1939 Nomonchan - Žukovovo rozdrcení 6. armády Japonského císařství II.

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔23.12.2004 📕17.132

III. etapa bojů

Ráno 2. srpna 1939 začala na generálním štábu japonské armády v Tokiu porada, které se zúčastnili ministr války genpor. Sieširó Itagaki, jeho zástupce genmjr. Jamawaki, náčelníci organizačního a vojenského odboru ministerstva genmjr. Arukse a Iwagura spolu s dalšími specialisty generálního štábu Nakadžimou, Kasaharou, Gun Hašimotem, Hiragučim, Tacumim a Ušiim. Tématem jednání bylo podrobné vyhodnocení vojenské operace u Nomonchanu. Po zvážení všech aspektů bylo přijato rozhodnutí provést v oblasti generální útok a zničit sovětské uskupení. Hlavní důvod nebyl ani strategický, ani taktický, ale zachování cti a jména japonské armády a víra v konečné vítězství.

Císař Hirohito rozhodnutí akceptoval a oficiálně posvětil 10. srpna, kdy vydal příkaz ke zformování nové, v pořadí již šesté armády, jejímž velitelem byl jmenován genpor. Rippo Ogicu.

6. armáda

generálporučík Rippo Ogicu

23.divize
generálporučík Komacubara
64. pěší pluk
71. pěší pluk
72. pěší pluk
23. dělostřelecký pluk
23. průzkumný pluk
pomocné jednotky

7. divize
generálmajor Kobajaši
26. pěší pluk
28. pěší pluk

2. Hikošidan (Rindži Hikotai)

Podpůrné jednotky:
Jezdecká divize „Čingan
4. jezdecký pluk
5. jezdecký pluk
12. jezdecký pluk
1., 7. a 8. pluk bargutského jezdectva
1. samostatný těžký dělostřelecký pluk
7. těžký dělostřelecký pluk (houfnice 150 a 240mm)
3. a 4. tankový pluk (120 tanků)
8. pohraniční ochranný prapor
dva oddíly protiletadlového dělostřelectva
jeden oddíl protitankového dělostřelectva 1. divize

Ke „generální ofenzivě“ se chystala také sovětská strana. Rozhodnutí padlo již 15. července na zasedání Hlavní vojenské rady, která za tímto účelem vytvořila 1. armádní skupinu. Spojenecká mongolská vojska spadala pod maršála Chorlogijna Čolbajsana, který spolu s divizním komisařem Nikišivem a náčelníkem štábu Bogdanovem byl členem kolektivního velení. Celkovou koordinaci činností vojsk na Dálném východě zajišťovalo kolegium armádních velitelů v čele s G. M. Šternem. Odpovědnost za týlové zabezpečení převzal Zabajkalský vojenský okruh. 1. června 1939 povolali zástupce velitele Běloruského vojenského okruhu, divizního velitele G. K. Žukova z Minska do Moskvy. Ráno 2. června uvítal Žukova velitel pro mimořádně důležité úkoly při ministerstvu obrany R.P. Chmelnickij a sdělil mu, že maršál K. J. Vorošilov ho už očekává. Po krátké instruktáži následovala cesta Žukova do Mongolska, aby zde bránil území Mongolska proti japonskému agresorovi tak, jako by bránil území Sovětského Svazu. Ten rozdělil síly na tři vojskové skupiny.

Severní
Velitel: I. P. Alexejenko
601. střelecký pluk 82. střelecké divize
7.
mechanizovaná brigáda
2. prapor 11. tankové brigády
82. dělostřelecký pluk
87. protitankový dělostřelecký oddíl
6. jezdecká divize Mongolské lidové armády

Střední
82
. střelecká divize
36
. motostřelecká divize
5. střelecko-kulometná brigáda
2. a 3. dělostřelecká oddíl 185 dělostřeleckého pluku
1. oddíl 175. dělostřeleckého pluku
baterie houfnic 122mm

Jižní
Velitel: plk. I. V. Potapov
57
. střelecká divize (plk. I. V. Galanin )
8. jezdecká divize Mongolské lidové armády
8
. mechanizovaná brigáda (plk. V. A. Mišulin)
9
. mechanizovaná brigáda
6
. a 11. tanková brigáda
1. oddíl 185. dělostřeleckého pluku
37. oddíl protitankového dělostřelectva
rota plamenometných tanků T-130

Zálohy
212
. vzdušně-výsadková brigáda
+ další

Plán operace byl založen na úmyslu upoutat japonská vojska čelně s následnými údery do boků, jež by vedly k úplnému obklíčení v oblasti mezi Chalchyn-golem a státní hranicí dle mongolského výkladu jejího průběhu.

Nejmírnější početní převahu sil mělo mongolsko-sovětské uskupení v pěchotě, v ostatních složkách se pohybovala od 2:1 až 3:1 a nejzřetelnější převahu mělo v tancích 5:1.

K přípravě ofenzivy bylo vyvinuto nemírné úsilí, neboť bylo nutno polními cestami dopravit z týlových skladů, ležících ve vzdálenosti 650-780km od místa operací, 18 000 tun dělostřeleckých granátů, 15 000 tun pohonných hmot a mazadel, 4000 tun potravin, 7500 tun paliva a 4000 tun dalšího materiálu. Bylo nasazeno 3500 nákladních aut a 1400 cisternových vozů. Ženijní vojsko postavilo na trase 28 mostů, opravilo stovky kilometrů silnic, vykopalo 57 studní a v bezprostřední blízkosti fronty vybudovalo 63 letišť. Navíc byly veškeré přesuny do nástupních prostorů prováděny zásadně v noci. Pro dokonalost utajení záměrů byl vypracován plán kombrig M. A. Bogdanovem, který měl Japonce přesvědčit, že SSSR žádnou ofenzivu nepřipravuje, ale naopak že se chystá k dlouhodobému pobytu. Jelikož bylo známo, že Japonci soustavně odposlouchávají jek telefonické tak rádiové hovory, byly sovětským velením vysílány fingované požadavky na obranný stavení materiál. Dále byly vytvářeny hlukové efekty jako byla jízda aut a tanků bez tlumičů výfuku. Navíc byla instalována soustava silných reproduktorů, ze kterých se linuly zvuky různých stavebních prací apod. V rámci příprav byl sovětským velením prováděn velice intenzivní průzkum.

V srpnu 1939 přicestovala do Moskvy britská a francouzská vojenská delegace k rozhovorům o společném postupu proti Německu. Stalinův záměr byl prostý: donutit Francii a Británii, aby vyhlásily Německu válku..., anebo vyprovokovat Německo k takovým činům, které Francii a Británii donutí, aby Německu války vyhlásit musely. Rozhovory se Stalinem znamenaly pro Francii a Británii prohru v každém případě. Sovětská strana mohla pro své politické cíle využít všechno, počínaje už seznamem členů diplomatických delegací. Kdyby Francie s Británií poslaly do Moskvy delegace na vysoké úrovni, mohl Stalin říct Hitlerovi: podívej, co ti tady na tebe chystají, honem se mnou podepiš pakt nebo... A kdyby Británie a Francie poslaly do Moskvy delegaci na nízké úrovni, mohl je Stalin obvinit, že nechtějí zkrotit agresora. Když tedy Stalin získal od britské a francouzské vlády souhlas k rozhovorům, nastala situace, ve které nemohl prohrát. Před Stalinem se otevřely všechny možnosti:

- buďto bude sovětská delegace vznášet stále nové a nové požadavky, až dosáhne toho, že Británie a Francie budou donuceny zahájit válku proti Německu

- anebo budou rozhovory bezvýsledné, a pak bude možné Británii a Francii obvinit ze všech smrtelných hříchů buržoazie a zároveň uzavřít s Hitlerem pakt.

Protože delegace Británie a Francie chtěly dokázat opravdovost svých úmyslů, sdělily sovětské straně mimořádně závažné skutečnosti, které Stalinovi sděleny být neměly: jestliže Německo zaútočí na Polsko, pak Británie a Francie vyhlásí Německu válku. Hitler se domníval, že mu přepadení Polska projde stejně beztrestně jako okupace Československa. A Stalin teď věděl, že Hitlerovi už Polsko tak snadno neprojde.

A tak se klíč k začátku druhé světové války dostal na Stalinův stůl. Stalinovi stačilo pouze dát Hitlerovi zelenou: klidně přepadni Polsko, nebudu ti bránit (a Francie a Británie ti vyhlásí válku). Dne 19. srpna 1939 oznámil Stalin Hitlerovi, že v případě německého vpádu do Polska Sovětský svaz nejenom zachová neutralitu, ale Německu s tím pomůže. Do Moskvy přijel Ribbentrop a 23. srpna podepisuje s Molotovem Pakt o přepadení Polska a obrátil tak dosavadní politiku vůči nacismu a fašismu o 180 stupňů.

Druhá světová válka nemusela být. Rozhodnutí záleželo na Stalinovi. Stalin měl dvě možnosti. První - nezávisle na pozici Británie, Francie nebo Polska oficiálně oznámit, že Sovětský svaz bude bránit polské území jako svoje vlastní. Polská vláda si ovšem nepřeje sovětská vojska na polském území. Na tom, ale není nic hrozného. Pokud Německo rozdrtí polskou armádu a svrhne polskou vládu, Rudá armáda vstoupí na polské území a bude bojovat proti Německu. Jen o málo dříve přeci Sovětský svaz vyhlásil: „Hranice Mongolské lidové republiky budeme hájit jako svoje vlastní.“ Zcela stejně se mohl zachovat Stalin i na svých západních hranicích. Oficiálně a pevně prohlásit, že se útok na Polsko promění v úpornou a zdlouhavou válku, na jakou není Německo připraveno. A v srpnu 1939 měl Stalin i druhou možnost. Mohl protahovat rozhovory s Británií a Francií, což by pro Hitlera znamenalo varování: jestliže přepadneš Polsko, uvědom si, že celá Evropa je proti tobě a my se tady v Moskvě o čemsi radíme a máme na to, abychom blokovali Německo. Ale Stalin si vybral třetí cestu: Hitlere, zaútoč na Polsko a já ti pomohu. Hitler zaútočil a válkou mu odpověděla Británie a Francie.

19. srpna 1939 byla učiněna i jiná rozhodnutí historického významu. V dalekém Mongolsku připravil Žukov nenadálý úder proti 6. japonské armádě. Zásadní souhlas k nenadálému útoku dal Stalin už dříve, ale nyní, když bylo vše připraveno, Žukov potřeboval definitivní rozhodnutí. V té chvíli existovaly i jiné varianty operací. Sovětská vojska mohla například zahájit předstíranou obranu a připravený útok zrušit. Útok znamená riziko. V případě úspěchu dostane Japonsko lekci na mnoho let. Při neúspěchu bude celý svět mluvit o tom, že Stalin zbavil armádu velení při čistkách a ona teď není schopna boje. Při neúspěchu je možné Žukova zastřelit, ale jeho krev nesmyje válečnou hanbu v okamžiku, kdy osudového otočení komunistické světové politiky potřebuje tuto skutečnost ze stránek tisku a zaměřit jeho pozornost na úspěch na Dálném východě proti japonským imperialistům.

V sobotu 19. srpna 1939 posílá Stalin Žukovovi jediné zašifrované slovo: DOBŘE. Několik hodin nato zahajuje Žukov útok. Pravda, v Mongolsku v okamžiku úderu už nebyl pozdní večer 19. srpna, ale vzhledem k časovým pásmům nedělní jitro dvacátého. (Obdobně se časového posunu využilo 9. srpna 1945, kdy se po půlnoci rozpoutaly boje na mandžuské hranici, zatímco v Moskvě s malým zpožděním došlo k oficiálnímu vyhlášení války tedy 8. srpna 1945 – pro historiky regulérní válka, pro vojáky taktické překvapení zákeřného úderu.)

V 05.45 zahájilo útok 153 sovětských bombardérů TB-3 a SB-2, krytých 144 stíhači I-16 a I-15. Sovětská letadla nalétávala na japonské pozice v deseti útočných vlnách. Jejich pumy díky předchozímu průzkumu dopadaly nejenom na přední postavení, ale i na týlová soustředění japonských vojsk, jejich působení nikdo nerušil, neboť japonská letiště byla zahalena hustou mlhou, která japonské stíhače uzemnila. Zároveň se ozvalo dělostřelectvo. Dělostřelecká příprava byla krátká (2 hodiny 45 minut), ale neobvykle silná. Během palebné přípravy provedlo letectvo druhý úder a když vítr konečně odvál zvířené tuny prachu a písku a rozptýlil černý dým stoupající z hořících postavení, představoval japonská obranná linie jedinečný obraz zkázy zahalený do křečovitého ticha. V 9.00 pěchota vyrazila na zteč poněkud váhavě, a v očekávání zničující přehradné palby podvědomě hledala ochranu za trupy rachotících tanků. Japonské pozice však mlčely a tak napětí v prvních řadách útočníků poněkud polevilo. Důstojníci neustále přikládali k očím dalekohledy a pátrali po známkách života. Přeci není možné, aby bombardování nikdo nepřežil. Z tlampačů doprovodných obrněných vozidel zaznívá melodie Internacionály a útok začíná nabývat podoby přehlídkového marše na Rudém náměstí. A japonské zákopy stále nebezpečně mlčí. Nejsou však mrtvé, jak o tom svědčí sice nenápadný, ale přesto patrný pohyb. Jakmile sovětské oddíly dosáhly prvních zátarasů vzduch prořízlo mohutné „urá“, které v témže okamžiku zaniklo v záblesku japonské palby. Kulometné salvy ve zlomku vteřiny smetly čelní rojnice a ostatní přibily k zemi. Tanky ale nezastavily. Pouze přibrzdily a vzdor přesné střelbě protitankových kanonů úspěšně likvidovaly jedno kulometné hnízdo za druhým. Pěchota opět vyrazila kupředu a s energií přílivové vlny prolomila první obranné pásmo. Mezi zákopy došlo k líté řeži na bodáky. Přes fanatický odpor se obráncům nepodařilo průlom tanků zlikvidovat. Do večerních hodin oddíly plukovníka Potapova dosáhly Moskvou uznávané hraniční čáry v prostoru severovýchodně od Nomo-chan-burd-obo. Střední uskupení takového úspěchu nedosáhlo. Japonské jednotky zakopané na svazích Písečné hory a Zelených výšin všem sovětským útokům odolaly, za každý metr území Sověti platili desítkami mrtvých a raněných. Na severním úseku fronty vojáci rozprášili dva pluky bargutské jízdy a postoupili až k úpatí silně opevněného návrší, nazvaného Fui (Palec), ale u výšiny japonská obrana jejich postup zastavila přívalem granátů. Navíc se Japoncům podařilo v noci přisunout do této pozice ještě 26. pěší pluk.

Ofenzíva sovětsko-mongolských vojsk zastihla 6. armádu v choulostivé situaci, velení jednak řešilo problémy spojené s realizací vlastního útoku, jednak stálo před otázkou obnovy bojeschopnosti decimovaných oddílů. Prořídlé jednotky stále ještě čekaly na příchod čerstvého, odpočatého mužstva, chybělo velké množství převážně těžké výzbroje a panoval kritický nedostatek výstroje. Posilové útvary teprve vyrážely do výchozích pozic a pokud již dorazily, potom v potu tváře budovaly obranné posty. Záměrům 1. armádní skupiny nahrávalo také špatné počasí, které na řadu dní uzemnilo veškerý letecký průzkum. Japonci tak v nejméně vhodné chvíli přišli o prioritní zdroj informací a tím i o aktuální přehled o velikosti, rozložení a záměrech protivníkových sil.

Na druhý den zaútočila na japonská postavení u Písečné hory 1. tanková brigáda s podporou 8. mechanizované brigády. Oběma sovětským útvarům se podařilo po urputných bojích proniknout až do týlu japonské obrany. Problém sovětského postupu spočíval v tom, že sovětští dělostřelci museli vysunovat svá těžká děla pod japonskou palbou až do postavení umožňujících přímou palbu. Teprve touto přímou palbou dokázali ničit jedno japonské obranné postavení za druhým. Do bojů zasáhly také ohňometné tanky T-130, které vykonaly největší kus práce. Na ostatních úsecích se situace stabilizovala.

Třetí den bojů byla proti výšině Fui dodatečně nasazena ze zálohy velení ještě 9. mechanizovaná brigáda. Ta japonské pozice obešla a svým postupem na Nomo-Chan odřízla japonské jednotky od jejich týlu. Pronikla dokonce až do oblasti jezera Uzui-Nuir, kde byly japonské sklady a zničila je. To mělo pro další průběh bojů nesmírný význam, protože japonské tanky zůstaly bez pohonných hmot. Na ostatních úsecích fronty pokračovalo upevňování a rozšiřování sovětských pozic.

Čtvrtý den operací, tj. 23. srpna 1939, dosáhla sovětská 9. mechanizovaná brigáda Nomon-chanu, kde se spojila s od jihu postupující 8. mechanizovanou brigádou. Tím byla definitivně odříznuta jediná ústupová komunikace japonských vojsk. Téhož dne sovětské útvary dobyly i výšinu Fui. Příslušníci 26. pěšího pluku z Hokkaida, platící za fyzicky nejzdatnější a nejodolnější z japonské armády, při obraně padli včetně velitele plk. Šičiró Sumiho.

Tragédií gen. Kamacubary bylo, že jako velitel kladl hlavní důraz na obranu postavení na severním úseku fronty, zatímco nejnebezpečnější situace vznikla na jejím jižním křídle. To Kamacubara odmítal uznat, přestože jej na to upozorňoval náčelník štábu. Do večera 23. srpna 1939 se sovětským jednotkám podařilo na jihu zcela zlikvidovat japonskou obranu, takže se Japonci dostali do úplného obklíčení a ztratili spojení se svým týlem. Na středním úseku fronty postupovaly sovětské oddíly metr po metru proti stále ještě silným japonským obranným pozicím. Jejich hlavními body obrany byly Remizovova výšina, Písečná hora a Zelená výšina. V poledne 24. srpna 1939 dorazila k sovětské hranici nic netušící japonská 14. pěší divize. Proto její 25. a 27. pěší pluk zaútočil z chodu v prostoru Nomon-chanu, kde zaujala postavení sovětská 57. střelecká divize, a ta útočící Japonce okamžitě obklíčila. Obdobně dopadla japonská snaha i druhý den, kdy jejich útok přilétla podpořit i japonská bombardovací letadla.

V odpoledních hodinách 26. srpna 1939 zaútočila na postavení japonské 14. divize sovětská 6. tanková brigáda s cílem definitivně zlikvidovat japonské snahy o proražení obklíčení. Za spolupráce se sovětským letectvem se záměr podařil, takže spolu se 14. divizí byla v obklíčení i 23. divize a 13. pěší brigáda.

K japonskému pokusu probít se ze sovětského obklíčení došlo na jižním úseku fronty navečer 27. srpna 1939. Pokus skončil naprostým neúspěchem a stoupající sovětský tlak, především činnosti jeho dělostřelectva, přinesl smrt japonským obráncům Zelené výšiny i Písečné hory. Tím sovětské útvary vyčistily jižní úsek fronty. A mohly se zapojit do bojů na středním a severním úseku. Tam se Japonci bránili pouze na Remizovově výšině. Byli bez dělostřelectva a bojovali pouze s kulomety, granáty a bodáky. V noci provedli první zoufalý útok ve snaze prorazit sovětské obklíčení. Dopadl tragicky, protože sovětské velení již nepustilo iniciativu z rukou. Naopak vydalo rozkaz 24. motostřeleckému pluku dobýt do půlnoci Remizovovu výšinu. Do bojů nastoupily sovětské plamenometné tanky a za jejich podpory byla ve 23.00 výšina dobyta. Velitel japonského 64. pěšího pluku stačil ještě spálit plukovní prapor a spáchat seppuku. Do 31. srpna 1939 sovětské útvary zlikvidovaly poslední zbytky bránících se Japonců a nad bojištěm zavládl mrtvolný klid.

Za deset dní bojové činnosti sovětsko-mongolských sil se podařilo prakticky zničit celou japonskou 6. armádu.

Kuantungská armáda měla u Nomonchanu připravenu rozsáhlou protiofenzívu, na nichž vyčlenila plnou čtvrtinu svého stavu, ale příměří podepsané 16. září 1939 tyto záměry ukončilo. Pozornost Sovětů se obrátila na západ k Polsku.

Japonské ztráty dosáhly 18 000 padlých, sovětsko-mongolské se odhadují na 12 000 padlých.

Tak rychlé zničení 6. armády japonské velení šokovalo, což se v první řadě projevilo v propouštění do civilu. Byla vytvořena komise, která se měla zabývat celou problematikou porážky a ve svých závěrech doporučila celou řadu změn a modernizací.

Naproti tomu Rudá armáda ověřila své koncepce hlubokého průlomu a připomínky se týkaly spíše nutnosti modernizovat nasazenou techniku.

Zatímco japonského velitele Kuantungské armády i 6. armády a další čekal civil, sovětské velení kariéra. Žukovův bitevní záměr byl prostý. Žukov uskutečnil klasickou obkličovací operaci – poměrně slabý střed a dvě silná seskupení na křídlech, vyhýbající se vleklým bojům a obcházející ohniska odporu, rychle postupovala kupředu a spojila se za pozicemi protivníka. Operace na Chalchyn-golu byla perfektní v plánu i v provedení. Žukov riskoval, ale riziko se vyplatilo. Žukov nařídil umístit letiště co nejblíže k frontě. To letadlům umožnilo naložit méně paliva, ale více bomb. Intenzita využití letectva výrazně vzrostla. Letadla vzlétala, bombardovala ještě dříve, než nabrala výšku, rychle se vracela, doplňovala bomby a znovu vzlétala. A když se sovětské tanky vzdálily příliš vpřed, letadla je mohla podporovat, aniž změnila letecké základny. Žukov vysunul až na přední okraj nemocnice a zásobovací oddíly, takže přísun munice, paliva a všeho potřebného k boji byl plynulý a rychlý, evakuace raněných nezabírala mnoho času, už za několik minut po zranění se vojáci dostávali na operační stůl. Žukov vysunul svoje i všechna ostatní velitelská stanoviště k přednímu okraj tak, že sám osobně mohl sledovat panoráma bitvy, a když vojska postoupila vpřed, nemusel velitelské stanoviště přesouvat ke svým vojskům. Hlavní síla pěchota a tanků byla držena v hloubi linie. Aby se neodhalily známky přípravy k útoku a plány směru hlavních úderů, dorazila k přednímu okraji až během poslední noci, kdežto pomalé dělostřelectvo Žukov přemístil k přednímu okraji s předstihem. To je správné při agresi. Ale změnilo by se to v katastrofu, kdyby bývali Japonci přešli do útoku (to se ale stalo 22. června 1941, ale nikoli 20. srpna 1939). Při přípravě se dělostřelectvo nepřemisťovalo v celé síle naráz. Jednak proto, že by to ještě před útokem vylekalo protivníka a že by poznal směr hlavního úderu, zadruhé také proto, že ani fyzicky není možné přemístit na každém kilometru fronty určenému k prolomení náležitý počet děl i s příslušným množstvím munice. Proto se před útokem vždycky v noci připravovaly úkryty pro děla, kdežto dělostřelectvo a munice se postupně stahovaly k úsekům budoucího průlomu. K ránu se všechno pečlivě zamaskovalo a příští noc se to opakovalo. Během přípravy k útoku Žukov téměř úplně zakázal používat rádiového spojení. Udržovalo se v zásadě linkové spojení formou krátkých příkazů a povelů, srozumitelných jen dvěma mluvícím. Operace se připravovala tajně. Každý vykonavatel obdržel směrnice pouze v rámci svých povinností a neměl představu o celkovém plánu ani o jeho rozvinutí a termínech začátku útoku. Mnozí ostatně nevěděli ani o útoku samém. Žukov klamal nejenom japonskou rozvědku, ale především své vlastní vojáky a velitele. Až do poslední chvíle se domnívali, že se připravují na dlouhodobou obranu. Jestliže tomu věřili vlastní vojáci a velitelé, pak tomu věřil i nepřítel. Dezinformace přinesla bohaté výsledky. V celé dosavadní japonské historii nebyla tak strašná porážka. Rozdrcení 6. japonské armády na Chalchyn-golu mělo strategické důsledky. Byla zastavena japonská agrese na SSSR a Mongolsko a obrácena opačným směrem na jih... V roce 1941, ve dnech kritických pro SSSR, se Japonci neodvážili zaútočit. Nomonchan – to je první blesková válka ve 20. století, blitzkrieg v čisté podobě. Je to v historii první hromadné uplatnění tanků k úderu do hloubky. Je to příklad nebývalé koncentrace dělostřelectva na úzkých úsecích fronty. Je to příklad absolutní nenadálosti ničivého úderu. Chalchyn-gol je začátkem vzestupu maršála Žukova – rozdrcení 6. japonské armády na Chalchyn-golu (za což dostal Zlatou hvězdu k titulu Hrdiny SSSR) a „chyby“ z jedenačtyřicátého roku, to je Žukovův styl.

Když přijel Žukov na Chalchyn-gol s neomezenou plnou mocí, plně ji využil a dokonce ji trochu přesáhl - jednal rozhodně, rychle a velkoryse. Nebyl malicherný, neměl rád tresty na způsob důtky nebo důtky s výstrahou. Trestem u Žukova bylo zastřelení – bez formalit.

Generálmajor P. G. Grigorenko popsal jeden případ z mnoha. Zároveň se Žukovem přijela z Moskvy skupina frekventantů vojenských akademií – důstojnická záloha. Žukov sesazoval ty, kdo podle jeho mínění neodpovídali zastávané funkci, dával je zastřelit a zaměňoval je záložními důstojníky. Uveďme jako příklad následující situaci: je odstraněn velitel pěšího pluku, Žukov povolává ze zálohy mladého důstojníka, rozkazuje mu odjet k pluku a převzít v pluku velení. Je večer. Step se táhne stovky kilometrů. Všechny radiostanice podle Žukovova rozkazu mlčí. Ve stepi ani hlásku, nikde není ohýnek, vše je maskováno. Není nic, podle čeho by se dalo orientovat. Přišla noc. Celou noc klusal důstojník po stepi a hledal pluk. Jestliže člověk někoho ve tmě potká, na otázku nedostane odpověď, nikomu nepřísluší vědět něco zbytečného, a kdo už něco ví, projeví ostražitost: jak zbytečně vyřkne slovo – zastřelí ho. A tak důstojník svůj pluk do rána nenašel. Ráno Žukov jmenoval jako velitele pluku dalšího kandidáta. Toho, který nedokázal pluk najít, dal zastřelit.

Dalším svědkem je Vorožejkin, dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu, generálmajor letectva. V létě 1939 byl mladým letcem. Situace: vracel se z bojového letu večer. Tma houstla. Docházel mu benzín. Dole byla vojenská kolona. S bídou doletěl na letiště. Přistál. O zpozorované koloně nemusel podávat hlášení, ve vzduchu byl sám, mohl by o tom pomlčet: nic neviděl, a tím to skončilo. Ale přesto hlásil: viděl kolonu, ale čí to byla kolona, nerozeznal, snad Japonci.

Za chvíli mladého pilota volají přímo k Žukovovi. Padla otázka: čí to byla kolona, naše, nebo japonská?

Letec odpovídá, že to nebylo možné zjistit.

Dále se odehrálo následující:

Žukov klidně řekl: „Jestli se ukáže, že to byli naši, zítra budete zastřelen. Můžete jít.

Mně však hned nedošel smysl těch slov. Ale když jsme si uvědomil hrozbu, vzkypěl jsem urážkou. Postavil jsem se do pozoru a s rozhodností jsem prohlásil: „Zastřelte mě hned...

Žukov cosi zabručel. Obrátil se pak k nočnímu stolku, která stál za ním, vytáhl načatou láhev koňaku a skleničku, nalil ji do poloviny a podal mně ji: „Vypijte to a uklidněte se.

Já nikdy nepiju sám.

On znovu něco zabručel, chvíli se zamyslel, pak vytáhl druhou sklenku a nalil si také...

Vorožejkina zachránila pevnost charakteru. Dopadlo to dobře: měl možnost projevit pevnost před Žukovem. Těm, koho hrdlořezi z praporu zvláštního určení NKVD zatkli ve stepi a na rozbřezku dne zastřelili, projevená pevnost nepomohla.

Žukovův smysl pro pořádek (formou popravy) měl i druhou stránku. Ty, které vyzkoušel v boji, ke kterým získal důvěru, Žukov směle stavěl na libovolné místo, svěřoval jim jakýkoliv úkol. Je třeba říci, že se Žukovův výběr většinou ukázal správným, lidé Žukovovy volby byli samostatní, rozvážní, rozhodní a tvrdí.

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔23.12.2004 📕17.132

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře