Námořní operace za intervence Dohody v ruské občanské válce

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 35.424

Námořní operace za intervence Dohody v ruské občanské válce

Nastolení diktatury bolševiků po 7. 11. 1917 vyvolalo odpor všech ostatních politických sil v Rusku, které si po rozehnání Ústavodárného shromáždění 18. 1. 1918 uvědomily, že bolševickou vládu lze svrhnout jen ozbrojenou mocí. Zárodky takové moci začaly vznikat již na konci roku 1917 pod velením generálů Michaila Vasiljeviče Alexejeva, Lavra Georgijeviče Kornilova, a atamana Alexeje Maximoviče Kalenina na Donu, kde se vedle kozáckého vojska začala formovat Dobrovolnická armáda, záhy však musela ustoupit na Kubáň a Severní Kavkaz. Postupně se pak formovaly i další „bělogvardějské“ jednotky v kozáckých oblastech a v odlehlých guberniích na periférii Ruska.

Po uzavření míru v Brestu-Litevsku a obsazení západních oblastí rozpadající se ruské říše včetně Pobaltí, Ukrajiny, Krymu a Zakavkazka vojsky Centrálních mocností se postupně rozhořela občanská válka, v níž bolševická Rudá armáda těžila z východy vnitřních linií, které ji umožňovaly přesunovat vojska z jedné fronty na druhou. Bolševici ovládli centrální oblasti Ruska včetně dvou největších průmyslových středisek Moskvy a Petrohradu, takže měli k dispozici větší zdroje a kapacity zbrojního průmyslu než jejich protivníci. Navíc bylo bolševické vedení v čele s Vladimírem Iljičem Leninem mnohem jednotnější a také mnohem bezohlednější. Potřebám vítězství podřídilo vše a jím zavedený „válečný komunismus“ přinesl nejen zbídačení obyvatelstva, nýbrž i hladomor. K vnitřnímu zajištění bolševické moci rozpoutala Čeka v čele s Felixem Edmundovičem Dzeržinským masový teror.

Reklama

Největší slabinou Rudé armády byl zpočátku velitelský sbor. Nový lidový komisař vojenství Lev Davidovič Trockij (ve funkci od 4. 4. 1918) však prosadil použití důstojníků bývalé carské armády jako vojenských odborníků, kontrolovaných však bolševickými politickými komisaři. Rudá armáda se tak postupně stala účinnou bojovou silou, přestože do výkonnosti západních armád měla daleko. Ani její protivníci ovšem neoplývali vojevůdcovským talentem a v taženích a bitvách občanské války rozhodovala především hrubá síla, případné hrubé chyby velitelů.

Nejsilnějším protivníkem bolševiků v první fázi občanské války byly československé legie. Po uzavření míru v Brest-Litevsku se legie začaly přesunovat do Vladivostoku, odkud měly být dopraveny na západní frontu. Čeljabinský incident 14. 5. 1918 však přivedl Čechoslováky do otevřeného boje proti bolševikům. Legie obsadily značnou část Povolží a sibiřskou magistrálu s přilehlým územím, čímž odřízly bolševickou moc v centru Ruska od Sibiře a Dálného východu a vytvořily podmínky pro zformování protibolševických vlád v Samaře a Omsku. Východní fronta se tak stala první frontou občanské války a záhy začaly boje také na frontě severní a jižní.

Krátce po uzavření míru v Brest-Litevsku vyslaly do Ruska své intervenční jednotky mocnosti Dohody. Cílem bylo jednak zachránit cenný válečný materiál, který svému spojenci dodaly, jednak se podporou protibolševických sil pokusit zvrátit situaci v Rusku a přivést je zpět do války proti Centrálním mocnostem. V zásadě se ovšem intervence Dohody omezila na obsazení přístavů a přilehlých území (zprvu na severu a na Dálném východě). K větším akcím neměly intervenční jednotky dost sil, a tak hrály ve vojenských operacích občanské války jen okrajovou roli. Intervence a pomoc Dohody přicházela výhradně po moři a opírala se o její námořní moc, které se bolševické Rudé loďstvo dokázalo postavit (s nevelkým úspěchem) pouze na Baltu.

Intervence Dohody v severním Rusku

Již 3. 3. 1918 připlula do Murmanska britská řadová loď Glory a vysadila na břeh rotu námořní pěchoty, 9. 3. pak tento přístav obsadil britský expediční sbor. Se souhlasem místního námořnického sovětu (Centromur – Centralnyj komitět murmanskkogo otrjdu flotilji) převzali Britové baterie pobřežního dělostřelectva chránící vjezd do přístavu a ochranu železnice, vše pod záminkou obrany před případným německým útokem. Doplnili také prořídlé posádky ruských torpédoborců Bezpoščasadnyj, Bezstrašnyj, Kapitan Jurasovskij a Lejněnant Sergejev a po odchodu zbylých ruských námořníků je převzali pod své velení. Podobným způsobem se o něco později zmocnili i řadové lodě Česma a křižníku Askold.

Britský expediční sbor obsadil již 3. 5. Petsamo (dnešní Pečenge) a pak přenesl operace do oblasti Bílého moře, kde se zmocnil přístavů Kandalakša a kem na západním a Oněga na jižním pobřeží. Po překonání sporadického odporu bolševiků vstoupili Britové 2. 8. 1918 také do Archangelska. Vojáci Rudé armády a námořníci Rudého loďstva opustili Archangelsk na palubě zhruba 50 menších a říčních lodí a stáhli se proti proudu Severní Dviny. V Korlasu pak bolševici zřídli 5. 8. Severodvinskou říční flotilu, která se 9., 11., 15. a 18. 8. střetla s improvizovanou britskou flotilou. Britové sice ve všech těchto šarvátkách zvítězili, po dalším střetnutí 20. 8. se však stáhli k Berezniku. Svůj postup proti proudu Severní Dviny obnovili až po přisunutí několika malých monitorů a říčních dělových člunů. Řeka však v zimě zamrzla, což je znovu přinutilo k ústupu.

Reklama

Na jaře roku 1919 obnovila vojska generála Jevgenije Karloviče Millera ofenzivu směrem na Kotlas, kde se měla spojit s vojsky admirála Alexandra Vasiljeviče Kolčaka, postupujícími od Uralu. Ofenzivu podporovala silná britská flotila na Severní Dvině, jejíž jádro tvořili monitory Humber, M 23, M 24, M 25, M 27, M 29, M 31, M 32 a M33. Britské lodě dosáhly 18. 5. Tulgasku a 27. 6. Selmengy, další postup však zastavil pokles hladiny řeky. Navíc ztratili Britové na minách na přelomu června a července minolovky Sword Dance a Fandango. Britská flotila obnovila bojové akce na Severní Dvině 10. 8., měly však již jen krýt stažení britského expedičního sboru. Pro nízký stav vody přitom musely vlastní posádky potopit na Severní Dvině monitory M 25 a M 27. Britské jednotky se 27. 9. 1919 stáhly z Archangelska a krátce poté i z celého severního Ruska.

V souvislosti s ofenzivou na jih byla v dubnu 1919 zřízena na Oněžském jezeře bělogvardějská flotila (bolševická existovala již od léta 1918). V létě 1919 došlo na jezeře k několika střetům, při kterých bělogvardějci a britské motorové čluny potopili několik bolševických lodí. Do akce byly nasazeny i letouny z britských hydroplánových lodí Pegasus a Nairana, operujících v Bílém moři.

Na Ladožském jezeře si převahu udržovali bolševici, protože mohli k posílení své flotily přisunovat podle potřeby jednotky Baltského loďstva. Po zahájení finské ofenzivy 22. 4. 1919 nasadili bolševici na Ladožském jezeře torpédovky a strážní lodě, zatímco Finové měli k dispozici jen slabé námořní jednotky. Vylodění Rudé armády 27. 6. 1919 u Vidlice je také donutilo k rychlému ústupu.

Na Severní Dvině sice ještě na podzim 1919 pokračovaly šarvátky mezi bolševickou a bělogvardějskou flotilou, o celkovém výsledku bojů na severní frontě občanské války však rozhodla ofenziva bolševické 6. armády zahájená v únoru 1920. Rudá armáda dobyla 21. 2. Archangelsk a 13. 3. Murmansk.

Akce loďstva na Baltu

Po uzavření příměří s Německem 11. 11. 1918 pronikly do Baltského moře britské (a také slabé francouzské) námořní síly, jejichž hlavním úkolem bylo podpořit boj pobaltských zemí za nezávislost.

Bolševici totiž již 13. 11. 1918 vypověděli mírovou smlouvu z Brest-Litevska a snažili se zmocnit vlády v Estonsku, Lotyšsku a Litvě. V patách za ustupujícími německými vojsky se Rudá armáda pokoušela proniknout do všech tří pobaltských zemí, což přinutilo vlády Estonska a Lotyšska k žádosti, aby německá vojska neodcházela, dokud nebude nezávislost těchto zemí zajištěna. Protože Britové do Pobaltí pozemní jednotky vyslat nehodlali, zůstaly zde načas německé jednotky pod velením generála Rüdigera von der Goltze. V Estonsku se také začala formovat bělogvardějská Severozápadní armáda generála Nikolaje Nikolajeviče Juděniče. Jádrem britských námořních sil na Baltu byla 1. eskadra lehkých křižníků kontraadmirála Edwina S. Alexandera-Sinclaira (vlajková loď Cardiff), jejíž základnou byl zpočátku Usť-Dvinsk, od prosince 1918 pak Reval (dnešní Tallin). Již 5. 12. však Britové ztratili lehký křižník Cassandra, který najel a minu a potopil se (zahynulo 11 britských námořníků).

Námořní síly, které mohli bolševici koncem roku 1918 na Baltu využít, byly ovšem jen torzem původního Baltského loďstva. Stálý úbytek početního stavu (v roce 1918 odešlo bojovat na pozemní fronty na 25 000 rudých námořníků) a mizerný technický stav lodí (údržba byla po dva roky zanedbávána) způsobily, že k 13. 11. 1918 mohli bolševici nasadit do akce jen bitevní loď Petropavlovsk, řadovou loď Andrej Pervozvannyj, křižník Oleg, čtyři torpédoborce, šest ponorek a nevelké množství menších a pomocných lodí. Hlavním úkolem Baltského loďstva byla obrana přístupů k Petrohradu a pro tento účel bylo také v souladu s ruskou tradicí 17. 11. 1918 podřízeno 7. armádě.

K zajištění přístupů k Petrohradu po moři před imaginární hrozbou německého útoku položily již v srpnu 1918 minonosky Volga, Narova, Ural a Lovat 1 435 min do nové přehrady mezi Šepelevským mysem a finským Stirsuddienem, jež bránila vjezdu do nejvýchodnějšího cípu Finského zálivu. Plavební koridory ponechané v minové přehradě kryly z jižního břehu pevnosti Seraja Lošaď (osm děl ráže 120 až 152 mm) a Krasnaja Gorka (25 děl ráže 76 až 305 mm). Ve dnech 17. 11. až 21. 11. 1918 položila minonoska Narova do této přehrady dalších 470 min a torpédoborce Azard a Avtroil ji v noci na 8. 12. doplnily ještě o 11O min.

Na podporu útoku bolševické 7. armády na Narvu, zahájeného 22. 11. 1918 provedly jednotky Rudého loďstva 28. 11. výsadkovou operaci v Narevském zálivu, kde tři transportní lodě vysadily v ústí Narvy údernou skupinu. Palebnou podporu výsadku poskytoval křižník Oleg a torpédoborec Metkij, průzkum ve Finském zálivu zajišťovaly ponorky Pantěra, Tigr a Tur. Operace skončila úspěchem a 29. 11. se bolševici zmocnili Narvy. Jejich další postup se však brzy zastavil.

V prosinci byl k podpoře 7. armády vyčleněn poměrně silný námořní svaz, který tvořila řadová loď Andrej Pervozvannyj, křižník Oleg a torpédoborce Azard, Avtroil a Spartak (bývalý Kapitan I. ranga Miklucha-Maklaj). Svaz vyplul 25. 12. z Kronštadtu s úkolem proniknout do Finského zálivu a ostřelovat nepřátelské pozice u Revalu. Bolševické lodě však v té době díky zanedbané údržbě neustále pronásledovaly nejrůznější havárie a tak k Revalu dorazily jen torpédoborce Avtroil a Spartak. Z přístavu proti nim 26. 12. vyrazily britské lehké křižníky Calypso a Caradoc a torpédoborce Vendetrta, Vortigern a Wakeful. Již po několika salvách stáhly oba ruské torpédoborce rudé vlajky a vzdaly se, aniž ztratily v boji jediného muže. Britové předali Avtroil a Spartak Estonsku, v jehož námořnictvu sloužily od února 1919 jako Lennuk a Wambola.

Po tomto neúspěšném výpadu zůstalo bolševické Baltské loďstvo prakticky uzavřeno v nejvýchodnějším cípu Finského zálivu a soustředilo se na obranu Petrohradu. Opravou některých jednotek se na jaře 1919 podařilo uvést vedle bitevní lodě Petropavlovsk, řadové lodě Andrej Pervozvannaj a křižníku Oleg do bojeschopného stavu ještě šest torpédoborců, dvě minonosky, osm minolovek, šest strážních lodí a šest ponorek. Před ukončením byly práce na bitevní lodi Sevestopol, křižníku Světlana, dvou torpédoborcích a dvou ponorkách. Slabé bylo ovšem bolševické námořní letectvo, které disponovalo jen 20 letouny.

Bělogvardějská Severozápadní armáda generála Judeniče zahájila 13. 5. 1919 svůj první pokus o dobytí Petrohradu, který z moře podporovaly britské, estonské a částečně i finské námořní síly. Jádrem britského loďstva na Baltu byla v té době 2. eskadra lehkých křižníků kontradmirála Waltera H. Cowana. Již 13. 5. ostřelovaly britské lodě (zejména monitor M 18) pozice bolševické 7. armády u Narvy a nazítří kryly výsadek bělogvardějských vojsk v Lužském zálivu, v týlu Rudé armády. V příštích dnech (15. 5. až 17. 5.) probíhaly výsadky dalších bělogvardějských jednotek v Koporském zálivu. Rudá armáda byla nucena ustoupit k Petrohradu, jižní břeh nejvýchodnějšího cípu Finského zálivu však zůstával nadále v rukách bolševiků.

Snahy bolševiků ostřelovat nepřátelské pozice v Koporském záliu a ulehčit postavení jednotek Rudé armády, které byly naopak ostřelovány z moře britskými a estonskými námořními silami, vedly k několika šarvátkám (18. 5., 29. 5. a 31. 5.) mezi ruskými a britskými loděmi. Společným rysem těchto střetnutí bylo, že bolševický torpédoborec (v prvním případě Gavriil, v dalších akcích Azard) provedl rychlý výpad do Koporského zálivu a pak se před silnějšími britskými námořními jednotkami stáhl pod krytí těžkých děl pevnosti Krasnaja Gorka či bitevní lodě Petropavlovsk, křižující u Šepelevského mysu. K té se britské torpédoborce nedokázaly přiblížit na vzdálenost umožňující účinný torpédový útok.

Reklama

Největším úspěchem Rudého loďstva v těchto šarvátkách (vedle poškození lehkého křižníku Curacoa minou) bylo potopení britské ponorky L 55. K výpadu do Koporského zálivu byly 4. 6. 1919 vyslány bolševické torpédoborce Gavriil a Azard, které kryla od Šepelevského mysu bitevní loď Petropavlovsk. Po krátké šarvátce s britskými torpédoborci zaútočila v 17.37 na bolševické lodě ponorka L 55, obě torpéda však minula cíl. Ponorce se nepodařilo udržet po vypuštění torpéd hloubku a po vynoření byla poškozena palbou děl Azardu. L 55 se pokoušela uniknout, vplula však do minového pole a po nárazu na minu se potopila.

Počátkem června odrazila Severozápadní armáda protiútok bolševické 7 .armády a obnovila postup na Petrohrad. Čelní bělogvardějské jednotky se 12. 6. přiblížily na osm kilometrů k pevnosti Krasnaja Gorka, jejich další postup však uvázl. V noci na 13. 6. se posádka této pevnosti vzbouřila, vzápětí se k ní přidaly i pevnosti Seraja Losaď a Obručev.. Posádka Kronštadtu se stejně jako posádky lodí kotvících na základně odmítla ke vzpouře připojit. Vzbouřencům nijak nepomohlo ani navázání rádiového spojení s britským loďstvem a Severozápadní armádou, protože Britové se do zaminovaných vod své lodě poslat neodvážili a generál Juděnič neměl volné zálohy, které by mohl k pevnostem urychleně přisunout.

Bolševici reagovali na vzpouru, která ohrožovala Kronštadt, a tím i přístupy k Petrohradu z moře, velmi energicky. Apelu na vzbouřené posádky, aby se znovu podrobily rozkazům sovětské moci, podlehli vojáci v pevnosti Obručev (na stejnomenném ostrově severozápadně od Kronštadtu), ukončili vzpouru a sami zatkli její vůdce. K potlačení vzpoury v pevnostech Krasnaja Gorka a Seraja Lošaď zformovali bolševici již 13. 11. zvláštní údernou skupinu o 4500 mužích, jejíž postup po pobřeží k pevnostem krylo ostřelováním pevností těžké dělostřelectvo bitevní lodě Petropavlovsk a řadové lodě Andrej Pervozvannyj, kotvící v Kronštadtu. Již 14. 6. se úderná skupina podporovaná palbou torpédoborců Gavriil, Gajdamak a Vsadnik probojovala před pevnost Krasnaja Gorka, k jejímuž ostřelování se připojilo dělostřelectvo pevnosti Rif (na západním cípu ostrova Kotlin) a křižníku Oleg, kotvícího mezi touto pevností a majákem Tolbuchin. Příštího dne za svítání přešly bolševické jednotky do zteče a do večera se jim podařilo ovládnout celou pevnost i s netknutým těžkým dělostřelectvem. O den později byla dobyta i pevnost Seraja Lošaď (s palebnou podporou křižníku Oleg).

Britové se k akci odhodlali až v noci na 18. 6., kdy pět torpédových člunů CMB proniklo u Stirsuddienu minovou přehradou a nepozorovaně připlulo k majáku Tolbuchin (tři míle západně od cípu ostrova Kotlin), kde kotvil křižník Oleg. Překvapená posádka nestačila ani zahájit palbu. CMB 4 zasáhl Oleg dobře mířeným torpédem a křižník se po několika minutách potopil. Britské torpédové čluny beze škody unikly zpět minovou přehradou.

Britský úspěch neměl žádný vliv na situaci na pozemní frontě, kde bolševická 7. armáda přešla ve dnech 18. 6. až 21. 6. do protiofenzivy a postupně vytlačila bělogvardějskou Severozápadní armádu od Petrohradu zpět do Estonska. Nic nepomohly ani nálety britských letadel na Kronštadt zahájené 22. 6., protože Britům se nepodařilo zasáhnout žádnou z ruských lodí a škody na opevněních byly zcela zanedbatelné. Navíc najela britská letadlová loď Vindictive, jejíž letouny se útoků účastnily, 67. v úžině Björkö na mělčinu a byla vážně poškozena (k vyproštění museli Britové loď o 2200 tun odlehčit).

Ve snaze eliminovat bolševické loďstvo na Baltu před chystanou novou efenzivou Severozápadní armády podnikli Britové v noci na 18. 8. na Kronštadt útok torpédovými čluny. Nejprve zaútočila na základnu letadla, jejichž úkolem bylo odvést pozornost od přibližujících se torpédových člunů. První skupina čtyř torpédových člunů tak dokázala ve 03.45 proniknout do přístavu a odpálit tři přesně zamířená torpéda, v akci byly ovšem tři z nich ztraceny. (CMB 62BD, CMB 67A a CMB 79A). Podařilo se jim ale potopit torpédovou depotní loď Dvina, těžce poškodit řadovou loď Andrej Pervozvannyj (do služby se již nikdy nevrátila) a lehce bitevní loď Petropavlovsk. Druhá skupina čtyř torpédových člunů narazila před Krondštadtem na hlídkující torpédoborec Gavriil. Protože nemohly do přístavu proniknout, pokusili se britské torpédové čluny o útok na torpédoborec, vystřelená torpéda však minula cíl (CMB 24A byl navíc v akci natolik poškozen, že jej Britové druhý den sami potopili).

V srpnu podnikli Britové na Kronštadt celkem 14 leteckých útoků, při některých ztratili jedno letadlo, výsledky však opět neodpovídaly vynaloženému úsilí. Navíc se bolševické ponorce Pantěra (A. N. Bachtin) podařilo večer 31. 8. zasáhnout torpédem britský torpédoborec Vittoria, kotvící u ostrova Seiskär. Krátce po půlnoci se torpédoborec potopil. Nebyla to ovšem poslední ztráta Královského námořnictva na Baltu.

U ostrova Björkö se 4. 9. na minách položených o dva dny dříve torpédoborci Gavriil a Azard potopil britský torpédoborec Verulam.

Dlouho očekávaný druhý útok bělogvardějské Severozápadní armády na Petrohrad začal 28. 9. 1919 úderem na Pskov a pokračoval 10. 10. útokem od Narvy přímo na Petrohrad. Britské námořní síly kryly 15. 10. a 16. 10. nový výsadek bělogvardějských jednotek v Koporském zálivu, podporu pozemním vojskům poskytly také britské válečné lodě a letouny. Hlavním příspěvkem Rudého loďstva k odražení této Juděničovy ofenzivy (bělogvardějci se dostali na 15 kilometrů od Petrohradu) bylo nasazení 11 000 námořníků do bojů na souši. Bolševické jednotky bránící přístupy k Petrohradu také podpořily svou palbou lodě kotvící ve městě, bitevní loď Sevastopol a torpédoborce (Vsadnik a Gajdamak přitom zaujaly pozice přímo na řece Něvě).

Ve snaze znesnadnit operace britských námořních sil v Koporském zálivu pokusil se bolševický 1. oddíl torpédoborců (L. N. Rostovcev) položit v noci na 21.10. miny západně od Šepelevského mysu. Torpédoborce Gavriil, Svoboda (bývalý Vladimir) a Konstantin přitom vpluly v 05.48 do britského minového pole a po výbuchu několika min se potopily. Pouze Azard, který plul jako poslední v kýlové řadě oddílu, dokázal včas po výbuchu první miny pod Gavrillem zastavit. Zahynulo 375 námořníků.

Tento neúspěch neměl vliv na situaci na frontě, která se pro bělogvardějce vyvíjela nepříznivě. Bez efektu zůstaly ostatně i akce britského loďstva. Palba monitoru Erebus na pevnost Krasnaja Gorka 27. 10. byla zcela nepřesná a ostatní britské válečné lodě mohly z Koporského zálivu střílet jen na cíle v bezprostřední blízkosti. Erebus ostřeloval 31. 10. znovu Krasnuju Gorku, opět však naprosto bezvýsledně. Byla to poslední akce britských námořních sil na Baltu, protože v té době již bylo zřejmé, že i druhý útok bělogvardějců na Petrohrad ztroskotal. Severozápadní armáda se 2. 11. 1919 stáhla zpět za hranice Estonska. Krátce poté vyklidilo Finský záliv i Královské námořnictvo.

Akce na Černém, Azovském a Kaspickém moři

Po uzavření míru v Besk-Litevsku ovládly Černé moře Centrální mocnosti, jejichž vojska obsadila severní pobřeží včetně Krymu a Zakavkazko. Ruské Černomořské loďstvo přestalo existovat. V rukách bolševiků zůstalo jen východní pobřeží Azovského moře a černomořské přístavy Novorossijk a Tuapse. Celou tuto oblast však poměrně brzy dobyla Dobrovolnická armáda generála Antona Ivanoviče Děnikina.

Mocnosti Dohody se pokusily čelit postupu vojsk Centrálních mocností ke Kaspickému moři a v červenci 1918 se v Iránu zformoval britský expediční sbor. Jednotky generála Lionela C. Dunstervillea vstoupily 4. 8. do Baku, musely je však již 14. 9. vyklidit. O den později obsadila Baku turecká armáda. Úspěšnější byla britská intervence v Zakaspicku (generál W. Malleson).

Po uzavření příměří s Tureckem 30. 10. 1918 a stažení turecké armády Zakavkazka vstoupila 17. 11. britská vojska znovu do Baku podporována improvizovanou flotilou ozbrojených obchodních lodí. Britové se přitom zmocnili řady válečných lodí bývalého carského loďstva včetně velkých dělových člunů Kars a Ardagan. Již 8. 12. došlo u ostrova Čečeň k prvnímu boji mezi britskou a bolševickou flotilou, v němž Britové donutili početnějšího nepřítele k ústupu. Koncem roku 1918 se britské jednotky vylodily v Petrovsku (dnešní Kaspijsk) a krátce poté dobyl britský výsadek i Gurjev v ústí řeky Ural. Bolševická Kaspická flotila byla zatlačena do ústí Volhy.

Příměří s Německem umožnilo intervenci Dohody na Černém moři. Francouzské a řecké jednotky se vylodily 18. 11. 1918 v Oděse, Britové obsadili 23. 11. Novorossijsk a 25. 11. Sevastopol, kde jim Němci předali všechny lodě bývalého ruského Černomořského loďstva. Jednotky Dohody obsadily také další přístavy a ovládly prakticky celé černomořské pobřeží. Loďstvo Dohody, jehož jádrem byly britské bitevní lodě Ajax, Centurion, Iron Duke a Benbow a francouzské Jean Bart a France, se stalo pánem Černého moře.

Jinak tomu ovšem bylo na souši. Po stažení vojsk Centrálních mocností zahájila Rudá armáda ofenzívu na Ukrajině, porazila slabá vojska ukrajinského direktoria i kozácké Donské vojsko atamana Petra Nikolajeviče Krasnova a přiblížila se k pobřeží Černého a Azovského moře. Bolševici ovládli 14. 3. 1919 Nikolajev a 30. 3. Očakov. Slabé jednotky Dohody se počátkem dubna evakuovaly z Oděsy, do které vstoupila 6. 4. Rudá armáda. Již o dva dny dříve dosáhla vojska bolševického Ukrajinského frontu Perekopské šíje a začala pronikat na Krym. Jejich postup byl velmi rychlý. 8. 4. obsadila Feodosiji, 11. 4. Jevpatoriji a Simferopol. V Sevastopolu vypukly nepokoje podnícené bolševiky, které přerůstaly v otevřený odpor proti přítomnosti jednotek Dohody. Posádky francouzských bitevních lodí se pod vlivem bolševické propagandy odmítly podílet na jejich potlačení a jejich odpor přerostl v otevřenou vzpouru, která je efektivně vyřadila z bojového nasazení a donutila francouzské velení k jejich odvolání z Černého moře.

Po potlačení nepokojů zahájila Dohoda evakuaci intervenčních i bělogvardějských jednotek z Krymu do Novorossijska, který zůstával pevně v rukách Dobrovolnické armády generála Děnikina. Vedle námořních sil Dohody se tam přesunuly i ty ruské lodě, které byly dosud schopné plavby, především bitevní loď Volja, křižníky Pamjať Merkurija, Očakov a Almaz a celkem 13 torpédoborců. Lodě, jež nebyly schopné plavby, Britové vyhodili v Sevestopolu do vzduchu nebo potopili na mělké vodě. Byly mezi nimi i nedostavěná bitevní loď Děmokracija, staré řadové lodě Sinop, Borec za svobodu, Jevstafij, Joan Zlatous a torpédoborce Bystryj a Žutkij. Celkem 13 ponorek a dvě hydroplánové lodě pak vyvlekli 26. 4. před Sevastopol a potopili na hluboké vodě, aby je nemohli bolševici zdvihnout ze dna přístavu a opravit. O několik dní později vstoupila 29. 4. do Sevastopolu Rudá armáda.

Bolševikům se však nepodařilo vypudit bělogvardějce z Kerčského poloostrova, což umožnilo generálu Děnikinovi přejít v červnu do protiútoku. S podporou námořních sil Dohody dobyla Dobrovolnická armáda 22. 6. Feodosiji a 26. 6. vstoupila do Sevastopolu. Po dobytí Caricynu 30. 6. zahájil Děnikin 3. 7. generální ofenzivu směrem na Ukrajinu a Moskvu, v jejímž rámci se po námořním výsadku zmocnili bělogvardějci 23. 8. Oděsy. Tím znovu ovládli celé pobřeží Černého moře.

V září 1919 se zformovalo bělogvardějské loďstvo na Černém moři, jehož velitelem se stal kontradmirál M. P. Sablin. Britové pod jeho velení postupně předali bitevní loď Volja (přejmenovaná na Geněral Alexejev), křižníky Očakov (přejmenován na Geněral Kornilov), Pamjať Merkurija a Almez, 11 torpédoborců, pět ponorek a řadu dalších menších a pomocných lodí. Vytvoření tohoto loďstva umožnilo stáhnout z Černého moře část námořních sil Dohody.

Nadvláda bělogvardějců nad pobřežím Černého moře však neměla dlouhé trvání. Děnikinův útok na Moskvu po počátečních úspěších ztroskotal a říjnové porážky Dobrovolnické armády u Orla a Voroněže vedly k ústupu bělogvardějců. Rudá armáda přešla na jižní frontě do generální ofenzivy a nezadržitelně postupovala k pobřeží Černého moře. Navíc dobytím Rostova 9. 1. 1920 rozdělila Děnikonova vojska na dvě části. Bolševické jednotky dosáhly 23.1. znovu Perekopské šíje a dobytím Oděsy 7.2. ukončily obsazování černomořského pobřeží západně od Krymu, na který se stáhly zbytky Dobrovolnické armády.

Mnohem větší dopad měla porážka bělogvardějců na Donu, po které následovalo vytlačení Děnikinových vojsk ze Severního Kavkazu. Rudá armáda pronikla na Kubáň, 17. 3. 1920 dobyla Jekatěrinodar a postupovala dál k pobřeží. Zbytky poražených kozáckých vojsk se evakuovaly z Tuapse a Novorossijsku na Krym, bělogvardějcům se však přes podporu lodního dělostřelectva nepodařilo tyto přístavy udržet. Bolševici se 22. 3. zmocnili Tuapse, 27. 3. padl Novorossijsk. Po stažení zbytků bělogvardějských vojsk na Krym předal generál Děnikin 4. 4. 1920 velení generálu Petru Nikolajeviči Wrangelovi, který se z nich pokusil zformovat „Ruskou armádu“.

Podobně se v roce 1919 vyvíjela situace i na Kaspickém moři. Bolševici provedli 29. 4. 1919 výsadek na mysu Ťub-Karagan na východním pobřeží a 1. 5. obsadili přístav Fort-Alexandrovskij (dnešní Fort-Ševčenko). Britská flotila pěti lodí (komodor J. H. Norris) pronikla 21. 5. s podporou hydroplánů ze základny na ostrově Čečeň přímo do přístavu, kde potopila či poškodila celkem 14 bolševických lodí včetně torpédoborce, plovoucí baterie, minolovky a několika ozbrojených parníků a strážních lodí. Britské lodě utrpěly jen zanedbatelné škody, padlo pět britských námořníků a sedm dalších bylo raněno. Zbývající bolševické lodě prchly ještě téhož večera do ústí Volhy, na poškozené lodě ve Fort-Alexandrovském provedli Britové 22. 5. útok letadly a 23. 4. útok torpédovými čluny, při kterých byla řada z nich potopena. Přístav byl 23. 5. bolševiky vyklizen.

V průběhu roku 1919 se na Kaspickém moři zformovala bělogvardějská flotila, která se v červnu neúspěšně pokusila o výsadek v ústí řeky Volhy. V červenci a srpnu se však bělogvardějcům podařilo uchytit na některých ostrovech v deltě tohoto veletoku a torpédové čluny dokonce pronikly 40 kilometrů proti jeho proudu. V té době předali Britové své lodě bělogvardějcům a z Kaspického moře se stáhli (Petrovsk vyklidili 5. 8. a Baku 26. 8. 1919). Přesto ovládala celé toto moře nadále bělogvardějská flotila a úspěšně blokovala bolševickou Volžsko-kaspickou flotilu v ústí Volhy.

Rozhodující se však nakonec ukázaly být úspěchy Rudé armády na souši. Po porážce Uralského vojska atamana A. I. Dutova dobyli bolševici 5. 1. 1920 Gurjv, 20. 2. Krasnovodsk a 30. 3. Petrovsk. Nakonec se 28. 4. zmocnili i Baku, čímž obsadili téměř celé kaspické pořeží (s výjimkou Íránu). Bolševická flotila, posílená přesunem dalších lodí Baltského loďstva, ovládla Kaspické moře. Bělogvardějské flotile nakonec nezbylo, než se nechat internovat v íránském přístavu Anzalí, který byl dosud obsazen britskými vojsky. Britové sice odmítli vydat bělogvardějské lodě bolševikům, Rudá armáda se však u Anzalí vylodila a dobyla je. Bolševici se zmocnili deseti ozbrojených obchodních a sedmi transportních lodí, čtyř torpédových člunů (původně britských) a šesti hydroplánů.

Po celý rok 1920 si na Černém moři nadále udržovalo téměř naprostou převahu bělogvardějské loďstvo, místem drobných střetnutí a šarvátek menších lodí se však stalo Azovské moře. Drtivá převaha bělogvardějského loďstva umožňovala provádět poměrně rozsáhlé námořní výsadky, z nichž nejvýznamnějším bylo vylodění 6500 mužů 2. sboru Ruské armády 6. 6. 1920 na severozápadním pobřeží Azovského moře u Kirrilovšíji. O den později přešly do útoku i Wrangelovy jednotky na Perekopské šíji a zahájily tak novou bělogvardějskou ofenzivu na jižní frontě. Bělogvardějci dosáhli Dněpru, tam však jejich postup uvázl.

Další dva výsadky na pobřeží Azovského moře byly spjaty s pokusy bělogvardějců proniknout do kozáckých oblastí do Donu a Kubáni a pokusit se zformovat nová kozácká vojska. Donští kozáci se vylodili 9. 7. na severním pobřeží u Širokina (východně od Mariupolu) a u Taganrogu a části z nich se podařilo proniknout až na Don. U stanice Konstantinovskaja (východně od Rostova) však byli 26. 7. poraženi. Kubánští kozáci se vylodili po skupinách 14. 8. až 17. 8. na východním pobřeží u Achtari (dnešní Primorsko-Achtarsk) a také jim se povedlo proniknout do kozácké oblasti, i oni však byli poraženi 22. 8. u stanice Timaševskaja. Zbytkům skupiny se podařilo ustoupit k Azovskému moři, odkud je bělogvardějské lodě evakuovaly zpět na Krym.

U Anapy došlo 16. 8. k výsadku úderné skupiny v síle 1500 mužů, jejímž cílem byl útok na Novorossijsk, byla však rozprášena ještě před cílem. Ve snaze zřídit předmostí na Tamaňském poloostrově se 24. 8. vylodilo u Tamaně několik tisíc bělogvardějců, po několika dnech však muselo být předmostí evakuováno. Bolševická Azovská flotila se ve své činnosti především zaměřila na přepady severovýchodního pobřeží Krymu, na Azovském moři však došlo i k několika bitvám mezi dělovými a torpédovými čluny, případně jinými plavidly obou stran. Obecným rysem těchto střetnutí bylo, že při nich bělogvardějci lépe manévrovali a bolševici lépe stříleli.

Bělogvardějské loďstvo se snažilo podporovat ofenzivu Ruské armády častým ostřelováním bolševických pozic na pobřeží. Bitevní loď Geněral Alexejev a křižník Geněral Kornilov se 29. 7. pokoušely umlčet palbou svých děl pevnost Očakov v deltě Dněpru, nepodařilo se jim to však. Bělogvardějci také vysazovali často do týlu nepřítele nejrůznější sabotážní a diverzní skupiny. Převaha na moři však nemohla v žádném případě vyvážit celkovou slabost bělogvardějských pozemních sil.

Po zastavení palby na západní frontě ve válce proti Polsku 18. 10. 1920 přesunulo bolševické velení na jižní frontu značnou část uvolněných sil a přešlo 28. 10. do závěrečné ofenzivy proti Wrangelově Ruské armádě. V několika dnech zatlačila Rudá armáda mnohem slabší bělogvardějské jednotky na Krym a 7. 11. zahájila útok na Perekopské šíji. Podpora lodního dělostřelectva nebyla obráncům nic platná a 12. 11. byly jejich linie prolomeny. Bolševici se 13. 11. zmocnili Simferopolu a 15. 11. vstoupili do Feodosije a Sevastopolu. Definitivní porážku protibolševických sil v jižním Rusku dovršilo 16.11. dobytí Kerče.

Po zhroucení obrany na Perekopské šíji začala evakuace vojáků Ruské armády společně s jejich rodinnými příslušníky a dalšími civilisty ze Sevastopolu a dalších přístavů na Krymu. Na palubě 151 válečných i obchodních lodí bylo do Cařihradu odvezeno celkem 150 000 lidí. Přestože 13.11. vyplula z Nikolajeva na svou první bojovou plavbu první bojeschopná bolševická ponorka AG 23 a příští den křižovala u Sevastopolu, nepodařilo se jí zaútočit ani na jedinou loď s uprchlíky. A tak ztratili bělogvardějci při evakuaci Krymu jen jedinou loď, torpédoborec Živoj, který se s 350 lidmi na palubě převrátil 20. 11. v bouři. Jádro bělogvardějského loďstva, bitevní loď Geněral Alexejev, stará řadová loď Georgij Pobenosec, křižníky Geněral Kornilov a Almaz, šest velkých a čtyři malé torpédoborce a pět ponorek, nakonec odplulo z Cařihradu do tuniské Bizerty, kde je Francouzi internovali.

Akce na Dálném východě

Již 5. 4. 1918 se začali Japonci společně se symbolickou britskou jednotkou vyloďovat ve Vladivostoku, kam je 9. 8. následoval francouzský a 16. 8. i americký kontingent. Výsadek Dohody nenarazil na žádný odpor ani na moři, ani na souši. Ruské námořní síly na Dálném východě se sice koncem roku 1917 dostaly do rukou bolševiků, u Tichomořské eskadry však po přesunu většiny jednotek k Severomořské flotile zůstaly jen lodě neschopné plavby neřkuli boje. Posádky dezertovaly nebo byly demobilizovány a ti námořníci, kteří sympatizovali s bolševiky, odešli bojovat na pozemní fronty. Admirál Kolčak sice v zimě 1918/19 nařídil, aby bylo do služby znovu uvedeno šest ze 14 starých torpédoborců a osm transportních lodí, do provozu se však podařilo uvést jen tři torpédoborce a pár pomocných lodí.

Bolševici sice již na jaře 1918 obnovili Amurskou flotilu, museli se však brzy stáhnout z Chabarovksa, Nikolajevska a Blagoveščenska, které obsadili Japonci a zmocnili se většiny lodí. Po vyklizení Chabarovska 17. 5. 1920 pak všechny lodě schopné plavby odvlekli do Japonska a na Amuru zanechali jen sedm velkých (třída ŠKVAL) a pár malých říčních dělových člunů, většinou poškozených a zčásti dokonce bez strojů a bez výzbroje. K větším bojům na Amuru nedošlo, protože bělogvardějci na Dálném východě vlastní říční flotilou nedisponovali. Podařilo se jim však v průběhu úspěšné výsadkové operace v zátoce Olgy zmocnit se 13. 10. a 14. 10. 1921 řady ozbrojených bolševických obchobních lodí. Ještě 30. 8. 1922 se v Ajanu na západním pobřeží Ochotského moře vylodil oddíl 450 mužů pod velením generála Pepelajeva, který pronikl do Jakutska, byl však v březnu 1923 poražen. Jeho zbytky se stáhly zpět do Ajanu, kde marně čekaly na evakuaci na bělogvardějských či japonských lodích. Nakonec se bělogvardějci 16. 7. 1923 vzdali.

Pramen:
Velká válka na moři 5. díl rok 1918

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více