Rudý teror

Autor : Bohuslav Lysa / Medvidek 🕔27.02.2005 📕29.165

Další články autora

Už na počátku revoluce se ani Lenin neštítil rudého teroru. Dnes se můžeme přít, zda rudý teror byl odpovědí na teror bílý, či naopak. Soudě podle výsledků je to jedno. Ruská revoluce v listopadu 1917 byla vlastně nekrvavým převratem. Kerenského vláda se zhroutila tak rychle, že petrohradští kavárníci a restauratéři ani nestačili zavřít své podniky. Rudé gardy a vojáci revolučních oddílů obsazovali veřejné budovy a přebírali moc, a město přitom žilo svým každodenním životem. Zajatí ministři Prozatímní vlády byli propuštěni na čestné slovo domů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by další dny měly být dramatičtější. Drama však přece jen nastalo. Opozice se vzpamatovala a začala se bránit. Organizovaly se oddíly carovi věrných vojáků, ostatní strany nemínily bolševikům přenechat moc bez boje. Rusko se rozdělilo na rudé a ty ostatní. Problém byl v tom, že ti první chtěli Rusko přetvořit, zatímco ti druzí zachránit. Revoluční násilí bylo na denním pořádku. Likvidováni byli všichni „bývalí“ – příslušníci šlechty, inteligence, buržoazie, ale i dělníci, rolníci a prostí vojáci, kteří nepochopili vymoženosti revoluce. Rudý teror byl vyhlášen zvláštním dekretem z 5.září 1918 a ihned ten den bylo vyvražděno devět set rukojmí z vězení petrohradské čeky.

Rusko od počátku doplácelo na nízkou politickou kulturu, nezralé představy o socialismu a na absenci jakýchkoliv demokratických tradic.

V roce 1918 se v časopise Rudý Teror objevily věty: „Nehledejte inkriminující důkazy v tom, zda se tenči onen postavil proti revoluční moci se zbraní nebo slovy. Vaší první povinností je se zeptat, k jaké patří třídě, jaký je jeho původ, vzdělání a povolání. To je skutečná podstata a význam rudého teroru.“ Sám Lenin nebyl odpůrcem masové popravy a dával jasně najevo, že je mu milejší, aby padlo několik nevinných, než aby unikl nepřítel revoluce.

Jeden příklad za mnohé. V červnu 1918 po zavraždění lidového komisaře Volodarského napsal Lenin Zinověvovi: „Dnes jsem se na ÚV dozvěděl, že dělníci v Pitěru chtěli na vraždu Volodarského odpovědět masovým terorem a že jste je zadržel. Rozhodně protestuji!“

Mezi těmi kdo se přímo zasloužili o masový rozmach teroru, byl i L.D. Trockij, předseda revoluční vojenské rady. Trockij v armádě zavedl systém tvrdých represí, před nimiž si nebyli jisti ani revoluční velitelé. Dalším podobným případem byl i Zinověv, na jehož příkaz byli masově popraveni rukojmí v Petrohradě, nebo Ordžonikidze, jehož vojáci nejen dobyli Tbilisi, ale také je za několik dní zcela vyplenili. Nemá smysl jmenovat desítky a stovky osob zodpovědných za to, že život v Rusku ztratil tak úžasně na ceně. Stalin byl nakonec jen tím, který se ukázal jako nejschopnější a nejrafinovanější a všechny své soudruhy předčil a odstranil dříve, než oni se stihli zbavit jeho. Nemusel zavádět ani koncentrační tábory, ani vykonstruované procesy, ani zabíjení nevinných. Všechno už tu bylo.

Nejnovější údaje ukazují, že už do roku 1921 zahynulo v Rusko téměř pět milionů lidí. To nejhorší však měli jeho obyvatelé před sebou. Válečný komunismus se obrátil proti rolníkům a katastrofálnímu hladomoru v letech 1921-1923 padlo za oběť dalších šest milionů. Další vlna hladomoru proběhla s obdobnými výsledky ve třicátých letech. Jen represe v letech 1929-1953 vedly k zatčení dvaadvaceti milionů lidí, z nichž přibližně jedna třetina zahynula. Při přesídlení bylo vybito na 200 000 Čečenců a Ingušů (třetina národa) a všech 30 000 Atkinců. Ze 40 000 Balkarů jich zahynula polovina, stejně jako v případě 240 000 Kalmyků. Nepřežila ani třetina ze 120 000 Karačejevců. Meschedští Turci ze střední Asie a Kazachstánu byli vyvražděni beze zbytku, ačkoliv jich bylo původně na 300 000. Stejný osud potkal i dva miliony Povolžských Němců, ale i Korejce a nakonec Rusíny z naší bývalé Podkarpatské Rusi. V táborech skončily i statisíce obyvatel Pobaltských republik, Řeků z Krymu a přilehlých černomořských oblastí. Podobný osud byl uchystán i Židům, kteří měli být zčásti vyvražděni a zbytek v roce 1953 vysídlen na Sibiř čemuž zabránila jen smrt Stalina.

Tomu se nedá říkat jinak než genocida.

Jestliže v podmínkách gulagu zahynulo kolem sedmi milionů lidí, dalších čtyřicet šest milionů se stalo oběti války, a to nejen přímo na frontě, nebo alespoň v boji se zbraní v ruce. Statisíce jich zahynuly při nesmyslných evakuacích celých oblastí, hladem v hlubokém týlu nebo při maximálním nasazení v osmnáctihodinových pracovních směnách. Sovětské ztráty je možno celkově vyčíslit údajem, který sedminásobně převyšuje počet obyvatel naší republiky.

 

Pramen: Nikolaj Zeňkovič; Kremelské atentáty od Lenina do Jelcina

Další články autora

Autor : Bohuslav Lysa / Medvidek 🕔27.02.2005 📕29.165

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře