Armáda Ludvíka XIV. - část první

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔14.03.2005 📕15.149

Část první - od války třicetileté po devoluční válku

Ludvík, které vešel do dějin jako čtrnáctý panovník tohoto jména ve Francii, se narodil do těžké doby třicetileté války. V roce 1638 Francie válčila již 3 roky bez valného úspěchu se Španělskem a Rakouskem a nepříliš růžová situace se zlepšila až roku 1643 vítězstvím u Rocroi, kde vévoda d'Enghien, pozdější princ Condé, porazil španělskou armádu. V tomtéž roce však umírá Ludvík XIII. a regentkou za neplnoletého krále se stává matka Anna. Skutečnou moc však měl kardinál Mazarin, a to až do r. 1661.

Když v srpnu 1648 otevřel Condé svým vítězstvím u Lens cestu k vestfálskému míru, zdálo se, že zavládne mír i ve Francii. Pařížský parlament ale odmítl schválit v plném rozsahu důchody francouzské koruny poskytované regenství za nezletilosti Ludvíka XIV. Opozice se tak pokusila zastavit růst královské moci a především vymanit se z vysokých daní. První fáze odporu byla zahájena tzv. Frondou měst, která se postavila proti královskému plánu týkajícího se finanční otázky dvorních soudců, další požadavky vznesl parlament. Vzhledem k tomu, že vláda byla zaměstnána stále trvající třicetiletou válka, situaci v daném momentu nehodlala řešit. Jakmile byl však podepsán vestfálský mír, mohly být proti vzbouřencům nasazeny uvolněné královské jednotky a členové parlamentu byli uvězněni. Následovalo povstání Pařížanů, které donutilo vládu vězně propustit. Protože neuspěla ani královská blokáda Paříže, byl podepsán mír, kterým byl parlament omilostněn.

Záhy se však objevil nový konflikt. Princ Condé se dožadoval většího ocenění svých zásluh, za což byl odměněn stejně jako parlament uvězněním. Vytvořila se Fronda princů, jakási opoziční strana, která spolu s řadou lokálních povstání měla zajistit Condého propuštění. Díky řadě vítězství měla vláda na krátký okamžik pocit, že má navrch a Condého nakonec propustila. Ten, jsa obžalován, ani chvíli neváhal a prchl do Španělska. Rozpoutala se občanská válka, která skončila až vítězným vstupem princových vojsk do Paříže. Condé byl však vzápětí zrazen svými veliteli a donucen podruhé uprchnout. Když se situace zklidnila, mohl se král zase vrátit do Paříže. Poznal však, že na parlament ani na šlechtu není spolehnutí, což bylo zjištění, které stálo na začátku pozdější Ludvíkovy absolutistické vlády.

Situace v zemi byla stabilizována, přesto se Francie stále nacházela ve válečném stavu, a to se Španělskem. To sice souběžně válčilo s Anglií, příchodem Condého však získalo schopného velitele znalého francouzské taktiky a rozhodlo se bojovat na dvou frontách (koneckonců stejně jako Anglie, která souběžně válčila s Holandskem). Francouzské vojsko vedené vikomtem de Turenne porazilo sice 25. srpna1654 silnější Condého armádu u Arrasu, o dva roku později jim to však Španělé vrátili v bitvě u Vallencienes. Rozhodující však byla bitva v Dunách nedaleko Dunkerque, kde byli Španělé definitivně poraženi a Francie se stala na úkor poraženého skutečnou velmocí. Pyrenejský mír z následujícího roku stanovil francouzsko-španělskou hranici v Pyrenejských horách, přičemž Španělsko přišlo mj. o některá území ve španělském Nizozemí. Pikantní na celé situaci je fakt, že Condé byl omilostněn!

V roce 1661 umírá strůjce výše uvedených vítězství kardinál Mazarin a Ludvík XIV., korunovaný na krále již 7. června 1653, se ujímá fakticky moci. Okamžitě začal s reorganizací vlády i jejího nejdůležitějšího prostředku a nástroje – armády. Ta se sice označovala jako královská, ale panovník nad ní neměl přímou kontrolu. Nejmocnějším mužem v zemi tak byl de facto generálplukovník vévoda d´Epernon, který na rozdíl od krále vydával např. důstojnické patenty. Když pak vévoda umírá, král okamžitě tuto hodnost a funkci s ní spojenou přebírá. Generálplukovníci jízdy, dragounů, švýcarské gardy atd. existují i nadále, ale ztratili fakticky moc. Kromě toho však měla řada měst své vlastní posádky nezávislé na centrální vládě. Král je proto nahradil vlastními jednotkami, jejichž velitelé se pravidelně střídali.

Ludvíkova armáda na počátku vlády čítala asi 70 000 mužů. Její kvalita byla velmi různorodá a samotný Ludvík poznamenal, že pěchota „není příliš dobrá“. Disciplína i výcvik byly nevalné úrovně, stejně tak byly nepříliš úspěšné pokusy o uniformovanost jednotek, sjednocení zbraní či výši platu. Regiment mohl mít třeba jen čtyři kompanie různé velikosti a barevného označení. Jednotícím prvkem se tak stala bílá šerpa, stejně jako pro Španěly červená, Holanďany oranžová atd. Žold vojáků byl velmi rozdílný podle regionů, obecně se však dá říci, že nevybočoval z evropského průměru. První, kdo začal s reformou, byl válečný sekretář Michel Le Tellier, jehož práci pod královským dohledem dokončil jeho syn markýz de Louvois. Byl to skvělý úředník a pravděpodobně největší vojenský reformátor novověku. Když v roce 1691 umírá, stala se z původní polosamostatné malé francouzské armády mocná centrálně řízená a strach nahánějící síla, která byla vzorem pro ostatní armády.

Kromě reorganizace a zvětšení stávajících jednotek se král rozhodl vytvořit nové. Zvětšil tak např. svou gardu, ve které nově zavedl např. dauphinovy švališéry (neboli lehkou jízdu korunního prince). Armáda postupně rostla a na počátku devoluční války (1667 – 68) dosáhla počtu asi 125 000 mužů.

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔14.03.2005 📕15.149

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře