Arafat, OOP, Izrael a mír?

Autor : Jan Ešner / honza 🕔07.01.2005 📕6.344

Jásir Arafat se zřejmě narodil 27. srpna 1929 v Káhiře. Tam také strávil dobu studia (do roku 1956). Již během studií byl činný v Organizaci palestinských studentů. Po suezské válce přesídlil do Kuvajtu, kde pracoval v jedné stavební firmě. Zde se také v roce 1958 podílel na založení politické hnutí Al Fatah (vítězství). V roce 1964 vzniklá Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) se po pěti letech spojila s Al Fatahem. Arafat byl zvolen do jejího výkonného výboru jako předseda. O dva roky později se stal i velitelem palestinských ozbrojených revolučních sil.

Po šestidenní válce v roce 1967 narůstaly teroristické aktivity OOP. Jejím hlavní sídlem bylo na přelomu 70. let Jordánsko. Jordánsko-izraelské pomezí bylo v té době skutečnou bojovou zónou. OOP ostřelovala izraelské osady, Izraelci odpovídali stejným způsobem. Situace začínala být nepříjemná i pro samotného Jordánského krále Husajna. Ten sice do té doby Arafatovu stranu na svém území toleroval, ale v roce 1970 se situace začínala měnit. Husajn si uvědomoval, že za této konstelace sil nebude možné Izrael vojensky porazit. Začal proto uvažovat o jednání se židovským státem. Navíc se OOP, která byla v Jordánsku pouze „hostem“, začala chovat jako na dobytém území a působila Jordánsku velké problémy. Husajn proto vyhlásil v září 1970 stanné právo a na síly OOP zaútočil. Na pomoc OOP se připravovala Sýrie, která přesunula značnou část svých vojsk na hranici s Jordánskem. Na to zareagoval Izrael tím, že přesunul své ozbrojené síly na izraelsko-syrskou hranici. Sýrie nakonec od akce ustoupila. Arafat byl nucen se z Jordánska stáhnou. Přenesl sídlo do Libanonu. Ozbrojené útoky proti Izraeli ze strany OOP pokračovaly. Namísto z východní hranice s Jordánskem byl nyní Izrael ostřelován ze severu, z jižní části Libanonu.

Kromě ostřelování území Izraele se s Arafatovým požehnáním množily teroristické útoky. Nejstrašnějším z nich byl (nikoli co do počtu obětí) útok organizace Černé září na olympiádě v Mnichově, který se stal osudným pro 11 izraelských sportovců.

Jelikož útoků neubývalo, rozhodl v roce 1978 izraelský premiér Begin, který v této době vyjednával mírovou dohodu s Egyptem, poslat svá vojska do jižního Libanonu, až k řece Litani. Základna OOP byla zničena a situaci musely řešit až příchozí jednotky OSN. Klid však nenastal a boje pokračovaly do léta 1981. V červenci se povedlo dohodnout mezi Izraelem a OOP příměří. Pokoj však vydržel pouhý rok. Po vraždě izraelského diplomata v Londýně, který měli na svědomí palestinští teroristé, vtrhla začátkem června 1982 opět izraelská armáda do Libanonu. Zastavila se až před Bejrútem. Koncem srpna bylo dohodnuto příměří. Bojovníci OOP i jejich posily ze Sýrie se stáhli. V polovině září však byl zavražděn Libanonský proizraelský prezident a jestřábové v izraelské vládě, především ministr obrany Ariel Šaron, prosadili vojenskou odplatu. Izraelská vojska obsadila část Bejrútu. Během této akce pronikla do dvou uprchlických táborů pro Palestince (Šatíla a Sabra). Zde se dopustila mnoha zvěrstev nejen na mužích, ale i ženách a dětech. Obětí bylo přes 2000. Tento čin okamžitě pronikl napovrch a dočkal se ostrého odsouzení světové veřejnosti. Stranou však nezůstala ani veřejnost izraelská. Byla ustavena vyšetřovací komise a po její zprávě musel Šaron rezignovat.

I pro Arafata nastaly krušné chvíle. V Libanonu byl nyní nezvaným hostem. Byl ohrožován izraelskými vojsky a navíc se i jeho strana silně štěpila. Nakonec byl nucen Libanon opustit. Exil nalezl až v dalekém Tunisku.

Jeho vliv na dění na palestinských územích se tak zmenšil. Proto jej koncem roku 1987 překvapila zpráva o vypuknutí násilí na okupovaných územích, tzv. „intifáda“. V roce 1988 se jordánský král veřejně vzdal území Západního břehu Jordánu ve prospěch budoucího Palestinského státu. A zatímco na okupovaných územích pokračovalo násilí, vyhlásil Arafat v exilu vznik Palestinského státu. Ačkoli ho obrovské množství států podpořilo, Izrael ani USA mezi mimi nebyly, a tak mohl být tento stát pouze iluzí. Byl však přilit olej do ohně. Násilí na obou stranách se stupňovalo.

Na začátku srpna 1990 napadl Irák Kuvajt a zatímco se formovala protisaddámovská opozice zahrnující všechny světové mocnosti, dopustil se Jásir Arafat osudové chyby. Jako jeden z mála veřejně podpořil Irák. Dostal se tak do obrovské izolace. Jedinou šancí, jak se z ní dostat, bylo zasednout za jednací stůl se svým nepřítelem na život a na smrt, jehož nyní ztělesňoval premiér Jicchak Rabin. Hostitelským místem prvních jednání se stalo hlavní město Španělska. Jednání započala koncem října 1991. Od prosince se s přestávkami pokračovalo ve Washingtonu. K dohodě došlo až 31. srpna 1993. Izrael souhlasil s palestinskou autonomií a Arafat uznal právo Izraele na existenci. 13. září byla pod patronací amerického prezidenta Clintona smlouva oficiálně podepsána. Bylo vykročeno správným směrem.

Ne všichni Palestinci však dohodu uznali. Organizace Hamas, doplňována neustálými útoky proíránského Hizbulláhu s teroristickými akcemi nepřestaly. Arafat sice toto násilí odsoudil, nebyl však schopen mu jakkoli zabránit. V polovině října 1994 byla přesto Arafatovi společně s izraelským premiérem Rabinem a ministrem Peresem udělena Nobelova cena míru. Ten však na Blízkém východě nenastal.

Poslední šance byla za Arafatova života promarněna v roce 2000 při jednáních v Camp Davidu. Důsledkem byla nová intifáda.

Autor : Jan Ešner / honza 🕔07.01.2005 📕6.344

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře