Vzpoura na lehkém křižníku Čchung-čching a občanská válka v Číně (1949)

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔12.12.2004 📕13.466

Čínské námořnictvo zažilo ve dvacátém století náležitý díl neklidu v řadách námořníků, a dokonce i otevřenou vzpouru. Ke zdaleka nejznámější vzpouře došlo na bývalém lehkém křižníku královského námořnictva Aurora, který Británie předala v květnu 1948 Číně, o výtlaku 5 270 tun, s 6 šestipalcovými děly, 5 jedenadvacetipalcovými torpédomety a posádkou 450 mužů. Ten byl přejmenován na Čchung-čching na počest hlavního města kuomintangského režimu a brzy nato se stal vlajkovou lodí kuomintangského loďstva. Posádka se v únoru roku 1949 nejen vzbouřila, ale v občanské válce, která v té době zuřila v Číně, ihned přešla na stranu komunistů. A značná část čankajškovského loďstva měla následovat jejího příkladu. Vzpoura kuomintangských námořních sil, k níž došlo za dramatických okolností, přinesla Čínské lidově osvobozenecké armádě (ČLOA) nečekanou příležitost k překročení řeky Jang-ć a k upevnění moci v celé oblasti jižní Číny.

Okolnosti, jež vedly k vypuknutí vzpoury na lehkém křižníku Čchung-čching, zůstávají nadále nevyjasněné. Známo je jen to, že 25. února 1949 vyplul křižník bez povolení ze Šanghaje. Loď při pronásledování silami Kuomintangu zamířila na sever směrem k hlavní komunistické základně v Mandžusku. Po krátké zastávce v přístavním městě Čchi-fu, v němž vzbouřenci údajně vyložili čankajškovský fond pro mimořádné situace v hodnotě půl milionu dolarů, pokračoval Čchung-čching v plavbě směrem na sever. Poté, co loď zakotvila u severního pobřeží zálivu Po-chaj, byla bombardována kuomintangskými letouny. Ačkoli křižník nebyl při náletu potopen, přesto zůstal na hladině natolik poškozen, že vedoucí představitelé komunistické strany rozhodli, aby z něho bylo vymontováno nejcennější zařízení, byl vyložen náklad, a poté následovalo dobrovolné potopení posádkou.

V jistém smyslu lze vzpouru na Čchung-čching považovat za okamžik skutečného vzniku válečného námořnictva Čínské lidově osvobozenecké armády, poněvadž se tento lehký křižník – i když jen na několik málo dní – stal první větší lodí ve výzbroji komunistů. Vzpoura rovněž přispěla k pozdějšímu přeběhnutí prakticky celého jádra čankajškovského loďstva, jež znamenalo značnou pomoc Komunistické straně Číny při sjednocování severní a jižní oblasti země. A nakonec „ztráta tváře“, jež byla způsobena přeběhnutím této lodi na stranu nepřítele, a následující oslabení „nebeského mandátu“ čankajškovců výrazně oslabily jejich vojenské postavení a nakonec je přiměly k odchodu na Tchaj-wan.

Ačkoli čínská vláda utratila podle odhadu 10 milionů dolarů za výcvik posádky a dodání křižníku Čchung-čching do Číny, zacházela s námořníky hanebně. Celkově špatné podmínky a chronické opožďování výplaty služného už předtím vedly k četným případům dezerce. Brzy se rovněž začaly šířit pověsti, podle nichž byly vládní fondy určené pro mimořádné situace – ve výši 500 000 dolarů ve stříbře – uloženy na spodní palubě lodi. Představitelé vlády ovšem jejich pravost popírali. Ať tomu však bylo jakkoli, podobné řeči nijak nezlepšily posádce náladu. Nakonec se začalo mluvit ještě o tom, že oblíbený velitel lodi – námořní kapitán Teng Čao-siang – má být koncem února nahrazen někým jiným. Morálka tudíž poklesla na nejnižší možný stupeň už předtím, než byl lehký křižník Čchung-čching v únoru 1949 pověřen plněním nebezpečného úkolu, který spočíval v tom, že měl zabránit případným pokusům o překročení řeky Jang-ć.

O vypuknutí vzpoury na lehkém křižníku Čchung-čching existuje několik navzájem se vylučujících zpráv. Všechny se však shodují v tom, že už v létě předcházejícího roku, když třetina strojního personálu utekla z lodi, došlo na palubě k závažným osobním problémům. Proto panovala všeobecná nespokojenost se špatnými podmínkami, které byly nadále zkomplikovány nedostatky ve vyplácení služného a výhledy na příznivé vyřešení tohoto problému – všechny tyto faktory pravděpodobně přispěly k vyvolání následujících událostí. V žádném případě ovšem není jisté, že kořeny vzpoury tkvěly v nějakých politických ohledech.

V únoru 1949, když byl Čchung-čching pověřen úkolem zabránit jakýmkoli pokusům Čínské lidově demokratické armády o překročení řeky Jang-ć, už byli četní námořníci sloužící v posádce lehkého křižníku znechuceni vlastním nedokonalým výcvikem. Avšak podle informací, jež získal americký úřad námořní zpravodajské služby (ONI) krátce po vzpouře, se jiskrou, jež roznítila výbuch, stal nově jmenovaný velitel lodi, námořní kapitán Lu Tung-kuo. Z nejstaršího vylíčení událostí vyplývá, že kapitán Lu nařídil, aby loď vyplula ze Šanghaje v ranních hodinách 25. února. Jakmile se křižník octl na moři, „kapitán Lu shromáždil posádku a oznámil jí, že převzal velení lodi a napříště bude sám vydávat rozkazy. Když vyslechli jeho slova námořníci, kteří zachovávali věrnost kapitánu Tengovi, opustili sevřený tvar, v němž byli nastoupeni, chopili se Lua a hodili ho přes palubu. Luovi stoupenci se potom v odvetu zmocnili celé lodi“.

Podle této verze předložené ONI se Teng stal proti své vůli účastníkem incidentu. Ve skutečnosti byl „zadržován prakticky jako vězeň“ a poté, co loď připlula na hlavní základnu komunistů v Mandžusku, došlo k následujícímu:

Námořní kapitán Teng je nyní údajně vězněn komunisty v severní Číně a prý navzdory jejich nátlaku a vysílání Lidového rozhlasu z Pekingu, jenž uvedl jeho výrok vyzývající celé námořnictvo, aby se přidalo k demokratickým silám na palubě Čchung-čching, nadále vytrvale zachovává věrnost věci Kuomintangu.

Verze vývoje událostí, již předložila námořní zpravodajská služba, nezůstala bez námitek. Například Bruce Swanson uvádí údaje z trochu pozdějšího zdroje ze září 1950. Toto vylíčení tvrdí, že vychází z rozhovoru s jedním členem posádky lehkého křižníku Čchung-čching, jemuž se po čase podařilo uprchnout do Hongkongu. Podle něho náhrada Tenga Luem ve funkci velitele lodi posloužila pouze jako záminka. Povstání bylo zorganizováno prokomunistickým „osvobozeneckým výborem námořníků“, v jehož čele stál Wang Ni-šen. Wang údajně připravil plány na převzetí lodi. Když se viceadmirál Kuej Jung-ťing dověděl o pověstech týkajících se případné možnosti vzpoury a snažil se zabránit jejich dalšímu šíření, Wangovi nezbylo, než aby jednal předčasně. Proto večer 24. února pod pohrůžkou zbraní unesl Tenga a pohrozil vyhozením lodi do vzduchu, nebude-li velitel souhlasil s jejím vyplutím z příatavu.

Ačkoli se obě nejstarší verze vývoje událostí v omnoha směrech navzájem liší, přesto se shodují v tom, že námořní kapitán Teng Čao-sinag byl nucen přidat se ke vzouře proti své vůli. Podle tehdejší propagandy šířené Komunistickou stranou Číny i podle oficiálních verzí, které byly vydány tiskem v pozdějších letech, se Teng naopak připojil ochotně z vlastního rozhodnutí. Ve skutečnosti v nich stojí, že když se Teng dověděl o plánu na přeběhnutí, jejž připravil osvobozenecký výbor námořníků, „chopil se rozhodně velení a vedl povstání“. Byl-li Teng jedním z uskutečňovatelů plánu, lehký křižník Čchung-čching se vlastně nevzbouřil, ale přeběhl na stranu nepřítele. Tengova ochota podílet se na přeběhnutí je vysvětlována údajným nedostatkem velitelova „nadšení pro občanskou válku“.

List The China Press se 2. března 1949 stal prvními novinami vydávanými v nějakém západním jazyce, které přinesly zprávu, že lehký křižník Čchung-čching 25. února 1949 vyplul bez dovolení ze Šanghaje a přeběhl na stranu komunistů. Jak po čase vysvětlil na tiskové konferenci viceadmirál Kuej, Čchung-čching se, aby unikl nepozorovaně z přístavu, „vyhnul postavením pobřežních baterií u ústí řeky Jang-ć tím ..., že několikrát plul dopředu a poté dozadu, jako by prováděl ověřovací zkoušky strojů. Když se dostal mimo dostřel děl, válečná loď vyplula směrem k severu na otevřené moře“.

O další plavbě sice není dostatek podrobných informací, přesto se však lehký křižník Čchung-čching patrně nejdříve zastavil v přístavu Čchi-fu v provincii Šan-tung. Čchu-fu předtím býval letní základnou amerického Asijského loďstva. A rovněž se – v té době zcela jistě – nacházel v komunistických rukou. Jak pohotově poukázal list The China Press: „Ironií osudu se stalo, že jednou z posledních operací lodi Čchung-čching předtím bylo krytí evakuace přístavu Čchu-fu, v němž teď zmíněná loď přešla na stranu komunistů.

Tato událost měla mimořádný význam, protože díky ní se Komunistická strana Číny stala námořní mocností. Z toho důvodu Kuomintang nařídil, aby loď byla zničena. Bombardovací letouny čankajškovského letectva se snažily potopit lehký křižníky Čchung-čching v době, kdy kotvil v přístavu Čchcu-fu, nálet však skončil neúspěšně.

Lodě čankajškovského válečného námořnictva pronásledovaly prchající vzbouřený křižník, dokud cestou do přístavu Ta-lien nezakotvil u severního pobřeží zálivu Po-chaj. Kuomintangské zdroje 11. března 1949 mylně ohlásily, že se jejich silám podařilo potopit lehký křižník Čchung-čching. Loď však do té doby vzdorovala všem pokusům o zastavení její plavby. Z pozdějších zpráv vyplynulo, že počáteční zprávy o poškození křižníku byly rovněž přehnané, jeden očitý svědek uvedl, že když loď byla zakotvena v Ta-lienu, „vypadala nepoškozeně“.

Naopak čankajškovské námořnictvo nebylo náležitě připraveno na to, aby se mohlo pustit do boje s takovou lodí, jakou byl lehký křižník Čchung-čching. Zahraniční tisk 12. března téhož roku dokonce přinesl zprávy, podle nichž představitelé kuomintangské vlády, ač neradi, uznali, že dvě čínské válečné lodě, které byly „vládou vyslány, aby donutily křižník k návratu, byly rovněž potopeny při útocích, k nimž došlo v oblasti zálivu Č´-li mezi přístavy Ta-lienem a Port Arthurem, jež byly v té době obsazeny Rusy“. Lehký křižník Čchung-čching se tedy evidentně nejen bránil, ale i vítězil v bojích.

Jeho šťastné dny však byly mezitím sečteny. Ve dnech 18. až 19. března 1949 se loď, která odpočívala ve zdánlivém bezpečí u mandžuského přístavu Chu-lu-tao, konečně stala terčem dvou náletů čankajškovského letectva. Právě na tom místě se mu podařilo úspěšně zasypat loď pumami. Ačkoli se Čchung-čching ihned nepotopil, byl přesto vážně poškozen. Aby nepadl zpět do čankajškovských rukou, vedoucí představitelé Komunistické strany Číny rozhodli, aby byla vymontována zbývající zařízení britské výroby a loď byla poté posádkou potopena. Námořnictvo po válce Čchung-čching dokonce vyzdvihlo ze dna a zařadilo jej znovu do služby, i když to možná bylo spíš kvůli gestu než praktickému užitku.

Nálet na lehký křižník Čchung-čching byl vždy zahalen rouškou tajemství. Podle původního komunistického výkladu z 26. března 1949 byly letouny, které potopily uvedenou loď, opatřeny „výsostnými znaky Spojených států“. Komunisté rovněž obvinili Spojené státy, že vyslaly 3 ponorky, které měly buď potopit křižník, anebo zjistit, zda bombardovací letouny splnily daný úkol do všech důsledků. Americké námořnictvo všechny zprávy takového druhu ihned popřelo a 27. března prohlásilo, že „žádné podmořské plavidlo Spojených států nebylo v čínských vodách už od předcházejícího měsíce“.

Vláda Čínské lidové republiky teprve mnohem později odvolala obvinění, podle něhož Čchung-čching torpédovaly americké letouny, a uznala, že za jeho potopení ve skutečnosti nesly odpovědnost letouny čankajškovského letectva.

Jednou z nejzajímavějších a dosud nezodpovězených otázek týkajících se vzpoury na lehkém křižníku Čchung-čching nadále zůstává, zda komunistická strana Číny buď bezprostředně zorganizovala přeběhnutí lodi, anebo zda nařídila spiklencům sloužícím na lodi, aby takový krok provedli. Komunisté by samozřejmě měli největší prospěch z toho, kdyby lehký křižník Čchung-čching přeběhl na jejich stranu na základě dnes dostupných informací však k události patrně došlo samovolně a vzpoura nevypukla na rozkaz komunistů. Ve skutečnosti bylo vedení Komunistické strany Číny pravděpodobně překvapeno stejně jako Kuomintang.

Komunistická verze událostí na lehkém křižníku Čchung-čching byla do značné míry, i když ne úplně, potvrzena pozdějším vývojem. Například vedoucí představitelé Komunistické strany Číny odměnili Tenga ihned poté, co se bezpečně dostal na jimi ovládané území, tím, že ho jmenovali náčelníkem Námořní akademie v An-tungu a ponechali ho v této funkci od roku 1949 do roku 1955. V pozdějších letech Teng služebně postoupil až na funkci zástupce velitele celého čínského válečného námořnictva, jímž byl v letech 1960-81, a místopředsedy Všečínského shromáždění lidových zástupců, v níž setrval od roku 1983 do roku 1998.

Ze seznamu odměn a poct vyplývá, že je krajně nepravděpodobné, aby se Teng připojil ke vzpouře pouze pod vlivem hrozby, že bude na místě zastřelen. Tengovi se sice od komunistické strany dostalo řady odměn a zastával četné vysoce postavené funkce v čínském válečném námořnictvu i ve vládě Čínské lidové republiky, avšak zároveň platí, že to v žádném svém prvořadém mocenském postavení nedotáhl dále než na zástupce a že v každém případě mu ve velení zůstával nadřízen nějaký dlouholetý komunistický funkcionář. Teng se také stal členem komunistické strany teprve v červenci roku 1965, to znamená více než patnáct let poté, co došlo ke vzpouře na Čchung-čchingu. Stál-li Teng skutečně v čele „přeběhnutí“ zmíněného lehkého křižníku, jak tvrdí úřední zdroje Čínské lidové republiky, měl se stát vhodným kandidátem členství ve straně prakticky ihned, to se však ve skutečnosti očividně nestalo.

Podáváme-li se tudíž zblízka na to, jakého typu a na jaké úrovni byly funkce, které Teng zastával ve státním aparátu, a vezmeme-li v úvahu rovněž mnohaleté otálení s jeho přijetím za člena strany, dospějeme k závěru, že ho soudruzi zpočátku pravděpodobně nepovažovali za spolehlivého. To by ovšem rovněž podpořilo argumenty, že na lehkém křižníku Čchung-čching skutečně došlo ke vzpouře a ta nebyla přímo zorganizována ani nařízena komunistickou stranou. Nejpravděpodobnější průběh událostí by pak patrně byl takový, že Teng sice nedal podnět ke vzpouře a ta evidentně neprobíhala v souladu s komunistickými příkazy, avšak připojil se k ní v poměrně brzkém stadiu. Potom už velel lodi, jež se rozhodla přeběhnout na stranu komunistů.

Lehký křižník Čchung-čching sloužil v Čínské lidově osvobozenecké armádě necelý měsíc – od 25. února do 20. března 1949. Ale ačkoli vzpoura neměla dlouhého trvání, její psychologické a politické důsledky byly nesmírně závažné. Škody, jež napáchala na pověsti stoupenců Kuomintangu – často se o nich hovoří jako o „ztrátě tváře“ – byly ve skutečnosti nenapravitelné. Když došly první zprávy o vzpouře na lehkém křižníku Čchung-čching, už sám symbolický význam toho, že vlajková loď čankajškovského námořnictva přeběhla na stranu komunistů, pomohl posílit jejich postavení a dodal jejich představitelům vynikající „tvář“. Předseda komunistické strany Mao Ce-tung této události plně využil a velitel Čínské lidově osvobozenecké armády Ču Te ihned zaslal posádce Čchung-čching blahopřejný telegram, v němž mimo jiné stálo: „Čínský lid musí vybudovat mohutnou národní obranu a kromě pozemních sil musí mít rovněž vlastní vojenské letectvo a válečné námořnictvo.“ Z tohoto prohlášení vyplývalo, že se Čchung-čching stal první váečnou lodí čínskémo komunistického námořnictva. Přeběhlé lodí a její posádce v něm bylo slíbeno náležité postavení. Ztráta vlajkové lodi vlastního námořnictva byla pro vedoucí představitele kuomintangského režimu – naopak zásadně nepříjemným faktorem. Přeběhnutí lodí na stranu nepřítele hrozilo nenapravitelnou ztrátou prestiže celé věci Kuomintangu. Většina Číňanů si událost vykládala jako znamení, že představitelé Kuomintangu ztratili právo na vládu. Viceadmirál Kuej Jung-ťing to uznal a dokonce odeslal posádce lehkého křižníku Čchung-čching rádiem poselství, v němž námořníky naléhavě vyzval, „aby se nedopustili té historické chyby, že by zesměšnili Čínu v očích britských dárců lodi“.

Už v březnu roku 1949 se vzpoura na Čchung-čching v širokém rozsahu zhoubně projevovala na morálce ostatních lodí čankajškovského námořnictva. Přeběhnutí vlajkové lodi nakonec vedlo k dezerci většiny čajkajškovského loďstva. Když koncem dubna 1949 překročily jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády řeku Jang-ć, zbývající část čankajškovského válečného námořnictva pod velením commandera Lin Cuna rovněž přeběhla na stranu komunistů. Byly mezi nimi 1 torpédoborec, 3 eskortní lodě, 1 hlídkový člun, 5 výsadkových lodí a 8 menších pomocných plavidel. Podle jednoho zdroje ČLR Lin s sebou přivedl celkem 30 lodí a 1 271 námořníků.

Vedoucí představitelé Kuomintangu ještě 25. února 1949, to znamená v den kdy došlo ke vzpouře, optimisticky předpovídali, že budou s to udržet linii na řece Jang-ć. Zahraniční pozorovatelé, dokonce tvrdili, že válka prakticky skončila:“Ačkoli na obou stranách řeky Jang-ć je ještě soustředěno po několika milionech mužů, přesto všeobecně převládá přesvědčení, že v občanské válce, jež otřásá Čínou, už poté nedojde k dalším operacím velkého rozsahu.

Avšak poté, co na Čchung-čching došlo ke vzpouře a loď přeběhla na stranu komunistů, zůstala místa vhodná k překročení řeky Jang-ć prakticky nechráněná a zranitelná. Už 3. března 1949, den poté, co tisk přinesl první zprávy o vzpouře na Čchung-čching, referoval čínský tisk vycházející v angličtině, že k řece jsou vysílány další komunistické jednotky. Kuomintang už 11. března přiznal, že komunistické síly vyvíjejí čím dál silnější tlak na linii na řece Jang-ć, čímž nutí jeho jednotky k ústupkům na této linii. Pouhý měsíc nato komunisté úspěšně překročili řeku.

Prudký vývoj událostí, jež následovaly po vzpouře na lehkém křižníku Čchung-čching, vedl rovněž k napětí ve vztazích mezi Británií a Komunistickou stranou Číny – k takzvanému „incidentu na řece Jang-ć“. Koncem dubna dosáhl počet britských padlých a raněných téměř 100 mužů.

Mao 30. dubna 1949 dokonce obvinil Brity, že zasahují do ryze vnitřních čínských záležitostí, poněvadž ve dnech 20. až 21. dubna téhož roku vypluly Amethyst a 3 další válečné lodě proti proudu řeky, údajně aby se pokusily zastavit tuto komunisticko operaci. Pokud šlo o Američany, China White Paper nazvala vzpouru na Čchung-čching nejvážnější ztrátou námořní výzbroje na straně Kuomintangu a americká vláda odmítla zasáhnout ne jeho záchranu.

Když na stranu komunistů přeběhly rovněž další lodě, představitelé kuomintangského režimu zůstali bez prostředků nutných k obraně linie na řece Jang-ć. Čankajškovci neměli žádnou možnost, jak by zastavili postup Čínské lidově osvobozenecké armády, a proto byli nuceni ustoupit dále na jih. Je příznačné, že když byly v květnu mezi komunistickými a čankajškovými silami zahájeny boje o konečné ovládnutí Šanghaje, šlo o ryze pozemní střetnutí, nikoli o námořní konflikt. Není snad ani nutno dodávat, že pozemní povaha bojů umožňovala Čínské lidově osvobozenecké armádě, aby uplatnila svou hlavní sílu.

Po pádu Nankingu a Šanghaje na jaře roku 1949 nezbylo představitelům Kuomintangu, než aby se uchýlili na ostrov Tchaj-wan. K tomu nemuselo dojít, kdyby se podařilo udržet linii na řece Jang-ć. Není pochyb, že vzpoura na lehkém křižníku Čchung-čching sehrála rozhodující roli při dosažení vojenského vítězství komunistů a následujícím vyhlášení Čínské lidové republiky dne 1. října 1949.

Je ovšem zajímavé, že čínští komunisté nikdy nepřiznali vzpouře na Čchung-čching ocenění, jež mu právem náleží. V očích nejvyšších představitelů ČLR ve skutečnosti převažují nad očividným příspěvkem k dosažení vítězství v roce 1949 obavy z možnosti opakování tehdejších událostí.

Nedávné případy vzpour, k nimž došlo v Číně, jsou příkladem, že tento opatrný přístup je odůvodněný. Jako jejich hlavní důvod bývá obvykle uváděla snaha o únik z Čínské lidové republiky. Například v březnu roku 1985 se údajně vzbouřilo 6 motorových torpédových člunů P-6 o výtlaku 40 tun, které podléhaly velení Severočínského námořního loďstva, a při srážkách padlo 6 členů jejich posádek. V srpnu 1990 se pokusili důstojníci sloužící na palubě lodi vyzbrojené řízenými střelami uprchnout z ČLR do Jižní Koreje, vzbouřenci nakonec loď zničili a při tom zahynulo 38 osob.

V čínském válečném námořnictvu se rovněž projevuje napětí mezi nadřízenými a podřízenými. Například 10. února 1995 došlo ke vzpouře na menší raketové eskortní lodi, která hlídkovala u pobřeží provincie Šantung. Podle zpráv hongkongského tisku byly skrytými příčinami patrně pití a hazardní hry: „S mlčenlivým souhlasem výkonného důstojníka, který měl hodnost podplukovníka, posádka bez ohledu na hodnost nedodržovala předpisy a konzumovala alkoholické nápoje. Poté hráli karty a různé další hry, což vedlo ke rvačce.“ Nakonec se důstojníci i námořníci sesypali na politického komisaře a velitele lodi a dva podporučíci, kteří šli v čele ostatních, utrpěli střelná znamení. Na události se podílelo téměř 40 z celkového početního stavu 120 mužů na palubě lodi.

Po potlačení vzpoury bylo 7 jejích podněcovatelů popraveno, 12 důstojníků stanulo před vojenským soudem a všichni byli odsouzeni k trestu ztráty svobody na 12 let, kdežto dalších 30 námořníků bylo propuštěno ze služby a kromě toho vyloučeno z komunistické strany. Značné obavy, že by tento incident mohl vést k dalším vzpourám v Severním loďstvu, se projevily v tom, že jeho velitelství vydalo rozkaz, že se zprávy o vzpouře nesmějí šířit ani předávat dál.

Nejnovější povstání čínských námořníků, k němuž došlo v roce 1999, rovněž zůstává poněkud nejasnou záležitostí. Ukázalo se v Jihočínském loďstvu, v němž 9. srpna uvedeného roku zažil jeden dělový člun dělostřelecký souboj. Příčinou patrně byla lokálněpatriotická nevraživost, poněvadž důstojníci pocházející z jižních provincií Kuang-si a Jün-nan vyvolali střetnutí s důstojníky a námořníky pocházejícími ze severní Číny. Podle zpráv k tomu došlo takto: „v tomto dělostřeleckém souboji bylo z jednoho stíhače ponorek vypáleno přes 200 ran, příčinou byly vnitřní spory a výsledkem 12 padlých nebo zraněných námořníků. Nakonec 4 z nich podlehli svým zraněním... Zbývajících 23 členů posádky plavidla včetně politického komisaře bylo zavřeno a a souzeno před vojenským soudem.

Pramen:
Námořní vzpoury ve dvacátém století (mezinárodní souvislosti)
Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔12.12.2004 📕13.466

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře