Krvácivá (hemoragická) horečka Ebola

Ebola je jedním z nejvíce virulentních virových onemocnění, jaké lidstvo zná. Smrtelná je v 50 - 90% případů. Je často diskutována ve spojení s biologickými zbraněmi, ale její praktické použití je dosti nejisté. Nemoc pochází z džunglí Afriky a Asie. Bylo identifikováno několik typů tohoto viru.

Ebola se přenáší stykem s krví, exkrementy, orgány či pohlavním sekretem a spermatem nakažené osoby. Přenos pomocí spermatu se může projevit až 7 týdnů po vyléčení - stejně jako u hemoragické horečky Marburg. Zdravotníci se často nakazili od svých pacientů. Při epidemii v roce 1976 v Zairu všichni, kteří byli nakaženi kontaminovanými stříkačkami a jehlami, zemřeli.

Po inkubační době od 2 do 21 dnů dochází k náhlému vypuknutí choroby, projevující se horečkou, slabostí, bolestí svalů, bolestmi hlavy a krku. Následuje zvracení, průjem, vyrážka, omezená činnost ledvin a jater, vnitřní i vnější krvácení. Zvláštní laboratorní testy, které nejsou komerčně dostupné, mohou identifikovat antigeny a izolovat virus. Tyto testy jsou krajně nebezpečné a je třeba dodržovat vysoký stupeň biologické ochrany.

Proti Ebole neexistuje žádná léčba či vakcína. Nemocní vyžadují intenzivní péči, jsou dehydratovaní a potřebují nitrožilně tekutiny. Ani po vyléčení nezůstává člověk dlouhodobě imunní proti této nemoci.

Podezřelé případy by měly být izolovány od ostatních pacientů a měla by být zavedena přísná bezpečnostní pravidla pro ošetřující personál, který by měl být přesně informován o této chorobě a způsobech přenosu. Zvláštní důraz musí být kladen na zajištění vysoce nebezpečných procedur, jako je manipulace s krví a exkrementy nemocných, zavádění nitrožilních dávek, odběry krve apod. Veškerý personál nemocnice musí mít osobní ochranné prvky, jako jsou rukavice, masky apod., které nesmějí být použity vícekrát, dokud nedojde k jejich sterilizaci. Mrtví musí být okamžitě pohřbeni či spáleni.

Vzhledem k možnostem přenosu z člověka na člověka by se každý, kdo se dostal do styku s nemocným, měl podrobit pozorování, dvakrát denně by mu měla být měřena teplota, a pokud vzroste nad 38,3 stupňů Celsia, měl by být okamžitě izolován. Pozorování by mělo pokračovat tři týdny od kontaktu s nemocným. Stejná pravidla platí pro nemocniční personál, který se dostal do kontaktu s nemocným bez ochranných prostředků.

Virus Ebola byl poprvé objeven v západní rovníkové provincii v Súdánu a v nedaleké oblasti Zairu v roce 1976 po vážné epidemii v Yamkubu v severním Zairu a Nzara v jižním Súdánu. Od června do listopadu 1976 tu bylo Ebolou nakaženo 286 lidí, z toho 117 zemřelo, v Zairu bylo 318 případů, z toho 280 smrtelných mezi zářím a říjnem stejného roku. Jednotlivé případy se objevovaly v Zairu v roce 1977, další epidemie pak vypukla v Súdánu v roce 1979. V letech 1989 a 1990 byl izolován filovirus Ebola-Reston z opic držených v karanténě v laboratořích v Restonu ve Virginii, Alice v Texasu a v Pensylvánii. Na Filipínách vypukla choroba způsobená Ebolou-Restonem v karanténní oblasti pro opice určené na export nedaleko Manily. V Zairu vypukla další vážná epidemie v Kikwitu v roce 1995, nakaženo bylo 315 osob, z toho 244 zemřelo. Jedna oběť lidská a několik šimpanzů zemřelo na Pobřeží slonoviny v letech 1994 - 1995. V Gabunu se Ebola poprvé objevila v roce 1994 a další výskyty byly evidovány v únoru a červenci 1996. Od objevení viru bylo tedy nakaženo celkem asi 1 100 osob, z toho 793 zemřelo. Přirozeným rezervoárem této nemoci se zdá být oblast deštných pralesů Afriky a Asie, ale její zdroj zatím nebyl přesně určen.

Existuje několik hypotéz o šíření této nemoci. Nejprve byli podezříváni hlodavci - stejně jako u horečky Lhassa. Později po testech na netopýrech se začalo uvažovat i o těchto savcích coby šiřitelích nemoci Ebola.

Použití tohoto viru pro biologické zbraně je ztěžováno jeho nestabilitou a citlivostí na prostředí.