Fundamentalismus

Autor : Ondřej Matal 🕔18.01.2005 📕23.362

Podobné články

Další články autora

Co je to fundamentalismus?

V současném světě je slovo fundamentalismus synonymem něčeho velmi negativního. Již jen to, že někdo někoho označí za fundamentalistu, zařazuje to člověka nebo hnutí do kategorie nebezpečných lidí a skupin.

Slovo fundamentalismus ovšem ve skutečnosti vyjadřuje pouze nějaký myšlenkový proud, filosofii nebo hnutí, jež staví na základu (fundamentu) a je tomuto základu věrný. Je charakteristický spíše pokusem o změnu, než o zakonzervováním status quo. Je to spíše hnutí, které si osobuje právo na vlastnění pravdy a dává si nejsvatější právo pravdu prosazovat a měnit tím současný stav. Přitom se (v případě církví) opírá o svaté prameny náboženství, které užívá v doktrinální formě, byť si vybírá a argumentuje pouze vybranými částmi.

Je jasné, že potom velice záleží na tom, na jakém základu je určitý fundamentalismus založen, čemu je věrný. Naprosto jiný je fundamentalismus křesťanský, islámský, sektářský či ekologický.

Jediné co mají tito fundamentalisté společné, je to, že se snaží být věrní základům a plnit to učení (myšlenky) jemuž jsou věrni. Jsou naprosto přesvědčeni o své pravdě, jsou ochotní se jí podřídit, obětovat se pro ni.

Když se však podíváme na tyto vlastnosti, musíme uznat, že to jsou v podstatě vlastnosti kladné a vytváří jakousi část charakteru člověka. To co je znehodnocuje jsou lži, nenávisti a násilí.

Britský sociolog Anthony Giddens správně rozlišuje fundamentalismus od fanatismu a autoritářství. Dává jej do protikladu ke globalizaci. Podle něj vyrostl jako odpověď na procesy globalizace, které vidíme všude kolem nás. Často se vznik fundamentalismu přičítá pokřivené tradici, škodlivým nánosům, cizím vlivům atd., ale Giddens to přičítá tradici, která se nemohla nijak vyvíjet, nemohla říci, proč zde je, proto ji musí obhajovat duchovenstvo, nějací vykladači pravdy.

Právo vlastnit pravdu je příznačné i pro totalitní hnutí a hnutí fundamentalismu využívá nejvíc právě totalitní praktiky, kdy je člen naplno vtažen do hnutí a musí být ovládán charismatickým vůdcem. Některé fundamentalistické hnutí mohou své členy k sobě přivázat konáním protizákonné činnosti, např. terorismem, kdy pak člen musí chtě nechtě zůstat od ochranou hnutí.

Islámské právo a terorismus

O terorismu jako takovém Korán výslovně nepojednává, některá jeho ustanovení s ním však úzce souvisejí. Jde především o případy, kdy Korán určuje, kdy se muslimové mohou uchýlit k násilí a stanoví pravidla, která se přitom musejí dodržovat. V rámci „spravedlivé války“ nepříliš jednoznačně dovoluje využití násilí ve dvou případech, a to v sebeobraně a v „boji na stezce Boží“. Sebeobrana přichází v úvahu, pokud muslimové nemohou svobodně praktikovat víru, strádají pod nespravedlivou vládou nebo je jim zabírána posvátná půda. Doslova: „Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití“ (Korán 2:193).Například boj Palestinců není chápan jako národněosvobozenecký boj, ale jako svatá válka za vytlačení nevěřících z posvátných území.

Boj na stezce Boží“, nazývaný též malý (vnější) džihád - velkým se rozumí sebezdokonalování jedince - směřuje k nastolení vlády spravedlnosti na zemi. Z dalších výkladů Koránu lze dospět k závěru, že „boj na stezce Boží“ lze ztotožnit k boji za šíření islámu, jiné verše naopak volí tón mírnější a „boj“ pojímají omezeněji. Celkově je tedy džihád a další šíření víry značně nejasně interpretováno. Toho právě zneužívají tzv. „fundamentalisté“. Korán praví: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí“.Přesnější pravidla jak si při džihádu počínat zavedli až Muhammadovi nástupci. Např. Abú Bakr vyhlásil deset pravidel, mezi nimiž figuruje zákaz zabíjení žen, dětí, starců a ochrana přírody.

Islámské právo tedy není v názoru na využití extremních prostředků zcela jednoznačné a ponechává věřícím široký prostor k tomu, aby si ho vyložili po svém.

Projevy terorismu v muslimské historii

Využití extrémního násilí nebylo až do nedávné doby považováno za nesporně nelegitimní, ale většina aktérů se k němu uchylovala opravdu jen v krajním případě. Existovaly ovšem také skupiny, které teror vědomě zvolily za hlavní a vlastně jediný nástroj k dosažení svých cílů, a své činy ospravedlňovaly na základě islámu. Tyto skupiny ovšem nikdy nezískaly sympatie většinové populace, což je pro muslimský svět významné. Naopak zastávala k nim krajně odmítavé stanovisko.

K nejvýznamnějším skupinám patřili Cháridžovci (Odloučení), kteří lpěli na přísném dodržování náboženských a morálních zásad. Dá se říci, že to svým způsobem byli také fundamentalisté. Hlásali rovnost všech lidí, chtěli nastolit nový, spravedlivější společenský řád. Hlavou obce by neměl být chalif (jehož práva se dědila), ale nejzbožnější muslim bez ohledu na původ, sociální postavení a barvu pleti - třeba i černý otrok. Tyto myšlenky jsou neobyčejně pokrokové a spravedlivé, nebýt toho, jakým způsobem byli prosazovány. Vzhledem k tomu, že skupina zůstávala v menšině, prosazovala své názory permanentním džihádem a byli fanaticky odhodláni „zavraždit každého kdo s nimi nesouhlasil“. Likvidovali odpůrce a celé jejich rodiny, schvalovali vybití veškerého civilního obyvatelstva v zemích nevíry - tj.na území nepodléhající jejich správě. Dnešní al-Kajda by se tedy k Cháridžovcům snadno přirovnat.

Dalším skupinou byli Assassíni, sekta z oblasti Perského zálivu, která se odtrhla od šiítské větve islámu a podnikala atentáty na představitele většinového islámu. Domnívali, že jsou Bohem vyvoleni šířit učení a zabít každého kdo by jim v tom chtěl bránit.

Islamismus

S fundamentalismem také souvisí islamismus, který navázal na wahábbismus, hnutí založené koncem 18. století. Usilovalo a usiluje o odstranění moderních prvků ze společnosti. Podle něj islamizace (fundamentalizace) společnosti - tedy návrat ke kořenům - automaticky vyřeší veškeré politické, ekonomické i sociální problémy.

Z islamismu vycházejí proudy umírněné, které se soustřeďují na vnitřní duchovní svět, ale i radikální, které schvalují nebo dokonce nařizují využití terorismu. Odvolávají se přitom na náboženství a legitimizují své činy (viz Palestina/svatá území).

Islámský terorismus se od nacionalistického podstatně liší tím, že nemá jasně daný konečný cíl, své dílčí cíle definuje nepřesně a proto je často iracionální.

Útočí proti všem osobám, které jsou podle něj spjaté s nepřítelem, nezáleží mu na počtu obětí. Ústředním bodem snažení se stává samotný teroristický čin, který už nesleduje další cíle, ale napomoci k individuální seberealizaci jedince. Nacionální islamismus měl za cíl ovšem boj národněosvobozenecký a na začátku století islamisté ztráceli.

Ke zpětnému vzestupu islamismu došlo jednak po založení státu Izrael, sedmidenní válka s ním a porážka nacionalistických států a také vláda ajatolláha Chomejního v Íránu, který podporoval další státy (Súdán, Afghánistán). Islamisté převážili především po válce v Zálivu.

Islámský fundamentalismus

Za zakladatele či hlavní ideology novodobého islámského fundamentalismu lze považovat Egypťany Hasana al-Banná (1906-49) a Sajjida Kutba (1906-66). Sajjid Kutb a jeho Milníky na cestě obviňují všechny muslimské vlády z bezvěrectví a nicnedělání vůči koloniální moci a hlavně otevřeně vyzývá k islámské revoluci formou džihádu ve smyslu ozbrojeného odporu.

Jejich díla obsahují návrat ke kořenům, k doslovným základům víry. Návrat ke kořenům není v islámu nic fundamentalistického, je to základní rys celého islámského pojetí vývoje a dějin. Ovšem slepé napodobování Muhammada a jeho obce ze 7.století také není cílem těchto fundamentalistů. Zejména Kutb se nebrání přijímání moderních prvků (sociální politika, charita) a jejich začlenění do islámu a jejich využití v jeho upevnění. Dalo by se říci, že počínání Talibanu na sklonku 20. století je zčásti nefundamentalistické.

Abychom islámské fundamentalisty a islám vůbec lépe pochopili, objasněme si některé pojmy:

Přímá stezka - z pohledu fundamentalistů společnost sešla z přímé stezky. Dokud se muslimové na přímou stezku nevrátí a neztotožní se s životem Proroka bude islámská civilizace slabá zvenku i zevnitř.

Úsilí o upevňování víry (džihád) - džihád má podle islámského práva nejméně čtyři výkladové roviny -
a) permanentní vnitřní boj člověka za ryzost víry, za život v ideálním stavu,
b) charitativní činnost zajišťující sociální rovnováhu a spravedlnost,
c) soustavné šíření islámu misijní činností a
d) šíření islámu ozbrojeným bojem, přičemž se má na mysli především obranná varianta.

Univerzální umma (Boží vláda) - to je cíl každého pravověrného muslima. Aby mohla být nastolena Boží moc je nutno vykořenit bezvěrecké režimy v islámském světe a pak i mimo něj prostřednictví všestranného džihádu.

Vznik fundamentalismu

Zdrojem fundamentalismu je zčásti historický odpor proti protektorské politice křesťanských států v 19. a 20. století, nekonečná a neúspěšná válka proti Izraeli a bída jako protiklad spokojené Evropě a Americe.

Na počátku masového růstu fundamentalismu v šedesátých letech byla nespokojenost z chudoby a rozčarování nad arabskými vládami, které nedokázaly pozvednout ekonomiku na vyšší úroveň. K rozvoji fundamentalismu přispělo i vítězství Izraele v roce 1967 a 1973. Ani marxistické řešení se neosvědčilo.

Krizi můžeme chápat jako krizi islámské společnosti, kultury nebo jako důsledek krize globální.

Jedním z projevů krize bylo to, že podle Kutba a Bannáho většina režimů v muslimských zemích popřela svoji příslušnost k islámu.

Dekmejian, turecký myslitel, rozlišuje šest částí krize. Krize identity (posun od nacionalismu ke ztotožnění s islámem), legitimity (kompromitace vládnoucích elit), špatná vláda (obrovské sociální rozdíly), vojenská nemohoucnost (několik neúspěšných válek proti Izraeli) a krize modernizace a kultury (neuspokojivá řešení střetu se západní civilizací, pronikání do tradičních hodnot).

Fundamentalisté

Kdo jsou vlastně fundamentalisté a odkud pocházejí? Logicky by největší podporu měl mít na venkově, ale není tomu tak. Nejvíce se k fundamentalismu hlásí střední vrstva (úředníci, učitelé, živnostníci, duchovní, mladá inteligence). Velmi silně se fundamentalismus projevuje u studentů univerzit - vzpomeňme si kdo byl vykonavatelem teroristických útoků na USA v září 2001.

Projevy fundamentalismu

Je velmi těžké uvádět příklady, které byly stoprocentně vyvolány islámským fundamentalismem a islamismem. Je otázkou zda je u můžů pokrývka hlavy a dlouhý vous, či zahalování žen podle tradičního - ne Koránem předepsaného - způsobu projevem fundamentalismu. Někteří bojovníci proti fundamentalismu považují takovéto oblečení za „uniformu islámského fundamentalismu“. Na druhé straně je pravdou, že žena oblečená podle tradice má větší právo získat práci a vypracovat se do vyššího společenského postavení, neboť jen žena zbavená sexuální přitažlivosti je muži rovnocenná. Oddělení můžu a žen v dopravních prostředích je chápáno jako projev úcty k ženám, kdy se nemusejí s nimi mačkat a být vystaveny fyzickému kontaktu.

Jasným projevem fundamentalismu je snaha o zakomponování šarí´y do systému zákonů. Šarí´a je islámské právo, které vznikalo po dobu trvání islámu na základě analýzy Koránu. Šarí´a je samozřejmě jako právo udržované po staletí zakomponováno v zákonech islámských států i dnes, ale je hodně upraveno právem evropským. V některých státech je uváděna jako hlavní právní zdroj, někde jen zákony nemají být v rozporu s ní.

Současný stav zákona se samozřejmě radikálním hnutím líbit nemůže, proto vytvářejí modely státu, kde je šarí´a zakomponována v celé šíři. Proti nim stojí muslimští intelektuálové, v jejichž čele stoji Egypťan sa´íd al-´Ašmáwí, který tvrdí, že pokyny šarí´i stojí v Koránu až na druhém místě. V dalších argumentech, které jsou používány jako zbraň proti náboženským radikálům, se tvrdí, že začlenění islámského práva do světského politického systému je degradací samotné podstaty islámu.

Závěr

Názory na projevy fundamentalismu se velice často liší, asi jako definice tohoto pojmu, které nejsou uspokojivé. Nelze zatím rozlišit termíny fundamentalismus a duchovní nebo národní obroda. Islámský radikalismus se projevuje prosazováním přísných islámských myšlenek, často nepřijatelných pro zbytek společnosti, násilnou formou atentátů nebo poprav.

Musíme si uvědomit, že muslimové se snaží chránit své tradice proti světu ostatnímu - především křesťanskému, který na tradice ostatních nehledí. Vždyť i křesťanství v minulosti používalo dosti nevybíravé způsoby svého opodstatnění.

Proč se islámský fundamentalismus projevuje často krvavými útoky na „západní“ a sionistické (v podstatě prozápadní) cíle by si měl uvědomit především Západní svět sám. Jedna velká nenávist pramení z násilného rozdělení Blízkého východu. Vždyť i Západ podporoval radikály - např. v 80. letech v Afghánistánu. Britové, Američané, daňoví poplatníci v těchto zemích financovali lidi, kteří lili kyselinu do obličeje studentek, které odmítaly nosit závoj, kteří pálili školy - tito lidé šířili terorismus, jednali v rozporu s Koránem. Nebylo by špatné kdyby ekonomické zájmy a z toho pramenící přetvářka euroamerického světa padla a my - naše vlády se nad sebou zamyslely.

Literatura:
Mendel M.: Náboženství v boji o Palestinu, Atlantis, Brno 2000 Bílková V.: Mezinárodní vztahy 3/2002, Islám a terorismus na Blízkém východě, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2002
Müller Z.: Islám, Svoboda, Praha 1997
Giddens A.: Unikající svět, Slon 2000
Internet:
www.blisty.cz
www.fundamentalismus.cz
www.hp.cz

Podobné články

Další články autora

Autor : Ondřej Matal 🕔18.01.2005 📕23.362

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře