i můj otec, pěšky z Káraného, nevěděl, co je se mnou, když v Praze bylo povstání. Dům, ve kterém jsem se učil, byl bombardován a vypálen. Nájemníci, včetně majitele Štorcha, to přežili ve sklepě. Pouze jedna nájemnice si nahoře v bytě nechala prstýnek a tak se pro něj vrátila. V té chvíli, kdy na dům spadla bomba z německého letadla.

V létě se domy v Mlýnské ulici na čas uprázdnily. Rodiny se vracely do Liberce, odkud byly v roce 1938 a 1939 vyhnány. Pouze paní Kafková, později Linhartová a Měkotovi, tam vydrželi věky.

Láďovi Štruplovi
věnuje Jiří Měkota, ٭ 1929

Z rukopisu přepsal Vladimír Štrupl, 19.12.2002, neupraveno. Pan Měkota zemřel v roce 2001.
Autor : Vladimír Štrupl / Vladimír Štrupl1 🕔13.04.2005 📕14.620

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře