1939 Nomonchan - Žukovovo rozdrcení 6. armády Japonského císařství III.

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔23.12.2004 📕25.339

Nomonchan

Vzdušné boje

Na začátku konfliktu Kanto Gun omezila leteckou činnost na pouhé rutinní hlídky a z povzdálí sledovala pohyb nastupujících sovětsko-mongolských oddílů. Obdobnou zdrženlivost zachovávali i Sověti. Jejich pomalé průzkumné dvouplošníky kopírovaly západní břeh Chalchyn-golu, aniž by se pokoušely o infiltraci prostoru, vyznačeného na mapách jako území Mongolské lidové republiky. Čas plynul pomalu v dusné atmosféře napjatého očekávání osvobozujícího výbuchu. Ten přišel v sobotu 20. května ve chvíli, kdy tříčlenná formace Ki-27 typ 97 24. Sentai napadla Polikarpov R-Z a bez ohledu na přítomnost dvou doprovodných I-16 typ 10 jej zapálila. Jiné R-Z padlo za oběť lovcům plukovníka Macumury v neděli.

Období vzájemného oťukávání nenávratně skončilo koncem května. Japonští a sovětští letci začali pravidelně narušovat vzdušný prostor a úmyslně vyhledávali příležitost k boji. K významnějšímu střetnutí ve stylu „psích soubojů“ první světové války došlo 22. května. Ačkoli patrola 24. Sentai byla pověřena jinými úkoly, neunesla pohled na šestici I-16 sledující z mongolské strany jejich kurs. Ki-27 prudce změnily směr a vpadly mezi překvapené nepřátele.

Armádní letci přišli do styku s ruskými stíhacími stroji poprvé v průběhu čínské kampaně. Za kniply seděli sice odvážní, nicméně zcela nezkušení piloti Kuomintangu, kteří pro ostřílené císařské veterány nepředstavovali vážnější nebezpečí. Pokud Japonci narazili na rovnocenného soupeře, určitě to byl dobrovolník ze Suprunovy skupiny. Souboj potom neprobíhal podle známého scénáře hry „na kočku a myš“, nýbrž se změnil na nervy drásající a vyčerpávající drama. O výsledku nezřídka rozhodovaly letové parametry stroje umocněné reflexivním jednáním ostřílené posádky a mnohdy jen prostá přesilovka, či taktická výhoda. Na každý pád ruské pilotní umění si vysloužilo zasloužený respekt a stejně vysoce byla oceňována chrabrost, s níž Suprunovi muži šli na čínském nebi proti přesile. Piloti 24. Sentai letěli vstříc protivníkovi bez známek despektu a možná se zvědavostí. A nutno říci, že překvapení bylo oboustranné. Na místo očekávaného duelu mistrů vysoké pilotáže se opakovala známá situace z Číny. Po několika neumělých pokusech o obranný manévr dostaly japonské kulomety tři I-16. Zbývající letadla prchala do bezpečné náruče Tamcag Bulagu.

O tom, že idylka skončila, svědčily fotografie pořízené taktickým průzkumem zajišťovaným 10. Sentai. Citlivá vrstva filmů zachytila na základnách Tamcag a Sanbees kolem 130 strojů, jež zřejmě nedávno dorazily z vnitrozemí. Pozorovatelé také hlásili častější výskyt nepřátelských formací, křižujících oblohu v těsné blízkosti hranic. Rostoucí aktivita sovětského letectva svědčila o jediném: přípravě rozsáhlé akce. Vrchní velení Kanto Gun urychleně přijalo řadu opatření na obranu vlastních pozic a především posilovalo letecké jednotky Rindži Hikotai.

Ve středu 24. května přibylo do Chajlaru dvacet Ki-27 typ 97 11. Sentai plukovníka Judžiro Nogučiho. Na aklimatizaci a rekognoskaci terénu měli letci pouhé dva dny a do ostré akce šli už v sobotu. Skončila v pozdních nočních hodinách naprostým vítězstvím. Operační důstojník zaznamenal do deníku devět trofejí, z nichž čtyři patřily četaři Hiromiči Šinoharovi. V odpoledních hodinách devět Ki-27b typ 97 24. Sentai znovu skóroval a z osmnácti I-16 majora Zabalujeva údajně plnou polovinu poslalo v plamenech k zemi. Čtyřiadvacítka si tak plně vynahradila hubený úlovek z předchozího dne, kdy nad jezerem Bjur-nuir zničila jednu I-15bis a I-16.

Sovětské letectvo zaskočené neúspěchy připravilo na 27. května odvetu. Operace si vzala za cíl oblastní velitelství japonské armády v Charbinu. Akci provedlo 150 bombardovacích letadel, převážně čtyřmotorových TB-3 s ochrannou 144 stíhacích I-15bis. Nad cílem se stkaly se stíhacími Ki-10 a Ki-27. Ty si s překvapenými stíhacími letadly doprovodu snadno poradily. Poté se vrhly na bombardéry. Jejich piloti, zbavení stíhací ochrany, provedli to, co museli. Shodili pumy mimo cíl a snažili se uniknout svými těžkopádnými čtyřmotoráky nad mongolské území. Tam se jich vrátilo o třicet méně a stejný počet letadel chyběl i u stíhacích útvarů.

Neděle 28. května přinesla nezvykle silnou leteckou aktivitu. Poplach vyhnal 11. Sentai do vzduchu dvakrát a pokaždé proti mužům majora Zabalujeva. Dnes můžeme jen dokázat, že údaje obou stran jsou nepřesné, proto nezbývá než následující údaje brát s rezervou. Nedělní boje skončily v japonské verzi v poměru 0:42, v ruské pak naprostým vyhlazením Nogučiho Sentai a ostýchavým přiznáním deseti zničených I-16 a I-15bis. Ve skutečnosti „vojenno-vozdušnyje sily“ zřejmě vážnou porážku utrpěly, neboť Kreml důrazně žádal hmatatelný úspěch.

Boje v regionu jezera Chasan přesvědčily Moskvu, že válka s císařským Japonskem je nevyhnutelná, a proto bylo rozhodnuto o vybudování dálněvýchodních strategických leteckých záloh v překladištích železniční stanice Čita ve vzdálenosti 280 km od mandžuských hranic. Stroje dopravované ve složeném stavu přebírala skupina leteckých mechaniků. Na místě letadla uvedla do provuzoschopného stavu a zakonzervovala je tak, aby přežila drsné sibiřské klima. V případě mobilizace stačil jen jediný pokyn a technika byla připravena k okamžitému operačnímu nasazení.

Koncem května obdržel velitel 56. stíhacího pluku major Smirnov rozkaz, aby se svými muži neprodleně vyrazil na Dálný východ. Skupina odletěla dopravním letounem do Čity, zde převzala novotou zářící I-16 typ 10 a pokračovala na předsunuté základny v bezprostřední blízkosti Chalchyn-golu. Na frontu dorazila dopoledne 22. června a bez dlouhých příprav šla do vzduchu. Nad řekou čekalo Smirnova osmnáct ostřílených pilotů plukovníka Macumury. Premiéra skončila, alespoň podle japonských hlášení, krvavou lázní. 24. Sentai, ačkoliv čelila několikanásobné přesile, skvělým manévrováním zmátla nepřítele natolik, že začal nejdříve chybovat a posléze propadl panice, která vyústila ve ztrátu 24 strojů a následný překotný ústup. Odpoledne tragické události pokračovaly a na zemi údajně skončilo dalších 25 strojů 56. stíhacího pluku. 24. Sentai v obou střetnutích přišla o čtyři piloty, pátý opustil neovladatelný stroj na padáku. Na základnu dorazil nezraněn a v dobré náladě po několika dnech svižné chůze. Sovětské prameny tradičně nabízí naprosto odlišnou verzi. Na mongolskou stranu hranic proniklo 120 japonských stíhacích letadel, kterým v ústrety odstartovalo 95 I-16 a I-15bis. V mohutné bitvě, která trvala kolem 30 minut, nepřítel zanechal na bojišti 31 zničených strojů a aniž dosáhl stanovených cílů, byl zahnán na útěk. Vysokou cenu zaplatili také Sověti. Protivník prý sestřelil 13 I-15bis a jeden I-16 majora Glazykina. Život ztratilo jedenáct letců.

Japonská převaha vycházela ze zkušeností a dokonalého využití obratnosti Ki-27, čímž v manévrových soubojích navzdory slabší výzbroji bez větších problémů ničili sovětské stíhačky vybavené pancéřováním a samosvornými obaly nádrží, pilotovaných však letci, v jejichž výcviku nebyl kladen důraz na nácvik vzdušného boje.

V polovině června sovětské letectvo způsob a řízení vojenských operací změnilo. Zároveň stavy jednotek rozšířilo o 19. a 23. stíhací pluk. Od této chvíle používalo stále větší formace letadel. Původní svazy 20 až 60 strojů patřily nenávratně minulosti. Nyní „vojenno-vozdušnyje sily“ operovaly v stupňovitě rozložených sestavách o 120 letadlech, v jejichž kabinách nezřídka seděli veteráni ze Španělska a Číny. S veterány přišla nová taktika – „udeř a uteč“. Početní převaha umožnila Sovětům komfort odpočinku, zatímco Japonci denně absolvovali čtyři až pět bojových letů bez možnosti nezbytné regenerace sil. Na mongolské straně se zvyšoval počet letišť vzdálených od frontového pásma pouze několik minut letu. Jen u nedalekého Tamcag Bulagu a na letišti Sanbees objevily průzkumné Ki-15 typ 97 10. Sentai na 250 strojů.

Prudký nárůst nepřátelských sil donutil velení Kanto Gun k okamžitému přeskupení sil. Štáb 2. Hikošidan opustil klid a pohodlí Sin-tingu a odjel do Chajlaru. Rozkaz k přesunu na předsunuté polní letiště Kandžar Miao obdržela 11. Sentai, která měla svými 37 Ki-27 typ 97 především ulehčit těžce zkoušené 24. Sentai. O něco později odletěly do Saiendža dvě Čutai 1. Sentai plukovníka Tošiho Katose, následované ostatními jednotkami 2. Hikošidan. Koncem června Rindži Hikotai disponovala 119 letouny a v tajnosti připravovala mohutnou ofenzivu proti sovětskému týlu.

Dne 26. června vzplanul duel nad Bjur-nuir. Podle tvrzení sovětské strany ve střetnutí, ve kterém účinkovalo 50 vlastních a 60 nepřátelských letadel, rudoarmějci dosáhli velkého vítězství. Zneškodnili 25 Japonců při ztrátě dvou I-16. V bitvě inkasoval několik vážných zásahů i major Zabalujev a musel sáhnout po padáku třicet kilometrů v mandžuském týlu. Naštěstí celou událost zpozoroval major Gricevec, který přistál nedaleko a pilota vzal na palubu.

Téhož dne měly premiéru bombardovací SB-2 od 150. bombardovacího pluku. Jeden letoun padl pod střelbou poručíka Suzukilo z 24. Sentai.

Od počátku konfliktu platil zákaz podnikat letecké akce proti mongolsko-sovětskému týlu a tak plány na útoku proti Tamcag Bulagu a dalším letištím probíhaly tajně. Protože původně plánované datum 1. července ohrožoval zásah Tokia, bylo rozhodnuto uspíšit start o čtyři dny. A tak v časných ranních hodinách 27. června zaduněly na japonských letištích v Chajlaru, Kandžur Miao a Saiendžo motory 104 letadel. Bombardovací svaz tvořilo 9 Micubiši Ki-30 typ 97 od 10. Sentai, 9 Micubiši Ki-21-I typ 97 61. Sentai, a 12 Fiatů Br.20 z 12. Sentai. Doprovod zajišťovalo 74 Nakadžim Ki-27 typ 97 1. Sentai, 11. Sentai a 24. Sentai. Velení ve vedoucím bombardéru 61. Sentai převzal generálporučík Giga osobně.

Čelní formace dorazila nad Tamcag Bulag v 6.00; na letištní ploše stálo kolem 150 letadel, seřazených pěkně křídlo na křídle. Nepřítel zareagoval, až když explodovaly první pumy. Na zemi nastal pěkný zmatek. Letci utíkali k zaparkovaným šestnáctkám a v plamenné výhni hledali nepoškozené stroje. Kličkovali mezi krátery a v dešti střel mířili k prahu vzletové dráhy. Startovali s japonskými kulomety v zátylku a z nulové výšky přecházeli do boje. Navzdory zmatku vzlétlo 74 stíhaček 22. a 70. stíhacího pluku. Klání trvalo neuvěřitelných třicet minut a podle japonské interpretace stálo sověty 98 sestřelených I-16 a I-15bis. Úspěch byl vykoupen ztrátou jedné Ki-27, jedné Ki-30 a jedné Ki-21-Ia, která po zásahu do motoru nouzově přistála na břicho nedaleko Tamcag Bulagu. Ještě než na místo havárie dorazila mongolsko-sovětská hlídka, dosedla nedaleko vraku jiná „jednadvacítka“ a odvezla nezraněnou posádku do bezpečí. V odpoledních hodinách postihl silný nálet také Sanbees. Zde se do vzduchu dostal jediný I-16 s nímž si snadno poradil pilot stíhacího zajištění. Po odletu Japonců zůstaly na obou letištích trosky 49 letounů, zdemolované letištní zařízení a v Sanbees planoucí palivová skladiště.

Neméně zajímavě vyznívají výsledky obou náletů v ruském podání – řečeno sportovní terminologií domácí zvítězili na body v poměru 33:100.

Když Tokio obdrželo o operaci první informace, náčelník Daihonei zuřil a žádal exemplární potrestání neposlušných důstojníků. Po ujištění Kanto Gun o loajalitě vůči císařskému generálnímu štábu zůstalo jen u napomenutí a ofenziva byla zastavena.

V té době byla letadla stejně už zoufale zapotřebí přímo na frontě, kde se rozhořely boje u Bain Cagan. Podpůrná akce 10. Sentai, 12. Sentai a 61. Sentai začala 2. července bitevním náletem na postupující tanky a obrněná vozidla. Velení protivníka okamžitě poslalo do vzduchu svazy o 50 až 150 I-16 a I-15bis. V následujících dnech jejich počet vzrostl natolik, že na obloze nebyly vzácností formace 200 stíhačů, navíc vyzbrojených místo obvyklých kulometů ráže 7,7 mm velkorážními kulomety 12,7 mm a 20mm kanóny nových verzí I-16 typ 12 a typ 17. Bitevní pole přelétaly vysoko nad hlavami armádních letců a v příhodných chvílích střemhlavým letem vysokou rychlostí napadaly jak doprovod tvořený 1. Sentai, 11. Sentai a 24. Sentai, tak i zcela bezmocné bombardéry. Střetnutí založená na manévru se změnila na bezduché honičky na vertikále, ve kterých Ki-27 typ 97 rychle přicházely o dech. Taktika slavila značný úspěch a pokud Japonci chtěli nepříznivý stav zvrátit, museli do větších výšek. Letová hladina soubojů postupně vzrostla na 7000 m, kde obratné Nakadžimy ztrácely své největší přednosti. K psychickému napětí a fyzické námaze pilotů přibyly ještě nepříjemnosti způsobené mrazem a dýchacími potížemi v důsledku nedostatku kyslíku, než mechanici doinstalovali dýchací přístroje. Velký handicap představovala i malá výzbroj, ale volání po 13mm kulometech zůstávalo nevyslyšeno. Období mírné japonské převahy končilo i přes stále nová hlášení o vítězstvích.

Přestože armádní letectvo zničilo značné množství nepřátelské pozemní techniky při bojích u hory Bain Cagan, situaci na zemi zvrátit nemohlo.

Od 13. do 21. července panoval kolem Nomonchanu relativní klid a ve vzduchu kroužila pouze průzkumná letadla. Zlom nastal až koncem měsíce, kdy Sověti zahájili operaci zaměřenou na získání vzdušné nadvlády. Dne 21. července Japonci odrazili dva nájezdy ne méně než 100 I-16 a I-15bis a na sklonku dne si tak mohli připsat 39 sestřelených strojů, při vlastní ztrátě tří Ki-27 jejichž piloti stačili vyskočit a nezraněni se vrátili na základnu.

Od 21. července sovětské letectvo podnikalo stále častější výpady proti japonským přísunovým liniím a leteckým základnám. Nad bojištěm operovaly formace 140 SB-2 a TB-3 doprovázené až 150 I-16 a I-15bis. K největším střetnutím docházelo v oblasti jezera Bjur-nuir. Kupříkladu 23. července Japonci rozehnali jeden z největších leteckých útoků celého konfliktu. V japonském podání Sověti odepsali 45 I-16 a tři SB-2 v leteckých soubojích a dalších 7 I-16 a 8 SB-2 si připsalo protiletadlové dělostřelectvo. Cenu vítězství zaplatila 1. Sentai jedním a 11. Sentai třemi Ki-27.

Vzdušná válka nepolevila ani 24. a 25. července, kdy 12. Hikodan čelila nově příchozím I-153 Čajka, majora Sergeje Gricevce, veterána ze španělské občanské války. Operační debut moderně koncipovaných dvouplošníků přišel Rindži Hikotai údajně na čtyři Nakadžimy, které připadly na majorovo konto.

Dne 29. července postřelovalo 20 I-16 domovskou bázi 1. Sentai, nazvanou Alai. Po náletu zůstalo na ploše devět vážně poškozených letounů, a dva shořely na popel. Za dvě hodiny přiletěla druhá vlna. V tom okamžiku šla na přistání tři letadla a dvě pojížděla na práh startovací dráhy nájezd se změnil a apokalypsu a bojiště dlouho do noci ozařovaly planoucí trosky pěti Ki-27 typ 97. Dispoziční počet 1. Čutai 24. Sentai se scvrkl na necelou polovinu.

Odpoledne provedla 1. Sentai a 11. Sentai odvetný nálet. V lité řeži, které se nad řekou Chalchyn-gol zúčastnilo na 120 I-153 a I-16, dosáhla údajně 12. Hikodan 50 vítězství, ale vykázala i značné ztráty. Zahynul také velitel 1. Sentai, major Fumio Harada.

Nudou netrpěly ani 10. Sentai a 61. Sentai, které soustavně útočily na pozice sovětsko-mongolských vojsk. Dne 23. července svaz 128 Ki-30 a Ki-21-I shodil na nepřátelské dělostřelecké baterie 48 000 kg pum.

Nájezdy na japonské letecké základny pokračovaly i začátkem srpna. Návštěvu padesáti I-16 dostalo letiště 15. Sentai. Střely zasáhly také Ki-36 typ 98 pilotovanou velitelem pluku kapitánem Kacumi Abem.

Vzdušné boje dosahovaly stále vyšších letových hladin a přinesly Japoncům nepředstavitelné problémy. 61. Sentai posléze skončila na nuceném odpočinku v Ciciharu, právě v důsledku „výškové nemoci“.

Japonské materiály uvádí, že stíhací jednotky Rindži Hikotai čelily soustavnému tlaku 70–230 sovětských letadel a přestože v mnoha případech bojovaly v oslabení, dosáhly od 22. do 31. července celkem 386 vzdušných vítězství, při vlastní ztrátě 8 strojů.

Největší úspěchy v tomto období sklízel četař Hiromiči Šinohara, pilot 11. Sentai. Oslnivou, i když velice krátkou, kariéru stíhacího letce začal 27. května zničením čtyř nepřátelských letadel. Následujícího dne rozšířil osobní skóre o dalších šest letounů, přičemž pět I-15bis poslal k zemi v jediném střetnutí. Intenzitou supernovy však zazářil na úsvitu 27. června, kdy obrazně překročil svůj stín. V průběhu pravidelné hlídky zpozoroval nedaleko vlastního letiště skupinu I-16 a I-15bis s pumami podvěšenými pod křídly. Bez ohledu na přesilu a před očima stovek svědků v brilantním vystoupení dostal jedenáct útočníků. Série úspěchů pokračovala i následující dny. Na konto přibylo 6. července šest a 10. července osm obětí.

Válečná štěstěna je ale velice vrtkavá a první splátku Šinohara zaplatil v úterý 25. července. Nad řekou Chalchyn-gol došlo opět k nebývale prudké srážce většího počtu sovětských a japonských letadel. V boji dostal čtyři protivníky, ale poté se dostal pod palbu a musel nouzově přistát těsně za sovětsko-mongolskou linií. Pilot opustil kabinu nezraněn. Jako první se pokusil o záchranu kamaráda četař Jutaka Aojagi (eso s deseti vítězstvími). Přistál nedaleko ale vzápětí jej zasáhly střepiny granátu. Byl zraněn a jeho sedmadvacítka vážně poškozena. Poté se k přistání rozhodl četař Koiči Iwase (10 vítězství). Jeho Ki-27 dosedl na zem v plné palbě. Šinohara i krvácející Aojagi vyrazili vstříc pojíždějícímu letadlu, za jízdy se vydrápali na křídlo a vmáčkli se do těsného prostoru za pilotním sedadlem. Iwase přidal plyn a přetíženou Nakadžimu utrhl od země před přibližujícími se Sověty.

Šinoharovův případ nezůstal osamocen, protože plochý a rovný nomonchanský reliéf přímo vybízel k podobným záchranným akcím. Jistému zajetí tímto způsobem unikli dva vysocí důstojníci, plukovníci Tošio Katoh a Kodžiro Macumura, velitelé 1. Sentai a 24. Sentai či kapitán Fudžita z 11. Sentai. Podobně zachraňovali své piloty i Sověti. Dne 7. srpna přistál za frontou s poškozeným letounem nejmenovaný sovětský pilot. Netušil, že je sledován svým přemožitelem, četařem Daisuke Kanbarou z 11. Sentai. Mezi oběma muži došlo k potyčce při níž japonský pilot použil meče, který s sebou nosil jako osobní zbraň a soupeře dorazil.

Počátkem srpna byli letci 1. Sentai, 11. Sentai a 24. Sentai na pokraji fyzického zhroucení. Velení Kanto Gun proto znovu muselo přistoupit k redislokaci sil.

Ve čtvrtek 3. srpna obdržela rozkaz k přesunu do oblasti Nomonchanu 64. Sentai, sídlící v té době v jihočínském Kantonu. Patnáct stíhacích strojů pod velením Jacuo Jakojamy dorazilo na frontu 15. srpna a o dva dny později zahájilo operační lety. Celkový počet nasazených Ki-27 sice vzrostl na 115, nicméně početní stav byl stále 2,7:1 v neprospěch Japonců. V tomto kontextu působí tvrzení armádního letectva, že sestřelilo od 2. do 12. srpna 99 sovětských letounů, při vlastní ztrátě 13 Ki-27, poněkud nevěrohodně.

Krátce po 64. Sentai dorazily do Chajlaru dvě Čutai 31. Sentai, vyzbrojené 13 Micubiši Ki-30 typ 97 a 16. Sentai s 16 stroji téhož typu. Posledně jmenovaný pluk nahradil 12. Sentai, jejíž Fiaty v těžké zkoušce zcela propadly. 2. Hikošidan touto výměnou zabila dvě mouchy jednou ranou. Jednou provždy se zbavila nevýkonných a neoblíbených strojů a naopak získala kategorii letadel, z hlediska přímé podpory pozemních vojsk nejžádanější.

V 05.45 zahájilo útok 153 sovětských bombardérů TB-3 a SB-2 krytých 144 stíhači I-16 a I-15. Sovětská letadla nalétávala na japonské pozice v deseti útočných vlnách. Jejich pumy díky předchozímu průzkumu dopadaly nejenom na přední postavení, ale i na týlová soustředění japonských vojsk, jejich působení nikdo nerušil, neboť japonská letiště byla zahalena hustou mlhou, která japonské stíhače uzemnila. Po neblahých zkušenostech provázejících nálet na Tamcag Bulag a Sanbees, generálporučík Giga váhal s rázným protiúderem na nepřátelský týl. Místo toho vyslal za řeku Chalchyn-gol šest Ki-30 typ 97 10. Sentai, které na zničení pěti strojů vyplýtvaly 318 padesátikilogramových pum. Obdobně symbolicky vyzněl útok jedenácti Ki-21-Ia typ 97 61. Sentai. Smrtící náklad o celkové hmotnosti 7700 kg, svržený z horizontálního letu na bodové cíle představované sovětskými tanky, neúčinkoval na postupující obrněné vozy.

Nejobtížnější práce zbyla na stíhače. Krátce poté, co se mlha rozplynula, vzlétla pětice Ki-27 z 1. Čutai 64. Sentai. Nad řekou narazila na devět I-16 a po krátkém klání čtyři z nich sestřelila. Stíhači 2. Čutai ve stejnou dobu dostali jeden SB-2. Po přistání čekal piloty jen krátký odpočinek, diktovaný dobou nutnou k znovuvyzbrojení letadla, spojený zároveň s malým občerstvením a před polednem opět vzlétli.

Krátce po startu napadl 1. Čutai poručíka Anma svaz 50 I-16 a I-15bis. Letci museli čelit nejen číselné převaze, ale i neřízeným raketám RS-82. Střely odpálené z vodících lišt umístěných pod křídly pěti modifikovaných I-16 typ 10 22. stíhacího pluku mnoho škod při své premiéře nezpůsobily. Výsledek střetnutí byl dlouho na vážkách; hbité sedmadvacítky neustále unikaly soustředěnému náporu přesily a dokonce čtyři protivníky sestřelily. Netrvalo dlouho a převaha se začala přiklánět na sovětskou stranu. Záchranu přinesl vstup 11. Sentai na scénu.

V podvečerních hodinách měla čtyřiašedesátka za sebou celkem pět vyčerpávajících bojových střetnutí. Poslední opozdilci vyklidili bitevní pole těsně po soumraku. Když s téměř prázdnými nádržemi a pocitem naprosté vyčerpanosti klesali na práh přistávací dráhy letiště Hošiu, přepadlo základnu přibližně šedesát I-16. Sověti během jediného průletu zapálili pět Ki-27 a dopravní letoun Ki-34 typ 97, patřící štábní letce 2. Hikošidan. Dalších devět strojů bylo vážně poškozeno. Proti útočníkovi zasáhla pouze jediná Šotai poručíka Sakae, která přes nedostatek munice a pohonných hmot k zemi srazila jednoho útočníka. Mezitím velitel letištního praporu zjišťoval rozsah škod. Obhlídka ukázala, že většina letištních zařízení, včetně vzletové a přistávací dráhy, zůstala po náletu ve zcela nepoužitelném stavu. Velitel 64. Sentai proto rozhodl, že útvar přesune do klidnějších končin. Unaveným letcům nezbývalo, než aby znovu zasedli za řídící páky a přeletěli stroje do Saiendža.

Noc proběhla v režii sovětského letectva. Pod ochranou tmy zaútočily na japonská vojska zakopaná v nových pozicích těžké bombardéry TB-3.

Po nedělním více než rozpačitém vystoupení 10. Sentai a 61. Sentai dopadla na hlavu genpor. Giga vlna hněvu důstojníků všech velitelských stupňů 6. armády. Požadovali vysvětlení, proč pozemní vojska zůstala bez letecké podpory, vydána napospas nepřátelským obrněncům a chtěli po štábu 2. Hikošidan okamžitou nápravu. Nicméně Giga ujistil Ogisua, že ukončil přípravy k ofenzivě původně plánované na 24. srpna a je schopen zasáhnout již v pondělí 21. srpna. Vrchní velitel 6. armády akci schválil a zároveň upozornil generálporučíka, že včerejší selhání spolupráce považuje za osobní pohanu a proto musí trvat na satisfakci.

Hodiny před úsvitem zavládala na japonských základnách usilovná příprava. Předletová příprava byla krátká a stručná. Cíl: letiště kolem Tamcag Bulagu a Sappabaizu, čas setkání se stíhači v prostoru Chalchyn-golu v 05.30, předpokládaný čas příletu nad cíl 06.00. Hromadný start proběhl bez problémů a formace složená z 24 Ki-30 10. Sentai a 16. Sentai, 12 Ki-21-Ia 61. Sentai a 15 Ki-36 15. Sentai zamířila nad západní břeh Chalchyn-golu. Na určeném místě kroužilo 88 doprovodných Ki-27 z 1. Sentai, 11. Sentai a 24. Sentai.

Sovětská hlásná služba zpozorovala japonský svaz ve chvíli, kdy přeletěl frontu a protože neměla pochyb kam míří, aktivovala všechny stíhací jednotky ležící na trase letu. Bombardéry byly atakovány po celou dobu pohybu nad mongolským územím nejméně 250 I-16, I-15bis a I-153, přičemž nejhorší nápor přišel těsně před cílem. Obratné sedmadvacítky vytvořily kolem bombardérů neprostupnou hráz. Vstřícným protiútokem odvedly pozornost Sovětů od bombardovacích strojů a skvělým manévrováním protivníka vtáhly na dlouhé minuty do individuálních soubojů. K formaci proniklo pouze několik jednotlivců, jimž padly za oběť jedna Ki-30 a Ki-36 od 16. Sentai a 15. Sentai. Bitvu nepřežil také jeden stíhač z 1. Sentai.

Sověti nedali pokoj ani během zpáteční cesty a vytrvale pronásledovali Japonce až k hranici. Tehdy již stíhací doprovod mlel z posledního. V nouzi nejvyšší dorazila pomoc v podobě 64. Sentai. Po několika minutách bylo zřejmé, že se situace začíná armádním letcům vymykat z rukou. Kapitán Anzai, velitel 3. Čutai, sice dostal jednoho I-16, ale přišel o četaře Takeši Sasakiho a Torai Kiramuru. Naštěstí Sověti začali díky spotřebovanému palivu postupně opouštět bojiště.

Druhý nálet podnikly ruku v ruce 11. Sentai a 64. Sentai na letiště Noguči. Základnu střežilo kolem třiceti I-16. Ve rvačce 2. Čutai 64. Sentai zničila dva při ztrátě praporčíka Kacudži Jamaučiho. Jiná dvě stíhací letadla dostali letci poručíka Anma. Stranou hlavního střetnutí bojovala letka kapitána Maruty. V manévrovém boj se projevila převaha Nakadžim a další dva Polikarpovy se dostaly na zem. Operační činnost Rindži Hikotai skončila v 19.00. Hlášení zaslané Rikugun Koku Hombu a po satisfakci toužícím veliteli 6. armády uvádělo, že bombardovací letectvo během ranního náletu zlikvidovalo sedm I-16 a I-15 a osmnáct SB-2. Na konto stíhačů připadla čtyřicet čtyři vítězství a na dalších čtrnáct sestřelených stíhaček vznesli nárok palubní střelci bombardérů. Sovětská strana oznámila patnáct zneškodněných japonských letounů, z nichž údajně 13 šlo na vrub raket RS-82, o vlastních ztrátách jako obvykle mlčí.

Rindži Hikotai zpočátku provedla ještě několik neúspěšných náletů na Tamcag Bulag, ale pak byla přinucena vrhnout všechny síly proti postupujícím pozemním vojskům nepřítele.

Dne 23. srpna formace šedesáti osmi lehkých a sedmnácti těžkých bombardérů celkem čtyřikrát navštívily sovětské dělostřelecké baterie a seřadiště tanků u jezera Uzur-nuir a výchozí prostory na výšinách Nolo, Fui, Iljina Uzulsui. Pumy sice způsobily citelné škody na lidech i bojové technice, nicméně obklíčení nezabránily.

Ve srovnání s neblahým vývojem událostí vítězství prezentovaná velením 2. Hikošidan vyznívala poněkud nicotně. Generálporučík Giga v pravidelném večerním raportu uvedl, že piloti srazili z oblohy devět I-16 při současné ztrátě čtyř vlastních letadel. Nezbytnou bilanci zpracoval i štáb sborového velitele J. V. Smuševice. Do Moskvy putovalo hlášení udávající, že „vojenno-vozdušnyje sily“ svrhly na obranný perimetr japonské 6. armády 86 000 kg pum a připravily Japonce o sedmdesát čtyři letouny.

Nálety pokračovaly s maximální intenzitou až do konce nomonchanského incidentu. Osádky lehkých bombardovacích strojů operovaly v přízemních výškách a nezřídka v nejsilnější palbě přistávaly za japonskými obrannými liniemi, jen aby doplnily munici a převzaly od velících důstojníků potřebné instrukce kde a jak protivníka nejlépe zasáhnout. V období od 23. srpna do 1. září tak svrhly na sovětsko-mongolská vojska 706 patnáctikilogramových, 4362 padesátikilogramových a 75 stokilogramových pum. Ve vyšších letových hladinách střežili prostor neúnavní stíhači.

Pilot Ki-32 praporčík Keizo Hamada vzpomíná: „V poušti jsem pozoroval tucty hořících tanků a letadel a nad našimi hlavami naše proslulé doprovodné stíhačky. Dvacet nebo třicet stíhacích I-16 se vrhlo z převýšení do útoku. Měli jsme pouze pět nových stíhacích letounů, které kurážně vyrazily do středu nepřátel, jen aby svedly bitvu. Záhy jsem spatřil pět nepřátelských stíhačů, jak za sebou táhnou černou vlnovku kouře.

Dne 25. srpna v odpoledních hodinách odstartovali čtyřiašedesátníci již potřetí k ochraně lehkých bombardérů. Tentokrát bylo jejich soupeři čtyřicet I-16 a I-15bis. Poprvé od založení pluku museli letci ochutnat trpkou chuť porážky. Na bojišti zůstal rotmistr Macuzo Kasai, kapitán Jakojama byl těžce zraněn a musel se zachránit na padáku. Po dopadu na zem nalezl pomoc u bargutských jezdců, kteří jej neprodleně dopravili do polního lazaretu. Jiný „parašutista“, kapitán Okujama, měl podstatně větší štěstí a k jednotce došel po svých po dvou dnech bloudění pustinou.

Vzdušné boje nad Chalchyn-golem v mnohém předčily bitvy čínského incidentu. Od počátku „generální ofenzivy“ do 1. září piloti Rikugun Sentoki Sentai podstoupili na dvacet velkých zápasů a bezpočet menších šarvátek. Absolvovali průměrně čtyři až pět vzletů za den a ve vzduchu strávili kolem pěti hodin. Rekord držel Iori Sakai z 64. Sentai, který při jedné příležitosti uskutečnil sedm operačních letů. Ve stejném období zahynulo nebo bylo vážně zraněno dvacet letců. Padli velitelé tří Sentai a deseti Čutai, velitelé tří Sentai a dvou Čutai utržené rány navždy vyřadily z operační činnosti. Dne 27. srpna padl i četař Šinohara, ještě než v plamenech zahynul, dostal tři I-16 a skóre uzavřel na čísle 58.

Každodenní aktivita poznamenala jak duševní tak fyzickou kondici veškerého personálu 2. Hikošidan. Únava dosáhla takového stupně, že genpor. Giga, ač nerad, musel povolat 26. srpna na frontu 33. Sentai, vyzbrojenou zastaralými, byť oblíbenými Ki-10 typ 95. Zároveň rozšířil stavy 24. Sentai a 64. Sentai o další Čutai a posílil 1. Sentai o jednu Čutai, vyčleněnou z 11. Sentai.

Konec pozemních operací neznamenal ještě konec činnosti 2. Hikošidan. Od 1. do 5. září docházelo k pravidelným srážkám mezi stíhacími jednotkami obou stran. Podle vyjádření Rikugun Koku Hombu armádní letectvo udrželo nadvládu ve vzduchu po celou dobu trvání konfliktu a tudíž nebylo nikdy poraženo, což byla ve srovnání s porážkou pozemních sil velmi slabá náplast.

Přes neúspěch, který postihl japonská vojska v jedenáctidenní bitvě, Kanto Gun nepovažovala situaci za nikterak tragickou a se vší rozhodností chystala vojska k dalšímu střetnutí, plánovanému na polovinu měsíce září. Jedním z kroků, které přípravu operace provázely, byla nezbytná výměna některých velitelských kádrů a reorganizace leteckých sil.

V srpnu 1936 Rikugun koku Hombu a Rikugun Koku Sokambu rozhodlo, aby všechny armádní letecké jednotky bez ohledu na místo posádky byly podřízeny jednotnému velení Kanto Koku Heidan, v jehož čele stál genpor. Eidžiro Ebaši. Když vypukl čínský incident, stěhoval se tento orgán na kontinent a krátce po prvních výstřelech u Nomonchanu důstojníci opět sbalili kufry a zamířili do Mandžuska. Na počátku měsíce září Ebaši zbavil 2. Hikošidan přímé odpovědnosti za řízení leteckých operací a zároveň odvolal genpor. Tecudži Giga.

Letecký kontingent se svými 295 bojovými letadly byl nyní mocnější než kdykoli předtím a plně připraven k novému válečnému nasazení. O to větší zklamání způsobil rozkaz, který Daihonei vydalo v pondělí 4. září. Nařizoval Kanto Koku Heidan, aby s okamžitou platností ukončila veškeré akce namířené proti mongolskému zázemí a operační činnost směřovala jen k udržení vzdušné nadvlády. Z Tokia přišly zprávy o zahájení mírových rozhovorů a záhy nato přijel do Chajlaru někdejší císařův pobočník, genpor. Tecuzo Nakadžima. Hirohito jej pověřil navázáním kontaktů s představiteli 1. armády a projednání podmínek příměří. Vrchní velitel Kanto Gun, genpor. Ueda využil příležitosti a žádal o povolení protiútoku, plánovaného na 10. září, kterým by zachránil „tvář Japonska“. Nakadžima silně sympatizující s předáky Kuantungské armády svévolně misi přerušil a odletěl do Tokia, aby poníženou prosbu armády doporučil císaři. Tenno, unavený věčným intrikařením seveřanů, návrh na protiútok ostře odmítl, Uedu neprodleně odvolal z funkce a penzionoval. Jako odpověď na Hirohitovu neústupnost následovala série rituálních sebevražd vyšších důstojníků, nižší šarže se zastřelily přímo na bojišti.

Začátek měsíce září proběhl ve znamení špatného počasí, které na čas umrtvilo všechny letecké aktivity a 11. září pokryl nekonečné pláně Bargy první sníh. O tři dny později 2. Hiko Šudan zahájila jedno z posledních jednání nomonchanského dramatu.

Formace Ki-30 typ 97 10. Sentai, doprovázená stíhači 1. Sentai napadlou soustřeďovací prostory Rudé armády kolem jezera Bjur-nuir. V průběhu prudkého zápasu Japonci údajně zničili tři I-16 bez vlastní ztráty.

V pátek ráno 15. září, navštívily základny ležící na východ osádky 16. Sentai a 31. Sentai a pumami zdemolovaly část provizorních objektů, jednu I-16 a tři SB-2. Mezitím doprovodné stroje 11. Sentai a 64. Sentai odrážely zoufalé nájezdy více než třiceti I-16. V následném boji Sověti přišli o dvě I-16, armádní letectvo však odepsalo tři Ki-27. Nad osudem jednoho Polikarpova, kterého po přistání nárokoval nejmenovaný palubní střelec Ki-30, se vznáší velký otazník.

Nedaleko Bjur-nuir došlo také k dalším potyčkám. 1. Sentai přijala výzvu devíti I-16 a v krátké době si bez zjevných potíží poradila se čtyřmi soupeři, zatímco 24. Sentai po přistání ohlásila devět I-15bis a čtyři I-16. Konečně poslední střetnutí krvavého konfliktu vybojovala 59. Sentai v duelu s padesáti I-16 bodovala celkem jedenáctkrát, ovšem při ztrátě šesti pilotů.

V sobotu 16. září, po více než čtyřech měsících, zavládl nad Nomonchanem klid zbraní. Ve vzduchu kroužily Ki-27 64. Sentai a z povzdálí sledovaly pohyb velkých skupin letadel s rudými hvězdami na trupu. Hraniční linii Odon-nuir, návrší Nomonchan-burd, Chuld-ulyn a Ers-ulyn však nenarušily.

Na závěr nezbývá než si položit otázku, kdo vlastně zvítězil. V pozemních operacích je japonská prohra více než zřejmá. V případě vzdušné války jsou zde různá protichůdná tvrzení, podbarvená propagandistickými výklady. Z řady historických pramenů vyplývá, že japonské armádní letectvo si skutečně udrželo mírnou vzdušnou převahu od prvního do posledního dne konfliktu a to i navzdory těžkým ztrátám. Rindži Hikotai v původní i rozšířené podobě měla 152 mrtvé a 66 vážně raněných. Z tohoto počtu 163 postižených tvořily letecké posádky v členění 95 stíhacích, 40 bombardovacích a 28 průzkumných letců. Nejvíce obětí přinesla 24. Sentai, která přišla o plných 70 % svých pilotů. 11. Sentai, pyšnící se největší sbírkou leteckých es, odepsala 55 % celkového stavu létajícího personálu, včetně „Richthofena východu“, četaře Hiromiči Šinohary a „Rudonohého jestřába“, kapitána Kendži Šimady, který padl 15. září těsně před vyhlášením příměří.

Oficiální údaje o počtech zničených letadel protivníka byly všeobecně zveličovány. Na jedné straně úmyslně z propagandistických důvodů, na straně druhé vlastními piloty, kteří viděli účinek svých střel, ale v zápalu boje neměli čas sestřel řádně ověřit.

Sovětské zdroje uvádí, že mezi 22. květnem a 19. srpnem dálněvýchodní letectvo zničilo 320 letadel v průběhu vzdušných soubojů a 35 na zemi. Mezi 20. srpnem a 15. zářím bylo docíleno dalších 270 vzdušných vítězství, 20 strojů padlo za oběť náletům. Přiznané ztráty jsou uváděny 145 sestřelenými a 62 zničenými letouny na zemi. I mezi Sověty se mnoho pilotů mohlo po skončení bojů těšit ze statusu esa.

Japonci naproti tomu přiznávají totální ztrátu 88 sestřelených, 74 vyřazených a 162 opravených strojů. Jestliže sovětské údaje působí nevěrohodně, pak japonská tvrzení jdou ještě dále, kdy hlášení 2. Hikošidan končí u cifry 1162 letadel sestřelených a 98 zneškodněných na zemi.

Po válce bývalý velitel 24. Sentai, plukovník Macumura, spolu s velitelem 59. Sentai, generálmajorem Issaku Imagawou a deseti dalšími přeživšími účastníky letecké války nad Nomonchanem přiznali, že statistika Rukugun Koku Hombu je nadsazená a realita se pohybuje někde kolem čísla 400, přičemž vlastní ztráty hodnotí jako odpovídající.

Prameny:
Aces of the Rising Sun 1937-1945
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941
Stalinovi Sokoli
Kantó Gun – Historie Kuantungské armády
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔23.12.2004 📕25.339

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře