Chlumec nad Cidlinou 24. - 26.3.1775

Cestou z Prahy do Hradce Králové po silnici I/11mezi Chlumcem nad Cidlinou a Novým Městem vlevo míjíme sochu selského povstalce. Dílo sochaře Jakuba Obrovského, které mělo být odhaleno již v září 1938 se své instalace dočkalo až po 10 letech - v září 1948, u příležitosti 100. výročí zrušení roboty.

Památník selských bouří 1775

Socha připomíná jednu epizodu tzv. „selských bouří“, které v severovýchodních Čechách propukly již v lednu 1775 a pokračovaly s větší či menší silou až do léta toho roku. Jaký byl její průběh a výsledek, je zřejmé z ustáleného rčení: „Dopadli jak sedláci u Chlumce“.

Skupiny ozbrojených sedláků táhly krajem a své požadavky na zrušení, nebo alespoň snížení robotních a dalších poddanských a nevolnických povinností podporovaly napadáním a ničením zámků, bytů a kanceláří panských úředníků. Nezastavily se ani před majetkem církve - napadaly kaple a fary, ničili sochy svatých a jiné sakrální předměty. Některé spojené houfy se dokonce vydaly směrem na Prahu, kde byly zastaveny a rozprášeny vojskem 24. března 1775 v prostoru Libně a Vysočan.

Ozbrojený houfec, čítající cca 300 - 400 osob, tedy poměrně málo početný, napadl zámek v Hoříněvsi, faru a zámek v Sadové a některé další objekty v okolí a 24. března přitáhl do Chlumce. Sedláci zničili několik bytů úředníků a chystali se napadnout a dobýt tamní zámek. Krátce poté se však v Chlumci objevily vojenské jednotky. Jestliže příchod vojáků v jiných případech většinou vedl k rozpuštění vzbouřeneckých houfů, v tomto případě se tak nestalo a sedláci se postavili na odpor poblíž velkého, dnes již neexistujícího rybníka - ležel severně od dnešní silnice č.11, která probíhá po jeho bývalé jižní hrázi. V nastalé srážce se dva sedláci utopili, dva byli zabiti a 72 nevolníků bylo zajato.

Následující den se ale před Chlumcem shromáždil ještě početnější houf povstalců, kteří byli dokonce tak naivní, že vznesli dotaz na velitele vojáků, jestli jim dovolí vyplenit chlumecký zámek! Dnes by se dalo říci, že si snad mysleli, že císařské vojsko zůstane nestranné a bude jim zápas mezi zámeckým pánem a jimi  „pískat“! Velitel se ovšem zachoval podle očekávání - vzkázal sedlákům, že jestli se nerozejdou do svých domovů, nechá je postřílet jako psy.

Obě strany strávily bezesnou noc. Protože ráno byli sedláci pořád na místě, dostala jedna setnina vojáků příkaz k útoku. Další půlsetnina měla obchvatem zabránit úniku vzbouřenců. Většina sedláků byla ozbrojena jen klacky, spíše kyji, jiní měli tradiční zemědělské nářadí - hlavně kosy, nasazené v ose kosiště, ale několik z nich mělo dokonce střelné zbraně a tak z první vlny útočících vojáků byli dva zastřeleni. Nicméně vycvičené vojsko mělo ve vzbouřencích jen velice slabého odpůrce. Po krátké šarvátce se vzbouřenci pokusili utéci, ale většinou byli pochytáni.

Celkový výčet ztrát sedláků z boje dne 26.3.1775 byl 5 zabitých, 3 utopeni v rybníku a 211 zajatých. Zajatcům vojáci uřezali knoflíky u kalhot, aby si je museli oběma rukama držet - opatření nepochybně potupné, sice zdánlivě primitivní, ale v tomto případě lepší než pouta. Zbytek vzbouřenců, kterým se podařilo vojákům utéci, však v násilnostech pokračoval, takže je vojáci krátce nato znovu napadli v Hoříněvsi, kde jednoho zabili, několik ranili a padesát osob zajali. Ale ani potom nebyl v kraji klid a menší šarvátky a nepokoje trvaly až do léta.

Vzbouřence několik týdnů věznili a po vyšetření následovalo „vypořádání“: sedm vůdců bylo oběšeno, další byli posláni na nucené práce a ostatní většinou dostali výprask karabáčem.

Jakkoli tyto ozbrojené srážky vojensky valný význam neměly, přesto vyústily ve vydání „robotního patentu“ Marie Terezie ze dne 13. srpna 1775, který oproti předchozímu stavu přinesl sedlákům značné úlevy a posléze až ve zrušení nevolnictví v českých zemích císařem Josefem II. o šest let později.

Pramen:
Střelecká revue 12/1984