Záznam Jaltské konference - 3.díl

Autor : Jan Flieger / Dav 🕔03.04.2005 📕8.983

TŘETÍ ZASEDÁNI - 6. února 1945

(...) Roosevelt prohlašuje, že dnes by bylo možno začít projednávat otázku mezinárodní organizace bezpečnosti. Roosevelt se domnívá, že naším úkolem je zajistit mír alespoň na 50 let. Jelikož ani on, ani maršál Stalin, ani Churchill nebyli v Dumbarton Oaksu, bylo by účelné, aby Stettinius přednesl zprávu o této otázce.

Stettinius prohlašuje, že jak bylo dohodnuto v Dumbarton Oaksu, měly být určité otázky odloženy k dalšímu projednání a vyřešení v budoucnu. Hlavní z nich je otázka, jaké hlasovací procedury se má používat v Radě bezpečnosti. Tři delegace tuto otázku v Dumbarton Oaksu důkladně projednaly. Od té doby ji každá ze tří vlád intenzívně studovala.
5. prosince 1944 zaslal president maršálu Stalinovi a ministerskému předsedovi Churchillovi návrh, aby tato otázka byla vyřešena tak, aby oddíl C, kap. VI návrhů přijatých v Dumbarton Oaksu zněl:
C.  Hlasování.
1. Každý člen Rady bezpečnosti má mít jeden hlas.
2. Rozhodnutí Rady bezpečnosti o procedurálních otázkách schvaluje většina sedmi hlasů členů.
3. Ve všech ostatních otázkách má  Rada bezpečnosti rozhodovat kladnými hlasy sedmi členů, čítajíc v to kladné hlasy stálých členů; rozumí se však, že při rozhodování se podle kapitoly VIII, oddílu A a podle
druhé věty odstavce l, kapitoly VIII, oddílu C strana ve sporu zdrží hlasování.
Text, který Stettinius právě přečetl, obsahuje drobné redakční úpravy provedené na základě sovětských a britských připomínek k původnímu textu, který navrhl president.
Americký návrh jev naprostém souladu se zvláštní odpovědností velmocí za zachování všeobecného míru. Americký návrh si skutečně žádá bezpodmínečnou jednotu stálých členů Rady ve všech nejdůležitějších rozhodnutích týkajících se zachování míru včetně všech hospodářských a vojenských donucovacích opatření.
Americký návrh zároveň uznává, že by bylo žádoucí, aby stálí členové přímo prohlásili, že mírové urovnání kteréhokoli případného sporu je věcí společného zájmu, věcí, v níž mají svrchované státy, které nejsou stálými členy, právo vyložit vlastní názor bez jakéhokoli omezování. Nebude-li v Radě zajištěna takováto svoboda diskuse, může se stát, že to vážně ztíží nebo dokonce znemožní vytvoření světové organizace, o kterou všichni usilujeme. Bez práva na plné a svobodné projednávání takových otázek v Radě by se mezinárodní organizace bezpečnosti silně lišila od našeho záměru, i kdyby se ji podařilo vytvořit.
Dokument, který americká delegace předložila oběma zbývajícím delegacím, vysvětluje text zásad, které Stettinius přednesl, a dále zvláštní výčet těch usnesení Rady, jež podle amerického návrhu vyžadují bezpodmínečnou jednomyslnost, a zvlášť pak výčet těch otázek (týkajících se sporů a jejich mírového urovnání), u nichž se kterýkoli účastník sporu musí zdržet hlasování.
Z hlediska vlády Spojených států obsahuje otázka hlasovací procedury dva důležité prvky.
První tkví v tom, že k zachování všeobecného míru, o němž se Stettinius zmiňoval, je nutná jednomyslnost stálých členů.
Druhý tkví v tom, že pro lid Spojených států je mimořádně důležité, aby všem členům organizace byla předem zajištěna spravedlnost.
Tyto dva hlavní prvky je třeba sladit. Návrhy, které president předložil 5. prosince 1944 maršálu Stalinovi a ministerskému předsedovi Churchillovi, poskytují rozumné a spravedlivé řešení a uspokojivě oba prvky spojují.

Roosevelt prohlašuje, že podle jeho názoru by .bylo užitečné, kdyby Stettinius uvedl typy usnesení, jež jsou v Radě bezpečnosti přijímány pod podmínkou jednomyslného souhlasu.

Stettinius říká, že podle principu navrženého presidentem vyžadují většinu sedmi hlasů členů Rady bezpečnosti, v to čítajíc hlasy všech stálých členů tato usnesení:
I. Doporučení Valnému shromáždění o těchto otázkách:
1. o přijímání nových členů;
2. o dočasném vyloučení člena;
3. o vyloučení člena;
4. o volbě generálního tajemníka.
II. Obnovení práv a výsad dočasně vyloučeného člena.
III. Likvidace ohrožení míru a narušení míra včetně těchto otázek:
1. Je mír ohrožen, jestliže strany mezi sebou neřeší spor prostředky podle vlastní volby nebo v souladu s doporučeními Rady bezpečnosti?
2. Ohrožuje nebo porušuje mír jakákoli jiná akce té či oné země?
3. Jaká opatření musí Rada podniknout k zachování nebo obnovení míru a jakým způsobem mají být tato opatření realizována?
4. Nemá být provedením donucovacích opatření pověřen regionální orgán?
IV. Schválení zvláštní dohody nebo dohod o poskytnutí ozbrojených sil a prostředků.
V. Formulace plánů společného systému regulace zbrojení a jejich předložení členským státům.
VI. Vyřešení otázky, jsou-li charakter a činnost kteréhokoli regionálního orgánu nebo regionálních opatření k zachování míru a bezpečnosti slučitelné s cíli a zásadami všeobecné organizace.
Většina sedmi hlasů členů Rady bezpečnosti včetně hlasů všech stálých členů s výhradou, že se člen Rady zdrží hlasování o kterémkoli usnesení týkajícím se sporu, v němž je stranou ve sporu, budou vyžadovat tato usnesení vztahující se k pokojnému urovnání sporu:
1. Má-li spor nebo situace, o nichž byla informována Rada, takový charakter, že jejich trvání může ohrozit mír?
2. Má Rada vyzvat strany k urovnání nebo uklidnění sporu nebo situace prostředky, které si samy zvolí?
3. Má Rada poskytovat stranám doporučení o metodách a proceduře urovnání?
4. Mají jim být předány právní aspekty otázky projednávané v Radě, aby se mohly obrátit se žádostí o konzultace na Mezinárodní soud?
5. Bude-li existovat regionální orgán pro pokojné řešení místních sporů, je třeba požádat tento orgán, aby se do sporů vložil?

Roosevelt prohlašuje, že podle jeho přesvědčení bude možno tuto otázku projednat a vyřešit. Cíl velkých i malých národů je shodný - zachovat mír a procedurální otázky nesmějí bránit dosažení tohoto cíle.

Stalin se táže, co nového obsahují návrhy, které přednesl Stettinius, ve srovnání s tím, co president uvedl v poselství z 5. prosince.

Roosevelt odpovídá, že tyto návrhy obsahují totéž, až na malé redakční úpravy.

Stalin se ptá, jaké redakční úpravy byly provedeny.

Stettinius uvádí redakční úpravy.

Molotov prohlašuje, že sovětská delegace klade rovněž velký důraz na vytčené otázky a chtěla by Stettiniův návrh prozkoumat. Proto navrhuje, aby jednání o otázce bylo odloženo na zítřejší zasedání.

Churchill říká, že s tím souhlasí. Se zkoumáním tak důležité otázky nelze příliš spěchat. Její projednání může být odloženo na zítřek. Churchill nebyl plně spokojen s původními návrhy vypracovanými v Dumbarton Oaksu, protože si nebyl jist, zda tyto návrhy braly plný zřetel na reálnou situaci tří velmocí. Po prostudování nových presidentových návrhů Churchillovy pochybnosti zmizely, alespoň pokud jde o Britské společenství národů a britské impérium. Rovněž se to týká nezávislých dominií britské koruny.
Churchill přiznává, že otázka vybudování míru na pevných základech závisí na přátelství a spolupráci tří velmocí, ale klamali bychom sebe samy a nebyli bychom spravedliví ke svým záměrům, kdybychom nepředpokládali, že malé státy budou moci svobodně vyslovit své požadavky. Jinak by to vypadalo tak, jako by si tři hlavní mocnosti dělaly nárok na vládu nad celým světem. Ve skutečnosti však chtějí sloužit míru a zachránit mír před hrůzami, které postihly v nynější válce většinu národů. Tři velmoci proto musejí projevit určitou ochotu podřídit své zájmy společné věci.
Churchill samozřejmě uvažuje především o tom, jak se nová situace projeví na osudu Britského společenství národů. Rád by uvedl konkrétní příklad pro Británii tak obtížný: Hongkong. Bude-li přijat presidentův návrh a Čína požádá o vrácení Hongkongu, bude mít Velká Británie právo vyslovit svůj názor a hájit ho, avšak nebude se smět zúčastnit hlasování o pěti otázkách uvedených v závěru amerického dokumentu. Čína by měla právo plně vyložit svůj názor na otázku Hongkongu a Rada bezpečnosti by musela tuto otázku vyřešit bez účasti britské vlády při hlasování.

Stalin se ptá, bude-li Egypt členem shromáždění.

Churchill odpovídá, že Egypt bude členem shromáždění, ale nebude členem Rady.

Stalin prohlašuje, že by chtěl uvést jiný příklad, příklad Suezského průplavu ležícího na území Egypta.

Churchill žádá, aby byl nejprve projednán jeho příklad. Předpokládejme, že britská vláda by nemohla souhlasit s projednáváním jedné z otázek, o nichž se zmiňuje § 3, protože by se domnívala, že se tato otázka dotýká svrchovanosti britského impéria. V tomto případě by měla britská vláda zajištěno vítězství, neboť v souladu s § 3 bude mít každý stálý člen právo vetovat akce Rady bezpečnosti. Na druhé straně by bylo nespravedlivé, kdyby Čína nemohla vyslovit svůj názor na předmět sporu.
Totéž lze říci o Egyptu. V případě, kdyby Egypt vznesl otázku namířenou proti Britům, otázku týkající se Suezského průplavu, připustil by Churchill bez jakékoli obavy, aby se o této otázce jednalo, protože britské zájmy zajišťuje § 3 předpokládající právo veta. Domnívá se rovněž, že předloží-li Argentina nárok týkající se Spojených států, podřídí se Spojené státy stanovené jednací proceduře, avšak budou mít právo vznášet námitky a vetovat rozhodnutí Rady bezpečnosti. Mohou uplatnit Monroeovu doktrínu.

Roosevelt říká, že v teheránské deklaraci vyslovily tři velmoci ochotu převzít odpovědnost za vytvoření takového míru, který by schválily národy celého světa.

Churchill prohlašuje, že z důvodů, které uvedl, nemá britská vláda námitek proti přijetí návrhů Spojených států. Churchill má za to, že by nebylo dobře vyvolat dojem, jako by tři velmoci chtěly vládnout celému světu a neumožnily ostatním zemím vyslovit vlastní názor.

Stalin říká, že by především prosil, aby byl sovětské delegaci předán dokument, který přednesl Stettinius, protože je těžké prostudovat návrhy v něm obsažené pouze z poslechu. Stalinovi se zdá, že uvedený dokument tvoří komentář k presidentovým návrhům.
K výkladům amerických návrhů na zasedání Stalin říká, že jak se mu zdá, je cílem usnesení přijatých v Dumbarton Oaksu zajistit různým zemím, nejen právo vyslovit vlastní názor. Takovéto právo nic nestojí a nikdo je nepopírá. Věc je mnohem vážnější. Vznese-li kterýkoli národ otázku, která je pro něho velmi důležitá, neučiní tak proto, aby mohl pouze vyložit svůj názor, ale proto, aby dosáhl v této otázce určitého řešení. Nikdo z přítomných by nepopíral, že národy mají právo vyslovit se na shromáždění. To však není podstata věci. Churchill se zřejmě domnívá, že předloží-li Čína otázku Hongkongu, bude se chtít pouze vyslovit. To není pravda. Čína bude žádat řešení. Obdobně - vznese-li Egypt otázku navrácení Suezského průplavu, nespokojí se s tím, že na tuto otázku vysloví svůj názor. Egypt bude žádat její vyřešení. Právě proto nyní nejde pouze o zajištění možnosti vyslovit vlastní názor, ale o mnohem důležitější věci.
Churchill vyslovil obavy, aby si někdo nemyslel, že tři velmoci chtějí vládnout světu. Kdo však na takovou vládu pomýšlí? Spojené státy? Ne, ty na to nepomýšlejí. (Smích a presidentovo výmluvné gesto.) Británie? Také ne. (Smích a Churchillovo výmluvní gesto.) Dvě velmoci jsou tedy mimo podezření. Zbývá třetí... SSSR. Znamená to, že SSSR usiluje o světové prvenství? (Všeobecný smích.) Nebo snad o světové panství usiluje Čína? (Všeobecný smích.) Je jasné, že řeči o snaze vládnout světu nikam nevedou. Přítel Churchill nemůže uvést ani jednu velmoc, která by chtěla vládnout světu.

Churchill dodává, že sám nevěří, že by kterýkoli ze tří Spojenců usiloval o světovládu. Jejich postavení je však tak mocné, že by si jiné země mohly něco takového myslet, nebudou-li učiněna příslušná opatření.

Stalin pokračuje ve svém projevu a prohlašuje, že zatím přijaly dvě velmoci stanovy mezinárodní organizace bezpečnosti, které je podle Churchillova názoru uchrání před obviněním z touhy po vládě nad světem. Třetí mocnost ještě nedala svůj souhlas s těmito stanovami. Stalin však prostuduje návrhy, které předložil Stettinius, a snad si pak ujasní, oč jde. Domnívá se však, že Spojenci mají nyní před sebou mnohem vážnější problémy, než otázku práva národů pronášet vlastní názory nebo otázku snahy tří mocností o světovládu.
Churchill řekl, že není důvodu obávat se čehokoli nežádoucího i v případě, že americké návrhy budou přijaty. Jistěže, dokud všichni žijeme, není třeba se ničeho bát. Nepřipustíme, aby mezi námi vznikly nebezpečné rozpory. Nedovolíme novou agresi proti kterékoli z našich zemí. Uplyne však deset let nebo snad i méně a my už nebudeme. Přijde nová generace, která neprošla vším tím, co jsme prožili my a která bude na mnohé otázky pravděpodobně pohlížet jinak než my. Co bude potom? Klademe si za cíl zajistit mír alespoň na padesát let dopředu. Nebo si to snad myslí ve své naivitě jen Stalin?
Nejdůležitější podmínkou zachování míru na delší dobu je jednota tři mocností. Bude-li tato jednota zachována, nebudeme se muset bát německého nebezpečí. Proto je třeba zamyslet se nad tím, jak nejlépe zajistit jednotnou frontu tří mocností, k nimž je třeba připojit ještě Francii a Čínu. Právě proto je otázka příští charty mezinárodní organizace bezpečnosti tak důležitá. Je třeba vytvořit co nejvíce překážek, jež by v budoucnosti bránily rozporům mezi třemi hlavními velmocemi. Je třeba vypracovat takovou chartu, která by maximálně bránila vzniku jejich vzájemných konfliktů. To je hlavní úkol.
Stalin přistupuje konkrétněji k otázce hlasování v Radě bezpečnosti a prosí konferenci, aby mu prominula, že nestačil do všech podrobností prostudovat dokumenty týkající se Dumbarton Oaksu. Byl velmi zaneprázdněn jinými záležitostmi, a spoléhá proto na shovívavost britské a americké delegace.

Roosevelt a Churchill naznačují gesty a voláním, že je jim dobře známo, čím byl Stalin tak zaneprázdněn.

Stalin říká, že pokud tomu rozumí, dělí se všechny spory, které mohou být předkládány Radě bezpečnosti, do dvou kategorií. Do první kategorie patří spory, k jejichž vyřešení je třeba použít hospodářských, politických, vojenských nebo jakýchkoli jiných sankcí. Do druhé kategorie patří spory, jež mohou být urovnány mírovými prostředky, bez použití sankcí. Rozumí tomu správně?

Roosevelt a Churchill přisvědčují.

Stalin dále prohlašuje, že věc pochopil tak, že při projednávání sporů první kategorie má vládnout svoboda diskuse, avšak při schvalování usnesení je zapotřebí jednomyslnosti stálých členů Rady. V tomto případě se hlasování účastní všichni stálí členové Rady, to znamená, že mocnost, která je stranou ve sporu, nebude vykázána za dveře. V případě sporů druhé kategorie, které se řeší mírovými prostředky, předpokládá se jiná procedura: mocnost, která je stranou ve sporu (včetně stálých členů Rady) se neúčastní hlasování. Stalin se táže, zda chápe tuto zásadu správně.

Roosevelt a Churchill opět přisvědčují, že Stalin chápe tuto zásadu naprosto správně.

Stalin uzavírá, že Sovětský svaz je obviňován z přílišného vyostření otázky hlasování v Radě bezpečnosti. Vytýká se mu, že dělá kolem této otázky přílišný rozruch. Ano, Sovětský svaz skutečně klade na hlasovací proceduru velký důraz, neboť má největší zájem na usneseních, jež bude schvalovat Rada bezpečnosti. Veškerá rozhodnutí jsou přece přijímána hlasováním. Diskutovat je možno sto let a nic při tom nevyřešit. Pro nás mají význam usnesení. A nejen pro nás.
Vraťme se na okamžik k příkladům, které dnes byly uváděny. Bude-li Čína žádat navrácení Hongkongu nebo požádá-li Egypt o vrácení Suezského průplavu, bude se o této otázce hlasovat ve shromáždění a v Radě bezpečnosti. Stalin může svého přítele Churchilla ujistit, že Čína a Egypt v takovém případě nebudou osamoceny. V mezinárodní organizaci se najdou jejich přátelé. To se přímo týká otázky hlasování.

Churchill prohlašuje, že kdyby uvedené země žádaly splnění svých nároků, řekla by Velká Británie ,,ne". Moci mezinárodní organizace nesmí být využito proti třem velmocím.

Stalin se ptá, je-li tomu skutečně tak.

Eden odpovídá, že země mohou mluvit, přít se, ale usnesení nemůže být schváleno bez souhlasu tří hlavních mocností.

Stalin se táže, je-li tomu skutečně tak.

Churchill a Roosevelt přisvědčují.

Stettinius prohlašuje, že Rada bezpečnosti nemůže bez jednomyslného stanoviska stálých členů podniknout žádné hospodářské sankce.

Molotov se ptá, platí-li to také o doporučeních.

Churchill odpovídá, že se to týká pouze doporučení obsažených v pěti bodech, které byly formulovány v závěru amerického dokumentu. Mezinárodní organizace bezpečnosti neruší diplomatické styky mezi velkými a malými zeměmi. Diplomatická procedura potrvá. Nebude správné zveličovat moc, zneužívat jí nebo podněcovat otázky, které mohou tři hlavní mocnosti rozeštvat.

Stalin praví, že existuje jiné nebezpečí. Jeho kolegové nesmějí zapomínat, že v době rusko-finské války zaměřili Britové a Francouzi Společnost národů proti Rusům, izolovali Sovětský svaz a vyloučili ho ze Společnosti národů, přičemž všechny zmobilizovali proti SSSR. Je třeba zabránit, tomu, aby se v budoucnu podobné věci opakovaly.

Eden prohlašuje, že se to nemůže stát, budou-li přijaty americké návrhy.

Churchill potvrzuje, že v takovém případě bude podobné nebezpečí vyloučeno.

Molotov říká, že to slyšíme poprvé.

Roosevelt prohlašuje, že se případ, o jakém se zmínil maršál Stalin, nemůže opakovat, protože k vyloučení člena je nutný souhlas všech stálých členů.

Stalin říká, že ačkoli je vyloučení člena po přijetí amerických návrhů dokonce nemožné, přesto zbývá možnost mobilizovat veřejné mínění proti kterémukoli jedinému členovi.

Churchill odpovídá, že připouští, že by proti kterémukoli členu mohla začít rozsáhlá agitace, ale vždyť zároveň bude přece v činnosti i diplomacie. Churchill se nedomnívá, že by president chtěl vystoupit proti Británii nebo podporovat jakýkoli projev namířený proti ní. Je přesvědčen, že Roosevelt by si přál podobné akce zastavit.
Churchill je rovněž přesvědčen, že maršál Stalin by nevystoupil proti Británii, aniž by si s ní předem promluvil. Je přesvědčen, že vždy lze najít cestu k vyřešení sporů. Alespoň za sebe ručí.

Stalin prohlašuje, že za sebe také ručí, ale (položertem) což když začne na Británii útočit Majskij?

Roosevelt prohlašuje, že jednota velmocí je jedním z našich cílů. Má za to, že americké návrhy napomáhají dosažení tohoto cíle. Vzniknou-li mezi velmocemi naneštěstí jakékoli rozpory, bude o nich vědět celý svět přes veškeré hlasovací procedury. Rozhodně nelze likvidovat projednávání rozporů na shromáždění. Americká vláda si myslí, že velmoci dokáží celému světu svou vzájemnou důvěru tím, že povolí v Radě svobodu diskuse.

Stalin odpovídá, že to je pravda a navrhuje, aby projednávání otázky pokračovalo zítra.

Churchill se táže, zda by nebylo možné projednat nyní polskou otázku?

Stalin a Roosevelt přistupují na Churchillův návrh.

Roosevelt prohlašuje, že Spojeno státy leží daleko od Polska, a že tedy požádá zbývající účastníky konference, aby vyslovili své úvahy. Ve Spojených státech amerických žije 5 - 6 miliónů osob polského původu. Jeho, Rooseveltova pozice, stejně jako stanovisko převážné masy Poláků žijících ve Spojených státech jsou totožné s postojem, který objasnil v Teheránu. Roosevelt je pro Curzonovu linii. Souhlasí s tím v podstatě většina Poláků, avšak Poláci, stejně jako Číňané, se vždy velmi obávají, aby "neztratili tvář".

Stalin se ptá, které Poláky má na mysli: opravdové Poláky, nebo emigranty? Opravdoví Poláci žijí v Polsku.

Roosevelt odpovídá, že všichni Poláci chtějí něco získat, aby zachránili "svou tvář". Jeho situace ve funkci presidenta by byla usnadněna, kdyby sovětská vláda Polákům umožnila zachovat si "tvář". Bylo by dobré projednat otázku ústupků Polákům na jižním úseku Curzonovy linie. Roosevelt netrvá na svém návrhu, avšak chtěl by, aby to sovětská vláda vzala na vědomí.
Nejpodstatnější složkou polské otázky je otázka vytvoření stálé vlády v Polsku. Roosevelt si myslí, že veřejné mínění Spojených států je proti tomu, aby Amerika uznala lublinskou vládu, protože lid Spojených států se domnívá, že lublinská vláda zastupuje jen malou část polského národa. Pokud je mu známo, americký lid by chtěl, aby v Polsku byla vláda národní jednoty složená z představitelů všech polských stran: dělnické nebo komunistické strany, rolnické strany, socialistické strany, národně demokratické strany a dalších. Roosevelt osobně nezná žádného člena lublinské vlády ani žádného člena polské vlády v Londýně. Zná osobně pouze Mikołajczyka. Mikołajczyk udělal za svého pobytu ve Washingtonu na Roosevelta dojem slušného člověka.
Roosevelt má za to, že je důležité vytvořit v Polsku vládu, která bude reprezentovat lidové masy a získá jejich podporu. Možná že to bude jen prozatímní vláda. Je mnoho metod, jak takovou vládu vytvořit a není důležitě, která metoda bude zvolena. Roosevelt by navrhoval, aby byla vytvořena presidentská rada, kterou by tvořilo jen několik významných Poláků. Této presidentské radě bude uložen úkol vytvořit prozatímní polskou vládu. To je jediný návrh, který s sebou přivezl ze Spojených států, ze vzdálenosti 3000 mil. Samozřejmě doufáme, dodává Roosevelt, ze Polsko bude udržovat se Sovětským svazem nejpřátelštější styky.

Stalin praví, že Polsko bude udržovat přátelské styky nejen se Sovětským svazem, ale se všemi Spojenci.

Roosevelt říká, že by rád od maršála Stalina a Churchilla slyšel jejich názor na svůj návrh. Vyřešení polské otázky by Spojencům velmi pomohlo.

Churchill praví, že je zmocněn oznámit kladné stanovisko britské vlády k presidentovu návrhu. Churchill neustále v parlamentu i jinde veřejně mluvil o záměru britské vlády uznat Curzonovu linii tak, jak ji chápe sovětská vláda, to znamená s tím, že Lvov bude ponechán Sovětskému svazu. Churchill a. Eden za to byli často kritizováni jak v parlamentě, tak v konzervativní straně, avšak Churchill se vždy domníval, že po tragédii, kterou Rusko vytrpělo, když se bránilo proti německé agresi, a po úsilí, jež vynaložilo na osvobození Polska, se nároky Rusů na Lvov a Curzonovu linii neopírají o sílu, ale o právo. Churchill zastává tento názor i nyní.
Více ho však zajímá otázka polské svrchovanosti, svobody a nezávislosti Polska než přesné určení jeho hranic. Přál by si, aby Poláci měli vlast, kde by žili tak, jak uznají za nejlepší. Několikrát slyšel, že maršál Stalin mluvil velmi rozhodně o témž cíli. Jelikož Churchill vždy choval důvěru k prohlášením maršála Stalina o svrchovanosti a nezávislost Polska, nepovažuje otázku hranic za příliš důležitou.
Velká Británie nemá v Polsku žádné hmotné zájmy. Velká Británie vstoupila do války, aby Polsko ubránila před německou agresí. Velká Británie se o Polsko zajímá proto, že je to věc její cti. Velká Británie se nikdy nemůže spokojit s řešením, které by Polsku nezajistilo postavení, v němž by bylo pánem ve vlastním domě. Churchill však vyslovuje jednu výhradu: svoboda Polska nesmí znamenat, že by bylo možno z jeho strany připustit nepřátelské záměry nebo intriky proti Sovětskému svazu. Nežádali bychom, říká Churchill, aby bylo Polsko svobodné, kdyby chovalo nepřátelské záměry vůči Sovětskému svazu.
Churchill doufá, že se účastníci konference nerozejdou, aniž by učinili v polské otázce praktická opatření. Dnes existují dvě polské vlády, na něž mají Spojenci odlišné názory. Churchill nepřišel do přímého styku se členy nynější polské vlády v Londýně. Ačkoli britská vláda londýnskou polskou vládu uznává, nepokládá za nutné scházet se se členy této vlády. Mikołajczyk, Romer a Grabski jsou však chytří a čestní lidé a britská vláda má s nimi přátelské vztahy.
Churchill se ptá, zda by nebylo možno vytvořit zde takovou polskou vládu, o níž mluvil president - až do chvíle, kdy si polský lid bude moci svobodně zvolit vládu, kterou uzná Sovětský svaz, Velká Británie, Spojené státy a další Spojené národy, jež nyní uznávají polskou vládu v Londýně? Churchill se domnívá, že vytvoření orgánu, o němž mluvil president, připraví polskému lidu cestu k vypracování vlastní ústavy a k volbám vlastní správy. Kdyby se to podařilo, znamenalo by to velký krok kupředu na cestě k míru a klidnému ovzduší ve střední Evropě. Churchill podporuje presidentův návrh. Za všech okolností, dodává, však musejí být zabezpečeny komunikační linie Rudé armády.

Stalin říká, že jak právě prohlásil Churchill, je Polsko pro britskou vládu otázkou cti. Stalin to chápe. Sám však musí říci, že pro Rusy je polská otázka nejen otázkou cti, ale také otázkou bezpečnosti. Otázkou cti proto, že se Rusové v minulosti dopustili vůči Polsku mnoha prohřešků. Sovětská vláda se snaží tyto prohřešky napravit. Otázkou bezpečnosti proto, že s Polskem souvisejí důležité strategické problémy sovětského státu.
Nejde jen o to, že Polsko s námi hraničí. Samozřejmě to má význam, avšak podstata problému je mnohem hlubší. Polsko bylo vždy v dějinách branou, kterou vcházel nepřítel útočící na Rusko. Postačí připomenout třeba jen posledních třicet let: během té doby Němci dvakrát prošli Polskem, aby útočili na naši zemi. Proč nepřátelé mohli dosud přes Polsko tak snadno pronikat? Především proto, že Polsko bylo slabé. Polská brána nemůže být mechanicky uzavřena zvenčí pouze ruskými silami. Spolehlivě ji mohou zavřít jen vlastní síly Polska zevnitř. Proto je zapotřebí, aby Polsko bylo silné. Právě proto má Sovětský svaz zájem na vybudování mohutného, svobodného a nezávislého Polska. Polská otázka je pro sovětský stát otázkou života a smrti.
Odtud pramení prudký obrat od politiky carismu, který jsme vůči Polsku udělali. Je známo, že carská vláda chtěla Polsko asimilovat. Sovětská vláda tuto nelidskou politiku od základu změnila, navázala s Polskem přátelství a začala zabezpečovat jeho nezávislost. Právě v tom tkví příčiny toho, proč Rusové chtějí silné, nezávislé a svobodné Polsko.
A nyní k některým dílčím otázkám, o nichž byla řeč v diskusi a v nichž se vyskytly rozpory.
Především ke Curzonově linii. Stalin je nucen říci, že Curzonovu linii si nevymysleli Rusové. Autory Curzonovy linie jsou Curzon, Clemenceau a Američané, kteří se účastnili pařížské konference v roce 1919. Rusové se jí nezúčastnili. Curzonova linie byla schválena na základě etnografických údajů proti vůli Rusů. Lenin s touto linií nesouhlasil. Nechtěl odevzdat Polsku Bialystok a bialystockou oblast, jež měly podle Curzonovy linie připadnout Polsku.
Sovětská vláda již od Leninova stanoviska upustila. Chcete, abychom byli méně ruští než Curzon a Clemenceau? Vždyť nás dostanete do hanebné situace. Co řeknou Ukrajinci, přijmeme-li váš návrh? Budou moci říci, že Stalin a Molotov se projevili jako méně spolehliví obránci Rusů a Ukrajinců než Curzon a Clemenceau. S jakou tváří by se pak Stalin vrátil do Moskvy? Ne, ať raději válka proti Němcům potrvá ještě o něco děle, musíme však být s to odškodnit Polsko na západě na úkor Německa.
Když byl Mikołajczyk v Moskvě, ptal se Stalina, jaké západní hranice Polska uznává sovětská vláda. Mikołajczyk byl velmi potěšen, když slyšel, že za západní hranice Polska považujeme linii podél Nisy. Na vysvětlenou je třeba říci, že existují dvě řeky Nisy: jedna teče východněji, kolem Vratislavi, a druhá západněji. Stalin má za to, že západní hranice Polska mají směřovat podél západní Nisy a žádá Roosevelta a Churchilla, aby ho v tomto směru podporovali.
Další otázkou, k níž by Stalin rád řekl několik slov, je otázka vytvoření polské vlády. Churchill navrhuje, aby polská vláda byla vytvořena na této konferenci. Stalin se domnívá, že se Churchill přeřekl: jak by bylo možno vytvořit polskou vládu bez účasti Poláků? Mnozí lidé ho - Stalina - označují za diktátora a nepovažují ho za demokrata, ale má dostatek demokratického cítění, aby se nesnažil vytvářet polskou vládu bez Poláků. Polská vláda může být vytvořena pouze za účasti Poláků a s jejich souhlasem.
Vhodným okamžikem byl uplynulý podzim, kdy Churchill přijel do Moskvy a přivezl sebou Mikołajczyka, Grabského a Romera. Do Moskvy byli tehdy pozváni i zástupci lublinské vlády. Londýnští a lublinští Poláci se tenkrát setkali. Vyskytly se dokonce určité body dohody. Churchill se na to musí pamatovat. Mikołajczyk pak odjel do Londýna s tím, že se velmi brzy vrátí do Moskvy, aby dokončil organizaci polské vlády. Místo toho však byl Mikołajczyk z polské vlády v Londýně vyhnán, protože byl pro dohodu s lublinskou vládou. Nynější polská vláda v Londýně, v jejímž čele stojí Arciszewski a kterou řídí Raczkiewicz, je proti dohodě s lublinskou vládou. Ba co víc, zaujímá k takové dohodě nepřátelský postoj. Londýnští Poláci nazývají lublinskou vládu spolkem zločinců a banditů. Je pochopitelné, že bývalá lublinská, nyní varšavská vláda, jim nezůstává nic dlužná a kvalifikuje londýnské Poláky jako zrádce. Jak je sjednotit? Stalin to neví.
Přední osobnosti varšavské vlády - Bierut, Osóbka - Morawski a Rola - Zymierski nechtějí ani slyšet o jakémkoli sjednocení s polskou vládou v Londýně. Stalin se varšavských Poláků ptal, na jaké ústupky by byli ochotni přistoupit? Odpověď zněla: Varšavští Poláci by mezi sebou strpěli z londýnských Poláků lidi typu Grabského a Zieligowského, avšak nechtějí ani slyšet o tom,že by Mikołajczyk byl ministerským předsedou. Stalin je ochoten podniknout jakýkoli pokus o sjednocení Poláků, ovšem jen tehdy, bude-li mít tento pokus naději na úspěch. Co dělat? Snad sem pozvat varšavské Poláky? Nebo je snad pozvat do Moskvy a tam si s nimi promluvit?
Závěrem by se Stalin rád dotkl ještě jedné otázky, otázky velmi důležité, o níž bude mluvit již jako voják. Co - jako voják - žádá od vlády země, kterou osvobodila Rudá armáda? Žádá pouze jedno: aby tato vláda udržovala v týlu Rudé armády klid a pořádek, aby zabraňovala vzniku občanské války za naší frontovou linií. Pro vojáky je koneckonců dost lhostejné, jaká to bude vláda: důležité jenom je, aby jim nestříleli do zad. V Polsku existuje varšavská vláda. Jsou tam rovněž agenti londýnské vlády, kteří udržují spojení s ilegálními kruhy, jež se nazývají "silami vnitřního odporu". Stalin jako voják srovnává činnost těch i oněch a dochází nevyhnutelně k tomuto závěru: varšavská vláda plní slušně své úkoly při zajišťování klidu a pořádku v týlu Rudé armády, kdežto "síly vnitřního odporu" nám způsobují jen škody. Tyto "síly" již zabily 212 příslušníků Rudé armády. Napadají naše sklady, aby ukořistily zbraně. Porušují naše rozkazy o registraci rozhlasových stanic na území osvobozeném Rudou armádou, "Síly vnitřního odporu" porušují všechny válečné zákony. Stěžují si, že je zatýkáme, Stalin je nucen přímo prohlásit, že budou-li tyto "síly" pokračovat v útocích proti našim vojákům, budeme je střílet.
Varšavská vláda je tedy z čistě vojenského hlediska užitečná, kdežto londýnská vláda a její agenti v Polsku jsou škodliví. Vojáci budou ovšem vždy podporovat vládu udržující klid a pořádek v týlu, neboť jinak by úspěchy Rudé armády nebyly možné. Klid a pořádek v týlu byla jednou z podmínek našich úspěchů. To si uvědomují nejen vojáci, ale dokonce i civilisté. Tak tedy vypadá situace.

Roosevelt navrhuje, aby jednání o polské otázce bylo odloženo na zítřek.

Churchill říká, že sovětská vláda a britská vláda mají různé zdroje informací. Britská vláda se nedomnívá, že by lublinská vláda zastupovala třeba jen jednu třetinu polského lidu. Takový je názor britské vlády. Samozřejmě je možný omyl. Nelze pochopitelně věřit každému povídání lidí přijíždějících z Polska. Britská vláda chce dohodu, protože se obává, že by srážky polské ilegální armády s lublinskou vládou mohly vést ke krveprolití a k rozsáhlému zatýkání. Britská vláda uznává, že útoky na Rudou armádu v týlu jsou nepřípustné. Britská vláda však nemůže zastávat názor, že by lublinská vláda měla jakékoli oprávnění považovat se za vládu, která se opírá o širokou základnu, jak je možno soudit na základě informací, jež má k dispozici britská vláda, i když tyto informace nemusejí být naprosto přesné.

Roosevelt prohlašuje, že polská otázka působila světu bolení hlavy již pět století.

Churchill říká, že je třeba postarat se o to, aby z polské otázky již lidstvo nikdy hlava nebolela.

Stalin odpovídá, že je to bezpodmínečně nutno učinit.

Literatura:
Antoním Šnajdárek - Druhá světová válka v dokumentech a fotografiích, nakl. Svoboda, Praha 1968
Autor : Jan Flieger / Dav 🕔03.04.2005 📕8.983

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře