Protektorátní projevy - díl VI

Autor : Lubor Dub / dodo 🕔29.03.2005 📕9.235

Manifestací svolaných vládou Protektorátu Čechy a Morava do všech větších měst se účastnily mnozí ministři. Snažili se o vylepšení obrazu českého národa v očích Hitlera poté, co byl spáchán atentát na protektora Heydricha a poté, co obávaný kat zemřel. Nejpilnější v tomto ohledu byl samozřejmě Emanuel Moravec. Jako protektorátní ninistr školství a lidové osvěty si své povinnosti plnil ze všech sil, což dokazuje i jeho projev, přednesený v Brně 12. června 1942. Dva dny po tragédii v Lidicích.

Brněnská manifestace se konala v uvedený den večer. Na Zelném trhu se shromáždilo kolem 50 000 lidí. Hlavním hostem a řečníkem byl ministr Moravec. Jeho projev byl rozhlasem přenášen do celého Protektorátu.
  
" Jsou chvíle v životě člověka, kdy touží po samotě, po temném koutu, kde by se mohl zalknout bolestí a třeba zemřít, aby nikdo o tom nevěděl, aby nikdo nám nepřekážel i slovem soucitu. Mnoho černého táhlo už oblohou nad námi, mnoho zlověstného přinesl nám v posledních letech vítr z ciziny, která nám desetiletí nalhávala lásku a přitom nás postupně svlékala z košile.
    
Tato odporná prostituce, která se u nás tropila s vyvětralými ideály demokracie a humanity, neudělala však český národ moudrý. A proto chvílemi člověk chce být sám a touží po noci, která by jej přikryla, aby na tu českou hloupost neviděl a těch strašných následků, které z ní vzejdou, aby nikdy ani svědkem nebyl.
    
Často prosím Tebe nahoře, který bdí nad osudy národů, aby mi pomohl, aby od nás odvrátil zlo, které klíčí z české lehkověrnosti a které zalévá slepota. O českém národě se tvrdí, že je jedním z nejinteligentnějších, že nejblíže stojí k národům západu, že má stejnou kulturu s Němci, že není nakažen východním morem lhostejnosti, lenosti a poživačnosti. A přece se český národ odlišuje od Němců, i když je tu příbuznost krve i kultury. Český člověk je náchylný k zvláštní lehkomyslnosti. Dovede podléhat laciné dobrodružnosti, kde se přímá statečnost nahrazuje ohebností, kde přetvářka je štítem neplechy a kde představy zcela zaostalé, protismyslné, vydávají se za statky, pro které se pak obětuje i to nejdražší.
    
Španělé mají z přežité minulosti rytíře, který bojoval s větrnými mlýny a který si stádo ovcí spletl s vojensými houfy. U nás takového příslušníka přežité minulosti, který zápasí se stíny a vyhrává ve své bláhovosti věci dávno prohrané a zkáze propadlé, představuje však typ slizkého egoisty, přihlouplého, ale ve své omezenosti nebezpečně vychytralého prospěcháře. Myslím dobrého vojáka Švejka.
    
Mluvil jsem k českému lidu léta v rozhlase jako vojenský pensista, který dost dobře tušil vývoj a který proto trnul ve starostech o vlastní národ. Mluvil jsem k českému lidu jako ministr. Psal jsem, přesvědčoval. Ale v poslední době chyběla mi už slova, která by dovedla otevřít zámek ve vratech k českému rozumu. Inteligence filosofa, ale charakter pokoutního kramáře. Pracovitost mravence, ale zozhled slimáka. To jsou známky naší nešt'astné národní rázovitosti, která vrcholí nechutnou figurou prospěchářského lenocha a titulárního blba Švejka.
    
Když jsem hovořil 2. června na Staroměstském náměstí v Praze k více než šedesáti tisícům posluchačů, zdálo se mi, že se národ probudil, že české masy poznaly sebe, že Čech pochopil osudovou chvíli. Zdálo se mi, že jsme v této chvíli stanuli na přelomu věků, kdy nezdravé přecitlivění ustupuje mužné sebekázni a poctivému sebezpytování. Zdálo se, že dobrý duch národa ve výstraze postavil se do cesty všem těm pomatencům, všem těm pochybným hvězdářům a ptakopravcům a ti že v bázni couvli. Domníval jsem se, že toho dne mám právo a se mnou všichni ti, kdož se mnou za českou pobloudilou duši zápasili, trochu nabrat dechu a poděkovat Prozřetelnosti.
    
Tisíce projevů oddanosti Říši, sta a sta telegramů, jásot v ulicích. Ale co je to všechno platné, když dosavad zločinci, kteří provedli atentát na pana Zastupujícího říšského protektora, stále ještě se potulují na našem území. A tu jsem u toho, čím jsem tento rozhovor s vámi právě zahájil. Člověk by se nejraději schoulil dokouta a zemřel dříve, než by ho osud potrestal pohledem na zkázu celého národa.
    
Co mi byl platný všechen ten váš potlesk? Co mi pomohou všechna vaše slova uznání, když v naší zemi stále ještě zločinci unikají spravedlnosti? Nebudeme si vykládat pohádky. Pravda je příliš černá a hrůzná. Pamatujme si proto: dokud nebudou vypátráni vrazi pana Zastupujícího říšského protektora, českému národu nepomohou statisíce přísah věrnosti Říši, miliony slibů oddanosti a stamiliony poklon před říšskými orgány. Ne slova, nýbrž skutky. Nechci vám nalhávat, čeho není. Je mou povinností jako vašeho ministra podat vám pravdu nezkreslenou, i když je chmurná.
    
Jak jste se již z tisku a rozhlasu dověděli, byl jsem v Berlinu s panem státním presidentem a s ostatními členy vlády, abych doprovodil na poslední cestě pana generála Reinharda Heydricha, kterého připravil o život zločinec Čech. Víte také, že mne přijal ve slyšení říšský ministr doktor Goebbels a že společně s panem státním presidentem a ostatními členy vlády byli jsme přijati v audienci Vůdcem Adolfem Hitlerem.
    
Ač Berlin prožíval právě těžký smutek nad ztrátou jednoho z největších synů německého národa a bojovníka revoluce, přec jsem jasně cítil, že právě v Říši nemá český národ nepřátel. Všechna tvrdá opatření, kterých dosud Říše proti Čechům užila, byla uplatněna teprve tehdy, když už nebylo vyhnutí a kdy hrozilo, že Říši by mohla býti vytýkána slabost. V Berlinu uznávají kvality českého národa, jeho velikou inteligenci a pracovitost, nikdo tam však není na pochybách, co bude třeba učinit, když by se český národ ukázal nespolehlivým a věrolomným. A s naší spolehlivostí vůči Říši je to tak jako s vínem. Aby dobré víno ztratilo na jakosti, stačí, aby se do něho cáklo několik kapek splašků.
    
Aby český národ zmizel z evropských tvůrčích kombinací, stačí pro to několik vrahů, kteří budou unikat spravedlnosti za podpory lehkomyslných českých jednotlivců. A tu stojíme u základní otázky české budoucnosti, která nám dělá ty nejčernější starosti. Stojíme-li před volbou, kdo má zajít, zda celý český národ anebo pár agentů národního vraha Beneše, pak musíme zachránit národ a padouchy vydat. Zde končí lidskost, poněvadž tu začíná odpovědnost za celý národ. Zločinci mohou nám dělat nepříjemnosti, ale bože chraň, kdyby dělali naši národní historii. To ovšem platí především o úhlavním nepříteli českého národa, o lotru Benešovi.  
    
Co bych vám skrýval. Jak Vůdce, tak doktor Goebbels, oba mluvili stejnou řečí. A ta byla jasná, pokud běží o český národ. Máte-li už volit - říkají v Berlinu - pak je to cesta spolupráce, kterou znovu nabízíme českému národu. Nepřejeme si boj, který přec musí v několika dnech skončit pro český národ tou nejkrvavější porážkou, jakou kdy jeho dějiny zaznamenaly. Ale ani státníci v Berlinu, ani já zde v Brně, my nemůžeme zabránit, aby český národ nespáchal svou poslední histirickou hloupost, proti které Bílá hora byla pouhou episodou. Co by nás zítra potkalo, mohlo by být katastrofou.
    
Český národ miluje svou zemi, český sedlák zbožňuje své lány, ale dokud vrahové a agenti zrádce a zaprodance Beneše budou se beztrestně potulovat a skrývat právě v našich krajích,dotud nebude zažehnáno hrozné nebezpečí od českých krbů. Nevím zda je vám známo jak starý Řím trestal ve své armádě vzpouru, když vzbouřenci se vzpěčovali vydat její strůjce. Tehdy bez ohledu, zda je kdo vinen nebo ne, každý desátý byl pro výstrahu popraven. Jsem přesvědčen, že v okamžiku, kdy Benešem najatí vrazi budou dopadeni, české civilní obyvatelstvo bude vzápětí ušetřeno všeho toho, co dnes vyjímečný stav právem uštědřuje.
    
Obrátíte-li se nyní ke mně s otázkou, co jsem si přivezl z Berlinu tyto dny a co bych vám mohl proto do budoucna slíbit, musím odpovídat poctivě bez vytáček. Pravda je opravdu trpčí než pelyněk a zeměžluč. Zločin musí stihnout zasloužený trest. Běda českému národu, nenaleznou-li se zločinci, kteří zavraždili pana Zastupujícího říšského protektora generála policie Heydricha. Běda, běda, pravím, třikrá. Zde nesmí být těch nejmenších pochyb. Berlin mi teprve ukázal, jak je chvíle vážná a jak pro český národ vyzrála až do zoufalé osudovosti.
     
Místo desítek tisíců dopisů oddanosti, vděčnosti a lásky potřebuji na záchranu českého národa jen několik slov, která umožní dopadení pachatelů. Zaručuji se, že ten, kdo nás přivede na stopu oněch vyvrhelů, třeba by byl vinný, dostane milost. Ručím za něho i jeho rodinu svým slovem i životem. Jsme prostě v prvé řadě postaveni před otázku a vaše vláda s vámi, zda se nám podaří zbavit tělo národa vředů a hlíz, jež představují agenti zločince Beneše a jeho přisluhovači. A dokud se tato operace nepodaří, nemohu hovořit s dobrým svědoním o nějakých českých světlých obzorech a o nadějné budoucnosti. Vím dobře, že valná většina českého národa dávno se zřekla zločinných prospěchářů, již se shlukli kolem ješitného mužíčka Beneše. Vím dobře, že poslední události strhly český národ a že ještě nebylo takové české jednoty, jaká je tu nyní v posuzování nových skutečností a v odsouzení londýnských a moskevských přisluhovačů. Proto věřím, že až tyto dny těžkého pokoření překonáme, až zločin dojde zasloužené odplaty, budu moci k vám mluvit jinou, radostnější řečí.
    
Uvažujte jen, kam až došel nepřítel českého národa číslo jedna, Beneš Krvavý. Vzpomenu na svůj rozhovor s ním 2. října, druhý den po Münchenu, v roce 1938. Beneš vyhlížel tehdy jako  kluk se špatným svědomím, který právě dostal výprask. Lapal kolem sebe, vymlouval se zcela nejapně. To nebyl vůdce národa, to nebyl silný muž. Ale tato hromádka neštěstí měla přece jen ještě kousek morálky. Když jsem mu řekl, že nám zbývá pouze dvojí, bud' bojovat bez ohledu jak boj dopadne a vypít kalich hořkosti, který nám on namíchal, do dna, anebo s celým státem přimknout se k Říši, Beneš mi tehdy odpověděl: ,rozkaz k boji nemohu dát, to by znamenalo zkázu poloviny národa.´ A tehdy, přátelé, tento Beneš měl pod svým velením čtyřicet znamenitě vyzbrojených divisí, které zčásti stály v nákladných opevněních. Tehdy se bál dát rozkaz k boji. Dnes je nám jasné proč. Bál se prostě o svou kůži, o své jmění. Tyto zcela osobní starůstky udělaly z něho nejtrapnější postavu českých dějin. Beneš se nerozhodl, ani se nemohl rozhodnouti, k druhému ráznému kroku, který byl hodný muže, jakmile poznal, že chybil. Beneš nehledal dohodu s Říší, Beneš ve dnech münchenských obíral se pouze myšlenkou, jak ze všeho vyváznouti se zdravou kůží. A tak ve chvíli, kdy český národ potřeboval tvrdé a statečné vedení, mužíček Beneš se z pražského Hradu vytratil a v nejpřísnější tajnosti se svými miliony nasedl do letadla a národ ponechal osudu a v politické břečce, kterou mu se svými pomahači namíchal.
    
Proč o tom znovu hovořím? Chci vám ukázat, jaký je rozdíl mezi Benešem z roku 1938 a Benešem dnes. Tehdy to byl slaboch, intrikán, který se krve bál, ač měl po ruce armádu, ač Francie, Anglie i sovětské Rusko, bývalá Jugoslávie a Rumunsko měly ještě své armády a na papíře představovaly Benešovi spojence.
    
A dnes, kdy český národ je včleněn do Říše, kdy Francie kapitulovala, kdy sovětské Rusko není schopno žádných aktivních operací, jak ukázaly jeho zimní neúspěchy a strašné porážky na Krymu a pod Charkovem, kdy celý Balkán je bud' spojencem Říše nebo okupovaným územím, v této době, kdy každý český odpor nemá ani tisícinu naděje, jakou měl snad v roce 1938, kdy pan Beneš bojovat nechtěl, ten samý Beneš vykládá českému národu, že právě nyní nastala chvíle, aby se k boji vzchopil a Říši připravoval těžkosti různými zločiny.
    
Jak už jsem řekl na Staroměstském náměstí před dvěma týdny, Benešovi a jeho Židům naprosto na tom nezáleží, kolik Čechů tuto druhou světovou válku přečká. Beneš se svými Židy štve z dálky, kde, jak se domnívá, je prozatím v bezpečí.
    
Kolik podlosti a bezcitnosti k českému národu skrývá se v tom, co o nás v poslední době plánoval, ukáži vám na zřetelných číslech. Beneš chce zneklidnit německý týl a tím získat pochvalu Churchilla, Roosevelta a Stalina. Kdyby se býval Beneš v roce 1938 odhodlal k válce s Velkoněmeckou říší, připravil by je při tom o dejme tomu deset tisíc vojáků, na které by Češi doplatili stotisícem padlých v otevřeném boji. Boj zákeřný, ze zálohy, trestá se však zcela jinak, než boj vyhlášený. Dnes zločinec Beneš musí počítat, že padne-li sto tisíc Čechů, škoda, která při tom stihne Říši, bude tisíckrát menší, než ta, kterou bychom jí způsobili v roce 1938 otevřeným bojem, kdy na jednoho padlého Němce mohlo snad připadnout deset padlých Čechů. Ne Němci, nýbrž Beneš chce vyhubit český národ, jakmile Čechy štve do boje, ve kterém na jeden život německý musí doplatit tisíc životů českých. V okamžiku, kdy zajde poslední příslušník českého národa jako hloupá obět' zločince Beneše, německý národ ztráty, které mu česká šílenost způsobí, při svých devadesáti milionech vůbec nepocítí.
    
Tyto dny jsme byli svědky, jak Říše trestá zradu jednotlivců a celé vesnice. Běda proto, bude-li nucena přistoupiti k rozhodnutí nad celým národem. A Říše je silná. Toho jsme byli svědky také v těchto dnech my, kdož jsme navštívili Berlin, město naprosto neporušené válkou, klidně soustředěné v práci. Delegace českých sedláků a dělníků na vlastní oči se přesvědčila, co lží je ve výkladech Benešových agentů a Židů o tom, jak je mocné britské letectvo a co všechno toto vybájené britské letectvo v Říši tropí. Plné dvě hodiny šel Berlinem průvod za pozůstatky německého hrdiny Reinharda Heydricha a nikde jsme nespatřili to nejmenší, co by svědčilo o stopách války. O bezmocnosti Anglie svědčí však šílení Beneše a jeho židovské smečky, kteří jsou ochotni k nejhnusnějšímu obchodu s českou krví, jaký kdy vůbec dějiny viděly.
    
*
    
Dnes je mnohé jasné. Stojíme před skutečností, která v této tragické chvíli nutila by nás jinak k upřímnému smíchu. President Hácha, česká zákonná vláda a ti, kteří nás poslouchají a podle našich pokynů se řídí, my všichni dohromady jsme podle Beneše velezrádci. Vývoj nám ovšem dává za pravdu. Poněvadž celý český národ ani nenapadá psát poslední vůli a své životy obětovat Anglii, ,,velezrádci´´ jsou tu v milionech a v pevném šiku za svou vládou. A tak jsme svědky této skutečnosti. Na jedné straně přes sedm milionů Čechů, ,,velezrádců´´ proto, poněvadž nechtějí zemřít pro Anglii, a na druhé straně v Anglii několik tisíc Židů česky mluvících, poněvadž je to právě pro ně výhodné, s několika sty českými zaprodanci prý představují ten pravý český národ.
    
*
    
A tak jsme svědky právě toho, co pan Beneš si nepřeje a co mnohý hlupák prostě nepochopí. Je to Říše, která žádá českou vládu, aby přivedla český lid k rozumu, je to Říše, která uznává kvality českého národa a která českému národu slibuje takovou budoucnost, jakou jeho schopnosti opravdu zasluhují. Pravda je, že je škoda každé české hlavy a každého páru českých rukou jak pro národ, tak pro Říši. A je dále pravda, že Beneš se svou tlupou ničí dělníky a sedláky v českých zemích a českou inteligenci mnohem krutěji, než to činí britská letadla svými pumami v německých městech s německými příslušníky. Kolik set tun pum je třeba svrhnout na německé město, kolik britských letadel při tom přijde na zmar, aby bylo pobito právě tolik lidí, kolik přišlo o život tyto dny zde u nás jen proto, že se řídili pokyny pana Beneše. Beneš je pro Anglii prostě k nezaplacení. Že pro český národ je strašným neštěstím, nepřichází při tom v úvahu. Bez letadel, bez pum, Beneš vraždí dělníky a sedláky, inteligenci, všechny, kteří by mohli být v boji s Říší prospěšní, tím, že je jako had hypnotisuje pochybeným a překonaným šovinismem, v Nové Evropě naprosto nemožným nejen mezi Čechy, nýbrž také mezi ostatními Evropany.
    
Nic vám neslibuji, ani varovat vás nechci. Dávám vám dnes pouze na vybranou : bud' český národ půjde klidně za svou prací a nechá Beneše Benešem a pak bude žíti jako vážená složka Říše a cenný budovatel nového řádu, nebo se český národ vydá Benešovi a zahyne na konec tak, jako v těchto dnech zahynula řada jedinců a jako byla ze země smetena obec Lidice. Beneš se vždy klamal. Tam, kde tvrdil, že je síla, ukázala se slabost. To jsme viděli na Francii, Anglii i sovětském Rusku. A tam, kde tvrdil, že je slabost, ukázala se síla, jak vidíme dnes na Německu, Itálii a na Japonsku. Tvrdí-li dnes Beneš se svými pochopy, že Německo je slabé, aby mohlo jednou pro vždy skoncovat s českým národem, nejde už pouze o klam, kterému propadá slepec, nýbrž jde o vědomou zločinnou lež. Říše má tolik síly, že český problém není pro ní žádnou starostí. Říše jako dobrý hospodář cení si však schopného pomocníka. Ale nezbude-li nic jiného, dovede se zbavit velmi rázně škodné a proto běda tomu, kdo by věřil v slabost Říše. Pocítí její sílu, ale čas mu nezbude, aby si svůj osudový omyl uvědomil, leda až na věčnosti.
    
Jsme v těžkém boji, kterému Říše přihlíží. My, česká vláda, zápolíme se samozvanci v Londýně a v Moskvě. Půjde-li národ za námi, pak Beneš se svými přisluhovači vytratí se někam do odlehlého kouta zeměkoule s příslušným teplým zaopatřením. Kdyby se však podařilo Benešovi přec jen český národ přivést do neštěstí, a připravit tomuto skvělému lidu strašnou Kalvárii, my, kteří tu odpovídáme dnes před dějinami, my se tě, národe, nezřekneme a v těžké hodině tě neopustíme. Osud tvůj bude také naším osudem, porážka tvá, naší porážkou. Pláčeme s tebou, slzíš-li. Ale to všechno neznamená, že polevíme a že zrádcům pole vyklidíme. Společně s panem státním presidentem tě proto, lide český, žádám, abys zúčtoval jednou provždy s minulostí a s jejími stíny, které ruší u nás klid a ohrožují náš osud. Ze zdravého českého těla musí v této době být vyoperováno všechno, čím churavíme, a to s pomocí vás všech, kteří jste vážnost chvíle pochopili. Znovu opakuji : dbejte zákonů! Nikdo vám nezkřiví ani vlas na hlavě a vaše rodiny budou spokojeně hledět vstříc budoucnosti.
    
Nebijte se dnes za tuto krásnou zemi s Říší, nýbrž se zrádci ve službách Anglie, kteří se všemi prostředky snaží, aby se splnilo proroctví, že po Karlově mostě jednou pojede kočí s povzdechem, že tady byla Praha. Také dnes, jako vždy, kdy nás obletovala příšera nejistoty, hledejme pomoc jeden u druhého a posilu v pevné víře, že národ je ve svém celku bytostí vedenou geniem života, a ne příkladem smrti, který na nás z Londýna tak přívětivě kývá. Jděte s námi, kteří jsme vám opravdu věrni zůstali, kteří s vámi sdílíme vaši bolest i nejistotu. Slibme si také zde v Brně, že při sobě budeme stát, jako vždy jsme stáli, když nás osud vydal těžké zkoušce. Naše hymna bud' nám motlitbou, ve které se k sobě utíkáme."
 
* -vynechána část projevu, kde se Moravec věnuje napadání E. Beneše a jeho politiky a kde zdůrazňuje, že se Beneš mýlí, tvrdí-li, že Říše neni schopna potrestat všechny Čechy, protože je potřebuje pro své hospodářství.

Autor : Lubor Dub / dodo 🕔29.03.2005 📕9.235

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře