1939 Nomonchan - Žukovovo rozdrcení 6. armády Japonského císařství I.

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔23.12.2004 📕38.710

Výchozí situace

Neúčast na Chasanském konfliktu Kuantungské armádě prospěla. Kompromitována neúspěchem byla korejská armáda.

Kuantungská armáda měla v polovině roku 1939 patnáct pěších divizí a tři jezdecké brigády, což představovalo 359 000 mužů. Vyzbrojení byli 1052 děly, 585 tanky a obrněnými auty a 555 letadly. Po Chasanu se japonsko-sovětské vztahy zdánlivě uklidnily. Ve skutečnosti SSSR zvýšil ostražitost a nenápadně posiloval své jednotky na celém Dálném východě. Na japonské straně se zásadně změnila strategická koncepce vojenské doktríny, kterou generál Sadao Araki uvedl slovy: „dříve nežli dozní banzai vojáků jdoucích do útoku, musí se rozléhat banzai vojáků vracejících se z bitvy vítězně domů“. Tedy co nejrychleji vnutit protivníkovi bitvu podle svých vlastních pravidel a tím dosáhnout rozhodného a rychlého vítězství.

Válka se SSSR byla něčím samozřejmým, s čím Japonsko počítalo, z důvodu střetávajících se zájmů o dominanci v oblasti Dálného východu a Číny, které se historicky táhly od japonsko-čínské války v devatenáctém století, přes rusko-japonskou válku i za intervence za občanské války v Rusku. Horké fáze bojů byly střídány klidnějšími obdobými, v nichž obě strany vysílaly agenty a docházelo jen ke střetům hraničních hlídek. Vycházejíce z předpokládaného postupu Sovětů na jih, vyrazilo Japonsko severním směrem na Mandžusko. Získalo tak nejbohatší zdroje této oblasti a zabránilo zároveň i pronikání Číny na sever. Tento nástupní prostor umožnil ohrožovat týl sovětského Ruska. Původní japonský plán vycházel ze skutečnosti, že dalším krokem – obsazením Mongolské lidové republiky - do základu podryje postavení Sovětů na Dálném východě, a tím nástup Japonska proti SSSR bude v pozici lepší než z Mandžuska. Proto také plánovalo velení Kuantungské armády obsazení Ulánbátaru a vytvoření loutkového císařství Vnější Mongolsko. Zatímco Mandžusko bylo loutkovým státním útvarem Japonského císařství, Mongolsko a Tuvinská lidová republika byly zase loutkovými státy Sovětů.

Jelikož hranice mezi Mongolskem a Mandžukuem nebyly tehdy smluvně garantovány,vznikalo velké množství pohraničních sporů. Většina obyvatelstva obou zemí se totiž zabývala stejnou činností, pastevectvím na širých stepích, při čemž respektovat hranice šlo jen velmi obtížně. Nákresy na mapách pro většinu negramotných obyvatel nic neznamenaly, významnějším symbolem hranice byly řeky tekoucí severojižním směrem. Díky těmto přirozeným napajedlům dobytka ve stepích existovala možnost orientace. Jednou z klíčových řek byla řeka Chalchyn, jež na dlouhou dobu patřila k přirozeným hranicím - mongolští arati kočovali západně od ní, mandžuští pastevci východně. Řeka samotná pak sloužila jako zdroj vody oběma stranám.

Rožšiřování mongolských stád díky sovětské pomoci však v polovině třicátých let přimělo Ulánbátar k pokusu o ovládnutí obou břehů řeky a posunutí hranice na pahorky východně od ní. Jelikož mandžuská vláda měla tehdy jiné starosti, nijak tento posun hranice nekomentovala. Na příchod mongolských vojenských posádek do této oblasti však reagovalo velení Kuantungské armády posílením vlastních vojsk. Příchodem vojenských jednotek obou stran se ukončila éra volného pastavectví a území se stalo bojovou zónou.

Během tel 1935 a 1936 došlo v oblasti řeky Chalchyn k několika pohraničním šarvátkám, jichž se na mongolské straně účastnily jednotky dvou jezdeckých divizí, na straně druhé pak jednotky japonské pěchoty mandžuské jezdecké brigády.

1. 3. 1936 oznámila Moskva Tokiu, že v případě potřeby vyšle svá vojska na pomoc Mongolsku. Následná smlouva o ochraně a vojenské pomoci byla mezi oběma státy podepsána 12. března 1936. Do Mongolska byla vysláni sovětští instruktoři, mongolští důstojníci naopak odcházeli do Sovětského svazu ke studiu a praxi u vojsk. Poté, co bylo během jednoho roku připraveno logistické zabezpečení, požádala mongolská vláda o vyslání sovětských vojenských jednotek do země. Původně loutkový stát se tak velmi rychle změnil v protektorát a země byla fakticky okupována.

Stálý příliv sovětských jednotek v létě 1937 nastolil otázku jejich velení, na přímý Stalinům rozkaz bylo v září rozhodnuto, že sovětská vojska v Mongolsku vytvoří zvláštní sbor, podléhající přímo Lidovému komisariátu obrany a logisticky zabezpečený velitelstvím Zabajkalského vojenského okruhu. Rozkaz č. 0037 ze 4. 9. 1937 o zformování 57. zvláštního střeleckého sboru se podařilo I. S. Koněvovi realizovat až v listopadu 1937. Velitelství sboru bylo vytvořeno na základě válečných tabulek, standardní pěchota byla do značné míry nahrazena motorizovanými a mechanizovanými jednotkami. Velitelství 57. zvlášního sboru bylo umístěno v Ulánbátaru. V Sajn-Šandu byla dislokována 36. motostřelecká divize, v Undurchanu 32. mechanizovaná brigáda a zvláštní motorizovaný obrněný pluk, v Jogodzyru 6. jezdecká brigáda, ve Dzamir-Ude 7. motorizovaná obrněná brigáda a v Bajan-Tjuměni 8. motorizovaná obrněná brigáda. Celkový stav bojových jednotek činil přes 30 000 vojáků, kteří měli ve výzbroji 265 tanků a 280 obrněných automobilů. Protože na území Mongolska neexistovaly zdroje umožnující zásobovat tak silné uskupení, bylo vyčleněno šest automobilních praporů, jejichž nákladní auta fakticky bez přestávky dovážela z vojenských skladů v okolí Čity vše potřebné pro stálou bojovou pohotovost sboru. Další specialitou zvláštního sboru bylo přímé podřízení leteckého svazku 100. letecké brigády. Její součástí byly zpočátku čtyři letky, dvě stíhací a dvě bombardovací, které byly na jaře 1938 sloučeny do dvou pluků - 70. stíhací letecký pluk majora Zabulejeva se čtyřicítkou I-16 a 150. rychlý bombardovací pluk majora Polbina s třicítkou SB-2. Plný stav letadel a pilotů dosáhla 100. letecká brigáda v předjaří 1939. Ve vlastním Mogolsku tak byla slušná letecká síla, která ale mohla být v průběhu jednoho týdne posílena jednotkami z okolí Čity jejich přesunem na předem vytipované a připravené přistávací plochy v mongolské stepi. Celkový počet letadel tak mohl rázem stoupnout na pět stovek.

Po japonském fiasku u jezera Chasan však nebyl na hranicích klid a pohraniční srážky stále pokračovaly. Tentokráte již za nimi ale byla Kuantungská armáda, neboť její velitel gen. Kenkiči Ueda vydal směrnici, že každý pohraniční incident se musí okamžitě řešit na odpovídající velitelské úrovni a formulovat jako pohraniční nedorozumění. Zásadně nevstupovat do hloubky sovětského území. Směrnici mohl s klidným svědomým vydat, protože za většinou těchto konfliktů byli bělogvardějci atamana Semenova, který vedl se SSSR od začátku skrytou válku. Samozřejmě, že v pozadí stáli Japonci, kteří jeho jednotky podporovali finančně i zbraněmi.

Počet sovětských jednotek rozmístěných na Sibiři a Dálném východě se pohyboval v rozsahu 55-60 střeleckých divizí. Všechny byly na vysokém stupni vycvičenosti. To konstatovaly informace japonské zpravodajské služby, která sovětskou moc na Sibiři a Dálném východě soustavně sledovala a vyhodnocovala již od roku 1931. Po několika upřesněních bylo rozhodnuto pro útočný směr z Chajlaru na Bajkal.

Přes všechny úvahy a výstavbu vlastního opevnění podél celé mandžusko-sovětské hranice, se snažila Kuantungská armáda narušovat klid na sovětském Dálném východě vysíláním speciálně vycvičených agentů. Jen za období 1932-1937 provedly japonské útvary 321 narušení společné hranice. V roce 1938 bylo na sovětskou stranu hranice vysláno 1754 agentů, kteří rozrušovali komunikace i spojení a likvidovali důstojníky Rudé armády, vojenské sklady a politické představitele. Podobná úloha připadla i kolaborantským mongolsko-mandžuským bojůvkám Seppodan z řad dobrovolníků strany Kjówan. Bylo s podivem, že většina z nich unikla sovětskému pátrání a nebyla chycena. Dokonce vybraní agenti zůstali v oblasti údajně až do konce roku 1952, kdy v rámci Korejské války přešli do severní Koreje a Číny. Srovnatelné údaje o agentech ze sovětské strany nejsou k dispozici.

Po událostech u jezera Chasan sovětská vláda ve snaze zlepšit vztahy s Tokiem zrušila frontové velitelství na Dálném východě a ponechala zde jenom dvě samostatné armády a jednu severní armádní skupinu, bezprostředně podřízené lidovému komisaři obrany. Ve skutečnosti šlo o nevýznamnou kosmetickou úpravu, protože početní stavy vojsk plynule a nepřetržitě narůstaly. Normalizaci nepřispívaly ani rozdílné snahy na průběh hraniční linie. Kreml několikrát oficiálně upozornil Japonsko, že nehodlá svá stanoviska měnit a je připraven hájit je se zbraní v ruce. Zároveň naznačil, že stejným způsobem obhájí zájmy Mongolské lidové republiky, ke které je vázán řadou smluvních závazků.

Oběma stranám bylo zřejmé, že se většímu vojenskému konfliktu nevyhnou. Ten ukáže síly obou stran a nastolí snad klid. Proto se na toto střetnutí obě strany ve vší tajnosti připravovaly. Japonci hledali především vhodný nástupní prostor odpovídající jejich koncepci. Problematiku záminky ponechávali stanou, neboť bylo zřejmé, že půjde opět o pohraniční nesrovnalosti. Po chasanských zkušenostech určilo japonské velení prostor střetu, v okolí hory Nomonchan-burd-obó, pod níž tekla řeka Chalchyn-gol. Proto japonská strana mluvila o nomonchanském incidentu, zatímco SSSR o porážce japonských imperialistů u Chalchyn-golu. Dějiště střetu se nacházelo v západní části Mandžuska – oblast Bargy. Název je odvozen od původních obyvatel Bargutů. Na severu hraničí se Sovětským svazem, na západě a jihu s Mongolskou lidovou republikou a na východě s pohořím Velký Čingan, které ji odděluje od zbývajícího území Mandžuska. Japonci toto území považovali za ideální nástupiště proti oběma zemím. Terén zde byl rovinatý, umožňující nerušené soustředění vojsk a to ještě ve značné vzdálenosti od hraničního pásma. Velký Čingan sice představoval jistou překážku, protože úzkými průsmyky vedla pouze jediná železniční trať z Ciciharu do Cha-lung-er-šanu a silnice spojující Chajlar s Kanču-er-miou. Poslední stanice však ležely v bezprostřední blízkosti oblasti uvažovaných vojenských operací. Konkrétně ve vzdálenosti 60 až 120 km, zatímco přísunové trasy na mongolsko-sovětské straně končily 750 km před linií hranic. Vlastní sporný prostor byl dlouhý necelých 60 km a nebyl širší 20 km. Mongolská strana, podporovaná Sověty, za legální hranici uznávala spojnici probíhající přes jezero Odon-nuir k výšině Nomonchan-burd-obó a dále k návrší Chuld-ulyn a Ers-ulyn. Obó byly mohyly nebo také památníky významných mongolských vládců, budované na nejvyšších pahorcích. Terén v mongolském prostoru byl až na několik výjimek rovinatý, pokrytý písečnou pouští nebo travnatou stepí, trpící nedostatkem vody. Nehostinnou pustinou se táhla velká velbloudí a koňská stáda kočovných pastevců, kteří žili podle svých vlastních pravidel a křižovali obě strany hranice. Japonská strana oproti tomu považovala za legální hranici řeku Chalchyn-gol. Mandžuský úsek tvořily písečné přesypy, tzv. barchany, četné kotliny a průrvy hluboké až 40 m. Nerovnosti ztěžovaly orientaci i nasazení kolové a pásové techniky. Údolí řeky Chalchyn-gol a říčky Chajlasty-gol, která se do ní na severovýchodě vlévala a rozdělovala operační prostor na dvě části, bylo bahnité a sklony okolního terénu dosahovaly až 75o.

Celý konflikt je možno rozdělit do tří časových období. To první trvalo od 11. května do 29. června 1939, druhé od 1. července do 25. července 1939 a třetí od 20. srpna do 29. srpna 1939.

I. etapa bojů

Zahájení konfliktu bylo poměrně nenápadné. V ranních hodinách 11. května 1939 byl nad dotyčnou oblastí sestřelen japonskou stíhačkou Ki-10 (Perry) sovětský průzkumný letoun R-5, který havaroval na mongolské straně. Sovětské velení na to reagovalo tím, že do oblasti poslalo 15. a 17. jízdní pluk pod velením Aifinaga a Bykova, což představovalo 1200 mužů, dvě baterie děl a rotu obrněných automobilů. Mongolská strana sem vyslala 6. jízdní divizi. Úkolem sovětských jednotek bylo zajištění ochrany hranice, neboť sovětské velení se v té době domnívalo, že jde o další japonskou provokaci. Oficiální sovětský popis jako záminku ke střetu uvádí střet mongolských pastevců s mandžuskou pohraniční hlídkou, která je při pokusu vstoupit na mandžuského vnitrozemí po krátké potyčce vytlačila na západní břeh řeky Chalchyn-gol.

Japonské velení v té době již do oblasti vyslalo 8. pluk bargutské jízdy, jehož úkolem bylo provedení jednak ochrany hranice, jednak důkladný průzkum celé oblasti s případným zjištěním postavení sovětských jednotek. Tedy obdobný úkol, jako měla druhá strana. Všechny útvary tedy směřovaly k hranici a bylo jenom otázkou času, kdy na sebe díky sporému výkladu hranic narazí. Došlo k tomu 12. května 1939, kdy 700 příslušníků mongolské 6. jízdní divize přebrodilo Chalchyn-gol s úkolem obsadit linii jezero Odon-nuir, vrchol Ers-ulyn. Byly ale zahnáni skrytě vedenou palbou Bargutů. Tím okamžikem byla na světě vážná záminka pro obě strany, aby zahájily bojové operace.

Sověti po hlášení mongolského velitele a obou sovětských velitelů, že zaujali obranná postavení, okamžitě aktivizovali v Tamcag-bulagu umístěnou 11. tankovou brigádu se stovkou tanků T-26, BT-5 a BT-7, 7., 8. a 9. mechanizovanou brigádu, každou se šedesáti tanky BT-5 a BT-7, 39. střeleckou divizi, 8. a 6. jízdní divizi armády Mongolské lidové republiky a letecké síly pod velením A. I. Guseva disponovaly stíhacími I-16 typ 10 ze stavu 22. stíhacího pluku majora G. P. Kravčenka, I-16 typ 10 a I-15bis ze stavu 70. kombinovaného pluku majora V. M. Zabalujeva, těžkými bombardéry TB-3 a průzkumnými R-Z. Tyto síly byly rozprostřeny na stejně velkém prostoru jako 2. Hikošidan a na ochranu pohraničí u řeky Chalchyn-gol nemělo, alespoň zpočátku, víc jak 80 letadel. Celkem tedy síly více než dostatečně na to, že byla oznámena intenzivní střelba přes hranici.

V mandžuském Chajlaru generálporučík Komacubara vyhlásil pohotovost 23. divizi, navzdory zjištění, že těleso dosud nedokončilo výcvik a nedosáhlo předepsaných tabulkových stavů výzbroje. Štáb divize zároveň spěšně vypracoval plán nouzových opatření, jehož součástí byla i výstavba plně bojeschopného speciálního uskupení Jamagata šitai (pojmenovaného po veliteli 64. pěšího pluku, plukovníku Jamagatovi), složeného z 23. průzkumného pluku, 1. a 2. pěšího praporu 64. pěšího pluku, motorizované pěší roty a části 1., 7. a 8. bargutského jezdeckého pluku, které okamžitě odcházelo po útvarech do ohrožené oblasti. 71. a 72. pěší pluk a 23. dělostřelecký pluk 23. divize následovaly později.

Přípravy k boji probíhali také ve všech jednotkách 2. Hikošidan, generálporučíka Tecudži Giga. Divize, čítající kolem 500 letadel nejmodernější provenience, představovala impozantní údernou sílu, pokud by byla soustředěna na jediném místě. 2. Hikošidan však odpovídala za komplexní ochranu jak Mandžuska, tak i Korejského poloostrova. Na ostrahu inkriminovaného prostoru zůstalo pouze několik stíhacích strojů. Nicméně generálporučík Giga nezaváhal a sáhl po improvizaci. V krátké době vybudoval nový sbor tzv. Rindži Hikotai, složený ze dvou Čutai s dvaceti Ki-27 typ 97 vyčleněných z 24. Sentai a dvou Čutai o šesti Ki-15 typ 97 a šesti Ki-30 typ 97 vypůjčených u 10. Sentai. Dne 13. května letouny přeletěly na základny rozmístěné kolem Chajlaru a neprodleně zahájily operační činnost. Nejvzdálenější letiště bylo od Chalchyn-golu vzdáleno asi 160 km.

Sovětský předvoj tvořil kulometný prapor 11. tankové brigády, rota obrněných aut BT-6 a BT-9, oddíl motorizovaného dělostřelectva, protiletadlová baterie spolu s 15. a 17. jízdním plukem Mongolské lidové republiky.

Úvodní porovnání sil předvojů vyznívalo v této fázi v japonský prospěch. Japonci soustředili 1676 mužů pěchoty, 900 jezdců, 75 kulometů, 10 protitankových děl (47mm), 8 děl (75mm), 8 obrněných aut a 1 tank proti sovětsko-mongolským silám v počtu 688 pěšáků, 260 jezdců, 58 kulometů, 6 protitankových děl (45mm), 14 polních děl (76,2mm) a 39 obrněných aut.

Po několika dnech klidu a dokončení soustředění jednotek zahájili Japonci na úsvitu 28. května 1939 útok, když jejich průzkum zjistil na druhém břehu řeky zakopané sovětsko-mongolské jednotky. Pod krycí palbou obrněných aut vedenou z mandžuského břehu zatlačila japonská pěchota 17. jízdní pluk mongolské lidové armády hluboko do mongolského vnitrozemí. To již ale z Tamcag-bulagu vyrazila sovětská nákladní auta vezoucí na korbách příslušníky 149. střeleckého pluku. Na místa bojů dorazila asi v 19 hodin. Ne velitelův rozkaz nastoupili sovětští vojáci z chodu a bez podpory dělostřelectva a kulometů do útoku na japonská postavení. Proto také byl jejich útok japonskou obranou snadno a rychle odražen. Přesto ale přestřelky probíhaly po celou noc. V časných ranních hodinách zahájilo sovětsko-mongolské uskupení další útok ve snaze zatlačit japonské útvary zpět na mandžuské území. To se jim skutečně a za značných ztrát podařilo. V bojích bylo zabito sovětských 500 vojáků, japonské ztráty činily 400 mrtvých a raněných. Na základě těchto skutečností se Japonci v 18 hodin stáhli k Nomonchanu, odkud je automobily odvezly do Chajlaru.

Kvůli svému nedostatečnému průzkumu zjistilo sovětské velení teprve až 3. června 1939, že je hraniční prostor bez Japonců. Na bojišti tak byl po zbytek května a celý červen naprostý klid. Naplno se ale rozpoutaly vzdušné boje, které jsou popsány samostatně.

II. etapa bojů

K začátku července 1939 dokončily obě strany soustředění a přeskupení svých sil, což bylo pro sovětsko-mongolské velení složitější než pro Japonce. Ti vytvořili dvě útočná uskupení. Jasuoka šítai pod velením genmjr. Jasuoky disponovalo 64. pěším plukem posíleným dvěma prapory 28. pěšího pluku, 3. tankovým plukem se šedesáti středními tanky vzor 89B, 4. tankovým plukem se šedesáti lehkými tanky vzor 95 a jezdeckou brigádou Chingan. Mělo za úkol provést čelní útok proti sovětským obranným liniím, tedy upoutat hlavní síly nepřítele. Druhé uskupení, Kobajaši šítai, kterému velel genmjr. Kobajaši, tvořené 26., 71. a 82. pěším plukem ze 7. divize se mělo 3. července soustředit v prostoru jezera Jan-chu a odtud postupovat k hoře Bain Cagan. Po dosažení tohoto cíle odříznout postupem od severozápadu na jih ústupovou cestu sovětsko-mongolským jednotkám. Velení 26. pěšího pluku, převáženého na nákladních automobilech, zaujalo pozice na okraji pravého křídla uskupení. Úkolem bylo bránit přísunu sovětských záloh jednotkám pod japonským útokem. Přesun celého uskupení zajišťoval 23. ženijní prapor, který postavil přes Chalchyn-gol pontonový most. Základním nedostatkem japonského plánu bylo zanedbání důkladného průzkumu bojiště, což bylo dáno rozkazy Daihonei generálu Uedovi, že veškeré letecké operace musí Rindži Hikotai omezit pouze na podporu pozemních sil bojujících na východním břehu řeky a s výjimkou průzkumných letů 10. Sentai a 15. Sentai zakázalo jakékoliv akce proti sovětsko-mongolským silám v zázemí. Plán vycházel pouze z předpokladů japonského velení, takže Japonci nevěděli, že sovětsko-mongolské uskupení, na které útočí, nejsou hlavní síly nepřítele, ale že jde o útvary předsunuté. Že další a mohutnější skupina, jmenovitě tanková brigáda a motostřelecký pluk, byly připraveny na Japonce udeřit z hloubky obrany.

Bojové operace zahájilo 2. července 1939 Jasuoka šítai útokem osmdesáti tanků. Ty bez větší námahy do večery zlikvidovaly bojová postavení sovětského 149. střeleckého pluku a 9. motomechanizované brigády a zatlačily levé křídlo sovětské bojové sestavy na jihozápad. Japonské tanky pronikly až do pozic sovětského dělostřelectva. Tady jejich další postup zastavila až přímá palba zbytku sovětských baterií. V důsledku své zastaralé koncepce, kdy tanky nebyly doprovázeny silnými oddíly pěchoty ztratili Japonci 30 tanků a jedenáct raněných tankistů padlo do zajetí. Bohužel toto rychlé a poměrně snadné vítězství spolu se získáním dostatečného operačního prostoru nepřítele, nebylo japonským velením pro nedostatek připravených jednotek využito, což se negativně projevilo v další fázi operací. Druhý den zahájilo Kobajaši šítai bojovou činnost již ve 02.00 ráno, kdy se začalo skrytě přepravovat po pontonovém mostě přes Chalchyn-gol. Přeprava proběhla bez sovětského narušení a skončila kolem osmé hodiny. Poté začalo uskupení rychle postupovat k hoře Bain Cagan. O této skutečnosti sovětské velení, které také zanedbalo průzkum, nic nevědělo. Proto vysunulo 15. jízdní pluk, aby zabezpečoval levé křídlo 9. motomechanizované brigádě na východním břehu řeky, ale tato brigáda díky japonskému postupu již neexistovala. Dále sovětské velení vyslalo 9. jezdeckou divizi do oblasti Rozvalin ležících severně od hory Bain Cagan, aby i ona zabezpečovala 9. motomechanizovanou brigádu. V plánu sovětského velení bylo udeřit na zjištěné Jasuoka šítai silami 11. tankové brigády z hloubky obrany s tím, že se tato přesune asi 6 km jihozápadně od Rozvalin. Tam se měla rozvinout a nasadit rozhodující úder pravému křídlu Jasuoka šítai ze severu. Dalším krokem sovětského velení bylo vysunutí 7. motomechanizované brigády do prostoru ležícího asi 12 km severozápadně od Chamar Daba. Odtud pak měla čelně zaútočit na japonské jednotky. A konečně od západu měl na Japonce zaútočit 24. motostřelecký pluk dislokovaný v oblasti Usu-nuir. Všechna tato rozhodnutí byla vydána bez znalosti skutečného stavu na frontě – tedy skutečnosti, že Kobajaši šítai pronikla k hoře Bain Cagan.

Prvním překvapení tedy zažil sovětský 15. jízdní pluk, když se chtěl v 5.00 ráno přepravit přes Chalchyn-gol a narazil zde na přepravující se Japonce. Jejich palba samozřejmě překvapené kavaleristy částečně zničila a částečně rozprášila. Mezitím Kobajaši šítai obsadilo horu Bain Cagan, kde se připravili na sovětský útok. V jejich obraně sehrály hlavní roli protitankové kanony. Také japonské velení se díky zanedbanému průzkumu domnívalo, že jde o malou tankovou jednotku, s níž si snadno poradí. Štěstím sovětů se stal průzkumný letoun, který je seznámil se skutečným stavem věcí, tzn. že japonské útvary jsou již hluboko v zázemí. Přijalo proto tato rozhodnutí:

2. prapor 11. tankové brigády spolu s oddílem obrněných aut a 8. jízdní divizí armády Mongolské lidové republiky budou poutat japonské síly u hory Bain Cagan a nedovolí jim postup dále na jih.

Hlavní síly 11. tankové brigády udeří na japonská postavení u Bain Caganu ze severozápadu.

7. motostřelecká brigáda po dosažení operačního prostoru udeří na japonská postavení u Bain Cagan od jihu.

Podle těchto dispozic zaútočila 11. tanková brigáda v 11.00 na japonské pozice u hory Bain Cagan. Podporu útoku zajišťovaly obrněné automobily 6. a 8. jízdní divize armády Mongolské lidové republiky. Japonci se tím dostali do půlkruhového sevření sovětských tanků a obrněných automobilů. Po poledni se do útoku zapojil také 24. motostřelecký pluk a od jihu 7. motostřelecká brigáda. Ovšem dobře zakopané japonské jednotky vedly proti útočícím sovětským útvarům velice přesnou a účinnou palbu, jíž každý sovětský útok zastavili. Krátce po devatenácté hodině zaútočily sovětské jednotky na Bain Cagan znovu. Ale přesná palba japonských kanonů a smršť kulometných dávek jejich útok krvavě zastavily. V letecké podpoře se v bitevních akcích nejvíce angažovaly 10. Sentai, 12. Sentai a 61. Sentai.

V časných ranní hodinách 4. července 1939 přilétla nad Bain Cagan japonská letadla Ki-30 a Ki-32 a napadla sovětská postavení pumami. Spolu s leteckými útoky zahájilo Kobajaši šítai protiútok s cílem prorazit sovětské obklíčení. Obě akce dopadly špatně. Na nebi napadly sovětské stíhačky japonské bombardéry a sovětští dělostřelci zastavili japonský protiútok již na úpatí Bain Caganu. Navečer pak sovětské útvary zahájily další soustředěný útok na japonská dělostřelecká postavení na Bain Caganu. Po celonočních bojích, vedených většinou mužem proti muži a za použití ručních granátů, byl kolem třetí hodiny ranní japonský odpor zlomen a zbytky Kobajaši šítai se probíjely k Chalchyn-golu. Tam došlo k nedorozumění, neboť japonští ženisté, v obavě před útokem sovětských jednotek, pontonový most přes řeku předčasně vyhodili do vzduchu, takže jednotky ustupující od Bain Caganu byly nuceny zachraňovat se plaváním v dravé řece. Pro Japonce bylo štěstím, že plavecký výcvik patřil k základním výcvikovým prvkům, takže jich utonulo velice málo. Tím byla uzavřena etapa bojů o Bain Cagan, kde zůstala většina tanků a děl, zranění utrpělo nebo padlo 10 000 mužů, z toho 3 500 zahynulo jen 4. července, ztráty doplnilo letectvo odpisem 45 strojů.

Sověti své ztráty neuvádějí, ale vzhledem k intenzitě bojů a taktice nasazení lze předpokládat, že byly větší jak ztráty Japonců.

Porážka u Bain Caganu japonským velením těžce otřásla, protože to byla první porážka tohoto rozsahu, a při relativně stejných silách, přičemž Japonci měli mírnou převahu v pěchotě a protitankových dělech, kdežto Sověti v tancích a obrněných autech. Ukázala se nefunkčnost japonské koncepce při nasazení tanků bez podpory pěchoty.

O tři dny později 7. července vyrazil velitel 23.divize k novému výpadu. Tento neočekávaný útok vedený na postavení sovětského 149. střeleckého pluku byl úspěšný, takže v ranních hodinách 8. července 1939 dosáhly japonské útvary plánované linie, na níž se důkladně zakopaly. Tato linie vedla 3-4 km západně od koryta řeky Chalchyn-gol. Jejím středem byla výšina, později pojmenované po padlém veliteli 149. střeleckého pluku mjr. I. M. Remizovovi na Remizovovu výšinu. Japonci se snažili rozšířit obsazené území, ale tyto pokusy ztroskotaly na pevné sovětské obraně. Pokusy trvaly až do 12. července 1939. Japonci v nich měli 2 000 padlých a 3 500 zraněných. Sověti ztráty neuvedli, ač údajně získali i 254 japonských zajatců, ale s ohledem na filozofii východu a tradice japonské armády, spolu se soustavně pěstovanou nenávistí k SSSR, se to zdá nepravděpodobné. Dále Japonci ztratili 15 obrněných automobilů, 4 tanky a 70 kulometů.

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔23.12.2004 📕38.710

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře