Výcvik sovětských letců pro 2. světovou válku

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔07.01.2005 📕25.859

Devátý sjezd Komsomolu vyhlásil dne 25. ledna 1935 okřídlené heslo „Komsomolci - do letadel!" Nemyslete si, že to heslo někdo komsomolcům naznačil nebo napověděl. Ale kde! Představitelé mladého pokolení se sami rozhodli, že se naučí létat na kluzácích a v letadlech. Byla to slavná doba. V zemi zuřil hlad organizovaný soudruhem Stalinem a jinými soudruhy. V zemi, která byla schopna nakrmit nejen sebe, ale i půl světa, se rozmáhal kanibalismus a mrchožroutství. V této těžké, ale hrdinné době se našly prostředky na vybudování desítek aeroklubů se stovkami cvičných letadel, našly se prostředky na instruktory a mechaniky, našly se devizové rezervy na padákové hedvábí a na složité přístroje. A rozproudila se horlivá činnost. Nadšení komsomolci získávali ve svém volném čase v klubech a sekcích dobrovolné organizace Osoaviachim (Obščestvo sodějstvija oboroně i aviacionno-chimičeskomu strojitěľstvu - Společnost pro podporu obrany a letecké i chemické výstavby) pilotní (ale ne jenom pilotní) kvalifikaci. Výcvik letců začínal na větroních, ti, kteří zvládli větroně, přecházeli do letadel a ti nejlepší z absolventů aeroklubů šli na doporučení Komsomolu do škol válečného letectva vybaveni určitými teoretickými znalostmi i nalétanými hodinami.

Letců však byl nedostatek. Osoaviachim zvyšoval tempo jejich výcviku a Komsomol vysílal do aeroklubů tisíce a tisíce nových mladých nadšenců. Zemi zachvátila epidemie létací psychózy, která zuřila paralelně s psychózou parašutistickou: obě se navzájem doplňovaly a posilovaly. Dne 25. února 1935 uveřejnil deník „Na strže" toto hlášení Stalinovi: „138 416 mladých komsomolců už umí létat na větroních." Komunistická strana i soudruh Stalin osobně vyjádřili uspokojení nad úspěchem Osoaviachimu, bylo však zároveň vyjádřeno přání v tom smyslu, zda už není na čase přejít na hromadnou přípravu letců na větroních. Narážka byla pochopena. Celý rok bylo třeba věnovat přípravným pracím, ale už 31. března 1936 přijal ÚV Komsomolu a ÚV Osoaviachimu usnesení „O masovém sportovním létání na větroních". Je to pozoruhodné usnesení. Každý, kdo má zájem si je může přečíst v deníku „Na straže" ze 16. dubna 1936. Plachtařský výcvik se v naší zemi stal skutečně masovou záležitostí. Plachtař ovšem - to je pouze výchozí materiál, z něhož se musí udělat pilot. Dne 9. prosince 1936 uveřejnila Komsomolská pravda výzvu k přípravě 150 000 pilotů a odpovídajícího počtu technického personálu.

Zajisté to není nic jiného než souhra náhod - ale čistě sovětská. V roce 1936 vydal Stalin tajný rozkaz k sestrojení letadla, kterého mělo být vyrobeno v sérii 100 000 - 150 000 kusů. A v témže roce se mladé pokolení rozhoduje, že vycvičí 150 000 pilotů.

Osoaviachim roste a vzmáhá se. V roce 1939 už pod něj spadaly 4 školy pro přípravu instruktorů, 12 leteckých technických klubů, 36 plachtařských klubů a 182 aerokluby.

Kolik měl Osaviachim letadel, to nevím. Ale aeroklub - to je v první řadě letiště. Nemyslím si, že by na letišti bylo jen jedno jediné letadlo. Nemyslím si, že by tam byla jen dvě. Proč by se taky měla letiště stavět kvůli pouhým dvěma letadlům? Ale i kdyby na letištích Osoviachimu bylo všehovšudy po dvou letadlech, i tak už by toho bylo pořádné množství. Můžeme to zkusit z opačného konce: kolik bude potřeba cvičných letadel pro výcvik dejme tomu 1000 letců? A pro výcvik 150 000?

Zde je na místě připomenout, že Sovětský svaz je země vítězného socialismu, soukromé vlastnictví je zde zlikvidováno a proto zde nemůže být ani soukromá iniciativa. V zemi je všechno znárodněno, všechno je podřízeno státu, a proto i pozemky pro výstavbu letišť mohou být vyčleněny jen se svolením státu. Také letadla se vyráběla pouze ve státních podnicích, stát je sám rozděloval, stejně jako letecký benzín, lidské zdroje a všechno ostatní. Někdo štědrou rukou naděloval Osoaviachimu všechno, oč tento žrout požádal. A Osoaviachim se tužil. Na začátku roku 1941 už bylo vycvičeno 121 000 letců!

Znamená to, že plán nebyl splněn?

Ale byl. Osoviachim prostě nebyl jedinou organizací, která připravovala letce, a dokonce ani ne hlavní. Kromě Osoviachimu se letci připravovali ještě také ve školách RKKA, RKKF a GVF (Raboče-kresťjanskoj Krasnoj armii, Raboče-kresťjanskogo Krasnogo flota, a Graždanskogo vozdušnogo flota).

V té době bylo civilní letectvo nevelké počtem a skrovné rozsahem. Jeho hlavním úkolem bylo zajišťovat služby pro vedení, pro NKVD, pro Lidový komisariát spojů a pro některé jiné instituce. Hromadná civilní letecká přeprava se neprovozovala a ani se v dohledné době nepředpokládala. Ve službách civilního letectva bylo na začátku války 3 927 zaměstnanců letecké přepravy včetně letušek. Tato nevelká, ale zato bohatá instituce měla velký potenciál. Mohla zajišťovat přípravu letců, a to i vojenských. A také ji zajišťovala. 20. září 1935 bylo přijato vládní usnesení, které nařizovalo vybírat a přijímat účastníky do kurzů leteckých a technických škol civilního letectva za stejných podmínek jako do škol vojenského letectva. Jinými slovy - všechno, co se připravovalo pro civilní letectvo, mohlo se využít i v letectvu vojenském. 5. listopadu 1940 bylo vydáno vládní rozhodnutí, které prakticky přeměnilo civilní letectvo na pomocnou složku letectva vojenského. „Hlavní správě GVF (civilního letectva) byl svěřen úkol připravit v průběhu roku 1941 tisíce pilotů a potom jimi doplnit školy letectva vojenského. S tímto cílem rozvinula Hlavní správa civilního letectva činnost desítek cvičných letek, ve kterých absolvovalo výcvik tisíce frekventantů. Dodatečně obdrželi 1048 cvičných letadel"

V rámci civilního letectva bylo vytvořeno 47 cvičných letek, z nichž každá měla po 250 frekventantech. Těch 1048 cvičných letadel, dodaných dodatečně - to je také úctyhodný počet. A ještě něco - tisíce frekventantů, to byl jeden kurz. Ale co bylo naplánováno po skončení prvního kurzu?

Soudruh Stalin to měl dobře vymyšlené! Ve 47 cvičných letkách získávají výcvik tisíce pilotů pro vojenské letectvo, ale při pohledu zvenčí to bylo civilní letectvo. Pro mladé hochy jsou všechny cesty otevřeny. Mohou si vybírat, co se jim líbí. Kdo chce do vojenské letecké školy - ať jen ráčí, a kdo nechce být vojenským letcem - prosím, může jít do civilní letecké školy. Stejně z něho bude voják.

Zkrátka a dobře, díky úsilí různých organizací byl úkol připravit potřebné množství pilotů splněn. Tisíce komsomolců přišly v rámci zvláštních komsololských náborových akcí do leteckých a technických škol vojenského i civilního letectva. Komsomol vytýčil před mladými lidmi úkol „všemi formami masově rozvíjet sportovní letectví, a tak vycvičit 150 tisíc sportovních letců. S tímto úkolem se chlapci a dívky čestně vyrovnali."

Teď však je nejvyšší čas položit otázku: A kdo vlastně potřeboval 150 000 pilotů? A k čemu? Vždyť výcvik pilotů, to zdaleka nebyla jediná náplň činnosti Osoaviachimu a podobných institucí. Kromě pilotů probíhal v masovém měřítku výcvik navigátorů, leteckých mechaniků, motorářů, radistů, meteorologů a specialistů celé řady dalších směrů. Paralelně také probíhal výcvik milionu parašutistů. Ovšem s parašutisty to máme lehčí. Vysvětlení, je že milion sovětských parašutistů představoval vlastně zábavu, celonárodní hobby. Lidé skákali pro potěšení. Je to velmi přesvědčivé. Ale přece je tu námitka: Kdyby byla komunistická strana dala hladovějícím dětem bochníček černého chleba, bylo by to bývalo rozhodně větší potěšení a přišlo by to levněji. Tak tedy milion parašutistů nám experti vysvětlili. Ale proč komunisté připravovali 150 000 pilotů, to zatím nevysvětlil nikdo, a ani se o to nikdo nepokoušel. Je jasné, že ne pro civilní letectvo. Různá zařízení civilního letectva nepotřebovala, jak už jsme viděli, velké množství pilotů a jejich výcvikové kapacity se využívali i pro výcvik pilotů na „export" pro Rudou armádu.

Doplňovat aerokluby a letecké školy bylo možné podle zásady dobrovolné volby, ale také podle nepřeberného množství jiných zásad. Ovšem to nepřeberné množství jiných zásad mělo jednu vadu - nebylo dobrovolné. Když si přečteme kterékoli nadšené hlášení o velkých činech mládeže v té slavné době, určitě objevíme, že se kromě zásady dobrovolné volby používaly i jiné způsoby - komsomolský nábor, mobilizace ...atd.

Ať to vezmeme z kteréhokoli konce, těch 150 000 pilotů nevycvičili pro jejich vlastní potěšení ani kvůli rozkvětu civilního letectva, ale kvůli leteckým školám vojenského letectva. Ve svazku vojenského letectva se koneckonců ocitali jak ti, kdo v nebi hledali romantiku, tak ti, kdo ji tam vůbec nehledali; nejen ti, kdo se chtěli stát vojenskými letci, i ti, kdo se chtěli stát civilními letci, a také ti, kdo chtěli mít od toho všeho pokoj.

Statistika přípravy vojenských letců v SSSR vyleká každého, kdo se s ní seznámil. V průběhu prvních dvou pětiletek (1927 - 1937) bylo v SSSR vycvičeno 50 000 vojenských letců a navigátorů. To je řádově větší počet než v kterékoli jiné letecké velmoci. Je pochopitelné, že zatímco jedni byli cvičeni, jiní z řad letectva odcházeli, ale doplňování výrazně převyšovalo ztráty. Příprava vojenských letců se neprováděla v rovnoměrných ročních dávkách - jejich počet rostl geometrickou řadou.

Příprava 50 000 letců za deset let se uskutečnila v leteckých školách vojenského letectva, jejichž počet také vzrůstal, takže v roce 1937 jich bylo už 12 (vojenské letecké školy námořního letectva do toho zatím nepočítáme). Kromě leteckých škol patřila vojenskému letectvu také jedna akademie, připravující vyšší velitelské kádry.

K 1.lednu 1940bylo vojenských leteckých škol už 18, k 1. září 1940 už 28. A letecká akademie byla rozdělena na dvě samostatné jednotky. Tři měsíce nato dosáhlo množství leteckých škol a učilišť počtu 41.

Třeba to však byly jen docela malé letecké školy?

Maršál letectva S. Krasovskij - byl v hodnosti generálmajora velitelem jedné takové školy - uvádí počet 2 000 frekventantů.

Možná však, že Krasovskij řídil nějakou zvláštní výjimečnou školu? Zase to tak není. Ke konci prosince 1940 bylo ve školách vojenského letectva 6 053 cvičných letadel (CGASA - Centraľnyj gosudarstvennyj archiv Sovetskoj armii, fond 29, záznam 31, položka č. 107, list 28). V průměru to vychází 147 cvičných letadel na každou jednu leteckou školu. Podle nynějších standardů se 120 cvičných letedel rovná jedné letecké divizi. Podle standardů té doby 120 letedel představovalo dva letecké pluky a 6000 letadel to už bylo sto cvičných leteckých pluků. A jestliže počet cvičných letadel v každé letecké škole převyšoval stovku, pak počet frekventantů převyšoval tisícovku. 6000 cvičných letadel - to je počet zahrnující jenom školy a učiliště vojenského letectva. Ale vlastní letectvo a svoje vlastní školy a učiliště s cvičnými letadly mělo i loďstvo. A to pochopitelně teď nemluvíme o cvičných letadlech v řadových jednotkách vojenského letectva a loďstva, civilního letectva, v Osoaviachimu, v NKVD atd.

Kremelští historikové rádi zdůrazňují zoufalý nedostatek cvičných letadel. Nedostatek skutečně existoval. Jak cvičných, tak bojových letadel se totiž požadovalo stále víc a víc. Když sečteme počty sovětských cvičných letadel a srovnáme je s počty letadel německých, vyjde nám, že jenom cvičných letadel bylo v Sovětském svazu víc než v Německu všech cvičných, válečných i dopravních letadel dohromady.

Když tedy v roce 1941 vstoupil Sovětský svaz do války s 41 leteckými školami, bylo to Stalinovi málo. Co však dělat? Do roku 1940 bylo možné zvyšovat počet frekventantů každé letecké školy. Ale tato možnost už byla vyčerpána. Každá letecká škola byla tak přeplněná, že se do ní nevešel jediný kandidát navíc. Maršál letectva S. Krasovskij to potvrzuje: letecké školy fungovaly v maximální kapacitě, létalo se ve dne v noci, o nedělích i o svátcích. Krasovského svědectví není přitom ojedinělé.

Zbývají ještě dvě možnosti, jak zvýšit produkci vojenských letců.

První: zakládat nové letecké školy.

Druhá: zvýšit počet absolventů na úkor kvality jejich přípravy, tím, že se zkrátí doby přípravy. Jedna věc je držet frekventanta ve stěnách učiliště tři roky a něco jiného je držet ho tam jen jeden rok. To totiž znamená, že na jednom místě při stejných nákladech nebude připraven jeden letec, nýbrž tři. A pokud bychom dobu přípravy zkrátili na šest měsíců, pak můžeme namísto jednoho připravit letců šest!

Pro jakou cestu se tedy rozhodnout?

Náčelník vojenského letectva generálporučík letectva Pavel Rygačov na zasedání Hlavní vojenské rady 7. prosince 1940 navrhl, aby se využily obě možnosti současně.

Počet leteckých škol a učilišť vojenského letectva byl od 1. ledna 1941 do 1. května zvýšen. K 1. květnu byly ve stavu vojenského letectva už tři vojenské akademie, tři vyšší navigátorské školy, kurzy pro rekvalifikaci velitelského sboru, 16 technických a 88 leteckých učilišť a škol. Kromě toho byly 6. listopadu 1940 otevřeny speciální školy vojenského letectva v rámci Lidového komisarionátu osvěty. Tam probíhala příprava chlapců k přijetí do leteckých škol a učilišť vojenského letectva. To však nepočítáme. To totiž nespadá pod armádu, ale pod čistě civilní správu.

Když jsem shromáždil údaje o počtech leteckých škol ve vojenském letectvu a o počtech jejich frekventantů, sám jsem se neubránil pochybnostem. Copak se tomu vůbec dá věřit? Myslím, že to nenapadlo jenom mne. Proto doporučuji jednoduchý způsob kontroly. V průběhu války a předválečných konfliktů získalo 2 400 sovětských letců titul „hrdina". Je relativně snadné získat o každém vyznamenaném údaje, kde a jak byl návrh realizován, na čem létal, v jaké škole byl vycvičen - když to začnete zjištovat podle jednotlivých pluků, brzy se přesvědčíte, že leteckých škol bylo víc než 50, než 60, ba i než 70.

Také je možné sbírat životopisy významných leteckých generálů a maršálů. V nich je z čeho vybírat.

Počet vojenských leteckých kol a počet jejich frekventantů není snadné si vůbec představit. Budete-li však samostatně shromažďovat údaje o rozmachu přípravy leteckých kádrů pro Rudou armádu, jistě dojdete ke stejnému závěru - a to že totiž leteckých škol a učilišť bylo mnoho a že pracovaly v údernickém tempu.

I když těmto číslům uvěříme, všechny pochybnosti se přece jen rozptýlit nepodaří. Jak je například možné vybudovat za tři měsíce třeba deset leteckých škol? Škola - to je také letiště, hangáry, dílny, sklady, zděné budovy. Škola - to je kolektiv instruktorů, mechaniků, opravářů a dalších specializovaných odborníků. Jak je možné mát toto všechno dohromady v takové krátké lhůtě?

V tom není žádné tajemství. Po deset let Stalin nelitoval prostředků na rozvoj Osoaviachimu. Byla to sice dobrovolná organizace (ovšem na sovětský způsob), ale polovojensky organizovaná a jejími vyššími veliteli byli vojáci z povolání v čele s generálmajorem letectva Pavlem Kobelevem. Bylo snadné přeměnit dobrovolné polovojenské kluby v už ne zcela dobrovolné letecké školy vojenského letectva, neboť právě takovou přeměnu předpokládal původní záměr. Všechno se to připravovalo už deset let předem a bylo to za ta léta dobře zaběhnuté. Připraven byl jak personál - stačilo jen dát ho pod přísahu a přestrojit do uniforem - tak i letiště, hangáry, dílny a letadla. Avšak chyběly tam zděné školní budovy. Bez nich se ovšem odejdeme - nahradíme je dřevěnými baráky. A když baráky postavíme šikmo k letištní ploše, hned je z toho letecká škola.

Také třetí akademie vojenského letectva byla vybudována podle stejné metodiky. Pravda, pro vojenskou akademii byly zděné školní budovy postaveny nejdřív. Vypráví o tom generálplukovník letectva A.N. Ponomarjov. Před válkou byl generálmajorem letectva. Poslali ho do Leningradu. Tam byl postaven komplex budov pro Inženýrský institut civilního letectva. Soudruh Stalin uvolnil pro civilní letectvo velké peníze na školní budovy, laboratoře, internáty - všechno mělo být nejmodernější. Generál prochází chodbami. Na vojenské akademii by všichni stáli jako struny v pozoru, ale tady si ho ani nevšimnou. No nic, všeho do času. Generál potkává svého bývalého profesora.

„Vy jste Alexandr Ponomarjov! Vida, kam jste to dotáhl," a objal mne. „Co, vás sem přivádí?"

„Ále, budeme teď pracovat společně."

„Tady? Ale vždyť vy jste přece voják?"

„V tomhle domě se ze všech brzy stanou vojáci."

Tak se ve stavu vojenského letectva objevila třetí vojenská letecká akademie. A stejně byly vytvořeny i všechny jiné letecké školy.

Nejdříve byly peníze uvolněny pro „dobrovolný" aeroklub a jednoho krásného rána se objevila změněná firma.

Přes to přese všechno byl pilotů stále nedostatek. A tehdy padlo rozhodnutí zkracovat dobu přípravy. Oficiální historie o tom píše: „z rozhodnutí strany a vlády".

Původně se letci a navigátoři připravovali v leteckých učilištích podle tříletého programu, nepočítaje v to předběžnou průpravu v Osoaviachimu. Bylo rozhodnuto, že zůstanou pouze čtyři letecká učiliště s úplným programem, ale ten bude zredukován na dva roky v době míru a na jeden rok v době války.

Dalších 55 leteckých učilišť bude přeměněno na letecké školy s redukovaným programem - v době míru devět měsíců, v době války - šest.

A konečně bude 29 leteckých škol s minimálním programem: čtyři měsíce v době míru a tři v době války.

Ti, kdo se do škol hlásili, nevěděli nic o těchto novotách a neměli právo výběru. Všechno záviselo na náhodě - kam koho pošlou. Přirozeně existovaly směrnice: ty nejlepší zařazovat do leteckých učilišť, ty průměrné do leteckých škol s redukovaným programem a ten zbytek do škol s minimálním programem. Těžko však se dá věřit tomu, že se tyto příkazy řádně plnily. Jestliže nebylo dost času na vlastní přípravu letců, pak se na předběžný výběr a roztřídění uchazečů nenašel už vůbec žádný.

Ve čtyřech leteckých učilištích cvičili letce, kteří se perspektivně mohli stát veliteli rojů, letek, pluků. V 55 školách s redukovaným programem připravovali řízené letce (čísla) pro stíhací letectvo, kteří měli perspektivu, že se mohou stát řídícími letci a druhé piloty pro bombardovací letectvo, kteří měli perspektivu stát se prvními piloty. a v 29 školách s minimálním programem probíhal výcvik řízených letců stíhacího letectva a druhých pilotů bombardovacího letectva, kteří už před sebou neměli vůbec žádnou perspektivu. Prohlédl jsem si učební plány všech těchto učilišť a škol a beze všech pochyb jsem pochopil že se tu sovětští sokolíci připravovali na smrt.

Vzniká dojem, že se základní letecké kádry měly připravovat v 55 školách s redukovaným programem. Čísla nás však uvádějí v omyl. 55 je jistě víc než 29. Ale právě těch 29 leteckých škol s minimálním programem se stalo největší líhní leteckých kádrů. Spočítejme si to. Kvůli zjednodušení výpočtu si představme, že každá letecká škola má tisíc frekventantů. V tom případě připravilo za rok 1941 55 leteckých škol s redukovaným programem 55 000 pilotů, ti absolvují, a škola přistoupí k přípravě další várky. Ale 29 škol s minimálním programem je schopno připravit v mírové době 3 várky absolventů v jednom roce. Tři várky - to je 87 000 pilotů. Avšak letecké školy neměly po jednom tisíci frekventantů, ale půldruhého tisíce a někdy i dva tisíce. Takže převaha letců připravených podle minimálního programu byla ještě zřetelnější.

Nedejme se však oklamat slovy „ve válečné době tři měsíce - a v mírové čtyři". To není velký rozdíl.  A i když většinu pilotů připravují čtyři měsíce, stejně už to není v době míru. Vysvětlení je nasnadě. Už od 7. prosince 1940 fungovalo sovětské letectvo ve válečném režimu. A pokud to někoho zajímá, doporučuji, aby si našel údaje o přípravě japonských letců kamikaze za války. Srovnání je velmi poučné.

Ani devítiměsíční příprava podle redukovaného programu nás nesmí mýlit. Za devět měsíců není možné připravit kvalifikovaného letce. Nejde to. Ostatně některé letecké školy, které měly připravovat letce podle devítiměsíčního programu, byly okamžitě převáděny na programy pro válečnou dobu, tj. na šestiměsíční. Letecká škola v Kirovobudu je toho jasným důkazem. Ale ani ta nepočetná dvouletá učiliště by nás neměla mýlit. Bylo sice rozhodnuto, že v době míru budou dvouletá a v době války jednoletá. Jenže to je teorie. A praxe? „Všechna dvouletá učiliště se měnila na jednoletá" Program pro mírové poměry se mohl stanovit třeba na sedm let, podle mírového programu se totiž stejně nikdo už necvičil.

A teď si představme, že jsme si společně založili farmu na chov kohoutů anebo kdovíjaké jiné drůbeže. Produktivita naší umělé líhně je řekněme 150 000 kohoutů za rok (většinou i víc). Produkujeme je jeden rok, druhý, třetí.... Nebudeme filozofovat nad tím, jestli to je mnoho nebo málo, stejně je všechno relativní. Položme si však čistě praktickou otázku: Co s nimi potom budeme dělat? Budeme tedy uvažovat o uplatnění hotového produktu, o jeho odbytu. Jinak nás zahltí. A bude z toho skutečná nadvýroba, jakou mají kapitalisté. Ale my přece nejsme kapitalisté. Máme plánované hospodářství a odbyt plánujeme už dopředu.

Žerty stranou. Jestliže byla 7. prosince 1940 letecká líheň spuštěna naplno, pak to znamená, že se Stalin rozhodl zahájit válku v roce 1941. Jestliže by Stalin válku nezačal, pak by už na podzim 1941 nikdo nevěděl, kam s nedoučenými piloty. To kdysi dávno bylo snem 150 000 pilotů. Avšak v roce 1940 byly uvedeny do chodu takové kapacity, že jednoroční produkce převyšovala 150 000.

Všichni komunističtí historikové jsou nuceni přiznat, že Stalin připravoval agresi. Jenže, jak říkají, až na rok 1942. Pokud by to byla pravda, pak ovšem měly být zpomaleny běžící pásy výroby a nedoučeným pilotů měla být prodloužena doba výuky. Množství bude v každém případě dostačovat a kvalita stoupne. Stalin však počítal s jinými lhůtami. On potřeboval letecké absolventy už v roce 1941. A v obrovském množství.

A není možné, namítnou nesměle někteří historikové, že se Stalin připravoval na odražení agrese? Není možné, že všichni ti piloti byli vycvičeni pro obrannou válku, takříkajíc pro „Velkou vlasteneckou"?

Povšimněte si, prosím, dat. Přepadnout Stalina se Hitler definitivně rozhodl 18. prosince 1940. Ale německý průmysl nepřešel na válečný režim a letce v Německu připravovali podle zcela běžného režimu do přelomu let 1941/42. Stalin se pro přepadení Německa rozhodl dříve. Převedení letecké líhně na vojenský režim dne 7. prosince 1940 je toho důkazem.

A jestli se na to podíváme z větší perspektivy, pak vytvoření Stalinovy letecké líhně bylo zahájeno ještě deset let před jednačtyřicátým rokem. Bylo to v roce 1931, když bylo vyhlášeno heslo „Komsomolci - do letadel!" V tu chvíli nebyl v Německu Hitler ještě u moci a ani se k ní nemusel vůbec dostat. Stalin však už tehdy připravoval smrtící úder proti Německu a Evropě, bez ohledu na to, zda bude u moci Hitler, nebo někdo jiný.

Filmy, knihy a úsměvy v novinách pěstovaly přesvědčení, že se mládež ve třicátých letech hrnula do leteckých škol, že se výběrové komise musely bránit návalu zájemců. Tak to také bylo. Ze začátku. Ale potom zájemců ubylo. A potom úplně zmizeli. A vznikla situace, že se na jedné straně požadovalo stále víc a víc zájemců o letecké školy, ale na druhé straně bylo zájemců čím dál tím míň. Co s tím?

A byl tu ještě jeden problém. Produktivita leteckých škol rostla. V roce 1940 absolvovalo tolik letců jako za všechna předchozí roky dohromady a na rok 1941 bylo opět naplánováno, že má být absolventů víc než za všechny předchozí roky, počítaje v to i rekordní rok 1940. Letec - to je důstojník. Uvažujme, kolik je třeba vystavět bytů, aby uspokojily alespoň absolventy za rok 1940. A kolik jich bude potřeba pro absolventy z roku 1941? Letec je důstojník, ale takový, který vydělává dvakrát tolik peněz než jeho pěchotní pobratim stejného věku i hodnosti. Kolik tedy bude zapotřebí peněz na zabezpečení letců z ročníků 1940 a 1941? A ještě něco - důstojnická uniforma. Podle tradice se sluší, aby byl letecký důstojník oblečen lépe než jeho pěchotní druh. Pěchotní důstojník měl v té době u krku jenom knoflík, ale letec - kravatu. Tak kolik těch kravat budeme muset sehnat? Jaképak šalamounské řešení nám pomůže dostat se ze všech těch problémů?

Soudruh Stalin měl v rukávu šalamounské řešení pro každý problém. A když nebylo po ruce, měl rádce na to, aby mu napověděli. A řešení napověděl dne 7. prosince 1940 velitel Hlavní správy leteckých sil generálporučík letectva Pavel Rygačov: absolventům leteckých škol nebudou udělovány důstojnické hodnosti. To tedy znamená, že pro nové letce nebude třeba stavět nové byty, nebude jim třeba platit víc peněz a také není proč pro ně shánět fešácké uniformy.

V některých zemích jsou výjimky. Vojenský letec je poddůstojník. Ale to je tam, kde hmotné zabezpečení i společenské postavení poddůstojníka má blíž k hodnosti důstojníka, než k vojínovi. V SSSR naproti tomu není poddůstojník ve vojenském výcviku nic víc než bezprávný branec. Spí v kasárnách společně s vojáky, jí s nimi stejnou kaši a na nohou má stejné keprové boty. Poddůstojník má stejný nárok na volno jako obyčejný voják - několik hodin jednou nebo dvakrát za měsíc. Ale také ho nemusí dostat. Nemá smysl vykládat, co jsou zač sovětská kasárna. To se musí zažít - ložnice pro 200 - 300 lidí, vyrovnané postele a vrzající podlaha, budíček a večerka na 30 vteřin, staršina řvoucí bez přestání .....atd. V kasárnách je život lehký, neboť každého vojáka čeká civil. A „civil je stejně nevyhnutelný jako pád kapitalismu!" jak psali sovětští vojíni na zdi. Ještě lehčí je život v kasárnách pro frekventanta školy, neboť ho čeká důstojnická hodnost a ta toho s sebou přináší hodně.

Velitel Hlavní správy leteckých sil generálporučík letectva Pavel Rygačov sám sovětskými kasárnami prošel. V roce 1931 absolvoval leteckou školu. V roce 1940 je generálporučíku letectva Rygačovovi devětadvacet let. V jeho uších nejspíš ještě ani neutichl řev staršiny. To on však navrhuje Stalinovi neudělovat absolventům leteckých a technických učilišť důstojnické hodnosti, po absolvování jim udělit hodnost četaře a ponechat je mezi mužstvem v kasárnách. Kdo v takových kasárnách nežil, nepochopí rozsah takového svinstva. Sovětský frekventant kurzů to dotáhne až k absolutoriu jenom proto, že na konci tunelu vidí světlo. Sovětský frekventant spěje k absolutoriu jak hovádko za mrkvičkou, kterou před ním pověsili jako vnadidlo. Pravda, když šťastně dospěje až na konec, mrkvičku mu dají. Ale absolvovat důstojnickou školu a nedostat na konci ani tu mrkvičku...

Pro ty frekventanty, kteří byli do učilišť v roce 1940, to ještě nebylo tak trpké, učili se podle zkrácených programů a nikdo jim nic nesliboval. V roce 1940 však letecká učiliště absolvovalo mnoho tisíc frekventantů podle starých, nezkrácených technologických programů a těm přímo před ukončením, o kterém snili celé noci, bylo naděleno stalinsko-rygačovské překvapení: důstojnická hodnost nebude. Mladí nadšenci se hrnuli do důstojnické školy, své mládí obětovali vlasti výměnou za důstojnické výložky a z ničeho nic nějaký vousáč oznámí celému ročníku: Nic nedostanete! Žádné výložky!

V memoárech sovětských letců se o této události často píše. „Přišla mládež na doplnění stavu. Byli to piloti, kteří absolvovali normální tříletá vojenská učiliště, ale na závěr dostali hodnost četaře." A generálmajor letectva V.A. Kuzněcov byl mezi těmi, kteří z důstojnických učilišť vyšli s hodnotí četaře. N začátku války se dostal do pluku, který byl formován v týlu, a tam se sešli letci, kteří absolvovali o něco dříve jako poručíci, s těmi, kteří už absolvovali jako četaři. „V obrovských kasárnách je nepříjemně. V řadách stojí dvoupatrové železné vojenské palandy... V kasárnách je velmi těsno... Četaři si s nadšením a s neskrývanou závistí prohlížejí sytě červené výložky s pěknou, dobře šitou uniformou..."

Ale pak přišel nástup. Objevil se velitel pluku Nikolajev a komisař Švedov.

„Plukovník udělal několik kroků, překvapeně se zastavil, podíval se naším směrem a zeptal se: „Kdo je to?"

Švedov něco odpověděl. Nikolajev se mlčky obrátil a vykročil směrem ke štábu.

Za ním se vydal i komisař.

„Holátka!" zaslechli jsme zdálky...

Komisař se vrací:

„Velitel pluku byl nespokojen s nástupem a vaším zevnějškem. Jste prý jaksi hubení ...".

Letci evidentně nejsou žádní sokoli. Nedokrmení kohoutci z umělé líhně.

Máme-li nazývat věci pravým jménem, pak Stalin s Rygačovem použili v případě desetitisíců mladých pilotů trik drobných šejdířů. Na počátku oznámili pravidla hry, pak dlouho hráli, a když hra skončila, oznámili, že se pravidla změnila.

Ponechme však stranou otázku morálky. Máme tu otázku právní: na základě čeho je možné zadržovat piloty-četaře v Rudé armádě? Absolventi z let 1940-41 přišli do leteckých škol a učilišť dobrovolně v letech 1937-38, když ještě nebyla všeobecná branná povinnost. Do září 1939 povolávali do armády, letectva a loďstva jen některé. Vojenská služba u letectva trvala dva roky. V letech 1937-38 si mladí chlapci dobrovolně vybrali místo dvou nepovinných let vojny tři roky otročiny v kurzech. 1. září 1939 byla zavedena všeobecná branná povinnost a doba byla prodloužena. V letectvu se sloužilo tři roky namísto dvou. Léta studia se počítala jako skutečná vojenská služba. Dejte jim důstojnické hodnosti a držte je v letectvu třeba až do penze, anebo je pusťte domů. Tři kasárenské roky si už odsloužili. Víc podle zákona nemohou dostat. Nedá se vymyslet důvod, na jehož základě by bylo možné držet je ve vojenském letectvu a ještě navíc v kasárenském režimu jako otroky v klecích.

Rygačov však důvod vymyslel. Stalin ho schválil. Nový zákon: povinná vojenská služba v letectvu se prodlužuje na čtyři roky. Nejvyšší sovět ho jednomyslně odhlasoval a je po problému. Doba služby v letectvu je čtyři roky a vy máte odsloužené jenom tři. Tak ještě rok, milánkové.

Ještě rok. A potom?

O válce byly napsány hory monografií a disertací, ale v žádné nenajdeme odpověď na otázku, co Stalin zamýšlel s houfy pilotů po uplynutí toho roku. Na tuto otázku neexistuje odpověď, jenže tu otázku nikdo ani nepoložil. A otázka je to zajímavá. Lišácký zákon způsobil, že byly desetitisíce pilotů ponechány v kasárenském režimu do podzimu 1941. V jedenačtyřicátém roce Hitler SSSR přepadl a tím otázku vyřešil. Stalin však Hitlerův vpád nečekal a ani v něj nevěřil. Co tedy Stalin zamýšlel s těmi houfy letců po srpnu 1941?

Důstojnické hodnosti se jim udělit nemohou. Stalin i bez nich má skoro 600 000 důstojníků, nepočítaje v to NKVD. Kromě toho se připravuje ukončit vojenská učiliště a kurzy v roce 1941 ještě dalších 233 000 nových důstojníků, především pro pěchotu, dělostřelectvo a tanková vojska. Jestli dostanou důstojnickou hodnost také letci, bude mít Stalin spolu s NKVD milion důstojníků. To znamená, že Stalin bude mít skoro tolik důstojníků, kolik měl car Mikuláš vojáků. Hotová pohroma. Takže důstojnické hodnosti nemohou být absolventům leteckých učilišť a škol uděleny už z důvodů ekonomických. A Stalin to v úmyslu ani neměl. Nikde nenajdeme doklady pro to, že bylo plánováno budování bytů pro takovou spoustu letců, nenajdeme ani zmínku o zajištění hromadné výroby uniforem pro astronomický počet letců, nenajdeme miliardové částky v rozpočtu, které by byly určena pro letce-absolventy v případě, že by se měli stát důstojníky.

Tak co s nimi na podzim roku 1941? Pustit je domů? To by nás přišlo draho! Tři roky jsem je připravovali, investovali jsme do toho miliardy, spálili přitom miliony hektolitrů prvotřídního benzinu, zlikvidovali jsme nejedno letadlo s frekventanty i s instruktory, a teď je máme pustit domů? Letci za několik měsíců ztratí své návyky a všechno úsilí přijde vniveč.

Nebylo by možné vydat ještě jeden zákon a držet je v kasárnách i pátý rok, pak šestý i sedmý a jako otroky na galejích je přikovat k veslům, to znamená k letadlům? Byla by to dobrá varianta, jenže to neprojde. Letec musí stále létat. A teď to spočítejte! Kolik cvičných letadel bychom potřebovali na taková kvanta letců! Kolik instruktorů a kolik benzínu bychom každý rok spálili! A tak Stalinovi zbylo jediné východisko: začít válku DO PODZIMU ROKU 1941.

Stalinův záměr byl prostý. Jen ať jsou do války jako četaři, někteří to přežijí a ti se stanou důstojníky, stanou se z nich i letečtí generálové a maršálové. A většina jich položí život za vlast jako četaři. Za zabitého poddůstojníka se rodině nemusí platit žádné peníze. Ušetříme.

Příprava letců v takovém množství - to je mobilizace. Totální. Jestliže zahájíme mobilizaci, dospějeme k ekonomickému krachu nebo k válce. Stalin to chápal ze všech nejlépe. Ekonomický krach neměl v jeho plánech místo.

Podívejme se teď na situaci očima mladého muže, který na podzim roku 1940 absolvoval v hodnosti četaře. Na dovolenou ho po absolvování nepustili, peníze mu nedali, musí nosit obyčejnou uniformu, bydlí v kasárnách, spí na vojenské posteli, žvýká kasárenskou stravu, chodit musí v keprových botách. Náš četař neklesá na mysli. Létat může i v těch keprových botách. Trápí ho něco jiného. Vybral si profesi na celý život, rozhodl se, že bude leteckým důstojníkem.Tři roky trčel v učilišti, zavedli rok navíc, skončí tedy na podzim 1941, ale co potom? Kamarádi, se kterými chodil do školy, za ty čtyři roky už získali kvalifikaci, postavili se na nohy, někteří pracují jako vyšetřovatelé NKVD a pěkně zatápějí nepřátelům lidu, jiní pracují jako inženýři ve zbrojovkách, a on aby byl všem pro smích.

Tři roky studoval, ještě rok bude sloužit a nakonec z něho nebude nic. Proč létal? Proč riskoval život? Proč dřel po nocích? Rozhodl se zasvětit život letectvu a bývalo by lépe, kdyby ho byli tehdy v sedmatřicátém odmítli. Jenže byl přijat, čtyři roky jsou v tahu, a teď ho, na podzim 1941, vyhánějí z letectva i z armády. Kdo teď potřebuje jeho profesi bombardovacího letce? Že by mohl jít k civilnímu letectvu? Tam si nevědí rady ani s vlastními lidmi.

No řekněte sami. Poradil by takový četař-absolvent svému mladšímu bratrovi, aby se stal letcem? I bez dobrých rad je to jasné. Není proč chodit do leteckých učilišť, nic z toho nekouká. Člověk jenom létá a létá a nakonec ani neví, co z něho je.

Který hlupák půjde po tom všem do leteckého učiliště? Kdo má zapotřebí chodit do důstojnického učiliště, aby se z něho nakonec stal obyčejný voják? Kdo je zvědavý na to učit se a nakonec získat jen nejistotu? A Stalin a Rygačov jdou ještě dál. Četařem nezůstává jen obyčejný letec, ale i starší letec a také z velitele roje je jen četař, ba i zástupce velitele letky je také četař. Bylo rozvinuto takové množství letek a leteckých pluků, že země je schopna dát důstojnická privilegia jen velitelům letek a vyšším hodnostem. A všechny letce až po velitele rojů a po zástupce velitelů letek naženou od jara 1941 zpátky do kasáren. Pod řvoucí staršiny.

Tak kdo po tomhle všem půjde dobrovolně do leteckého učiliště? Kdo potřebuje takovou romantiku?

Soudruh Stalin a Rygačov předvídali i toto. Proto rozkaz ze 7. prosince 1940 neobsahoval jen opatření, podle něhož budou letci absolvovat jako četaři, ale také zrušení principu doplňování leteckých učilišť na základě dobrovolnosti.

To v historii světového letectví ještě nebylo.

7. prosince 1940 byl v Sovětském svazu zaveden donucovací princip při doplňování leteckých škol.

To je válka.

Žádná země na světě se k podobnému kroku neodhodlala ani v průběhu války. Lidé všude létají dobrovolně.

Zavedení donucovacího principu při doplňování leteckých škol neznamená pouze válku, znamená to válku všeobecnou a agresivní. Jestliže přinutíme létat někoho v obranné válce, pak to neskončí dobře. Na nebi je volný jako pták - uletí k nepříteli a v zajetí ho k létání nebude nikdo nutit.

Použití leteckých nevolníků je možné pouze ve vítězné ofenzivní válce, kdy byla protivníkova letiště zasažena náhlým úderem a kdy tankové klíny rozřezávají nepřátelskou půdu. V takové situaci není pro leteckého nevolníka útěk možný, do několika dnů by stejně padl do spárů NKVD.

A nyní přichází pravý čas na otázku: Je možné vyškolit tohoto leteckého nevolníka ve vyšší pilotáži a ještě k tomu za tři až čtyři měsíce, které Stalin s Rygačovem určili na přípravu od prosince 1940?

Není.

Jenže letečtí nevolníci vyšší pilotáž nepotřebovali. Nebyli přece připravováni pro obrannou válku. Je přece nepřipravovali na odrážení agrese a na vedení leteckých bitev. Byli připravováni pro takové situace jako: vzlétnout za rozbřesku, v sevřené skupině následovat vedoucího letce, na jeho rozkaz shodit bomby na spící letiště protivníka, plynule se obrátit a vrátit zpět. To se skutečně mohl naučit i letecký nevolník za tři až čtyři měsíce. A to tím spíš že pro tento účel byla konstruována i letadla. A jestli někdo vletí při přistávání do stromu? Žádné neštěstí, letců-četařů má soudruh Stalin dostatek. A také sovětský letecký průmysl byl připraven vyrobit dostatečné množství letadel. Bylo tedy rozhodnuto obejít se bez vyšší pilotáže i bez leteckých bitev. Zkušenosti z lokálních konfliktů jako Chalchyn-gol (1939), tažení Rudé armády při obsazování Polska (1939) a Zimní válka s Finskem (1939/40) v dokazovaly, že pokud se protivníka podaří zastinout zdrcujícím úderem na zemi je tato taktika boje dostatečná a účinná. Pokud se ovšem nepodaří vyřadit stíhací letectvo protivníka ztráty prudce vzrostou. Zkušenosti s odlišnou taktikou vzdušných bojů z konfliktů jako španělská občanská válka a válka v Číně nebyly brány v úvahu se zdůvodněním že šlo o víceméně statickou válku a ne pohyblivou manévrovou, která se plánovala při případném střetu s Německem - vzdušná převaha se měla získávat údery proti letištím protivníka a nikoli vzdušnými souboji což bylo i náplní učebních osnov sovětských stíhačů.

A právě tehdy zaznělo heslo generálporučíka letectva Pavla Rygačova, se kterým vstoupil do dějin:

Nebudeme krasoletci!"

Nekrasoletci se bohužel, při neplánovaném vypuknutí obranné války stali snadnou kořistí pro zkušené veterány leteckých bojů německé Luftwaffe, a potřebné letové zkušenosti pro vedení vzdušných bojů těžce platili svou krví. Idea základní taktiky Luftwaffe k získání vzdušné nadvlády byla stejná - překvapivý úder proti letištím protivníka, podstatný rozdíl byl v odlišné koncepci nasazení stíhačů. Ostatně i Spojenci při invazi do západní Evropy aplikovali stejnou taktiku pro boje o vzdušnou nadvládu - bomby na nepřátelská letiště a stíhací deštník nad vlastními jednotkami. Zkrátka a dobře letecký koncept agresivní války byl všude stejný. Příklad konceptu pro obrannou vzdušnou válku může poskytnout struktura a taktika RAF z konce roku 1940. Důsledkem sovětského výcviku a nasazení stíhačů byly krvavé ztráty, než se podařilo zavést do praxe změny, které byly zapotřebí pro zcela jiný druh války, než jaký komunisté a Stalin plánovali.....

Pramen:
V. Suvorov: Den M
Sovětští stíhací letci a letectvo ve WWII
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔07.01.2005 📕25.859

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře