Tarnopolský ústup 1917

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔04.01.2005 📕25.451

Vítězství Československé střelecké brigády u ukrajinského Zborova 2. 7. 1917 bylo bohužel jen jedním z mála úspěchů dlouho připravované ruské letní ofenzívy, k níž se upíraly naděje nové ruské vlády Kerenského a jejích příznivců v celé společnosti. Na ostatních směrech útoků byly většinou ruské jednotky připravenými rakousko-uherskými a německými divizemi odraženy. Německo a Rakousko-Uhersko se totiž o připravované ruské ofenzívě dozvědělo včas předem od svých agentů, takže jejich jednotky byly vesměs ve svých pozicích připraveny. Některé ruské jednotky, silně rozložené především propagandou bolševiků, ani do útoku nenastoupily, odmítajíce již dále bojovat. Ruská fronta se hroutila, šířily se masové dezerce ruských vojáků a mizela i vojenská kázeň a disciplína. Velká část ruských jednotek odmítala dále bojovat, část odmítala potom poslouchat i jakékoliv rozkazy. Docházelo někde i k napadání a vraždám ruských důstojníků jejich mužstvem. Demoralizovaní a bolševickou agitací ovlivněni, „bratřili“ se ruští vojáci těchto jednotek na frontě s nepřítelem. Opouštěli pozice a setkávali se s rakouskými či německými vojáky mezi zákopy obou stran, často je zvali naivně i k sobě do zákopů. Ozývalo se silně volání po míru a úplné osobní svobodě. Jen část ruských jednotek zachovala si kázeň a bojovou morálku s odhodláním pokračovat v boji proti německé a rakousko-uherské armádě.

Čechoslováci mezitím v tomto rozbouřeném moři revoluční ruské společnosti (teprve před několika měsíci byl svržen „demokratickou“ ruskou revolucí ruský car) využívali odpočinek za frontou, kam byli přesunuti po bitvě u Zborova poté, co je v přední linii vystřídala čerstvá ruská 82. pěší divize. Ruský hlavní štáb nemohl velký úspěch Československé střelecké brigády využít, neboť na tomto vedlejším směru ofenzívy neměl připravené žádné zálohy, který by mohl použít k podpoře dalšího postupu přes zhroucenou rakouskou obrannou linii v úseku. Úspěch čs. legionářů tak zůstal pouze dílčím úspěchem na vedlejším směru ofenzívy.

Na frontě pokračoval pod agitací bolševiků rozklad v ruských jednotkách. I části celých divizí opouštěly své pozice, dle hesla „vše je dovoleno“, další odmítaly otevřeně plnit rozkazy. Demoralizace a celkový rozklad zasáhl i gardové jednotky. Bolševickou agitaci podporovali přímo na frontě propagací formou letáků a různých výzev i sami Němci a Rakušané, kteří vyzývali přes frontu ruské vojáky, aby šli domů a nebojovali.

V úseku Československé střelecké brigády u Zborova chystali Němci rychle protiofenzívu k dobytí ztracených pozic. Tyto pozice stále drželi Čechoslováci. Útok ruské 8. armády gen. L. Kornilova (který již dříve za pomoci českého vojáka uprchl z rakouského zajetí, do něhož upadl v r. 1915 – v rámci jeho armády bojoval i oddíl tzv. českých Kornilovců) na Dněstru oddálil záměr nepřítele získání oblasti směrem na Zborov. Kornilov svůj útok rozvíjel navzdory hroutící se ruské frontě slibně. Po počátečních úspěších však se jeho postup zastavil, protože opět nebylo posil z ruského týlu. Zbytek ruské fronty se nedal bohužel strhnout příkladem Kornilova k velkému útoku. Nakonec později i Kornilov musí po 15. 7. ustupovat. I jednotky jeho armády jsou nahlodávány rozkladnou bolševickou agitací a některé její části pak také odmítají dále bojovat.

Již 7. 7. Čechoslováci museli znovu do předních linií u Zborova, jelikož části ruské 82. pěší divize, která byla teprve čtyři dny v zákopech, vypovídaly poslušnost a požadovaly okamžitě návrat do zálohy pod hrozbou vzpoury (jednalo se především o ruský 326. a 328. střelecký pluk této ruské divize). Nepokoje a hroutící se vojenská kázeň v ruských jednotkách se částečně odrazily i v jinak celkově velmi disciplinované a všem svodům bolševické agitace odolávající Čs. střelecké brigádě. Někteří jednotlivci odmítali bez řádného odpočinku znovu nastoupit k obraně předních linií. Jeden z československých velitelů, J. Švec, tehdy poručík, si zapsal do svého deníku:

...Za dva dny jsme šli zase do okopů měniti části 82. divise, které ze zbabělosti nechtěly déle seděti v okopech a provozovaly agitaci, abychom také nešli. To opravdu působilo na naše chlapce, jimž kdosi řekl, že jsme prodáni; Rusové prý pouštějí flangy, aby nás mohli Němci dostati. Stalo se, že některé roty nešly směňovati a z ostatních rot se našli jednotlivci, kteří udělali totéž. Byl to tehdy hodně smutný obrázek; štěstí ještě, že se to nedoneslo dále...

Čechoslováci tedy šli znovu do předních linií u Zborova. Drželi pozice na linii vesnic Koršilov – Zarudzie – Jezeřanka – Lavrykovce dva dny. K očekávanému útoku nepřítele nedošlo, avšak z přesné nepřátelské dělostřelby do jejích okopů Čs. brigáda utrpěla další ztráty. Až 9. 7., kdy byl z fronty stažen celý ruský 49. armádní sbor a vystřídán v přední linii ruským II. Sibiřským korpusem, dočkala se i Čs. střelecká brigáda odpočinku. Byla stažena do oblasti Jezerné. Při přesunu k Jezerné pochodovaly pluky brigády v přesném pořádku v jednotkách, s hudbou a se zpěvem, se svými prapory v čele. V době rozkladu ruské fronty, demoralizované většiny ruských jednotek, z nichž velká část ztratila jakoukoliv kázeň zcela, to byl pro ruské vojáky a místní obyvatelstvo neobvyklý pohled.

V oblasti Jezerné (vesnice Bogdanovky, Ostašovce a Něstěrovce) byly pluky Čs. střelecké brigády doplněny novými dobrovolníky, kteří se mezitím hlásili do čs. vojska. Byla zde doplněna částečně i chybějící výstroj a výzbroj. Sláva brigády, kterou si vydobyla svým úspěchem u Zborova, v tom při vyjednávání s ruskými logistickými složkami pomáhala. O boji Čechoslováků u Zborova psaly ruské noviny, ruská Prozatímní vláda Kerenského povolila následně neomezený nábor Čechů a Slováků – dobrovolníků - z řad rakousko-uherských zajatců do brigády, čímž padla dosavadní omezení. Tehdy také odešel od brigády oblíbený její velitel ruský generálmajor V. P. Trojanov, jenž byl se svými Čechoslováky již od dob České družiny. Byl přeložen jako velitel k 1. finské divizi. Rozloučil se vřele při pořádané malé slavnosti s Čechoslováky a přál jim splnění jejich cíle – svobodné Československo. Velení brigády svěřil ruský štáb ruskému plukovníku Mamontovi, který jej rád převzal.

Po předchozích nepokojích v ulicích ruských měst, vesměs vyvolávaných bolševickými extrémisty, kdy často docházelo i k nejrůznějším zločinům, vypuklo v Petrohradě 16. 7. 1917 bolševické povstání s cílem svrhnout Prozatímní vládu Kerenského a ujmout se vlády nad Ruskem. Bolševická vojenská síla byla tvořena řadou ozbrojených jednotek – lotyšské formace, kulometný pluk, kronštatští námořníci (kteří předtím zcela obsadili pro bolševickou revoluci Kronštat) a různými polovojenskými tlupami dezertérů. V ulicích nastal teror, rozhořela se občanská válka, která pohltila celé město. Prozatímní vláda povolala na likvidaci tohoto povstání a obranu demokracie některé věrné a disciplinované jednotky z fronty. Do krvavých pouličních bojů nasadila vláda i pancéřové automobily. Teprve po čtyřech dnech se podařilo bolševické povstání potlačit. Boje přinesly mnoho obětí na obou stranách. Řada bolševiků byla zatčena, včetně celého bolševického vedení. Unikl pouze Lenin, který když viděl, že se jeho bolševické povstání hroutí, uprchl do Finska. Následně byl ve městě obnoven pořádek a došlo na čas k uklidnění situace. Veřejně v novinách také bylo odhaleno financování Leninových bolševiků Němci jako prostředek k oslabení Ruska v těžké chvíli.

V hroutící se situaci ruské armády v nestabilním politickém ovzduší Ruska byl jmenován 18. 7. 1917 ruskou Prozatimní vládou do funkce vrchního velitele rozpadajícího se jihozápadního frontu úspěšný generál L. Kornilov. Upíraly se k němu mnohé naděje na zastavení postupu nepřítele a stabilizaci situace.

Když Němci zahájili útok na chatrné ruské pozice, opustil v noci 19. 7. i jeden z gardových pluků ruské armády svou pozici na frontě a odešel do týlu. Bylo to v oblasti Zlaté Hůry. Německé velení toho okamžitě využilo a vzniklou mezerou v ruské obraně hrnulo do ruského týlu další a další své jednotky. Tím bylo ohroženo postavení okolních ruských jednotek, které držely frontu včetně proslavené Československé střelecké brigády v oblasti Zborova. Vedle dalších ruských jednotek, úderných pluků a kozáků byli Čechoslováci jednou z mála vojenských částí, které odolaly bolševické rozvratné agitaci a udržely si bojeschopnost a bojovou morálku. Brigáda se rychle regenerovala po zmíněných bojích u Zborova v oblasti Jezerné v očekávání dalších bojů. Z fronty mezitím se hrnuly proudy uprchlíků, vojenských i civilních do zázemí. Za těmito prchajícími proudy postupovaly rychle německé jednotky, které prorvaly ruskou obranu. Do toho bandy vojenských dezertérů, při tomto spěchu na východ, ještě po cestě loupily.

Oblast Zborova byla součástí obrany ruské 11. armády. Ta byla zcela bez záloh. Její nejspolehlivější částí byla právě Československá střelecká brigáda, která si svým vítězstvím u Zborova získala slávu nejen u ruské veřejnosti, ale i u vysokých ruských velitelů. Velitel ruské 11. armády tedy nasadil čs. jednotky brigády k obraně Jezerné a přístupu na Tarnopol, kam vedl německý útok v oblasti s cílem podmanění východní Haliče. Pluky Čs. střelecké brigády při této operaci působily většinou samostatně, na základě zadaných úkolů velením ruské 11. armády.

Stále více ruských jednotek v oblasti Zborova utíká před Němci směrem na Tarnopol. Velká část nadějí do zvratu situace se vkládá do Československé střelecké brigády, od níž se očekává, že svým příkladem dokáže strhnout i prchající ruské jednotky. Ve dnech 18. a 19. 7. se dávají tedy jednotlivé pluky brigády do pohybu. Cestou i zastavují a přemlouvají prchající ruské vojáky, aby bojovali a bránili svou vlast. U některých se jim to podaří a zorganizují je do jednotek, které jdou znovu na frontu.

Na obranu Jezerné zaujal postavení u Ostašovců 1. čs. střelecký pluk. V Lysých Jamách zaujímá obranu 3. čs. střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“. A nakonec 2. čs. střelecký pluk, který měl bránit přímo Jezernou, přesunuje se nakonec na pomoc jednotkám ruské 3. divize do oblasti Podhájčíků před Volosůvkou.

Přichází den 20. 7. 1917, další boje československé brigády.

2. čs. pluk se do svěřeného úseku Podhájčíků u Volosůvky přesunul těžkým nočním pochodem, za deštivého počasí a bouřky. Dorazil v šest hodin ráno 20. 7. Obsadil zanedbané, sesunuté, mělké zákopy, které zde zůstaly po ruských jednotkách. Příslušníci 2. stř. pluku se tedy pustili ihned do práce a opravovali poškozené a zanedbané zákopy a protipěchotní překážky před nimi. V úseku sousedil pluk vlevo s ruským 12. plukem, vpravo se špatně spolupracujícím ruským 10. plukem. Spolu s těmito částmi ruské 3. divize tvořil 2. čs. střelecký pluk klín vražený do německého postupu, který rychle obkličoval celou oblast.

Brzy se přiblížily postupující německé jednotky i k obraně 2. čs. stř. pluku. Na rozkaz velitele, štábního kapitána Gajdy, opustily před postupující německou přesilou jednotky pluku vzniklé nevýhodné postavení a obsadily výšiny před Volosůvkou s odhodláním bránit svou pozici proti německým jednotkám s plným nasazením i ve hroutící se ruské situaci, která nedávala žádnou naději na nějakou protiofenzívu ruských jednotek k zastavení německého postupu. Německé jednotky postupovaly rychle a poté, co kolem deváté hodiny obsadily původní postavení 2. čs. stř. pluku, zaútočily ve velké početní přesile na československou obranu před Volosůvkou. Hlavní německý úder směřoval na střed a pravé křídlo 2. čs. stř. pluku. K překvapení Němců se Čechoslováci okamžitě zvedli do odvážného protiútoku a vrhli se na útočícího nepřítele. Nakonec byli zaskočení Němci odraženi, ale zanedlouho zaútočili znovu. Čechoslováci měli odhalený pravý bok své obrany, jelikož nebylo řádného spojení s ruským 10. plukem, který jej měl zprava zajišťovat a dorazil až během boje. Právě na odkryté pravé křídlo vedli tedy Němci svůj další útok. Došlo zde k tvrdému boji, postavení pravého křídla bylo brzy kritické. V těžkém boji někteří těžce ranění Čechoslováci před hrozícím zajetím, v němž by je čekala smrt, zabíjeli se raději sami kladouce pod sebe ruční granáty. Štábní kapitán Gajda reagoval na těžké postavení pravého křídla odvážným bodákovým útokem jednotek pluku na levém křídle. Ty se s vrhly na nepřítele a strhly do tohoto útoku i části jednotek sousedního ruského 12. pluku. Tímto útokem bylo prakticky zničeno pravé křídlo útočících německých jednotek. Do toho se k útoku zvedly i zbývající části 2. čs. stř. pluku ze středu i ohroženého pravého křídla obrany. Německý útok se zcela zhroutil. Jednotky nepřítele se rychle stáhly. Němci okamžitě poznali, již na počátku boje, že proti nim nestojí ruské jednotky, u nichž by tehdy takový odhodlaný odpor neočekávali. Protiútok „bíločervených“, jak Němci nazývali Čechoslováky pro jejich bíločervené národní stužky na čepicích, způsobil v německých řadách paniku. Během úspěšného bodákového útoku se podařilo Čechoslovákům zajmout i 30 německých vojáků včetně jejich důstojníka. Nepřítel ztratil v tvrdém boji kolem sta padlých a mnoho raněných. 2. čs. stř. pluk utrpěl ztráty 40 padlých a 160 raněných.

Úspěšný boj pluku u Volosůvky však byl v nastalé situaci beznadějný. Oblast byla rychle obkličována postupujícími německými jednotkami v okolních oblastech. Pluk musel odpoledne tedy poté, co zadržel na chvíli postup nepřítele zde, zahájit vlastní ústup z hrozícího obklíčení. Německé jednotky již mezitím totiž obsadily i Ostašovce v jeho týlu. Zde bylo zaskočeno německým postupem i vozatajstvo pluku, které když nemohlo zachránit plukovní vojenský materiál, zapálilo sklady, aby nic nepadlo do německých rukou. Celý 2. čs. stř. pluk pak ustupoval spořádaně směrem na Tarnopol, kryjíce mezi posledními ustupující ruské jednotky.

Ještě když 2. čs. stř. pluk sváděl svůj těžký boj s nepřítelem u Volosůvky, bránil mu u Ostašovců jeho týl I. prapor 1. čs. stř. pluku, jemuž velel poručík Čeček. Nebylo prakticky spolehlivých zpráv nejen o postavení nepřítele, ale ani o postavení vlastních okolních ruských jednotek. Průzkumem prapor zjistil, že sousedí mimo československých částí také se spolehlivými jednotkami kozáků. Tyto kozácké jednotky zde také zadržovaly ruské dezertéry, kteří prchali z předních pozic do týlu a posílaly je znovu na frontu. Ani ti však nestačí na zadržení celé prchající masy ruských vojáků. Brzy zde opět byly postupující německé jednotky. Čečkův prapor se jim postavil na odpor. Němci se několikráte pokusili o útok, ale byli vždy Čechoslováky odraženi, i přes svou značnou přesilu. Během boje probíhala rychle evakuace posledních vojenských částí z Jezerné na Tarnopol. Tři hodiny odrážel poručík Čeček se svým praporem útoky přesily nepřítele. V boji ztratil 1 padlého a několik raněných. Po třech hodinách je konečně i Čečkův prapor vystřídán ruskými jednotkami 6. armádního sboru. Následně se Čečkův prapor stáhl ke krátkému odpočinku do Cebrova, kde byl v záloze zbytek 1. čs. stř. pluku.

Po těchto bojích ustupují všechny tři československé pluky směrem na Tarnopol mezi posledními, kryjíce dále ústup jednotek ruské armády. Jsou svědky postupujícího rozkladu ruských jednotek. Ruští vojáci v menších i větších skupinách prchají, zahazujíce výzbroj a výstroj, do týlu. Jen málo ruských jednotek v oblasti si drží bojový pořádek a je schopno boje. V bojích s nepřítelem se drží dobře například kozácké jednotky, úderné části, dále belgická expediční automobilní jednotka a dalších několik ruských částí. Na ústupových hlavních cestách k Tarnopoli jsou kilometrové kolony uprchlíků a ustupujících jednotek. Cesty jsou ucpány.

V pokračujícím všeobecném ústupu 20. 7. ustoupil za velikého vedra, které ten den bylo, 1. čs. střelecký pluk organizovaně z Cebrova přes Vorobijůvku a Kurovec do Velikého Hlubočku. Jako poslední část pluku doráží v noci do Velikého Hlubočku Čečkův I. prapor pluku.

Vyčerpaný 2. čs. stř. pluk ustoupil po bojích u Volosůvky za 3. čs. stř. plukem do Domamoryče, a část pluku do Dolžanky.

3. čs. stř. pluk ustoupil dle rozkazu z Lysých Jam přes Jezernou a Kozlov do Domamoryče. Zde zaujímá v sestavě okolních ruských jednotek ruské 3. divize obranu.

Druhý den, 21. 7., je Velký Hluboček hned od rána napaden německým dělostřelectvem, které podporuje v řadách mnoha ruských jednotek nezvládnutelnou paniku a strach. Blíží se německé pěší jednotky. Od velitelství ruské 3. divize dostal 1. a 2. čs. stř. pluk rozkaz stáhnout se do vesnice Šlachčince, kam také po spořádaném přesunu do odpoledne oba pluky dorazily.

V hroutícím se postavení u Domamoryče, kde v řadách ruských jednotek vládne panika, drží své pozice 3. čs. stř. pluk. Německé jednotky se vrhají do dalších a dalších útoků. Čechoslováci musejí nepřítele odrážet a zároveň prodlužovat rychle svou obranu na křídlech, protože většina okolních ruských jednotek prchá. Neústupně se však Čechoslováci brání a odráží všechny útoky německé pěchoty, vedené na jejich obranu pod přesnou palebnou podporou německého dělostřelectva. V těžkém boji mají ztráty. Během boje padl brzy zásahem střepiny granátu i velitel pluku, ruský štábní kapitán Alexějev a velení převzal poručík Vlasák. Brzy zůstává pluk v oblasti zcela sám a opuštěn, na obranu evakuace Domamoryče. Okolní ruské jednotky z velké většiny ustoupily nebo prchly. Ztráty narůstají. Poručík Vlasák je brzy také raněn střepinou granátu, vede však svůj pluk dále. Pluk je obkličován nepřítelem ze stran a poté, co německé jednotky vniknou do týlu pluku a zaútočí odtud zezadu, je jasné že pluk musí tedy ustoupit také. Probije se a stahuje se, nesouce své raněné, organizovaně za Domamoryč. V okolí probíhá mezitím drancování civilních stavení ruskými vojenskými dezertéry. Postup německých jednotek však nedokáže 3. čs. stř. pluk sám a zcela v obraně opuštěný zastavit. Ustupuje tedy dále do Zabojek. Cestou jsou zadní části ustupujícího pluku napadány německými předsunutými jednotkami. Čechoslováci je odrazili ve své těžké situaci rozhořčeným protiútokem. V boji u Domamoryče ztratil 3. čs. stř. pluk 21 padlých, včetně svého velitele ruského štábního kapitána Alexějeva, a 79 raněných. Večer před osmnáctou hodinou byl pluk vystřídán v pozici u Zabojek jednotkami ruské 10. pěší divize. Následně se pluk stahuje přes Počapince a Ivanůvku do Berezovice.

Krycí boje ve směru na Tarnopol byly před valící se německou přesilou nakonec beznadějné. Přesto se ještě některé části ruské armády stále snažily zastavit postup nepřítele a vedly těžké ústupové boje v hroutící se situaci. Důležitou částí této obrany byly pluky Československé střelecké brigády, která si získávala svým odhodlaným bojem, v této dramatické situaci, další sympatie ruského velení. Čechoslováci tak velmi pomohly k organizaci stažení ruských jednotek k Tarnopoli, když bojem kryli s některými okolními ruskými jednotkami tento ústup. Ruské velení předpokládalo vytvoření další obrané linie před Tarnopolí. Samotné město Tarnopol je rychle evakuováno, proudy jeho obyvatel se hrnou na východ v očekávání pádu města.Ve městě probíhá mezitím rabování ruskými dezertéry.

Československá střelecká brigáda měla po ústupových bojích značně prořídlé řady. Byli padlí, ranění a mnoho nezvěstných, kteří se ztratili buď v bojích nebo ve zmatku na přeplněných silnicích při ústupu. Dále je i mnoho nemocných.

Velmi oslabené stavy má například 1. čs. stř. pluk. Některé roty mají poloviční i třetinové stavy. Vznikají potíže se stravováním pluku.V Šlachčincích, kde byl zrovna pluk rozložen, se o své zásoby jídla s Čechoslováky bratrsky rozdělili kozáci, kteří zde tábořili vedle a projevovali k Čechoslovákům silné sympatie pro jejich statečnost a odhodlanost v nedávných bojích. Během noci 21. 7. vyslal pluk průzkum do Tarnopole, aby zjistil situaci ve městě. Druhý den ráno se průzkumná jednotka vrátila a přivedla i skupinu ruských dezertérů, které v Tarnopoli zatkla, protože se účastnili rabování. Předali následně tyto dezertéry ruskému štábu.

Během 21. a 22. 7. se přesunuje i 2. čs. stř. pluk, zeslabený bojem u Volosůvky. Přes Bajkovce, Slupky a Romanůvku dochází ke Kamionce, kde má určenou pozici pro odpočinek. Nicméně odpoledne přichází před Kamionkou rozkaz velitele brigády Mamontova k návratu do předních linií. Zeslabený pluk se tedy opět vrací na západ a přes Bohdanůvku a Romanůvku dochází 23. 7. do Velkých Borků. Zde se setkává se 3. čs. stř. plukem. Ten se sem přesunul z Berezovice již předchozí den.

Po delším pochodu doráží 1. čs. stř. pluk 23. 7. ze Šlachčinců přes Bajkovce, Smykovce, Velké Borky, Dyčkov, Krasůvku do Grabovjce.

Během dramatických bojů mají čs. pluky i mnoho nezvěstných, kteří se ztratili buď při přesunu ve zmatcích na přeplněných silnicích nebo v bojích. Bylo jich necelé dvě stovky. Někteří z těchto ztracených opustili své jednotky během bojů, v odevzdané beznaději z těžké situace. Jiní se ztratili od svých jednotek skutečně, i neúmyslně. Někteří z těchto výtečníků se dostali zpět do Kyjeva, kde aby zastřeli svou hanbu z opuštění jednotky, šířili zvěsti o zničení celé Československé brigády u Tarnopole. Brigáda byla prý obklíčena Němci a celá zničena, důstojníci se sami stříleli, ranění si kladli granáty pod hlavu. To naprosto dezorientovalo český krajanský život v kyjevské oblasti. Na základě těchto zpráv vydal v tehdejší zmatku tyto dezinformace i kyjevský „Kyjevlanin“. Smutný a dojímavý článek nad sebeobětováním Čechoslováků u Tarnopole pro spásu Ruska nesl název „Tragedie Čechů“. Československý živel v Rusku propadal na základě těchto zpráv zoufalství a beznaději.

Ve skutečnosti Československá brigáda, svádějíce těžké ústupové boje, z německého připravovaného obklíčení včas unikla a pokračovala v boji. Velitel brigády, ruský plukovník Mamontov, poslal 26. 7. prof. Masarykovi telegram o skutečném stavu věcí, že brigáda nebyla zničena, jak tvrdí přehnané dezinformace v tisku, ale pokračuje věrně v boji, v němž si vede skvěle. Následně tyto zprávy o vyvrácení dřívějších přehnaných zpráv o zničení Čs. brigády otiskl rychle i časopis „Čechoslovák“ a další listy, aby byly věci o stavu brigády uvedeny co nejdříve na pravou míru.

Před Tarnopolí je mezitím vytvořena nová ruská obranná linie přístupu na město. Její páteř tvoří tři pluky ruské 7. pěší divize. Tato obrana má svou zálohu u Velkých Hájů. Do této zálohy je zahrnut z Československé brigády 2. a 3. stř. pluk spolu s ruským 28. Polockým plukem. Velitelem celé této zálohy je ruským velením jmenován velitel Čs. brigády ruský plukovník Mamontov.

Časně ráno 24. 7. se oba pluky brigády přesunuly dle dispozic do lesa u Velkých Hájů, kde byly už i ruské dělostřelecké baterie. Postupující německé jednotky se však od svých agentů, kteří působili v převlečení mezi ruskými dezertéry (několik jich československé hlídky skutečně chytly a předaly ruskému štábu), dozvěděly o postavení této zálohy a napadly ji prudkou přesnou dělostřelbou. Ta způsobila takřka okamžitě ztráty ruskému 28. Polockému pluku a ruským dělostřelcům.

Během dne se nepřítel pokusil rychlým obchvatem přes řeku Seret obsadit předměstí Tarnopole. Před německým průzkumem zde v panice prchly jednotky ruského Izmajlovského pluku, který měl hájit předměstí. Teprve zoufalým protiútokem zbylých ruských bojeschopných jednotek ve městě se podařilo nepřátelský obchvat opět zahnat přes řeku zpět.

Večer jednotky nepřítele již obsadily nedalekou Berezovici, jejíž ruská obrana byla zatlačena na ústup. Byl tím ohrožen týl obrany před Tarnopolí, proto byla k Bereznici vržena většina zálohy obrany tohoto úseku pod velením plukovníka Mamontova – 2. a 3. čs. stř. pluk (citelně oslabené ztrátami posledních dnů) spolu s dvěma prapory ruského 28. Polockého pluku. Když dorazily k Berezovici, za níž držel linii po svém ústupu ruský 27. pluk, který původně Berezovici hájil, rozvinuly se ihned po linii, za silné dělostřelby nepřítele. Jednotky pluků okamžitě přešly v ukázkovém pořádku do útoku. První zaútočily na kotu 349 oba československé pluky, které svým příkladem strhly zcela do útoku i ostatní dva ruské pluky. S burácivým „hurrá!“ vrhly se na německé jednotky, které rychle ustoupily a během půl hodiny byla opět dobyta zpět Berezovice. Během boje byly ukořistěny dva kulomety, které byly ihned obráceny proti nepříteli a zajato přes 50 zajatců. Nepřítel ztratil několik padlých a mnoho raněných. Československé pluky měly ztráty 5 raněných. Ruské pluky měly kromě raněných i několik padlých. Odvážný útok na chvilku postup nepřítele zastavil.

Během večera však i u jednotek sousedních ruských pluků rychle mizí bojová morálka. Kolem půlnoci se části těchto ruských pluků daly na svévolný ústup. Jediné československé pluky opět zůstaly v pozicích. Opuštěné zde držely obranu až do páté hodiny ranní na žádost velitele ruské 7. divize, aby se mohlo stáhnout ruské dělostřelectvo z oblasti. Poté i oba československé pluky zahájily, jako poslední, časně ráno 25. 7. ústup. To se již Čechoslováci dozvídají o dobytí Tarnopole nepřítelem. Organizovaně ustupují tedy přes řeku Gněznu, ničí za sebou most znesnadňujíce tak postup nepříteli, a pokračují do Skalatu.

Během bojů 2. a 3. čs. stř. pluku u Velkých Hájů působil 1. čs. stř. pluk v Grabovci v rámci zálohy ruského X. armádního sboru. V přední linii obrany zde podpořily v boji ruské jednotky tohoto sboru i čtyři roty pluku. Ruským jednotkám se zde podařilo nepřítele úspěšně odrazit a udržet obranu. 1. čs. stř. pluk je brzy vystřídán jiným ruským plukem a stahuje se do Teklůvky, vesnice nedaleko Skalatu, kde již jsou po ústupových bojích i ostatní dva československé pluky.

Tarnopol byla během 25. 7. dobyta německými jednotkami. Ruská armáda pokračovala v ústupu.

Během 27. – 29. 7. se přesunuje celá Československá střelecká brigáda po prodělaném tarnopolském ústupu do Jacovců, kde se dostává konečně plukům brigády zasloužený krátký odpočinek a dochází k reorganizaci prořídlých jednotek. Došlo zde i k další dějinné události brigády. Po vzoru 3. čs. stř. pluku „Jana Žižky z Trocnova“, který měl svůj čestný název takřka od svého vzniku“ přijal zde v Jacovcích tehdy oficiálně 1. čs. stř. pluk svůj čestný název „Mistra Jana Husi“ a 2. čs. stř. pluk název „Jiřího z Poděbrad“.

Sláva Čechoslováků při obraně Tarnopole , kdy kryli ústup ruských jednotek, všude je předcházela. Čechoslováci získali si u ruského velení a ruských jednotek, které si udržely bojovou morálku, respekt a úctu. Když 1. 8. Čs. brigáda nastoupila pochod do Podvoločisky, procházela špalírem, vytvořeným jednotkami ruské Petrovské brigády, které jí provolávaly slávu „Urrá Čechám!“.

V těžkých bojích u Tarnopole prokázala Československá střelecká brigáda opět svou vysokou bojeschopnost a disciplínu a to i v těžkém rozvratu tehdejší ruské armády, kdy často tvořila hlavní oporu obrany ve svěřeném úseku. Přestože se místy v jednotkách brigády v kritické situaci objevily projevy demoralizace, brzy byly vždy zažehnány a brigáda si uchovala svou organizovanost a bojovou morálku. Během ústupových bojů před Tarnopolí zaznamenala brigáda, jak již bylo uvedeno, i citelné ztráty. Nejtěžší měl asi 2. čs. stř. pluk – 320 mužů.

O Československé brigádě se obdivně vyjadřovaly přední osobnosti ruské armády i politické scény. Vyjadřovali poděkování Čechoslovákům za jejich statečné boje s přesilou německých jednotek před Tarnopolí, které jen zvyšovali jejich slávu dobytou již u Zborova. Ruské noviny přinesly mimo oslavných zpráv na Čechoslováky např. i slova ruského generála Brusilova:

...Výjimky, jakými byly jezdecké pluky, dělostřelci věrní své povinnosti, útočné bataliony a československá brigáda – ty výjimky jen podtrhují hanebnost všeobecného rozkladu armády. Čechoslováci, věrolomně opuštěni u Tarnopole naší pěchotou, bili se tak, že by všichni měli padnouti před nimi na kolena. Jedna brigáda zadržela několik divizí. Padl květ československé inteligence. Jako prostí vojáci bili se a umírali učitelé, advokáti, inženýři, spisovatelé, známí veřejní pracovníci. Ranění prosili druhy, aby je zabili, jen aby nepadli do rukou Němcům, kteří raněné Čechoslováky, zajaté v boji, trápí a mučí...

(Za svobodu II.“, str. 108 – přepis článku z „Birževyja Vědomosti“ z 24. 7. 1917)

Hlavní prameny:
Archiv autora
Vojenský historický archiv Praha – fondy čs. legionářů
Projekt „Čestná vzpomínka“ - http://forum.valka.cz/forum920.html
Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad 1916 - 1920
Památce pětiletého výročí bitvy u Zborova (Praha 1922)
Pamětní kniha 1. střeleckého pluku "Jana Husi" (1920)
Juza Josef – Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou 1914-1921 (1998)
Kudela Josef – Josef Švec, Deník plukovníka Švece (1926)
Němec Igor – Generál Matěj Němec, Návraty ke svobodě (1994)
Vaněk Otakar, Holeček Vojta, Medek Rudolf – Za svobodu II. (1924)
Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔04.01.2005 📕25.451

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře