Bořitelé hrází - I.díl

Autor : Luky / luky 🕔05.01.2005 📕26.280

Vznik rotační bomby

Myšlenka, jak rychle zakončit sotva započatou válku, trápila Sira Barnese Wallise již několik týdnů. Tento vynálezce a letecký konstruktér, který je znám konstrukcí vzducholodě R100, letadel Vickers Wellesley, Wellington a Warwick tušil, že bomby, které se dosud vyráběly, nejsou tak účinné, jak si představoval. Vadilo mu např. způsob bombardování řadou, kdy možná jedna bomba zasáhne vybraný objekt, či trhaviny, které se dosud používaly (AMATOL). Nejtěžší standardně vyrobená bomba vážila pouhých 500 lb (cca 250 kg) a plněná nekvalitním amatolem, nebyla sto zničit jakýkoliv silněji opevněný cíl. Na podzim 1939 začal studovat, jak nejcitelněji zasáhnout Hitlerovské Německo a myšlenka vykrystalizovala, že nelépe bude, když se zničí energetické zdroje. Po delším uvažování vyšly nejlépe přehrady v Porúří, a to Möhne, Eder a Sorpe. Möhne regulovala výši hladiny v Mittellandském kanálu, který byl jednou z největších dopravních tepen v Německu, po kterém se dopravovala ocel z Porúří, Eder a Sorpe zásobovala vodou ocelářské podniky, které vodu využívaly k výrobě oceli v poměru asi 8 tun vody na 1 tunu oceli.

  Přehrada Möhne Přehrada Eder Přehrada Sorpe
 
Počátek stavby 1909 1908 1927
Dokončena 1913 1914 1935
Typ gravitační gravitační sypaná
Délka 777 m 393 m 640 m
Výška 36,6 m 44 m 61 m
Tloušťka základny 30,5 m 36,2 m ? m
Tloušťka koruny 7,6 m 6 m ? m

Pokud by se povedlo hráze protrhnout, byla by to celkem slušná rána německé výrobě. Jak toho ale dosáhnout, když je váha bomb příliš malá? Z rozměrů přehrad vyplynulo, že i kdyby se vyrobila bomba 20x těžší a použila se konvenčním způsobem, stejně by to nemělo valného účinku. Beton dobře odolává stlačení, nikoliv však rozpínání, a proto nejlepším způsobem je zničení nárazovou vlnou, při které vzniká stlačení i podtlak. Jenže nárazová vlna se ve vzduchu rychle vybije a ztrácí své účinky. Nejlépe je ji umístit do nějakého hutného prostředí. Jenže bomba se do přehrady nezavrtá, to se spíše rozbije a do země to nepřichází v úvahu. Jediným prostředím je tedy umístění pod vodu. Bomba shozená na povrch se při výbuchu nárazová vlna šíří trychtýřovitě nahoru a ne do stran, kdežto ve vodě se šíří do všech stran a vzniká jakýsi zemětřesný efekt. Po několika kalkulacích zjistil, že bomba bude mít okolo 10 tun a bude muset být shozena z velké výšky, aby zajela hluboko pod vodu. Jenže dosud nebylo zkonstruováno letadlo které by takovouto bombu uneslo. Nicméně s touto studií seznámil několik důležitých lidí na vlivných funkcích. Bohužel zájem byl téměř nepatrný, protože vynálezů v této době bylo spousta a naprostá většina byla nesmyslných, proto se s nimi tyto lidé ani nezabývali. Jediným, koho tato studia zaujala byl AirVice – Marshal Arthur Tedder. Ten s tímto seznámil ministra pro leteckou výrobu Lorda Beaverbrooka. Ten se k tomuto problému postavil víceméně skepticky, ale se studií se seznámili další lidé, a to Air Commodore Pat Huskinson, který byl ředitelem pro výzkum a výzbroj Ministerstva pro leteckou výrobu, Sir Charles Craven, správní ředitel firmy Vickers, Sir Henry Tizard, vědecký poradce Ministerstva pro leteckou výrobu a konečně G/Cpt Winterbotham, zabývající se neortodoxními zbraněmi. Ti navrhli, aby byl vytvořen výbor, který tuto studii prošetří v čele s Dr. Pyem. Tento výbor hodnotil plán jako proveditelný a jeden z členů komise Dr. Glanville, ředitel laboratoře pro silniční výzkum, navrhl, aby se postavil zmenšený model přehrady asi 1:50 a zkusili ji rozbít. Po několika týdnech pokusů, kdy byly zkoušeny různé vzdálenosti od hráze i množství trhaviny, Dr. Wallis zjistil, že nejlépe se hodí nově vyvinutá trhavina RDX, která by byla odpálena téměř přitisknuta na hráz, přibližně v poloviční výšce hráze. Jenže jak tuto nálož dostat na místo? Topédem to nešlo, poněvadž přehrady byly chráněny protitorpédovými sítěmi, shodit bombu z malé výšky také nezaručovalo přesný zásah, neboť bomba by dopadla na vodu horizontálně a nezajela pod vodu. Zde se zdálo že projekt skončí, naštěstí Dr. Wallis brzy našel způsob jak dopravit bombu na místo. Bylo to na principu dětské hry “házení žabek”. Bomba ve tvaru válce, roztočená na určité otáčky, by skoky po hladině překonala protitorpédové sítě, narazila na hráz, potopila se přímo u zdi a poté v potřebné hloubce vybuchla. Takže závěrečné resumé znělo, že k protržení přehrad stačí trhavina o váze cca 2 994 kg (6 600 lb). Když se připočetla váha pláště bomby cca 1 200 kg (2 650 lb), tak celková váha bomby byla cca 4 196 kg (9 250 lb). Pro tuto bombu se už bombardér našel. Byl jím nový Avro Lancaster, který by po určitých modifikacích tuto bomba dopravil na cíl poměrně snadno.

Způsob útoku na hráze přehrad Rotační bomba Dr. Wallise

Vyzbrojen potřebnými výpočty a nákresy navštívil dr. Wallis prof. Patrika Blacketta, ředitele operačního výzkumu, který usoudil, že věc je životaschopná a ihned ji předal Siru Tizardovi. Sir Tizard nelenil a ihned povolal dr. Wallise, aby pokračoval v projektu. Ten měl již vyhlédnutou starou nepoužívanou přehradu v Walesu, Nant-y-Gro nedaleko Leominsteru. Byla asi tak 5x menší než Möhne, a tak vypočítal i množství potřebné trhaviny. 24. července 1942 byl proveden ostrý pokus, který skončil s naprostým úspěchem, hráz byla protržena. Sir Tizard zařídil, aby Dr. Wallis mohl pokračovat ve výzkumné nádrži v Teddingtonu. Bohužel Dr. Tizard byl jen poradce a Dr. Wallis potřeboval, aby dal “zelenou” někdo z výkonných orgánů. Jenže reakce byly stále vlažné, ale na podzim roku 1942 se ozval člen výboru pro tajné a nové zbraně, který se zajímal o některé staré Wallisovy projekty. Ten se mu zmínil o přehradách a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Již druhý den ředitel z výboru pro tajné a nové zbraně vyslovil souhlas pro výrobu 6 prototypů poloviční velikosti. Dne 4. 12. 1942 se odpoutal od vzletové dráhy v Woeybridge upravený Vickers Wellington s bombou. Bombardér byl pro bombu specielně upraven. V pumovnici byl umístěn motor který roztáčel bombu na 500 ot/min. Berany svíral zkušební pilot fy. Vickers “Mutt” Summers a Dr. Wallis byl na místě bombometčíka. Provedli zkušební shoz bomby z výšky 45,5 m (150 ft) při rychlosti 385 km/h (240 mph) a zjistili, že princip funguje, ale bomba neskákala úplně podle představ Dr. Wallise. Plášť byl pravděpodobně tenčí a bomba se poškodila, proto zbylých pět bylo zesíleno. Bylo spočteno, že když se provede shoz z 18 m (60 ft), tak bomba bude fungovat úplně stejně, akorát síly při dopadu budou menší, takže bomba má větší pravděpodobnost, že se nerozbije. Dne 12. 12. byl proveden další shoz a bomba fungovala výborně, poté i zbylé 4 kusy. Vše nafilmoval kameraman ze země jako důkaz a G/Cpt Winterbotham vyjednal slyšení před výborem ministerstva pro zásobování. Tam vše podpořili a informovali o výsledcích dále a to vše na začátku února 1943. Dr. Wallise začal tlačit čas, protože nejlepší doba na útok byl květen. Proto přiměl zkušebního pilota “Mutta” Summerse, zda-li by nevyjednal návštěvu u vrchního velitele Bomber Command A.M. Arthura Harrise, kterého znal osobně. Ten jej přijal i se Summersem a vyslechl vědce. Poté došlo i na promítání filmů se zkušebními shozy z Woeybridge i pokusné nádrže z Teddingtonu. Poté se daly věci do běhu a 26. února 1943 dostal příkaz od náčelníka štábu letectva, aby provedl vše potřebné k protržení přehrad nejdéle do konce května. Termín pro útok byl stanoven mezi 13.–19. květnem z důvodu naplněnosti přehrad a úplňku měsíce.

Vznik 617. perutě

Dne 13. 3. 1943 převzal velení 5. bombardovací skupiny Air Vice – Marshall Ralph Cochrane a 15. 3. si jej pozval A. M. Arthur Hariss na své velitelství, aby sestavil novou peruť na bombardování přehrad. Dal mu volnou ruku pro výběr osádek na tuto akci. Jako velitele perutě si vybral W/Cdr Guy Gibsona DFC a DSO&bar, který právě dolétával svou 3 operační túru, což činilo cca 600 hod a 170 startů . Naznačil mu o jaký úkol se jedná a určil mu jako domovskou základnu Scampton, které velel G/Cpt Charles Whitworth. Dal mu volnou ruku při výběru osádek z celé 5 bomb. skupiny, která spadala pod jeho velení a naznačil mu, aby nacvičoval především nízké létání v noci. Více informací z něj Gibson nedostal. S výběrem personálu vypomohl W/Cdr Smith, s výzbrojí a výstrojí S/Ldr May.

Hned na druhý den se začala budovat peruť doslova od píky a v tom pomáhal G/Cpt H. Satterly, který musel sehnat vše, počínaje náhradními motory, přes výstroj až po toaletní papír či krém na čištění bot. Dále dorazili velitelé letek, a to S/Ldr Henry Young DFC&Bar, občan USA sloužící v RAF a S/Ldr Henry Maudslay DFC od 50. perutě. Jako adjutant perutě byl určen F/Sgt. Humphreys, výkonný praporčík F/Sgt. Powell a vedoucí kanceláře velitele perutě Sgt. Hevron Oficiálně byla peruť založena 20. března a 22. března proběhlo rozdělení do letek. Už 26. března byla peruť schopna zahájit výcvik. Zatímco se tvořila peruť, neustále se zkoušela a vylepšovala bomba, teď již vyrobená ve skutečné velikosti. Teprve teď byl W/Cdr Gibson obeznámen s typem zbraně, ale nikoliv s cílem. Bylo mu uloženo začít trénovat nízké lety a především přiblížení do bodu shozu ve výšce 18m (60 ft) při rychlosti 385 km/h (240 mph).

Vzniklo spoustu problémů:

1) simulace nočních letů,
2) navigace v nízkém letu,
3) udržet přesnou výšku 18m,
4) odhoz bomby ve vzdálenosti 366- 412m (400-450 yardů) od hráze.

Nejprve bylo třeba vyřešit jak simulovat noční světlo, protože v Anglii nebylo mnoho dní, kdy byly příznivé meteorologické podmínky pro nízké létání v noci. Proto bylo třeba létat ve dne. Řešení spočívalo v namontování tenké jantarové clony přes kabinu a pilot nosil modré brýle, což celkem věrně imitovalo noční světlo. Dále byl problém s navigací. Jak číst mapy, když je potřeba jen malá část? Navigátoři si nastříhali potřebné části map, spojili je v jeden pás a ten si převíjeli dle potřeby. Ovšem nejtěžší se ukázalo létání v 18 m nad vodou. Barometrické výškoměry vykazovaly různé vady (tzv. přístrojová chyba, rozdílné tlaky nad Anglií a Německem atd.), radiovýškoměry byly v plenkách a proto se vymýšlel způsob, jak udržet přesně oněch 18 m. Nakonec to bylo jednoduché. Pan Lockspeiser z programu vojenské pomoci vymyslel, že do přídě a za pumovnici se nainstalují dva reflektory směřující pod letadlo, které se budou sbíhat a ve výšce 18m tvoří na hladině číslici 8. Odhoz bomby v požadované vzdálenosti byl také proveden celkem jednoduchou pomůckou, vymyšlenou W/Cdr Dannem z programu vojenské pomoci. Byla tvořena jednoduchým zařízením ve tvaru Y a na konci opatřena hřebíky a na konci kroužkem. Na korunách přehrad byly většinou dvě věže, a pokud měl bombometčík v zákrytu věže s hřebíky, tak to byla přesná vzdálenost pro odhoz bomby.

Instalace reflektorů pro udržení výšky 18m (60ft)

Stále však ještě nebyla připravená bomba pro ostrý shoz. Při zkouškách s ní byly neustále problémy, především strukturální. Nakonec bylo vše náležitě upraveno a 29. dubna bylo konečně vše připraveno a odzkoušeno. Shozy z 18 m (60 ft), při rychlosti 385 km/h (240 mph), ve vzdálenosti 366-412m (400-450 yardů) od hráze byly 100% úspěšné a při tom zůstalo. Teď se čekalo již jen na počasí.

Zaměřovač pro odhoz bomby a jeho použití
Prameny:
The Dam Buster`s, Paul Brickhill
Nepřátelské pobřeží před námi, Guy Gibson
www.thedambusters.org.uk
Internet
Archív autora
Autor : Luky / luky 🕔05.01.2005 📕26.280

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře