Bernard Lebovič - Peters

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔14.12.2004 📕7.462

Nedávno jsem se pokoušel napsat e-mail na jednu z adres bývalých československých letců RAF, panu plk. Petersovi do Anglie. Dlouho nepřicházela žádná odpověď, tak jsem svůj pokus již začínal považovat za neúspěšný. Před několika dny se však pan Peters ozval Honzovi, s tím, že za pár dní přiletí do Čech. Po velmi krátkém pobytu ve vojenské ubytovně na Julisce měl odjet do lázní, přesto jsme ho ještě stačili zastihnout a domluvit si schůzku...

Plk. Peters patří mezi veterány, o kterých mám velice kusé nebo spíš absolutně žádné informace. Něco maličko se mi však podařilo vydolovat z kamaráda Honzy Lehovce...

Narodil se 21.3. 1919 v Lipči –Chust na Podkarpatské Rusi, zřejmě v dosti chudé židovské rodině. V patnácti letech odešel z domova do Čech, aby se něco naučil a vydělal si na živobytí. Pracoval na Moravě v továrně, po Mnichovu ho vyhodili a pak se uchytil na dráze.

Přestože na dráze byl náčelníkem Němec, choval se k němu velmi slušně i po obsazení Čech v roce 1939 a dokonce mu pomáhal, na rozdíl od mnoha Čechů, kteří se k němu jako člověku židovského původu otočili zády. V září 1939, když Němci ještě nechávali bohaté židovské rodiny vystěhovat se do Palestiny (pokud šlo o staré lidi, tito se ujímali mladých Židů jako rodina a vystěhování jim zaplatili), dostal se s jednou rodinou také pryč, přes Vídeň a pak lodí po Dunaji do Rumunska. Zatímco zde čekal s ostatními na loď do Haify, jistý český podplukovník organizoval mezi našimi lidmi nábor do rumunské královské armády. Tento muž nebyl nikdo jiný než Heliodor Píka! Bernard se nejdříve přihlásil, ale pak, když se naskytla možnost odjezdu, raději odplul do Palestiny.

Až tady se teprve přihlásil do britské armády k československé jednotce. Po absolvování výcviku měl být přesunut lodí do Alexandrie. Loď Patria, na které se plavil, byla však torpédována a potopila se, zahynulo asi 260 lidí. Bernard byl mezi zachráněnými a tak nakonec v Alexandrii přistál. Dostal se s naší jednotkou do Tobruku kde strávil skoro rok a půl. Sloužil mimo jiné i jako ženista a likvidoval miny. Těsně před dobytím Tobruku Rommelovým Afrika Korpsem byl s ostatními evakuován do Libanonu a jako mnoho jiný se přihlásil k RAF. V lednu 1943 byl jedním z 171 mužů z tzv. Východní letecké skupiny, bývalých příslušníků československé pozemní jednotky, kteří se byli vybráni pro doplnění našich vyčerpaných perutí Královského letectva.

Po absolvování kurzu WOP/AG u 111. OTU v Nassau na Bahamách, kde se formovaly kompletní posádky, byl zařazen k posádce P/O Jana Matějky. Po návratu na ostrovy v květnu 1944 začal v této posádce operačně létat v rámci Coastal Command na protiponorkové patroly. To již v hodnosti F/Sgt (evid. číslo RAF 788486).

Bernard létal hodně, bral i „přesčasy“ za další, a tak má nalétáno přes 1300 hodin (honil to prý proto, že se chtěl dostat k dopravákům…). 2. 10. 1944 měla posádka namále, „…vrátili se pěkně osolený…“. Dostali zásah od pozemní obrany ve fjordu u Bergenu, hořel jim motor č.4 a měli prostřílenou pravou směrovku a zadní střeliště. Všichni ale vyvázli bez zranění.

Po válce se vrátil domů, sloužil u Leteckého dopravního pluku a létal obyčejně s VIP. Tehdy hlavně s Píkou, Svobodou a dalšími. Když byl s Píkou v Rumunsku, obdržel z rukou rumunského krále Michala Záslužný letecký kříž a další řád. V roce 1947 přešel z LDP do ČSA. Po komunistickém puči v roce 1948, kdy byl z aerolinek vyhozen, se díky svým známostem a pomoci mnoha lidí dostal ven a zpět do Anglie. Musel se však ještě před tím nechat formálně rozvést se svojí anglickou manželkou, aby se mohla bez problémů vrátit domů. Po návratu se v Anglii v roce 1949 znovu vzali a žijí spolu dosud…

V Anglii vstoupil jako mnoho dalších československých emigrantů znovu do řad RAF. Létal 5 let na Lancasterech u 203rd squadron ASR (Air Sea Rescue - námořní pátrací a záchranná služba). I zde nebyla nouze o dramatické situace. Při těžké havárii, způsobené navigační chybou pilota, šťastně přežil jen s menšími zraněními („…sedl 1,5 míle před letištěm a zboural nějakou farmu…“).

Časem odešel z RAF, koupil malé bistro a začal dělat hamburgery. V podnikání se mu dařilo, „…stále lépe a lépe až pak byl kingem, než začal McDonald. V Anglii vlastnil snad 28 hospod a další na kontinentě. Pak vše prodal a od té doby si žije jako boháč ve městě Newport. Hraje golf, chodí na dostihy (včetně slavného Ascotu), měl stáj a jeden čas i 7 koní. Cestuje po světě, hodně fotí, má dva vnuky (13 a 16) a je spokojený. A je mu přáno! Prostě cesta z Podkarpatské Rusi až do nejvyšší společnosti. Zkrátka pravý selfmademan…“

Na Julisku jsem dorazil s určitým zpožděním až kolem čtvrt na sedm večer. Celý den jsem trávil v Kovářské, takže to prostě dřív nešlo. Honza už byl ale dávno na místě, takže jsem díky němu rychle překonal počáteční ostych a zapojil se do již rozjetých debat.

A opět, jak už to bývá docela obvyklé, prakticky o létání a válce nepadlo ani slovo. Z rozhovoru přerušeného mým příchodem jsem se dozvěděl, že velkým koníčkem pana Peterse je fotografování. Je to zajímavé, jestli dobře počítám, tak už je to třetí z veteránů, s kterými jsem v době nedávné mluvil. Prohlíželi jsme nějaké fotografie a probírali se zkušenostmi s různými přístroji. Při té příležitosti jsem si nechal také něco podepsat. Vlastně to byl hlavní důvod, proč jsem se onehdá pokusil navázat ten e-mailový kontakt.

Z věcí méně náročných dostali jsme se postupně k těm vážnějším. Hodně se hovořilo o poválečné době, zavírání letců do kriminálu, emigraci. Plk. Peters vzpomněl na jednoho z letců, kterému se těsně po tom, co byl zavřen do kriminálu narodil syn. Propuštěn byl po dlouhých deseti letech a teprve tehdy viděl svého syna poprvé. Vyprávěl i o muži, který byl poslán do dolů. Rodina se rozpadla, žena se nechala rozvést, děti se ho zřekly. Když měl být po osmnácti letech propuštěn, raději prý požádal, zdali by mohl v dolech zůstat. Naopak uvedl i několik příkladů "partyzánů" a "účastníků povstání", opěvovaných a ověnčených metály. Hrdinové...

Nedalo nám to, abychom se nezeptali na vztahy mezi veterány, ať už žijícími zde v Česku nebo těmi ze zahraničí. Dostalo se nám zcela upřímné odpovědi (vůbec, plk. Peters odpovídal na vše zpříma a upřímně, neboť jak sám řekl a v tom jsme se naprosto shodli, pravda musí vyjít najevo, ať je jakkoli tvrdá...). Řekl nám, že se s ostatními letci příliš neschází, až na pár výjimek (uvedl např. gen. Grofčíka nebo Mrs. Kent, vdovu po britském letci), neboť si s nimi nerozumí. Neměl samozřejmě na mysli jazykové rozdíly. V jeho řeči sice byl velmi znát anglický přízvuk (řekl, že raději hovoří anglicky, neboť mu to jde samo, o češtině prý musí přemýšlet...), ale rozuměli jsme si dobře. Hovořil o neshodách mezi letci, hádání se o malichernosti, závisti. Musím říci, že nás to šokovalo, neznamená to ale žádný obrat v našem vztahu k veteránům...

Doba lehce pokročila a my skončili na večeři v restauraci Pod Juliskou. Pamatuji si jí ještě z vojny coby jedno-hvězdičkovou zaplivárnu,což Honza také sám říkal. Dodal ale, že ji v nedávné době opravili. Sami jsme museli následně uznat, že doznala značných změn k dobru.

S příjemným prostředím se opět přešlo na příjemnější témata. A o čem mluvit nad jídlem, než o jídle. Pan plukovník nejprve probral problematiku správné přípravy steaků, neboť, jak řekl, tady v Praze se všechny steaky dělají z několika různých druhů masa a nejsou to ani klasické steaky, ani filety, prostě maso. Poté přišla na přetřes i polévka. To zase přidal veselou historku Honza. Vyprávěl, jak přiletěl z Anglie plk. Ada Zelený, bývalý navigátor "311". Projevil prý tenkrát přání, dát si někde klasickou dršťkovou polévku, neboť v Anglii se tato nevaří. Syn Kuba posadil pana Zeleného do auta a že do hospody. Za chvíli prý volal, že zjezdili celé Dejvice a dršťková nikde. No, dopadlo to tak, že pozvali pana plukovníka na návštěvu a zatímco klábosili a popíjeli vínko, manželka dršťkovou připravila. Já tedy nevyprávěl, ale vzpomněl jsem si na plk. Palečka, kterak nám v Pardubicích při obědě vysvětloval, že krájet brambory nožem je dle Gutta-Jarkovského společenský přestupek, pověstné faux pas...

Nad kávičkou jsem se následně dozvěděl tuze důležitou informaci. Pan Peters se s Honzou domlouvali ohledně napsání svého příběhu. Samozřejmě jsem zbystřil pozornost a Honza také, neboť se to nestává každý den a krom toho, příběh pana Peterse je, jak jsem již tuším řekl, velice zajímavý. No, trošku to zkrátím. Navrtávali jsme, přesvědčovali a dopadlo to tak, že jakmile se plk. Peters vrátí z lázní a odjede domů, začne posílat jeho části. Takže bude další unikátní příspěvek! Jenom to bude chtít trochu trpělivosti, anžto to bude celé v angličtině a si to budu muset přeložit. Každopádně, dá-li Bůh, se zde ale časem teto příběh objeví...

... Po návratu na Julisku jsme ještě probrali pár detailů ohledně příběhu, probrali pár maličkostí a pomalu se vydali domů. A to se nám, kajícně přiznávám, nikomu nechtělo. Pan Peters se omlouval, že nás tak zdržel, my se omlouvali jemu. Povídalo by se krásně dál a bylo by jistě o čem. Bohužel ale nedělní denní nepočká na čtvrtek. Rozloučili jsme se, Honza mě hodil na "Kulaťák" a hurá domů. Respektive na Žižkov, dřívější vlak do Milewitzu jak ten ve 23:00 bych nestihnul a to bych dorazil domů po půlnoci. S ohledem na únavu materiálu za poslední dny by to nebylo dobré...

Perlička na závěr: V pondělí (6. 9. 2004) se plk. Peters spolu s dalšími letci sešli na české ambasádě v Londýně s prezidentem Klausem. Byl z něj prý pěkně rozčarovaný, Klaus se choval přesně jak ho známe, arogantně a nevšímavě, podal jen ruku, neřekl ani „bů“ a otočil se jinam. Tak řekl, že "...na takovýho presidenta se může vykašlat…" (souhlasíme…)

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔14.12.2004 📕7.462

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře